Ráno, dřív, než začali zpívat první ptáci, Daner vstal, praštil se do hlavy o hranu stolu, pod nímž byl zasunutý, padl zpátky na zem, kde chvíli sykal bolestí a pak zatřásl s Andrejem. Andrej se ze zmuchlaného klubka dek vyhrabal poměrně brzy, zato Rině, která měla, jako návštěva a dáma k tomu, výsadní právo spát na dolní palandě místo Danera, se z vyhřátého pelíšku nechtělo.
„Rino vstávej!“ budil ji Daner.
„Uhmmm… neblázni, Andreji, vždyť je ještě noc!“
Rina nejspíš ve spánku zapomněla, kde je. Daner se zamyslel a zašeptal jí do ucha: „To jsem já, Daner. Právě teď se v Sarderově domě plánuje, jak osvobodit princeznu. Sice jsme to hlavní zmeškali, ale aspoň u zbytku chceme být, nebo ne?“
Na to Rina otevřela oči a skulila se z postele, najednou celá netrpělivá a byla to ona, kdo kluky pobízel k většímu chvatu. Vivianu osobně neznala, ale princezna byla postavou v celé Certhynii známou a Andrej o ní vyprávěl s takovou nadsázkou, že by pro ni Rina byla udělala cokoli.
Takhle brzy ráno bylo ještě docela chladno a tak jim přišel vhod teplý čaj od Mandly. Hřejíce si ruce o rychle chladnoucí hrníčky se vydali přes osadu k jedné z největších chatrčí s Certhynijským znakem vyšitým na plátěné jmenovce.
U dlouhého stolu seděli kromě Voira ještě dva muži a jedna žena. Děti se tiše posadily na hrubě ohoblovanou lavici dozadu ke stěně a Daner jim šeptem vysvětloval: „Tohle je naše vedoucí skupina. Mají na starost osadu a vedou povstání proti Antrofovi. Hlavní velitelkou byla princezna Viviana, ale ta tu teď není a tak převzal velení táta. Ono na tom stejně moc nezáleží, ale musí to být, aby v tom byl trochu pořádek. Ten muž vlevo se jmenuje Jaktes a bydlel u Žlutých pasek. Je ze všech nejstarší a řekl bych, že má i nejvíc rozumu. Vedle něj sedí Dero od Ravelnoru, není o moc starší než já, ale je to opravdový chlap. Ubránil se sám celému oddílu vojáků, když pro něj před rokem v noci přišli do jeho vesnice. Jo, Dero je vážně skvělý. Stará se o bojovou strategii. A ta ženská, to je Saršana, měla bratra Sardera a tomu patřila tahle chatrč, ale zabili ho před půl rokem. Má na starost výzbroj a výstroj. A to jsou všichni, kromě mojí mámy, ta na porady nechodí, říká tomu krafárna a nebere to vážně. Ale jinak se stará o jídlo a koně.“
Andrej s Rinou jeho řeči přikyvovali a šla jim z toho hlava kolem. Zvlášť Andrej nedokázal současně sledovat Danerovo vysvětlování a debatu vedoucí skupiny. Slovo měl právě Voir: „…a právě proto navrhuji jet do Nomituru co nejdříve. Nemůžeme vědět, co si Antrof vzpomene. Ano, nechal prý žít krále Chrysaéta, ale je to jen prý a byla to jen Antrofova slabost. Stejně to nepomohlo, král je pohřbený zaživa. A pokud jde o princeznu, teď mají ve všem hlavní slovo rádci, a ti Antrofovu slabost nemají. Možná, že si princeznu nechají jako návnadu, ano, ale také z ní budou chtít dostat spoustu věcí o povstání a pokud nebudeme dost rychlí… možná ji nezabijou, ale v jisté situaci není smrt tou nejhorší možností.“
Voir mluvil rychle, rozčileně a pomáhal si tak živou gestikulací, že by mu rozuměl i hluchý. V ranním příšeří, rozjasňovaném jen blikavými světly svíček dětem připadal jako pokračování nějakého snu, postava nejasná a neskutečná, z níž jsou výrazná a opravdová jen slova.
„Ano, když budeme dlouho čekat, může být pozdě,“ řekla Saršana, „ale přece nečekáme proto, že bychom byli líní, nebo nám na princezně nezáleželo, Voire. Pokud něco pokazíme, může to být konec. Nejen jejího života. Nebude to nic jednoduchého a bylo by zlé padnout do pasti. Co si myslíš ty, Jaktesi?“
„Mám podobný názor, Saršo,“ začal pomalu a rozvážně Jaktes, „nesmíme nic uspěchat. Věřím, že ty s Derem všechno dobře připravíte, ale musíme být chytřejší, než ti v Nomituru. Musíme promyslet a vymyslet řešení pro všechny situace, které mohou nastat, i pro ty nejnepředvídatelnější. Bude lehké dostat se do Nomituru, věřím, že se i podaří dostat se do věže. Ale horší bude cesta zpět. Navíc… Nemyslím si, že by se Antrof, nebo jeho rádci chtěli princezny zbavit. Alespoň ne hned. Spíš se z ní budou snažit vymámit, kde leží osada a budou čekat, až se jí pokusíme pomoci, a tak nám způsobit ztráty. A nemají toho chlapce, Andreje, a jen princezna jim může popsat, jak vypadá. Dokud se jim nepodaří dostat z ní nějaké údaje, nezbaví se jí… Říkám jen, že rychlost může být na úkor bezpečnosti a jistotě a chyby mohou stát život nejen nás, ale ve svých důsledcích i samotnou princeznu, ne-li krále, je-li ještě naživu a já pevně věřím že je. Antrof bude čekat, ale jen do té doby, dokud si bude jistý, že má princeznu bezpečně pod zámkem. Jediný neúspěšný pokus a dál už se nebudeme muset snažit.“
„Souhlasím,“ řekl Voir, „ale tři dny na přípravu bohatě stačí. Chápu, že je důležitější celé povstání, než život princezny, ale ona přece všechno vede! A pokud není hlavou, je duší! Jde mi o to, aby jí neublížili, aby se jim nepodařilo ji zničit. Protože to by byl opravdový konec, pak by se vše jen zhoršovalo. Nevěřím, že by se bez ní hned všechno zhroutilo, ale nakonec by nám došly síly i... i naděje. Tou Viviana je. Naší nadějí. Tak tedy… Promyslete si to ještě pořádně a odpoledne se zas sejdeme. Ne, Saršano, pozítří vyrazíme. Ať s plánem nebo bez něj.“
Domluvil, vstal od stolu, a to bylo znamení, že pro dnešek porada končí.
Andrej se podíval na Danera a když viděl, že se k ničemu nemá, vstal a zeptal se Voira: „A my bysme mohli jet taky? Já, Daner a Rina? Já musím a oni určitě chtěj.“
Voir se otočil a při pohledu na tři napjaté, úpěnlivě k němu vzhlížející obličeje se bezděky pousmál.
Poškrábal se na hlavě a odpověděl: „Ještě uvidíme. Snad to půjde, pod podmínkou, že budete poslouchat na slovo a nebudete se plést do ničeho, do čeho se plést nemáte a podobně. Budete se muset držet stranou. Víte jak to myslím?“
„Ano,“ odpověděli kluci naráz, Rina s nepatrným zpožděním.
Vyšli ven a Daner uznale poplácal Andreje po zádech.
„Dobře, že tě napadlo zeptat se,“ řekl, „já bych to také udělal, ale mě by to táta nejspíš nedovolil. Takhle je skoro jisté, že pojedeme. Viděl jsem, jak se táta usmívá.“
„Ano,“ řekla Rina, „a co budeme dělat teď?“
Daner se plácl do čela. „Ještě že jsi mi to připomněla! Dneska se češe marita. To je ten strom za naším domem. Můžete mi s tím pomoci a až budeme hotoví, pojedeme na vyjížďku. Ukážu vám okolí, mohlo by se vám to hodit, kdybyste odtud museli utíkat v noci nebo i ve dne. Je tu kolem spousta skrýší, kde vás nikdo nikdy nenajde. A potom půjdeme střílet z luku. Včera vám to docela šlo, a mohli byste se to naučit opravdu dobře. A taky byste mi mohli pomoct s hrází, postavíme ji dřív, než Todrasova parta, a pak bude jen naše. A potom…“
„Ticho, buď už zticha, vždyť je toho hrozně moc! Jak bys to chtěl všechno stihnout?!“ vykřikl Andrej.
„Ale je teprve ráno,“ namítl Daner a hned se zase rozveselil, „když hned začneme, tak do večera jsme se vším hotovi. A večer můžeme jít pozorovat hvězdy. Dneska budeme spát venku, je ještě teplo a v noci je i báječně teplá voda, takže se můžeme jít vykoupat…“
„ A ty už zase začínáš!“ skočil mu do řeči Andrej. „Ale když je to tak, jak říkáš, pudem na ty marity, ať to máme hotový!“
Bylo příjemně, slunce hřálo, ale nepálilo, foukal mírný, vlahý větřík a práce jim šla rychle od rukou. Pod maritový strom postavili dva velké proutěné koše a teď už měli jeden plný a druhému do plnosti chyběla jen špetka. Maritová „hruškojablka“ (jak světle růžové plody nazval Andrej) byla sladká a šťavnatá a Andrej se jich tak nacpal, že pak týden nemohl maritový plod ani vidět.
Rina položila poslední maritu do plného koše a posadili se na oddychovou chvilku pod strom. Srovnali si stupeň špinavosti rukou. Andrej s přehledem vyhrál. Umyli se u potoka a Daner je přes koňskou ohradu zavedl ke kůlně, nastrojili si koně a vyjeli.
Andrej se zpočátku bál, že ho Daner v případných závodech porazí, byl to však strach zbytečný. Daner moc dobře nejezdil. Měl nízkého plavého hucula s drsnou, skoro drátěnou srstí, rychlého, ale málo vytrvalého. Říkal mu Plaváček.
Když si na rozlehlejší louce dali závod, Daner svému koni otěže příliš přitahoval, vzápětí zas, jako by si svou chybu uvědomil a chtěl ji rychle napravit, otěže povolil, až udidlo cinklo o Plaváčkovy zuby. Předkláněl se dopředu a ruce měl až u koňovy hlavy, nebo seděl shrbeně a připlácle a kůň si s nezkušeným jezdcem dělal co chtěl (nebo spíš k čemu ho Danerovy chyby nutily).
Andrej využil chvíle, kdy zastavili na lesní mýtině, aby si odpočinuli a zeptal se Danera, proč je na tom tak bídně. Daner se rozhlédl a když viděl, že Rina o kus dál trhá borůvky a je tou činností plně zaujata, začal: „Víš, já nikdy neuměl jezdit, i když mě to baví. Táta nemá čas mě učit a kluků z osady mi bylo trapné se ptát, protože by se mi posmívali a tak… Ke všemu co umím, jsem se dopracoval sám a pak to takhle vypadá. Ale neboj, já na to jednou přijdu, jen je mi líto Plaváčka, že to musí odnášet. Jenže co mám dělat? Máma s tátou se o mě strašně bojí, víš, měl jsem bráchu, staršího, když jsem se narodil, bylo mu osm let. Rien se jmenoval. No, a naší vesnicí tenkrát projížděla vojska garvotů do Nomituru, po Antrofově převratu. Mě bylo tenkrát devět let, a jemu už sedmnáct a jeho to hrozně točilo, ta sviňárna, co ten garvot provedl, a jednou v noci se pohádal s nějakým jejich velitelem, nebo co, já nevím jak to bylo a… Prostě zabil ho a pak ještě zabil spoustu dalších, co se na něj vrhli, ale neměl vůbec šanci… Víš, já teda… v lese moc jezdit nemůžu a dál mě naši nepustí, protože se bojí, aby to se mnou nedopadlo jako s Natimem. Ale když jste tu vy dva, tak se to snad změní. U velké Ial, vždyť oni dělají, jako bych měl na čele napsáno, kdo jsem a odkud a kdo byl můj brácha. A jako bych netoužil po ničem jiném, než dát se oddělat přesilou!!! Můj brácha byl hodnej, ale jinak to byl cvok, a já nejsem blázen, abych se po něm opičil a Voir by to měl pochopit!!!“
V zápalu řeči divoce rozkládal rukama a jeho jemný, vyrovnaný styl mluvy zmizel, zato z něj čišela přesvědčivost a opravdovost. Andrej přikývl, jakože chápe.
„Hele, Dany, a proč vlastně jsi s mámou v osadě a tvůj táta je ve vesnici?“
„To je na dlouhé vyprávění,“ ošíval se Daner.
„Tak to zkrať, ale mě to fakt zajímá!“
„Tak dobře: Asi před rokem se táta seznámil s princeznou Vivianou. Měla v patách dva oddíly královské jízdy a k tomu ještě vojáky, takže to bylo i na ní moc. Byla vyčerpaná a v koncích a potřebovala se někde ukrýt. Její kůň přeskočil náš plot a padl… no, asi byl vyčerpanej. Táta, ten hned pochopil o co jde, vtáhl princeznu dovnitř. Toho mrtvého koně jsme převalili k plotu a překryli suchým listím. Bylo tam nachystané na spálení. Loni přišel podzim brzy. Byla už tma a vojáci projeli vesnicí, ani se nezastavovali. Táta ale věděl, že se vrátí a budou princeznu hledat. Máma byla strachy bez sebe a pořád tátovi připomínala mýho bráchu a brečela. Princezna to viděla a řekla, že odejde a postará se o sebe sama, ale táta řekl, že to nedovolí a že přišel čas, aby i on ukázal, že je pravý Certhynian a je věrný králi Chrysaétovi. Poslal mě, abych princeznu odvedl do osady, tedy tam, kde teď osada stojí, dřív tam bývala jen kůlna, kde táta skladoval dříví. Vojáci se pak vrátili a prohledali ves, ale našli jen koňskou mršinu kousek za vsí, kam ji táta s mámou a našima tažnejma koňma odtáhli. Odjeli s nepořízenou, ti Antrofovi čmuchací psi, ale dost vyhrožovali. A řekli tátovi, že ví, kdo byl jeho syn, tak ať si dá pozor, jinak se mu podívají na zoubek. A tak táta pro jistotu odvedl mě a mámu do osady, hned, jak byla postavená první chatrč. Sám zůstal ve vsi, aby mohl sledovat situaci. Sousedům řekl, že jsme s mámou odešli k tetě, co žije u Vlčí soutěsky. Antrofisti tomu nejspíš věří a ostatní by tátu neudali, ani kdyby si domysleli pravdu. A tu si nikdy nedomyslí. Táta teď ale musí být pořád připravený utéct, protože kdykoli se může něco provalit…“ Daner zmlkl, a bylo na něm vidět, že další slova by ho bolela. Andrej na něj nenaléhal, trochu ho chápal a dovedl se vcítit do jeho situace a tak jen tiše, spíš pro sebe než pro Danera zašeptal: „To máš ještě dobrý, vole, já už tátu neuvidím nikdy.“
Z rozpaků je oba osvobodila Rina, natrhavší už náruč koření pro Mandlu. Přivedla koně, vtiskla klukům otěže do rukou a zavelela: „Tak, ulejváci, vstáváme a jedem!“
Do osady se vrátili celí zpocení a utahaní, pročež se rozhodli sabotovat svůj denní program a jít se vykoupat. Nevinná myšlenka na koupání jako zbavení se potu a špíny se však zvrhla na rozcákané řádění ve vodách přehrady vytvořené na potoce.
Kluci si vyhlásili vodní válku a Rina se zpočátku poctivě snažila hrát s nimi, ale brzy jen nechápavě pokrčila rameny, usušila se na sluníčku a šla pryč. Kluci, zabraní do hry a navíc většinu času oslepení vodou, si jejího odchodu vůbec nevšimli.
Rina se začala cítit osamělá. Doma v Nirském lese byla sama prakticky pořád, a byla na to zvyklá, takže jí to ani nepřišlo smutné, ale v poslední době si zvykla mít stále společnost a ta jí chyběla.
Bloudila bezmyšlenkovitě osadou, až na jednom zastrčeném místě zaslechla tichounký pláč. Zarazila se, chvilku poslouchala a začala pátrat po jeho původci. Šla po hlase, až našla pod širokým listem malou glikoní holčičku, celou uslzenou a umazanou.
Víla vzala glikonku opatrně do dlaní, pohoupala ji a něžně pohladila malíčkem. Holčička přestala plakat a Rina se jí opatrně zeptala, cože se jí stalo.Glikonka ze sebe škytavě vypravila, že si s bratříčkem hrála na plácku a přiletěl pták morous, ji povalil na zem, takže si odřela kolínko a bratříčka si odnesl.
„Byl veliký, černý a mračil se,“ popsala únose a znovu se rozplakala. Na kolínku měla ošklivý šrám a Rina jí ho obvázala jitrocelovým listem a slíbila jí, že bratříčka určitě najde. Mohla si to dovolit, protože věděla, že ptáci morousi v tomto ročním období mívají mláďata a kořist nosí do hnízda k nim, a malí morousi ji nechají, často i mnoho hodin, na pokoji. Odnesla glikonku k pařezu kde bydlela její rodina a urychleně se vydala hledat malého glikona. Věděla od Danera o pěti morousích hnízdech v okolí osady, než je všechny obejde, bude to trvat dost dlouho.
„Nebylo by na škodu zavolat na pomoc kluky,“ pomyslela si, ale hned tu možnost zavrhla. „Tohle je moje dobrodružství a oni mají dost práce, jak se pokoušejí jeden druhého utopit. Nechápu co na tom mají, hrát si na nepřátele. Jako by jich kolem sebe neměli dost. A pravých. Jak je to může bavit?“
Doběhla k prvnímu morousímu hnízdu, přesněji ke stromu, na němž hnízdo sedělo. Bylo na vrcholku staré borovice. Aby je mohla vidět, musila zaklonit hlavu a zastínit si oči před sluncem. Špička stromu se ve větru pohupovala a vrzala, jako by se malé víle vysmívala.
Hnízdo nahoře vypadalo neobydleně, ale Rina se rozhodla ho přesto prozkoumat. Co kdyby byl glikon zrovna v něm?
Větve starého stromu tvořily pohodlný žebřík, dřevo bylo teplé, prohřáté od sluníčka. Stoupání na tenhle strom připomínalo spíš příjemnou procházku.
U hnízda byla během pár minut. Nahlédla dovnitř. Přesně podle svého očekávání tu žádného glikona nenašla. Nebyla tu ani mláďata. Hnízdo bylo rozdrbané a dlouhou dobu opuštěné, na dně mělo několik velkých děr. Povzdechla si a slezla. Na řadě byl obtížnější strom.
Topol u potoka byl vysoký, skoro suchý a aby se na něj dostala, musela kus cesty šplhat po holém kmeni. Ačkoli dávala dobrý pozor, na kterou větev šlape, praskl jí pod nohou zpuchřelý pahýl a málem spadla. K hnízdu se přes všechny překážky nakonec dostala. Pípání mláďat v ní probudilo naději, ale když do hnízda nahlédla, naděje zas usnula. Zklamaně se ušklíbla. V hnízdě nebylo po glikonovi ani památky.
Rina dokonce strčila ruku mezi rozhořčená, zlostně klovající mláďata, vyneslo jí to však jen krvácející ruku olepenou spoustou hebkého peří. Nechala hnízdo hnízdem, opatrně slezla dolů a vydala se k dál.
Musela se prodrat hustým křovím, zato byla ušetřena lezení po stromě. Další hnízdo bylo sotva metr nad zemí. A bylo skoro prázdné, jen na dně se ve slunečním světle hřála tři malá, zeleně kropenatá vajíčka.
Rina na nic nečekala a uháněla k dalšímu stromu. Šance na nalezení živého a zdravého glikonka se zmenšovala s každou uplynulou minutou.
Byla to opět borovice, vyšší než všechny ostatní stromy. Hnízdo viselo na samé špičce. Rina si strom rozhněvaně změřila, v duchu nadávaje na nemožnou výšku, do níž se vytáhl. Nadávala, ale lezla.
V půli cesty zaslechla pípání mláďat. Zrychlila tempo. Byla už blízko, když mezi zvuky, jež vyluzovala mláďata, zaslechla tiché, přerývané naříkání.
„Ial, patří ti můj dík,“ zamumlala, „tentokrát jdu správně a snad i včas!“
Nahmatala v chumlu rozčepýřených mláďat glikonka a vytáhla ho ven. Kulil své ohromné zelené oči, jeho drobné tělíčko se třáslo. Plakal tenkým hláskem, který zněl jako pískání myších mláďat.
Posadila se s ním na první silnější větev a konejšila ho. Byl v pořádku, dokonce ani nebyl moc podrápaný a tak se brzy uklidnil a usnul víle na klíně.
Rina věnovala ještě dlouhou dobu rozhlížení se po kraji. Pod ní šumělo a houpalo se moře stromů, z nichž ty listnaté začínaly nabírat do pestrobarevna podzimu. Na konci lesa se vlnila luka, která nikomu nepatřila a nikdo ji nekosil a tak byla zarostlá plevelem a vysokou, žloutnoucí trávou. Za loukou se hnědala pole a políčka. Mezi nimi se jako šedá tkanička od bot vinula cesta vedoucí k Nomituru.
Bylo vidět i na vesnici, z té výšky a dálky ještě menší a zapadlejší, než byla ve skutečnosti a stádo krav, které pasák hnal domů, a rybník za vsí, lesknoucí se jako kus modrého plechu, jak v sobě odrážel oblohu.
Stačilo se ohlédnout a viděla vlnící se, šumivé moře stromů a mezi nimi osadu, vyloženou jako koláč na talíři.
Rina chvíli jen vychutnávala svěží vzduch proudící kolem a pak se jako správná víla rozezpívala, nedbaje nemelodických hlasů ptáčat:
Jak krásná je země má,
Když vstane, oči protírá,
Když vůně krajinu odívá,
Když slunce se na ni podívá,
Nejhezčí ze všech je země má.
Je moje země pestrá jak duha,
Je moje země sladká jak med,
Je mi tak milá, jak žádná druhá,
Ta zem v mém srdci roztaje led.
Má moře lesů a bohatství skal,
Má hejna ptáků, co létají dál,
Má i moc těšit všeliký žal,
Má sílu vyplavit mi z duše kal,
Já pro svou zemi život bych dal!
Je moje země jak panna čistá,
Je moje země jen jediná,
Je moje země pevná a jistá,
Je moje země navždycky má.
Seděla by tu až do večera, kdyby se glikonek neprobudil a nezačal se shánět po mamince. Pospíšila si tedy a předala malého jeho rodině, vítající ho s mnoha slzami štěstí.
Pak se vrátila ke klukům, kteří ji už začali hledat. Šli společně střílet z luku a když je začaly bolet ruce, vyrazili na podvečerní projížďku a Rina se mohla strhat smíchy, když Andrej spadl z koně rovnou do potoka.
Večer ještě pomohli Mandle v kuchyni, v noci sledovali hvězdy a usnuli pod širým nebem, vdechujíce zhluboka čirý noční vzduch.