Jakmile se Verine doslechla, že za Městem žije věštkyně a čarodějnice, musela se tam vypravit. Měla o tom říci otci, jenže Verine ráda dělala věci po svém.
Trochu se bála, pomyšlení, že bude muset jít až za Okraj… Přemluvila Mirena, tichého chlapce z vyššího stupně, aby ji k čarodějnici doprovázel.
Město bylo veliké, rozkládalo se na devíti pahorcích a protékalo jím devět řek. Verine nevěděla, jak se z něj dostat ven. Naštěstí měla s sebou Mirena a ten tichý chlapec to věděl.
Nevzala s sebou kamarádky, těšila se, jak se bude později chlubit, že navštívila to strašidelné místo.
Pomalu toho začínala litovat. Když došli do ulic, stíněných továrními bloky, vlhkých a chladných, do ulic, kam nezasvitlo slunce.
Mít s sebou Viane, společně by se své tísni zasmály. Ale Miren, tichý chlapec, jí nemohl pomoci.
„Támhle bydlí čarodějnice,“ promluvil poprvé, když ze stínu fabrik vyšli na úplné předměstí.
Verine se rozhlédla a uviděla stromy. Byly šedé a nemocné, ale žily. Kývaly se ve větru na návrších porostlých zažloutlou trávou a šeptaly otřepané pravdy o životě. Mezi stromy stálo pár domů z doby před Změnou.
„Který dům to je?“ zeptala se Verine Mirena.
Oba šeptali, třebaže v hluku Města za jejich zády by se dva dětské hlasy ztratily.
„Myslím, že ten,“ ukázal Miren na jeden z domů.
Už to, jak dům stál, Verine pohoršilo. Pořádné domy byly skleněné a kovové, ale tenhle nepřipomínal ani ostatní domy ztracenců z předměstí. Jeho zdi z kulatiny se nesnažily předstírat, že jsou kovové, okna měl malá a s dřevěnými okenicemi. Uvnitř visely záclonky.
Nastala chvíle, kdy se Verine měla obrátit a jít za otcem, Inspektorem Města. Ale neudělala to.
„Půjdeš se mnou?“ zeptala se Mirena.
Chlapec zavrtěl hlavou. Ucouvl. Nebál se, strach byl na něj příliš rychlým pocitem, spíš se v něm probudil jakýsi plíživý pocit znechucení.
„Taky dobře,“ odfrkla si Verine, třebaže jí se srdce svíralo. „Půjdu sama. Ale kdyby... kdyby něco, dojdeš za tátou? Za mým tátou?“
„Za Inspektorem?“
„Jasně, ty hlupáku! Snad by ses ho nebál?“
„Hmmm,“ Miran se snažil srovnat si v hlavě, jak může velký a obávaný Inspektor být současně tátou, ale Verine mu prostor na jeho pomalé přemýšlení nedala.
„Já jdu,“ řekla.
A opravdu vyrazila, po cestičce vysypané pískem, k dřevěným dveřím domu.
U dveří nebyla snímací destička, na kterou by mohla udělat znamení, ani obyčejný zvonek tu nebyl.
Verine přešlápla, zmatená. Pak do dveří uhodila dlaní.
Zevnitř se ozvaly kroky a Verine zatajila dech. Bylo jí jasné, že v tomhle domě nemůže čekat automatického dveřníka, přesto jí děsilo nedodržení zvyklostí. Paní domu nemá chodit otvírat sama, i když jde o tak podivný dům, jako je tento...
Dveře se otevřely. Nezajely do stěny, jako to mají dveře dělat, tak podivně se vyvrátily... Verine se zajíkla.
Před ní stála žena s narůžovělou pletí, hnědými vlasy a šedýma očima. Verine si uvědomila, že nemůže patřit k Vysokým lidem, protože ti mívají zlaté vlasy, pleť barvy rtuti a oči černé, podobné vybroušeným kouskům kamene. Nepatřila však ani k Nízkým lidem, protože ti jsou hnědí a vlasy a oči mají popelavé. Rovněž se nedala přirovnat k žádnému z pěti dalších rodů, které byly lidem příbuzné.
Na to byla příliš přímá a půvabná.
„P-p-paní,“ vykoktala Verine.
„Co chceš? Přišla ses pošklebovat?“
„To ne, paní, chtěla jsem s vámi mluvit...“
„Spíš vyzvídat, že?“
Oči té ženy byly tvrdé, tvrdší než oči Vysokých.
„Chtěla jsem jen... nikdy jsem neviděla čarodějnici.“
„Tak mi říkají? Čarodějnice?“ v koutcích ženiných úst se objevily vrásečky smíchu. „No, možná to tak je. Pojď dál. Jak se jmenuješ?“
Verine překročila práh. Rozhlédla se po pokoji; nábytek potažený látkou, stolek s dřevěnými židlemi…
Zavrtěla hlavou. Tohle by měl vidět otec!
„Jsem Verine,“ odpověděla po chvíli na ženinu otázku. „Můj otec je Inspektor. Jak se jmenujete vy?“
„Aneta. Nepřemýšlej nad tím, to jméno není vaše. Tak tvůj otec je Inspektor? Už jsem o něm slyšela.“
„Každý o něm slyšel,“ řekla pyšně Verine. „Ukážete mi nějaké kouzlo?“
„Co chceš vidět?“ žena se posadila ke stolečku a pokynula Verine, aby se posadila naproti ní.
Dívka vyzkoušela dlaní dotyk dřeva, pak si teprve sedla. Žena se na ni mračila, zdálo se, že zmínka o Inspektorovi jí vzala náladu.
„Umíte předpovědět budoucnost?“ zeptala se Verine.
„Samozřejmě,“ ušklíbla se čarodějnice.
Vytáhla ze šuplíku ve stole podlouhlé kousky tvrdého papíru, na nichž byly obrázky a nápisy písmem, které Verine neznala. Rozložila je po stole.
„Odkud jsou?“ zeptala se dívka. „Odkud jste vy? Co jste vlastně zač?“
„Zajímá tě tvá budoucnost, nebo moje minulost?“ vyštěkla žena. „Já jsem Ta, která prochází světy. A ani zde dlouho nepobudu. Není tu hezky.“
„To tedy je,“ zamumlala Verine. Cítila se uražená. „Tak začněte předpovídat!“
„Zamíchej karty a vylož je před sebe. Tři do svislé řady a tři křížem. Uprostřed se ti dvě překříží. Ostatní odlož.“
Verine poslechla, ale jakmile si karty prohlédla, věděla, co bude následovat. Tohle jí ukazovaly holky z vyšších stupňů už dávno. Jmenovalo se to zrcadlo světa a byla to hloupost. Na Anetiných kartách byly jen jiné obrázky.
„Já chci doopravdy znát budoucnost,“ vyhrkla Verine. Jediným pohybem ruky karty rozmetala.
„Opravdu?“ Aneta se jí zadívala do očí a dívala se, dokud dívka nesklonila pohled. „Tak dobře, dcero velikého Inspektora. Ale říkám ti, že to není pěkný dárek!“
„Chci to,“ řekla Verine pevně.
Místo dalších slov se k ní Aneta naklonila. Verine pocítila její ruce na spáncích a chtěla se stáhnout, ale nestihla to. Poslední, co viděla, byl obličej té divné ženy a na něm úsměv - napůl smutný, napůl rozzlobený úsměv.
Probrala se na jednom z látkou potažených křesel, celá malátná, unavená. Proti ní v dalším křesle seděla čarodějnice a prohlížela si ji.
„Vy jste mě omráčila,“ vyhrkla Verine.
„Ano, ale chtěla jsi to.“
„Řeknu to tátovi, vy čarodějnice!“
„Chceš na mne žalovat? A nechceš nejdřív vědět, jak je to s tvou budoucností?“
Verine se zamyslela. Nejlepší bude, když nechá tu ženskou, aby jí řekla všechno, co ví a teprve pak ji udá tátovi. Ten ji nechá zavřít do Podzemí!
„Ne, tvůj otec mi nic udělat nemůže, dítě,“ vzdychla v tu chvíli Aneta. „Ale z tebe mne bolí srdce.“
Verine se zarazila. Ta ženská jí čte myšlenky!
Chtěla se zvednout a utéct, vyrazit z místnosti, ale něco ji drželo na místě. Její prokletá zvědavost.
„Řekněte mi, co mne čeká. Pak půjdu.“
„Vybrala sis,“ Aneta sklonila hlavu, vypadala tak smutně, že jí Verine na okamžik bylo líto. „Nic udivujícího jsem v tvé budoucnosti neviděla. Nebudeš se ohlížet na ostatní, dosáhneš svých cílů, překonáš všechno, co ti bude stát v cestě. Pokročíš do vyššího stupně. Zamiluje se do tebe chlapec. V invitračním středisku se ti narodí syn. Až přijde čas, zemřeš.“
„Chci vědět víc!“
„Nemůžu ti říci víc. Mohla by ses pokoušet to změnit. Budoucnost není daná. Jakmile ji poznáš, začneš na ni myslet a změníš ji, i kdybys nechtěla.“
„Třeba to chci. Řekni mi víc! Kdy umřu?“ tentokrát to byla Verine, kdo se naklonil dopředu. Sevřela pěsti, až se jí nehty zaťaly do dlaní. „Jaký bude můj syn? Vezmu si chlapce, co se do mne zamiluje?“
Aneta zavřela oči.
„Zemřeš, až ti bude pět set dvanáct let a tři měsíce. Tvůj syn bude podobný tvému otci. Přísný a tvrdý. Vezmeš si jiného muže kvůli jeho postavení.“
„Tak to neudělám,“ řekla Verine spokojeně, ačkoli v ní klíčila pochyba. „A stane se něco dřív? Ještě tenhle rok?“
„Jistě,“ Anetina víčka se zachvěla. „Ale nechci o tom mluvit.“
„Je to šťastné? Povězte mi to, nebo zavolám otce!“
Anetiny oči se naráz otevřely. Tentokrát Verine před jejím pohledem neuhnula.
„Není to šťastné,“ řekla chraplavě Aneta. „A už běž po svých.“
„Co to je?!“ vykřikla Verine. „Řekni mi, co to je, nebo ti tenhle hloupý dům zapálím!“
Dotkla se náramku na zápěstí. Stačilo pomyslet a z dlaně by jí vyletěl paprsek spalujícího ohně. Jako všechny děti Vysokých lidí měla právo náramek nosit.
Aneta se na ni podívala a v očích se jí objevil strach. Jen malý záblesk, ale Verine potěšil. Pak čarodějnice vstala.
„Zasloužíš, abych ti to řekla,“ zasyčela. „Ještě v tomto půlroce zemře tvá nejlepší přítelkyně. Teď to víš. Jdi.“
Verine strnula. Nechtěla věřit, ale výraz Anetina obličeje jí k víře přinutil.
Bolelo to!
Od chvíle, kdy jí otec na dva dny vyhnal z domu za nějaký prohřešek, Verine takovou bolest necítila. Bylo to uvnitř a nemohla si pomoci přiložením hojivého obkladu.
Popotáhla.
Aneta stála u jednoho z malých špinavých oken, zády k Verine, ruce zkřížené na prsou.
„To nemyslíte vážně!“ vykřikla Verine.
Čarodějnice se ani nepohnula. A pak Verine ucítila sílící tlak, který ji sunul ke dveřím. Dveře se otevřely, tím znepokojujícím způsobem, a Verine byla vystrkána ven.
Nejlepší přítelkyně. Viane.
Verine nevěděla, jak se jí podařilo dopotácet se do vlhkých uliček předměstí. Věděla jen, že tam ji vzal podpaží Miren a vedl jí domů.
Nechápala, jak je možné, že čarodějnici uvěřila. Jak je možné, že se nechala vyděsit. Možná proto, že Anetě vyhrožovala a čarodějka neměla co ztratit. Musela jí říct pravdu!
Viane! Nejlepší přítelkyně!
Dosud Verine nepoznala slzy. Tolik se lekla, co jí to teče po tvářích, oháněla se rukama...
Myslela, že na ni z temného zákoutí periferie skočili slizcí pavouci. Nebýt s ní Miren, rozdrásala by si tváře do krve. Takhle jen skučela, zcela nedůstojně.
Než došli do centra, podařilo se jí uklidnit. I když byla na pokraji hysterie, dokázala se tvářit nezúčastněně a hrdě, jak se to od dívky z Vysokých lidí očekává.
Miren ji dovedl před dům a nechal ji tam stát. Rozpačitě se loučil, pomalými, tichými slovy. Verine ho nevnímala. Hlava jí vychladla, záchvat zoufalství a beznaděje přešel. Přemýšlela, co řekne otci.
Protože Inspektor se ptal. Vždy se dovtípil, když něco nebylo v pořádku. A stejně se dovtípil, když mu někdo lhal. Něco takového však Verine nechtěla.
„Ta čarodějnice,“ vyprávěla otci, „není ani z Vysokých, ani z Nízkých lidí. Je divná a všechno má ze dřeva. Vyprávěla mi, že umí určit budoucnost!“
„Holčičko, proč jsi tam šla sama?“ otázal se Inspektor, jak Verine očekávala. Jeho tvář byla bezvýrazná a zlá.
„Chtěla jsem udělat něco pro Město,“ řekla. „Objevit něco nesprávného... Ty to přece děláš pořád!“
„Já jsem Inspektor,“ řekl otec, ale jeho výraz zvlídněl. „Ale tys byla hlavně zvědavá.“
„To jo,“ přiznala Verine.
„Říká se ano, holčičko a na tu čarodějnici se podívám. Co nejdříve.“
„Pošli na ni Slídily!“ vykřikla Verine.
„Jsi přísná,“ otec naklonil hlavu ke straně a zamračil se. „Co ti ta žena udělala, dítě?“
„Nic! Nic, ale já se jí bála... jo, vystrašila mě.“
„To se neodpouští.“
„Ale... hlavně tady nemá co dělat, ne? Ne tak blízko Města! Pošleš ji do Podzemí?“
„Uvidíme,“ řekl Inspektor.
Ať se s čarodějnicí a jejím domem stalo cokoli, Verine se neulevilo. Musela jít do Školy a být s Viane, s milou a hodnou Viane...
Měla jí o tom říci? Ne, sama pociťovala, že znát dobu vlastní smrti je nepříjemné. Ale co má dělat? Jak se dá zvrátit věštba, která se netýká vás, ale někoho blízkého?
Navíc nevěděla nic určitého. Jen: Viane umře.
Uvědomila si, že z čarodějnice vymámila málo. Kdyby z ní dostala i podrobnosti, pak by mohla něco udělat.
Snad.
Nepokojná a zděšená se posadila na své místo vedle té otravné Elis, hněďule z Nízkých lidí. Čím víc přemýšlela o skvělosti zlatovlasé Vian, tím víc nenáviděla obyčejnost a prostotu té, vedle níž seděla.
Elis. Hnědá, blátivá. Tichá a hloupá. Nikdy se nehlásila, odpovědi do obrazovky recitovala pokojným, nudným hlasem. Jak jiná byla Viane! Verine byla hrdá, že je její přítelkyní. Viane znala spoustu věcí, mluvila drze a vtipně a potají se na chodbách malovala líčidly, které ukradla matce. Někdy, protože byly přítelkyně, nalíčila i Verine. Obě se pak cítily dospělé, a přitom ztřeštěné a mladé.
Viane chodila po ulicích, jakoby tančila. A chlapci se po ní ohlíželi, hněďouši i krásní z Vysokých. Když šla Verine s ní, dívali se i na ni. I na ni padal odlesk Vianiny slávy a ona se v něm koupala.
Vedle téhle ropuchy, pomyslela si a pohlédla do klidné tváře Elis, bych se mohla koupat jen v bahně!
Ale musela svou nechuť přemoci. Právě ji totiž napadlo něco úžasného: udělá si z Elis přítelkyni, nejlepší přítelkyni. Jedině tak odvrátí neštěstí od Viane.
Nevěděla o jiném způsobu.
Obrátila se k Elis. Naskočila jí husí kůže, když pohlédla do šedých, mírných očí. Přinutila se k úsměvu.
„Podívej, nechceš,“ začala. Slova jí drhla v hrdle. „Nechceš… hmmm… jít po škole do parku? Můžeme si hrát v bludišti.“
Elis se nepřestávala mírně usmívat.
„Tak chceš?“
„Nezapomněla jsi, Verine, že park je jen pro děti Vysokých?“ zeptala se Elis se stále stejným úsměvem.
Verine strnula. Na tohle nepomyslela. Pravda, děti Nízkých nikdy na hřišti v parku neviděla. Ale dosud jí nenapadlo o tom přemýšlet.
„Hmmm, tak kam si chodíš hrát?“ zeptala se.
„Já si nechodím hrát,“ Elis pokrčila rameny a poprvé zesmutněla. „Nemůžu. Musím se starat o matku.“
Verine pocítila radost, když spatřila Elisin smutek, konečně se jí podařilo blátivku vyvést z míry. Jenže to byl jen závan radosti, kterou by pocítila ještě před několika minutami. Teď ten pocit zkalilo cosi jako provinilost.
„Co je s tvou matkou?“ zeptala se, jako by jí to zajímalo.
„Je nemocná,“ Elis sklonila hlavu a zesmutněla ještě víc. „Promiň, Verine, ale musím se učit. Škola není levná.“
Verine povytáhla obočí. Ani o tomhle nepřemýšlela. Pro ni byla Škola samozřejmostí. Platil ji otec, jako všechno.
Elis si zřejmě musela vydělávat sama. Verine věděla, že to některé děti z Nízkých dělají. Ty se ale na Škole dlouho neudržely, většinou odpadly už kolem desátého stupně. Vyčerpané, na pokraji zhroucení.
Pousmála se. Vrátilo se jí staré dobré pohrdání a zadupalo nastupující lítost do prachu duše.
Blátivka jedna blbá. Prý: musím se učit. Jako by pro Verine mělo být poctou, že s ní Elis promluví.
A přitom je to spíš naopak.
Překonala nutkání vyvést Elis nějaký žertík, třeba jí odpojit tabulku od zdroje elektřiny. Všechno, co si dnes zapsala, by navždy zmizelo… Ale musela se s Elis spřátelit, ne dosáhnout toho, aby se jí blátivka začala bát.
„Jak to myslíš, že se mnou nemůžeš kamarádit?“ křičela na ni Viane. Už nevypadala mile. Oči se jí leskly a klid, který podle Teze zušlechťuje tváře Vysokých, ji opustil. „Je ti asi milejší ta hnusná bláťule!“
„Tak to není, Viane, přísahám, že ne,“ Verine měla pocit, že se rozpláče. Ani ona necítila klid, zatím jej však dokázala předstírat. „Ale já… jinak to nejde, vážně.“
„Proč?“ zeptala se Viane už poněkolikáté. A Verine jí už poněkolikáté nemohla odpovědět. „Ale na tom nesejde, co? Tak se klidně kamaraď s tou protivnou děvkou. Já už bych nestála o kamarádku, co mě zradí!“
„Viane,“ začala Verine, ale to už se dívka otočila a odcházela ulicí k zastávce dopravníků.
„Viane,“ opakovala.
Smutná a zklamaná se vypravila domů. Zklamaná, ano. Viane měla projevit víc pochopení, víc zármutku. Ne se jednoduše Verine zřeknout.
„Stejně jsi moje nejlepší kamarádka,“ říkala jí v duchu Verine. „To jen teď, na čas. Pak se znovu spřátelíme.“
Ale nějak tomu věřila stále méně.
„Elis, mohla bych jít s tebou?“ zeptala se druhý den spolužačky. „Možná… možná bych ti mohla pomoct, ne?“
Elis se na ni zadívala zkoumavým pohledem. Nezeptala se, cože se o ni najednou Verine zajímá, ani proč se jí vnucuje. Verine jí za to byla vděčná.
„Jestli chceš,“ řekla Elis. „Ale budeme muset jít na Okraj. Tam já totiž bydlím.“
„Už jsem byla i za Městem,“ vyhrkla Verine. „Není to tak zlé… Vlastně je. Je to hnusné. Jak tam můžeš bydlet?“
Elis pokrčila rameny.
„Je tam nepořádek a ty továrny a taky jsem slyšela, že tam chodí Lidobijci,“ Verine se zachvěla.
„V továrně pracuji,“ řekla Elis, zdálo se, že nad každým slovem přemýšlí. „Víš, nemám kredit, abych se mohla odstěhovat do Středu. Právě proto se učím, abych mohla dělat něco jiného, později. Na téhle úrovni můžu pracovat jen v továrně. A Lidobijci? Nejsou tak hrozní.“
„Ale… ale táta říkal…“ Verine zmateně zmlkla.
O Lidobijciích se říkalo, že nenávidí Město i Vysoké lidi. Rozbíjejí stroje a… a… To přece stačí!
„Tvůj otec je Inspektor,“ usmála se Elis. „Promiň, ale on ty lidi nezná. Lidobijci… oni si tak neříkají. A nejsou zlí.“
Teď měla Verine právo vstát, jít k obrazovce a nahlásit, jaké Elis vede řeči. Určitě by tu bláťuli vyhodili ze školy. Jenže jestli se Verine bude tvářit jakoby nic, zanedlouho bude Elis víc než vyhozená. Bude mrtvá. A všechno se vrátí do starých kolejí.
„Je to možné,“ řekla tedy s obrovským přemáháním. „Já o nich také moc nevím. Půjdeme tedy k tobě?“
„Jak chceš,“ řekla Elis a sklonila se nad psací tabulkou.
Verine, jedináček žijící pouze s otcem, žasla, když uviděla Elisinu rodinu. Tři mladší děti. Matka, bledá a seschlá, ležící na posteli. Otec, robustní chlap, sedící na obrovském pěnovém křesle a civící na obrazovku s Městskými událostmi.
„Tady bydlím,“ řekla Elis; opsala rukou rozmáchlé gesto. Na ten pokoj v nejvyšším patře tři sta metrů vysoké tovární ubytovny by jí stačilo gesto mnohem skromnější.
„Tohle je můj otec, moje matka a moji sourozenci.“
„Aha,“ řekla Verine.
Ve vzduchu se vznášel pach, který ji dusil. Pach potu, jídla, záchodů… nic takového doma necítila.
„Tohle je Verine,“ představila ji Elis rodičům.
Verine cítila nutkání uctivě sklonit hlavu, ale naštěstí to neudělala. Elisin otec se na ni ani nepodíval, jen cosi zamručel a vmáčkl se do křesla. Elisina matka pokývla hlavou na tenkém krku, až se Verine lekla, že se ten krček zlomí a hlava upadne…
Jediní, koho Verine zajímala, byli Elisini sourozenci.
„Kde si vzala tudle Vyššinku?“ ptal se Elis chlapec. „Kouká, jakoby zblajzla živýho štětinatce.“
„Vona je fakt Vyššinka?“ zajímala se nejmladší dívka.
„Se ví,“ řekla druhá Elisina sestra. „Dyť je z tý Školy, co do ní Elí chodí. Dyť se na Elí taky koukni, furt se naparuje a dělá se lepší.“
„To není pravda,“ Elis se zachvěl hlas. „A vůbec, jak to, že se nevypravujete do práce? Tatínku?“
„Co zas votravuješ?“ otec se zvedl, křeslo zapraskalo.
Verine bezděky o krok ustoupila, když se rozložitý muž přivalil až k ní a podíval se na ni z výšky.
„A co to sem vodíš za děcka? Žádná podělaná Vyššinka sem nepatří, Elí, dyť to víš!“
„Chtěla pomoci,“ bránila se Elis. „Sama mi to nabídla.“
„Děte vobě do háje,“ zamručel otec. „Vůbec se mi nelíběj takový slečinky. A ještě míň, jak se s nima taháš ty, Elí. Abych tě z tý Školy nemusel vzít.“
„To by šlo těžko, tatínku,“ v tu chvíli Elisin obličej ztvrdl a zvážněl. „Já si ji totiž platím ze svého kreditu. A ty bys měl jít do továrny, za chvíli začíná směna.“
„No, moc se na mě nehubať,“ otec zkrotl a jeho vrčení už bylo jen planou pohrůžkou. „Eště furt bydlíš tady a seš moje děcko. Na to nezapomeň. A vy dva, deme!“
Mávl rukou na dvě starší děti, které poslušně vykročily za ním. Elis se usmála, pokynula Verine, aby se posadila.
„To je tu každý den,“ řekla omluvně. „Táta nechce, abych chodila do Školy, protože má pocit, že se na něj vyvyšuji. Ale tak to není.“
Znovu se jí rozechvěl hlas.
„Chodím do Školy, abych nemusela zůstávat tady,“ opsala rukou stejné gesto jako při příchodu, ale tentokrát do toho vložila nechuť a smutek, jež cítila.„Abych mohla žít lépe. Chci se dostat do třicátého stupně, to mi bude stačit. Pak si najdu práci jako navigátorka dopravníků. Pro začátek. Později bych si chtěla zařídit vlastní dopravníkovou síť… a zavést ji až sem, na Okraj. Proč chodíš do Školy ty?“
Pitomá otázka! Přece protože… abych… no, do školy přece chodí všichni, pomyslela si Verine, ale povědět to nemohla. Vždyť to znělo hloupě, nanicovatě proti jasným cílům té pitomé blátivky Elis.
Napadlo ji, co by odpověděla Viane, dokonalá, na takový dotaz. Ať se ale snažila jak chtěla, nedokázala to vymyslet.
Pomáhat Elis byla pro Verine vlastně zábava. Nikdy dřív se nemusela o nikoho starat. Svoji matku neznala, narodila se v invitračním středisku a od té doby ji vychovával otec.
Začínala cítit zvláštní naplnění, když si hrála s Elsinou nejmenší sestřičkou, hlídala ji, zatímco Elis svou matku myla a krmila.
Vědomí toho, jak je pro dívku jejího postavení ponižující vkročit do bytu někoho z Nízkých, ji však sráželo na starou úroveň a tehdy zahlížela na Elis s nenávistí.
Už aby se splnila čarodějčina věštba.
Jenže to trvalo týden a nic se nedělo.
Nakonec se Verine u Elis cítila víc doma, než to kdy dokázala u otce, u Inspektora. Začínal jí vadit chlad jeho rezidence, vysoké stropy a nemodernější design všeho, od rohožky přede dveřmi až po odtok vany.
Zvykla si i na pach Elisina bytu. A pak, když večer uléhala do svého lůžka pod nejvýkonnější filtr vzduchu, do přikrývek vybavených osobním regulátorem teploty a pokládala hlavu na polštář s možnostmi nastavení vůní i zvuků promítaných do snů, stávalo se jí, že se pro nic za nic rozplakala.
Věděla, že se mění. Ale nedokázala určit, jestli je to změna k lepšímu, či k horšímu.
Viane, krásná a elegantní, by měla odpověď pohotově, ale jí se zeptat nemohla.
Protože Viane se jí vyhýbala a Verine začínala pochybovat, že se později vše vrátí ke starému, že se s Viane zas budou procházet po ulicích a usmívat se na kluky.
A když si Verine jednoho dne uvědomila, že si spolu s Elis notuje jakousi bláťáckou odrhovačku a usmívá se u toho, vhrkly jí slzy do očí.
Začal Jasen, období, kdy Velké slunce vycházelo nad Městem a vysušovalo i zatuchlé a vlhké ulice Okraje.
Elis a Verine pokročily na vyšší stupeň, složily zkoušky. Verine sledovala, jak si vede Viane. Sledovala ji úzkostlivě, ale necítila úzkost a starost o svou bývalou přítelkyni, ne, znepokojovala ji absence těchto citů.
Viane se podařilo složit zkoušky též, ale někteří z myslitelů jí postup povolili teprve po zákroku jejího otce, který byl v radě Školy.
Verine se s Viane setkala na chodbě v první den nového stupně. Spěchaly na stejnou přednášku.
„Jak se ti daří?“ zeptala se Verine. „Slyšela jsem, že máš potíže… S učením a tak. Nemůžu ti nějak pomoci?“
„Ty?“
Jediné slovo, doprovázené pohrdavým pohledem. A pak už se Viane na svou bývalou přítelkyni ani nepodívala.
„Myslela jsem, že kamarádství je nějak… trvalejší,“ řekla Verine kovové přepážce přednáškové síně.
Na obrazovce Elisina bytu obě dívky shlédly první reportáž o Lidobijciích. Elis se smála, když reportér říkal, že tlupy vyvrhelů z Okraje začali útočit na Střed, ale její smích už nezněl upřímně, když se na obrazovce objevily záběry zpustošené zastávky dopravníků, mastného černého kouře, roztrhaných těl…
„Tohle by Lidobijci neudělali, že ne, tati?“ poprvé za celou dobu, co ji Verine znala, hledala Elis podporu u svého otce. „Je to jen … nějaká hloupost, lež!“
„Co ty víš,“ zabručel otec. „Třeba už je fakt serou snobky, jako je tvoje kámoška a jako roste i z tebe, Elí.“
„Ze mne neroste žádná snobka,“ řekla Elis.
„Co? Dyť se poslouchej. Dyť už ani nemluvíš, jak ti zobák narost, dyť ty tvý kydy…“
„Elis nechce být žádná snobka,“ ozvala se Verine, sama sebou překvapená. „Chce jen mít vlastní dopravníkovou síť. Na tom není nic špatného.“
„A kdo se tě na co ptal, ty vyššinko voprsklá?!“
„Nikdo, ale nikdo mi nezakáže mluvit, když chci,“ Verine zvedla ruku s náramkem a Elsiin otec zbledl.
„Inspektorovo fracek,“ zahuhlal ještě.
Zahleděl se na obrazovku, jakoby už od ní nikdy nehodlal odtrhnout oči.
„Poslechni, co vlastně víš o Lidobijcích?“ zeptala se Verine Elis, když spolu o přestávce mezi přednáškami seděly na chodbě Školy a pouštěly si v automatu písničky.
„Oni si tak neříkají,“ Elis si začala mezi prsty kroutit pramínek vlasů. „Říkají si Ochránci. To znamená, že chtějí, abychom se vrátili k přírodě. Říkali, že kdyby tu rostly stromy a tráva, nemuseli bychom vyrábět vzduch v těch… no, v těch líhních, víš, jak tam mají ty bakterie… vždyť jsme se o tom učili!“
„Co je to za pitomost? Jak by stromy mohly nahradit bakteriální líhně?“ vyprskla Verine.
„Nevím, nerozumím tomu. Ale oni tomu věří. Mají takového boha, kterému říkají Fotosyntéz.“
„Boha, jo? Ale to je proti Pravidlům.“
„Neřekneš svému otci, že jsem ti o tom říkala?“ Elisina tvář se úzkostně stáhla a Verine si uvědomila, že by ji to nedávno potěšilo, strach, který z ní blátivka má…
„Neboj,“ řekla. „Jenom mě to zajímalo. Proč ale dělají takové věci, když jsou Ochránci? Proč zabíjejí lidi?“
„Třeba to nebyli oni,“ Elis pokrčila rameny. „Lidé kolem Inspektora se je snaží očernit … Ah, promiň!“
„To nic,“ řekla Verine. „Já nejsem žádná práskačka.“
To slovo, vůbec se nehodící k dívce z Vysokých, ji polechtalo na jazyku. Obě se s Elis rozesmály.
Útoky připisované Lidobijcům však pokračovaly a Elisina víra, že s tím Ochránci nemají nic společného, hasla.
Ke konci Jasna, když Velké slunce zapadalo a uvrhovalo Město zpět do šera, rušeného jen umělým osvětlením a chabými paprsky Malého slunce, poslali Lidobijci do studií Města nahrávku, v níž se k útokům přiznali a vznesli své požadavky.
Elis s Verine se na to dívaly, jako obvykle v Elisině bytě. Obě tiché, zaražené.
Na obrazovce se objevil obličej muže s planoucíma očima a jeho hlas pronesl tato slova:
„Jmenuji se Arv Garven, zastupuji organizaci Ochránců. Zde jsou naše požadavky: Chceme návrat do světa, z nějž jsme vzešli. Návrat ke kořenům, zdraví, které není ovlivňováno dávkami léků, vstřikovaným nenarozeným dětem! Požadujeme konec genetických modifikací plodin i živých stvoření. Chceme otevřít hranice Města, začít obnovovat zničenou krajinu. Chceme nový život! Zrození něčeho nového znamená i konec něčeho starého. Nebojíme se přinášet oběti. Nebude-li Inspektorát Města ochoten jednat, útoky budou pokračovat. Nebude-li odvysílána tato nahrávka, útoky budou pokračovat.“
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Verine.
Ale nikdo z Elisiny rodiny jí neodpověděl.
„Proč navštěvuješ tu rodinu?“ zeptal se otec, když se mu Verine svěřila se svými pochybnostmi, se svým trápením. „Ti lidé jsou jiní než my. Povstali z nich i ti teroristé!“
„Ale Elis… ona ví, co chce. Ví, co z ní bude a snaží se. Tatínku, ona má cíl. Když jsem se přátelila s Viane, ani jedna z nás o cíli nepřemýšlela.“
„Je dobré, žes s tím přemýšlením začala, Verine,“ usmál se otec. „Ale ti lidé tě nakonec stáhnou ke dnu. Nepřeji si, aby ses s nimi stýkala. S Elis se přátelit můžeš, ale jen v rámci Školy.“
„To znamená, že nemohu chodit, kam se mi zachce?“
„Ano.“
„Ale to je… ty omezuješ mojí svobodu! Děláš ze mě otroka, robota, nebo co!!!“
Tentokrát se otec rozzlobil. Ne jako tehdy, když Verine rozbila uklízecí robot a udělala to schválně. Ne jako tehdy, když ji nachytal, jak se s Viane chichotají na zastávce dopravníků, namalované šminkami Vianiny matky. Rozzlobil se jinak. Vážněji, hůř.
„TAK TOHLE TI NASAZUJÍ DO HLAVY,“ zasyčel a napřímil se. Poprvé na Verine promluvil hlasem Inspektora Města, hlasem modifikovaným strojkem zabudovaným v hrdle, a ona pochopila, proč se ho lidé bojí. „ŘEČI O SVOBODĚ A O NÁVRATU K PŘÍRODĚ… NAKONEC BUDEŠ S LIDOBIJCI VYHAZOVAT LIDI DO VZDUCHU!!!“
„To… to nebudu, tatínku, já… já taková nejsem!“
„To doufám,“ řekl otec a jeho vztek se vytratil. „Jdi do svého pokoje. A před spaním se dívej na obrazovku. Podívej se na reportáže o Lidobijcích. Možná tě napadne, proč ti nedovolím chodit mezi takové lidi.“
Verine poslechla.
A do jejího voňavého polštáře, hučícího jako nikdy neviděné moře, té noci kapaly slzy.
„Protože Inspektorát Města odmítá jednat, budou pokračovat útoky,“ řekl ráno z obrazovky Arv Garven, hovořící za Ochránce.
Verine se k obrazovce otočila zády. Musela jít do Školy.
Ale nejdřív za otcem.
Nalezla ho v konferenční místnosti, jak hovoří s ostatními lidmi z Inspektorátu, hledícími z obrazovek.
„Ano?“ otočil se k ní, tvář zachmuřenou a nevlídnou.
„Tatínku, chtěla jsem vědět… proč s nimi nemluvíte? Proč s nimi nejednáte?“
„S LIDOBIJCI?“ otcův hlas znovu zazněl hromově, ale Verine se už nebála.
„Ne, s Ochránci. To přece nikomu neublíží. A možná…“
„CO MOŽNÁ, DCERO?“
„Možná by bylo hezké, kdyby tu rostly stromy.“
Otec chvíli mlčel a mlčely i tváře na obrazovkách. Pak řekl s tváří obrácenou k oknu, za nímž blikotaly obrysy domů Města: „ZOSTOUZÍŠ MNE PŘED CELÝM INSPEKTORÁTEM, DCERO. ODEJDI Z MÉHO DOMU. TŘI.“
Verine si povzdechla. Ta slova znamenala, že bude muset po tři dny přespávat v levných hotelích a do domu ani nepáchnout.
Naštěstí mohla platit otcovým kreditem.
„Jo, já jdu,“ řekla.
„ŘÍKÁ SE ANO, VERINE!!!“ hřměl za ní otcův hlas, ale ona se ani neohlédla.
Celé to vyprávěla Elis, čekala, že se dívka zasměje a řekne, že to není nic vážného. Jenže Elis se mračila.
„Tvůj otec nebude jednat?“
„Ne, myslím, že nechce.“
„To je zlé. Ochránci nemají na vybranou…“
„Ty za nimi stojíš?“ Verine zdvihla obočí. „Zabíjejí lidi! A vyhodili do vzduchu stáj upravených chlupatců.“
„Nelíbí se jim, když je život upravený, přece to říkali…“
„Ale chlupatci nám dávají maso, Elis! Spousta lidí by bez nich umřela hladem, už teď bude problém s obživou.“
„Myslíš, že to nevím? Jenže, víš, co je s mojí mámou? Narodila se předtím, než se začaly dávat léky do krve i Nízkejm… a když pak jedla maso upravenejch chlupatců, tak to s ní seklo!“
V rozrušení Elis přešla na způsob řeči lidí z Okraje. Verine se zachvěla odporem, navykla si na Elis jemnou, kultivovanou, odlišnou od prostředí, v němž žila…
„Nebudeme se hádat o hlouposti,“ řekla.
„Dobře,“ Elis ulehčeně vydechla. „Stejně by se mi ale líbilo, kdyby všude rostly stromy a tráva a květiny… znáš ty obrázky. Kdysi je dávali v obrazovce. Jít za město, víš, projít se mezi stromy a kdyby v řece byla čistá voda a mohly tam žít ryby…“
„Co?“
„Ryby. To jsou takové mýty toho jejich náboženství.“
A Verine věděla, že přítelkyně znovu mluví o Ochráncích. Nevěděla však, jestli se zlobit, nebo se nechat strhnout jejím sněním.
Odpoledne, když stín budovy Školy dosáhl až na začátek Okraje, Elis a Verine ukládaly soubory do svých tabulek a chystaly se odejít z vyučovací síně.
A pak se to stalo.
Nejdřív zhasla světla. Pak se ozvala siréna. Mohlo to znamenat cokoli, od zkratu na vedení někde v suterénu, až po nukleární ohrožení.
Žáci se, jak byli naučení, schovali pod lavice. Verine se krčila v těsné blízkosti Elis a poprvé se jí dotýkala celým tělem. Cítila odpor a současně ji to uklidňovalo, blízkost cizího teplého těla, bušení cizího srdce…
„Co myslíš, že se děje?“ zašeptala.
„Nevím,“ Elis k ní s obtížemi otočila hlavu. „Třeba je to jen cvičení.“
Po celé síni se ozýval šepot dětí. Vzduch, vháněný dovnitř větráky ve zdech a předtím filtrovaný a tónovaný vůněmi podněcujícími paměť, začínal být cítit zatuchle. Verine si uvědomila, že neslyší tiché chrastění větráků a hrdlo jí sevřela panika. Vždyť se tu udusí, všichni!
„Elis, nejde sem vzduch,“ zasípala. „Co se děje?!“
„Já to nevím!“
„Ale… neudusíme se tu, že ne?“
„Ne, tenhle vzduch je jen zatuchlý, nejspíš ho ženou nahoru ze sklepů. Tam jsou přece zálohy Školy.“
„Jo, ale neslyším větráky,“ Verine s nelibostí shledala, že se její hlas přesmyká do nedůstojného pištění.
„Jestli jedeme na zálohu, tak vzduch nejde přes větráky, ale je normálně puštěnej do celý budovy,“ Elis zas začínala mluvit s Okrajovým přízvukem.
Verine se otřásla. Napadlo ji, že přišla chvíle, o které mluvila čarodějnice, chvíle, kdy její nejlepší kamarádka zemře… jenže si uvědomila, že nechce, aby Elis zemřela.
Do očí jí vhrkly slzy.
„Chtěla bych, aby tu byl někdo dospělý,“ zašeptala.
Ve chvíli, kdy zhasla světla, zhasla i obrazovka, na níž se žákům promítal učební program.
„Je tu přece bezpečnostní systém,“ uklidňovala ji Elis.
„Jo, ale je automatický,“ řekla Verine a tím si to i sama uvědomila. Hrůza jí sevřela útroby. „Takže když vypadne proud, tak… tak tu zůstaneme!“
„Ne,“ Elis zavrtěla hlavou, její vlasy přejely Verine přes obličej. „Až skončí poplach, tak se zase všechno zapne.“
Elektřina naskočila dřív, než venku přestaly znít sirény. Váhavě se roztočily větráky, s lupnutím se rozsvítila obrazovka. Verine vystrčila hlavu nad lavici, poté se vysoukala ven. Elis ji následovala. Spolu s ostatními osmadvaceti žáky sledovaly, jak se na obrazovce objevila známá tvář.
Několik dětí vyjeklo, Verine cítila, jak se jí sama od sebe otevírá pusa.
Vůdce Ochránců. Tady. Na obrazovce Školy!
„To je Arv Garven,“ zašeptala Elis.
„Jak to-„ začala Verine.
Přerušil ji hlas muže na obrazovce. Mluvil vážně, s poněkud strnulým výrazem ve tváři.
„Oznamuji, že jsme zabrali Školu, ve jménu nového života, ve jménu jeho Ochránců. Nikdo se nedostane ven ani dovnitř, aniž by aktivoval nástražný systém. Lidé, toto je zoufalý čin, nepopírám, ale nevidíme jinou možnost. Inspektor odmítá jednat. Snaží se vyřešit problém předstíráním, že žádný problém neexistuje. Chceme veřejné jednání. Chceme hlasování o přístupu Města k okolí, k přírodě... Chceme spravedlivou vládu! Nejprve ovšem jednání, pane Inspektore. Protože tento přenos je napojen i na obrazovky Města, vím, že mne slyšíte. A vy zas vězte, že mne slyší i tisíce dalších lidí. Všichni budou soudit vaše činy. Pokud nepřistoupíte na jednání, na otevřené jednání, budeme během každé hodiny popravovat jeden stupeň. Třicet mladých životů.“
Zbytek proslovu, v němž Garven vysvětloval své postoje a postoje Ochránců, se utopil ve vřískotu tří tisíců dětí.
Škola měla sto stupňů, každý stupeň třicet dětí. A každé z nich slyšelo, co je čeká, pokud Inspektor setrvá na svém neústupném postoji.
Verine křičela také. Nadávala Arvovi i otci. Vzlykala. Hryzala si nehty. Elis vedle ní stála, celá bledá, ale klidná.
„Musíme pryč,“ otočila se na Verine, když vřava začínala slábnout. „Honem…“
„Slyšela jsi, co říkal,“ zavřeštěla Verine, „vybouchne to!!!“
„Prdlajs, nepodminovali by Školu,“ řekla Elis, „jsou tu tři tisíce dětí a kdyby Ochránci zabili tři tisíce dětí, stali by se z nich štvanci. Takhle je honí jen Slídiči. Kdyby vyhodili do vzduchu Školu, lidé by je roztrhali zaživa.“
„Jenže oni jsou zoufalí,“ Verine jen třeštila oči, „říkal to, je jim jedno, co udělají a vyhodí se klidně do vzduchu s námi a..“
„Pojď,“ sykla Elis.
Aniž by věděla jak, ocitla se Verine na chodbě. Elis ji táhla za ruku, spěchala k výtahu. Zatímco Verine tlumeně vzlykala a utírala si slzy, Elis mačkala kombinaci přízemí.
V polovině ucukla a strhla Verine do výklenku pro uklízecí robot.
Oběma děvčatům se smekly nohy na vlhkých štětinách uklízecího stroje, sesypaly se za přes něj dozadu. Elis ležela Verine na klíně, ruce přimáčknuté na obličej. Verine málem začala skučet, hrozně ji bolela kolena…
„Pssst,“ sykla Elis.
Z výtahu někdo vystoupil. Verine natočila hlavu, luplo jí za krkem. Mezerou za robotovými zády uviděla boty, modré, lesklé, vysoké. Kalhoty z třpytivé příze, s ornamenty v zelené barvě. Pochopila, že to mají být stromy nebo květiny. Ještě spatřila černou trubici, namířenou k zemi. Muž ji zřejmě držel v ruce.
Zatajila dech. Na chvíli ani necítila Elisinu váhu na svých kolenou. Z chodby zaslechla spěšné kroky, drobné, dětské. Zřejmě nebyly s Elis jediné, koho napadlo utéci.
„Hej, spratku, koukej se vrátit do třídy,“ zahřměl hlas muže, nepříjemně blízko. Dětské kroky se zastavily.
„Prosím, pusťte mě domů,“ ozval se dívčí hlas.
Verine zatrnulo. Poznala Viane. To přece ne! Přece…
„Prosím,“ opakovala Viane a zřejmě přistoupila k muži, protože její hlas teď zněl blíž. „Já se hrozně bojím…“
Tenhle vrkavý, sladký hlásek Verine znala. Podobně Viane mluvívala na chlapce, na které chtěla udělat dojem.
„Vrať se do třídy, ty kurevská Vyššinko,“ opakoval muž a Verine viděla, jak se ústí černé trubky zvedlo. Vzápětí uviděla i Vianiny nohy, červené střevíce a podkolenky, měnící barvy duhy.
„Můj táta je Slídič,“ řekla Viane. Tentokrát už nevrkala. Její hlas zněl tvrdě a nadutě. „Radím vám, abyste dal tu prskačku pryč a pustil mě domů!“
Verine se stáhlo hrdlo. Jak mohla Viane být tak hloupá. Slídiče nikdo nemá rád a Ochránci – Lidobijci je musí nenávidět! Slyšela, jak se i Elis nadechla, zadržela slova v hrdle.
„Jo, tak Slídič,“ zavrčel muž.
Chvíli to vypadalo, že se Vianiny nohy vznesly, že dívka vyskočila, ale Verine došlo, že s ní muž smýkl ke stěně. Teď už byla Viane vidět skoro celá, kromě hlavy.
Verine se zakousla do spodního rtu. Chtělo se jí skučet.
„Jméno,“ štěkl muž.
„Vi-vi-vi-viane,“ zajíkla se dívka. Verine viděla, jak se jí roztřásla kolena. „Viane Rengton. Prosím, nemiřte na mě, prosím, prosím-“
„Jménem Nového života a jménem Ochránců tě odsuzuji k smrti,“ řekl muž, „ty hnusná malá Slídičko!“
„Prosíííííím!“
Verine se rozvzlykala. Cítila, jak se Elis hrabe na nohy, dloubla ji přitom bolestivě do žeber. Rachot, robot vyjel z výklenku, narazil muži do nohou.
„Áááááááááíííííííííí,“ ječela Viane.
„Spratkové mizerný,“ řev rozčileného muže Verine trhal uši. „Hnusný zmutovaný kreténi!!!“
Prsknutí.
„Áááááááááááááááííííííí,“ znovu Viane.
„Óóó,“ vydechla Elis.
Posuvná stěna, uzavírající výklenek pro robota, sjela dolů. Zarazila se deset centimetrů nad zemí. Verine škvírou viděla rozrůstající se kaluž krve, modré boty, jak v ní šlapou a červené střevíčky, klopýtající za nimi.
Kousala se do ruky, jak se nutila nekřičet. Uklízecí robot narazil do protější stěny a zůstal stát. Chodbou se táhly rudé šlápoty. Ozvěna vzdalujících se kroků.
„Padej dovnitř,“ mužský hlas, vzlykající Viane.
Dveře třídy se otevřely a zavřely. Pak se kroky muže znovu přiblížily, modré boty prošly zpět kaluží krve.
„Zasraný parchanti!“
Hukot výtahu. Ticho.
„Elis,“ Verine klekla na podlahu, pokoušela se vidět co nejvíc. „Elis, ozvi se.“
Nic.
Verine přitiskla tvář na chladný mramor dlaždic. Kaluž krve, šlápoty… cíp šedých školních šatů. Ruka, hnědá ruka s pečlivě zastřiženými nehty.
„Elis, Elis, Elis…“
To jméno v šeru.
A svět se začal třást.
Budova Školy se ukázala jako poměrně odolná i vůči třem tunám trhaviny, umístěným v základech. Téměř třetinu dětí se podařilo zachránit. Nikdo se nikdy nedozvěděl jméno toho, kdo spustil nástražný systém.
Verine byla ráda, že ona s Elis za to nemohly. Elisina prognóza se ukázala mylnou, kdyby na útěku došly dál, mohly to být ony, kdo poslal starou dobrou Školu definitivně do šrotu.
Verine strávila ve výklenku pro robota dvacet hodin. Když se k ní prořezali záchranáři, nedokázala promluvit. Viděla, jak z trosek vynášejí to, co zbylo z Elis. Ruku, půlku obličeje…
Třásla se, přestože jí nebyla zima.
Po chvíli dva záchranáři pomohli ze zhroucené učebny Viane, elegantní, sebejisté. Za ní se trousili ostatní žáci dvanáctého stupně, roztřesení, plačící. Viane vyšla zabalená v termoregulační přikrývce, kráčela houpavým, svůdným krokem. Dokonce se mírně usmívala.
Vztek! Myslí Verine probleskl vztek, jako paprsek v ústí zbraně, jíž se říkalo prskačka. Rozběhla se k Viane, na nejistých nohou, ještě strnulých a bolavých. Ruce natažené před sebou a drápala…
Připsali to posttraumatickému šoku.
V Ústavu, kam ji umístili poté, co odmítala promluvit jediné slovo, se Verine cítila lépe. Nebyl tu Inspektor, jehož už nepovažovala za otce. Žádná pravidla.
Ústav se postaral, aby měla kde bydlet, co jíst, do čeho se oblékat. Na oplátku se starala o opravdové mrzáky, zrůdy, které jejich praví rodiče zavrhli.
Mohla chodit kam chtěla, jen se musela vracet v určenou hodinu. Nejprve jen bloumala ulicemi Města. Ale jednoho dne se vydala ulicí, kterou kdysi kráčela v doprovodu mlčenlivého chlapce Mirena.
Šla sama, už se nebála stínů v temných zákoutích. Stromy, pokřivené, bolavé, jí připadly jako zrcadla. Dva z nich pohladila.
Došla až tam, kde stával dům čarodějnice Anety. Suchá tráva ve větru teskně šustila.
Zpovzdálí se dívaly jiné domy vyvrženců, domy s černými, slepými okny. Ale dům ze dřeva, dům s podivnými dveřmi, chyběl.
„Čarodějnice,“ řekla Verine. „Vrať se. Prosím. Vezmi si zpátky tu věštbu. Dej to zpátky! Dej to zpátky!!!“
Klekla do trávy, která jí zapraskala pod koleny jako suché kosti. Nebe nad její hlavou barvila jedovatá žluť.
Verine si přiložila k hrudi ruku s náramkem, který jí ponechali. A její vědomí se navždy rozplynulo v oslepujícím záblesku.
