Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Certhynie - jedenáctá kapitola

Špatné časy

Na louce se scházel zbytek záchranné výpravy. Vojáci se stáhli poté, kdy poslední povstalec, jemuž se nepodařilo ujet, padl. Na pláni zůstali jen mrtví a těžce ranění. Jaktes, Ravel a Lonel padli, Voirovi se podařilo ujet i s Danerem a Mandlou, ale zaplatil za to sečnou ranou na rameni. Saršana ležela v bezvědomí pod svým koněm a vojáci ji tam nechali jen proto, že nebyla nijak důležitá a vypadala dost mrtvě. Dero se ji pokoušel bránit a poté, co ho málem sklátili vedle ní, se mu ještě podařilo ujet a omdlít až hluboko v lese, kde ho našli Viviana s Andrejem.
Andrej se jednoduše vrhnul tryskem proti šňůře vojáků a když pak opatrně otevřel oči, zjistil, že je naživu, v lese a jediné zranění má na noze a to ještě nijak hluboké.
Vojáci se nesnažili někoho pronásledovat a hned odjeli. Dalo by se mluvit o štěstí, které přeje povstalcům, kdyby nebylo opuštěného bojiště, na němž kromě tří povstalců skončilo svůj život i devět vojáků a na němž leželo ještě pět vojáků raněných a opuštěných svými druhy. Na tomto místě si nikdo o štěstí mluvit netroufal.
Když se mohli vydat dál, šinuli se jako pohřební průvod. Mandla jela s vozem, v němž byli naskládaní všichni ostatní, ať už zdraví nebo ranění a vzájemně si léčili rány. Koně klusali za vozem. Nikdo nemluvil.
Andrej zatínal zuby, třásl se jako v horečce a nutil se do klidu. Nejraději by si vzal Karin a pustil se zpátky, na pomoc Rině. Ale sám by nic nesvedl, to věděl dobře a ostatní byli moc unavení a zabraní do vlastních trápení a bolů, než aby mu pomohli. Bylo mu zle, v žaludku se mu snad otáčelo mlýnské kolo, všechno ho brnělo, a rána v noze svěděla, pálila a cukalo to v ní, přes pečlivé ošetření, které mu podle Mandliných instrukcí poskytla Viviana. Drkotal zuby, bledl a zas rudl, leskly se mu oči.
V polovině cesty dostal horečku. Tvář se mu leskla potem, oči vypadaly jako oči ryby vytažené z vody a lapající po dechu. Chvíli drkotal zuby, jak mu byla zima, pak dostal žízeň a zdálo se mu, že leží v rozpálené peci.
Ostatní byli jeho stavem znepokojeni. Viviana se ujala kočírování a pustila Mandlu k její práci. Daner se zase mohl přetrhnout, aby našel byliny, o které ho Mandla požádala.

Do osady dojel Andrej zdráv, alespoň po stránce tělesné. Duše, mysl a srdce mu však stonaly steskem. Ani o týden později se nic nezměnilo. Daner ho nemohl přemluvit k žádné zábavě, chlapec seděl celé dny u potoka, hleděl do vody a vyhlížel jako socha, neživá a truchlivá.
Daner se také trápil, přemýšlel, jak kamaráda vyléčit, jak mu pomoci, ale nepřišel na nic nového, jen co už dávno věděl: aby byl Andrej zase v pořádku, musel by tu mít Rinu.

Uběhlo plných osm dní od oné zdárně vykonané, a tak nešťastně zakončené záchranné výpravy a Andrej se necítil o nic lépe než den první. Dobrou náladu míval málokdy, a i v těch světlejších chvilkách měl do své bývalé veselosti a bezstarostnosti hodně daleko.
Často bezmyšlenkovitě a zachmuřeně bloudil po osadě, zahleděn do sebe a srdce mu pukalo steskem. Zle se utrhovat na každého, kdo se ho odvážil oslovit. A běda tomu, kdo by se ho pokoušel utěšovat, nebo před ním rozebírat jeho stav! To Andrej vrčel a křičel.
Danerovi připomínal zvíře zavřené v těsné kleci, vytržené ze svého prostředí a odloučené od svých druhů. Taková zvířata často hynou a Daner to věděl. Ale také věděl, že nemůže dělat nic, než čekat, až se to samo srovná a utržené rány se zacelí.
Dnes měl ale Andrej jednu ze svých vzácných dobrých nálad. Pobíhal s Danerem a několika dalšími dětmi na plácku mezi chatrčemi. Křičeli a smáli se, zabraní do hry vzdáleně se podobající fotbalu.
Náhle Andrej v běhu klopýtl a ošklivě upadl. Pořádně si na dotvrda udusané hlíně odřel kolena, ale než si stačil uvědomit bolest, zaujal ho tenký hlásek, fňukající a stěžující si u jeho pravého ucha.
Na plácku zůstal jen Daner, ostatní děti raději odešly, bály se Andrejovi náladovosti.
„Co je?“ zeptal se Daner, vida, že Andrej zřejmě nehodlá vstát.
Andrej místo odpovědi zvedl ze země zaprášeného glikona a strčil stvořeníčko Danerovi pod nos.
„A co je s ním?“ ušklíbl se Daner.
„Prej že nám chce něco ukázat,“ vysvětlil Andrej.
Jeho hlas zněl unaveně a apaticky, ale Daner zachytil i špetku zájmu a upřímně se zaradoval. Oba se ke glikonovi sklonili.
„Já vám ci něco ukázat!“ zapípal maličký.
„A co bys nám asi mohl ukázat, ty škvrně? Vsadím se, že jsi v životě nebyl dál, než na tomhle plácku,“ přezíravě se usmál Daner.
„A byl sem dál, a byl!!! Jojo!!!“ nedal se glikonek. „A ukážu vám, co vám neukázala ta žlutovlasá víla, to vám ci ukázat!“
Andrej, zadumaně hledící kamsi do neurčita, najednou ožil a vykřikl: „Jaká žlutovlasá… Danere, vždyť on myslí Rinu!“
„Nekřič, přestaň, hrozně řveš!!“ rozvztekal se glikon.
„Promiň. A co nám teda chceš ukázat?“
„Uvidíte,“ nadmul se glikonek pýchou, „ale musíte jít, kam vás zavedu!“
A tedy šli.
Nechali se dovést až k vysoké borovici.
„Stát, stát, tady to je!!!“ křičel glikon v Andrejově náručí jako malý generál.
„Co?“ zeptal se Daner nechápavě.
„No ten strom.“
„Ale co je s ním?“
„Na ten musíte vylézt.“
„Proč?“
„Já nevím,“ rozfňukal se glikonek, „ale ta víla tam hrozně dlouho seděla, a zpívala si!“
„Nebreč, vždyť se nic nestalo. Pojď, Dany, zkusíme tam vylézt,“ povzdychl si Andrej.
Zahájili výstup na borovici. Nahoře nenašli nic, kromě opuštěného morousího hnízda, lehce se pohupujícího ve větru a působícího tesklivě.
„Kecal!“ řekl stručně Daner a chtěl lézt dolů, ale Andrej ho zadržel. Daner se na něj podíval a spatřil, že beznaděj, která se Andrejovi leskla v očích jako bludiště bez východu, byla vystřídána radostným vytržením a dojetím.
„Já vím, co Rina hledala, když tu seděla tak dlouho, vole,“ řekl s nepřítomným výrazem v obličeji, „podívej se kolem sebe, ty troubo a pochopíš to taky.“
„No jo, vždyť já vidím až na Miln! Támhle je náš dům a kdyby byl táta na zahradě, tak ho vidím taky! A vidíš, vidíš, Andrý, támhle se pasou tři vrtouni modrorohý!“
„Jo vidím. Kdyby tu tak byla Rina… Tohle nám tu nechala jako dárek… a víš co, Dany? Uděláme tu rozhlednu, pro Rinu, až jí osvobodíme, tak to pro ní bude překvápko!“
„To je prvotřídní nápad,“ uznal Daner. „Nataháme sem prkna a postavíme úplné orlí hnízdo.“
„A bude to tajemství, nikomu to neřekneme, jenom Rině, až tu bude, jo? To bude fakt super!“
„Jistě!“
Seděli ještě dlouho na borovici jako hřadující vlaštovky a nemohli se nabažit pohledu na krajinu rozloženou před nimi přehledně a otevřeně jako mapa. Zasněně se dívali přes vrcholky stromů na políčka u vesnice, louky a hory v dálce, nemluvili, neboť mysleli oba na totéž. Na krásu.

Druhý den brzy ráno vstali, vyhledali vhodné klacky, tyče a prkna, naložili je na tajně uzmutou Derovu káru a vydali se k borovici. Do káry zapřáhli Karin, již vedl Andrej, Daner šel vzadu a přidržoval vratké vozidlo, aby se na nerovné cestě nepřevrhlo. Stromy kolem voněly zelení a jehličím a smolou, pavučiny na větvích a mezi stébly trávy se třpytily ranní rosou a vzduch byl čistý a studený, jako pramenitá voda.
S károu se jen těžko prodírali dopředu. Kameny, pokryté mechem a lesknoucí se vlhkostí, jim zabraňovali v cestě, stromy se pletly tam, kde neměly co dělat, totiž na trasu, po níž chtěli kluci jet, a tak se s nákladem lopotili, jak mohli, snad tisíckrát zastavovali a pot se z nich jen lil.
Dojeli až ke svahu, docela rovnému a nezalesněnému. Kára se po něm rozjela a Daner už chtěl říci, že nejhorší mají za sebou, když Andrej náhle zastavil Karin a zabrzdil káru. Jedno z nemotorných a těžkých kol však ještě stačilo přejet Danerovi nohu. Vykřikl a začal křepčit způsobem ne nepodobným modernímu tanci.
Dotrsal, s úpěním se na postiženou nohu postavil a zeptal se ukřivděně: „Co blbneš, prosím tě?!“
Andrej netrpělivě mávl rukou: „To přežiješ. Ale támhle v tom křoví je někdo, koho asi docela zajímáme.“
Naráz se k označenému keři vrhli a brzy se přesvědčili o oprávněnosti Andrejova podezření. Mezi stromy se míhala bílá košile, v temné zeleni lesa svítící do daleka jako maják. Ať už byl neznámý kdokoli, byl pevně rozhodnutý pronásledovatelům utéci. Kluci však stále snižovali jeho náskok a brzy zaslechli, jak hlasitě funí.
Na malé mýtince pak spatřili uprchlíka v celé jeho kráse: byl to chlapec, nijak vysoký a určitě ne štíhlý a očividně už neměl sílu dál běžet. Jeho mocné, vyčerpané funění bylo slyšet na míli daleko. Danerovi zbývalo jen pár skoků a byl by kluka drapl za rameno, když se kus od nich objevil vozík, vychrtlá mula a podsaditý dřevorubec. Kluk v bílé košili nepatrně zrychlil tempo, tlusté nohy se mu jen míhaly a vedle dřevorubce se svalil do mechu.
„Uffff…“ udělal. „Úúúffff…“ A udýchaně spustil: „Tati, tati, to jsou povs… povstalecký krysy, jak si řikal, že žerou lidi zaživaááá!“
Dřevorubec se napřímil a namířil vražedný pohled zpod převislého obočí na Andreje s Danerem, kteří tu stáli jako zkamenělí. Nevěděli s kým mají co do činění a ani to netoužili blíže zjišťovat. Poměry se převrátily a otočily. Teď prchali jako o život oni, v patách rozlíceného dřevorubce. Chlap nějak zapomněl odložit sekeru, za běhu s ní divoce mával a křičel vynechávajícím hlasem vzteklé, a naštěstí nesrozumitelné nadávky.
„On nás snad zabije!“ vydechl Andrej, oči navrch hlavy.
Daner se po něm ani neohlédl. Na srdci mu ležela jiná věc.
„Za žádnou cenu nesmíme… nesmíme běžet k osadě!“ poručil sípavě. „Rozdělíme se a sejdeme se pak u Karin!“
Andrej zakřičel souhlas a rozlétli se jako střely, každý na jinou stranu. Chlapa to zmátlo, zastavil se, přehodil sekeru do druhé ruky a vrčivě oddychuje se chvíli rozhlížel. Hrozivě se zamračil a vykřikl poslední nadávku, pak se otočil a vydal se zpět na mýtinu.
Andrej s Danerem se tedy šťastně sešli u káry, nezkráceni o hlavu a i jinak nepoškozeni dřevorubeckým otcem, ale náladu měli pokaženou.
První to vyslovil Andrej: „Ten kluk ví o osadě!“
„To snad ne. Že viděl nás, to ještě neznamená –„
„On o ní ví Dany, já to cejtim!“
Posadili se do trávy a opřeli se o káru.
„Víš na co jsem si vzpomněl?“ řekl Andrej a hlas se mu sotva znatelně zachvíval.
„Na co?“
„No, na tý louce, jak nás tam přepadli…tak Rina…ona říkala… Říkala přesně: Andreji, já se bojím že -…a nestačila to doříct, protože Jaktes vykřikl že jsou tu vojáci. A ona to věděla, Dany, ona tušila, že se něco stane! Kdyby se jí někdo zeptal… nebo kdybysme jí poslouchali, tak bysme se mohli všichni zachránit, a my jsme se na ní vysrali, Dany, chápeš to?“
Andrej si přejel dlaní oči. Daner se zachmuřil, popřemýšlel .
„Asi máš pravdu,“ řekl. „Ale nevyčítej si to, do čuchaří nory, Andrý! Rině se nic nestane, bude asi jen sloužit v paláci! Víš kolik mých známých zajali nebo rovnou zabili vojáci?“
„O to teď nejde, jde o osadu! Měli bysme to aspoň říct Voirovi a Vivianě.“
Daner přikývl.

„To už je opravdu k vzteku!“ pomyslil si Daner v osadě. Voir byl zrovna ve vesnici a Viviana na jejich zprávu řekla jen: „Osada se teď stěhovat nemůže a kdo ví, co ten kluk viděl nebo neviděl. Nemáte žádný důkaz, že by o osadě věděl. Vykřikl o vás, že jste povstalci, ale to bylo spíš proto, že povstalec je pro něj ta nejtěžší nadávka. Opatrní být musíme, to ano. Pošlu pro Voira do vesnice a budeme sledovat celé okolí. Uvidíte, že se ten váš poplach brzy ukáže jako planý.“
„Jinými slovy: neblázněte hlupáci, myslíte, že ty vaše dětské strachy beru vážně?“pomyslel si Daner, ale nahlas řekl: „Doufejme, že to tak opravdu bude. Ať nás Ial ochrání před takovým nebezpečím!“
Podívali se s Andrejem na sebe a přikývli. Pak ze sebe vysoukali pravdu o plánované stavbě posedu. Vivianě se to líbilo. Jednak protože souhlasila se strategickým významem rozhledny a jednak byla ráda, že bude mít od kluků celý den pokoj. Pověřila odpovědností přímo sršící chlapce hlídáním vesnice a zaobalila celý ten úkol do slov tak vzletných a slavnostních, až z nich jímala závrať.
„Pověřuji vás tímto úkolem a věřím, že mne nezklamete. Mne, ani celou Certhynii. Být na hlídce, strážit bezpečí svých přátel, to je poslání. A tak, jako velká a moudrá Ial stále tiše bdí nad Orou, tak budete vy dva bdít nad bezpečností naší osady!“ uzavřela svou řeč a poslala kluky za Derem.
Dero je častoval slovy mnohem méně vznešenými, zato však plně srozumitelnými: „Jeden z vás by měl být vždycky nahoře, celý den. Tak nebudeme riskovat, že vám něco důležitého unikne. Hlavně si to postavte pořádně, i se střechou a kdybyste měli s něčím problémy, stačí říct. Je to důležitý úkol, máte stráž nad celou osadou, tak nezklamte!“
Oni a zklamat? Co si Dero myslí?
Byli svým úkolem nadšeni a odpovědnost na ně vložená je netížila, jak to někdy odpovědnost dělává, ale povznášela je a činila je hrdými a pyšnými.
Celý den vozili prkna a trámy, řezali, stloukali, tahali dříví na borovici, svazovali a sestavovali je do podoby budoucího posedu, více podobnému gigantickému vrabčímu hnízdu než dílu lidských rukou. Pot jim v potůčcích stékal po zádech a čelech a oni byli na ten pot hrdí, neboť tvořili vlastníma rukama stavbu, velké dílo, které bude důležité nejen pro ně, ale i pro všechny jejich přátele. Jejich oči v tu chvíli neviděli rozdrbaný dřevěný slepenec ve větvích stromu, oni viděli krásnou stavbu, nad niž na celém světe není a jež je pevná a dost veliká, aby se v ní oba mohli pohodlně natáhnout.
Od toho dne jim začala poněkud jednotvárná, jistě však užitečná a zpočátku i docela zábavná práce (Andrej tomu říkal mise a vložil spoustu úsilí do pokusu vysvětlit Danerovi význam toho slova). Dali se do vykonávání svého úkolu svědomitě, sledovali krajinu ostřížíma očima a neunikl jim jediný pohyb. Na posedu i přespali a hned druhý den hlídky spatřil Andrej zarudlýma, nevyspalýma očima něco, co zprvu považoval jen za pokračování noční můry, a co nepříjemně popíralo Vivianin názor na pravdivost a oprávněnost klučičího poplachu.
Byl to jezdec na grošáku a klusem vyjížděl z vesnice směrem k severozápadu, tedy k Nomituru. Andrejovi se divoce rozbušilo srdce. Za celý včerejší den nespatřili nic, než několik dřevorubců jdoucích k lesům na východě a babku okopávající políčko za chalupou, a teď najednou bum – a jezdec mířící k Nomituru!
Vzbudil rychle Danera a jezdce, který se zatím změnil v malou černou tečku v dálce, mu ukázal.
Daner byl zvyklý nebrat nic na lehkou váhu.
„To jsem zvědavý, jestli teď princezna zase řekne kdoví co ten kluk viděl!?“ zabručel a jako veverka sjel z posedu a uháněl lesem k osadě.
Vrátil se až za hodnou chvíli. Cloumal s ním vztek, starost a onen divný pocit bezmoci, vědomí vlastní nepatrnosti a nemohoucnosti cokoli důležitého rozhodnout.
„Tak co, co říkala Viviana?“dychtil Andrej po odpovědi.
„Říkal jsem princezně a tátovi,“ začal pomalu a rozvážně Daner, „co jsme viděli a taky že si myslíme, že to nějak souvisí s tím dřevorubeckým klukem.“
Nejraději by všechno vychrlil naráz a co nejrychleji, jen aby se zbavil toho strašného pocitu svázaných rukou. Věděl však, že by se mu slova v ústech vzpříčila a pomotala a tak raději každé slovo vážil, tím pečlivěji, čím rozhněvanější byl.
„Nejspíš je to dost vylekalo, ale Viviana řekla, že ten člověk mohl jet kamkoli tím směrem a že není třeba zmatkovat. Jako bych byl nějaká hysterka, kterou je třeba uklidnit! Ale ty její oči, ty mi řekly, co se ona bála vyslovit. Má strach, Andrý a sama by potřebovala uklidnění, spíš než já! Já vím, že bych o ní neměl takhle mluvit, možná jednou bude mojí královnou, ale naštvala mě! Tak jsem jen řekl: Ano, princezno, a šel jsem ven. Ještě jsem pak slyšel, jak se s tátou dost rozčileně dohadují.“
Daner zmlkl a náhle jako by ho tuze zajímal nehet (nebo spíš špína za ním) na jeho levém palci.
„O čem se dohadovali, Dany, ty to víš!?“ rozčiloval se Andrej.
„Já?“ protáhl Daner. „Jo, vím to.Poslouchal jsem za dveřmi. Já vím, že je to podrazácký, ale už toho mám dost, jak se k nám princezna a ostatní chovají. Jako bychom neměli právo vědět to, co oni. Nás se to přece také týká! Nemůžou jednat za zavřenými dveřmi! Nechtějí nás vystrašit – pchá, já se tedy cítím víc vystrašený, když nevím co se děje… No, ale ty jsi chtěl vědět, co říkali. Promiň. Viviana mluvila potichu, skoro jsem jí nerozuměl, a říkala… Říkala, že bychom tu neměli zůstávat, protože jestli prý ten chlap jel do Nomituru, tak tu brzy můžeme čekat vojáky. Táta namítal, že to mohla být náhoda a princezna se rozkřikla, jakápak prý náhoda, když jeden den potkáme kluka co se ochomýtá kolem osady a druhý den vyráží z Milnu osamělý jezdec k Nomituru. Táta to uznal a pak se jen hádali, co budou dělat dál. Viviana chce opustit osadu a táta je pro opevnění a případný boj, protože brzy bude zima a nikdo z nás nemá kam jít. A prý se už moc dlouho schováváme a takhle nemůžeme ničeho dosáhnout. Viviana tátovi nadávala a pak řekla tiše a vážně, že dokud je nás takhle málo, nezbývá nám nic jiného, než se schovávat a občas přepadnout nějaký vojenský oddíl. A táta se ptal, co to přinese. Nic, jen život a pocit, že děláme aspoň něco, řekla princezna hrozně unaveně a hrozně smutně a pak ještě řekla: ´Víš co by nám teď přineslo postavit se Antrofovu vojsku? Smrt!´ A já jsem pak musel rychle zmizet, protože princezna vyšla ven a… kdybys jí viděl, Andreji, pochopil bys, jak to s námi vypadá.“
„Třeba je to fakt jen náhoda,“ řekl Andrej nepříliš přesvědčivě, „snad se nic nestane, co myslíš?“
„Já se raději snažím na nic nemyslet. Ono je to tak někdy lepší,“ povzdechl si Daner.
Autor:
E-mail: olganolcova@seznam.cz
Vloženo: 20:23:33  05. 12. 2004


Hodnocení:
5 (4 hlasů)

Komentáře (1)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.