Procházeli osadou a vrývali si do paměti všechny podrobnosti její podoby. Chtěli si alespoň v hlavě uchovat obraz místa, jež zanedlouho přestane existovat. Andrej předstíral veselost a optimismus, s nucenou veselostí žvatlal cosi o tom, jak by se jim hodil foťák a že ať není Daner smutný, protože Andrej doma řekne jedné holce, co umí kreslit a osadu jí popíše a ta ji Danerovi vymaluje jako živou. Daner však zachmuřeně mlčel a na Andreje se sotva podíval.
Viděl skutečnost mnohem opravdověji než Andrej, a nebyl to pohled veselý. Andreje považoval za hosta, jemuž se vlastně nemůže nic stát a nemá co ztratit.
„On to má jednoduché,“ přemýšlel. „Když se stane, a my prohrajeme, nebo půjde do tuhého a on bude v ohrožení, řekne prostě nashledanou a odejde domů, do Druhého světa. Tam má svoji rodinu, domov, přátele a těch se nic, co se děje tady, nemůže dotknout. Vždycky se má kam vrátit a ví to. Nic a nikdo ho tu nemůže držet, když se rozhodne a on to zatraceně dobře ví. Jako bychom pro něj nebyli živé bytosti, ale jen loutky, co mu hrají dlouhé a napínavé představení. Jen snad tu věc s Rinou bral opravdu vážně. No jo, je ještě malej a třeba z toho vyroste. Není na to zvyklý, to je to…“
Andrej se cítil jako v horečce, tak bylo všechno rozmazané a zmatené, rozpálené čelo mu žhnulo a byl víc než kdy jindy nakloněn považovat své dobrodružství za pouhý sen.
„To se mi snad zdá, to se mi zdá!“ šeptal si polohlasem. Vesele žvanit přestal, neměl na to dost sil.
Bylo deset hodin dopoledne a od brány osady se ozval pokřik: „Už jsou tady, ti Antrofovi ohaři, jsou tu, u velké Ial, jsou tu!!!“
U vnitřní strany brány se mačkal hustý chumel lidí, přes všechen zmatek tu však vládlo ticho. Zvenčí bylo slyšet povely, dupot a pak rozkazovačný hlas: „Otevřete tu bránu a vzdejte se dobrovolně a pak vám já, naren Sqatarola, slibuji jménem krále Antrofa I., že se s vámi bude konat řádný soud.“
„Nestojíme o Antrofovy řádné soudy! Kdo sám není v právu, nemůže soudit ostatní!!!“ zavolala Viviana v odpověď.
„Řekli jste si o to, vy povstalecké krysy! Všichni tu dnes zemřete!“ zaječel hlas za branou.
Andrej s Danerem byli posláni až na druhý konec osady, na místo nejklidnější a nejbezpečnější. Daner proti tomu nic nenamítal, byl to příkaz od jeho otce a co víc, od princezny a takovému dvojímu příkazu je těžko se protivit. Zato Andrej se začal bouřit. Celý rudý a rozpálený vykřikoval cosi o tom, že chce bojovat a ne sedět v koutě a čumět do blba.
Daner si ho zlověstně změřil, protože jestli opravdu něco nesnášel, pak to byla hysterie. Několikrát Andrejovi poradil, ať nehloupne a jde, kam ho posílají, jenže chlapec nepřestával křičet a vzpouzet se. Daner s ním trpělivě stál na nechráněném místě a čekal, až se vyvzteká, zatímco sem vojáci začali naslepo metat kameny a občas střelili šíp.
Jeden z kamenů, veliký jako koňská hlava, dopadl jen pár sáhů od chlapců a to Danera přimělo jednat. Andrej se rozčiloval stále víc a víc, málem by Danera uhodil, když se ho pokoušel odtáhnout násilím, ale Daner byl rychlejší.
„Dobrá, říkal sis o to sám!“ řekl a praštil Andreje pěstí do žaludku.
Andrej se schoulil a před očima se mu objevily černé a rudé kruhy. Náhle mu vůbec nebylo do řeči. A tak ho Daner popadl za ruku a táhl ho pryč.
Padající soumrak vnukl Sqatarolovi, stále bezradnějšímu a neklidnějšímu, skvělý nápad. Usmál se lišácky pod vousy a rozkřikl se: „Hej, chlapi!“
Vojáci, kteří byli v doslechu se k němu poslušně otočili, zneklidnění a současně zvědaví, na co velitel přišel.
„Stmívá se a k boji je potřeba světlo! Aby se dalo poznat, kdo jsou královi věrní vojáci a kdo jen špinavá povstalecká sebranka. Zapalte to doupě neřádu!!!“
Na osadu začali se syčením, prskáním a později příšerným hučením dopadat pochodně a zápalné šípy. V nastávajícím šeru to byl ohňostroj, hrůzně krásný pro obyvatele osady a vítězství věštící vojákům před osadou. Chatrče, z větší části dřevěné, vzplály jako papírové modýlky, s nimiž si Andrej jeden čas hrával, a když se muži z osady kvapně vrhli na hašení, zapomínaje pro to na všechno ostatní, přiblížili se vojáci k palisádě, k níž se dříve přiblížit nemohli, díky malým, úzkým střílnám, a podařilo se jim zapálit i tu. Hořela pomaleji, váhavě, ale bylo nemožné ji uhasit.
O osudu základny a domova povstalců bylo definitivně rozhodnuto. Jedna strana palisády se s úpěním a praskotem zřítila a strhla mladé ovocné stromky, zavalila zeleninové záhony a její zčernalé trosky dýmaly a plápolaly. Osada se otevřela a přestala být bezpečným a útulným útočištěm. Změnila se v cosi, co by se dalo lehce nazvat peklem, nebo přinejmenším předpeklím. Dovnitř se začali hrnout vojáci, zdivočelí a jako lidskosti zbavení, vyhecovaní k zuřivosti velitelem, který se ve svém řemesle očividně dobře vyznal.
Andrej s Danerem nejprve se vší usilovností hasili, nyní však usoudili, že je nejvyšší čas zdejchnout se. Bylo jim jasné, že se budou muset prodrat bojištěm, kde se na každém kroku ocitnou v ohrožení, ale nechtělo se jim čekat, až se vlna vojáků dobojuje až k nim.
Díky Danerově rozvaze, nedovolivší Andrejovi, aby si bral to, co kolem sebe vidí, příliš osobně, se jim podařilo vyhnout se většině krvavých šarvátek, nepostupovali však nijak rychle a vůbec se jim v prostředí dýmu, ohně, krve a křiku nelíbilo, ani Andrejovi ne. Jeho bojovná nálada se zbaběle vytratila.
Postoupili až k potoku, když se z bitevní vřavy vynořil Voir, celý špinavý, zpocený a zakrvácený. Doklopýtal k nim, oči mu plály stejně šíleně, jako vojákům.
„Běžte,“ zasípěl, „Danere! Běžte k posedu!!!“
Ještě se stačil ustaraně ušklíbnout, a pak se musil otočit a bránit se.
Prodrali se z osady ven, do lesa. Cestou byli několikrát nuceni ťafnout dýkou po vojácích, příliš důsledně plnících Sqatarolův příkaz, aby nenechali žádného povstalce upláchnout, a jeden voják zase ťafl mečem po Andrejovi, příliš umíněně se snažícím projít kolem něj, ale až na to malé škrábnutí se dostali bez zranění do bezpečí. Byli umounění jako dva kominíci, a na dálku byli cítit potem.
„Ufff…“ oddechl si Daner. „To je zázrak, že jsme ještě živí. Nás snad chrání samotná Ial. Ukaž to škrábnutí. To nic není. My máme opravdu štěstí jako hrom, Andreji!“
Vylezli na posed.
„Slyšíš?“ zašeptal Daner a ukázal dolů. Z tmavotmavé tmy se ozývalo tiché tepání kopyt v měkké hlíně a frkání a ržání. „To jsou naši koně, pustili je z ohrady! Aby je santargejci zaživa sežrali, lotry Antrofovský!!!“
Les byl nyní, v noci chýlící se k ránu, tichý a klidný. Ze spálené osady stoupal kouř a na některých místech ještě řežavěly, doutnaly a sálaly žhavé uhlíky. Uprostřed spáleniště, v místech, která byla ohněm ušetřena, neboť byla promáčena vodou ze zbořené hráze, plápolal malý, skrovný ohníček. Nad ním si hřáli ruce Voir, Viviana a Andrej s Danerem. Vojáci dávno odtáhli, spokojeni s vykonanou prací a povstalci, kteří zkázu osady přežili, odešli ještě dřív. Antrofovo vojsko zvítězilo na plné čáře a byla tedy plněna druhá varianta Voirova plánu. Každý sám za sebe.
„Budeme muset jít za mámou,“ řekl do ticha Voir, „už se po nás jistě shání a všech se vyptává, jestli nás viděli živé.“
„Tati, počkáme ještě do rána, prosím,“ Danerův hlas byl ospalý a unavený. „Já se ještě potřebuji rozloučit.“
Voir váhavě přikývl. Opodál se ozvalo zafrkání a hrábnutí kopytem v popelu. Znělo to, jako když suchá, stařecká ruka hladí smirkový papír. Daner vstal a loudal se do tmy.
Vrátil se po dlouhé době. V tváři umouněné od popela měl bílé stružky, slzy však už oschly. Usedl na své místo k ohni.
„Teď můžeme klidně odjet,“ řekl. Vyzařovalo z něj uklidnění a smíření, jako zvláštní, krásné teplo. „Ty pojedeš s námi, Andreji?“
Andrej k němu udiveně vzhlédl. Bylo toho na něj v poslední době tolik, že nestačil uvažovat do budoucnosti. Neměl ani ponětí, co má odpovědět.
„Nevím Dany, já fakt nevím, nevím…“ zašeptal.
Princezna Viviana vstala, oprášila si šaty a protáhla se. Všichni, co tu seděli, vypadaly zdrchaně a lhostejně, ale ona zas vyhlížela činorodě.
„Je mi opravdu líto, že to dopadlo takhle,“ řekla „Ale život jde dál, alespoň pro nás, kdo jsme zbyli a my teď musíme bojovat i za ty, kdo dnes padli. Antrof to ještě vyhrané nemá, ne dokud budu naživu já, nebo ty Voire. Protože ani jeden z nás už nemůže přestat. Teď ale… brzy bude zima. Někam se až do jara schovám a pak si tě najdu a dáme to znovu dohromady. Ty si také odpočiň, máš to zapotřebí. Všichni to máme zapotřebí. Zatím tedy, Ial ať stojí při vás! Nashledanou!“
Otočila se k ohništi zády, osedlala si Fyovu (koně kluci pochytali hned, jak vojáci odtáhli) a zmizela mezi stromy v ranní páře smíšené s šedavým kouřem ze spáleniště. Čas se překulil do jitra nového dne.
„Danere, chlapče, probuď se, je čas vyrazit!“ zatřásl s podřimujícím chlapcem Voir. Daner sebou trhl a procitl. Voir s Andrejem už stáli u osedlaných koní.
„Nasedlali mi Plaváčka, a Andrej nejspíš jede s námi, to je dobře!“ pomyslel si.
Vstal a otřásl se. V noci bylo pořádně chladno, zima se blížila. U země se v hustých chuchvalcích povalovala mlha.
Andrej byl rád, že sedí na koni a nemusí se po vlhkostí nacucaném mechu ploužit pěšky. Jeli lesem dlouho. Soutok Setowy a Basny ležel až na druhém konci pohoří Berokien.
K poledni udělali malou zastávku a podařilo se jim ulovit kalpana, který se jim pokusil překřížit cestu. Po dlouhé době se tak pořádně najedli.
Andrej celou cestu mlčel, přemýšlel a bylo znát, jak ho problém, nad nímž dumá, tíží. Když teď dožvýkal svůj kus masa, oči se mu rozzářily a zračilo se v nich rozhodnutí a pýcha nad ním. Jakoby očima říkal: podívejte se, jak jsem se pěkně rozhodl, no, nejsem pašák?
Po jídle si ještě chvíli odpočinuli a když pak sedlali koně, řekl Andrej naoko lhostejně: „Tak já se s váma rozloučím. Jedu zpátky!“
„Proč?“ vyjekl Daner. „Děláš si legraci? Teď bude zima, nemůžeš pořád spát venku, a kde bys…nebo… Ty se chceš vrátit domů, Andreji?“
Andrej se na Voira s Danerem podíval ostře a zlobně přimhouřenýma očima a mluvil pak k nim oběma i sám pro sebe, když řekl: „Snad se máme každý postarat o sebe! Jo, to je pěkně vymyšlený, ale všichni jste úplně zapomněli na Rinu. I ty Danere! To já teda na svý kámoše nezapomínám a… můžu si snad jet, kam chci a já chci jet pomoci Rině! Ne, ještě nevím, jak to udělám, ale něco vymyslím. V Nomituru se sice nevyznám, a ani nevím, jestli je Rina zrovna tam, ale myslím že jo, a chci to aspoň zkusit! Měj se Dany a vy taky Voire, třeba se ještě potkáme!“
Po těch slovech pobídl Karin do klusu a vracel se sám po cestě, jíž přijel s Danerem a Voirem. Ani jednou se neohlédl po dvou zaražených a smutných postavách, nechal je daleko za sebou. Začal vát studený vítr od severu a nemilosrdně šlehal Andreje do tváře. Nesl s sebou drobné, studené kapky vody. Andrej zaťal zuby a nechal Karin přejít do cvalu. Najednou byl hrozně sám…
Intermezzo I.
Na stromech v zahradě se nepohnul ani lístek a vzduch se tak tetelil horkem, že i ptáci zapomněli zpívat. Říjen byl v polovině a to, co vypadalo jako léto nefalšované, divné a neobvyklé jen pestrými odstíny listí na stromech, bylo létem babím. Na zahradě pořádaly od samého rána koncerty kobylky a včely, zmatené náhlým a nečekaným oteplením, že vylétly z úlů, jim přizvukovaly.
„Mám hlavu dost bolavou i bez vás, potvory!“ zabručel děda Jelínek. „A pak, co tu máte ještě co bzučet? Už je dávno podzim, jestli jste si toho nevšimly! Však vy zalezete, blázínci, jak uhodí mrazy, a to si na mne ještě vzpomenete…“
Uvědomil si že mluví k hmyzu a nevrle zavřel okno. V pokoji bylo rázem tišeji, a také tepleji, což dědovi po chuti nebylo.
„Měl bych jít dát králíkům,“ povzdechl si.
Péče o králíky byla jeho nejoblíbenějším koníčkem a prakticky se od chvíle, kdy přestal dělat veterináře, ničemu jinému než milovaným ušákům nevěnoval. V poslední době ho však netěšilo ani to.
Těžce se zvedl ze židle, z poličky ve špajzu vzal plátěný pytlík s kostičkami tvrdého chleba a bandasku s vodou. V chodbě se přezul do prastarých škrpálů na ven a nedokázal potlačit slastné povzdechnutí, když na pár vteřin došlápl rozpálenými chodidly na chladné dlaždice předsíně. Než vyšel ven, cosi ho přinutilo ohlédnout se na dveře do sklepa. Udělalo se mu zle a nikoli poprvé za tento měsíc pomyslel na infarkt.
Vzpamatoval se, potlačil nutkání posadit se do křesla a vykašlat se na ty ušatý potvory a vydal se po betonovém chodníčku ke králíkárně. Králíci vycítili mizerné rozpoložení svého pána, stáhli se do kouta kotců a ani nevyžadovali láskyplné drbání a hlazení a povídání si.
„Sakradonrvetrkruciturcikrucinálnálfagothimlhergotsecelement!!!“ vychrlil děda souvislý proud kleteb.
Jedna z kameninových misek mu vyklouzla z třesoucích se prstů a s rozpustilým zazvoněním se roztříštila na kousíčky o beton. Děda se shýbl a jal se kousky sbírat, tvář vztekle staženou, mezi zuby cedě další nadávky a kletby.
Od branky se ozval ženský hlas. Děda sebou trhl a ani necítil, že se mu jeden ostrý střep zařízl do bříška prstu. Ten hlas patřil Karin Jelínkové, jeho dceři a zoufale se ptal: „Tati, tati, prosím tě, nebyl tady Andrej???“
Ticho. Snažil se uklidnit překotným hltáním horké kávy, což nebylo ani zdravé, ani příjemné a nejmíň ze všeho uklidňující, a usilovně se snažil nedívat na svou dceru, polykající slzy nad svým šálkem. Slzy zlosti, nikoli lítosti. S každý úderem srdce mu kdosi hučel do uší: „Tady to máš!“
Aniž si to uvědomoval, kreslil prstem na stůl neviditelná písmena. PRAVDA. Věděl, že by jí to měl všechno říct, ale také věděl, že by mu stejně nevěřila. Bylo to beznadějné…
