V mracích jsem šťastná. Kolem mě víří barvy, modrá, modrá, modrá a temná do indigova. Rudá jako krev, točící se ve víru. Zlatá září, plní mi oči medem. Přede mnou jsou dálky, otevírají se. Žádná omezení, nic, nic…
Letím rychleji. Vítr mi prochází tělem a jemně jím zachvívá. Rozkoš!
Moje zasténání se odrazí od klenby nebe a zní, jak zní! Křik šťastného zvířete. Kdo jsem? Kdo je můj otec a má matka?
Nikdo se neptá. Nikdy. Prostě jsem. Celá pravda.
Otevřu oči a vidím madonu ve skalách. V její tváři je klid. Žehnající ruka se vznáší nade mnou a chrání mne. Nic se mi nemůže stát.
Ráda bych věděla, proč lidé používají slova. Vždyť se toho tolik dá vyjádřit výrazem. Malbou. Svět by byl hned klidnější místo.
Z oka Leonardovy Marie se skutálí čirý, průzračný kamínek. Vypadá jako zkamenělá slza. Seberu ho a chvíli koukám vyjeveně, odkdy madona pláče? Sebrali jí syna…
Ale ne, vždyť je vedle ní, baculaté děťátko. Snad jen ten kříž, co si opírá o rameno. Snad ten z těch sklopených očí vyloudil slzu. Slzu, držím ji v dlani.
A kde je můj sen, který tak krásně začal?
Jsem vzhůru. Doma. Žádné barevné mraky se nekonají, kdepak, vstávat z postele. Ještě můžeš věnovat poslední pohled Marii a pak hybaj ven, do práce, do školy, na nákupy.
Nikam nepůjdu. Zůstanu tady, ať se ke mně přitulí moje šedá společnice. Samota. Z jejího objetí mi naskakuje husí kůže, hned je mi mdlo. Spát. Měla bych raději zase spát. Pohrabu se v zásuvce. Ještě tam mám zásobu léků na spaní. Tisercin, vzít si jeden je jako dostat ránu kladivem. Ale je to brána pro sny. Mám jich padesát, v malé hnědé lahvičce. Doktor mi je předepíše, nejspíš si ani neuvědomuje, že je jich v jedné lahvičce tolik. Zapíjím tabletku vodou. Uvědomím si, že mám hlad, ale nic pro to nedělám. Lehnu si a čekám na spánek. Najím se tam. Krásy a blaha. Vždyť… kde je sen a kde skutečnost? Sem nepatřím. Patřím do kraje, kde mám křídla a můžu létat. A kde cítím.
Co je to s tebou?
Nic, mami. Nech mě spát.
Dobře. Jdu do práce, postarej se o sebe. A už by sis taky měla začít něco hledat.
No jo mami. Hned jak se vyspím.
Polštář pod hlavou je posledním průvodcem na cestě do mého soukromého azylu. Na hodinách ve městě odbije dvanáct. A já jdu pryč.
Let je mnohem skutečnější než prve. Vidím krajinu pod sebou. Sopky a skaliska, fantasticky rozervaná. Do vzduchu tryskají gejzíry ohně, páry. Všechno to hučí. Nádherná hudba. Matka by řekla pekelná, ale kde je teď matka? Kde je ten šedý svět, do nějž roní slzy krásné madony?
Letím, letím rychleji a rychleji! Kolem mě probíhají žhavá oblaka. Cítím, jak po mě natahují spáry, tisíce teplých tlapiček se dotýká…
Celé tělo mám žhavé a tvrdé. Jsem živoucí projektil, kulka rozrážející vzduch. Mám křídla a opírám se do nich. Kéž to nikdy neskončí! Je to tak skutečné. Sem patřím, tady žiji.
Už klidněji se blíží k zemi. Stále jsem ale dost vysoko. Krajina ke mně natahuje ruku a svírá mi srdce. Je mi tak dobře. Chci blíž. Jsou tam bytosti, nádherné a vznešené. S křídly a šupinatými těly. Jsou zlatí, červení, žijí v ohni a ohněm. Svobodní.
Sem jsem se měla zrodit. Sem. Ne do toho druhého světa, který je nezajímavý a v němž je mé tělo zoufale necitelné. Teď vnímám každý dotek větru, vzduch zvířený mými křídly, jako polibek, polaskání milence a procházím škálou pocitů. Všechny jsou čiré jako ta kamenná slza. Radost a žal, klid a extáze, touha, láska, nenávist…
Brzy exploduji, vybuchnu jako některá ze sopek pode mnou. Ale žiji! Jásám bez hlasu. Celé moje tělo se přidává k tomu chvalozpěvu. Rozplývám se ve vzduchu. Jsem součástí mohutných dějů. Jsem…
Celá pravda.
Šedý strop. Jak ho nesnáším. Ne, to je moc velké slovo. Necítím nic, jen mdlou nevolnost. Jsem zpocená, špinavá. Mastné vlasy mi padají do očí. A v břiše mi kručí hlady. Je večer.
Jím chleba, který postrádá chuť. Něčím ale žaludek zaplnit musím. Je mi zle, když na sebe pohlédnu do zrcadla. Ztracená existence. Nejsem nic. Bez práce, peněz a přátel. Odepsaná.
Snažím se přinutit vlézt do vany a dát si alespoň sprchu. Smrdím sama sobě. Nakonec rezignuji. Jen si opláchnu obličej.
Chce se mi brečet. Je tma, dívám se do ní a snažím se nalézt východisko. Cítím se prázdná, vylitá láhev, rozbitý džbán. Ach Marie, matko Boží… ty, co roníš slzy nad svým synem. Zbyla ti ještě nějaká slza pro mne? Bílá slzička světla, která mne povede dál životem? Jenže Marie mlčí, jen dál cudně klopí oči.
Bez jakýchkoli emocí otevírám šuplík s léky. Dívám se na hodiny. Matka se vrátí až pozdě v noci. Chudinka upracovaná. Já, líný budižkničemu jsem jí jen zátěží. Jsem chladná, vždyť vlastně nežiji…
Otevírám lahvičku s tisercinem. Bez rozmýšlení si sypu do dlaně celý její obsah. Přidám ještě několik neurolů a pár hypnogenů. Všechno to polykám, postupně, jak jen to jde. V hlavě mám rozšiřující se nicotu. Lehám si do postele, doufám, že nebudu zvracet. Nesmím zvracet. Zavírám oči.
Křídla se mi vracejí. Jsem lehoučká, nic víc než chmýří pampelišky. Nechávám se převracet větrem, pode mnou žhne a dýmá sopečná krajina. Je mi dobře. Smršť těch nejkrásnějších a nejbarevnějších pocitů se mnou točí a cloumá a pak mě tiše kolébá. Směji se a přitom pláču. Křičím v euforii.
Padám. Moje tělo ztěžklo, zhmotnělo. Ne, já nechci! Bolí to, kolem uší mi sviští vítr, rve se dovnitř hlavy a burácí. Nemohu dýchat. Jsem jen těžký kus čehosi, co už přestalo být člověkem. A letím, řítím se do žhavých očí té skalnaté krajiny. Pálí to. Jak to pálí!
To jsem přece nechtěla!
Chtěla jsem jen mít křídla!
