Byl druhý den na cestě a slunce ukazovalo, že se schyluje k polednímu. Za sebou nechal poslední zalesněný vršek pohoří Xedarského a stál v hlubokém údolí. Až sem se dostal poměrně snadno a rychle, celý včerejší den se téměř nezastavil a listnatými, sluncem prosvětlenými lesy zbrázděnými mírnými terénními vlnami se cestovalo příjemně. Ale údolí nezapadalo do celkového rázu krajiny a nejspíš naznačovalo jeho změnu. Byla to rýha v zemi, jako by ohromný dravec zaryl dráp do kypré půdy a vytvořil tak průrvu. Potok na dně strže nabízel pravděpodobnější vysvětlení jejího vzniku: byla to voda, která vymlela rokli.
Kdyby Andrej věděl, jak se toto údolí jmenuje, držel by se od něj dál. Ve původní řeči, používané na Oře před příchodem lidí, se mu říkalo Šelokata – Mrtvá voda.
Potok na dně strže však nijak mrtvě nevypadal a Andrej měl žízeň. Voda byla čirá, na pohled svěží a lahodně studená.
„Než se pustíme do toho vrchu, nebude špatné trochu se napít,“ pomyslel si a vedl Karin k potoku.
Lehký vánek k němu zanesl slabounký zápach zkaženého vína, cítil jej však natolik slabě, že se jej rozhodl ignorovat. Zato do Karininých citlivých nozder pach uhodil jako rána pěstí. Začala se vzpouzet, frkat a nakonec přiměla Andreje, aby se lákavého osvěžení vzdal.
Přispělo k tomu i to, že si Andrej všiml kostí a mrtvolek zvířat, u potoka ležících a nechtěl se na vlastní kůži přesvědčovat, proč Karin voda nevoní.
Přes potok se Karin přenesla jediným skokem a svah za ním zdolala s vynaložením veškeré energie, tak moc toužila dostat se co nejdál od pachu smrti.
Otevřela se před nimi mírně zvlněná pláň, táhnoucí se daleko za obzor. Slunce zašlo za mraky a vypadalo to, že za nimi hodlá zůstat po celý zbytek dne.
Andrej se smiřoval s faktem, že zabloudil. Chtěl se dát stejnou cestou, jíž se už jednou ubíral se záchrannou výpravou a tak dojet až k Nomituru, jenže čas, který od té doby uplynul a všechno, co se za tu dobu událo, nechaly na pomyslné mapě v Andrejově paměti mnoho bílých míst. Na jednom z nich chlapec sjel ze správné cesty a dal se špatným směrem.
Ke všemu se citelně ochlazovalo. Včerejší noc Andrej skoro nespal zimou, ačkoli ve dne to nebylo nijak zlé.
Měl na vybranou ze tří možností: buď se bez průtahů pokusí vrátit domů, což znamená najít Chodbu, nebo si bude muset v Certhynii vyhledat přístřeší a teplo, a třetí možnost byla umřít zimou a vyčerpáním, takže to ani
nebyla možnost.
„Ne, domů se zatím vrátit nechci, a navíc musím pomoct Rině, protože jsem jí do toho vlastně zatáhl já. Jestli z toho vycouvám, budu pěknej srab. Ale zmrznout taky nechci. Musím něco najít!“ pomyslel si, rozebíraje svou situaci.
S nevolí si povšiml, že se Karin vleče stále pomaleji. Měla, alespoň pro nejbližší dobu, cestování plné zuby a dávala najevo, že je čas na odpočinek. Andrej dostal chuť pořádně ji praštit, opravdu pořádně, aby ji to bolelo a aby řičela a přehlušila tak vztek, hlodající mu v útrobách.
Naštěstí si uvědomoval, že kobyla za jeho trápení nemůže. A kdyby jí teď trestal za cokoli, bylo by to pořád jen vybíjení si zlosti na zvířeti, tedy na někom, kdo se nemůže bránit.
Vzpomněl si, jak mu jednou, když kvůli čemusi zuřil a běsnil a chtěl něco rozbít nebo někomu ublížit, táta řekl: „Každej, Andreji, úplně každej, kdo z nějaký příčiny týrá nevinný a slabší, je slaboch a duševní mrzák a zatracuje sám sebe!“
Andrej si to tenkrát zapsal hluboko do paměti, a tak si nyní jen povzdechl, poplácal Karin po pleci a jal se hledat místo v závětří, kde by si mohli odpočinout.
Tam odstrojil a vykartáčoval Karin, vyčistil a prohlédl jí pečlivě kopyta a nechal ji být. Sestavil ohniště, přichystal dříví a vydal se hledat něco k snědku. Měl štěstí. Narazil na ztřeštěného pádlovce, který se zřejmě vytrhl ze spárů nějaké šelmy a Andrej mu jen prokázal milost, když ho dorazil. Pádlovci mají výborné, křehké maso s pikantní příchutí, nejsou však snadno polapitelní a tak si Andrej hned tak nějakého nedopřál. S jistými obtížemi hlodavce stáhl, vyvrhl a začal si opékat zadní nohu. Maso prosoloval z malého koženého váčku, jejž mu darovala Mandla ještě před přepadením osady a jejž se tehdy neodvážil zahodit, když šlo o dar, ačkoli o jeho potřebnosti silně pochyboval. Teď byl naopak přesvědčen o jeho nepostradatelnosti a mrzutě pozoroval, jak se sůl ve váčku pod vlivem vlhkosti slévá a spojuje dohromady a vytváří jednolitou hroudu, hezkou na pohled, ale pro osolení jídla nevhodnou a nešikovnou.
V duchu si shrnul svůj majetek: na sobě měl košili s oddělitelnými rukávy, Certhynijskou módní vymoženost, kalhoty z hrubé, nahnědlé látky podobné pytlovině a boty s ovčí kožešinkou uvnitř. Kalhoty byly špinavé a promaštěné, košile také nebyla v nejlepším stavu a i Andrej, doma zapřisáhlý nepřítel pračky, by se teď docela rád převlékl do čistého a hlavně teplejšího a bytelnějšího oblečení. Měl pocit, že se na něm jeho garderoba každou chvíli rozpadne a ponechá ho na holičkách, nahého a zimou drkotajícího.
Dále měl kožený opasek, ten už byl lepší a trvanlivější, stažený na poslední dírce, u něj pochvu s mečem a z kožených řemínků pouzdro na dýku a dýku v něm. Na opasku měl také kapsičku z tvrdé kůže se zmíněným váček se solí, dračí šupinu, jednou stříbrnou mincí s portrétem skřeta Antrofa na líci a nápisem jeden molek na rubu, křesadlem a svým starým nožíkem, rybičkou, uvnitř.
Pak mu samozřejmě patřila Karin a její postroj. U sedla byly dvě brašny, věc velmi praktická a šikovná. V jedné měl Andrej čutoru s vodou, dost velkou, aby se do ní vešla zásoba na celý den, a teplou deku. V druhé brašně měl těžkou a tlustou, ručně psanou knihu Certhynijské pověsti - byla vázána v kůži a byly v ní překrásné ilustrace, které si prohlížel, když se nudil - a kostičku domácího mýdla, které čpavě zapáchalo, ale používal ho k nutné očistě. Dále brousek a vak, do nějž ukládal trvanlivější jídlo, kousek zuhelnatělého dřeva ze staré osady a dřevěný hřeben, nepříliš často používaný, který dostal od Riny. Zezadu měl k sedlu připevněnou jakousi karimatku ze záhadného materiálu, dobře chránící před vlhkostí země a před chladem. To byl všechen jeho majetek. Nebylo toho málo, ale na přečkání zimy to podle jeho názoru nestačilo.
Pečínka začala lákavě vonět a Andrejovi se při pohledu na ni ozval prázdný žaludek. Už se těšil, jak se do křehounkého masíčka zakousne.
V lese za ním se ozvalo nenápadné, tiché zapraskání větvičky. Bleskurychle se otočil, ruku na jílci dýky a spatřil sedm párů šílených, hladových očí, patřící sedmi hladovým, šíleným stepním vlkům.
Připlížili se jako stíny a ani Karin je nezvětřila. Přišli od západu a vítr vál od východu. Andrej leknutím vyjekl. Největšímu z vlků to dodalo odvahy, pokročil o dva kroky blíž, naježil hřbet, vycenil zuby a výhružně zavrčel. Andrej se zhluboka nadechl, aby potlačil paniku a hrůzu, nutkající ho k rychlému útěku a jednal rychle a správně. Strhl z rožně stehýnko, na nějž se tolik těšil, popadl zbytky svého úlovku a hodil to všechno daleko do lesa. Vlci se po mase vrhli a podle zvuků, jež se z lesa ozývaly, se o žrádlo nejspíš porvali. Andrej zatím hodil na Karin sedlo, utáhl podbřišník, nasadil jí uzdečku a jen tak tak stačil dopnout podhrdelník.
Kobyla se začínala plašit, vlci se vraceli. Andrej se s nesnázemi vydrápal do sedla vzpírajícího se koně a šedé přízraky se zkrvavenými mordami vyběhli z lesa.
Vlci, s nimiž se Andrej setkal, se ve původní řeči nazývají revorti - daviči. Jsou postrachem plání i lesů. Nejsou to obyčejná, zdravé zvířata, jsou postiženi chorobou podobnou vzteklině – ztrácejí zábrany a šílenství jim dodá sil, potulují se krajinou a zabíjejí vše živé a vraždí dál i poté, co se nažrali do sytosti.
Obyčejný stepní vlk je plachý a loví jen drobnější zvířata, revort nezná strach a útočí bez rozmyslu na vše, co se hýbe. Kdyby si Andrej svou knihu pověstí přečetl pečlivěji, narazil by jistě na dílo básníka Meliana, kde se o revortech píše: A běsní, řvou a ječí vzteky, když drží je ta nemoc zrádná, les, pole, města, louky, řeky - překážka pro ně není žádná. Ženou se krajem bez ustání, trhají, rdousí na potkání, dokavad zbývá síla v údech, neznají strach, neznají oddech… …Ta smečka zdivočelých psisek, skončila pouť svou u skalisek, kde padli v křečích vysílení, nemocí vzteklou umoření…
A právě se smečkou revortů v období vzestupu sil a šílenství se Andrej setkal. Karin vykulila oči, zaržála a pustila se do trysku. Vlčí habáni se jí pověsili na paty, supěli namáhavým během a snažili se s ní udržet krok, což nebohou kobylu pobízelo k ještě větší rychlosti.
Andrej se pevně držel koleny a stehny a podařilo se mu, přestože Karin po vlcích v běhu vykopávala, vytáhnout dýku a nepořezat se s ní. Revorti zatím kobylu dohonili, běželi jí po boku a strašlivými, zažloutlými tesáky jí chňapali po břiše a po plecích. Oči měli vytřeštěné a zarudlé, od tlam jim stříkala pěna a jeden z vlků si v divokém, nepříčetném běsnění ukousl špičku vlastního jazyka, takže mu z huby kapala krev. Andrej si uvědomil, že jsou to zvířata nemocná a šílená a věděl, jak zle to s ním skončí, padne-li Karin.
Viděl jednou přírodopisný film, kde pes nakažený vzteklinou pronásledoval v lese srnu. Pes vypadal stejně, jako tito vlci: bylo v něm cosi nesprávného, tma se vloudila tam, kde mělo být světlo, nicota a ostré hrany tam, kde měl být cit. Na tom psu bylo vidět, že svou kořist nepřestane pronásledovat, dokud ji nedostane, nebo nepadne vysílením.
Andrej se vzchopil k činu až poté, co Karin poprvé klopýtla a zuby jednoho z revortů mu cvakly těsně pod kolenem. Narůžovělá pěna z revortovy huby mu potřísnila nohu. Přitiskl se ke Karininu zpocenému, horkému krku a bodal do šedých hřbetů pod sebou.
Podařilo se mu zatnout dýku do hřbetu největšího z revortů a znovu a ještě jednou… Ruku mu potřísnila krev a pomyslel si, že jestli se tahle nemoc přenáší stejně jako vzteklina, je s ním amen. Zvedl se mu žaludek.
Málem upustil dýku a zuby jednoho vlka mu roztrhly rukáv. Vztek mu dodal sílu a bodl revorta do krku. Zvíře se vzepjalo, skočilo prudce vpřed a rozpáralo si krk až k rameni. Revort padl na zem a svíjel se v kruhu. Jeho druzi nechali honby a vrhli se na něj – cítili jeho krev a slabost.
A bylo na čase, protože Andrej byl na nejlepší cestě spadnout z klopýtající ryzky a srazit si vaz, nebo se probodnout vlastní dýkou, případně obojí najednou.
Ulehčeně vydechl a očistiv pečlivě dýku o rukáv košile, zastrčil ji do pouzdra. Karin sípavě funěla, od huby jí stříkala pěna v hustých chuchvalcích. Andrej seskočil v klusu a hodnou chvíli kobylu vodil. Po husté, rezavé srsti stékaly pramínky potu a tmavé skvrny se rozrůstly v místech, kde se potila nejvíc. Na pravé pleci zel hluboký, krvácející šrám a na boku měla kobyla potrhanou kůži. Kromě toho měla na mnoha místech pocuchanou, vlčí krví a pěnou poskvrněnou srst.
Vypadala politováníhodně a Andrej ji také litoval.
„Ššššt…“ konejšil ji se zvláštním důrazem. Sám se ještě třásl. „Nó, malá, neboj, už je to dobrý…no, hodná Karinka, hodná!“
Znovu si pomyslel, že jestli ne on, tak Karin klidně může být nakažená, ale věděl, že proti tomu nemůže nic dělat. Mohl jen čekat, jestli onemocní, nebo ne. Zatím je na to lepší nemyslet.
Teprve teď měl čas rozhlédnout se, kam ho útěk před vlky zavedl. Všude, kam oko dohlédlo, se rozkládala step, holé pláně se skupinkami nízkých keříků, osiřele se krčících uprostřed pustiny. Zalesněné kopce musely zmizet za kopci nezalesněnými – planiny nebyly docela rovné.
Tráva sahala Andrejovi po kolena, byla tvrdá a ostrá.
„To je v hajzlu!“ ulevil si, poprvé po dlouhé době sprostě. Bylo to jediné přesné vyjádření situace. Nevěděl, odkud přijel, nevěděl, kam má jet, kolem dokola nebyl v dohledu potok a docházela mu voda.
Karin měla na opuštěnou krajinu jiný názor. Pláně se jí líbily. Pohazovala netrpělivě hlavou, jakoby dávno zapomněla na zážitek s revorty a jen rozervaná plec jí otravovala a připomínala její trauma.
Andrej se utábořil u nejbližšího keře. Ne snad, že by mu keř mohl cokoli poskytnout, byla v tom jen instinktivní touha po záchytném bodě, strach ze ztracení se v prostoru. Odstrojil Karin a opatrně jí vymyl rány a ovázal je čistším z rukávů své košile. Spotřeboval na to zbytek své zásoby vody, ale poručil si na to nemyslet.
Obloha byla zachmuřená, nejspíš se schylovalo k dešti. Vybudoval si provizorní přístřešek v houští, vystlaný suchou trávou a se střechou z deky. Toho večera snědl poslední zásoby z vaku v sedlové brašně.
Skoro týden se plahočil pustinou k východu. Domníval se, že někde tím směrem leží Nomitur. Hlavní město Certhynie však leželo mnohem severněji a před Andrejem se rozkládaly tisíce kilometrů plání. Andrej by jistě přišel na to, že už by měl v Nomituru dávno být, kdyby šel správným směrem, ale hlad mu nedovolil přemýšlet a v těch vzácných chvilkách, kdy byl sytý, upadal do spánku a nedokázal tomu zabránit.
Po týdnu cesty na východ se utábořil u skupiny nízkých keříků. Poblíž našel potůček a byl by celkem spokojený, nebýt hlodavého pocitu hladu. Zachmuřeně si pomyslel, oč lépe je na tom Karin, která se napase kdekoli a kdykoli, a jíž pláně pro Andreje očistcové musí připadat jako ráj. Přitom mu lehce zatrnulo, protože myšlenka na trávu mu automaticky vyvolala představu sněhu, který ji v zimě pokryje a vezme tak Karin zdroj potravy.
Hned se ale uklidnil a dokonce se trochu usmál. Vzpomněl si, co mu Rina vyprávěla o ročních obdobích na Oře. A jak se strašně divila, když jí vyprávěl o sněhu.
„Tak to my tu nemáme,“ řekla tenkrát, „možná někde jinde sníh mají, ale v Certhynii jsem ho jakživa nezažila a myslím, že ani starší víly ne. U nás je v zimě jen mnohem větší zima, než v krásně, ale žádná zmrzlá voda nám z nebe nepadá. To bych o tom musela vědět.“
Andrejovi se tenkrát zalíbily Certhynijské názvy ročních dob: Zima, Vesna, Parna, Krásna. Teď byla krásná, sotva dvouměsíční Krásna a pak… Pak bude Zima a v zimě je zima, přestože sníh ne.
„Ach jo, zima u nás doma,“ povzdechl si, „doma…“
Srdce mu sevřel stesk. Dokud byl v osadě, kde měl spoustu přátel a spoustu možností jak zaměstnat svou mysl, si na ani domov nevzpomněl, ale teď byl sám v pustině, zalezlý do křoví jímž profukoval chladný vítr; ležel schoulený do klubíčka, zachumlaný do teplé houně a hlavu měl plnou, ach, k prasknutí plnou vzpomínek na domov a srdce pukalo steskem…
Chtěl spát a vyhnout se tak výčitkám a mukám touhy po návratu a jako částečné odškodnění za všechny útrapy, jež mu osud podstrkoval, se mu to brzy podařilo.
Usnul v blažené představě, že je zase doma, táta sedí u něj v pokoji, čte mu Vinnetoua a příběh plný napětí a dobrodružství se prolíná s hudbou, máma si v kuchyni pouští jazz a všechno je v pořádku, v tolik vytouženém, protože jinde než ve snu neuskutečnitelném, pořádku.
Spřežení patnácti šedých stepních vlků klusalo nekonečnou stepí, táhnouce těžce hrkající gaverlský cestovní vůz. Gaverla sedící na kozlíku držel v ruce dlouhý bič a pokaždé, když se mu zazdálo, že tahouni polevují v píli, zapráskal jím varovně nad hlavou. Vedle vozu tiše běželi další dva vlci, štíhlejší a menší, ostrými zraky prohlížeje krajinu. To byli vlci lovečtí.
Gaverla byl starý, sešlý. Od svého společenství se odtrhl dávno a brázdil pláně Ernaku sám. Jeho nejbližší příbuzní odešli do sousední Provincie Freklanu, tehdy Certhynie, a vstoupili do královských služeb. Na Ilgův rod tak uvalili strašnou hanbu, ale Ilg jim to nevyčítal. Naléhali na něj, ať je následuje. Odmítl. Chtěl zbytek svého osamělého života prožít doma, na jednotvárných, tichých stepích Západního Ernaku.
Ze vzpomínek gaverlu vyrušil skřek šedého ptáka, vznášejícího se v povětří přímo nad Ilgovou hlavou. Vlci v zápřahu se loudali jen co noha nohu mine a bylo otázkou času kdy se zastaví úplně. Zpráskal jim nad hlavami bičem a vykřikl několik ostrých, hněvivých slov. Otráveně se dali do běhu.
Neomylný instinkt vlastní všem gaverlům Ilgovi ohlásil, že nejsou daleko od hranic Ernaku s Provincií Freklanu. A bylo tu ještě něco, co si vyžadovalo jeho pozornost. Za celý svůj dlouhý život se nesetkal s poselstvím, jemuž by nedokázal porozumět, vyjma poselství zvířecí. A tohle neznělo jako zvíře, přesto však nedokázal rozpoznat, o co jde…
Bezradně pohlédl na své vlky. Běželi napjatě, jakoby po špičkách, čumáky obezřetně zvednuté. Větřili.
A pak to Ilg uviděl.
Zastavil vlky a bedlivě prozkoumával stvoření před sebou. Veliké zvíře bylo rezavé, mělo čtyři dlouhé nohy, dlouhý krk, velkou hlavu a vykulené, tmavohnědé oči. Nejvíc Ilga udivil jeho ocas a porost na krku. Byly to jakési hrubé vousy nebo vlasy.
Zvíře stálo na místě, hlavu mělo skloněnou k zemi a labužnicky uždibovalo trávu. Náhle zavál studený vítr a zvíře trhnutím zvedlo hlavu. Zřejmě ucítilo vlky a Ilg se lekl, aby neuteklo. Krátkým, tichým hvízdnutím dal znamení loveckým vlkům a zároveň několika pohyby uvolnil přezky postroje vlků tažných a i jim dal jasný příkaz.
Velké zvíře skutečně chtělo začít utíkat, Ilgovi vlci ho však obklíčili a drželi ho na místě. Zvíře si začalo stoupat na zadní a prudce po vlcích kopalo. Přitom křičelo podivným hlasem. Ilgovi to připadalo, jako když se zajíc pokouší štěkat a vrčet současně.
Ilg dostal o své vlky strach. Rány, které zvíře bylo schopné zasadit, by dokázaly rozdrtit hrudník, nebo zpřerážet hnáty i většímu zvířeti, než je stepní vlk. Chvíli se hrabal ve voze, než našel provaz. Udělal na něm smyčku. S pomocí vlků se mu ji podařilo přetáhnout zvířeti přes hlavu. Vycítil, že zvíře vysílá poselství, mimovolné a primitivní, ale silné strachem. Bálo se vlků. Ilg je poslal zpátky a vlci ihned poslechli.
Velké zvíře se uklidnilo a vypadalo, jako by chtělo zase začít požírat trávu. Ilg však cítil, že mu nemůže důvěřovat. Rozhodl se přivázat ho k rozdrbanému keři, trčícím kousek odtud. Několik stop od keře se zarazil. Ta nepochopitelná a neviditelná stěna, již vytušil už prve, tu byla zas, tentokrát silná a blízká.
Zaslechl tiché a zoufalé poselství, vycházející ze spleti větví a listí. Vyděsilo ho, protože takové poselství slýchal jen od gaverlů, bojujících se smrtí. Zapomněl na velké zvíře a vrhl se ke keři. Poselství bylo slabé, nezřetelné, ale to naléhavější. Ať už bylo v keři zalezlé cokoli, bylo to v opravdu špatném stavu.
Ilg rozhrnul pichlavé větvičky a uviděl pelech ze suché trávy, rozdrbanou houni a na ní malého lidského chlapce ve špinavém a roztrhaném oblečení, rozpáleného horečkou. Skelné, nevidomé oči měl zality slzami a těžce, sípavě oddechoval pootevřenými ústy. Nebyl to dech člověka odpočívajícího, byl to dech člověka po dlouhém běhu. Pramínky vlasů kolem obličeje měl slepené potem.
Ilg už se lidmi setkal. Nerozumí řeči v poselstvích a musí se na ně mluvit nahlas. Oni sami mezi sebou také tak komunikují.
„Jako ti ptáci,“ pomyslel si Ilg s pohrdáním.
Tento chlapec však poselství vysílal, ačkoli o tom sám nevěděl. Ilg na dítě znovu pohlédl a rozhodl se mu pomoci. Opatrně chlapce zabalil do houně a vynesl ho z křoví.
Človíček skoro nic nevážil. Ilg se musel v duchu usmát, když viděl velké zvíře kráčet za sebou, a upřeně chlapce pozorovat. Zvíře k člověku vysílalo starostlivá poselství, ale chlapec nic nevnímá, ani nemůže, jen namáhavě lapá po dechu a třeští oči…
Ilg uložil nemocného do vozu na své lůžko. Velké zvíře pochopilo, že mu vlci neublíží a tiše stálo opodál.
Ilg počkal do tmy, pak svěřil vůz ochraně svých vlků a vydal se hledat léčivé byliny, které se rozvíjejí a kvetou pouze v noci. Byl pevně rozhodnut toho chlapce zachránit.
Andrej celé dva dny skoro nic nejedl, na pláních nebylo mnoho lovné zvěře. Nejbližší ves byla vzdálena osmdesát kilometrů západně a stále se od ní vzdaloval. Byla větší a větší zima a Andrej to přičítal hlavně změně ročního období a vůbec netušil že na východě, ke kterému se nevědomky blíží, leží v dálce deseti tisíc kilometrů Východní Ernak, věčně pokrytý sněhem a ledem a odtud dýchá ledový vzduch až sem, do Ernaku Západního. Ba co víc, nevěděl ani, že se ocitl za hranicemi Certhynie a že nemíří k Rině.
Třetího dne (jedenáctého od chvíle, kdy opustil Voira s Danerem a dal se vlastní cestou), byl už tolik zesláblý a unavený, že ani nevylezl ze křoví, aby se pokusil něco ulovit. Odevzdaně ležel, sledoval lístek třepetající se ve větru a toužil po domově.
V krku se mu usadilo nějaké drásadlo a pomalu se proškrabovalo níž, do hrudi a do plic. Musel kašlat, bolestivě a často kašlat, a záchvaty kašle dokázala vyvolat sebemenší tělesná aktivita. Bylo mu horko, i přes strašnou zimu kolem, oči ho svěděly a pálily a z nosu mu teklo. Byl rád, když se mu podařilo vyvléci se z pelechu, aby se vyčůral.
Na úsvitu čtvrtého dne se mu začaly motat a plést myšlenky, zavřel pálící oči a pronásledovaly ho hrozné přízraky, křičel bez hlasu a viděl tmu a velké slunce a měsíce a hvězdy, zmítal se, nehybně a přece…
Nejasně nad sebou spatřil ohromě dlouhou tvář s kulatýma očima, plnou vrásek a podivných malých jizviček; na rozpáleném obličeji ho polechtaly vlasy a vousy neznámého, bál se ho a chtěl se bránit, zvednout ruku –
A pak byla tma, příjemné houpání, štěkot psů a pocit pohybu, je to vlak? Andrej neví a ani vědět nepotřebuje, je mu příjemně a vše splývá dohromady…
Probudil se, otevřel oči a znovu nad sebou uviděl tu dlouhou tvář. Už se jí tolik nebál, z obličeje vyzařoval klid a přátelská moudrost. Neznámý držel v rukou hliněný kalíšek s nápojem, z něhož stoupala pára. Andrej se vzepjal vší silou svého zesláblého těla, tolik chtěl pít!
Pohnul se sotva o pár centimetrů. Neznámý ho podepřel a přiložil mu nádobku ke rtům. Andrej pomalu polykal zvláštní tekutinu, horkou i chladivou, hořkou jako pelyněk a sladkou jako úsměv batolete, veselou a smutnou k pláči, snad všechny protiklady světa bylo lze najít v tom nápoji. Andrejovi se udělalo dobře, zmizela bolestivá tíha na prsou a tlak na hlavě a cítil se lehounký a silný a příjemně, zdravě unavený. Gaverla mu podsunul měkkou vlčí kožešinu pod hlavu a Andrej spal a spal…
