Krčma „U Fijeka“ byla sice hrdě nazvaná podle myslitele, který v tom domě před dvěma staletími žil a tvořil, ale s Fijekovou jemnou krásou ducha měla společné jenom jméno. Bylo tu několik špinavých a tmavých místností s otlučeným, poškrábaným a upatlaným nábytkem a spoustou opilců na židlích i zhroucených na zemi a pod stoly. Vlm si díky své dobré známosti s hostinským a také trochu díky vážnosti, již jako palácová stráž budil, vymohl, že měli s Andrejem a Varkem jednu z místnůstek jen pro sebe. Andrej předtím dohlédl na ustájení Karin, i když o to si starosti dělat nemusil. Koně měli „U Fijeka“ větší pohodlí než lidé.
„Tak copak ti leží na srdci,“ zeptal se gaverla poté, co objednal jídlo a pití sobě, i chabě protestujícímu Andrejovi.
Andrej nevěděl, jak začít. Už vyprávěl svůj příběh tolikrát a tolika lidem, že si začínal připadat jako ohraná gramofonová deska.
„Neboj se, v téhle krčmě už se začalo tolik spiknutí a špinavých plánů, že se po tvém přání nesesype, byť bude sebeneobvyklejší,“ povzbudil ho Vlm. Mluvil nahlas. Všiml si, jak to Andreje udivilo a zmátlo a vysvětloval: „Víš, já jsem si za tu dobu, co žiji v Nomituru, skoro odvykl mluvit v poselstvích. Raději se vyjadřuji obyčejně. A myslím, že tobě to tak také vyhovuje víc.“
Andrej přikývl: „Jo, já jsem taky radši. Ale…Vlme? Nebudete z toho, co vám řeknu, nebudete z toho vyvozovat žádné důsledky, že ne?“
„Přísahám ti to u samé Ial. Stačí?“ Gaverla pochopil, že to Andrej myslí úplně smrtelně vážně. „Tak mluv!“
A Andrej mu všechno vysvětil. Zasvěcoval Vlma do zdejší politické situace asi půl hodiny a pak vyprávěl ještě spoustu věcí, které neměly s vysvobozením Riny nic společného, vyprávěl o zničení staré osady a o rozchodu zbylých povstalců a o tom, jak ho Ilg na poslední chvíli zachránil. Vlm pozorně naslouchal a na jeho přísném gaverlském obličeji se nepohnul ani sval. Když Andrej skončil, zčásti proto, že se vymluvil, zčásti proto, že mu prostě došel dech a začalo ho škrabat v krku, pohlédl mu gaverla ostře do očí a zeptal se: „Ty teď, jestli tomu dobře rozumím, čekáš, že ti pomohu?!“
Odmlčel se, chvíli pozoroval, jak Andrej rozpačití a rudne.
„To se neboj,“ řekl pak, „pomohu ti, protože vím, jaký ubožák je král, a jací jsou jeho rádcové špatní a ziskuchtiví, a tys mě v tom poznávání jen utvrdil, jenže!!! To co po mně chceš je zrada. Ať už to nazveš jakkoli.“
„Ale vy mi musíte pomoct! Antrof si nic jiného nezaslouží, vždyť on sám zradil krále Chrysaéta a to byl dobrej král! Antrof je zlej!“ téměř vykřikl Andrej.
„Pssst…“ uklidňoval ho Vlm. „Tak bezpečná krčma to zase není, abys tu mohl na plné hrdlo vykřikovat věci, za něž platí králův kat. Víš, otázkou je, kde máme hledat hranici mezi dobrem a zlem. Antrof sám nerozhoduje o ničem, je to jen hromosvod, který nastrčili Cipfó s Portonem, aby náhodou neuhodilo do nich, kdyby se strhla bouře. Ty to vidíš moc jednoduše, chlapečku, řekneš si: Antrof je zlý a když zmizí, bude všechno v pořádku. Je špatný a tak nezaslouží nic jiného, než zradu. Víš co, zkus mi říci, jakou barvu má tuhle Varkova srst, černou, nebo bílou?“
„No, šedou,“ uznal Andrej.
„Tak vidíš. Nic není černé nebo bílé, jsou jen různé odstíny šedi. Ne, to nemám z vlastní hlavy, to řekl kdysi dávno muž, co bydlil v tomhle domě. On nevěřil na bohy, a tak to myslel jen na nás, smrtelníky, a je to pravda. Bohové mohou být zlí, nebo dobří, černí nebo bílí, ale my si to za tu krátkou dobu, co tu jsme, nemůžeme dovolit…“
Vlm skončil a ulehčeně si oddechl, jakoby se právě zbavil ohromné tíhy. Pak se zhluboka napil červeného vína a pokračoval: „Dneska před setměním ti Rinu přivedu k městské bráně… Anebo ne, víš kde stojí kašna Vítězství? Poznáš ji zdálky a lehko se na ni doptáš, ty fujtajbly na ní, já nevím, jak se tomu říká, ukazují nádherné, idylické dny vlády krále Antrofa I.. Tak se snaž udržet a nerozkopat ji, ty malý povstalče. Teď si dej volno, ale buď v městském parku, kdybych tě náhodou potřeboval. A pamatuj si: dovedu ti tu vílu, ale pak s tebou nechci nic mít. Nepotřebuji se dostat do průšvihu. Tak na zdraví malé Riny a na zdar celého podniku!“
Pozdvihli poháry k přípitku. Andrej pomalu polykal víno, nápoj trochu kyselý na jeho vkus, a vůně marity z košíčku na stole v něm vyvolávala vzpomínky na osadu. Když zavřel oči, seděl s ostatními pod maritovým stromem vonícím do daleka a melancholický stesk po něčem dávno minulém, po něčem, co už se nikdy nevrátí, přebíjelo jen pomyšlení, že se zakrátko setká s Rinou, bude u ní platit za hrdinu a bude obdivován, a to bylo tak krásné, že Andrej neodolal a když už měl zavřené oči, začal si tu scénu přivítání se představovat v nejživějších barvách. Oči otevřel, až když ho Vark pod stolem nechtě šťouchl, vstávaje, hřbetem do nohy. Vlm byl pryč, na stole po něm zůstalo jen několik mincí na zaplacení a nedopité víno.
V městském parku bylo krásně, pro znavené poutníky tu stály masivní dřevěné lavice, na které mohli usednout a kochat se výhledem na město, a pro jejich případné oře tu byla zřízena ohrada s celkem ucházející pastvou.
Nyní byl park skoro prázdný a v ohradě se pásla jen vychrtlá stará mula a dva unavení oslíci s odřenými hřbety. Andrej si s pýchou pomyslil, že Karin mezi nimi bude jako princezna mezi žebráky a bez obav ji pustil dovnitř. Od mrzutého malého skřítka obdržel placaté dřívko s vyrytým číslem jako potvrzení, že mu Karin patří a šel se posadit na jednu z lavic. Původně plánoval malou procházku parkem, ale vlahá vůně země a sladké pučení všude kolem ho ukolébaly… Použil ležícího Varka jako polštáře a usnul, kde jinde než pod kvetoucí maritou.
Dls, Vlmův starší, a podle svého vlastního tvrzení i moudřejší bratr stál nehybně jako socha u vchodu do trůnního sálu. Na sobě měl ohnivě rudou uniformu Králova Osobního Strážce a shlížel se v zrcadle naproti na stěně s takovou samolibostí, že to vypadalo až přihlouple. V trůnním sále se odbývala jedna z dlouhých, nekonečných porad krále a jeho rádců, nebo spíš Cipfó s Portonem králi něco vyčítali a sekýrovali ho.
Porada se protáhla a nebrala konce. A žádný nebezpečný povstalec, atentátník, jehož by bylo třeba zneškodnit, se neobjevoval. Gaverla potlačil zívnutí. Koutkem oka se zahlédl v zrcadle, rychle se napřímil a vypjal hruď.
Minuty se dál vlekly, a Dlsovi začala nanovo klesat ramena. Náhle sebou překvapeně cukl a jen cit pro povinnost ho přinutil zůstat stát na místě. Chodbou se blížil jeho bratr v obyčejném vycházkovém oděvu a ještě další gaverla v ohnivě rudé uniformě.
„Pitomec!“ blesklo Dlsovi nenávistně hlavou. „To bude další z těch jeho výtečných nápadů!“
Nahlas neřekl ani slovo, čekal, až se bratr přiblíží na doslech a pak tlumeně sykl: „Co to má znamenat, Vlme, co zase chceš?“
Vlm neodpovídal, až po chvíli vyslal tiché poselství: „Bratře, nech se vystřídat, potřebuji se s tebou poradit v moc důležité věci!“
„Co to na mě zkoušíš,“ rozčílil se Dls.
Poselství přestali v běžné komunikaci používat už před několika lety.
Uvědomil si však, že by stačila ještě chvilka na stráži a ukousal by se nudou a tak ustoupil stranou. Jeho místo zaujal druhý gaverla. Zrcadlo na stěně nezaznamenalo téměř žádnou změnu.
Oba bratři pomalu odcházeli dlouhou chodbou a vzrušeně debatovali. Do Vlmova obličeje se začal vkrádat zděšený výraz typu: Proboha co jsem to zase provedl?, a jakmile za nimi zaklaply dveře jejich pokoje, zhroutil se do křesla.
„To jsem ti neměl říkat, to tedy ne! Ale jak jsem mohl tušit, že jsi takový… takový… hlupák!?“ zabědoval.
Dls stál uprostřed pokoje a hořel vztekem.
„A jak já jsem mohl tušit, že můj vlastní bratr zradí?!“ křičel. „Jak jsem mohl tušit, že se spřáhneš s tou povstaleckou chamradí a jako prašivý pes kousneš ruku, která tě krmí?! Ne, neměl´s mi to říkat, a já bych nemusel proklínat bratrské pouto, které nás váže, ty hnido! Měl bych klid, a ty svoje, ale teď to vím a já to tak nenechám, rozumíš? Já budu hájit zájmy svého krále do posledního dechu, protože ať je jaký chce, je to můj král!“
„Chceš mě zničit?“ zeptal se tiše Vlm.
Dls se dál tyčil uprostřed pokoje jako ztělesnění spravedlivé zloby, ale zřejmě se už trochu uklidnil, přestal zatínat pěsti.
„Nechci. Ne, to nechci a také to neudělám, ale jen proto, že jsi můj bratr. Udělám to jinak: ohlásím, že to povstalecký štěně je ve městě a co chystá a bude jen na tobě, jestli se rozhodneš riskovat kvůli víle. A teď mi zmiz z očí, nechci se dívat, jak mizerného mám bratra: Slyšíš, vypadni!“
Vlm se těžce zvedl. Vyšel z pokoje a Dls za ním zabouchl dveře.
Z masivního stolu co chvíli spadl odřezek masa a tlustý pes, rozvalený pohodlně pod stolem na zmuchlané dece po odřezcích chňapal. Vypadal šťastný z takové žranice. Méně šťastná už byla Rina, která odřezky v hojné míře produkovala.
Od včerejšího dne neplakala, ale ani se neusmívala, práci dělala bezmyšlenkovitě, řídil ji spíš návyk, než vůle. Byla bledá, skoro průsvitná a za vysokým stolem se ztrácela.
Cottie ji pozorovala od kotle s polévkou.
„Takhle už to dál nejde,“ říkala si v duchu, „vždyť ona je jen kost a kůže! Až se člověk bojí, aby se mu před očima nevypařila. Kdyby aspoň brečela, nebo se vztekala, to vždycky přejde, ale takhle to vypadá, že někam odešla a nechala tu jen tělo…“
Cottie se bála. Věděla, že spousta vil násilím držených v paláci umřela na stesk a nesvobodu. Nedokázaly vydržet odloučení od lesa, kraje, odkud pocházely a také od své moci. V paláci, jeho nejbližším okolí a všude, kde se vyskytli garvoti antrofovci, garvoti z Freklanu, ztrácela vílí kouzla na účinnosti a víly byly bezmocné. Tvrdilo se, že stará garvotská čarodějnice žijící v paláci a sloužící Antrofovi dala všem garvotům kouzlo, které rušilo ta vílí. A víly v paláci bezmocně bledly, průsvitněly a některé z nich se zmizely a už je nikdy nikdo neviděl. Přestože Rina nebyla, podle Cottiina přísně soukromého přesvědčení, čistokrevná víla a musela v sobě mít nejméně polovinu krve lidské, nebyl to důvod věřit, že se jí něco podobného stát nemůže.
Ozvalo se kradmé, stydlivé zaklepání na dveře a než Cottie stačila říci „dále“, vešel vysoký gaverla.
Rina upustila nůž, ale hned jej zase zvedla a sevřela v ruce pevněji. A dál si hleděla své práce.
Gaverla, jehož Cottie znala jako Vlma, byl nervózní, roztěkaný a neupravený. Očima prosil Cottii, aby odešla. Zaváhala a pohlédla na Rinu.
„Nemyslím, že vás tu nechám samotné,“ řekla gaverlovi. „Já nechci, aby Rině někdo ublížil.“
Posadila se na židli a seděla jako přilepená.
Vlm by byl radši, kdyby ta hezká černovláska odešla. Nechtěl ji však zbytečně rozčilovat, mohla by pak něco vybreptat a on by z toho měl průšvih nad průšvihy. Už takhle to nebude nejjednodušší, i kdyby se všechno vydařilo lépe, než očekává.
Nevěděl, jak začít, nerozhodně přešlapoval na místě, dokud ho Cottie nevyzvala, aby se posadil.
„Co tu chce?“ myslela si zatrpkle Rina. „Ať mi dají všichni pokoj, já už od nikoho nic nechci!“
Vlm se cítil nesvůj a trapně. Tady něco nehraje. Ta vílka by se měla víc zajímat, jestli ji někdo přijde osvobodit, ale ona je jak z vosku…
„Ehm…můžu si s Rinou promluvit?“ zeptal se Cottie, aby nějak začal.
„Jestli s vámi chce mluvit, tak prosím,“ řekla Cottie.
„Rino? Posloucháš? Totiž… Posílá mě Andrej!“ řekl gaverla, jako by se omlouval.
Rina zvedla hlavu a ožila. Do dřevěné loutky kdosi vdechl život - jenže loutka, místo aby se radovala a jásala nad vlastním bytím, se začala chovat jako člověk v horečce. Zvedla nůž. Několik strnulých a strašných vteřin to vypadalo, že jej vrazí buď do Vlmovi, nebo do vlastní hrudi, ale pak s ním jen mrskla do kouta.
„Já s Andrejem nikam nejdu!“ vyhrkla. „ Ne a ne! Já jsem tady šťastná!! Nesnáším ho, já ho nesnáším!!! Nechci ho nikdy vidět!!! Nikdy, rozumíš?!! Můžeš…můžeš mu to říct a řekni mu, že ho nesnáším!!! NESNÁŠÍM!!!“
Prosmekla se kolem Vlma, vyrazila ze dveří. Cottie se na gaverlu zle podívala a odspěchala za ní. Vlm zůstal v kuchyňce sám, vyjma tlustého psa a připalující se polévku.
Andrej se probudil, slunce se mu žhavě opíralo do zavřených očí. Nebylo to příjemné probuzení, bylo celé ulepené a těžké... Jedno z těch, která člověka zmatou tak dokonale, že neví kde je, kdo je, proč tu je a kam měl v plánu jít. Probuzení protivné a rozpálené.
Andrej dostal chuť jít si zaplavat. Protáhl se, zazíval a s očima ještě napůl zalepenýma vstal. Vark se také probudil, seskočil z lavičky, otřepal se a odběhl se vyvenčit. Chvíli oba bloumali po parku, až našli studánku a Andrej se blaženě ocákal. Vark neměl o vodu moc velký zájem, jen se chlemtavě napil.
„Tohle je první letní den,“ pomyslel si Andrej a měl pravdu. Kraťounké, pouze jednoměsíční jaro končilo a slunce žhnulo na plné obrátky, vrhalo skrz listí stromů zlatavé odlesky svého majestátu na zem a jako důkaz toho, že je po dlouhé zimě zase v plné síle, zahnalo z oblohy mraky a nechalo vát jen mírný, vlhký větřík.
Andrej si povzdechl. Do večera bylo daleko a on už chtěl vidět Rinu, slyšet zase její hlas a přesvědčit se na vlastní oči, že je v pořádku. Cítil za ni od-po-věd-nost, přesně takhle slabikovanou a vychutnávanou.
Věděl, že doma by se mu kluci pošklebovali, že je zabouchnutej, a vybavil si je, ty šedé figurky, nezajímavé a téměř zapomenuté, jak se posmívají a pošklebují jemu!
Musel se usmát. Co oni věděli o životě? Vždyť nikdy neseděli na koni a nebyli v nebezpečí života, v opravdovém nebezpečí… a vůbec, tolik toho nezažili, až jich Andrejovi bylo líto. Pískl na Varka. Vlk se neochotně loudal. Písknutí druhé, napomínací, Andrejovi odumřelo na rtech.
„Vlme, stalo se něco?“ vyhrkl.
Vlm, který mu šel naproti po pískem sypané cestičce, se mračil a na dlouhé gaverlské tváři to vypadalo strašlivě.
„To se ví, že se stalo, proč bych za tebou jinak běžel? Kvůli té tvé víle jsem si to pěkně zavařil, a kdyby to aspoň k něčemu bylo, ale ono to není! Vůbec k ničemu!“
„Jak to? Nekřičte tolik, někdo nás uslyší!“
„Rina ti vzkazuje, že s tebou nechce nic mít a že jí nemáš chodit na oči a jen Mawir ví co ještě! Tak poslouchej, buď se ta víla zbláznila a za to ty nemůžeš, a nebo sis ze mě vystřelil a to ti neodpustím, ale ať je to tak nebo tak, já už s tou věcí nechci nic mít! Nadělal jsem si kvůli tomu dost velký potíže a nemám zájem o potíže ještě větší, rozumíš?!“
Andrej na tvářích prudce zrudl a současně na čele zrudl a na spáncích zpopelavěl, prsty křečovitě zatínal do dřeva lavice u které stáli. Okolí očí mu naběhlo a zčervenalo potlačovanými slzami. Ani ne tak slzami nad tím, že nejspíš přišel pozdě, jako nad tím, že krachlo něco, na co se tak dlouho těšil, až mu to začalo být samozřejmé. A teď se cítil podveden.
Vlmovi bylo náhle líto, že mu řekl pravdu a raději by svá hněvivá slova vzal zpátky, jenže to už nešlo. A současně měl vztek, protože mu připadalo, jako by se Andrej němě, ale tím účinněji dožadoval jeho pomoci. A zase se ze samého zmatku rozkřičel: „Tohle si vem! Vrať to Ilgovi a vyřiď mu, že děkuji za takový skvělý dárek! Opravdu děkuji!“
Hodil Andrejovi pod nohy Dráp rodu. Andrej stál nehybně. Hlava se mu točila a chtělo se mu zvracet.
Až konečně smírně zasáhl Vark. Zavrčel, naježil hřbet a výhružně pokročil proti gaverlovi. Vlm couvl. Vark vycenil bělostné zuby, zavrčel, a vypadal opravdu hrozivě, dokud ho vzlykavé, ale zřetelné zvolání neusměrnilo. Přestal cenit zuby, olízl se, srst na hřbetě se položila a vlk zalezl pod lavici, kde se schoulil do klubíčka. Vlm se sehnul, zvedl Dráp a posadil se na lavici.
„Pojď, promluvíme si…“ vyzval Andreje smířlivě.
„Myslel jsem, že už s tím nechcete nic mít,“ řekl Andrej. „A já vaší blbou pomoc potřebovat nebudu, já jdu domů. Víte proč? Protože tady mi nikdy nic nevyjde, prostě nic, jen se dějou špatný věci!“
„Jak to?“
„Tak. Ať chci udělat cokoli, vždycky se to ňák zvrtne. A já toho mám fakt po krk! Furt se něco obrací proti mně a lidi se dostávaj do trablí…“ Andrejův hlas se třásl.
„Promiň, že jsem na tebe křičel,“ řekl Vlm, „ale je toho na mně také hodně. Rád bych vzal všechno, co jsem říkal o tom že už ti nepomůžu, rád bych to vzal všechno zpět. Jestli vymyslíme nějaký rozumný plán, určitě ti ho pomohu uskutečnit. Jenže to půjde těžko. Můj bratr o tom ví a ohlásil, že jsi tu. A nejspíš dal Antrofovi i tvůj popis, pokud jej král už dávno neměl“
„Sakra!“
Vlm sklopil hlavu. Teď byl v úzkých on.
„Udělal jsem chybu, kterou už nenapravím, přiznávám, a teď je mojí povinností ti pomoci, protože jsem ti zadělal na ještě větší potíže. Kdybych nebyl hloupě žvanil…“
„Opravdu Rina říkala, že už mě nechce vidět a ostatní ty holčičí kecy? Že je u Antrofa šťastná?“ přerušil gaverlovo sebeobviňování Andrej.
„No, ano!“
„A vypadala šťastně?“
„Ne, abych řekl pravdu, nevypadala. V první chvíli jsem myslil, že je to loutka z vosku, je bledá a má kruhy pod očima.“
„To jsem chtěl slyšet! Rina je na mě naštvaná, že jsem jí tam nechal tak dlouho tvrdnout, to je celý. Takže se urazila, káča! Takže na co čekáme, musíme začít něco dělat, dokud mě nepotká nějakej to, no, informovanej voják, nebo tak!“
Andrej byl rázem na nohou a jeho nejistota zmizela. Také Vark se vyškrábal z pod lavice a souhlasně zavrčel. Vlm si promnul spánky. Byl v tom až po uši a nevěděl, jak z té motanice ven.
