Pohoří Chladné lesy leželo naproti pohoří Světlé lesy a oboje dělilo údolí Dvou králů, nazvané tak díky příběhu z dávné minulosti Certhynie, kdy každou polovinu země ovládal jeden ze dvou znepřátelených bratrů: Eudromias Ohnivý Kůň a Porzana Ohnivý Kůň, synové samotného Certhyi Ohnivého Koně. Právě v tomto údolí se střetli v rozhodující bitvě a Porzana byl poražen, zatímco Eudromias vítězně projel přes pláň Tří kalbonů a horu zvanou Kolébka a založil zde město Nomitur, které se stalo hlavním městem pozdější Certhynie.
Chladné lesy byly svou rozlohou o kapánek menší než protější Světlé, ale co jim na vážnosti ubylo rozměry, to plně nahradily hornatou strmostí a neproniknutelností.
V Chladných lesích rostly převážně černokmené jedle a modré smrky, jejichž jehličí se barvilo do indigova, tím světlejšího, čím víc světla na ně dopadalo. V Chladných lesích byly modré smrky skoro černé. V podrostu převládalo křoví podobné trnkovému, ale s trny deseti centimetrů zdéli. Půda v Chladných lesích byla černá, tmavě rezavá jako zaschlá krev a jen vzácně hnědá a úrodná. Málokdy ji bylo na povrchu vidět, byla pokryta spadaným jehličím, vzácně listím, ale hlavně huňatým mechem, jako těžkou, vodou nacucanou houbovitou houní.
Mezi lidem Certhynie měly Chladné lesy špatnou pověst. Šeptávalo se s dechem zatajeným a hrdlem sevřeným o hlubokých jámách v hloubi Lesů, o jamách jež dosahují až k samému srdci země, z nichž se bez ustání valí kouř a jež v pravidelných intervalech plivou oheň. Maminky strašívaly zlobící děti, že na ně přijde horský drak z Chladných lesů, drak lidožravý a dravý jak známo a nechvalně proslavený svým mrazivě žhavým pohledem a krutostí, s níž zabíjí své oběti, a muži, drsní dřevorubci, si s falešným smíchem povídali o horských nymfách – oreádách, které na Chladnolesských svazích a vrcholech hor pořádají taneční slavnosti, a které nenávidí lidi natolik, že každého muže svedou svou krásou a nakonec utancují, a o bludičkách, které vodí lidi do bažin. Zkrátka a dobře, Chladné lesy byly jedním z nejobávanějších a „turistickým“ ruchem nejméně dotčených míst Certhynie.
A právě pro závoj strachu a hrozivých pověstí si Chladné lesy Viviana vyvolila jako nové útočiště povstalců, po zničení staré osady ještě zuřivěji pronásledovaných.
Po dlouhé zimě strávené cestováním z místa na místo, útěky a hledáním skrýší, které se většinou ukázaly až příliš krátkodobé, se Vivianě podařilo dát dohromady asi padesát lidí, hlavně veteránů ze staré osady a jejich proskribovaných příbuzných a dětí, a to ještě bylo hodně, uvážíme-li podmínky, v nichž musela pracovat. Pak ji čekal zdlouhavý a úmorný úkol přesvědčit tyto lidi o bezpečnosti a výhodnosti pobytu v Chladných lesích a hlavně o jeho nevyhnutelnosti.
Dalo by se dobře označit za zázrak, že se jí s tou hrstkou lidí podařilo v krátké době zbudovat novou osadu, tentokrát nedobytnou tvrz, uprostřed strašidelných Lesů, budících strach a odpor. Život v studené, nehostinné náruči Chladných lesů byl na hony vzdálen pohodlnému životu ve Staré osadě, ale nikoho ani nenapadlo na to žehrat. Všichni věděli, že zde mají bezpečné útočiště, které by jinak po celé zemi nenalezli.
Vládla tu zima, vlhko, ačkoli se slunce div nepřetrhlo, jak se pokoušelo les osvětlit a vysušit. Smrky a borovice hustě rostlé stínily zem hustými větvemi, škodolibě ji vrhaje pod příkrov šera a chladu.
Osada byla proto postavena kolem jedné z jam, které, jak se ukázalo, nebyly jen výplodem fantazie bájivých vesničanů. Hluboká, strmá jáma skutečně v pravidelných intervalech vydechovala žhnoucí, suchý vzduch.
Daner do ní jednou zkusil hodit kamen, aby zjistil, jak je jáma hluboká, za jak dlouho se ozve klapnutí o dno, čekal však marně. Až po několika minutách začala jáma burácet, rachotit a plivat žhavé kameny a tekutý oheň. Od té doby se propasti říkalo „ohnivá studna“ a pro větší bezpečnost byla překryta mříží.
Ani pověsti o dracích nabyly zcela nepravdivé. Za úplňkových večerů byl jejich truchlivý, srdceryvný řev slyšet i v osadě. Jeden muž draka dokonce zahlédl, když byl výše v horách lovit zvěř. Připotácel se do osady celý šedivý, se strhaným obličejem a ještě týden nemohl promluvit.
Daner seděl na bobku u zamřížovaného jícnu „ohnivé studny“ a zamyšleně si hřál ruce. Od boudy, ve které s otcem a matkou bydleli, se k němu nesla vůně ovesných placiček s malinovou omáčkou, ale Daner neměl hlad.
Zvedl se, a šel za Voirem, který mocnými údery štípal dříví, pot se z něj jen lil a odštěpky lítaly všude kolem. Daner počkal, až Voir odloží sekeru, aby si trochu odpočinul.
„Tati?“ zeptal se pak. „Nemám zajet pro něco do vesnice? Já bych docela rád!“
„Ano, zajet tam můžeš. Ale neměj velké oči, protože máme zatím všeho dostatek. Nechoď k chaloupkám, jdi ke statkům. A dej si pozor, ať tě nikdo nevidí,“ řekl Voir a znovu zaťal sekeru do jadrného polena.
Daner se rozběhl osedlat Plaváčka. Koník ržál a nedočkavě hrabal kopytem, věděl, že si vyjede z Chladných lesů na prosluněné louky a bude moci běžet volně a daleko, kam až bude chtít. Daner ho poplácal a vyvedl ho z lesa ven. Také on se těšil na projížďku, přestože její pravý účel byl sehnat někde ve vsi jídlo a nedat se přitom chytit. Nelíbilo se mu to, ale jinou možnost neměl. Osada v Chladných lesích nemohla nic pěstovat a tak byla odkázána jen na maso a na to, co se přinese zvenku.
Hodinu se s Plaváčkem projížděl po lukách a když toho měli oba dost, nechal koníka uvázaného ke stromu a pěšky se vydal k vesnici. Tady ještě nikdy neloupil a věděl, že je to dobře, protože Voir mu kladl na srdce, že nesmí do jedné vsi vícekrát než jednou za měsíc.
Připlížil se k velkému stavení zezadu a otevřel vrata stodoly. Bylo tam prázdno, až na hejno slepic popelících se v koutě. Daner věděl, že slepice nejsou dobrá kořist, protože začnou hlasitě kdákat a vyburcují kdekoho. Navíc nedostatkem masa osada netrpěla. Rychle vycouval.
Další stavení, do něhož se vloupal, byla nízká kůlna za jedním statkem. Zajásal, když uviděl hromadu neočištěné, čerstvé mrkve. Ta byla v osadě třeba. Odvázal od pasu pytel a nacpal do něj nějaké čtyři kila. Z hromady jako by ani neubylo. Zabouchl dvířka a šel dál.
Na konci vesnice ještě nalezl pod stromem nehlídaný košík marity a vrchní vrstvu z něj uzmul. Dával si přitom pozor, aby jeho loupežný čin byl znát co nejméně. Pytel značně ztěžkl. Daner byl rád, že za celou výpravu nikoho nepotkal. Nebál se, že by v něm viděli zloděje, protože následky jeho kradení často nikdo nepoznal, ale cizí člověk je v malé vsi vždycky nápadný.
V lese nastrojil Plaváčka a za sedlo naložil pytel. Sám šel po svých a koně vedl. Neměl ještě chuť vracet se do Chladných lesů a tak pomalu šel k další vsi. Bylo to poprvé, kdy se chystal loupit ve dvou vesnicích a nebyl si jist, zda je to to nejlepší, co může udělat, ale naplňovalo ho to zvláštním pocitem pýchy.
To ještě netušil, že se s úsměvem na rtech řítí do velkých problémů, protože v Haisoně už někdo kradl a to v daleko větším měřítku. Antrofovi vojáci tam zrovna vybírali daně.
Andrej s Rinou k polednímu vyjeli z nekonečně dlouhého údolí Dvou králů, pro lepší orientaci se stále držíce pravého břehu řeky Sargisy, která tudy protékala. Krátce po poledni vjeli do vesnice jménem Haisona.
„Trochu si odpočineme, než pojedeme dál,“ navrhl Andrej.
„Kam?“ zeptala se potichu Rina.
Andrej pokrčil rameny: „To je jedno, nějak snad na Vivianu narazíme, protože nevím kde je a tak nám nic jinýho ani nezbejvá. Buď jí najdem, nebo nenajdem.“
Rina mlčela. Andrej šel pěšky, držel Karin u huby a vezl Rinu. Dohodli se na střídání po každé přestávce, kterou udělají, protože bylo krajně nepohodlné sedět na koni ve dvou. Andrej měl ruku vyléčenou, jak nejlépe to za tu krátkou dobu a s tak omezenými prostředky šlo, ale měl ji stále obvázanou a obloženou léčivými bylinkami. Tvrdil, že si připadá jako bageta pro vegetariány, ale Rině to bylo jedno. Za prvé nevěděla, co to je bageta a co je to vegetarián, a za druhé jí bylo jedno, jestli se Andrej cítí jako houska, hlavně když se uzdraví docela.
„Andreji, podívej!“ vyškytla náhle Rina hlasem člověka, na kterého z temného sklepního kouta vybafla slizká příšera. Andrej se podíval směrem, jímž ukazoval roztřesený vílin prst a taky se zprvu lekl, když uviděl kanárkově žluté uniformy vojáků. Ale hned se, na rozdíl od Riny, uklidnil a dodával odvahu i víle.
„Neboj se, když na sobě nedáme nic znát, ani si nás nevšimnou. Ještě nevědí, kdo jsme a nemůžou nás poznat, protože museli vyjet dřív, než se to rozneslo,“ zašeptal.
Přejeli kolem vojáků, dohadujících se s rozložitou selkou, nepovšimnuti. Oddychli si, Rina Andreje vděčně pohladila po vlasech, čemuž nevrle ucukl, a hleděli, aby byli co nejdřív co nejdál odtud. Vtom rozťal těžký polední vzduch rozzlobený ženský výkřik.
„Zloději zlodějská!!! Krade obilí, pomóc!!!“
Zpoza posledního stavení, velké selské usedlosti, vyběhl vyděšený kluk, v běhu stačil ještě odhodit pytel, z něhož se to zlatavě sypalo. Co mu nohy stačily uháněl k lesu, v patách houf lidí, ozbrojených vším možným i nemožným, od vařeček po vidle a pohrabáče.
„Ale to je Daner,“ vyjekla Rina a nejspíš by křičela dál, kdyby jí Andrej nezacpal pusu.
„Buď zticha,“ zavrčel, „nemusí každej hned vědět, že mu jdu na pomoc. Ty slez z koně a běž se schovat do toho lesa. Tak dělej a neptej se proč, na to není čas!“
Vyskočil do uvolněného místa v sedle, vykřikl na Rinu aby běžela a zaryl Karin paty do slabin.
Karin dlouho nezůstala jediným koněm, který Danera pronásledoval. Brzy ji přestihli čtyři bělouši s muži v kanárkově žlutých uniformách v sedlech.
Daner měl pocit že vyplivne plíce, pokud bude muset dál běžet. Ke všemu koutkem oka zahlédl vojáky a nějaké ho hucula s jezdcem, kteří zkracovali jeho náskok.
„Tak to jsem v háji,“ pomyslel si, „těm neuteču.“
V duchu si nadával, co ho to napadlo, jít loupit do Haisony, místo aby se hned vrátil do osady. Připadal si jako zajíc s chromými packami, pronásledovaný houfem psů. Nekynula mu žádná možnost záchrany. Bělouši ho dohnali, obklíčili a zaráželi jeho pokusy o útěk a stavěli se mu do cesty, když chtěl vykonat úhybný manévr. A jejich páni ve žlutém se chechtali, křičeli na Danera nadávky a zřejmě se skvěle bavili.
Daner vytáhlo dýku a čekal, odkud přijde útok.
„Ještě kousek,“ pomyslel si, „a mohl jsem být u Plaváčka.“
Rozhlížel se, kudy by se dalo utéci, ale vojáci kolem něj kroužili jako hejno supů nad mršinou a smáli se.
„Ta zlodějská liška chce kousat, heleme se!“
Náhle se Danerovi rozzářili oči, navzdory nesnázím, v nichž se ocitl. Uviděl Karin s Andrejem v sedle, jak se udýchaně blíží. Andrej třímal v pravici meč Styrix a levicí neřídil Karin právě jistě, ale vynahrazoval to, co mu chybělo v ruce, stisky nohou a tak Karin dobře věděla, co má dělat.
Jeden z vojáků si Andreje také všiml a chtěl na něj upozornit své druhy, ale to už byl Andrej tady a přinutil Karin, aby z boku nabourala jednoho z běloušů. Koni podklesly nohy a voják ztratil rovnováhu. Daner k němu přiskočil a pomohl mu dolů, a než se ostatní stačili vzpamatovat, vyšvihl se bělouši do sedla. Andrej rychle zastrčil meč a oba tryskem vyrazili k lesu.
„Musíme zajet do lesa!“ vykřikl Daner. „Tam se za námi neodváží!“
Měl pravdu. Bělouše pustili, jakmile se dostali k Plaváčkovi. Pak stačilo najít Rinu, která se krčila za křoviskem v lese nad vesnicí a Daner je vedl do osady. Rinu vzal před sebe on, aby si Andrejova kobyla odpočinula.
„Danere? Nestalo se nic důležitýho, co jsem s váma nebyl?“ zeptal se Andrej po dlouhém tichu, které mezi nimi zavládlo.
„Ne, vůbec nic!“ vyprskl Daner pobaveně. „Jen jsme se přestěhovali do Chladných lesů a postavili jsme novou osadu, ale jinak je všechno při starém.“
„Počkej, vole, já to myslím vážně! Kolik vás je?“
„To bych musel chvíli počítat… Lidí je tu asi šedesát, i s tebou a Rinou. Jinak s námi žijí asi tři glikoní rodiny, jeden starý gaverla a dvě horské víly. Ty umějí docela dobré věci, ale je jim to co platné, jenom když okolo není žádný garvot. Oni totiž ty jejich kouzla nějak ruší.“
„Já vím,“ řekl Rina smutně. „V paláci to tak je taky. A v celém Nomituru.“
Daner pokračoval: „Je to teď všechno tak trochu mrtvé, ale když jsi se objevil, tak Viviana určitě ožije. Možná se pustíme do války s Antrofem…“
Andrej si zaťukal na čelo: „Ty ses zcvoknul, ne? To chceš vést válku s šedesáti lidma proti těm Antrofovejm tisícům?“
Daner se nedal. Tváře měl rudé nadšením a oči mu planuly svitem skoro fanatickým, když pokračoval: „Ne, já bych tak vést válku nemohl, ale Viviana ano! Ona to dokáže, Andreji, já to vím! Jestli se do toho pořádně obuje, tak nás za chvíli bude víc než jen šedesát, i když na tom tolik nesejde. Pochop, my všichni budem bojovat s přesvědčením, že to děláme pro dobrou věc, budem vědět, že bojujeme za sebe a za své… za své ideály, chápeš to? Antrofovi vojáci myslí jen na to, aby se pořádně napili a najedli a aby jim pak ještě něco zbylo, co by mohli poslat svým rodinám. A navíc jsou v armádě prakticky z donucení, protože nemůžou jinak a nemohou se vzepřít. A mají strach, Andrý, to si nemysli, že nemají, možná ještě větší strach, než já nebo ty. Protože nevědí, za co by měli nasazovat život, ale my to víme.“
„Jo, mluvíš hezky, ale taky mluvíš moc. Vole, Dany, vždyť ty řečníš jak ňájakej politik. Je to to samý, jako když mluví Viviana. Plno keců, ale skutek utek!“
Daner se napřímil, napučel, a Rina, která seděla před ním cítila, že po pohodě, která z Danera vyzařuje, je pro tuto chvíli veta.
„Cos to řek?“ vyštěkl Daner.
„Že máš plnou hubu ideálů, ale jinak jen plácáš kraviny!“ oplatil mu Andrej stejnou mincí.
Daner se rozhlédl kolem. Cesta (dalo-li se tak říkat sotva znatelné pěšince v mechu) se prudce svažovala dolů na dno strže, kde se klikatil tmavý, blyštivý potůček. Kolem potoka se jako těžké krajkové závoje plazilo nafialovělé kapradí.
„Ještě jednou něco takovýho řekneš, a poletíš do Dračího potoka,“ zasyčel výhružně.
„A kdo by mě tam asi tak hodil? Ty ne, ty srabe, ty dovedeš nanejvejš něco mlít o ňákejch ideálech, ty vole!“
„Nechte toho,“ řekla Rina.
Ale jakoby mluvila ke dvěma beranům.
„Ty zakrslej slabomyslnej čuchare!!!“ vykřikl Daner a rázně vtiskl Rině do rukou Plaváčkovy otěže.
Andrej seskočil z Karin, navyklým pohybem přehodil otěže přes nejbližší větev, odepjal opasek s mečem a dýkou a přehodil ho přes sedlo.
„Tak pojď, ať ti můžu rozbít držku!“ křikl.
„Andreji, počkej, tvoje ruka!“ pokusila se je ještě zarazit Rina, ale to už se na sebe vrhli, chvíli se mlčky pokoušeli jeden druhého zdolat těmi nejdůmyslnějšími chvaty a když Daner na měkkém mokrém mechu uklouzl, oba dva, pevně do sebe zaklesnuti, v náhle vyburcované smrtelné nenávisti kopaje okolo a divoce supíce, se začali po prudce se svažujícím srázu kutálet dolů, čím dál tím rychleji, přičemž se nezdálo, že by si byli vlastního řícení se do zkázy (přesněji do potoka) všimli. Naštěstí pro Andreje a jeho levačku všude rostl huňatý mech a tak sotva zahojené zranění v paži moc necítil.
„Pozor!“ vykřikla Rina, když se oba zápasící ocitli u podemletého břehu Dračího potoka.
Pozdě. Ozvalo se cákavé „žbluňk“ a Andrej, neboť on měl v v posledním okamžiku navrch, se plácal v mělké, bahnité a ledově studené vodě. Danera v rozhodující chvíli zachránilo, že ležel vespod a když ucítil pod prsty jedné ruky mokro, prudce se vzepjal a shodil Andreje do potoka.
Bylo po rvačce. Daner pomohl funícímu a prskajícímu Andrejovi ven z potoka, v němž, jak se ukázalo, bylo bahna po pás. Jelikož ledová voda z Andreje stékala v čůrcích spolu s bahnem, rozhodli se cestu do osady co nejvíc urychlit.
Po překročení tří kamenných valů za několik desítek minut dojeli k nedobytně se tyčící černé palisádě. Daner zabušil železným klepadlem na masivní vrata a ozvěna těchto úderů působila v majestátním lesním tichu kolem tak nepatřičně, že sebou Andrej s Rinou bezděky trhli.
„Kdo je to?“ ozval se dutě strohý hlas zevnitř.
„To jsem já, Daner a vedu Rinu s Andrejem, tak otevři, Dero.“
Ozvalo se několikeré bouchnutí a zavrzání, klapnutí a zašramocení a brána se začala ztěžka a pomalu otevírat.
„Dero,“ vyhrkl Andrej, „ty jsi ještě naživu?“
„Jo, i když mi to taky někdy připadá neuvěřitelný,“ zasmál se strážce. „To je dobrý, žes mě poznal.“
„Tak moc ses zase nezměnil,“ řekla Rina. „Ale raději necháme řeči na později, Andrej se musí usušit a převléct!“
„No jo, matička Rina vychovává,“ ušklíbl se Andrej, ale musel uznat, že tentokrát má „matička Rina“ pravdu.
Z kamen se linulo krásné teplo, oheň praskal a hučel a Andrej si lebedil u stolu v suchých a čistých šatech, které mu daroval Daner. Mandla stála u kamen, míchala polévku a Rina se kolem ní jen kmitala, šťastná, že může uplatnit těžce nabyté zkušenosti z palácové kuchyně. Daner běžel sehnat Voira a ještě se nevrátil.
„Teda, kde ty jsi byl v zimě, kluku,“ zahartusila Mandla poté, co si Andreje důkladně prohlédla. „Ne, raději mi to neříkej, ať jsi byl kde jsi byl, určitě ti tam nedali pořádně najíst. Podívej se na sebe, jak jsi vychrtlej, človíčku.“
„To není pravda,“ hájil se Andrej, „já jsem akorát!“
„To se ví, že je akorát!“ podpořila ho Rina, ale Mandla se nesouhlasně zamračila.
„Teď možná, ale jak znám naše chlapy a Vivianu, tak se za chvíli zase dáte do válčení a mě tu zbudou než oči pro pláč.“
Rina otevřela pusu, chtěla něco namítnout, jenže Mandla pokračovala, jako by jí četla myšlenky: „No, já vím, že je to třeba, já vím, že chlapi musejí bojovat, jinak by to ani nebyli chlapi, kdyby si dali jen tak líbit to, co tu zavádí Antrof, ale děcka by z toho měli vynechat. A Daner je taky ještě děcko a když to vezmu pořádně, tak Dero taky. Tenkrát na pláni ho skoro zabili. Jenže to jsou samý vznosný řečičky a… Ale dejte na mě, ta věc s tou věštbou je taky pěkná konina, a tadyhle ten kluk by se měl raději vrátit domů. Chudák tvoje máma, Andreji, to máš to srdce jí nechat takhle se trápit? Vždyť ona ani neví, jestli jsi ještě naživu. A jak to tady skončí, na to raději ani nemyslet… Ále, co já vám budu říkat, vy se v tom asi vyznáte lépe než já, dělejte si, jak chcete, já se vám do toho nebudu plést!“
Během řeči stihla nalít do sedmi dřevěných talířů polévku, a teď je jeden po druhém stavěla na stůl. Venku se ozvaly kroky a rozjásaný Danerův hlas: „Vždyť vám to povídám, že jsem je oba přivedl, a když to říkám, tak to asi bude pravda.“
„Už je tu Voir s Vivianou,“ vykřikla Rina.
Andrej vstal a šel otevřít dveře, ale to už se do místnosti nahrnuli Daner s Voirem a za nimi Viviana.
„Andreji,“ řekla, „už jsme nevěřili, že se vrátíš!“
Voir se šťastně šklebil, úlevné nadšení z něj jen sálalo: „Kde jsi byl celou zimu? Mysleli jsme, že ses vrátil domů…“
„Táto,“ přerušil ho Daner vyčítavě, „Andrej by nás v tom přece nenechal…“
Andrej stál uprostřed hloučku přátel strnule, ruce podél těla, zaskočen zájmem o svou osobu, jež sice předpokládal, ale ne v tak hojné míře, v jaké se mu ho dostávalo. Ne že by nebyl rád, nechával si však ten báječný pocit vlastní důležitosti pro sebe, navrch se červenal a mračil. Až když frmol kolem něj utichl, a on ucítil, že se na něj všichni dívají, snad v očekávání odpovědi na nějakou otázku, kterou on nestačil postřehnout, probral se, rozjasnil tvář úsměvem, a řekl: „Snad bysme si na to měli sednout, ne?!“
