Když se díváte na svět ve dne, připadá vám to normální. Ale když už se zešeří, svět ztmavne. Je temný a strašidelný a zlo vylézá…
Když jsem usínala, bylo už pozdě. Viděla jsem před sebou červeno černou barvu a pak jsem usnula. Potom mě probudilo jemné třepotání křídel. Otevřela jsem oči a vidím všude létat netopýry. A tak jsem vzala župan a šla jsem. Když jsem stála, přede mnou byli netopýři v kruhu. Stoupla jsem si do toho kruhu a vtom jsem s začala točit dokola a dolů. Zastavila jsem se a šla jsem dolů a tam byla čertice a řekla mi: „Už na tebe čekáme, pojď za mnou.“
Vedla mě až k hořícímu kruhu, kde stáli dva strážci. Bylo to něco mezi člověkem a netopýrem.
Čertice Nina jim řekla: „Démoni, pusťte nás do hradu za Teodorem!“
Démoni dali stranou ohnivé kůly a odemkli temnou záři. Vešly jsme, Nina mne vedla po točitých schodech až k velkým ohňovým plamenům.
Prošly jsme je a tam na temné záři seděl starý zarostlý démon Teodor, vedle něj seděla krásná čertice Zoe a za nimi stáli ještě dva, vypadali jako lidé, ale byli trochu čerti. Krásná paní s dlouhými vlasy, byla to Beáta, vedle ní stál muž ze stejně černými vlasy jako ona, byl to Leopold.
Teodor řekl: „Mě asi už znáš, já jsem Teodor a toto je moje žena. Vidíš ty za námi? Beáta a Leopold. Ty jsi Zina, že ano. Toto jsou tvoji rodiče.“
„A kdo jsou ti venku, ti na zemi?“
Beáta řekla: „To nevíme, Zino.“
Teodor pravil: „Zde jsou klíče od našeho hradu a za měsíc zde můžeš být s námi.“
Leopold mi podával malého netopýra: „Je tvůj, Zino. Posílej nám po něm poštu a zde je mapa ke hradu. A teď už jdi, Nina tě odvede zpátky.“
A tak jsem se vrátila zpátky. Ležela jsem ve své posteli a vtom přišli do mého pokoje rodiče a řekli: „Zino, na chvíli se přestěhuješ k babičce, po obědě přijede.“
Hned jsem začala balit. Po obědě přijela babička a odvezla mě.
Cestou jsem rozbalila mapu ke hradu. A tam jsem pozorovala, že dům není tam, kde byl, ale tam, jak bydlí babička a netopýří kruh a byli jsme blíž ke hradu. Doma jsem napsala dopis a poslala jsem ho do hradu: „Budu chodit pořád k vám.“
Je večer a všichni už spí. Rozhodla jsem se, že hned jak babička usne, půjdu ke hradu. A tak jsem šla. Cesta mi trvala chvilku. Babiččin dům je blízko hlubokého lesa. Tudy jsem však jít nechtěla. Bála jsem se ho. Proto jsem vzala netopýra a šla cestou netopýří.
Když jsem k ní došla, zaútočili na mě dva obrovští netopýři. Ale můj netopýrek se s nimi domluvil a tak jsme mohli pokračovat v cestě. Touhle cestou jsme si to hodně zkrátili. Ale projde tudy jen ten, kdo má netopýra z hradu.
Došli jsme až k lstivému sklu a prošli jsme jím. Před námi leželi dva draci, ale nespali. Mezi nimi byly dveře a v nich klíčová dírka. Vzala jsem klíč z krku a nesla ho, aby ho draci dobře viděli. Vsunula jsem ho do dveří a odemkla.
Vešli jsme do hradu. Dveře se za námi zavřely.
Šla jsem ke dvěma démonům a řekla, že chci jít za Teodorem. Démoni ustoupili a řekli chraplavým hlasem, že jsem očekávána.
Vešla jsem do zářícího kruhu a stála jsem před Teodorem. Teodor zvedl hlavu a podíval se na mě zvláštním pohledem, který jsem u něj ještě neviděla.
Řekl: „Zino, nemám pro tebe zrovna radostnou zprávu. Musím ti sdělit, že tvůj otec těžce onemocněl. Zachránit ho může jen jeden lék, který vlastní čarodějnice Ariane. Ale ta ti ho vydá pouze tehdy, když jí za něj dáš světlo dračího oka. Je jen na tobě, jak se teď rozhodneš. Je to velmi nebezpečná cesta a nemusíš se vůbec vrátit. Pokud ale nic neuděláš, tvůj otec zemře dřív, než ho doopravdy poznáš.“
Dál už neřekl nic, jen se na mě díval tím zvláštním pohledem.
„Ano, já se vypravím pro ten lék. Jen ale nevím, kde seženu světlo dračího oka.“
Teodor se smutně usmál: „Nemohu ti říct, zda jsi se rozhodla dobře nebo špatně. Co ale vím jistě, tak to, že tvůj otec by pro tebe udělal to samé. A raději by byl obětoval svůj život, než aby se ten lék k tobě nedostal. Se světlem dračího oka si nedělej starosti. S tím ti pomůže Nina. Ale pak už budeš muset pokračovat sama!“
„Můžeme se vypravit hned teď,“ řekla jsem a podíval jsem se na Teodora a Ninu, která byla přivolána.
„Dobrá, můžeme jít. Pojď za mnou, Zino,“ řekla Nina.
Šly jsme pořád rovně, pak jsme stouply do kruhu a stály jsme u velkého jezera a uprostřed drak.
A Nina řekla: „Vím, jak se tam dostat.“
Zapískala a na jezeře se objevil malý most. Nina zas řekla: „Rychle ho přejdi a on za tebou shoří. Musíš draka prosit o světlo dračího oka, pak na mě zamávej, já zase zapískám a ty musíš rychle běžet přes most.“
A tak jsem běžela, doběhla jsem na ostrov a vyklopila jsem ze sebe: „Prosím, draku, moc tě prosím, dal bys nám světlo dračího oka? Závisí na tom život mého otce. Prosím!“
Drak jenom něco zamumlal a pak mi podal velkou světelnou kouli. Rychle jsem mu poděkovala a zamávala jsem na Ninu a už jsem běžela přes most. Doběhla jsem k Nině a řekla jsem: „Dračí oko mám, co teď?“
„Teď půjdeš za svým netopýrem. Zítra ráno bys měla dojít k jednomu místu, ale čarodějnici Ariane musíš také prosit jako draka. A teď běž, ať neztrácíš čas.“
A tak jsem vypustila netopýra a šla jsem za ním. Už se smrákalo, když jsem uviděla les a řekla jsem si, že tady přenocujeme. Zavolala jsem netopýra a šli jsme spát.
Noc byla dlouhá a teplá. Ráno jsme se vzbudili a netopýr mě vedl až na to místo. Tam byla čarodějnice Ariane.
Přistoupila jsem k ní blíž. Pak jsem řekla: „Ariane, prosím, dala bys mi lék na uzdravení?“
Ariane odpověděla: „Máš pro mne nějaký dar?“
„Ano,“ řekla jsem, „mám zde pro tebe světelnou kouli dračího oka.“
„Ukaž,“ řekla. „Dám ti lék za oko.“
A vytáhla malou lahvičku a podala mi jí, já jsem jí dala oko a poděkovala. Pak jsem vypustila netopýra a šla jsem. Došla jsem k dubu nedaleko vchodu do hradu. Protože už byla tma, usnuli jsme, já i netopýr. Noc byla trochu chladná.
Probudili jsme se a hned šli dál. U lstivého skla čekala Nina a řekla: „Máš ten lék? Dobře, pojď rychle za mnou.“
A šly jsme k Teodorovi. On řekl: „Nina tě odvede do vedlejšího pokoje.“
Vedle ležel otec na posteli a matka se skláněla nad ním. Zina jí podala lahvičku, ta jí otevřela a dala napít otci. Otec pomalu otevřel oči a řekl: „Díky, Zino. Zachránila jsi mi život!“
„Nemáš zač,“ odpověděla jsem a otočila jsem se na Ninu a řekla: „Musím zpátky domů!“
„Dobrá, pojď za mnou…“
A už jsem byla zase v posteli na mapě ke hradu přibyla Ariane.
