Daner si plánoval, jak Andrejovi pomůže, až najde Plaváčka, když si všiml, že na něj jeden z vojáků míří kuší. Pokusil se pobídnout Karin k rychlejší jízdě, protože každou chvíli museli vjet na mýtinu, kde je nebude chránit žádný strom. Daner si toho všiml stejně, jako Diporův střelec.
Karin ucítila naléhavost Danerovi pobídky, zaržála a vypjala všechny síly. To už nebyla jen pohodlná huculská kobylka, to byla ztělesněná odhodlanost, snažící se dosáhnout rychlosti, kde se jí dosáhnout nedalo.
Zrychlila sotva o polovinu, víc už to nebylo v jejích silách. Vjeli na mýtinu. Daner si uvědomil, že nestačí projet. Mech a země Karin změkly a probořily se pod nohama, zradily ji. Kobyla, ač vypjatá do nemožna, supíc, až jí od huby lítala pěna, zpomalila, nestačíc vytahovat nohy ze zajetí mokré prolákliny. Pak vyletěla střela, letěla zlomek vteřiny, ale Daner ji viděl strašně zpomaleně; na poslední chvíli se pokusil Karin strhnout stranou, jenže to by snad bylo možné na pevném terénu, ne v bažinatém mechu. Karin se mírně vzepjala, vyrazila ke skoku. Daner přimhouřil oči na obranu před tím, co se muselo stát; ucítil, jak sebou Karin v půli skoku škubla; čas se zastavil a rychle letěl dál. Karin sklonila šíji, padala na hruď, Daner jí přeletěl přes hlavu..
Dopad z něj na okamžik vyrazil dech, před oči mu padla černá clona a když zmizela, byl obraz před ním jedním z těch, které si nikdy vidět nepřál. Karin ležela na boku, těžce oddychovala. Pěna u huby se barvila do růžova krví. Do hrudi měla ze strany vetknutou střelu z kuše, zlomenou a pomačkanou, jak se na ni převalila, ale zaraženou hluboko do rány. Zdálo se nemožné, že tak malá věc dokáže zarazit nádhernou sílu v rozletu, srazit ji na kolena a zbavit ji všeho, co ji tvořilo: zbavit ji života. A přece tomu tak bylo.
Karin hrabala kopyty, až mech lítal na všechny strany, mech zabarvený krví proudící z rány; pohyby se zpomalovaly, toporněly. Naposledy zvedla hlavu a nechala ji zase padnout v odevzdaném gestu, oči skelnatějící, nevidomé, upírala v zoufalé prosbě na Danera a mimo něj dál, na druhou stranu, do klidu…
Daner zabořil tvář do mechu, aby se na ni nemusel dívat, vtiskl si pěsti do očí. Zabolelo to. Od víček šel ohňostroj barev, jiskřících v načervenalé černi. Nechtěl nic vidět, nechtěl na nic myslet a tím zřetelněji mu před očima vyvstával obraz umírajícího koně, jediného tvora, který stál s Andrejem a po jeho boku celou tu dobu, kdy byl v Certhynii.
Ta chvíle mu připadala věčná, dokud ji prožíval, a teprve když bylo po všem, uvědomil si, jak rychle to vlastně všechno proběhlo.
Cítil, jak ho někdo zvedá ze země, a vyskočil sám dřív, než se to vojákovi povedlo. Voják mu sevřel rameno do kleští své ruky a vedl ho zpět, k Diporovi a k Andrejovi, který stál u stromu, celý bledý, tváře se zarytě a nepřístupně. Voják Danera vedl hrubě, pevně svíraje tupé, silné prsty, obemknuté kolem chlapcovi paže, ale to nebylo třeba. Daner šel jako ve snu, a ani by ho nenapadlo utíkat, nebo se stavět na odpor. Právě pochopil, jak velkou moc nad životem a smrtí mají ti, kdo v ruce drží zbraň. Po tváři mu tekly slzy, ale ani si to neuvědomoval. Postavil se vedle Andreje, připraven bránit jeho i sebe, jenže to teď mohl jen holýma rukama, zbraně jim oběma sebrali.
Miriten Dipor se ani neobtěžoval slézt z koně, předjel kus před ně. Danera překvapilo, že garvot má na tváři jakýsi stud, lítost, vždyť od něj by se dal očekávat spíš posměch a jízlivost.
„Kdo jste a co tu děláte?“ zeptal se Dipor. Díval se přitom stranou, jakoby chtěl hovořit s nastříbřelým kapradím a ne s chlapci.
Daner s otázkou v očích pohlédl na Andreje. Ten si ho však nevšímal, snažil se očima zavraždit Dipora s celou jeho armádou, jak se dalo soudit podle zuřivého pohledu, jímž je častoval. Dipor si odkašlal a opakoval otázku, hledíc do hloubi Chladných lesů.
„To ses měl zeptat dřív, ty blbečku, než jsi mi dal zastřelit mýho koně!“ vybuchl Andrej.
Už nebyl nazelenale bledý, ale rudý, a Daner si všiml, že zatíná pěsti, až mu všechny klouby bělají. Diporův vraník přešlápl, jevil neklid, který jeho pán skrýval.
„Vůbec jste si nás nemuseli všímat, pomohli jste Danerovi, my vám poděkovali, tak proč jste to museli dělat?! To byl můj kůň!!!“
„Tak neměl ten tvůj kamarádíček zdrhat!“ zachraptěl střelec, který si zlostně mnul naražené rameno. „A navíc, taková herka nestojí ani za tohle…“ odplivl si a loudal se pryč.
Andrej přerývaně oddychoval, jak v sobě tajil vztek a cítil, jak mu do hlavy stoupá brnivý pocit a zastavuje se v krku a dusí ho. Svět mu zčernal před očima.
„Je mi to líto,“ řekl Dipor s účastí. „Byl to nejspíš dobrý kůň, jestli se ukáže, že jste v právu, dostanete za něj náhradu.“
„Náhradu? Náhradu?!!“ vykřikl Andrej. „Strčte si tu svojí náhradu do prdele!“
Dipor zaraženě zamrkal a brnivý pocit Andrejovi sjel zpátky do žaludku.
„My jsme v právu.“ řekl pevně. „Jsme v právu, sakra!“
„Dobrá,“ řekl Dipor „promluvíme si o tom mezi čtyřma očima, pojď.“
Andrej vydechl překvapením a Daner zavrtěl hlavou. Celou dobu trnul, kdy se nějaká z Andrejových nadávek Dipora doopravdy dotkne. A teď se stalo tohle. Musel se na to posadit.
„Počkej tu,“ řekl mu Andrej tím nejklidnějším hlasem, jakého byl v tu chvíli schopen.
„ A vy napřed slezte z koně, jinak s váma mluvit nebudu,“ obrátil se k Diporovi.
Daner němě zalapal po dechu, v domnění, že žal ze ztráty Karin připravil Andreje i o tu špetku rozumu, již mu byl dosud ochoten přiznat. Diporovi se však smělost toho kluka nejspíš líbila.
Usmál se, seskočil z koně, otěže podal zrzavému gaverlovi s poďobaným obličejem a nechal se od Andreje dovést pryč od svých vojáků, pořád dál po bořícím se mechu, až do míst, kde tiše ležela Karin. Tam se posadili na padlý kmen stromu.
Mírný vítr si pohrával se zplihlou koňskou hřívou i s rozcuchanými vlasy Andreje a v poryvech pozvedával cíp Diporova pláště. Pohledy těch dvou, miritena i chlapce pozvolna přejížděly po hnědavé srsti, ostře kontrastující s temnou zelení mechu a stoupaly výš a výš, až se setkaly. Dipor se rozpačitě pousmál a mírně otočil hlavu.
Vypadalo to, jako by jeho pozornost plně zaujal jeden zvlášť obyčejný chomáč mechu.
„Poslyš,“ řekl, „nemá cenu si na něco hrát. Vy dva víte, kdo jsem já, a já vím, kdo jste vy. Není to spravedlivé?“
„Ne,“ řekl Andrej a rýpal v mechu nohou, prudce a zlostně, až v zemi jako zející rány zůstávaly čáry a hnědavá, mazlavá hlína podobna krvi třísnila mech kolem. „Není to ani trochu fér. Vás je tu jak nasráno a my jsme jen dva. Myslíte, že bysme měli nějakou šanci, kdybysme proti vám něco podnikli? Nejsem blbec, vidím, že tohle teda fakt není spravedlivý rozdělení sil. Sakra!“
„Ehm… máš pravdu. Vy jste povstalci?“
„Hádejte třikrát, nebo se nechte podat,“ Andrej se unaveně zasmál. „Proč tu se mnou vlastně mluvíte? Myslel jsem, že po mě něco chcete. Jenže jestli po mě něco chcete, tak se mnou ani mluvit nemusíte, protože vám předem říkám ne! Ne za sebe i za Karin!“
„Poslyš, mě je opravdu líto, že to dopadlo takhle. Ale já jsem toho druhého nemohl nechat ujet a jinak jsem ho zastavit nemohl…“
„Líto? Proč by vám to mělo bejt líto? Vašemu koni se nic nestalo a Karin vám nestojí ani za plivanec!“
„To jsem neřekl!“
„To je fuk. Ale myslíte si to,“ Andrej se k němu náhle otočil. Zdálo se, že na chvíli zapomněl na Karin, na to, co se právě stalo. „Hele, vy fakt věříte, že Antrof dokáže zvítězit nad Vivianou? Já teda ne. Víte co, my jsme malý, a slabší, a vás je víc, jenže my jsme jako prach. Zkuste se někdy posadit pod lampou a pozorovat prach, jak lítá ve vzduchu. Pak ho zkuste zničit, odehnat. Vždycky se objeví další. Takže vám fakt bude hovno platný, když to v Zelený pánvi vyhrajete, protože vždycky se tu nejde někdo, kdo nebude spokojenej s Antrofem a dá se do toho znovu.“
„Mohl by z tebe být filozof,“ řekl Dupot.
Andrej se zarděl a vysvětlil: „To jednou povídal Daner. Ale to je fuk. Co teda vlastně chcete?“
„Poslyš, já ti teď něco povím,“ vypravil ze sebe namáhavě Dipor, „kdybych přijel z Freklanu, tak bych se s tebou asi nebavil, ale já jsem se narodil a vyrostl tady, v Certhynii. A vychovávali mne lidé, takže nejsem stejný jako třeba Antrofovi rádci. Dřív mi to vadilo, ale teď už bych nechtěl být jako oni. Já už nechci bojovat za Antrofa. Rád bych vám pomohl.“
Chvíli bylo ticho, rušené jen vzdáleným hlučením vojáků a šuměním stromů. Andrej se nijak nesnažil ulehčit Diporovi jeho těžké vyjadřování se.
„Proto jsem s tebou chtěl mluvit.“
„Chcete teda… chcete bojovat s Vivianou proti Antrofovi?“
„Přesně to chci udělat. Jen je tu potíž s mými vojáky. Spousta z nich na vojnu vůbec nechtěla, někteří by se k povstalcům přidali rádi, ale je tu ještě dost těch, kteří jsou oddaní Antrofovi, hlavně velitelé.“
Dipor si připadal trapně, on, miriten královské armády se zpovídá povstaleckému škvrněti, a navíc ten kluk dává jasně najevo, že je pro něj miriten osobou stejně bezvýznamnou, jako spousta jiných. Méně významnou, než jeho kobyla. Jenže to musel překousnout, musel to takhle provést, chtěl-li dosáhnout svého a moci pak potrestat Infausta za jeho hloupou povýšenost.
Andrej se ušklíbl, když si všiml, že se garvotovi třese brada. Vrátil se pohledem ke Karin. Hrdlo s emu stáhlo, ale už cítil jen smutek, zlost jakoby zemřela spolu s kobylou.
„To už je vaše věc, jak si to zařídíte s nima,“ řekl Diporovi. „Ale myslím, že jestli chcete fakt pomoct Vivianě, tak to pro vás nebude problém. Takže jsme vlastně spojenci, co?“
Andrej se divil, jak lehko mu plynou z úst takováhle slova k někomu, koho by před pár minutami raději ani neviděl. Jako by mu začínalo docházet, že Viviana a povstalci jsou pro něj důležitější, než si byl ochoten připustit. Dokonce i vzpomínka na to, jak na začátku svého dobrodružství dostal Karin, kobylku, která s ním zažívala všechno dobré i zlé, vzpomínka, která ho při pohledu na nehybné koňské tělo žalostně pálila, byla zatlačena do pozadí a na její místo nastoupila chladná rozvaha. V armádě miritena Dipora byly dobré dva tisíce lidí, což by znamenalo posilu více než vítanou. Ano, Viviana by měla radost, kdyby viděla, jaký je Andrej diplomat.
Vstal, a jako první podal Diporovi ruku.
„Jestli nám pomůžete, odpustím vám to,“ řekl a ukázal na Karin. Pokoušel se zabránit slzým, které se mu hrnuly do očí.
Garvot se také zvedl, v zelené tváři měl najednou vyrovnanost, oproti nejistotě před chvilkou přímo obrovskou. Poprvé pohlédl Andrejovi zpříma do očí. Stvrdili nové spojenectví stiskem ruky.
„Poslyš,“ řekl Dipor, „ještě jsme se nepředstavili. Miriten Dipor… Ehm, teď vlastně jen Dipor, že?!“
„Dobrá, já jsem Andrej, a támhle to je Daner. Jo, teď už fakt nejste to… miriten.“
„Tak co,“ ptal se dychtivě Daner.
V odpovědi se mohlo skrývat cokoli, smrt, nebo život, zajetí, nebo svoboda. Té druhé možnosti Daner věřil tak málo jako člověku, který by se mu pokoušel namluvit, že kůň má šest nohu a listí roste z kamene. Ale Andrej vítězně ukázal vztyčený palec, stejným gestem jako císař vládnoucí nad životy v aréně a jako tulák bez majetku stopující u silnice auta, aby ho svezla o kus dál…
Seno šustí, když se v něm člověk převaluje, šustí stejně pod metrákovým obrem i pod malou vílou a oběma jim kazí spánek. Právě to teď postihlo Rinu. Nejraději by ještě spala, oči se jí nechtěly otevřít, ale na pravém boku se jí leželo nanicovatě a na pravém ještě hůř, a když si lehla na záda, musela se honem převalit na břicho, jak ji všechno tlačilo. K tomu svíjení se jí seno praskalo a šustilo divoký valčík a víla tančila vleže. Když už se začínala stavět na hlavu, jak usilovně hledala pohodlné místečko pro pokračování přetrženého snění, zatřásla s ní Mandla a nadobro zatratila všechny víliny naděje na další pospáníčko. Rina zívla.
„Ještě ne, Mandlo,“ zavrněla, „ještě maličkou chvíli.“
„Ale jdi ty. Vždyť se jen převaluješ a stejně nespíš. Vstávej, musíme udělat snídani všem, kdo s námi pojedou do osady, aby měli něco teplého do žaludku, protože na to, že je krásna, je venku pěkně škaredě. Jo, a abych nezapomněla, neviděla jsi někde kluky?“
V Rině hrklo, srdce se jí rozbušilo. Byla ráda, že je ve stodole přítmí, které skryje tvář, jež nechce být viděna pro svoji stydlivou barvu.
„Neviděla,“ zapípala hlasem kuřátka, ztraceného mezi poli.
„Hm, vsadila bych se, že zase vymýšlejí něco podšitého,“ zadumala Mandla nahlas, netušíc, že kluci právě s úspěchem zachraňují situaci. „No doufejme, že přespali u nějakého kamaráda, jo, tak to určitě bude, určitě.“
Mandla mluvila uklidňujícím hlasem člověka, který uklidňuje hlavně sám sebe a je si toho dobře vědom. Než ale stačila věc dál rozvádět, rozšustilo se vedle ní seno. Rina dávala na srozuměnou, že je nejvyšší čas jít připravit tu snídani.
Dřevěné lžíce klepaly do talířů, bylo slyšet polykání a mlaskání, ale ani slovo. Jakoby se v prostorné jídelně Haisonské hospody nestravovalo dvaadvacet Tříkrásnosesterských dětí, ale hejno duchů. Mandla pobíhala od jednoho děcka k druhému, pokecánkům utírala pusinky, hladovcům přidávala a utěšovala ty, na které se už nedostalo a… A neklidně se ohlížela, kdy se objeví její syn a Andrej.
Když bylo všechno snědeno do posledního drobku, dokonce i porce nepřítomných kluků a děti si jedno po druhém myly nádobí, čekala Mandla, nervózně podupávajíc nohou, na Voira, kterého poslala najít kluky.
Konečně vstoupil, se sklopenýma očima a podivně pokleslými rameny.
„Nikde jsem je nenašel, jako by se vypařili,“ řekl. „V celé vesnici po nich není ani stopa a jejich koně jsou také pryč. Nikdo je neviděl, nikdo je neslyšel…Od čeho tu vlastně byly v noci stráže, když je nechaly projet?! Určitě si vymysleli něco bláznivého. Poslyš, ty teď musíš jet s ostatními do osady a já je budu hledat dál.“
„Ne, ne, já tu zůstanu a počkám na ně.“
„Nemůžeš čekat, brzo nás obklíčí a neproklouzne ani myš. Musíš dovést do osady ostatní, chápeš mě?“
„Ale nemůžu tu nechat svého syna!“
„Mandlo, Daner je i můj syn a já se o něj postarám, kdyby se tu objevil. Možná je to takhle lepší - jestli odtud odjeli, tak budou v bezpečí. Stejně by s tebou nechtěl jet, Mandlo, je už velký, smiř se s tím. A pak, víš kolika ženám tu synové zůstávají? A ani jedna není tak sobecká, aby kvůli tomu odmítala dovést do bezpečí ostatní!“
„Ale já… jejich synové jsou už dospělí!“
„Daner také bude. Jeď!“ Voir se styděl. Nikdy v životě se s Mandlou nehádal a teď najednou jí říká slova, o nichž ví, že ji zraní.
„Je to tím napětím kolem,“ uklidňoval se, „až to skončí, bude zas všechno v pořádku. Já mám o Danera také strach, ale jestli udělal to, co si myslím, chceš nám ukázat, že ho máme brát jako dospělého.“
Mandla sklonila hlavu. Voir se otočil, a chtěl jít, ale chytla ho za ruku.
„Počkej,“ zašeptala. „Nemůžeme se rozejít takhle. Já do osady půjdu, ale slib mi, že se tobě ani Danerovi nic nestane. Slib mi to.“
„To nemůžu, moje Ma. Žijeme ve zlé době a pokoušíme se jí změnit, a každá změna vyžaduje oběti. Ale můžu ti slíbit, že pro to udělám všechno, co bude v mých silách. Mám tě rád, Mandlo, a proto se budu snažit, abych mohl žít v míru s tebou i s Danerem. Víc ti opravdu slíbit nemohu, protože to není na mě. Opatruj se.“
Mandla svolala všechny účastníky výpravy do místnosti, kde prve jedly děti.
„Pojedeme,“ řekla. „Zkontrolujte si, jestli s sebou máte všechno potřebné. Musíme jít pěšky, protože Chladnými lesy s vozem neprojedeme, ale máme s sebou koně pro nejmenší děti. Máme před sebou docela obtížnou cestu, ale věřím, že to všichni zvládneme. Jste všichni připraveni, ano? Pak můžeme vyrazit.“
Z vesnice vyjížděli za naprostého ticha, loučení se odbylo už včera a nadto bylo časně ráno, takže většina lidí ještě spala. Několik psů, běžících s průvodem, běželo tiše a ukázněně, žádné chňapání po sousedovi nebo veselá honička celé smečky. Ve vzduchu se převalovala hustá mlha a měnila přívětivou dolinu Zelené pánve v pustinu plnou pitoreskních přízraků, šedou pláň ze zlého snu.
Děti i ženy si vykračovaly statečně po cestě ztracené v mlze, hledíce přímo před sebe, aby si ušetřily pohled na strašidelné větve stromů, jako temné spáry vystupující z mlhy a natahující se nad cestu,. Jkkoli se jim to zdálo směšné a dětinské, držely se všichni za ruce a tichounce si prozpěvovaly, zahánějíce strach jednotou, v níž je síla.
„Domluvili jsme, že vyšleme několik desítek mužů pod Voirovým vedením do Plchých vrchů, abychom pak měli na své straně moment překvapení!“ Viviana stála na okraji kryté studny uprostřed návsi. Mluvila ke všem shromážděným povstalcům, zaplnivším náves hustohustým lidským hemžením.
„Protože bojovat budeme, s tím se smiřte. Každý z vás bude muset pozvednout zbraň a vy to uděláte. Pro vítězstvé své a pro vítězství Certhynie! Nebudete bojovat za mne, nebo za mého otce, ale za sebe a za své rodiny, a také za celou naši zem, za ni hlavně!“
V té chvíli byla její řeč přerušena jásavým voláním souhlasu ze všech hrdel. Všechny strhl nejasný a silný pocit, vědomí soudržnosti, začleněnosti v celku i vlastní důležitosti a nepostradatelnosti. Každý byl sám a přesto ve skupině, nepatrný, ztracený v množství, a přesto sám sebou, jedinečný a důležitý. A Viviana, vycítivší tento společný prapocit, zahrála zas na tu pravou strunu, když, zjednavše si ticho, pokračovala: „Říkám vám, že každý z vás je pro mě nepostradatelný, protože je osobností, protože je sám sebou a chce sám sebou zůstat! Ve jménu této jedinečné svobody vás vyzývám, abyste všichni bojovali ze všech sil. Možná padneme, možná nás zničí, ale nikdy z nás neudělají otroky! Teď jste svobodní! Bojujte proti tomu, aby Antrof a jeho rádci vaši svobodu zničili a zadupali do země a nastolili vládu Freklanu, aby udělali Freklan z Certhynie. My se budeme snažit jim v tom zabránit! Ze všech sil. Slibujete mi to?!“
Jediný souhlas ze stovky úst jí byl odpovědí.
O několik minut později už bylo Vivianu možné potkat, jak organizuje nakládání všeho potřebného na tři velké vozy a zapřahá koně, mohutné chladnokrevníky, ke každému vozu dva.
„No, tak, hou, stůj!“ konejšila hnědáka sloního vzrůstu, který podrážděně chňapal po svém sousedovi v zápřahu.
„Hej, vy tam, doveďte mi jiného koně, tohle je kousavá potvora!“ volala zrovna jasným hlasem, když jí na rameno jemně zaklepal Voir. S úsměvem se otočila a strnula, když mu pohlédla do tváře. Takhle ještě svého nejvěrnějšího spolubojovníka neviděla.
„Co se děje, Voire,“ zeptala se konejšivě, a zároveň trochu netrpělivě, jak právě vypřahala kousavého hnědáka. „Kalene, pojď si pro něj a odveď si ho do stáje. Až vyjedem, můžeš si ho třeba nasedlat, jestli chceš, ale do zápřahu se nehodí.“
Když majitel vzpouzejícího se koně odvedl, Viviana si oddychla: „Tak, a teď se můžu věnovat tobě. Co se děje, u velké Ial, že se tváříš jako opilec po flámu?“
„Daner s Andrejem se ještě neobjevili,“ vypravil ze sebe Voir s námahou. „Vím, je to ten samý stav jako ve staré osadě, ale tam jsem věděl, že je Daner se mnou a měl jsem alespoň dojem, že ho můžu chránit. Myslel jsem, že se schovali někde poblíž, aby nemuseli do osady a že se zas objeví… Ale kdyby to tak bylo, už by tu stáli.“
Posadili se na obrubu studny a Voir klidnějším hlasem pokračoval: „Připadá mi to jako bludný kruh, točíš se dokola a vystoupit nemůžeš. Jen ztrácíš sílu a odvahu, a až ji ztratíš docela, je s tebou konec. Nikdo nemůže vydržet věčné pronásledování a prohry… Snad se kluci rozumě zdejchli. Snad z toho kruhu vypadli.“
„Ano,“ řekla Viviana: „Je to bludný kruh, a my se ho právě chystáme protrhnout dřív, než se roztrhne sám a všechny nás zabije. Voire, říkal jsi, že je to ten samý stav, jako ve staré osadě. Ale tak to není. Nezměnily se možná okolnosti, ale změnili jsme se my. Nikdo už není tím, čím býval minulé léto. Jsme unavení. Tohle je naše poslední šance, další kolo už bychom nezvládli. Buď vyhrajeme, nebo to všechno skončí. Ne navždy, ale na hodně dlouhou dobu. Před rokem jsem na to nemyslela. Je to zvláštní, už nevěřím ani té věštbě.“ Viviana vstala a urovnala si šaty. „Raději už vyrazte. Ale ještě pojď na chvíli se mnou, dám ti dvě z těch ukořistěných uniforem. Kdybys měl pro mě nějakou důležitou zprávu, pošli kohokoli v té uniformě. Antrofovcům ať namluví, že nám nese vybídnutí k rezignaci. Pak ti ještě chci dát tohle.“
Za řeči došli do stodoly a Viviana zvedla jakýsi zaprášený balík, se šustěním ho rozbalila a vytáhla dva pečlivě poskládané, modročervené kusy látky se žlutými pruhy v rozích.
„Vlajka,“ řekl Voir. „To je vlajka Certhynie.“
Viviana látku rozložila. Objevila se vlajka se stylizovaným ohnivým plamenem uprostřed, dvěma koňskými hlavami z něj vystupujícími a žlutými pruhy v rozích.
„Tuhle si necháme tady, chlapi už přitáhli z lesa kmen na stožár. Vyvěsíme ji, ať Antrofovci vidí, že nebojujeme za sebe, ale za Certhynii. Koneckonců nejspíš popukají závistí, protože ta jejich vlajka je jen jedovatě zelená s tupým černým klínem zleva. A vlaje teď nad Nomiturem…“ z bezstarostného tónu řeči Viviana plynule přešla na syčivá slova vyrážená mezi zuby. „Ale já přísahám, že tam dlouho vlát nebude, Ial je mi svědkem, já pro to udělám všechno!“
Snad by ještě něco řekla, ale zaujaly ji hlasy z půdy, tiché a přidušené, šeptem, avšak vášnivě se hádající. Kývla na Voira a potichu přešla k žebříku a vystoupala po něm, našlapujíc měkce jako kočka. Opatrně nahlédla do té rozlehlé prázdné prostory plné pavučin, prachu a opuštěnosti.
U vikýře stály dvě postavy a když si Vivianiny oči zvykly na světlo, ostře z něj proudící, rozeznala v postavách Dera a Saršanu. Saršana měla obličej skrytý v dlaních a snad plakala. Dero se ji nemotorně snažil utěšovat, přičemž však stále pokračoval v hádce, takže se snaha o tišení míjela účinkem.
„Saršo, prosím tě jeď s nimi,“ šeptal naléhavě. „Tam budeš dost co platná a já zůstanu tady. Musím tu zůstat. Viviana mě potřebuje, slyšíš, princezna nemůže sama velet tolika mužům.“
„Já tu chci být s tebou,“ vyjekla Saršana plačtivě a umíněně jako malé dítě.
Viviana strnule stála a styděla se, že poslouchá rozhovor, jež není určený jejím uším. Dero měl pravdu, až teď si uvědomila, jak moc jí ten nenápadný chlapec pomáhá. Ona umí prosadit své nápady, to ano, a všichni ji většinou poslouchají, umí hezky mluvit, takže jí všichni věří a je oblíbená, ale když jde o to, přesvědčit lidi, aby dělali něco, do čeho se jim nechce, čeho se opravdu bojí, je řada na Derovi, aby je k tomu přiměl. Rozhodla se do rozhovoru vstoupit a to hezky rychle, než se zase doví něco, co by vědět neměla a co vědět nechce.
„Dero, Sarša už bude muset odjet, jestli vás neruším…“ začala zmateně a nejraději by se za ten úvod plácla přes pusu. „Promiňte, ale nechtěně jsem vyslechla část vašeho hovoru. Saršo, bylo by opravdu lepší, kdybys jela s Voirem. Nutit tě nemůžu, jen si uvědom, že nesnášíš, když nemáš možnost volného pohybu po krajině a jestli zůstaneš v Haisoně, budeš muset oželet své ranní projížďky. Většinu koní si bude muset odvést Voir, stejně jako ostatní zvířata, protože tu není dost pastvy.“
Saršana přerývaně vzdychla. Styděla se, že princezna viděla její slzy a honem se snažila to napravit co nejklidnějším hlasem: „Tak proč Dero nemůže jet s námi?“
„Víš stejně dobře jako já, i jako on, že bez něj bych mnoho věcí nezvládla tak dobře, jako je zvládám s ním. A v téhle bitvě nesmíme udělat chybu, nemůžeme si to dovolit. Měj rozum, nebude to nadlouho.“
„Princezna má pravdu,“ řekl Dero. „Chci pro tebe jen to nejlepší. Ale už půjdeme dolů z té půdy, ne?“
Dole čekal Voir, v ruce úhledně složený balíček s uniformami a vlajkou.
„Vyrážíme,“ řekl, „pojedeš s námi, Saršo?“
Dívka nejistě pohlédla na Dera. Ten přikývl.
„Ano, pojedu,“ řekla smutně.
