Když vozy vyjížděly z vesnice, seděla Saršana na kozlíku toho prvního a mávala na loučící se lidi. Dokázala se dokonce usmívat, přestože jí nebylo nejveseleji.
Vozy hrkaly po nerovné cestě, kopyta koní klapala a vířila prach a do hlaholu loučících se mísilo štěkání a vytí psů. Když vyjeli kus cesty nad vesnice na mírný vršek, Voir, který jel v čele výpravy na překrásném hnědákovi, dal povel k zastavení a ohlédl se na Tři Krásné Sestry, Haisonu, Glasonu a Enertu. Nad Haisonou se do výše tyčil osekaný kmen modrého smrku, na který trhavými pohyby stoupala modročervená vlajka, přerývaně plápolající nepravidelnými poryvy větru. Pak vítr zadul silněji a vlajka se vypjala a ukázala v celé své kráse. Voir pobídl ryzáka do klusu, a kolona se rozjela.
Vlajka na stožáru v Haisoně, tichý, důrazný pozdrav a povzbuzení, byla stále menší a nezřetelnější, až za prvním vrchem zmizela docela a s ní zmizely i tři vesnice a zbyla jen lesnatá krajina, nepravidelně zvrásněná nízkými pahorky.
Kolem Haisony, nejjižnější z Tří Krásných Sester rychle rostl obraný val z kamenů, trámů a hlíny. Haisonu Viviana vybrala pro její výhodnou polohu, byla trochu na vršku, takže se z nejvyššího bodu, požární věže, dalo přehlédnout celé okolí. Ve věži se usadil bdělý hlídač a příjezd Antrofových vojsk měl hlásit stejným zvonem, jež v dobách míru ohlašoval přílet červeného kohouta.
Ze všech, kdo se na opevňování podíleli, se pot jen lil. Nejsilnější muži nosili kameny, ostatní vozili hlínu a drny, nebo kočírovali koně, tahající těžké trámy.
Stavěli a budovali ještě celý druhý den a už se začínalo šeřit, když se ve vesnici pod vesele se třepotající modročervenou vlajkou dokončovaly drobnější úpravy opevnění, které Haisonu nemilosrdně odřízlo od jejích sester i od dobrotivé matky, Zelené pánve.
Nikdo, kdo nebyl svědkem její přeměny by teď vísku nepoznal; změnila tvář vlídné oázy klidu na tvář strohého bojovníka. Stala se z ní téměř vojenská pevnost, vše se podřizovalo válečnému stavu: zahrádky zmizely pod náklady stavebního materiálu z Glasony a Enerty, všude bučel a bečel dobytek, který Voir nestačil vzít sebou a na cestách se popelily a pletly slepice. Na kraji návsi s rybníčkem, kde stál stožár s vlajkou, plápolal oheň, na kterém se opékal kalpan. Místnosti v chalupách se zaplnily hordami chlapů a veškerým dostupným zbrojním arsenálem, a diskutovalo se v nich o výhodách a nevýhodách toho kterého postupu, nebo té které zbraně. Jedna z chalup byla až po střechu nacpána potravinami a všechny volné kůlny, sýpky a půdy se naplnily senem, slámou a obilím, neboť i o dobytek bylo třeba pečovat. A všechno to hemžení v plné práci napjatě očekávalo, až zazní osudný hlas zvonu.
Slunce zalévalo obzor barvou usychající růže, když se ozvalo nejisté, roztřesené cinknutí a pak další, silnější, až se zvon rozkolébal a naplnil celé údolí Zelené pánve jasným kovovým hlasem. „Ciling, ciling, ciling!!!“
Celkem dvaadvacetkrát se srdce zvonu srazilo s vnějším pláštěm a sytým hlasem oznamovalo, že se z lesíka nad vesnicí právě vynořil přední voj armády miritena Infausta vedený samotným miritenem na tloustnoucím grošákovi.
„Ciling, ciling, ciling!!!“ dalších dvanáct úderů ohlásilo miritena Gaviu, který se, se svým vojskem v zádech, objevil na severu, zřejmě právě překročiv říčku Nalylu. Bylo až kupodivu, jak rychle dokázal tento osmahlý gaverla dát vale bojům se santargejci, když vycítil, že na bitvě v Zelené pánvi záleží Antrofovi a jeho rádcům víc.
„Ciling, ciling, ciling!!!“ Moučná hora nebyla tak daleko, aby miriten Fuligula nedokázal dát dohromady tisícihlavé vojsko a dostavit se s ním v určený čas k Zelené pánvi od severozápadu. Chyběl jen miriten Dipor, z důvodů nám dobře známých, ale jeho dva tisíce mužů dokážou ostatní velitelé klidně oželet a zvon nezazněl také za miritena Zistovce, který se však jistě dostaví později. Hranice s Valahem jsou přece jenom poněkud z ruky, a tak k němu teprve nyní dorazil posel.
„Ciling, ciling, ciling…“ Zvon zněl stále trhaněji, muži ve strážní věži docházel dech. Nakonec se znovu ozvalo tiché cinknutí jako na začátku a zvon zmlkl, i když v uších povstalců zněl ještě hodnou chvíli.
Když se rozezněl, strnul každý uprostřed činnosti, kamen vyklouzl z rukou upoceného nosiče, broušená špice šípu z brusičových rukou, napínaná tětiva povolila a kdekdo s podivným leskem v očích naslouchal, jako pes, když větří. A když ze zvonění zbyla utichající ozvěna v uších, začala se vesnice zase probouzet jako hrad z pohádky o Šípkové Růžence. Lidé s novým nadšením pokračovali ve své práci, rokuje přitom se všemi ve své blízkosti o tom, co jim nastálé poměry přináší. Jen opékači masa na návsi měli trochu nakvap, protože zapomněli otáčet rožněm a pečínka se zespod připalovala, čoudivše přitom velmi nelibě.
Poté, co se Andrej s Diporem vrátili z místa svého rokování, čas ztuhl a zmrtvěl, běh událostí se zastavil a cíle, k nimž celé dění směřovalo se propadly do neurčité tmy nejistoty. Dipor nařídil rozložit tábor, ale jinak se nedělo nic, co by ujasnilo podmínky. Vojáci dosud neměli tušení o tom, že jejich miriten už není miritenem a že už nežije za tytéž ideály jako žil ráno.
Dipor se na svém vraném koni vydal na projížďku do neprobádaných hlubin Chladného lesa a ostatní se mohli jen dohadovat, zda se vrátí živý, nebo zda ho roztrhá na kusy některá z bytostí, jež v Chladných lesích žijí. Nejspíš měl v úmyslu urovnat si v hlavě myšlenky, ale svým odjezdem je pořádně pomotal vojákům.
Andrej s Danerem si nalámali větve jehličnatých stromů a položivše je pod sebe jako ochranu před vlezlou vlhkostí mechu, natáhli se na záda a s požitkem si vychutnávali odpočinek. Uběhla hodina, dvě, a Andrej se začal neklidně převalovat.
„Tak na co čekáme,“ nevydržel to ani Daner a otočil se na bok, aby viděl Andrejovi do obličeje, „jestli to ten garvot myslel vážně, tak proč se flinká někde v lese? Nemáme času nazbyt. A jestli to vážně nemyslel, tak by nebylo od věci rychle se ztratit, než se vrátí.“
Andrej zamumlal: „Nemáme koně, takže nemáme ani šanci, že jim nějak zdrhneme.“
Náhle zvedl hlavu a posadil se, v očích vzrušení lovce u vidiny kořisti.
„Ty, Dany, uděláme to jinak! Pojď, ty umíš všechno vokecat, tak jim to pěkně všechno povíš.“
Daner pochopil; až v něm hrklo, jak dokonale pochopil; co po něm Andrej vyžaduje, a snad právě proto se nehodlal zvednout.
„Blázníš?“ poklepal si na čelo. „Roztrhají nás na kusy, když jim něco takového povíš.“
„Já nic povídat nebudu,“ ušklíbl se Andrej. „Už jsem říkal, že od okecávání seš tu ty. A zvedni se.“
Andrejovi by v tu chvíli odolal jen člověk přikovaný u skály a to Daner nebyl, ač toho v tu chvíli litoval. Opravdu, byl by stokrát raději přikovaný k něčemu pevnému, k něčemu hodně pevnému, aby ho Andrej nemohl odvléci a přinutit ho, aby se pokusil přesvědčit dva tisíce vojáků, že jejich miriten přešel k doposud nepřátelské straně a že by bylo záhodno, aby jeho příkladu následovali.
Náhle mu byla strašná zima, chvěl se, když ho Andrej vedl doprostřed tábora, kde ležel tlustý kmen padlého stromu, který jakoby tam byl připraven pro Danerovo řečnické vystoupení. Ale jakkoli se celé tělo třáslo úzkostí a trémou, mysl zůstávala klidná a vyrovnaná a Daner potichu spřádal řeč, kterou měl pronést.
Procházeli kolem rozestavěných stanů do středu tábora a strhávali na sebe pozornost, takže když stanuli u klády, nedalo Andrejovi moc práce shromáždit všechny vojáky kolem toho improvizovaného pódia.
„Zavolejte všechny sem,“ volal hlasem, který mu zněl cize, protože i on měl hrdlo sevřené úzkostí a rozechvěním, ale na rozdíl od Danera si to odmítal přiznat.
O ostatní se vojáci postarali sami, zpráva, že se něco děje, se šířila od úst k ústům a jako vrchol všeho zatroubil trubač nástup, za což si sice vysloužil kopanec od jednoho z velitelů, neboť nebyl dán rozkaz k troubení, ale kýžený účinek se dostavil. Celá armáda se tísnila v blízkosti kmenu, hlučela, přešlapovala, smrkala a dohadovala se proč a nač celé tohle pozdvižení.
Daner zrudl. Na chvíli myslel, že omdlí, a hrůza, že ze sebe v rozhodující chvíli nevydá ani hlásek, zesílila.
Přehlédl zástup pod sebou, polkl, pokýval hlavou a pak se do toho vrhl po hlavě. Nadechl se a vydechl, aby mu neselhal hlas a sjednal si klid zamáváním rukou nad hlavou. Kupodivu to prosté gesto fungovalo. Daner se znovu zhluboka nadechl a co nejhlasitěji, aby bylo rozumět i vzadu, spustil: „Vy asi nevíte, proč jsme vás tu svolali a ptáte se, co vám chceme říci, a jestli je to vůbec věc natolik důležitá, abychom vás s ní obtěžovali.“
Daner shlédl v kratičké pouze na Andreje a ten na něj povzbudivě mrkl. Začátek by ušel.
„Nemůžeme vám nic namlouvat, vy jistě víte, kdo jsme, a pokud to někdo z vás neví, tak se to může dozvědět teď: jsme přátelé princezny Viviany, tedy ti, jimž říkáte povstalci a ti, proti kterým táhnete do boje! Počkejte!!! Vyslechněte mne, a pak se můžete rozhodnout, co uděláte! Jsme plně ve vaší moci a jen se pokoušíme obhájit! Věřte, nechceme využít toho, že miriten Dipor si klidně vyrazil na projížďku, aby se vyhnul své povinnosti vás seznámit s tím, co vám teď řeknu já. Chceme vám jen přetlumočit jeho přání: Dipor už nechce bojovat za Antrofa, protože poznal, že Antrof se nepokouší Certhynii vládnout, ale celou ji odevzdat Freklanu!“
Zvedl se šum a ruch, který sice Daner předpokládal, ale stejně se ho polekal. Znělo to nebezpečně.
„Lžeš, dokaž to!!!“ donesl se k němu jeden z výkřiků a další, výhružnější: „Shoďte ho dolů, uvidíme, jestli nám dokáže říct něco opravdu důležitého!!!“
Vojáci, před kterými až do této chvíle nikdo nevyslovil Antrofovo jméno jinak než s přídomkem král, byli obsahem Danerových slov zmateni a pobouřeni, vždyť to bylo něco naprosto šíleného, tak kacířského, že to hraničilo s bláznovstvím. Jenže Daner na blázna nevypadal; naopak vypadal, že si je dobře vědom toho, co říká a že to říká, protože je to pravda a tím mátl vojáky ještě hůř. Vždyť kdo jiný než blázen by dokázal tvrdit o jejich miritenovi to, co tvrdil chlapec na padlém kmeni a jestliže není blázen, znamená to, že říká pravdu.
Rozpoutávající se bouři zarazil a zkrotil teprve raleten Geodor, vysoký muž robustní postavy, s tmavohnědými vlasy spadajícími až na ramena a stříbrnýma očima. Právě ty oči, jimiž Geodor, když vylezl na kládu vedle Danera přehlédl hlučící davy, právě ty oči blyštivé jako ledový oceán zmrazily jediným pohledem oheň vášní okolo, takže nastalo ticho.
„Mluv dál, chlapče, a mluv pravdu,“ řekl raleten tiše, když ještě jednou mrazivým pohledem přejel vojáky, „už je čas, aby ji někdo vyslovil.“
„Nelžu, vždyť k čemu by mi to bylo? Co bych tím sledoval?“ pokračoval Daner a přítomnost raletena mu dodala síly a odvahy. Cítil se, jako by vedle něj stál nějaký kouzelník, schopný nechat mávnutím ruky všechno kolem zkamenět. „Ostatně, vždyť se můžete zeptat samotného Dipora, až se vrátí a já věřím, že bude mít dost odvahy, aby vám také řekl pravdu. Já jsem vám jen chtěl říci, že ti z vás, kteří nechtějí bojovat a nechtějí být vojáky, mohou jít domů, protože tahle armáda přestala být armádou. A ti, kdo chtějí bojovat za Certhynii a za princeznu Vivianu a krále Chrysaéta, ti se mohou přidat k nám; a ti, kterým je jedno, že Antrof, nebo jeho rádci - to vyjde nastejno, slouží Tevolanansovi a chtějí, aby ovládl naši zemi a udělal z ní pustinu podobnou Freklanu, ti mohou jít, nikdo je nedrží!“
Daner zmlkl a teprve teď si začal uvědomovat, co vlastně říkal a jakým tónem mluvil. Byl to hlas někoho mocného a sebejistého. Ucítil na rameni stisk a podíval se na raletena Geodora.
„Chlapče, to se dělá, takhle nám rozložit armádu?“ šklebil se muž a v očích mu hořely veselé jiskry.
„To jste byl vy, to vy jste za mě mluvil,“ řekl Daner udiveně, ale Geodor se zasmál: „O tom nic nevím. Asi se ti něco zdálo.“
Kolem se každý hádal s každým, u jednoho stanu se klubko vojáků rvalo. Geodor poplácal Danera po zádech a pak ukázal jemu i Andrejovi mezi stromy. Tím směrem se už otáčelo i několik set vojáků. Mezi stromy se právě objevil miriten Dipor a tvářil se značně nesouhlasně a tvrdě při pohledu na svou bývalou armádu se zcela rozloženou morálkou.
„Nic se nemůže stát,“ zašeptal Daner. „Všechno, co jsem říkal, byla pravda.“
„Ano, chlapče,“ řekl Geodor, „ale někdy jsou za pravdu ty nejvyšší tresty, když jí vyslovíš nevhod.“
Diporův vraník neklidně frkal a bylo na něm vidět, že by uvítal rychlejší jízdu než to zdlouhavé šinutí se, jímž ho Dipor vedl uličkou, tvořenou rozestupujícími se vojáky. Bylo vidět, jak dlouho vžívaná poslušnost drží city na uzdě i po tom, co si vojáci o svém miritenovi vyslechli. Ale i v té pevné zdi z kázně někde zela skulinka, protože když byl Dipor v půli cesty ke kládě, začaly se ozývat výkřiky těch neukázněnějších: „Je to pravda, ty garvotský hovado?!“ a „Hej, miritene, jak je to s váma?“ a „Mluv, ty pecko, ať víme na čem jsme!“
Od Diporovy zelené tváře se všechna zvolání odrážela jako míč od zdi. Zastavil se, až když se jeho kůň čumákem dotýkal Andrejovi tváře.
„Co to tu vyvádíte,“ zeptal se nevěřícně, „copak jste se všichni zbláznili? Co to má znamenat?“
„Jak vidíte,“ řekl Andrej a Daner dodal: „Měl byste jim potvrdit, že se opravdu chcete přidat k Vivianě. Všichni na to čekají.“
Dipor se zvolna rozhlédl kolem sebe. Ozvalo se několik dalších výkřiků, volajících po vysvětlení, miriten zvedl ruku aby je utišil a zvolal jasným hlasem: „Všechno, co ten chlapec říkal, je pravda a říkal to s mým souhlasem, i když bez mého vědomí.“
Do udiveného šumu který se rozhostil, ještě dodal k Danerovi: „Alespoň doufám, žes jim nevyprávěl nějaké pohádky.“
„Poslyšte, vy dva si zřejmě vůbec neuvědomujete, co jste vlastně udělali,“ řekl Dipor melancholicky. To už všichni čtyři (raleten Geodor se k nim jaksi samozřejmě přidal) seděli u ohně plápolajícího v miritenově otevřeném stanu, tak trochu připomínajícím indiánské týpí. „Což o to, vy jste jenom ještě lidská mláďata a nedovedete odhadnout důsledky svého počínání, ale vy Geodore, vy jste mne zklamal. Měl jste jim to zatrhnout.“
Raleten se usmál: „Proč? Bylo to to jediné správné, co mohli udělat a tak jsem jim v tom pomohl.“
Dipor přešel jeho slova mlčením.
Andrej se neudržel a vložil se do toho: „Vy nám nemáte co vyčítat! Vy sám jste se zdejchnul někam do háje, tak jsme to prostě vyřešili za vás a vy nám ještě vynadáte. Vždyť to Dany zvládnul na jedničku - ti co s náma chtějí jít, ti půjdou a ostatní můžou jít do hajzlu! Tak co se vám nelíbí?“
Diporova tvář střídavě bledla a tmavla, podle intenzity miritenova vzteku.
„Idioti!“ zasyčel. „Vůbec nic nechápete, vůbec nic!“
Vstal a začal neklidnými kroky přecházet sem a tam. Zřejmě ho to uklidňovalo, protože když znovu promluvil, zněl už jeho hlas normálně; tedy jako hlas učitele, přesvědčeného, že mluví ke třídě plné zaostalých tupců: „Poslyšte, v mé armádě byli čtyři raleteni, dvacet viritenů a čtyřicet gartenů. Každý z gartenů měl pod sebou jedenatřicet vojáků a nad sebou viritena. Každý viriten měl pod sebou dva garteny a nad sebou raletena. Každý z těch čtyř raletenů měl pod sebou pět viritenů, a nad sebou mě. Byl to systém, kde každý měl úctu ke svému nadřízenému a ani neuvažoval o tom, že by ho mohl neposlechnout. Vojáci; řekněme to na rovinu; se víc báli svých nadřízených než nepřítele a to bylo třeba, protože pak bojovali jako lvi, i když to byli zbabělci. S takovou armádou se dá jít do války a vyhrát ji! Takové armádě se dá důvěřovat! Ale vy jste to tím svým nesmyslným zašaškařením všechno zkazili, podryli jste autoritu mou a tím pádem i autoritu všech gartenů, viritenů a raletenů. Všechno se to rozpadlo a každý je tu teď sám za sebe a jen sám za sebe se bude rozhodovat. Co si myslíte, že se stane. Čtvrtina všech lidí odejde domů, budiž, rozhodlo se odejít všech čtyřicet gartenů, dobrá, přes polovinu viritenů, dá se to snést, tři raleteni, smiřme se s tím. Zůstane nám stejně jeden a půl tisíce vojáků. Takhle jste si to promysleli, ale vůbec vás nenapadla ta základní věc: proč ti co odcházejí, odcházejí. Ano, někteří z nich prostě mají rodiny a chtějí být s nimi, ale většina z nich prostě ví, že u Antrofa mohou snáz vyhrát a přežít a nahrabat si peníze a statky a moc a vědí, že je Antrof odmění, když nám tohle překazí!!! Položme si otázku: kolik z nás, co jsme se od Antrofa odtrhli, uvidí zítra vycházet slunce? Viděl jsem těm, co odcházejí, na očích, že se přičiní, aby nás moc nebylo. A co třeba ty, Andreji? Jsi mi sympatický, jsi mladý, nadšený a ty Danere, taky. Ale co vám to bude platné, když je na vás vypsána odměna - na tebe, Andreji, přímo pohádkové bohatství - a všichni to tu vědí. Jestlipak se zítra ještě probudíte na svobodě? Nebo budete jen něčím, co jeden z mých bývalých raletenů vymění za pytel zlata? Jestlipak se vůbec probudíte? Přemýšleli jste o tom, u Mawira, mysleli jste na tohle, když jste začínali se svým vystoupením?!!“
Dipor zmlkl a udýchaně se posadil na kamen vedle ohniště. Proslov ho vyčerpal a hlavou se mu mihla vzpomínka na jeho pohodlné křeslo tam doma v Nomituru a na pohodové chvíle strávené nad dílem filosofa Fijeka.
„Co bych za to dal,“ pomyslel si, „kdybych teď mohl sedět u krbu ve svém domě, popíjet glikoní víno a probírat se myšlenkami dávno zesnulého mudrce. Oč by to bylo příjemnější, než sedět tady se třemi rádoby taky mudrci a pokoušet se jim vysvětlit hrůzu situace, do které mne svým nezodpovědným chováním vehnali.“
Rozhlédl se po nich a radostně ho bodlo u srdce, když viděl, že jeho slova nejspíš brali vážně. Raleten hleděl zaraženě a bylo na něm vidět, že by rád něco namítl, ale nemůže se k tomu odhodlat. Andrej poslouchal s poplašeně těkajícíma očima a teď tiše zašeptal: „Tak to nás teda fakt nenapadlo.“
Dipor smutně přikývl, jako že on už se s tím smíří, že má kolem sebe samé tupé palice, a pak se obrátil na Danera, aby viděl, jak zapůsobil na něj. Ale Daner se díval kamsi do křoví za vchodem do stanu a to velmi pozorně. Dipor se nadechl, že se ho zeptá, co on na to, a vtom cosi zadrnčelo, Daner po Diporovi skočil, strhl ho k zemi a chvíli se po sobě váleli. Dipor prskal vzteky, ještě když vstal a oprášil si šaty. Dřív než stačil spustit nadávky, ukázal mu Daner dlouhý šíp, který trčel z kůlu v místech, kde Dipor ještě před chvilkou seděl, a mírně se zachvíval.
„Je to tady, co jsem povídal,“ vykřikl Dipor hystericky, „a jsme tu jako v pasti!“
Klidný a pokojný tábor se po vystřelení šípu, jež jen Danerovou zásluhou minul svůj cíl, změnil v rozdivočelé peklo. Zdálo se, že kdosi opravdu pojal úmysl povraždit všechny „zrádce“ a začal jej uskutečňovat. Několik stanů vzplálo a plameny zachvátily i několik modrých smrků, které na rozdíl od svých sousedek borovic neměly to štěstí, aby byly vůči ohni odolné. Všechno to rozrušené hemžení se rozkopaného mraveniště se navzájem pobíjelo mezi sebou a protože všichni vojáci měli na sobě žluté uniformy, dalo se jen těžko rozeznat, kdo je přítel a kdo ne. Řešili to otázkou, rychlou a úsečnou: Antrof, nebo Viviana, otázkou života a smrti.
Miritenův stan stál stranou od ostatních a snad proto nebyl hned zapálen, ale obklíčen antrofisty a téměř rozstřílen šípy a střelami z kuší. Těm čtyřem uvnitř nebylo právě do smíchu. Nemohli nikudy utéci, ve stanu nebyly žádné zbraně a tak měl každý jen svůj meč a dýku, které jim proti palbě šípů byly platné asi jako papírové štíty. Skutečně tu byli jako v pasti, tedy ne jen jako, ale doopravdy.
Krčili se, namačkaní na sebe, v jediné bezpečné části stanu, kde byla jedna z plátěných stěn nahrazena dřevěnou deskou a čekali. Nic jiného jim nezbývalo.
„Oni to budou muset vzdát,“ uklidňoval sebe i své společníky Dipor. „Je jich málo, budou muset stáhnout ocasy, ale jde jen o to, abychom do té doby vydrželi. Taky by nám mohlo přijít na pomoc pár chlapů. Mají trojnásobnou přesilu a klidně nechají vlastního miritena v bryndě. Tady vidíte, co jste zavinili, když jste zrušili kázeň, vidíte?!“
Do dřeva se se zlověstným zadrnčením zaryl šíp a Dipor umlkl.
„Hej, miritene!“ ozvalo se zvenčí.
„To je raleten Aigostone, ten syčák,“ zabručel Dipor.
Hlas venku pokračoval: „Nebudu vám, ani sobě nic namlouvat. Ustupujeme, protože tohle nemá cenu. Ale ještě než ustoupíme, zbude nám dost času, abychom váš stan srovnali se zemí i s vámi. Tak se rozmyslete. Jestli se vzdáte a vyjdete ven neozbrojení, necháme vás i Geodora jít. Chceme jen ty dva kluky. A taky ten meč, co ho nosí ten menší. Budu počítat do deseti, pak můžete počítat délku svého dalšího života na vteřiny. Jedna…“
Všichni čtyři na sebe pohlédli. Diporovi znovu vyvstal před očima obraz jeho Nomiturské pracovny. Nesnesl by, kdyby se tam neměl vrátit. A pak si představil sám sebe, ležícího na zemi s šípem nebo střelou z kuše v hrudi.
„…šest, sedm…“
Aigostone venku dál nerušeně počítal a každou vyslovenou číslovkou vyrýval v Diporově mysli žhavou brázdu. Garvot se ztěžka nadechl a setkal se s tvrdě modrým pohledem raletena Geodora.
„Je to zlé, umřít, ale horší je ztratit čest a pošpinit své jméno,“ řekl mu něčí hlas v hlavě, „a oni tě zabijí tak jako tak.“
„Nesmysl!!!“ vykřikl Dipor a vstal.
Vykročil, a s pohledem upřeným před sebe vyšel ven, kde se setkal s Aigostonem a s osmnácti šípy, nemířenými na jeho hruď.
„…devět, deset…“
Aigostone dopočítal a omluvně se usmál.
„Je mi líto, miritene, ale úmluva zněla všichni!“ řekl, a zvedl ruku.
Andrej se zachvěl, když se zvenku ozvalo zasvištění šípů, tichý povzdech a pád garvotova těla na zem. Daner si skousl dolní ret, aby nevykřikl.
„Nelitujte ho,“ řekl Geodor, „byla to jeho volba.“
„Co bude teď?“ zeptal se Andrej, ale odpovědí mu nebyla slova z raletenových úst, nýbrž několik pochodní, které dopadly na střechu stanu a zapálily ji.
„Teď? Teď si můžeš vybrat, jestli ze sebe necháš udělat pečínku, nebo se necháš prošpikovat šípy,“ řekl Geodor, „až bude nejhůř, rozhodnu se nejspíš pro to druhé, nemám rád horko.“
„Jak můžete takhle mluvit,“ vykřikl Andrej a náhle raletena hořce nenáviděl, „já se přece musím vrátit domů, máma by se zbláznila, kdybych – „
Myšlenka, že by měl nastat konec, se mu zdála příliš šílená. Na smrt vždycky myslel jako na něco, co potkává ty druhé, něco, čím je ještě příliš brzo se zaobírat.
„Já bych se také rád vrátil domů. Ale jak se zdá, tak to ty venku zrovna moc nezajímá. A je nejvyšší čas odtud zmizet,“ řekl Geodor a hbitě se uhnul kusu hořící látky, padajícímu ze stropu. Nad nimi se otevřel temný otvor, z jehož okrajů šlehaly plameny.
„Tak se mi zdá, že peklo by mělo být spíš dole,“ pomyslel si Andrej.
Stan byl plný kouře a žáru. Všichni tři kuckali a slzeli, hledajíce východ.
„Vy zbabělý krysy,“ ozval se zvenku Aigostone. „Máte poslední šanci vylézt ven, a to hezky rychle!“
„Kdyby tu existovala televize, tak bych řek, že se ten chlap dívá celý dni na kovbojky,“ blesklo Andrejovi hlavou, když se škrabal ven, oči zavřené a rukama si kryje obličej, „a nejhorší na tom je, že v tomhle ublbeným filmu hraju hlavní roli a není tu žádnej kaskadér, kterej by to teď vzal za mě a žádnej režisér, kterej by řek stop.“
Vypotáceli se ven a právě včas. Jakmile vyšli, zřítil se celý bývalý Diporův stan za hukotu plamenů.
Pak se všechno odehrálo ráz naráz jako v nějakém šíleném a zmateném snu. Andrej s podivným klidem sledoval očima zarudlýma a pálícíma od kouře, jak se k nim antrofovci blíží, pak se zezadu ozval křik, Aigostonova parta se nejistě zastavila a vyrazila tryskem do lesa, kolem hlavy Andrejovi hvízdl jeden z šípů, jež ještě stačili vystřelit.
A nato se z toho zlého snu probudil a zjistil, že jsou spolu s raletenem Geodorem a Danerem obklopeni udýchanými, špinavými a krvavými, zkrátka ubojovanými muži, vojáky z bývalé Antrofovy armády, těmi, kdo chtějí bojovat dál pod vlajkou Certhynie.
Jak to vlastně bylo, dozvěděl se Andrej z útržků vět , které pochytil v té vřavě kolem. Ve všeobecné náladě plácání se po zádech a vyprávění vlastních zážitků ostatním si sám pro sebe sestavil jednoduchý scénář k celému tomu nočnímu divadlu: antrofovci se nejprve pokusili zmocnit se koní, ale byli odraženi a stráže svým křikem rychle svolaly posilu. Tím padl původní plán antrofovců povraždit všechny zrádce s využitím momentu překvapení, kdy by je na koních pohodlně masakrovali. Museli začít bojovat proti přesile a bez výhod, což se raletenu Aigostonovi nezamlouvalo. Nechal tedy většinu svých spojenců, ať se s nastálou situací nějak vyrovnají a s několika nejvěrnějšími se vydal slíznout smetanu. Chtěl zajmout Andreje s Danerem, protože částka, kterou Antrof nabízel odměnou, opravdu nebyla zanedbatelná a Aigostone věděl, že jeden z těch dvou je chlapec z Druhého světa. S Diporem si starosti nedělal, věřil, že s ním to půjde vyřídit hladce, jen se obával, jak se zachová Geodor. Ale ani s tím si nedělal hlavu, řka, že ty prašivé psy odstřelí, jakmile vylezou ven. Pak mu jeho plán začal, už podruhé za tuto noc, selhávat a Aigostone byl vzteky bez sebe, když ven vylezl jen Dipor. Až když dal rozkaz zapálit stan a ti tři kašlající tvrdohlavci se vypotáceli ven, pomyslil si, že konec dobrý všechno dobré a zapomněl že nemá chválit dne před večerem. Mezitím totiž v táboře naposledy vydechl poslední z jeho spojenců a kdosi z rozohněných mužů si vzpomněl, že Dipor s těmi dvěma kluky jsou v miritenově stanu, a ten teď právě hoří… A tak Aigostonovi nezbylo než dát se na útěk, aby si zachránil holou kůži, bez kořisti a bez koně. Na útěku vypálili antrofisté ještě několik šípů, ale všechny šly mimo lidský cíl.
„Budeme je pronásledovat?“ zeptal se rozložitý, hřmotný muž Geodora, když vzduch přestal vibrovat hlukem. Obličeje nejbližších vojáků zpozorněly a obrátily se ke raletenovi. I vojáci v zadních řadách přestali rozebírat ožehavé problémy a zaposlouchali se. Geodor si uvědomil, že to nejspíš bude on, kdo po smrti miritena Dipora převezme velení nad armádou.
„Ne,“ řekl, „musíme nejdřív pohřbít mrtvé a ošetřit raněné, teprve potom se budeme rozhodovat, co dál. Rozestavte znovu stráže, a hlídejte dobře hlavně koně. Střídání po deseti hybech. A zavolejte mi sem Felkomu, doufám, že ji také nezabili.“
Daner s Andrejem si vyměnili udivené pohledy.
Tak ona je tu taky ženská, myslili si.
Andrej si okamžitě představil křížence markytánky s Xenou a téměř mlsně si olízl rty.
Dav lidí kolem Geodora se začal rozestupovat, uvolňuje cestu ženě, která byla pravým opakem Andrejových přestav. Byla malá, kulatá, s neurčitě béžovými vlasy, na sobě měla hnědé kožené šaty, opásané širokým páskem, za kterým měla zastrkaný veškerý svůj majetek. Ve svorné shodě tu vedle sebe visela vařečka vedle dýky, naběračka v těsném sousedství velmi ostrého, ale značně ošumělého meče a nebezpečně vyhlížející opékací vidlice. Dále byla žena ověšena množstvím sáčků a pytlíků, z nichž vonělo koření a v nichž to cinkalo penězi a chrastilo čímsi neurčitelným. Nad tím vším se tyčila dvojitá brada, kulatý nos a malá, pichlavá očka.
„Co se děje, raletene,“ křikla, „vyvalte to, honem, ať tu nestojím celou noc!“
Geodor bezděky o krok ustoupil. „Potřebuji, aby ses postarala o raněné, Felkomo.“
„U všech bohů,“ vykřikla Felkoma a spráskla ruce s hlučným plesknutím. „Ať si mě santargejci upečou, jestli právě to zrovna nedělám. A vy mě tu zdržujete, jen abyste mi to mohl říci, ach velká Ial, vidíš to?!“
Geodor znovu krapánek ustoupil a maličko se pousmál. Na Felkomu jeho mrazivý pohled neplatil.
„No, však já už jdu, ale příště si rozmyslete, proč mě chcete volat! Já se sebou nenechám zametat, to tedy ne!“
Ještě jedno bodnutí zlobících se oček a Felkoma zmizela v davu jako duch, ovšem duch pořádně rozložitý.
Dipor viděl, jak mu jeden ze šípů trhá látku na hrudi, jak se žlutá uniforma zbarvuje jeho vlastní krví, a jak šíp zajíždí hloub. Kupodivu necítil bolest, jen tlak a chrupání, jak by mu kdosi na hruď položil těžký kamen. Stačil ještě nevěřícně vzdychnout a dotknout se krve prstem levé ruky, a pak se sesul k zemi, v bezvědomí.
Až když se začal probírat, došlo na bolest a Dipor litoval, že ještě žije. Křičel by, ale z úst mu vyhrklo jen několik krvavých bublin a slabé zasípání. Měl pocit, že je pod vodou a topí se. Zaslechl nad sebou udivený výkřik a marně se snažil rozpomenout, komu ten hlas patří.
Andrej s raletenem a Danerem přiběhli okamžitě po Felkomině výkřiku. Pohledy všech se upřeli na miritena a ve všech se objevily pochyby. Šípy v Diporově těle vězely moc hluboko a bylo jich moc, příliš mnoho krve bylo rozlito po žluté uniformě a po mechu kolem, garvot ležel příliš nehybně a ztuhle, než aby mu bylo možno přiznat život.
„Povídám vám, že se pohnul a zasípal, u velké Ial, proč mi nevěříte, raletene,“ vedla si Felkoma svou. „To když jsem ho zvedla, abych viděla, jestli je mrtvý.“
Svérázná markytánka provázela svůj výklad názorným příkladem, ale sotva s Diporem pohnula, otevřel miriten zakalené oči a přerývaně ze sebe vypravil: „Ne – ne - nezvedej mě…“
„Opravdu je naživu,“ šeptl Andrej a v očích se mu zračilo zděšení; jako když jednou viděl myš, s níž si pohrála kočka a která to přežila (sotva na několik minut); Vždyť Dipora to muselo strašně bolet! „Jak…jak mu ty šípy vyndáme?“
„Nic… nevyndávejte.“ zasípal Dipor. „To nemá cenu.“
V bolestně otevřených ústech se objevila další trocha růžové pěny. Andrej zavřel oči.
„Ále, houbelec, já vás z toho dostanu, než řeknete švec, miritene!“ zkusila to Felkoma s křikem a začala si připravovat svou chirurgickou výstroj, sestávající z dobře nabroušeného tenkého nože a lahve silného alkoholu. Dipor se pohnul, chtěl ji zadržet, ale zkroutila ho křeč.
„Nech toho, Felkomo,“ řekl Geodor, „nic nedokážeš, on už to má spočítané.“
Ohlédl se na kluky a poručil: „Vy dva jděte odsud, to není nic pro vás.“
Daner jen zavrtěl hlavou a vzal do dlaně garvotovu zelenou ruku. Dipor se mírně pousmál. Andrej si dřepl vedle Danera a připojil i svou ruku. Geodor jen pokrčil rameny.
Dipor si těžce odkašlal a promluvil hlasem člověka, který právě vylezl z vody, kde se málem utopil. Z úst mu tekl tenký pramínek světlé krve: „Po-poslyšte, chci… chci vám poradit. Jeďte do - do města, do No- mi- tu- ru. Nejsou… nejsou tam žádní vo-vo-vojáci. Dobijte ho. Pak se vraťte a zničte In- fau-sta…“
Domluvil a zavřel oči., odevzdávaje se do náruče nedočkavě podupávající smrti. Poznal to Daner, když Diporova ruka v jeho sevření ještě víc zbezvládněla, poznal to Andrej, když Daner prudce ucukl, a přirozeným citem to poznali i Felkoma a Geodor.
„Pitomec, klidně si tu umře. Teď budeme muset kopat o hrob víc!“ zachraptěla Felkoma, ale neznělo to zdaleka tak tvrdě, jak to znít mělo.
Ráno druhého dne zastihlo Aigostona s jeho deseti kumpány uprášené, unavené a nadávající na cestě do Beluy, malebné vesnice, téměř už městečka, na východní straně Chladných lesů.
„Dal bych půl života za pořádnej žvanec a kobylu,“ dal se slyšet Aigostone a odplivl si do prachu cesty, „ale myslím, že to ani nebude třeba, protože v támhle té díře dostaneme obojí zadarmo.“
Několik jeho druhů se souhlasně zasmálo, ostatní se alespoň chápavě zašklebili.
Kovář Dounee od Lesů žil v Beluy od svého narození, v Beluy se i oženil s krásnou Elké, ženou s očima laně, a zplodil s ní po několika letech společného života syna Merase, který ho ale časem zklamal, byl takový nedomrlý, drobný a slaboučký, i když po své matce zdědil krásné oči a po otci náklonnost k práci s koňmi, bylo jasné, že kovářem se asi nestane.
Meras nejraději pobýval ve stáji, nebo vzadu na pastvině, kde se páslo šest kočárových koní, vraníků, spolu s koňmi na prodej, na okování a dvěma nákladními mulami. Když si Meras myslil, že ho nikdo nevidí, vydrápal se na hřbet jedné z mul a zkoušel jí přimět k pohybu, ale nešlo to. Zvíře bylo staré, líné a tak se Meras vztekal, velké oči v bledé tvářičce metaly blesky a hubenými lýtky kopal do boků muly, která byla k dění na svém hřbetě lhostejná a dál se nevzrušeně krmila.
Jak jsem řekla, Meras si v takových chvílích byl jist, že ho nikdo nevidí, jenže to se mýlil. Otec kovář často s lítostí a tajným opovržením sledoval svou neduživou ratolest při pokusech o ježdění a když už to nemohl vydržet, vyšel jednou ven a bez slova na vysvětlenou sundal zděšeného Merase z mulího hřbetu a posadil ho na jednoho z vraníků, toho s bílou lysinou, a řekl: „Zejtra ráno ho budeš mít nastrojeného a čekám tě tady.“
Pak se otočil a odešel. Naučil během roku Merase na Geimarovi, jak se vraník jmenoval, téměř perfektně jezdit. Byla to přísná a tvrdá škola, ale Meras se na lekce těšil a byl za ně rád. Později jezdil sám, otec už neměl čas. Na letícím zvířeti Meras zapomínal na to, že je mezi Belujskými kluky nejslabší a přehlížený, síla koně byla jeho vlastní silou a cítil se ne jako poslední z posledních, ale jako král.
Dnešní den začal pro Merase stejně, jako každý z nekonečné řady všedních dní, kdy nebyl žádný svátek, nebyl žádný trh, nic se nedělo a on měl celý den pro sebe a své osamocené hry. Ráno se vykroutil z péče matky, upozornivše ji, že dosáhl věku desíti let, tedy že je už skoro dospělý člověk a necítí potřebu držet se jí za sukně a odběhl do stáje, aby otci pomohl obstarat koně. Když pak vraníky vyhnali do ohrady, rozešli se otec a syn každý po svém. Dounee pracovat do své kovárny v přední části stavení, Meras naopak dozadu za dům, do ohrady, kde chtěl dokončit včera započatou stavbu hradu.
Tou dobou do Beluy pyšně a nadutě vkročil Aigostone se svou partou.
Lidé měli s Antrofovými vojáky své zkušenosti, takže Aigostone a spol. kráčeli dokonale vylidněnou ulicí, pozorováni vystrašenýma očima z úkrytů.
„Tady snad všichni pochcípali, jinak to není možné!“ zavrčel Aigostone, ale oči mu zasvítily, protože si právě všiml vývěsního štítu hospody. „Tak chlapci, támhle myslím dostaneme něco k jídlu. Běžte to tam zajistit, a já s Chadem se půjdem podívat po těch koních.“
Najít kovárnu nebylo v tiché vesnici nic těžkého, ozývaly se odtud jasné údery kladiva, ržání koní a syčení žhavého železa ponořeného do vody. Chad, blonďatý gaverla bez vousů (což bylo u gaverly přinejmenším zvláštní), se hrnul dovnitř, ale Aigostone ho zadržel.
„Já první,“ řekl a ošklivě se usmál.
Meras nevěděl nic o tom, že se v jejich domě rozvalují dva vojáci v kanárkově žlutých uniformách a vyhrožují vyvražděním celé rodiny, nedostanou-li jedenáct jezdeckých koní. Zkoumal právě své dílo z uschlých větví a prken, která zbyla otci po stavbě přístěnku, a zkoumal je pohledem značně kritickým, neboť se nebezpečně naklánělo na levou stranu. Chmurně přemýšlel, zda má začít znovu, nebo jen „hrad“ podepřít, když zaslechl z domu hádající se mužské hlasy, mezi nimi i otcův. V ten okamžik mu bylo řícení se jeho hradu ukradené, protože z Douneeho hlasu vycítil, že se děje něco strašného. Takhle otce slyšel mluvit jen jednou, když si jejich jediná kráva na pastvině zlomila nohu.
Letěl domů, jak mohl nejrychleji a sípaje, s hrdlem staženým a přiškrceným, přitiskl ucho ke dveřím jídelny.
„Nemůžu vám dát tolik koní, sám mám jen šest ve spřežení a dvě nákladní muly,“ říkal právě Dounee a Meras konečně zjistil, co je na tom hlase tak nezvyklého. Otec se bál. Ten objev otřásl Merasovou pevnou vírou v otcovu všemohoucnost a tak ho šokoval, že málem přeslechl jemný hlas Aigostonův, připomínající hada klouzajícího travou: „Mě je celkem jedno, jestli máš nebo nemáš. Jednám jménem krále Antrofa, je válečný stav a tohle je sabotáž, doufám že to chápeš.“
„Můžete ode mne dostat kočár, šest koní a muly. Víc nemám a nemohu dát.“
„Dobře, ale jen proto, že mám dobrou náladu,“ řekl Aigostone. „Tak jdi, a připrav ty koně, kočár nechci. A ty, ženská, přines něco k jídlu, a ať je to tu rychle.“
Dounee vyšel z jídelny a zabouchl za sebou dveře. V rohu chodby se něco chvělo a vzlykalo a Dounee to vzal do náruče.
„Nebul, Merasi, povídám ti, přestaň bulit!“
Uslzené oči se na Douneeho poslušně podívaly.
„Nestane se nám nic?“vyhrkl Meras.
„Ne. Jak jsi na to přišel? Nic se neděje. Ale teď potřebuji, abys něco udělal: jdi do stáje, vezmi si kleště a uvolni všem koním na jedné noze podkováky. Ne aby podkovy spadly hned, musí se jen viklat a ze začátku to nesmí být znát. Dokážeš to?“
„Ano, asi ano.“
„Dobře. Pak mi je přiveď před dům. A už běž.“
Meras si dal záležet a byl hotov velmi rychle. Udýchaně se posadil a počkal, až se zklidní sípot v krku. Sledoval s pýchou svou práci. Podkovy držely, ale nepatrně se kývaly a když se na koních pojede, vyviklají se za několik desítek minut docela a pak spadnou.
„Jestli dojedou dál než do Březového údolí, tak jsem asi blázen,“ pomyslel si. Vstal a jednoho po druhém vraníky dovedl před dům, kde je Douneemu pomohl osedlat.
„Dobrý, ty můj kluku,“ pochválil ho otec, a Meras byl na vrcholu blaha. „A teď jdi do kuchyně a vzkaž těm smradům, že je nasedláno.“
V hospodě U letnivce se sešla mužská polovina vesnice, aby probrala nad korbelem piva, jak komu bylo ukřivděno, a chlapi vykřikovali, co těm parchantům žluťáckejm provedou, jestli se tu ještě ukážou.
Dounee byl v hospodě také, ale všeobecného chvástání se se neúčastnil. Stál u výčepu a poslouchal vyprávění hostinského o neslýchaných věcech, které podnapilí vojáci v jeho hospodě a v jeho doslechu povídali. A tak se dozvěděl o osudu armády miritena Dipora, i něco o obležené Haisoně (U Hertona, vždyť tam žije Elčina sestra, se svými dvěma dětmi, pomyslel si).
„Tak držte všichni klapačky!“ zařval a bouchl pěstí do stolu, až celá hospoda udiveně ztichla. Do stolu tu sice bouchal kde kdo, ale u kováře Douneeho od Lesů to znělo spíš jako náraz kladiva na kovadlinu.
„Chlapi, poslouchejte,“ řekl Dounee, dobře si vědom úcty, kterou k jeho osobě mají. Pak vyprávěl zkrácenou verzi toho, co se právě dozvěděl od hostinského a přidal k tomu i to, jak on a jeho syn dělali vše pro to, aby Aigostone nedojel daleko.
„To… Já jsem také uvolnil podkovy, když po mě chtěli mého koně,“ řekl na to udiveně Lukoslav od Jezera.
„Já také,“ ozval se malý, hubený mužík, „všecky tři mi je vzali, tak jsem jim to chtěl oplatit…“
Dounee přikývl, jako by to nebylo nic neobvyklého, ta shoda, a mluvil dál: „A co teď? Sedíme tu jako vystrašení králíci v norách, když už liška odešla a chvástáme se, co všechno bychom jí udělali. Ale to nestačí! Chcete tohle všechno trpět dál, nechat si všechno sebrat a když se zloději konečně uráčí zmizet, na ně nadávat? A pak, až raleten zjistí, co se stalo s podkovami, vrátí se, a vsadil bych se, že ne právě v dobrém rozmaru!“
„Jo, přesně tak, vrátí se, a všechno to tu vypálí, a za to můžeš ty, tvůj povedenej synáček, a támhle Luk a Kavel!“ ozval se rozzlobený hlas ode dveří. „Kdybyste nehloupli, měli bysme klid!“
„Klid, to určitě!“ vykřikl Dounee. „Copak jsme od nich někdy měli pokoj? Teď nám, vy zabedněnci, vzali koně; nezáleží na tom, že to postihlo zrovna mě a Luka, mohli jste to stejně tak dobře být vy; a vyžrali hospodu a zaplatili snad? Nechali jsme si to líbit, tak jako jsme si dávali líbit, když vybírali daně a vybírali dvakrát tolik než měli, aby si nahrabali do vlastní kapsy! Co nám vezmou příště? Ty ostatní koně, co ještě ve vsi jsou? Zase si to necháme líbit? Bude to pokračovat - krávy, slepice, obilí, pole, domy, ženy a nakonec zjistíme, že nemáme nic a že je pozdě postavit se na odpor!“
„Nemůžou nám vzít všechno,“ namítl někdo. „Kdo by jim pak odváděl daně a kdo by pracoval…“
„To je jasné,“ řekl Dounee netrpělivě, „že nám něco nechají, abychom se udrželi naživu a mohli pro ně pracovat. Ale pak budeme jen otroci, copak to nechápete?“
„Jó, to je pravda, já jdu s tebou, Dounee!“
„Mlč, ty prašivče, kvůli němu jsme teď v bryndě!“ Dusným prostorem hospody létala nejdřív slova; ostrá slova, nadávky a pak začaly létat i facky a v koutě kdosi komusi rozbil o hlavu židli, když Dounee, který všechno pozoroval, vyskočil na stůl a vykřikl z plných plic: „Dost! Povídám dost, nebo vás tu všechny srovnám!!!“
Strach z kovářovy pádné pravice zapůsobil.
„Ještě se bijte mezi sebou, tím toho hodně vyřešíme!“
„A co chceš dělat, kováři?“ vykřikl hubený šlachovitý muž, který stál u dveří a jako první začal reptat.
Dounee se na něj zamyšleně podíval, pak řekl: „Alune? Měl by ses jít raději schovat domů. Zalez si pod postel a zabal se do peřin. To co se bude dít, nebude nic pro zbabělce.“
Alun se zamračil a namítl: „Nejsem o nic větší zbabělec, než ty Dounee, jen mi řekni, co mám dělat, abych to těm žlutejm smradům pořádně vytmavil a já tě poslechnu.“
„Vypadá to, že jsem tu s nimi skoulel dobře,“ pomyslel si Dounee a řekl: „Nejdůležitější bude, aby se ti vojáci nedostali k žádné blízké pevnosti a nemohli navázat spojení s Nomiturem. Potřebuji, aby šlo několik z vás se mnou, a aby mi někdo půjčil koně. Musíme je zastavit. Pak se přidáme k princezně Vivianě.“
„Pěkně se zatím starej o mámu, ano?“ říkal Dounee Merasovi, když se chystal k odjezdu, „Zatím budete s maminkou u tety Savie? Já se na vás přijedu podívat, jak jen to bude možné.“
„Ano tatínku.“
„A, Elké, zatím co budu pryč, připrav ten velký žebřiňák na seno, nalož všechno co považuješ za důležité a já tě pak odvezu do Fereru, žije tam moje matka a sestra. Nechají tebe a Merase u sebe bydlet, dokud se to tu trochu neuklidní. A držte nám teď palce.“
Dounee se vyšvihl do sedla půjčeného koně a už se ho chystal pobídnout, když si Meras na něco vzpomněl a vykřikl: „Počkej, tati!“ A odběhl. Během chvilky byl zpátky s lukem a toulcem plným šípů s modrozeleným opeřením. „To mi dal jednou Alun, že můžu lovit králíky, ale mě jich bylo líto. Tak si to vezmi, oni mají také luky.“
„Díky, Merasi.“
Kůň vyrazil a Dounee se ještě jednou otočil. Elké držela Merase kolem ramen a oba mu mávali.
