Když Aigostone se svou tlupou vyjížděl z Beluy, cítil se spokojeně a mocně. Dobře se najedl, sehnal koně (ty zbývající zabavili Douneemu sousedovi, Lukoslavovi od Jezera, a Belujskému ponocnému Kavelovi a byli to koně, na nichž si ti dva zakládali a tak nebylo divu, že dostali stejný nápad jako Dounee). Nikdo z nich si teď neuměl představit, že by jejich cestu mohlo něco zhatit, a i kdyby to dovedli, jen by nad tím mávli rukou…
Vraníci jeli ukázněným klusem, tak jak byli zvyklí jezdit s Douneem v zápřahu. Jejich novým pánům se to však brzy začalo zajídat.
„Kopněte ty líný potvory pořádně, chlapci, ať se hneme z místa!“
Ostruhy rozdírající slabiny koní do krve pomohly Aigostonově bandě dostat koně do trysku, který na štěstí pro šest vraníků a dva Lukoslavova hnědáka a grošované koně hostinského Kavela netrval dlouho. Jako na povel se jejich podkovy začaly uvolňovat a padat. Koně klopýtali, zpomalovali a vojáci měli co dělat, aby z nich nesletěli.
„Měli jsme zatracené štěstí, že si žádný z těch koní nezlámal nohy, raletene!“ řekl gaverla Chad, když zastavili a zjistili rozsah škod.
„Štěstí, ty pitomče?“ zasyčel Aigostone, „jestli je tohle štěstí, pak se ty selský palice mají na co těšit, protože já jim ukážu, jak vypadá neštěstí! Ty podkovy byly uvolněné schválně!“
„Ale pane, s těmi koňmi nemůžeme nikam –„
„Kašlu na jejich posraný kopyta! Revene, Naule, obraťte to a jedem zpátky! Ukážeme těm pazgřivcům, že neudělali dobře! Do Beluy nás ty herky ještě donesou! Jedem!“
Šlehl koně bičíkem a vraník nejistě vyrazil. Ostré kamení ho bodalo do nechráněné střelky kopyta. Aigostone nedojel ani za nejbližší zatáčku, když se koni zvrkla noha, vraník klopýtl a padl na kolena.
Aigostone přeletěl koni přes hlavu, dopadl s ošklivým křupnutím na tvrdou cestu a zůstal nehybně ležet. Vraník se těžce zvedl a odkulhal stranou do měkké trávy.
Vojáci zůstali stát jako opaření. To, co právě viděli, vypadalo jako zásah vyšší moci, která srazila koně na kolena, jezdcem praštila o zem a zlomila mu vaz.
První se vzpamatoval Chad.
„Má to za sebou,“ zasmál se chraptivě, „a já jdu od toho.“
Vzal svůj luk a toulec se šípy, odepjal opasek s mečem a dýkou, všechno to zahodil stranou, odplivl si a serval ze sebe žlutou uniformu. Pak se tak jak byl, v podvlíkačkách a bílé košili, pěšky vydal na východ.
„Já toho mám taky dost,“ řekl další z vojáků, „mám doma holku a už rok jsem jí neviděl. Je čas kouknout se, jestli mi nezahnula. Jdu domů.“
Vykročil po cestě a další dva vojáci se k němu připojili, beze slov na vysvětlenou, jichž ostatně nebylo třeba. Na cestě zbylo jen pět vojáků, z nichž jeden byl garvot, jeden gaverla, a tři lidé, a deset koní s chybějícími podkovami.
„Někdo o tomhle všem musí podat zprávu králi Antrofovi,“ řekl nejistě blonďatý mladíček, jeden z nejmladších viritenů v bývalé Diporově armádě. „Pojedu. Ale ne jako tamhle ten magor po cestě plné šutrů. Někde najdu kovárnu, a pak se do města dostanu bez potíží.“
S těmito slovy nasedl na ryzáka uzmutého Lukoslavovi a řídil ho do hloubi lesa rozkládajícího se vpravo od cesty.
Mezi prvními stromy vykřikl, rozpřáhl ruce a pozadu se sesunul k zemi. Šíp, který mu trčel z hrudi měl zelenomodré peří a nepatřil mezi zbraně Antrofových vojáků. Z lesa se ozval hluboký, silný hlas: „Tak dopadne každý zloděj, který se opováží vztáhnout ruce na Beluy!“
Čtyři vojáci na cestě se poplašeně rozhlíželi kolem, všichni vytáhli meče.
Druhý zelenomodrý šíp vyletěl z lesa, gaverla tiše vyjekl, otočil se kolem své osy, a padl tváří k zemi. A znovu se ozval strašlivý hlas: „Tak dopadne každý zloděj v Certhynii!“
„Ne, já nechci,“ vykřikl garvot a rozběhl se po cestě, vyděšeně ječíce. Ječel, ještě když ho dostihl šíp, tentokrát s černým peřím.
„Vy srabi mizerný, tak se teda ukažte,“ vyjekl jeden ze zbylých dvou vojáků, ale než stačil doříci, zasvištělo to a šíp se mu zaryl do hrdla. Ve stejné chvíli dostihl další z jiného směru i druhého vojáka.
Z bývalé Diporovy armády nezbyl nikdo, kdo by mohl podat zprávu o jejím osudu.
Andrej seděl na nejnižší z mohutných větví černé borovice, kýval nohama a mluvil s Danerem a Geodorem. Bylo ráno po oné rušné noci a slunce se ne a ne vyloupnout zpod oblaků.
„Takže to teda uděláme, jak nám říkal Dipor. Pojedem do Nomituru a tam se uvidí. Jestli tam opravdu je jen málo vojáků, tak… Jé, a ještě jsem si v noci na něco vzpomněl! Někdo by měl asi jet napřed a zastavit toho… Aigostona, aby je v Nomituru nemoh varovat.“
Geodor se plácl do čela a předvedl několik podivuhodně přesvědčivých tanečních figur, s nimiž by měl určitě úspěch na každé diskotéce. Andrej sklouzl z větve, která povážlivě zapraskala, ale vydržela.
„Takže?“ řekl s plachým úsměvem.
„Tos to nemohl říci dřív? Je to tak samozřejmé, že mě to ani nenapadlo!Jistě, včera se o tom mluvilo, ale pak…“
„Já jsem na to přišel teprve teďka,“ skromně přiznal Andrej, „to s tou nocí jsem si jen vymyslel.“
„No, nic tak hrozného se neděje,“ řekl Geodor a přestal tančit, zaujav důstojný postoj, neboť se právě blížilo několik vojáků.
„To je dobře že jdete,“ oslovil je. „Atesi, dej nasedlat patnáct koní a sežeň čtrnáct mužů, kteří budou ochotní trochu si protáhnout kosti. Rychle. Gelte, prosím, dones mi moje zbraně. A ty, Vante, ohlaš, že jsem předal velení… Tady Andrejovi!“
Andrej se podíval velmi udiveně. „Počkat, já myslel…“
„ Jen mysli, naše moudro. Ale o tomhle nepřemýšlej, to je hotová věc. Máš to tu na povel, ty, a Daner. Konec konců, podívejte se, co jste z té spořádané armády stačili udělat – takže bude spravedlivé, když si to zkusíte sami řídit. Vydejte se na Nomitur a nezdržujte se, dohoníme vás, nebo na vás počkáme, jak bude třeba.“
Tím byla pro Geodora celá věc vyřešená, převzal od Atese otěže, vyšvihl se do sedla a v čele patnáctičlenného oddílu zmizel mezi stromy.
Andrej se podíval na Danera, ten se však jen usmál a pokrčil rameny. Andrej zbledl. Vždycky si přával velet velké armádě, snil o tom, když si se stříkací pistolkou v ruce hrál s klukama na vojáky, ale teď, když se mu sen konečně splnil, pocítil poprvé na vlastní kůži plný význam slov, která jeho otec často používal: obrovská zodpovědnost. Tohle byla obrovská zodpovědnost a Andrejovi připadala jako příliš velká peřina nacucaná vodou, s níž ho Geodor proti jeho vůli přikryl.
„Do prčic,“ řekl.
Pak uviděl gaverlu Gelta, Geodorovu pravou ruku.
„Gelte,“ zavolal a zrudl rozpaky.
„Ano,“ gaverla očima visel Andrejovi na rtech, což bylo chlapci nepříjemné a nevěděl, jestli si z něj Gelt jen utahuje, nebo to myslí vážně. Přemohl trému a vyhrkl: „Ať se všichni připraví, pojedem k Nomituru, jo?!“
„Ano, miritene,“ řekl Gelt, a tentokrát by byl Andrej přísahal, že se gaverla usmál.
„No, tohle je dobrá stránka věci,“ pomyslel si Andrej, když na Nuxovi, velikém grošovaném koni, jejž dostal od Geodora, klusal vedle Danerova Plaváčka, šťastně nalezeného na kraji lesa.
Zprvu se snažil vypadat co nejvojenštěji, když vyjeli z Chladných lesů na kamenitou cestu, ale nechal toho, když se ho Daner nevinně zeptal, proč se tváří, jako by spolkl ježka. Uvolnil se a všemi smysly vychutnával ten nádherný pocit, mít za sebou patnáct stovek vojáků, připravených plnit jeho rozkazy, vedle sebe nejlepšího kamaráda a táhnout na město, připraven ho dobýt. Bylo to něco úžasného, něco, co nezažil ani v nejkrásnějším snu, pocit tak nádherný, že se nedal vyjádřit slovy. Pociťoval silné nutkání provést něco bláznivého, přimět koně k trysku, nebo se válet v trávě a čichat drsnou vůni země.
Málem začal závidět sám sobě, že něco takového prožívá.
„Danere?“ řekl, dusíce v sobě nadšení.
„Co je?“ podíval se Danere vzhůru.
Plaváček byl o nižší než Nux a Daner si připadal jako trpaslík, když musel zaklánět hlavu, aby Andrejovi viděl do obličeje.
„Cejtíš to taky?“
„Ne, co bych měl cejtit?“ řekl Daner a podezřívavě začichal, „že ti smrdí nohy?“
„Drž hubu, jo!“ rozdurdil se Andrej, ale pak se začal smát.
„Nejraději bych tě pořádně nakopnul…“ řekl, když se vysmál. „Ale asi to udělám až jindy, teď mám na to moc dobrou náladu.“
„Klidně si posluž, jen budeš muset počítat s tím, že sletíš z té své rozhledny, jestli to uděláš,“ řekl Daner, ale Andrej ho už neposlouchal.
„Je to super,“ povzdechl si blaženě a nastavil tvář s přimhouřenýma očima slunci, které právě vykouklo zpoza mraků.
Po prašné cestě k Beluy, přesně po té, jíž se před několika hodinami vlekl Aigostone se svými kumpány, teď letěli na rychlých koních Geodor a jeho přátelé. U suchého stromu před vesnicí, ověšeného fangličkami a blýskavými cetkami (pověst říká, že pod tím stromem zahynul drak, děsící celý kraj, a tak nazdoben byl strom proto, aby se dračí duch nevrátil a nestrašil a neškodil a nekazil úrodu), tedy těsně před Belují Geodor zastavil zpěněného koně a otočil se na ostatní.
„Chlapci,“ řekl hlasem zdušeným oblaky prachu, zvedajícími se všude kolem, „řekl bych, že jestli šel Aigostone tudy, pak se v téhle vesnici zastavil. A je možné, že tu ještě je. Musíme ho najít, ale dbejte na to, abychom si neznepřátelili obyvatele. Budeme se ptát, jestli odjel, řeknou nám to, a jestli je ještě tady, dozvíme se kde, a dokročíme si na něj. Rozuměli jste?“
„Ano, raletene!“
„Tak do toho. Do vesnice vjedeme společně.“
Geodor pobídl koně. Zvíře pohodilo hlavou a cukavým pohybem odskočilo od keře u cesty. Geodor si varovného významu tohoto odskočení nebyl vědom, a tak jen koně pobídl ostřeji. Všech patnáct mužů se rozjelo po cestě do Beluy.
V křoví za nimi to zachrastilo. Všímavý pozorovatel by ve spleti větviček poznal ušmudlaný dětský obličejík s velkýma, planoucíma očima. Chlapec se prodral skrz křoví do lesa a zkratkou přes pole se rozběhl do vesnice, k hospodě „U letnivce“, kde seděli všichni, kdo se z nějakého důvodu nemohli, nebo nechtěli zúčastnit trestné výpravy s kovářem.
Rokovali, co bylo, co bude a dávali si do pořádku své luky a šípy, kterém až dosud používali jen při lovu vysoké a králíků. Když do místnosti vrazil udýchaný Meras, všichni zmlkli a zadívali se na něj.
Chlapec sípavě oddechoval, nebyl schopný popadnout dech. Hostinský mu podal sklenici vody, Meras se napil, trochu vody vykašlal, protože mu zaskočila a s vytřeštěnýma očima vykoktal: „Je - je – jede sem…jedou sem …jede…vojáci, patnáct vojáků!“
Když sdělil svou zprávu, unaveně si oddechl a svalil se na lavici do kouta.
„Tak, a už je to tu, a ten tvůj povedenej tatíček se někde zašívá,“zavrčel Alun, který, přes své hrdé řeči, že si to s Aigostonem vyřídí, zůstal doma, prohlašuje, že bude hlídat vesnici. Teď se mu to začínalo vymstívat. Dveře hospody se znovu otevřely a vešla Douneeho žena Elké.
„Už jsou na návsi a rozhlížejí se kolem,“ řekla, posadila se vedle Merase a schovala chlapce v náručí. Muži se dívali jeden na druhého, kdo první dá povel k činu.
„Jdeme na to,“ řekl Alun. „Zajmeme je, a až přijede kovář, rozhodne co s nimi dál. A nebojte se, je nás dvakrát tolik,“ dodal si odvahy.
Na návsi zatím Geodor vydával rozkazy: „Barden s Darésem a vy dva pojedete nalevo, Etuz a ty napravo, Gastin s vámi třemi si vezmou támhletu cestu a Zarti, Ulan a Tarden pojedou támhle. Já s Farinem to vezmu rovně.“
Byl tak zaujat tím, co vykládá, že přehlédl hubeného, vysokého chlapa s přísným obličejem, plně ozbrojeného, který pomalu, vážným krokem přešel náves a zastavil u jeho koně. Všiml si ho, až když chlap natáhl ruku po otěžích a řekl: „Obávám se, že už nikam nepojedete.“
Geodor shlédl a řekl mile, s ostřím dobře skrytým: „Ruce pryč od mého koně, prosím. A radil bych vám, ať jste kdokoli, abyste tu přátelskou radu poslechl.“
„Ne tak rychle, raletene,“ ušklíbl se hubený muž a dál držel Geodorova koně, „raději se rozhlédněte kolem.“
Geodor svým ledově studeným zrakem přejel náves a s ustrnutím zjistil, že se kolem něj a jeho oddílu utvořil kruh naštvaně vyhlížejících vesničanů, každý v ruce luk s napjatou tětivou a šípem mířícím na některého vojáka.
„Co to má znamenat,“ vykřikl Geodor a když spatřil, jak se chlap před ním posměšně zašklebil, sáhl po meči.
„Dost, raletene!“ zarazil ho chlap. „Chovejte se rozumně, vidíte přece, že stačí můj povel a budete mrtví dřív, než stačíte cokoli udělat. Radím vám, vzdejte se!“
Geodor sklonil hlavu a meč pustil.
„Než to uděláme, chceme vědět, kdo jste a proč nás přepadáte,“ řekl, přemáhaje zlost.
„Jsme ti, kdo nechtějí být dále okrádáni a nechceme za krále Antrofa, A co chceme, jsou vaše životy, které nám dáte odplatou za zločiny, kterých jste se ve jménu krále dopouštěli.“
Geodor zbledl a hned nato prudce zrudl.
„Nemá cenu jim něco vysvětlovat, jsou spravedlivě rozzlobení a kdybych jim řekl, že jdeme s Vivianou, nevěřili by a měli by mne za zbabělce a lháře. Nezbývá tedy, než to na ně nějak uhrát, než se tu objeví Andrej. Měl by tudy projíždět cestou na Nomitur. Jemu snad uvěří, a když ne, tak Danerovi, ten umí dobře mluvit,“ myslil si.
Muž na něj netrpělivě zíral a zdálo se, že nerozhodne-li se Geodor hned, nebude se už nikdy rozhodovat muset.
Rozhlédl se po svých vojácích. Všichni čekali, jak se zachová on. Vytáhl tedy meč a hodil jej hubeňourovi pod nohy. Těžký kov při dopadu zazvonil a to zvonění Geodorovi doznívalo v uších, ještě když mu pevně svazovali ruce za zády a vedli ho k velké stodole. Až poté, co hrubě smýkli dovnitř s ním a s jeho přáteli, přestal to cinknutí slyšet, bylo přehlušeno praskáním plesnivé slámy, na kterou se svalil.
Letnivčí samička, která se svými mláďaty bydlila v dutině ofangličkovaného stromu před vesnicí Belua, by nejspíš udiveně kroutila hlavou, kdyby měla trochu víc rozumu. Takhle jen zvědavě a trochu bázlivě sledovala už třetí pocestné, ten den do Beluy přicházející.
Hlavou kroutil spíš Meras, zase ukrytý ve křoví. Nevěděl, co si má myslet. Kdyby přijíždějící byli opět vojáci ve žlutých uniformách, měl by to jednodušší, prostě by šel a oznámil to. Ale tihle dva nemohli být vojáci, už proto ne, že to byli teprve kluci a navíc jeden z nich třímal tyč s vlajkou, která nebyla ani trochu podobná vlajce Antrofánie. Meras si mlhavě vybavoval, že kdysi podobnou vlajku viděl; to byl ještě docela maličký.
Chvíli ještě na svém stanovišti setrval a rozhodoval mezi svým smyslem pro povinnost, který mu velel jít, a ohlásit i tu napohled nevinnou návštěvu, a bolestí nohou, bodání v hrudníku a únavou. Nakonec se, toho dne podruhé, rozběhl k vesnici, aby v hospodě „U letnivce“ nahlásil, co viděl.
Návrh, aby kluci jeli do Beluy napřed, a vyzvěděli, co a jak, vzešel z chytré, dlouhé hlavy gaverly Gelta a byl jednomyslně přijat. Andrej s Danerem tedy vyjeli napřed, celí nesví a postrašení, vždyť nevěděli, co je ve vsi může čekat, přijedou-li s Certhynijskou vlajkou, hrdě se hlásíce k povstalcům. Nezbývalo než doufat, že Geodor už vesnicí projel, obyvatelé jsou zpraveni o politické situaci v zemi a že se přidají na správnou, tady Vivianinu stranu.
Andrej si pobrukoval, aby se strachu zbavil, čím blíž bylo první, hrubě omítnuté stavení vesnice, okrově a tmavohnědě prosvítající zelení stromů a keřů u cesty, tím nepovedenější zvuky se mu dařilo vyluzovat. Daner mlčky hleděl přímo před sebe, čas od času zavrtěl s tyčí s vlajkou, která ho tlačila do ramene, a dumal, protože měl v sobě zmatek.
„Přestává se ni to líbit,“ myslil si, „všichni dělají, že buď Antrof, nebo Viviana jsou ti nejspravedlivější a že jen na jejich straně je právo zabíjet a vyhlazovat ty druhé. Vždyť takhle to nejde soudit. Nejde ve jménu dobra a míru dělat zlé věci a válčit. Prý je to nutné, protože jinak by oni zabili nás. Jenže proč? Proč se nedá říct: tak dost, co jsme si to jsme si a domluvíme se, co s tím uděláme. Ale Viviana prý s Antrofem mluvila, a ten to nechtěl chápat. Proč jsou tu bytosti, které chtějí zabíjet? Kdyby tak všem svitlo, uviděli, co dělají a že jsme všichni na jedné lodi. Viviana má asi pravdu. Je lepší několik let bojovat, a pak žít v míru, než sedět, nechat garvoty řádit a ničit zemi, a říkat přitom: já nic, já jsem dobrý, já nikomu neubližuji. Nejvíc asi ubližují právě tihle lidé. Vidí, že se děje něco nesprávného, ale je jim to jedno, když se to neděje jim. Je třeba bojovat, i když je zabíjení špatné? Vymítit zlo zlem?“
Vtom Plaváček klopýtl a zastavil se. Daner vzhlédl, tváře rozpálené vnitřním žárem. Stáli na návsi uprostřed vesnice, nikde kolem živáčka, jen z hospody; zdálo se; vycházely hlasy. Andrej přestal pískat, ztratil nápěv. Daner si všiml rozmazaných stop koňských kopyt v udusané hlíně návsi a vzhlédl k Andrejovi: „Geodor tudy nejspíš projížděl. Jeho koně poznám vždycky, má vpředu podkováky ve tvaru hvězdiček.“
„Jo,“ odtušil Andrej a prudce se naklonil dopředu. Ukázal před sebe na zem. Ležel tam, tak nějak obřadně, Geodorův meč a jeho ocel vrhala sluneční blesky na všechny strany. „Tady se něco stalo, Dany, to je raletenův meč a on by ho tu přece jen tak nezahodil!“
V mžiku byli z koní dole a Andrej se sehnul, aby meč sebral, když se ozval vážný, tichý hlas: „Nech to ležet!“
Andrej vzhlédl a spatřil vysokého, šlachovitého muže, mířícího na něj kuší, v níž chlapec rozpoznal jednu ze zbraní Antrofových vojáků, konkrétně tu, již u sebe nosil Geodorův pobočník, Darés. Další dva vesničané stáli u Danera. Andrej se pomalu zvedl a tázavě se na muže zahleděl.
„Co jste zač,“ zeptal se dlouhán.
„Jak vidíte,“ řekl Andrej a ukázal na vlajku, jejíž tyč Daner křečovitě svíral v rukou.
„Povstalci?“
„Dá se to tak říct.“
„Ale tenhle grošák je vojenský.“
Andrej nezaváhal s odpovědí a zdálo se, že si tak získal mužovu důvěru: „Byl to vojenskej kůň. Ale celá jeho armáda, teda skoro celá, přešla k povstalcům.“
Ruce s kuší poklesly, kterýžto pohyb Andreje povzbudil k dalšímu vysvětlování: „Ale několik těch… no, antrofistů se vydalo do Nomituru, aby to ohlásili.“
„Prošli tudy? Neměli koně, nejspíš je sháněli,“ vmísil se do debaty Daner.
„To byli ti první,“ blesklo Alunovi, neboť on byl ten hubený muž, hlavou. Odpověděl kladně.
„Raleten Geodor je pronásleduje s patnácti vojáky,“ pokračoval Daner, „takže snad daleko nedojedou. Projížděl tudy patnáctičlenný oddíl?“
Alun se zamračil, svitlo mu, že je řeč o jeho zajatcích, a tak řekl: „Ano, projížděli tudy, ale byli to Antrofovi vojáci, takže jsme je zajali. Vám věřím, ale…“
Andrej tiše zaúpěl.
„To jsem moc rád,“ zakvílel Daner, rudý jako zralé rajče, „že nám věříte, jenže teď jste nejspíš překazili poslední možnost, jak zabránit tomu, aby se o tom s Diporovou armádou dozvěděli v Nomituru. Jestli tam Aigostone dorazí, je všechno ztraceno! Podle čeho jste poznali, že jsou to antrofisté, podle uniforem? A když vám povím, že tamhle v tom lese je patnáct stovek lidí, a všichni mají žluté uniformy a všichni se hlásí k Vivianě tak mi neuvěříte! No dobrá, nevěřte, ale je to pravda! Teď raději udělejte to nejlepší, co ještě udělat můžete, pusťte raletena a jeho lidi, ať se ještě pokusí to zachránit!“
Mluvil rychle, překotně a nevšiml si, že Alunova tvář kamení a tvrdne, až dosahuje pevnosti žuly. Navíc se zdálo, že Alun vnímá sotva každé druhé slovo.
„Tohle se mi nelíbí,“ řekl Alun a znovu zamířil kuší na Andreje, „je to podezřelé, raději počkáme, až se vrátí Dounee. Zajistěte je, a šoupněte je do stodoly k tamtěm!“
„A kdo asi chytí Aigostona, vy tupci!?“ vykřikl Daner.
„O toho už se Dounee nejspíš postaral,“ řekl Alun a kývl na ostatní vesničany.
Andrej s Danerem pochopili, že pokoušet se o odpor by bylo před tímhle šílencem dost nebezpečné a tak se během chvilky ocitli ve stejné situaci a ve stejné stodole jako Geodor.
„Tak vás vítám mezi podezřelými,“ pozdravil je Geodor, „za copak vás zadrželi? Taky za to, že jste antrofisté, nebo se jim nelíbily vaše obličeje? No, ať je to tak nebo tak, udělejte si tu pohodlí, jako doma.“
„Čekali jsme, že nás z týhle bryndy vytáhnete,“ ozval se jeden z vojáků, v němž Andrej po hlase poznal Darése.
„Snažili jsme se,“ zasupěl Andrej, prudce se v nahnilé slámě převaluje, hledaje polohu, v níž by si neležel na svázaných rukou, „ale jsou to úplný hovada! Pořád mleli něco o tom, že až se vrátí nějakej Dounee. Jo, a to největší hovado mělo vaši kuši, Darési.“
„Však já si jí vezmu zpátky, a tomu chlápkovi, co na ní šahal, dám přes hubu,“ řekl Darés. „Stejně je to poslední dobou nějaký nanicovatý. Ty vesničané mají nejspíš něco proti žluté barvě, jak viděli naše uniformy, sesypali se na nás jako včely. Ještě že nemají žihadla. Jak říkám, jsou to divné doby. Nejdřív mě málem zastřelí, když se rozhodnu přejít od Antrofa k Vivianě, a teď mě nejspíš pověsí za to, že jsem antrofovec. Jediná naše naděje je, že ten Dounee bude někdo rozumný.“
„A co armáda!“ vyhrkl Andrej.
„Tu musíme nechat jako poslední možnost. Nechali jste je někde stranou, že? To jste udělali dobře, dokud tomu tady velí ten suchar, bylo by z toho jen zbytečný krveprolití na obou stranách.“
„Nedá se odtud nějak utéci?“ zajímal se Daner.
„Ne,“ řekl uvážlivě Geodor, „za prvé by tu musel být někdo, kdo by tě rozvázal, což by se s trochou námahy možná dalo provést, ale pak bys musel mít velkou sílu, abys proboural zeď, nebo vyrazil vrata a nakonec zbraně, aby ses mohl pořádně poprat s těmi venku. A ať jsem kalbon, jestli někomu z nás nechali jen dýku.“
Měl pravdu, nezbývalo jim, než čekat.
