Les měnil barvy. Přicházel podzim, zvolna jako mlha zaplňující údolí u řeky. Stromy zlátly, získávaly na majestátnosti, měnily se v oblouky gotického chrámu a přesto si zachovávaly barokní pompéznost a nádheru. V pavučinách, napjatých mezi větvičkami i na stéblech trávy se třpytily kapky rosy, diadémy na čelech neviditelných víl. A nebe, šedomodré a chladné, se klenulo v nevídané výši.
Kozí hůrka, kopec zvedající se nad jihočeským městem Oharky, v sobě nikdy neměla takovou vznešenost jako na podzim. Jaro bylo podobné, ano, ale příliš ztřeštěné, divoké a lehkonohé. Podzim připomínal kněze v zlatem zdobené říze, vážného, žehnajícího.
Roman seděl na kameni na samém vrcholku hůrky a plnými doušky nasával podzimní atmosféru.
Tohle místo bylo jeho chrám, tady se cítil nejblíž Bohu. Nikdy nechodil do kostela, nikdy se neevidoval v žádné církvi a přesto byl věřící. Chrám Boží pro něj představovala příroda, bylo to jediné pravé místo pro modlitby. Proč se pokoušet přiblížit Bohu ve stavbě vytvořené člověkem, když může být ve středu stvoření, tak blízko nebi, jak se stavitelům chrámů nesnilo?
Zvrátil hlavu a zavřel oči. Bledé podzimní slunce lechtalo na víčkách, hladilo po tvářích. Slyšel zpěv sýkorek, cukrování hrdličky, skřeky strak. Sem nedolehl hluk ze silnice vedoucí kolem Kozí hůrky a spojující Oharky s Táborem.
Sepjal ruce. Zvláštní pohled – úspěšný pan podnikatel, v Oharcích známý mezi příslušníky vyšší vrstvy a městské smetánky, na sobě nejlepší oblečení do přírody, učesaný a upravený, sedí na kameni uprostřed lesa, zavřenýma očima hledí do nebe a spíná ruce. Mnoho jeho známých a zákazníků by ho považovalo za blázna, kdyby ho viděli. A to byla výhoda místa v hůrkách: nikdo z těch snobů by sem nezabloudil, protože by musel ujít deset kilometrů pěšky a do kopce a protože tu nebylo nic, co stojí za pozornost. Až na krásu přírody; a Roman pochyboval, že by ji kdokoli z jeho společníků dovedl ocenit.
„Pane,“ obrátil se v duchu na toho nahoře, „myslím, že Ti nikdy nedokážu dost poděkovat.“
Odmlčel se. Hlavou mu pluly líné myšlenky, podobné mrakům na nebi.
„Jsem Ti vděčný, tolik…“ řekl. „Za všechno, co mi dáváš. Mám pocit… cítím, že to budu muset zaplatit. Ale až ta chvíle přijde, tak nezapomenu. Dej mi sílu, abych nezapomněl.“
Pomyslel na domov, na děti a Irenu.
„Dal jsi mi báječnou rodinu,“ řekl Bohu, „a prosím, ochraňuj ji. Dej, abych byl pořád dobrým otcem i manželem. Dej, aby mě nikdy nezaslepilo bohatství, abych vždycky myslel na ty, kteří jsou na tom hůř…“
Ucítil blízkost toho, ke komu hovořil. Uvolnil se, nechal myšlenky procházet a už se je nesnažil formulovat. Bůh ví, co má v srdci, není třeba Mu to vysvětlovat.
Tyhle chvíle spojení miloval. Byla to přítomnost něčeho velikého; kdyby Roman nevěřil v Boha, musel by myslet na vědomí vesmíru, matku přírodu, vyšší řád nebo cokoli, čím lidé označují věci vymykající se svou velikostí jejich chápání.
Šťastný člověk. Kdysi, v době, kdy musel nosit oblečení a boty po starších sourozencích a jeho kapesné dělalo deset korun měsíčně, nevěřil, že něco takového existuje. Přesněji: nevěřil, že by se sám mohl někdy stát šťastným. Ale stalo se to. A Roman věděl, komu za to vděčí.
Jeho otec, prudký a vášnivý komunista, se mu vysmíval, když mluvil o Bohu. Tvrdil, že všechno, čeho Roman dosáhl, přišlo jen díky jeho vytrvalosti, houževnatosti a snaze.
Roman mu neodporoval, otec se snadno rozčílil a nebyl na tom dobře se srdcem. Ale v duchu se ho ptal, kdo mu tu houževnatost, tu sílu probít se výš, dal.
Šťastný člověk. Někdy ho z toho mrazilo, z pomyšlení, kolik štěstí má. Věděl, že za všechno je třeba zaplatit. A bál se, co bude cenou za jeho štěstí. Doufal, že tu cenu zaplatí, aniž by ztratil víru.
Šťastný člověk.
Ta chvíle přijde brzy.
Trhl sebou. Málem se svalil z kamene, na kterém seděl. Hlas, který na něj promluvil, byl cizí, nikdy dřív ho neslyšel. Přesto mu připadal známý. Promluvil uvnitř jeho hlavy; Roman nebyl tak hloupý, aby vstal a začal se rozhlížet po někom, kdo by mohl být původcem hlasu.
Ta chvíle přijde brzy.
Roman věděl, co to znamená.
¨¨¨¨¨¨¨
„Jsi nějak zamlklej,“ řekla mu Irena večer, „stalo se něco v práci?“
Roman zavrtěl hlavou. Pozoroval ji, jak se otáčí u sporáku, vařila krupičnou kaši pro Jitunku, Dan jedl s dospělými kuře a brambory. Irena uměla výborně vařit. Miloval její jisté pohyby, vůně, které se k němu od sporáku nesly. A miloval tuhle kuchyni, celý tenhle byt. Vydělával dost peněz na to, aby si pořídil vilu, ale tenhle rodinný domek docela stačil.
„Myslím v poslední době hodně na rodinu, na nás,“ odpověděl Ireně na nevyslovenou otázku. „Víš, je to zvláštní… mám hrozný štěstí, že vás mám a že… že žiju život jakej žiju.“
Přestala míchat kaši, naklonila se k němu a políbila ho na ústa. Jako teplá mořská vlna ho zalila něha, objal Irenin pas a přitiskl si ji k sobě.
„Nedokážu si představit, že bych žil bez tebe a bez dětí.“
„Tak si to nepředstavuj,“ usmála se.
Pomyslel si, že to je dobrá rada. Dokonce výborná rada. Jen kdyby dovedl poroučet svým představám.
Irena se vrátila ke svému vaření a Roman si na kuchyňském stole rozložil papíry se smlouvami na prodej pozemků za městem. Nesoustředil se ale na práci. V poslední době se to stále opakovalo. Viděl všechno dobré ve svém životě a zaplavoval ho nevysvětlitelný strach, že o to přijde.
Bál se, že přijde zloděj, před kterým člověka neuchrání ani to nejlepší zabezpečovací zařízení. Bál se ještě dřív, než uslyšel ten hlas. Hlas byl prst píšící po stěně, ale slova, jež psal, měl Roman na mysli dávno předtím.
Oči mu bloudily mimo popsané stránky, hladily ubrus, který Irena dostala od matky, vyšívaný, krásný. Když zvedl pohled, mohl přehlédnout celou kuchyni. Bydleli v tomhle domě osm let. Získal atmosféru domova. Jitka se tu narodila. Dan tu bydlel od doby, kdy mu byl jeden rok a pro něj to také bylo odjakživa.
Proč máš pocit, že se všechno hroutí?
Zavrtěl hlavou. Pitomá otázka. Nic se nehroutí, dům voní stále stejně, dřevem, Irenou, dětmi a jídlem. V koutě na stropě je stále bachratá pavučina, kterou se Irena bojí a Roman nechce odstranit.. V patře v dětském pokoji je stále rachot, potvrzující, že jsou děti živé a zdravé.
Proč máš pocit, že se do stromu tvého života dal pořádný červotoč?
„Irenko,“ oslovil ženu.
Právě odstavila hrnek s kaší z plotýnky a obrátila se na něj, tenké obočí tázavě zdvižené.
„Irenko, já… Nevím, co se se mnou děje.“
Zamračila se. Přisedla si k němu na lavici a pohladila ho po vlasech.
„Je ti něco?“
„Nevím. Mám strach.“
„Z čeho?“
„Nevím.“
„Hmmm.“
Povzdechla si. Roman věděl, že mu nepomůže, ale musel jí to říci. Nebyli jen manželé, byli také přáteli a mezi přáteli se nemá nic tajit. To byl jeho názor. Kdyby mu dokázala poradit… Ale radu musí hledat u sebe a u Boha. Snad… snad najde odpověď.
„Ukliď si ty papíry, prosím,“ řekla mu Irena.
Zvedl hlavu z dlaní, vyrušen, překvapen, zmatený.
„Budu dávat večeři.“
Usmála se na něj, viděl jak moc se mu snaží porozumět. Znovu pocítil tu spalující něhu, stál na ostří žiletky a byl to sametově jemný pocit.
„No tak, trochu života do toho umírání,“ povzbudila ho a znovu ho políbila. Letmo, jako by její ústa prostě měla cestu kolem a zastavila se na krátký pozdrav.
Připravila talíře, příbory a skleničky. Roman se jí snažil pomáhat, nemotorně jako vždy, když dělal něco rukama. Jeho předností bylo myšlení a i když se teď začínalo jaksi křivit, neznamenalo to, že získá manuální zručnost.
Na schodech z patra se ozval dupot.
„Stejně tam budu první!“ křičela Jitka.
„Ne, já budu první!“ křičel Dan.
Strkali se na schodišti, dost širokém pro tři dospělé lidi, ale pro ně úzkém. Závodili a nestarali se o nějakou fair play. Roman trnul, kdy jeden z nich upadne a rozbije si hlavu. Zatím se to nestalo, třebaže podobně závodili každý den nejmíň desetkrát. Nikdy je to neomrzelo.
U stolu byla první Jitka, Dan uklouzl na koberečku pod schody a ztratil drahocenné vteřiny. Zrudl, když na něj mladší sestra dělala posměšnou mrkvičku, ale neřekl ani slovo. Jakmile se octl ve společnosti rodičů, stal se z něj dokonalý mladý gentleman.
Dan měl v sobě zvláštní důstojnost, někdy nevypadal jako dítě, které se snaží dělat dospělého, ale jako dospělý, uvězněný v dětském těle. Jitka byla čertík, Danův úplný protiklad.
Obě děti se usadily na svá místa za stolem. Rodina jídávala tady, jen o slavnostních příležitostech se jídlo servírovalo v jídelně, neprakticky umístěné na druhém konci domu.
Zatímco Irena dávala do talířů jídlo, ťukala Jitka příbory o sebe. Než ji Roman stačil napomenout, udělal to její bratr.
„Chovej se slušně u stolu, jo!?“
Jitka se na něj podívala podmračeným pohledem zpod dlouhých černých řas. Oči měla po mámě.
Na Romana zase dolehla úzkost, když ji tak viděl.
„No jo,“ řekla nakonec a příbory odložila.
Irena nalila do skleniček džus a přisedla si ke stolu. Natáhla ruku a zacinkala na trs pozlacených kovových tyčinek visících od stropu. Znamenalo to začátek jídla a rozhovoru. V Romanově rodině se u jídla mluvilo, pokud člověk neměl plnou pusu. U večeře se řešily věci související se školou, společným soužitím, životem…
Ale na úplném začátku jeden z členů rodiny odříkal svou modlitbičku a ostatní poslouchali. Pak se mohlo začít jíst.
Na řadě byl Dan. Podezřele dlouho mlčel. Roman se na syna zkoumavě podíval. Jitka do bratra šťouchla.
„Tak jo,“ řekl Dan a vstal. Už to bylo zvláštní, nějak výjimečné, slavnostní. „Paní učitelka nám řikala, že Bůh neni,“ pokračoval a díval se přitom na otce. Potvrď mi to, říkal jeho pohled, nebo to vyvrať.
„Ty jsi řikal, že je,“ obrátil se na Romana přímo. „Má pani učitelka pravdu? Vždycky řikáš, že ji mám poslouchat, že je chytrá. Tak jak to teda je?“
„S Bohem?“ zeptal se Roman bezmyšlenkovitě, ale Dan byl příliš soustředěný na svou otázku – možná největší otázku jakou kdy měl – než aby si všímal roztěkanosti svého otce.
„Jo, s Bohem. Je, nebo neni?“
„Si blbej,“ řekla Jitka, „jasně že jo!“
„Jitko nenadávej mu,“ lehce ji okřikl Roman. Zachytil pohled své ženy, znepokojený, ale současně zvědavý. „Každý má právo… má právo věřit nebo nevěřit čemu chce. To především.“
„No, ale je Bůh?“ nedal se zmást Dan.
Romanovi někdy synova schopnost držet se tématu imponovala, ale dnes by byl raději, kdyby se Dan dal lehko umluvit. Neměl náladu na teologické disputace s osmiletým klukem.
„Myslíš, že ano?“ zeptal se ho.
„Myslel jsem si to,“ řekl Dan a zamračil se. Zdálo se, že i on si debatu představoval jednodušší. „Ale pani učitelka nám to vysvětlovala. Lidi nestvořil Bůh, ani svět. Byl tam nějakej velkej třesk a z toho se udělala Země. A pak byli dinosauři a tak, a pak byly vopice a z těch se stali lidi.“
Odmlčel se. Nelíbilo se mu, že se na něj všichni dívají, nespokojeně se ošil.
„Kluci se mi smáli, že jsem prej pámbíčkář.“
„Jsou blbí,“ komentovala to Jitka.
Tentokrát ji Roman neokřikl. Usilovně hledal způsob, jak svému synovi vysvětlit nevysvětlitelné. Všechna slova, která mohl najít, tvořila směšnou protiváhu k vědeckému výkladu paní učitelky a výsměchu spolužáků.
„Podívej,“ řekl Danovi, který se na něj díval jako pes očekávající pamlsek, „podívej, Dane, co kdybychom si o tom promluvili po večeři. Teď jsme všichni hladoví a rádi bychom se najedli.“
„Modlitbičku může říct Jitka,“ dodala Irena povzbudivě a Jitka souhlasně pokývala hlavou. Sepjala ruce tak horlivě, že málem převrhla talíř s kaší.
„Tak dobře,“ zabručel Dan.
Roman kývl na Jitku a ta začala mluvit svým dětským hláskem, plným vlastní důležitosti.
„Pane Bože požehnej tohle jídlo a taky pití a ochraňuj všechny co jsme tady a taky babičku a dědu a všechny co mám ráda a všechny dobrý lidi a taky řekni Danovi že lidi nejsou udělaný z vopic protože nemaji ocásky a udělej aby se Danovi kluci nesmáli že je pámbíčkář a děkuju ti za všechny dary ámen,“ oddrmolila bez jakýchkoli výkyvů v hlase, které by značily tečky nebo čárky. Když skončila, sklonila se nad svým talířem a začala jíst. Ostatní ji následovali, Roman s mnohem menší chutí než obvykle.
¨¨¨¨¨¨¨
„Chceš si teda popovídat?“ zeptal se Roman Dana, když k němu přišel do jeho pracovny. Za okny byla tma, vítr narážel do skla a s vytím se otáčel ve všech škvírách, které našel. Danova vážná bledá tvář kontrastovala s tmavou modří jeho pyžama. Než šel za otcem, umyl se a převlékl, aby pak mohl jít rovnou do postele. Romanovi připadal jako nejmenší a nejpřísnější soudce na světě. A on jako obžalovaný neměl připravenou žádnou řeč. Obhajoba šla do háje. Všechno šlo do háje před podmračeným pohledem tohoto chlapce.
„Jo, to jo,“ řekl Dan a posadil se do křesla u okna.
Bylo to masivní křeslo potažené koženkou a měkké jako pytel peří. Dan se do něj propadl, jeho postava vypadala drobnější a křehčí než doopravdy byla. Jen obličej svítil na tmavém pozadí.
„Jak to teda je s tím Bohem?“
„Můžu ti říct jen, jak to vidím já,“ začal Roman. Zakousl se do toho krajíce opatrně, jen co je pravda. „Nevím, jestli je to ta nejsprávnější… nejlepší verze.“
„Tak to řekni. Já se ti smát nebudu,“ ujistil ho Dan.
„Toho se nebojím.“
„Tak čeho. Něčeho se bojíš, tati. Já to cejtim… nějak.“
„Chtěl jsi slyšet o Bohu, ne?“
Dan přikývl. Roman, kterého při synových posledních slovech polilo horko, si oddechl. Je to jen shoda okolností, nic víc. Dan na něm vidí, že je nervózní, proto řekl o tom strachu…
„Vaše paní učitelka měla taky pravdu, svým způsobem,“ řekl. „Asi se stalo to, čemu ty říkáš Velký třesk. Určitě po zemi někdy chodili dinosauři. Opice… no, uvidíme, co se s tím dá dělat.“
„Ale co je s Bohem, když se tohle všechno stalo bez něj?“
„Říkal jsem snad, že se to stalo bez něj? Podívej: ten Velký třesk je přece zázrak. Napřed nebylo nic, vůbec nic… dovedeš si to představit? A pak najednou prásk, a byl tu vesmír, a od té doby se rozrůstá. Takže, co bylo na počátku? Nejdřív nic a pak něco? Mohlo to být slovo. Mohl to být Bůh, který tomu všemu dal možnost bytí.“
Uvědomil si, že mu Dan nerozumí. Začal mluvit spíš sám pro sebe, jako by se ujišťoval, že to tak je, jako by zkoumal vlastní nitro a pokoušel se zjistit, čemu věří.
„No, takže Bůh udělal vesmír a taky… zapříčinil, že vznikla Země, jo?“ zeptal se Dan.
„Víceméně.“
„To znamená co? Více méně?“
„Že to tak nejspíš bylo.“
„Nevíš to určitě?“
Roman musel zavrtět hlavou.
„To je o víře,“ pokračoval. „Když tomu uvěříš… něčemu, čemukoli, tak je to, jako bys to věděl určitě. Ale bez pochybností by to nebyla víra.“
„Je to jen jako bys to věděl jistě.“
„Hmmm.“
„A co ty vopice, tati?“
„Opice… opice jsou. To nikdo nevyvrátí. Ale jestli se člověk vyvinul z nich… Já myslím, že ne. Já myslím, že člověka přece jen stvořil Bůh.“
Dan vstal z křesla a udělal pár nejistých kroků k otci. Byl najednou tak dětský, zmatený… ten malý dospělý, který se v něm skrýval, zmizel.
Roman si ho k sobě přitáhl a posadil si ho na klín. Napřed to vypadalo, že se Dan vzepře a odtáhne se, ale pak se k tátovi přitulil. Roman si byl jist, že kdyby tu teď stála Jitka nebo Irena, chlapec by to neudělal.
„Tati,“ zašeptal Dan, „proč ale je na světě tolik špatnejch věcí, když je Bůh. Proč to nezastaví?“
„Když věříš, že je Bůh, věříš také, že je ten druhý.“
„Ďábel?“
Roman přikývl.
„A ten to všechno dělá?“
„Většinu špatných věcí dělají lidi sami. A některý věci jen špatný vypadají, prostě se musí stát, aby se nestalo něco horšího.“
„To je fuk,“ řekl Dan. Hlas se mu chvěl. „To je stejně jedno.“
Přitiskl se k Romanovi silněji, až mu málem vyrazil dech.
„Tati?“ začal.
„No?“
„Budeš… budeš mě mít rád, i když budu… i když nebudu věřit na Boha?“
„Samozřejmě,“ řekl Roman bez zaváhání. „Víra se nedá nikomu nutit. A ty nebudeš lepší nebo horší, budeš to pořád ty… a nakonec k tomu možná sám jednou přijdeš. Ale budu tě mít rád, ty trdlíku malej. Myslel jsi, že ne?“
„Já jsem se bál,“ přiznal Dan.
Roman ho pohladil po hlavě a Dan se rozplakal. Seděli spolu dlouho, Roman chlapce kolébal, až mu usnul v náručí.
¨¨¨¨¨¨¨
„Nejspíš se vrátím až pozdě večer,“ oznámil Roman při snídani.
Irena se zaškaredila, ale mlčela, Jitka zacinkala lžičkou o podšálek a nakrčila nos.
„Proč? Nebudeš nám vyprávět večer příběhy?“
„Bude to muset počkat,“ řekl jí Roman co nejvlídněji.
„Ale měli jsme si povídat o Samsonovi a Dalile,“ zakňourala Jitka.
„Poslechni, víš že nikdy neodjíždím na delší dobu, i když bych měl. Ale tahle konference je důležitá.“
„Proč?“
„Budou tam všichni akcionáři… no, lidé, na kterých mi také záleží.“
„Táta tam musí jet,“ rozťal to Dan, „a vo Dalile a tak nám může taky máma přečíst, ne?“
„Hmmm,“ udělala Jitka.
Ačkoli zůstávala nespokojená, už si nahlas nestěžovala. Roman byl Danovi vděčný.
¨¨¨¨¨¨¨
Už když startoval svůj citroen – citrónek, jak autu říkala Jitka – začal pochybovat, že se rozhodl dobře. Ulice, v ranní mlze šedé a trochu depresivní, se mu před očima měnily v bludiště. Točila se mu hlava a žaludek se mu zvedal. Měl spíš zůstat doma, možná na něj leze chřipka.
Raději se šoural třicítkou, nechtěl způsobit dopravní nehodu. Vzpomínal, jak v centru města ani ne před půl rokem nějaký šílenec přejel malého kluka a odsoudil ho tak k zbytku života stráveném na vozíku. Kdyby měl on sám mít na svědomí něco takového, nikdy by si to neodpustil.
Cítil, že ve svém stavu vůbec neměl sedat za volant. Ta konference je nepochybně důležitá, ale mohl si objednat taxi, nebo poprosit bratra, který byl momentálně nezaměstnaný, aby ho odvezl do sídla firmy.
Úplně bezmyšlenkovitě zastavil u kraje chodníku, kde prodávala květiny stará paní. Stavěl tu každý týden cestou do práce a stalo se to už rituálem. Koupil polovinu všech jejích květin, naložil je na zadní sedadlo, poděkoval; ona také poděkovala, ve svraštělé tváři víru, že dobří lidé ještě nevymřeli; a jel dál.
Tyhle malé dobré skutky… Snažil se je dělat bezmyšlenkovitě. Byl přesvědčen, že je špatné pomáhat lidem s myšlenkou, že za to bude odměněn. Ať tvá levice neví, co dělá pravice… Nebo si myslet, že kvůli dobrým skutkům je lepší než ostatní.
Bože, proč je poslední dobou všechno tak složité…
Ještě předevčírem, když seděl na svém místě v Kozích hůrkách, před ním vše vyvstávalo tak jasně, průzračně. Víra, svět, jeho životní úděl…
Teprve teď se to začalo mást.
Znepokojeně se ohlédl na náruč květin na zadním sedadle. Jiřiny, astry, chryzantémy. Pomyslel na to, jak je v kanceláři naskládá do váz a rozestaví je po nábytku. Ty z včerejšího týdne poputují do popelnice na bio odpad. Koloběh života. Měl je před očima, květiny dosud neuvadlé, svěží. Vydržely by ve vázách měsíc, ale on je každý týden nahrazoval novými. Jeho zaměstnanci se na něj dívali jako na podivína, jenže neznali příběh prodavačky květin. Ani Roman jej nechtěl znát. Jednou se s ním ale dala do řeči a on se všechno dozvěděl. O nelásce vlastních dětí, o tom, jaká jí je zima, když se blíží podzim a staré kosti bolí. O žebráckém důchodu a ztrátě důstojnosti. O ženě, která nikdy dříve nikoho o nic nepoprosila a teď musí stát na nároží a žádat stařeckých hlasem lidi, aby si koupili květiny.
Jsi hrozně útlocitný, řekl by Romanovi otec, kdyby o jeho květinové záležitosti věděl, jsi útlocitný a máš v sobě falešný soucit. Děláš to jen proto, aby sis zajistil teplé místečko v nebi.
Dělal to opravdu jen pro teplé místečko v nebi? Dřív to viděl jasně, viděl, že to co dělá, je jen chabá pomoc. Nečekal odměnu, ani ho nenapadlo na to myslet. Ale teď? Byl si ještě jistý?
Zastavil u přechodu, aby nechal přejít děti spěchající do školy. Na mysl mu přišly jeho vlastní děti.
Irena je do školy vozila svým autem, stejně jako Roman se o ně bála. Od chvíle, co se stala ta věc na přechodu u banky, ta věc se zmrzačeným chlapcem, se bála ještě víc. Tenkrát viděl, jak Irena hltá články o osudu chlapce a začíná šílet strachem o vlastní děti. Teď si pomyslel, že v autě nejsou bezpečnější. Jestli se jim má stát nehoda, může je klidně potkat v autě.
Představil si vrak, Irenu a děti snažící se dostat ven z pokroucené hromady, která bývala Ireniným fiatem. Představil si, jak umírají dřív, než přijedou hasiči, kteří by je vyprostili.
Zvedl se mu žaludek. Nechybělo málo a byl by se vyzvracel na palubní desku. Zaťal zuby a pokusil se věnovat víc pozornosti řízení. Také se začal modlit, prosil o bezpečí pro svou rodinu i pro všechny ostatní rodiny, co jich na světě je. Především však pro tu svoji, jinak by to nedokázal. V srdci neucítil úlevu, spíš se mu ještě víc sevřelo.
V kanceláři požádal sekretářku o hrnek kávy. Udělala by mu ji automaticky, vůbec by o ni nemusel žádat, ale byl nějak mimo. Dívala se na něj úkosem, ta drobná brunetka, pracující pro Romana už třetím rokem, jako by žádost o kávu byla neodpustitelným porušením nepsaných řádů.
„Děkuji,“ řekl, když mu kávu postavila na pracovní stůl, „mohla byste se teď podívat na ta daňová přiznání za minulý měsíc? Měl jsem pocit, že jsou tam nějaké nesrovnalosti.“
Ta slova ji uklidnila, přesvědčila ji, že šéf na tom není zase tak špatně.
„Samozřejmě,“ přikývla a vyplula z kanceláře.
Roman si podepřel hlavu dlaněmi. Zdálo se mu, že vedle své pravé ruky slyší jemné zacinkání. Ohlédl se a ještě stačil zachytit pohyb lžičky v šálku. Sama míchala kávu. Romana zamrazilo, protřel si oči. Lžička už se nepohnula. Byl to nějaký klam.
Ale zlodějka klam není, řeklo něco uvnitř jeho hlavy, ukradne, na co přijde.
Zatřepal hlavou. Proč musí myslet na takové hlouposti? Přetažená mysl míchá slova, jak jí přijdou pod ruku a on se tím zabývá, jako by šlo o Nostradamova proroctví.
Měl by se spíš začít připravovat na tu konferenci.
¨¨¨¨¨¨¨
Když přišel večer a konference skončila, všichni ti muži v dobře padnoucích oblecích, kteří byli Romanovými hosty, nasedli do svých aut a rozjeli se na všechny strany. Odbila desátá hodina.
Roman stál před vchodem budovy, v níž sídlila jeho firma, poslouchal provoz uvnitř – hučení výtahů, lidské hlasy, klapot podpatků i dupání pánských bot – a hleděl na odjíždějící auta. Všichni ti muži se s ním osobně loučili, jejich ruce, teplé i studené, suché i vlhké, spočinuly na okamžik v jeho ruce. Přemýšlel, kam jejich cesty povedou teď. Někteří jedou ke svým manželkám, to jistě, další k milenkám, nebo jen do nočních klubů, jiní ulehnou v osamění svých středních let někde v hotelovém pokoji.
Znovu pocítil beznaděj. Žádný z těchto mužů, mužů, kteří mají moc a možnost pomáhat, se nezastaví u staré prodavačky květin. Nezastavili se u ní dnes, nezastaví se zítra a nejspíš se ani nikdy nedozví, že prodavačka květin existuje.
A co tě opravňuje ty muže soudit?
Nesoudím je.
Myslíš si, že jsi lepší než oni, protože se občas zastavíš u ubohé staré báby a vrazíš jí stovku za květiny, které příští týden vyhodíš do popelnice?
Měl by jít ke svému autu, nasednout a odjet domů. Irena na něj čeká. Místo toho se vydal k nábřeží. Celé odpoledne strávil v konferenční místnosti, snažil se vysvětlit plány firmy na příští rok a rozdělení investic a v hlavě mu hučelo ještě teď. Potřeboval na chvíli vypnout.
Vzduch byl chladný, z řeky stoupala pára. Roman se procházel po nábřeží, poslouchal šplouchání vody a pokoušel se udělat si v hlavě jasno. Cítil se slabý, snad měl doopravdy horečku.
Řeka Lukava si tekla svou cestou, od jezu k jezu, od mostu k mostu. Na nábřeží její hladinu osvětlovaly lampy, ale voda se zdála temná, hluboká. Roman se posadil na lavičku nad travnatou strání, táhnoucí se k betonovému korytu, do nějž lidé řeku stáhli jako do korzetu. Hleděl na drobné vlnky na hladině a poslouchal zpěv jezu.
Proč by se mělo stát něco strašného?
Otázka, kterou nedovedl zodpovědět.
Na světě se každým dnem děla hromada strašných věcí. I tohle místo u řeky bylo znesvěcené lidským neštěstím. Nebyl to ani rok ode dne, co se tu utopila mladá dívka. Bylo jí sedmnáct a prý to udělala kvůli špatnému prospěchu ve škole. A ještě dřív našel ve vlnách smrt opilý bezdomovec. To byla nešťastná náhoda, ale výsledek byl stejný. Smrt.
Bezdomovci, sebevrazi, oběti dopravních nehod… Proč na to musí myslet? Napíná si mozek na skřipec, sám.
Roman složil hlavu do dlaní a rozplakal se.
¨¨¨¨¨¨¨
Když se vedle něj posadila ta žena, nejdřív si toho nevšiml. Teprve její hlas, trochu chraptivý, hluboký a nádherně modelovaný, ho vyrušil.
„Tolik neštěstí,“ řekla.
Roman zvedl hlavu. Seděla vedle něj v kalhotovém kostýmku, úspěšná podnikatelka, nebo spíš modelka. Štíhlá, s dokonale kulatými prsy, obličejem jako vystřiženým z obálky časopisu, blond vlasy.
„Potřebujete něco?“ zeptal se Roman. Napadlo ho, že ta žena vypadá svůdně, ale svůdně mohl vypadat i ďábel.
„Já ne,“ řekla. „Ne od tebe.“
„My se známe?“
Snažil se být chladný a odtažitý. Žena se na něj usmála překrásně vykrojenými, rudými rty.
„Teď už ano,“ zašeptala.
„Ne, nevím kdo jste,“ namítl Roman.
„Ale víš. Už jsi o mně přemýšlel, Romane.“
Roman vstal. Řeka pod ním hučela nějak hrozivěji, temněji. Věděl, že by se měl otočit a odejít beze slova.
„Nechte mě na pokoji, ať jste kdokoli,“ řekl té ženě, „neznám vás a myslím… myslím, že vás nechci poznat.“
Vykročil po nábřeží zpět k budově firmy, ke svému autu, ke svému životu. Ta žena byla… byla…
Nechtěl to vyslovit, ani v myšlenkách. Za jeho zády se ozýval smích.
„Brzy mě poznáš, Romane!“ vykřikla za ním.
Rozběhl se.
Smrt. Ta žena byla Smrt, nebo možná něco horšího.
Irena došla zkontrolovat děti. Obě spaly. Četla jim před spaním z dětské bible příběh o Samsonovi, ale Jitka rušila a byla protivná. Měla raději, když se jí vyprávělo, jenže to dovedl spíš Roman. Irena byla ráda, že Jitka usnula. Mohla si umínit, že na tátu počká a kdyby si to umínila, také by to splnila.
Teď vypadala Jitka jako andílek, když ležela stulená do klubíčka a obě pěsti pod bradou. Děti byly vždycky nejhodnější, když spaly.
Vrátila se do kuchyně, kde u stolu seděl skleslý a přepadlý Roman. Čaje, který před něj postavila se ani nedotkl.
„Poslechni, určitě na tebe něco leze,“ oslovila ho.
Zvedl oči, vypadal na okamžik jako vystrašené zvířátko. Irena si k němu přisedla, objala ho a políbila. Vůbec se jí nelíbila prázdnota v jeho tváři.
„Co se stalo?“ zeptala se. „Jsi takovej už od včerejška. Stalo se něco v práci? Můžeš mi to přece říct.“
„Ne, ne,“ řekl, „nic takového. Všechno je v pořádku. Jen asi… Asi zažívám nějakou krizi, nebo tak něco.“
„Je to kvůli Danovi?“
„Ne. Řekl jsem, že si každý může věřit čemu chce a na tom trvám. Až bude starší, třeba se rozhodne jinak.“
Seděli spolu chvíli v tichu, které opředlo celý dům dusivými pavučinami. To ticho se Romanovi nelíbilo. Jako by se za ním skrývalo něco děsivého, možná tvář ženy, která znala jeho jméno a říkala, že i on ji brzy pozná.
„Bojím se, že začínám bláznit,“ řekl Ireně a přitiskl si ji k sobě. „Mám strach, že tě ztratím. Nebo děti… Prostě… měl jsem tolik štěstí a bojím se, že se to zvrátí…“
„Prosím tě,“ zašeptala Irena, „prosím tě, Romane… Zkus se uvolnit. Jsem tu s tebou a vždycky budu. Musíš tomu věřit. Kam jsi dal svojí víru…“
„Nevím. Nevím, jestli jsem někdy víru měl.“
„Každý o sobě občas pochybuje, to je přirozený,“ uklidňovala ho.
Roman si uvědomil, že se třese jako zmáčený a promrzlý pes. Na tom, co prožíval nebylo nic přirozeného. Je možné, že si to záhadné setkání na nábřeží vymyslel, ale to by snad bylo ještě horší, než kdyby to byla skutečnost. Nechtěl se zbláznit.
„Pojď,“ zašeptala mu do ucha Irena a několikrát ho políbila na tvář. Cítil její horký dech. „Pojď, pomůžu ti na všechno zapomenout.“
Zavřel oči a dovolil jí, aby si ho odvedla do postele.
¨¨¨¨¨¨¨
Další den byla sobota. Jindy by Roman stejně jel do práce, ale dnes brzy ráno vzal mobil a zavolal své sekretářce, že nepřijede. Byl unavený, jak ze včerejší konference, tak po noci s Irenou. Tak vášnivou noc dlouho nezažil. Leželi teď vedle sebe v bílých peřinách, slunce skrz žaluzie házelo dovnitř bílé paprsky. Irena měla hlavu na Romanově hrudi, oči zavřené.
Děti se neměly probudit, přinejmenším ne v příští hodině. Roman s Irenou měli dost času vychutnat si nádherné ráno, být spolu a odpočívat.
„Romane,“ oslovila ho, zatímco si na ukazováček namotávala své temně hnědé vlasy. „myslím, že pro tebe mám překvapení.“
„Nepovídej,“ usmál se Roman.
„Jo,“ řekla, posadila se a podívala se na něj. Jako holčička, která něco provedla a teď se chystá přiznat.
„Tak mě nenapínej,“ řekl a polechtal ji na chodidle. Zapištěla, ucukla, ale její obličej hned zase zvážněl.
„Budeme mít další dítě,“ oznámila.
Roman nevěděl, jestli ji má s radostí políbit, nebo se zamračit a odtáhnout. Nevěděl ani, jestli mu říká pravdu. Třeba si z něj utahuje.
Kdoví proč v té chvíli uslyšel hru na klavír. Možná šla od sousedů, možná to bylo jen v jeho hlavě. Bylo to něco rozjařeného, frivolního. Nevěděl, o jakou hudbu jde, nikdy se o takové věci nezajímal. A teď mu hrála v hlavě.
„Myslíš to vážně,“ dokázal se konečně zeptat.
Irena přikývla, přitáhla si k sobě peřinu a zachumlala se do ní. Nepřestávala Romana sledovat liščím pohledem.
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Nebyla jsem si jistá.“
„Teď už jsi si jistá?“
„Jo.“
Přitáhl ji k sobě a dal jí dlouhý polibek.
„Miluju tě, víš to?“
Přikývla. Koutky úst jí pocukávaly, jako by se měla rozplakat, nebo rozesmát. Vstala z postele, oblékla si džíny a košili. Chodila po místnosti a rozkládala rukama, jako vždy, když se zabrala do vyprávění.
„Když to bude chlapeček, dostane jméno po tvém otci, jo? Holčička se bude jmenovat po mojí mámě. Michael nebo Ingrid. Už se docela těším. Víš, ono těhotenství má stinné stránky, když třeba o půl šestý ráno zvracíš do záchodu, tak si myslíš, jestli ti to za to stojí. A to nemluvím o porodu. Ale potom, když to dítě máš a když se na tebe poprvý usměje…“ Jen zavrtěla hlavou. „Půjdu připravit snídani.“
„Počkej, pomůžu ti,“ řekl Roman a začal se zvedat.
„Ne, klidně lež, zvládnu to sama. Jsem těhotná, ne nemocná.“
Stejně šel s ní, posadil se v kuchyni na židli a pozoroval ji, jak připravuje talíře, marmeládu a chleba, jak vytřepává ubrus z okna. Ten poslední pohled – Irenina štíhlá ruka, okno otevřené do zazimované zahrady, pohyb, kterým ubrus roztřepala – mu utkvěl v paměti navěky. Viděl i tu nejmenší podrobnost, kožený náramek, který jí kdysi koupil, na jejím zápěstí, pramínek vlasů, jak jí sklouzl do čela, sklon její šíje, odevzdaný, jemný.
Když Irena zavřela okno, Romana zkroutila křeč. Zuby mu cvakaly o sebe, jako by měl zimnici. Mrznul.
„Co se děje, miláčku,“ naklonila se k němu.
„Nic,“ odbyl jí. Bylo to chvilkové a hned to odeznělo. „Nic, jen se mi něco zdálo.“
Pravda. Zdálo. Viděl tu blondýnu z nábřeží, jak pokládá svou studenou ruku na Irenin obnažený krk. Jako by se jí chystala useknout hlavu.
Roman zatřepal hlavou, aby tu představu odehnal. Měl pocit, že jeho nervy jsou obnažené a strašlivě citlivé.
Zvedl hlavu a pozoroval trs zvonících tyčinek. Když byl v bytě průvan, lehounce o sebe cinkaly, ale teď byla všechna okna zavřená a tyčinky se ani nepohnuly. Nebo přece…
Roman viděl, jak se po tyčinkách natáhla ruka, ruka s bílou pletí, pěstěnými nehty nabarvenými rudým lakem. Ruka přízraku. Tyčinky se rozechvěly a pak se rozezvonily, jako by nikdy neměly přestat.
„Tos udělal ty?“ zeptala se Irena, když se ohlédla a spatřila tu pozlacenou nádheru rozcinkanou.
„Mmmm, jo,“ zamumlal Roman.
Neměl chuť vysvětlovat, jak to bylo doopravdy. Možná by si měl zajít k psychiatrovi. Mohl tyčinky rozcinkat sám, to s přízračnou rukou byl jen výplod choré mysli.
„Chceš vzbudit děti?“
„Jo, myslím, že mají čas vstávat,“ řekl Roman, vděčně se chytající vysvětlení, které mu Irena nabídla.
Z patra se ozval cupot dětských nohou.
¨¨¨¨¨¨¨
Jako každou sobotu si celá rodina udělala výlet do přírody. Irena dětem zabalila do batůžků svačiny a pláštěnky, kdyby začalo pršet a vydali se do Tereziina lesa.
Den byl jasný, ale chladný a foukal nepříjemný vítr. Děti byly přesto šťastné, že jsou zase venku, běhaly do strání, házely po sobě šišky a válely se v listí. Irena byla dost předvídavá, aby je oblékla do něčeho horšího, takže nevadilo, když se ušpiní.
První se unavil Dan – nebo možná jen první zvážněl. Když se ho Jitka snažila zlákat k další honičce, zapikal se na hlavu a chytil se mámy za ruku. Jitka ho nechala být a začala si ze spadaného listí dělat dráčka, s kterým pak běhala sem a tam, aby ho rozevlála. Romana by zajímalo, kde se v té malé bere tolik energie. A proč jsou z Danem tak rozdílní.
Udělali přestávku na svačinu. Posadili se v lesním altánu na Tereziině palouku na dřevěné lavice. Listnaté stromy kolem hrály všemi barvami podzimu, vítr se už ztišil a bylo nádherně, počasí jako stvořené na výlet.
Dan seděl na lavici, která na něj byla příliš vysoká, komíhal nohama a pomalu a vážně ukusoval z namazaného krajíce. Tatranku si nechával jako zákusek. Díval se vzhůru, tam, kde mezi větvemi stromů prosvítalo čisté nebe. Roman se zachmuřil, když tak syna viděl; ten okamžik měl v sobě podobné zlé kouzlo jako když ráno Irena třepala ubrus.
Jako by to měla být poslední krásná chvíle.
Když dojedli, Dan jim nahlas přečetl ceduli, která oznamovala, že se tu v roce 1776 stavila Marie Terezie, aby si odpočinula a pokochala se krásou zdejších lesů. A tyto lesy o rok později darovala městu Oharky, pod podmínkou, že zřídí školu pro lesníky.
Četl pomalu, pečlivě. Už neslabikoval, ale každá přečtená věta v jeho ústech ožívala jako samostatný celek, oddělený od ostatních. Tolik toužil naučit se číst…
Roman si vzpomněl, že Dan už v šesti letech dovedl přeslabikovat kratší úryvky z čítanky a písmenka se naučil ještě o rok dřív. Jak se lišil od Jitky, která čtení považovala za jedno z nutných zel, které v sobě obsahuje povinná školní docházka.
Holčička teď se svým drakem z listí pobíhala kolem altánu a hlasitě vykřikovala pobídky: leť, dráčku, leť! Světlé vlasy měla pocuchané, třebaže ji Irena pečlivě učesala, než vyrazili. Dokonce měla ve vlasech listí. Malá divoška, probíhající pod míhajícími se barevnými stíny. Roman cítil, že jeho dcera do takového prostředí patří. Jako by příroda byla její matkou a jen ji půjčila jemu a Ireně.
Když zvedl oči, strnul. Na stráni naproti, mezi kmeny stromů, stála blondýna v kalhotovém kostýmu. Dívala se na Jitku a usmívala se. Vypadala jako duch, jak jinak. Ve dne to bylo výraznější než v noci, kdy jako přízraky vypadají i docela obyčejní lidé.
Když zachytila Romanův pohled, rozesmála se a zamávala mu. Její smích sice zanikal v šumění větru ve větvích stromů, ale Roman ho cítil, u srdce, smích, mrazivý a zlý.
„Počkej tady,“ řekl Ireně, vstal a rozběhl se za blonďatou ženou.
„Tati, tati,“ volala za ním Jitka, „kam jdeš?“
Nechal ji bez odpovědi, i když cítil za zádech její pohled, i pohledy Dana a Ireny. Běžel, na čele mu vyrážel lepkavý pot. Chyběl mu trénink, už v polovině svahu sotva popadal dech. A blondýna už na svém místě nestála. Zmizela.
Roman se opřel o strom, u něhož ji viděl stát a oddychoval. Pomalu strom obešel. Dech se mu zastavil. Z druhé strany byly na kmeni dlouhé rány, jako by veliká šelma zaťala drápy do dřeva. Strom ronil pryskyřici a škrábance byly tak čerstvé, tak čerstvé…
„Romane,“ ozvalo se za jeho zády a Roman sebou trhl. Byla to jen Irena. Také zadýchaná, vlasy jí padaly do očí. Vypadala vyděšeně. Nejspíš byla vyděšená. „Co se děje?“
Roman se postavil tak, aby drápance na kmeni zakryl zády.
„Nic,“ řekl, „nic, jen jsem… jen jsem tu viděl… Ale to je jedno.“
„Vyděsil jsi nás,“ řekla vyčítavě.
„Nic takového jsem nechtěl,“ zašeptal, „věř mi.“
„Romane, co je s tebou?“
„Nic, už jsem v pořádku,“ zalhal. „Nepůjdeme zpátky? Děti by tam neměly zůstávat samotné.“
Na okamžik si představil tu blondýnu, ten přízrak, jak se chechtá, že se mu podařilo oba rodiče odlákat, jak bere jednou rukou Dana a druhou objímá Jitku, děti se brání, ale paže té ženy se mění v něco obludného, v něco nemyslitelně příšerného…
„Pane Bože, prosím, pomoz mi,“ zasténal. Po tváři mu tekly slzy.
„Co je, Romane, nestraš mě!“ řekla Irena.
Objal ji a vedl ji pryč od toho stromu, zpátky k dětem, které nikdo neodnesl.
¨¨¨¨¨¨¨
U večeře měl říkat modlitbu on, ale nedokázal to. Bylo mu zle. Nechtěl ani jíst. Cítil trému, jako by měl podstoupit zkoušku, na kterou se ani neměl možnost učit, protože neví, z čeho sestává…
„Dneska řeknu modlitbičku já,“ ohlásila Irena, aby ho vysvobodila od mučivého pocitu nemohoucnosti. Stejně si připadal zbytečný, špinavý, malověrný.
Zazvonila na tyčinky a Romana ovanul chladný dech strachu. Neměla to dělat, neměla opakovat pohyb té přízračné ruky z dnešního rána, neměla… ale vždyť žádná ruka neexistovala, nebo ano? Bylo to přece jen v jeho fantazii. I ta žena dnes dopoledne. Strom, podrápaný od nějakého vandala. Strom, ronící slzy smůly.
Je nemocný. Musí se objednat u psychiatra, nesmí to odkládat. Jde to přece udělat diskrétně.
Ani nevnímal Irenina slova, byla to ostatně slova stejná jako vždy, prosba o Boží přízeň, poděkování za štěstí, které rodina má, poděkování za to, že nikdo není nemocný, slib, že nezapomenou na své bližní, kteří tolik štěstí nemají…
Jen z toho slova štěstí Romana mrazilo, drobné chloupky na zádech se napřimovaly.
A ten slib. Irena jím myslela, že nezapomenou podpořit jejího bratra, který bydlí s čtyřčlennou rodinou v jedna plus jedna a nemá práci. To bylo jejich milosrdenství. Pokrytecké? Nikdy o tom tak nepřemýšlel, jen teď. Neměli by spíš začít přispívat nějakým nadacím? Ale Irena tvrdila, že jsou to zlodějiny, že se potřební k těm penězům stejně nedostanou. Když už chtěla pomáhat penězi, chtěla si také být jistá, chtěla vidět, jak to funguje.
Povzdechl si.
Zvonek u dveří zařinčel, přerušil Ireninu řeč.
„Já tam doběhnu,“ vyskočila Jitka.
„Ne, já tam doběhnu,“ vykřikl Dan a chytil ji za loket.
Roman vstal a odtrhl je od sebe. Zvonek znovu zaječel. Romanovi se zdálo, že plave v akváriu s tlustým sklem.
„Dojdu tam já a vy se nebudete prát,“ řekl dětem.
Vydal se do předsíně. Bylo to jako jít proti silné vichřici. Možná jsem snědl něco, co mi nesedlo, napadlo ho, možná na mě leze chřipka, možná mám horečku. Něco ho přimělo otočit se zpátky.
„Jděte raději do obýváku,“ řekl překvapené Ireně a dětem. „Zavřete se tam.“
„Prosím tě, proč?“ zeptala se Irena.
„Neptej se mě a jdi,“ zařval na ni.
Nikdy na ni nekřičel. Nikdy. Až teď. Irena otevřela ústa, chtěla ještě něco říct, ale pak vzala děti za ruce a vedla je, zamlklé a vyděšené, do obýváku.
Tak, pomyslel si Roman, pasoval jsem se na blázna. Teď otevřu a venku bude stát Irenina kamarádka.
Někde hluboko uvnitř věděl, že venku nebude stát ani Irenina kamarádka, ani žádný jeho známý. Z předsíně to vanulo cizím dechem, cizí přítomností.
Zvonek znovu zadrnčel, návštěvník na sebe upozorňoval.
Roman došel do předsíně a otevřel dveře.
Málem si oddechl, když uviděl za dveřmi stát muže v kožené bundě a kukle s otvory pro oči a ústa. Báječné! Nic nadpřirozeného, jen zloděj…
Muž měl v ruce pistoli, Roman, který se dříve o zbraně zajímal, zjistil, že jde o Berettu ráže 0.28.
Zatímco se na něj Roman díval, bez hnutí a s nevěřícným úsměvem roztahujícím se po tváři, muž pistoli zvednul a namířil mu s ní do obličeje.
„Uhni,“ zavrčel na něj.
„Chcete peníze?“ zeptal se Roman téměř vesele.
Místo odpovědi ho muž udeřil pěstí do žaludku, tak silně, že Romana odhodil do kouta u skříňky s telefonem a vyrazil mu dech. Zvedl pistoli a vypálil ránu do telefonního přístroje. Aniž by si dál všímal Romana, svíjejícího se po podlaze a marně se snažícího popadnout dech, vykročil dovnitř domu.
Roman myslel, že už se nikdy nenadechne. Když mu konečně lok vzduchu pronikl do plic, zavzlykal úlevou. Sípavě oddychoval a snažil se uvědomit si, co se stalo. Hlava ho bolela, praštil se do ní o zeď. Když si sáhl dozadu na temeno hlavy, pokryla se mu dlaň krví. Na béžově omítnuté zdi zůstala rudá, rychle hnědnoucí skvrna. Právě když se na ni díval a snažil se dát dohromady, uslyšel Irenin křik.
„Ty hajzle,“ zasyčel na adresu maskovaného lupiče.
Nabízel mu přece, že mu dá peníze dobrovolně. Proč do toho tahá Irenu a děti?
Roman se těžce zvedl, sílu mu dodávalo pomyšlení, že lupič ohrožuje Irenin život. A také životy obou dětí.
Klopýtavě se rozběhl k obývacímu pokoji. V kuchyni popadl největší nůž, který byl po ruce, aniž by na to myslel. Neměl ponětí, co by s nožem měl dělat, ale věděl, že má hrozný strach a že potřebuje zbraň.
Dveře obýváku byly otevřené a Roman se na zarazil, když pohlédl dovnitř. Irena stála u okna, děti se jí držely a bořily obličeje do jejích šatů. Objímala je rukama a vytřeštěnýma očima hleděla na maskovaného muže, který stál k Romanovi zády. Mířil na ni berettou.
„Jděte pryč,“ šeptala.
Nejspíš se snažila křičet, ale hrdlo měla tak sevřené, že to nedokázala. Jitka se v jejím objetí třásla, jako by právě vylezla z ledové vody.
„Tu holku,“ zavrčel maskovaný muž, „dej sem tu holku!“
„Mááámííí,“ Jitka se k Ireně přimkla ještě pevněji.
„Jděte pryč,“ opakovala Irena.
Roman zapomněl na bolest hlavy, na dech, který měl stále ještě trochu přiškrcený. Sevřel pevněji v dlani střenku nože a několika plíživými kroky se ocitl za zády lupiče. Levou rukou ho objal kolem trupu a pravicí mu přitiskl čepel nože na hrdlo.
„Nech je být,“ řekl.
Lupič se zasmál. Jeho prst na spoušti se pohnul. Irena se schoulila do sebe a zavřela oči. Nestihla by uhnout z rány, děti ji držely na místě jako dvě těžké kotvy.
„Co chceš?“ vykřikl Roman. „Co tu proboha chceš?“
Místo odpovědi se mužův prst na spoušti znovu posunul. Ještě milimetr a pistole vypálí. Do Ireny.
Roman přitlačil nůž, cítil, jak mu po prstech pravice stéká něco horkého. Krev toho muže. Bude ho muset zabít. Aby zachránil Irenu.
Nezabiješ!!!
To slovo se mu vpálilo do mozku, planulo rudě a bíle.
Nezabiješ!!!
Má tohle být ta zkouška? Má snad být Irenin život cenou, kterou má zaplatit za léta štěstí? S hrdlem sevřeným úzkostí si uvědomil, že když bude váhat, bude stejně vinen vraždou. Ten chlap stiskne spoušť, jeho prst překoná poslední zlomek milimetru a zabije Irenu. A na Romanovi spočine vina, že svou ženu nezachránil, přestože měl příležitost.
NEZABIJEŠ!!!
Přikázání získávalo nové významy. Co kdyby se toho chlapa pokusil jen strhnout stranou?
To vše mu proběhlo myslí ve zlomku vteřiny. Rozhodl se rychle, přestože mu to připadalo jako věčnost.
Pustil nůž. Současně se na muže pověsil celou svou vahou a táhl ho do strany.
Prásknutí výstřelu mu zadunělo v hlavě. Jako by se ozvěnou odráželo od lebky a stále rezonovalo v jeho mysli, stále a stále…
„Mááámíííííí,“ zaječela Jitka a přetrhla zvukovou smyčku, otáčející se v Romanově mysli.
Zvedl oči a přes rameno toho mohutného muže – příliš mohutného a těžkého – uviděl Irenu. Ležela pod oknem, hromádka hadrů, nic živoucího, jen pomačkaná látka a vlasy jako zplihlé chaluhy…
Kolem její hlavy se rozlévala louže temně rudé tekutiny. Obličej byl naštěstí zakryt vlasy, ale Roman si všiml drobných kousků šedé hmoty plovoucích v krvi jako v nějaké gurmánské omáčce a uvědomil si, co to znamená.
Zvedl se mu žaludek. Ještě než se zlomil v pase a začal zvracet, uviděl skelný pohled svého syna. Jitka měla oči zavřené, naštěstí, a jen křičela mááámíííí, ale Dan se díval.
Podařilo se mu na koberec vyklopit celou večeři a podstatnou část oběda, když se k němu maskovaný muž otočil a kopancem ho odhodil ke stěně. Roman zády narazil na vypínač – v místnosti byla rázem tma.
Roman si pomyslel, že má zlomená alespoň dvě žebra. V ústech měl pocit, jako by právě snědl zahnívající zvířecí mrtvolu. Znovu se mu nad tím pomyšlením obrátil žaludek, ale už neměl co zvracet.
Opřel se zády o zeď a neschopen vstát a něco udělat, vydával strašné, křečovité vzlyky. Uši mu rvalo Jitčino ječení, teď už se nedala rozeznat slova, byl to čirý děs. Pak se ozvalo tříštění skla. Jitka naposledy vykřikla a její hlas utichl, přidušen, utlumen. A ticho.
Ticho. Horší než ječení Romanovy milé holčičky, horší než výstřel z beretty. Ticho.
Až po chvíli se venku ozvalo houkání sirén. Tohle byla lepší čtvrť, ta nejlepší v Oharcích, dalo by se říci. Sousedé dlouho neváhali s voláním policie, když odvedle slyšeli výstřely a křik.
„Tati,“ řekl do tmy Dan, jakoby ho sirény probudily. „Za to můžeš ty!“
„Co to povídáš,“ zachraptěl Roman.
„Mohl jsi mámu zachránit! Mohla žít!“ křikl Dan.
Roman si vtiskl pěsti do očí a zavyl.
Tak šťastný člověk.
Hystericky se rozesmál.
¨¨¨¨¨¨¨
Policista seděl na židli vedle jeho postele a snažil se z Romana vytáhnout co nejvíc podrobností. Romanovi bylo mdlo, nic ho nebolelo, nadopovali ho injekcemi a prášky, ale všechno viděl neskutečně. V téhle samé nemocnici ležel na dětském oddělení Dan. Byl v práci traumatologů, ale nezdálo se, že by mu to pomáhalo. Několikrát utekl z postele a vydal se po nemocnici hledat svého otce, kterého vinil ze všeho, co se stalo.
Romanovi nezbývaly slzy, jinak by plakal a nikdy by nepřestal.
„Říkal jste, že ten muž byl menší postavy, ale teď tvrdíte, že byl příliš velký a těžký, než abyste ho dokázal strhnout stranou, když mířil na vaši manželku,“ říkal policista zamyšleně. V přestávkách si ťukal na přední zuby koncem propisky. Romana ten zvuk začínal iritovat.
„Byl… byl prostě podsaditý,“ zkusil to vysvětlit.
„Takže žádný dlouhán?“
„Ne, to ne. Spíš mohutný, než vysoký… ale hrozně těžký… hrozně těžký…“
„Klid, uklidněte se, pane Mrázku,“ policista se povzbudivě ušklíbl. V jeho širokém, dobrosrdečném obličeji to vypadalo mateřsky, pokud se to slovo dá použít ve spojení s mužem. „Toho člověka dostaneme.“
„A co moje holčička?“
„Jestli vás chce vydírat, přihlásí se sám. A pak ho dostaneme. Hlavu vzhůru.“
Tohle není žádný obyčejný únos, ty troubo, chtělo se Romanovi zařvat. V tomhle má prsty ta blondýna, co je Smrt.
Pochopitelně to neřekl. Nepotřeboval, aby si o něm mysleli, že zešílel. Ano, sesypal se, když mu ten chlap zabil ženu a unesl dcerku, ale to je pochopitelné, ne? A jinak je Roman úplně v pořádku, až na ta zlomená žebra, děkuji za optání.
„Myslíte, že bude chtít… chtít výkupné?“ zeptal se policisty. To slovo mu nechtělo přes rty, znělo to tak filmově.
„Ano, to si myslím. Pochopitelně to nemůžu říct jistě, ale doufám…“
Zrudl a odmlčel se. Roman to chápal. Policista myslel na to, že ten muž mohl jeho Jitku klidně dávno zabít, že motivem nemusela být touha po penězích a nejspíš také nebyla, nenechte se mýlit, vždyť kdyby ten parchant chtěl peníze… Roman mu je přece nabízel, nebo ne?
Takže vážený pan policejní vyšetřovatel doufá, že je to obyčejný únos. Báječné.
„No,“ zahučel policista, „nevíte, kdo by… nevíte o někom, kdo by se vám chtěl za něco pomstít?“
Vím, pomyslel si Roman, ta blondýna v kalhotovém kostýmu. Chce se mi pomstít za to, že jsem měl štěstí. Zlodějka, ukradla mi dceru.
„Ne, nikoho takovýho neznám,“ řekl nahlas.
„Se všemi svými firemními společníky vycházíte dobře?“ nedal se policista. „A co vaši akcionáři? Lidé, od kterých jste odkoupil pozemky, nebo kterým jste je prodal? Nic?“
„Říkám vám, že ne,“ řekl Roman už trochu netrpělivě.
„No dobře,“ povzdechl si policista, „snažím se vám pomoci, rozumíte? Chceme vám všichni pomoct, ale musíte spolupracovat.“
„To zní, jako bych něco provedl já,“ řekl Roman.
Policista sáhl po diktafonu, který před začátkem rozhovoru zapnul a položil na Romanův stolek. Vypnul jej a naklonil se k Romanovi.
„Podle mě jste toho parchanta mohl zastavit. Ale neudělal jste to. Proč?“
„Nemohl jsem,“ zamumlal Roman.
Bylo mu mizerně. Policista se omluvně usmál, uložil diktafon do své tašky, rozloučil se a odešel. K Romanově posteli připlula sestra s dalšími prášky. Pestrobarevný ptačí zob.
¨¨¨¨¨¨¨
Uprostřed noci Romana probudil šramot u jeho postele. Měl pokoj pro sebe, takže nepřicházelo v úvahu, že by to mohl být nějaký spolupacient.
Posadil se na posteli. Za prosklenými dveřmi bylo světlo, ale pokoj tonul v temnotě. Za oknem visel měsíc jako surrealistická dětská hračka. Romanovi se zdálo – jen zdálo, samozřejmě – že se na něj ta stříbrná koule šklebí.
Znovu se ozvalo zašramocení, od nohou postele. Roman strnul. Bál se otočit hlavu, bál se, co uvidí. Náhle měl absurdní jistotu, že u jeho postele stojí blondýna v kostýmku a natahuje k němu ruku, studenou jako led, ano, studenou a mrtvou, protože ona je Smrt a Konec…
Zprudka otočil hlavu a v hrdle mu zamrzl výkřik, když pohlédl do bledé tváře svého syna.
Dan vypadal, jako by jeho obličej byl zrcadlem, v němž se odráží měsíc. Stejně nehybný a studený. Roman si pomyslel, že to není o moc lepší, než kdyby přišla Smrt. Tohle byl vykřičník za vyčítavou větou. Nedokázal mu hledět do očí, musel sklonit hlavu.
„Tati,“ řekl Dan, „tati, neboj se, já jsem živej.“
„Já vím,“ zašeptal Roman a zvedl zmučený zrak, „já vím, ale co tu děláš a jak to, že nejsi v posteli?“
„Nemůžu,“ řekl Dan a posadil se na postel vedle otce. „Prostě to nejde. Mě se zdálo… To je fuk. Proč jsi nechal toho chlapa, aby zabil maminku?“
„Co jsem měl dělat?“
„Co jsi měl dělat?“ napodobil Dan jeho hlas, se stejně ublíženým tónem. Nevěřícně zavrtěl hlavou, až se mu světlé vlasy, trochu delší než by měly být, zatřepaly. „Měl jsi ho zastavit! Prostě jsi ho měl zastavit, tati, já jsem ti věřil a viděl jsem to všechno a Jitka ti taky věřila a máma taky a ty jsi nás všechny zklamal!“
„Nemohl jsem za to! Vrať se do postele,“ Roman se posadil a vzal Dana za ramena. Teprve teď zjistil, že Dan je oblečený, má na sobě své modré džíny a kostkovanou košili. „Vrať se, než pro tebe přijde nějaká sestra. Proč jsi přišel? Vyčítat mi, že nejsem vrah? Proč?“
Dan začal popotahovat. Roman ho pustil, náhle si uvědomil křehkost toho malého tělíčka. Tu strašnou zranitelnost.
„Mě se zdálo o tý paní, co za tebou chodila,“ sykl Dan. Roman sebou trhl. Chlapec nemilosrdně pokračoval: „Viděl jsem jí, jak je blonďatá a to… ona je studená, viď? Ale není mrtvá. Teda vlastně jo, ale taky ne… Já tomu nerozumím.“
„Neboj se,“ zašeptal Roman a pokusil se Dana přitáhnout k sobě. Ten se odtáhl a podíval se na otce zpod dlouhých řas, stínících velké šedé oči. Jak je krásný, pomyslel si Roman, ještě neztratil dětský půvab…
„Já se bojím,“ řekl Dan, „a ty s tím nic neuděláš.“
„Poslechni, měl by ses vrátit do svého pokoje. Lehni si, a spi. Všechno bude v pořádku,“ říkal Roman, „ta paní, co jsi o ní mluvil, neexistuje. Rozumíš? Je to jenom ošklivý sen. Já jsem se s ní nepotkal! Jen se mi něco zdálo, jako tobě. Nějaký blázen zabil Irenu, jo, to se stalo. Taky unesl Jitku, ale policie ho najde a Jitku nám vrátí. Běž spát.“
Dan ho poslouchal s hlavou nakloněnou k pravému rameni, trpělivě a s jakousi shovívavostí. Když Roman skončil, řekl, jako by to vysvětloval dítěti, které ještě slovům moc nerozumí: „Policajti Jitku nenajdou. Má jí u sebe ta studená paní. Protože je to Zlodějka. Musíme jí najít my. Řekla mi to máma.“
„Kriste pane,“ zašeptal Roman. Doufal, že se mu tohle všechno zdá. Muselo se mu to zdát, nebo se jeho syn zbláznil… Možná se zbláznil on sám, slyší hlasy které nejsou a vidí lidi, kteří tu nejsou.
Zlodějka, dunělo mu hlavou, stará Zlodějka, živá stejně dlouho jako svět, Zlodějka, co krade děti a dělá si z nich masky, Zlodějka.
Zakryl si rukama oči, dětinský pokus uniknout. Dan mu dlaně od obličeje odtáhl.
„Musíme jí zachránit, tati! Musíme zachránit Jitku. Jinak jí ta paní dneska v noci vezme sebou, někam dolů, kde je peklo, nebo tak, jo, tati, prosím!“
Říkal to se strašlivou naléhavostí.
„Neblázni, Dane,“ zkusil to naposledy Roman, „mám zlámaný žebra, jak myslíš, že bych mohl někam jít?“
„Máma říkala, že to není tak strašný.“
Opravdu uzemňující argument.
„Ještě neodešla, aby se mnou mohla mluvit, víš,“ vysvětlil Dan, „a řekla mi, kam musíme jít.“
Vstal, malý chlapec v záři měsíčního světla, tak nepatřičně vyhlížející v sterilitě nemocničního pokoje, jako bodlák uprostřed mramorem vykládaného chrámu.
„A tati,“ otočil se k Romanovi. V očích se mu zableskl odraz měsíčního světla. „Já… myslím, že už věřím v Boha. Máma… neumím to říct, ale On je. Fakt.“
Roman dokázal jen pokývat hlavou. Zlámaná žebra ho začínala bolet. Přesto vstal a jako by ho vedla cizí vůle, začal se oblékat. Své šaty měl naštěstí složené ve skříňce vedle postele. A třebaže byla jeho košile na boku potřísněná krví, byla lepší, než nemocniční pyžamo.
¨¨¨¨¨¨¨
Plížili se nemocničními chodbami, ukrývali se za rohy, jakmile se na obzoru objevila sestra nebo některý z doktorů. Dan přiznal, že neví, jak se z nemocnice dostanou, ale Roman na tom zapracoval a udělal si plán.
Byli v Nové nemocnici, ne v té, která stála na druhé straně města. V Nové nemocnici, kterou pomáhala stavět Romanova firma. Stačilo tedy, aby si vybavil plány a to mu šlo výtečně. Ani teď, když byl ještě omámený léky, ho mozek nezklamal.
Přišel na okno v přízemí, tedy na řadu oken, která se otevírala zevnitř a která neměla zvnějšku mříž. Přes vrátnici by se nejspíš nedostali, leda po dlouhém jednání a Dan tvrdil, že všechno hrozně spěchá. Museli svůj úkol, ať byl jakýkoli, stihnout do rozednění. Pak Jitku nebudou moci zachránit, tvrdil Dan a Roman nevěděl, proč mu nevěřit. Jeho život byl vzhůru nohama, děly se věci, které by jindy dokázal snést jen v americkém akčním filmu, tak proč nevěřit, že se jeho synovi dostalo daru náhlého prozření? Třeba opravdu mluví s Irenou…
Takže do přízemí, přerušil své uvažování, musí teď být praktický a přesný. Není čas přemýšlet, co a jak a proč.
„Dělej,“ sykl na Dana, který se začal opožďovat.
Bodání v zraněném boku Roman vytěsnil na vedlejší kolej. Modlil se, aby se bolest nepřihlásila o slovo silněji, ale zatím to ušlo.
Proplížili se kolem oddělení onkologie, rentgenu, prošli halou v přízemí, kde bylo šero, prázdná křesla a stolky s časopisy opuštěné. Působilo to strašidelným dojmem, jako by z křesílek vyzařovala všechna bolest, trápení a utrpění lidí, kteří na nich kdy seděli.
Dan popoběhl, aby otce dohnal. Roman na něj počkal, promnul si bolavý bok.
„Tady to je,“ ukázal na řadu oken v chodbě.
Chodba byla, jaká smůla, jasně osvětlená a každou chvíli po ní přešla nějaká sestra. Jako na potvoru právě tady byly umístěny operační sály a nejmíň v jednom z nich byl i v noci provoz. Bouračky, manželské hádky, možná pár nepovedených sebevražd…
„To nepůjde,“ zavrtěl Dan hlavou a povzdechl si. Nevypadal, že by chtěl začít plakat, ale byl smutný, tak smutný, že Romana bolelo srdce. „Musíme jít jinudy, tati. Máme hrozně málo času.“
„Kam přesně se musíme dostat?“ zeptal se Roman. Trochu se bál odpovědi a když ji dostal, vyrazila mu dech.
„Do katakomb,“ řekl Dan. Vyslovil slovo katakomby, jako by šlo o nějaký nesmysl z dětské říkanky.
„Myslíš… Myslíš ty chodby pod kostelem?“
„Jo,“ řekl Dan po krátkém zaváhání, „katakomby. Tak se tomu říká, ne?“
„Ano, přesně tak. Ale proč?“
„Nevím,“ řekl Dan netrpělivě. „tati, nemůžeme tu stát a čekat. Musíme jít!“
„Jinudy se ven nedostaneme,“ řekl Roman po krátkém přemýšlení. Danova tvář se zkřivila zoufalstvím. „Leda bychom šli přes vrátnici, ale to bychom museli vyplnit kvanta papírů a…“
„Na to není čas,“ doplnil Dan.
„Přesně.“
Krčili se u zdi mezi dvěma křesly, v prázdné hale. Za zády měli místnost vrátného, mohli ho dobře vidět, jak se ve své kukani opírá o opěradlo židle a čte si v novinách. Před sebou měli chodbu, osvětlenou a frekventovanou.
„Hele, Danku,“ oslovil Roman syna. „Vidíš támhle ten květináč?“
Samozřejmě, že ho viděl. Oba ho viděli. Stál blízko nich, pod jedním z oken. Obrovský, palma v něm rostla do nejméně dvoumetrové výšky.
„Myslíš, že by ses za něj dovedl skrčit?“
Dan pochopil a radostně přikývl. Počkal, až bude chodba prázdná a přeběhl ke květináči. Skrčil se za něj, když po chodbě přešla sestra nesoucí na podnose chirurgické nástroje.
„Teď otevři okno,“ sykl na něj Roman, jakmile sestra zmizela. Dan se napřímil a otočil kličkou. Tou nižší. Na vyšší nedosáhl. Ohlédl se na otce a pokrčil rameny.
„Doprdele!“ ulevil si Roman, až ho samotného udivilo, že ta slova vyšla z jeho úst. Ještě aby začal mluvit sprostě. To mu vážně chybělo.
„Stoupni si na kraj toho květináče,“ poradil Danovi, třebaže věděl, jak je to nebezpečné. Jestli Dan květináč převáží, udělá to hroz
