Došli k nízkým dřevěným dveřím v kamenném bloku. Visel na nich jednoduchý zámek, jako by to byla školní skříňka.
Dan do zámku několikrát uhodil kamenem, ale jeho údery postrádaly ráznost, která byla zapotřebí. Roman mu kámen beze slova vzal z ruky a napřáhl se. V okamžiku, kdy kamen letěl na zámek připraven jej urazit, Romana napadlo, jak hrozně je to všechno absurdní, jak hrozně nesmyslnou věc provádí a –
Zámek povolil s kovovým lupnutím. Roman o krok ustoupil a sledoval, jak se dveře otevírají se skřípáním, které patřilo spíš do nějakého ze strašidelných románů osmnáctého století, než do dnešní doby. Dnes už dveře neskřípou, dnes ten zvuk nezní strašidelně, nest çe pas?
Nepřítomně si olízl klouby prstů pravice, které si při úderu odřel o dřevo. Měl je krvavé a tušil, že dnes tu bude krve víc. Mnohem a mnohem víc. A jestli si nepospíší, bude ta krev patřit jeho milované dcerušce.
Ze dveří do kostela, otevřených a zejících jako vykotlaná díra v zubech, táhl vzduch ještě chladnější, než byl ten venku, pokud to bylo možné. A to nejspíš bylo.
Roman si chtěl ještě rozmyslet, zda se do toho tmavého otvoru, vedoucího čert ví kam, ponoří, ale Dan ho předběhl a v otevřených dveřích zmizel. Roman musel za ním, chtě nechtě. Nepotřeboval ztratit i druhé dítě.
¨¨¨¨¨¨¨
Nějak se tmou domotali k oltáři. V hlavní lodi bylo šero, žádná hustá černota. Při pohledu na okázalou nádheru kolem sebe se Roman zachvěl, a nebylo to jen zimou.
Musel uznat, že i kostely mají něco do sebe, možná jsou i majestátnější, než otevřená krajina, nebe nad hlavou a větve stromů. Protože na tomto místě se za staletí shromažďovala víra lidí. Opravdu silně věřících lidí. Snad sem přišli i bezvěrci, ale tohle místo bylo svaté.
A to, co Roman s Danem dělali, zavánělo svatokrádeží, hrozným zločinem. Co tu vlastně chtějí provádět? V chodbách pod kostelem se ztratí, vždyť sebou nemají ani blbou baterku!
Roman už v katakombách byl, jednou když byl malý s rodiči a pak několikrát s dětmi a Irenou. Bylo to bludiště, kterým je bezpečně provedla průvodkyně, ale v kterém by se sami ztratili. Téměř jistě. Vlastně úplně jistě.
„Dane,“ zašeptal a chlapec mu sevřel ruku, „já nevím…“
„Jitka je dole,“ prohlásil chlapec zarputile. „Nemohl jsem se splést.“
Pustil se otcovy ruky a dotápal šerem ke vchodu do katakomb. Přes cestu byla natažena šňůra s cedulkou, jejíž smysl Roman uhádl, aniž by ji musel číst: nevstupujte, prosím. A možná je tam i: životu nebezpečno. Sakra!
Uvědomil si, že, třebaže jen v duchu, právě klel a to ještě v kostele. Opravdu dobrá premiéra.
Stál před šňůrou jako poslušné děcko, nějak se neodvažoval ji překročit. Bylo by to v jistém smyslu horší, než urazit zámek v zákristii.
„Počkej tady, tati,“ pošeptal mu Dan a někam se na chvíli ztratil. Když se zase objevil, v ruce třímal pozlacený kříž, který zřejmě sebral z oltáře.
„Dane to nemůžeš,“ zhrozil se Roman. Pokusil se polknout sliny, které se mu nahromadily v ústech, ale nedokázal to. Měl hrdlo stažené posvátnou hrůzou, která se ho zmocnila. „To je svatokrádež.“
„Budeme ho potřebovat a Bůh se na nás nezlobí,“ odpověděl Dan věcně.
„Jak to víš?“
Chlapec pokrčil rameny.
„Musíme přejít tu šňůru,“ řekl místo odpovědi.
Roman s obtížemi odtrhl zrak od kříže, zlatě se lesknoucího v šeru. Dan ho držel v obou rukou, s velkou úctou a vážností.
Aspoň že to. Otočil se ke šňůře.
Něco tu není v pořádku.
Zmateně zavrtěl hlavou. Byl by přísahal, že se šňůra pohnula, zavlnila, i když tu nebyl žádný průvan.
Zvedl nohu, aby šňůru překročil, když ta náhle s těžkým žuchnutím spadla na zem.
Ne, něco tu není v pořádku. Obyčejná šňůra by neměla vydat takový zvuk, když upadne a hlavně by neměla padat sama od sebe.
Roman se stáhl, s jistým neosobním pobavením zjistil, že oddychuje prudce a vyděšeně. Nedělalo to dobře jeho boku, to tedy ne…
Z podlahy se ozvalo zasyčení.
„Kristepane,“ zašeptal Roman a překotně ustoupil o několik kroků zpět. Před ním se zvedala do útočného postoje kobra, oči jí nepřirozeně, žlutě svítily.
„Tati neboj, to je jen přelud,“ řekl Dan, ale neznělo to moc jistě.
„Tady by se takový věci dít neměly,“ zašeptal Roman přiškrceným hlasem. „Je to snad kostel, ne?“
„Ale oni ho znesvětili,“ řekl Dan.
„Jaký oni?“ zavrčel Roman.
Začínal ztrácet trpělivost. Nespouštěl oči z kobry, která se každou vteřinou chystala zaútočit, ale nejraději by se otočil a vytřásl z Dana všechno, co ví.
Dan se pomalu postavil před tátu, kříž v napřažených rukou před sebou. Romanovi se zdálo – muselo se mu to jen zdát – že kříž začíná zářit.
„Jdi pryč,“ řekl Dan hadovi. Jeho hlas se v rozlehlé prostoře hlavní lodi rozléhal, mohutněl a odrážel se ozvěnou. „Nech nás projít. Poroučím ti to v Božím a Kristově jménu!“
Had couvl, jako by znejistěl. Pak učinil krátký výpad Danovým směrem, ale kříž, který teď doopravdy zářil, ho zastavil.
Dan proti němu vykročil a had se stočil do klubíčka, náhle malý a neškodný. Když Dan udělal další krok, had se změnil zpět v červenou šňůru a zůstal ležet na kamenné podlaze, chlapci u nohou.
Roman zamrkal. Dan se otočil a pokynul mu, aby šel dál.
„Poslyš…“ začal Roman, „to s tím hadem nebylo… nebylo to skutečný, viď? Byl to přelud. Žádnej had tu nebyl.“
Uvědomoval si, že blábolí, ale potřeboval rozumné vysvětlení, tak jako žíznící kapku vody. Dan se na něj ohlédl a s unavenou rezignací souhlasil: „Ne, žádnej had tu nebyl. Jenom se ti něco zdálo.“
Začali slézat po mokrých, studených schodech dolů do katakomb. Nebyla to cesta ani lehká, ani příjemná. Oslizlý kámen a temnota, vědomí, že jsou v podzemí…
Dan šel první, Roman se ho držel za košili a tápal za ním. Oba se opírali o stěnu. Postupovali pomalu, v naprosté temnotě bylo těžké odhadnout, kde na straně cesty zeje jáma. Roman si pomyslel, že pokud ho dřív nesloží další neuvěřitelný zážitek, postarají se o to jeho zlámaná žebra. Představil si, jak mu probodávají plíce a musel se přemáhat, aby se neposadil k chladné zdi a nezačal skučet bolestí a beznadějí.
„Neříkej mi, že víš, kudy a kam jdeme,“ řekl Danovi. „Byl jsi tu párkrát, snad si nemyslíš, že to tu znáš zpaměti?“
„Pssst,“ napomenul ho chlapec. Role se obrátily. Otec poslouchal svého syna. „Slyšíš?“
Roman se pokusil mezi kapáním vody napravo od něj a zvukem vlastního dechu něco zaslechnout. Podařilo se mu to. Vzdálený zvuk varhan, podivně pokřivený, snad vzdáleností, snad sklepními prostorami a zpěv.
„Musíme za tím jít,“ řekl Dan.
Jako by něj s těmi slovy vjela nová energie, začal svého otce táhnout temnotou. Zdálo se, že se Dan ve tmě pohybuje s kočičí samozřejmostí, zato Roman klopýtal a narážel do stěn. Bolest v boku neustávala, ale už si na ní zvykl. Víc ho zajímalo, jak to, že jde Dan tak jistě. Zeptal se ho, když byli záhadné hudbě blíž.
„Svítí mi kříž,“ vysvětlil Dan, jako by ho udivovalo, že to otec nevidí.
Romana to vyděsilo, pomyslel, že je hodně malověrný, když nevidí Boží světlo, které vede jeho syna. Pokoušel se ve svém nitru najít víru, přijmout zázraky, které se kolem něj dějí, ale nedokázal to.
Musel se zasmát. Jeho hlas zněl v zatuchlé chodbě nepatřičně, chraplavě, jako hlas někoho, kdo je dávno mrtvý, ale neví o tom.
Hudba už byla jasná, mrazila, pronikala do morku kostí. Podobalo se to varhanní hudbě na mši, ale přesto ji to vyvracelo, každý tón odhaloval skrytou stránku, za nádhernou a honosnou maskou se skrýval obličej rozežraný červy a hnilobou. A ten zpěv…
Tak zpívají ďáblové, napadlo ho a uvědomil si, že by se nejspíš nedivil, kdyby na tom skrytém místě pod kostelem objevil Satanův trůn.
„Tati,“ zašeptal Dan a zastavil se. Sevřel Romanovi ruku. Oba dva se třásli, zimou i strachem. „Už jsme skoro tady.“
Zpěv ustal, jako by Danova slova byla tajeným heslem. Varhany zněly dál, jen tlumeněji. Odněkud zepředu zazněl ženský smích.
„Tak jdeme,“ řekl Roman, „jdeme.“
Pobízel spíš sám sebe, než Dana. Chlapec vykročil vpřed stejně jistým krokem jako prve, ale Roman se vlekl u stěny, vzduch mu hrdlem procházel se zlověstným hvízdáním. Byl to jen pocit, nebo cítil v ústech chuť krve?
Za záhybem chodby Romana oslepilo světlo, narudlé a přesto řezavě ostré. Zastavil se, zakryl si oči. Zvuk varhan byl blízký a silný, rval uši. Roman slyšel, jak Dan křičí něco nesrozumitelného. A slyšel hlas Jitky, ale to ho ani neudivilo.
Pak všechno utichlo a Roman před sebe zamžoural očima, jen pomalu si zvykajícíma na přechod z naprosté tmy do tohoto světla. Podobalo se záři slunce těsně předtím, než zapadne; bylo to těžké a nějakým způsobem špinavé světlo. Romana z něj bolely oči, přesto se však dovedl rozhlédnout kolem sebe.
Byl v podzemní jeskyni, kterou, a tím si byl jist, průvodkyně turistickým výpravám nikdy neukázala. Na naprosto neznámém a tajném místě katakomb.
Pochyboval, že by sem kdokoli jiný dokázal najít cestu, jak to dokázal Dan, a když už jsme u toho, nebyl si moc jist, jestli jeho obdařený chlapec dovede najít cestu zpět.
Jeskyně nevypadala jako něco z tohoto světa. Ze stěn trčely ostré kamenné špice ve všech myslitelných úhlech a v některých případech i v úhlech naprosto nemyslitelných. Jako by ožila fantazie šílence, pokřivující a ohýbající realitu podle neznámých zákonitostí.
Roman cítil nevolnost, když se na to musel dívat, hrudník se mu svíral, snad tady dole nebyl ani normální tlak. Snad se tohle místo víc než čemukoli jinému podobalo neprobádaným mořským hlubinám.
Roman by se nejraději otočil a dal se na útěk. Jen představa sebe samotného, jak klopýtá labyrintem chodeb, z nichž jen některá a možná také žádná, vede do jeho světa, mu v tom zabránila.
A to ještě neviděl, nebo do své mysli nepojal vše, co viděl.
Uprostřed jeskyně byla k obrovskému plochému kameni připoutaná Jitka, díkybohu nezraněná, jen strašlivě vyděšená. Nad ní stála blondýna z nábřeží a světlo, přicházející odevšud a odnikud, se kolem ní vlnilo, zahýbalo a rozostřovalo. Roman chápal, že teprve teď ji vidí tak, jak skutečně vypadá. Nebo je tomu alespoň hodně blízko.
Neměla upíří tesáky, jak očekával, neměla rudé oči, ale šířila kolem sebe něco děsivého, něco, co rozechvívalo samotnou skutečnost. Zdálo se, že do sebe vtahuje všechno dobré a rozumné, že to vysává i z lidské mysli a nechává ji prázdnou napospas šílenství.
Usmívala se.
Roman věnoval ještě jeden pohled Jitce. Oddechl si, když v jejím pohledu zachytil zdravý rozum.
Nevěděl, jak se jí podařilo přečkat bez úhony ve společnosti té strašné ženy – už jí neříkal Smrt, Smrt si představoval rozumnější a lidštější – ale zatím byla v pořádku a to bylo hlavní. I Dan, stojící o pár kroků blíž té ženě, se držel statečně. Kříž, který třímal v pravici, rozháněl podivné světlo.
„Věděla jsem, že přijdete,“ řekla žena.
Při zvuku jejího hlasu se Romanovi zatočila hlava, jako by mu do uší lila jed.
„Jdu si pro svojí holčičku,“ řekl, třebaže mu mluvení dělalo obtíže. Jako by každé slovo musel protlačit ven a pak ho ještě dosunout až k uším blondýny. „Takže jí radši odvažte.“
„Ne,“ řekla.
„Proč?“
„Potřebuji její tělo. Tohle mi dlouho nevydrží,“ mluvila o tom, jako by šlo o převlečení obnošeného šatstva.
„Co jste zač,“ vyhrklo z Romana.
Okamžitě jak to vyslovil, toužil vzít otázku zpět. Nechtěl to vědět.
„Je to Zlodějka,“ řekl pomalu Dan, aniž by se na otce ohlédl. „Je to odporná Zlodějka. Chce Jitku ukradnout.“
„Proč zrovna Jitku? Proč jste si nevybrala jiný dítě? Co jsme vám udělali?“
Žena Zlodějka, se usmála. Pomalu, jako když ze lžíce stéká med – jenže tohle by musel být med z vraních ok a durmanu – začala hovořit: „Baví mě pozorovat, jak si namlouváš, že máš silnou víru. Ach ano, věřil jsi, ale jen sám v sebe. Bavila mě pozorovat, jak se ta tvoje nadutost hroutí. A, samozřejmě, se mi také líbí tahle holčička.“
Natáhla ruku a pročechrala Jitce vlasy.
„To vám nemůže projít,“ zašeptal Roman, „tohle je moje dcera a… i když si vezmete… vezmete její tělo, budu tu já a bude tu Dan, a my dva budeme vědět, kdo jste.“
„Ne, nebudete,“ řekla žena. „pro vás dva by bylo lepší, kdybyste mne vůbec nenašli. Pak by se vám Jitka vrátila, samozřejmě ne taková, jaká byla předtím, ale to byste přičítali šoku. Časem, za pár let, by odešla a nikdy byste o ní neslyšeli. Tak to dělávám. Ale vy zemřete.“
Při poslední větě sebou Roman škubl – ne proto, že se zmínila o jeho smrti, ale protože mu připomněla Irenu. Irenu a to ubohé malé děťátko, které nosila pod srdcem.
„Tys poslala toho chlapa, aby mi zabil ženu,“ zavrčel.
„Myslím, že se stejně dobře postará i o vás,“ řekla žena, „protože mě se nelíbí ta věcička, kterou drží v ruce Dan. Ale Praseti to vadit nebude.“
Naklonila hlavu ke straně.
„Viď že ne, Prase?“
Muž, kterému se říkalo Prase, se náhle, jako by vyrostl ze skály, objevil po Zlodějčině levém boku. Roman okamžitě poznal chlapíka, který k nim v noci vtrhl. Teď neměl masku, Roman dobře viděl do jeho masité, zarudlé tváře, ale stejně ho poznal. Poznal by ho, i kdyby se převlékl za Mikuláše a začal tančit foxtrot.
„Tati,“ šeptl Dan, „musíš ho dostat. Já se postarám o ní.“
Roman neměl čas odpovědět, dokonce ani přikývnout. Prase zvedl svoji berretu a zamířil jejich směrem.
„Nejdřív toho kluka,“ poručila Zlodějka.
„Néééééé,“ zavřeštěla Jitka a začala se na kameni zmítat, marně se snažíc vyprostit z pout.
Roman stačil odskočit stranou, když třeskl výstřel. Dan se stejně hbitě sehnul a rozběhl se k Zlodějce. Odražená střela Romanovi hvízdla kolem ucha. Prase namířil na Dana znovu, tentokrát ho musel trefit.
Musím něco dělat, blesklo Romanovi hlavou, něco dělat, honem… ale co? CO?
Vrhl se kupředu jako brankář, pokoušející se chytit obtížný míč. Skočil na Dana a strhl ho k zemi, právě když vzduchem hvízdla další střela. Tahle Romanovi pročesala vlasy na spánku a natrhla mu ucho. Roman se s obtížemi napřímil, dlaň přitištěnou na krvácející ucho. Mlhavě viděl Zlodějku, sklánějící se nad Jitkou, jako by se ji chystala políbit. Jeskyně měnila rozměry, houpala se jako loď v bouři.
Roman vyrazil vstříc Praseti, právě když se tento chystal k třetímu výstřelu. Bolavý bok ho zradil, Roman upadl na kolena těsně předtím, než stačil do Prasete narazit. Muž k němu sklonil hlaveň pistole a vystřelil. Bylo to jako dostat do hrudníku ránu od boxera těžké váhy. Roman zapotácel a svalil se na záda. Oči mu začala zastírat šedá mžurka, na okamžik myslel že je to snad nějaké třetí víčko, že se z něj stal plaz.
Vedle něj stály nohy Prasete. Roman napjal všechny síly a pověsil se na něj. Podařilo se mu muže strhnout k zemi. Slyšel, jak mu vypadla pistole a zazvonila o kamennou podlahu. Zajímalo by ho, co v tu chvíli dělá Dan, jak se on vypořádává se Zlodějkou.
Neměl však čas rozhlížet se kolem. Dřív, než se Prase stačil vzpamatovat, hmátl Roman po pistoli a přiložil mu ji ke spánku.
„To… máš… za… Irenu,“ vypravil ze sebe sípavě a stiskl spoušť.
Když ho ohodila krev, střepiny lebky a kousky mozku, Roman o tom už nevěděl. Odcházel ruku v ruce se svou manželkou do světla, které bylo vším…
„Tati,“ zasténal Dan, ucítil jeho odchod jako sevření obří ruky kolem hrudníku. „Tati…“
Podařilo se mu zabránit Zlodějce, aby Jitku políbila a ukradla tak její tělo. Teď stála před ním, krásná ústa, která jí nepatřila, zkřivená zlobou a strachem. Bytost, která si říkala Zlodějka a která nechala zemřít tolik lidí, že by zaplnili pár zájezdových autobusů, se bála.
Ten chlapec měl sílu, o které jeho otec jen snil a kříž, který by v cizích rukou měl jen váhu pozlaceného kovového předmětu, se v rukou Danových měnil v nebezpečnou zbraň.
Teď ale vytušila šanci.
„Tvůj otec je mrtvý,“ řekla škodolibě, „pročpak k němu nepřiklekneš a nepláčeš, maličký.“
Chvilka nejistoty, to bylo vše, čeho dosáhla. Pak Danovy oči v bledé tváři zaplály.
„Ale Prase je taky mrtvej,“ řekl, „a ty budeš taky. Zlodějko.“
„Dej to pryč a odejdi. Vezmi si svou sestru a jdi,“ to už znělo jako prosba.
Něco, co Zlodějka nikdy dřív nevyslovila.
„Vezmu si ségru. Ale napřed si to s tebou vyřídím,“ řekl Dan a v jeho tváři se objevil výraz, který Zlodějka a její soukmenovci dobře znali. Výraz mužů, kteří proti nim bojovali a často vítězili, i když ztratili své nejdražší. Mužů, kteří byli prostě bojovníky, a před kterými se Zlodějka naučila mít respekt. Jenže jak mohla tušit, že tenhle kluk…
Jeho otec byl přece zbabělec!
Poslední větu řekla nahlas a Dan k ní natáhl ruku s křížem.
„To teda nebyl,“ řekl, „a ty, ve jménu Božím, zmiz z tohoto světa!“
Tělo, které Zlodějka uzurpovala, se začalo svíjet. Jeskyní se rozlehl jekot jako z tisíce ženských hrdel. A Dan ucítil pach, podobný pachu škvařené gumy.
„Ve jménu Kristově, vrať se tam, odkud jsi přišla!“
Tělo sebou škubalo v křeči. Z úst, pootevřených v šílené grimase, stoupal kouř, malé nazelenalé pramínky kouře, kroutící se jako červíci.
Dan pokročil a přiložil kříž na hruď těla, které Zlodějka obývala. Okamžitě vzplálo, ohněm, který přicházel zevnitř. Oční bulvy pukly žárem.
Chlapec ustoupil a zakryl si oči, jako když v televizi přišla ošklivá scéna. Tělo před ním se zhroutilo, černalo.
Odvrátil se a přiklekl k balvanu, aby rozvázal pouta své sestře.
¨¨¨¨¨¨¨
Rozednívalo se, když ze dvířek zákristie kostela Nanebevzetí panny Marie vyšly dvě děti. Držely se za ruce, osmiletý chlapec a o něco mladší holčička. Tvářily se vážně, smutně. Na jejich tvářích zasychaly stružky slz. Nesly si sebou něco, na co nikdy nedokáží úplně zapomenout, i když budou po zapomnění toužit. Šly ulicí od kostela dolů a ranní slunce jakoby svítilo jen na ně a jen pro ně.
