„Je půlnoc,“ řekla tiše, spíš pro sebe, stará žlutá garvotka, hřející si dlouhé ztuhlé prsty nad plameny ohně, plápolajícího v krbu.
„Ano,“ zabručel Antrof, sedící v pohodlném křesle blízko krbu. Oba rádci trůnili na vysokých židlích u dubového stolu v rohu místnosti..
Byla to podivná a zlověstná sešlost v pokoji zdobeném barevnými koberci a gobelíny a pestrými obrazy malovanými velkým umělcem Tellvelem Turylským, jehož mecenášem byl král Chrysaétos; tento umělec už nežil, ale nejspíš by se podivil, kdyby viděl, co se děje pod jeho obrazy.
Oheň v krbu zapraskal a vylétl roj jisker.
„Je půlnoc,“ řekla garvotka znovu, tentokrát nahlas a s důrazem, zíraje zlostně do plamenů.
„Tak kde je ten tvůj paprsek, babo?“ zeptal se posměšně Cipfó.
Garvotka si ho nevšímala, zdála se být plně soustředěna na plameny. Začala vyslovovat dlouhé věty v cizím a tvrdém jazyce, plameny se daly do tance a na krátký okamžik v nich bylo možno zahlédnout nejasné stíny. Garvotka sáhla do pytlíku, zavěšeném za páskem a vytáhla hrst něčeho, co vypadalo jako sušené švestky. Vhodila je do ohně.
Plameny ztuhly a na pár chvil vytvořily obraz lidské postavy v rozevlátých šatech, běžící dlouhou tmavou chodbou. Pak oheň zapraskal, obraz zmizel a všechno bylo jako dřív.
„Ilka je v paláci,“ oznámila garvotka a unaveně usedla na lavici u stěny.
„To tvé čarování je stále horší a horší,“ podotkl Cipfó, „trvá ti věčnost, než svedeš tak jednoduchou věc. Tevolanans by to dokázal za několik vteřin, ale ten by nám dokázal ukázat samotný tábor toho kováře a bývalé Diporovy armády. A nepotřeboval by tomu, koho chce vidět, dávat nějaký očarovaný předmět, jako to děláš ty. Myslím, že bylo zbytečné osvobozovat tě z Anfu.“
Garvotka se na rádce zadívala pohrdavě a s trochou zlosti.
„Zbytečné,“ ušklíbla se. „Ale udělali jste to, protože on vám to přikázal. Já nejsem Tevolanans, a tedy nemohu dokázat, to co dokáže on. Ale být vámi, byla bych ráda, že tu Tevolanans není a že toto území nemá pod svou nadvládou, protože pak by vás za každou chybu potrestal mnohem krutěji, než se trestáte sami. Možná už nedokáži věštit bezchybně, ale naposledy jsem to dokázala tehdy, když jsem předpovídala konec Antrofovy vlády s pomocí chlapce z Druhého světa. To byla pravá věštba.“
„Ale ta věštba se nesmí vyplnit, vždyť právě teď se tomu snažíme zabránit.“ Cipfóúv hlas zněl kolísavě, jak garvot přemáhal zlost a nenávist, která však pod chatrnou zástěrkou jeho slov prosakovala jako voda prosakující tenkou látkou.
Stařena se sípavě zasmála: „Já vím, že kdybyste se nebáli mých kleteb, už byste mne dávno zabili za to, že vám říkám pravdu. Myslíte, že vám mohu nějak pomoci? Opravdu si to myslíte? Nemylte se, já mohu vidět cestu, po které kráčí osud, ale není v mé moci tu cestu měnit!“
„Tak proč s námi zůstáváš, víš-li, že to špatně skončí?“
„I to je dáno. Není to dobré, měnit věci, které dal Mawir a pokoušet se prodloužit lhůtu, kterou On dal.“
„Jsi šílená,“ zabručel Antrof.
Garvotce zaplály oči: „Ne, jsem poslední z rodu Werggan z Anfu, a možná má moc slábne, ale šílená nejsem!“
V tu chvíli vstoupila do místnosti Ilka.
„Neruším?“ usmála se nejistě, poklonila se Antrofovi a pokračovala: „Na chodbě jsem se srazila s nějakou vílou, byla tak zabraná do hovoru s gaverlou z osobní stráže Vašeho veličenstva, že si mě ani nevšimla.“
Garvotka v tu chvíli zadržela dech a s napětím sledovala, jak na nevinnou poznámku zareagují rádci, až konečně Antrof mávl rukou: „To je nepodstatné, mluv k věci!“
Tehdy se garvotka Fagné z Anfu usmála a nenápadně se vytratila z místnosti.
Cottie, víla, která se za Rinina pobytu v paláci o malou vílku trpělivě a obětavě starala, byla lesní víla z končin kolem řeky Maitrsy, slunného kraje plného veselých a zpěvavých lidí; z kraje lásky a horké krve, tanců a nekonečných slavností. Víly a ostatní bytosti tu od pradávna žily v přátelství s lidmi, navzájem si předávaly své poznatky, zkušenosti a moudrost a právě z tohoto kraje pocházelo nejvíc míšenců, napůl vil a napůl lidí a podobně. Cottie byla v tomto směru skoro raritou, byla „čistokrevná“ jen její dědeček z matčiny strany byl elf, ale to jí nijak nepomohlo, když ji v jejích třinácti letech chytil oddíl Antrofových vojáků, kteří krajem projížděli.
Cottie brzy pochopila, že garvoti mají navrch, protože znají nějaké kouzlo, které víly v jejich blízkosti zbavuje moci a postupem času se z ní stala šikovná a pracovitá kuchařka. Ačkoli měla častokrát chuť přisypat rádcům a královi samotnému do jídla přísadu ne zcela stravitelnou, nikdy takový krok nepodnikla. Byla dost rozumná na to, aby si uvědomovala, že by tak uškodila nanejvýš ochutnavači a sama sobě.
Teď už jí táhlo na osmnáct a mnohé se za dobu v paláci strávenou naučila. Třeba i to, že aby zde přežila i nadále, musí volit cestu nejmenšího odporu.
Na druhou stranu zjistila, že myšlenky jí nikdo kontrolovat nemůže, dá-li si pozor, aby byly tajné i pro gaverly, a že poslouchání za dveřmi je sice neslušné, ale i objevné a užitečné.
Díky těmto dvěma objevům v ní začala klíčit naděje, že se přece jen bude moci vrátit domů a že garvotská vláda nebude trvat věčně. Bylo jí jasné, že se to nestane jen tak, z ničeho nic a že musí čekat na příležitost, jak pomoci sobě i povstalcům.
A právě dnešní noci, když s gaverlou Dlsem projednávala, co si Antrof bude přát zítra k jídlu, vrazila do ní na chodbě paláce černovláska s bílou pletí, Ilka, a víle bylo, jako by do ní vrazila příležitost.
Věděla, jako ostatně všichni v paláci až na několik nově příchozích služebných, o Ilce a jejím donášení dost, ale na rozdíl od ostatních věděla i o tom, co se děje kus od města ve Větrné pasti a v Otisku dračího drápu. A co víc, tušila i důvody, proč proti povstalcům Antrof nezakročí, dokud má navrch: v Nomituru byla jen malá vojenská posádka a než by sem dorazili vojáci z nejbližších pevností, trvalo by to příliš dlouho a bylo by to příliš nápadné. Odvolat jedno z vojsk v Zelené pánvi by znamenalo dát Vivianě možnost zaútočit na ty zbylé a třeba je i porazit, nebo s nimi udělat totéž, co udělali Andrej s Danerem s Diporovou armádou, a toho se Antrof obával velice a jeho rádci ještě víc. Ne že by jim záleželo na životech povstalců nebo vlastních vojáků, ale věděli, že vycení-li Haisonský pes zuby, bude s největší pravděpodobností podpořen i psy z širého okolí. Do Zelené pánve se nesměla dostat ani zprávička o čemkoliv, co by souviselo se situací kolem Nomituru. Viviana se nesměla dozvědět, že není osamělá. A tak se Antrof a jeho rádci snažili vlákat Geodora, Douneeho a jejich lidi do pasti. To, že je s nimi Andrej, je jen dobře; až past sklapne, říkali si nejspíš, bude v ní pořádný úlovek.
Cottie přerušila rozhovor a rozběhla se za Ilkou.
Měla štěstí. Dveře, které se za Ilkou zavřely, hlídal tlustý skřítek, opřený o kopí jako o vycházkovou hůl dřímal a rozkošnicky pomlaskával. Cottie počkala a opatrnost se jí jako už mnohokrát vyplatila, neboť ze dveří chvilku po Ilčině příchodu vyklouzla stará žlutá garvotka a dala se chodbou doprava.
Víle se zazdálo, že na ní garvotka pohlédla a shovívavě se pousmála, ale mohl to být jen klam a asi také byl. Když kroky stařeny dozněly, zula si Cottie střevíčky a potichu se připlíživše ke dveřím, přitiskla ucho ke klíčové dírce, což byl nejlepší a nejosvědčenější způsob jak poslouchat. Koutkem oka přitom sledovala skřítka.
„Když necháme na tržišti rozestavit stráže…“ bylo slyšet hlas Portonův, přitlumený, jak pronikal těžkým dřevem dveří.
„To nebude nic platné. Chtějí-li vyvolat nepokoje a bouře, dosáhnou toho tím snadněji.“
„A zavřeme-li bránu?“
„Domyslí si, co se stalo a možná i kdo to prozradil a my přijdeme o zpravodajku,“ hlas Cipfóúv zněl otráveně a unaveně.
„Počkejte,“ ozvala se Ilka. „Chtějí se do města a do paláce dostat tak, že přivedou jako zajatce ty dva kluky. A nejde vám právě o jednoho z nich?“
„Začínám chápat,“ řekl Porton, „ale mluv dál.“
„Necháte je dojít do města a pak do paláce jako by nic. Až budou tady, nebude nic těžkého je zneškodnit. Stačí na to pár vojáků. Pak jim nějaké šaškování na tržišti nebude nic platné. Vzdají to, myslím, když půjde o život toho kluka.“
„Ale co lidi?“
„Nevzbouří je, protože budete moci Geodorovi a Douneemu moci klást podmínky dřív, než to stačí udělat. A pak, těch pár lidí, co půjdou na tržiště, můžete rovnou zneškodnit, protože ostatní chtějí vejít do města, až když už to tu bude bublat. A to nebude. Těm prostě přibouchnete vrata před nosem.“
„Ilko, myslím, že tě jmenuji rádkyní, až bude po všem,“ ozval se Antrof. Jeho hlas trochu kolísal, nejspíš si nebyl jist, jak tuto větu přijmou rádci.
Dál už Cottie neposlouchala. Opatrně překročila strážce, a lehce jako pták puštěný z klece rozběhla tmavou chodbou. Věděla, že teď nadešla její chvíle a bylo jí lehko u srdce. Doba nečinnosti pominula, přišel čas přiložit ruku k dílu.
Cottie se cestou ke kuchyni stavila ve své komůrce pro dva pytlíky sušeného koření. Na obou bylo červenou bavlnkou vyšito: Chirpa dvojlistá, květy. Pytlíky vysypala do kastrůlku a rozběhla se do vojenské kuchyně v podzemí paláce.
Vojenská kuchyně byla místo temné a špinavé a spousta loučí na stěnách se marně snažila zahnat tmu. Nad třemi ohništi visely na řetězech zapuštěných do stropu tři obrovité kotle. V nich se vařilo jídlo pro stráže v Paláci, vojenské hlídky ve městě a pro všechnu tu vojenskou chásku, která se v Nomituru zdržovala.
Vrchním kuchařem zde byl velký zarostlý muž, který o sobě tvrdil, že je z poloviny santargejec a zřejmě to byla pravda, podle jeho hrubého vzhledu a drsného chování.
Když do kuchyně přišla Cottie, právě spal, hlavu opřenou o pytel s obilím, těžce chrápal a zřejmě mu bylo úplně jedno, že za půl hodiny má mít připravenou snídani. Cottie došla až k němu a lehce s ním zatřásla.
Chlap otevřel jedno zarudlé oko.
„Co je?“ zavrčel.
„Mám uvařit polévku?“ zeptala se víla.
„Jo,“ opověděl kuchař a oko zase zavřel.
Cottie se dala se do práce.
Když zeleninová polévka ve všech třech kotlích vřela, ustala udýchaná Cottie s přikládáním na ohně a mícháním, vzala svůj kastrůlek a všechny tři kotle spravedlivě podělila o jeho obsah. Se šťastným oddechnutím si setřela pot z čela a teprve teď pocítila strašnou únavu, která se jí měla zmocnit už před několika hodinami.
Venku začínalo svítat. Cottie naposledy přiložila pod kotle, polévky zamíchala, aby nebylo vidět koření, vznášející se na hladině a vzbudila kuchaře.
S bručením ji šel vystřídat, přihýbaje si z flašky glikoního vína. Cottie mu věnovala nejzářivější úsměv a spěšně odkráčela do svého pokojíčku, aby si tu hodinu, která jí zbývala ke spaní, řádně užila.
Mladá žena s krátce přistřiženými vlasy vedla klisnu listnatým lesem v Plchých vrších směrem k Zelené pánvi.
Zastavila na posledním vršku před nížinou, odkud byl dobrý výhled na celou Zelenou pánev. Haisona, Glasona a Enerta se tiše, jako neobydleně, krčily uprostřed Pánve a na svazích okolo se to žlutalo a černalo postavami a stany obléhatelů.
Ve vojenských táborech vládl čilý ruch, právě byl odtrouben oběd a za několika stany by oko bystrého pozorovatele dokázalo rozeznat skupinky vojáků v přátelské pitce. V Haisoně proti tomu bylo jako po vymření, po poloprázdné návsi se ploužily siluety povstalců a na ohni si opékaly maso a ovesné placky, to všechno tiše a smutně, pohřebně.
Ženě na návrší se zazdálo, že mezi postavami obležených poznala tu, za níž přijela, postavu štíhlého mladíka s rozcuchanými tmavohnědými vlasy.
„Dero,“ vyslovila jeho jméno do větru.
Klisna zafrkala a přešlápla v šustícím listí navátém sem už minulého podzimu.
„Dero,“ opakovala žena chraplavým hlasem nabírajícím k pláči, „já vážně jinak nemůžu, Dero, snažila jsem se, ale nešlo to, nemůžu jinak! Je to bez tebe strašné. A já…“
Hlas nabyl na rozhodnosti a klisna zaržála, jako by dokončení věty znala dřív, než ho dívka vyslovila.
„…jsem se rozhodla!“ dořekla dívka a pobídla klisnu do klusu, stáčeje ji na pravou stranu.
Dojely k vyprahlé planince na vrchu kopce, kde dívka seskočila z koně a sňala ze sedla ranec. Rozbalila jej a objevil se kanárkově žlutý stejnokroj. V šatech bylo zabaleno zrcátko a nůžky, které teď vypadly na zem. Dívka je zvedla, do druhé ruky vzala zrcátko a sledována neklidným pohledem klisny si začala stříhat vlasy, až je měla nakrátko. Ostříhané chuchvalce smetla a hodila je po větru, který je zahnal dál, to trnitého křoví, kde se zachytily, podobny zcuchaným zlatým paprskům slunce.
Dívka si povzdechla a začala se převlékat do žlutých vojenských šatů. Když skončila se svou proměnou, chtěla zase nasednout na koně, ale klisna před ní polekaně uskočila, nedůvěřivě si prohlížeje tvora, v nějž se změnila její jezdkyně. Dívka se krátce zasmála.
„To je dobře, že mě nepoznáváš, moc dobře,“ řekla tiše. „Potřebuju teď vypadat jako voják, abych se dostala tam dolů, víš?“
Klisnu ta konejšivá slova pronášená známým hlasem uklidnila a nechala dívku vyskočit do sedla. Pustily se oklikou dolů, do Zelené pánve.
„Stát! Ohlašte se!“ Voják zastavil dívku před táborem miritena Fuliguly.
Dívka si odkašlala a pokusila se o hluboký tón: „Jedu od miritena, ehm… Gavii s důležitým poselstvím k povstalcům.“
Voják se zachechtal a dívka se usmála.
„Ty brďo, já sem si tě málem splet s ňákou ženskou, kdybys neměl ty šaty, tak… no, jeď!“
Dívka s ulehčením pobídla klisnu a projížděla táborem. Cítila, že se na ní upírají pohledy všech okolo, ale naštěstí ji už nikdo nezastavil. Nevěděla, zda by to zvládla zahrát znovu. Nakonec se jí podařilo opustit tábor a teď se blížila po svahu k Haisoně; pomalu, se srdcem bušícím vzrušením.
Na hlídce ve vesnici seděl shodou okolností právě Dero. Proti slunci nepoznal, kdo se blíží a tak ohlásil:
„Někdo sem jede. Mohla by to být spojka od Voira, nemá vojenského koně!“
„Doufejme, že se neděje nic hrozného,“ odpověděla Viviana.
Dívka stanula před branou a Dero vykřikl: „Vždyť je to Saršana! Saršo!!!“
Dero otevřel bránu a padli si se Saršanou do náruče. Muchlování a objímání se jim trvalo déle, než bylo nezbytně nutné a nechali toho, až když si Viviana za jejich zády významně odkašlala.
„Teď to přijde,“ pomyslela si Saršana a zamrazilo ji v zádech a skutečně to přišlo s Vivianinou zdánlivě jen zdvořilou větou: „Tak co, Saršo, stalo se něco?“
Saršana na krok odstoupila od Dera a sklonila hlavu, ale hned ji zase zvedla, rozhodnuta k obraně útokem: „Nic! Nic se nestalo! Jenom jsem to nemohla vydržet. Ano, zapomněla jsem na všechna proti a viděla jsem jen ta pro, ale snad se tolik nestalo.“
„Nestalo?“ opakovala Viviana. „Pojďte teď oba se mnou. Vlastně… ne oba, jen Saršana. Ty se vrať na hlídku, Dero, prosím.“
„Ne,“ řekl mladík.
Tím, že Viviana použila namísto přátelské Sarši neosobní Saršanu, dala najevo vážnost, již celé věci přikládá. Dero chtěl stát Sarše po boku, až půjde do tuhého.
„Co se týká jí, týká se i mne!“
„Dobrá, ať tě někdo zastoupí. Jdeme!“
Posadili se ve stodole, hlavní jednací místnosti, přímo pod Certhynijskou vlajkou přibitou na stěně.
„Takže ty si myslíš, že se nic nestalo, když jsi použila spojení, které se dalo použít pouze jednou a bylo určeno pro tu nejmeznější situaci,“ řekla Viviana s podivným klidem. Její oči však klidné nebyly, útočily na dívku jako oči hada.
„To je div, že se nezakoktala,“ pomyslela si Saršana nepatřičně, místo aby se soustředila na svou dopověď a tak jí nezbylo než neurčitě zavrtět hlavou. S tak stručnou odpovědí se Viviana nehodlal spokojit.
„Saršano,“ řekla, „pořádně jsi to nám všem a především sama sobě zavařila. Tuhle cestu měl vykonat muž, aby byl co nejméně nápadný a hned po předání té smrtelně důležité zprávy se měl vrátit. A ty jsi přijela samoúčelně, jen abys viděla Dera. Podívej, co jsi tím způsobila: Za prvé jsi vzbudila pozornost, to mi nenamluvíš, že tě považovali za chlapa. Teď už možná běží ležením zpráva, že ten posel, co tudy projel, byl nějaký divný a když se donese k miritenovi, který tě měl vyslat, uvědomí si ten, že žádného posla nevysílal a navíc někoho, kdo je tak nápadně ženský, ve své armádě nemá. Všem dojde, že ten někdo, kdo prošel jejich liniemi, patří k nám. Budeme mít velké štěstí, nezačnou-li pátrat po okolí, aby našli naše spojence. Tomu je třeba zamezit, to především, protože nesmí vědět o Voirovi. A za druhé… no, myslím, že to za prvé docela stačilo. A ty mi tu řekneš, že se nic nestalo!“
„Já jsem nevěděla, co dělám,“ vyhrkla Saršana, celá červená.
„Ano, vypadá to tak Saršo a byla bych ti to ochotná odpustit, ale teď právě si to nemohu dovolit. Antrofisté se nesmí dozvědět, že máme někdo v okolí spojence. Je tu jen jedna možnost!“
„ Já vím… vím, co je mojí povinností,“ řekla Sarša a vstala, „já se… vrátím se, a zadrží-li mne vojáci, řeknu, že jsem přijela sama od sebe z nějaké vesnice poblíž a že jsem jela za známým a na tom budu trvat.“
„Nechtěla jsem ti to přikazovat, ale právě tak jsem to myslela,“ řekla Viviana.
Dero vyskočil.
„To přece… Viviano… princezno, nemůžete ji tam poslat! To je příliš vysoký trest za to, že chtěla být se mnou!“ zvolal.
„Především to není trest, ale opatření nutné pro bezpečnost nás všech; a pak, já Saršanu nikam neposílám. Sama se rozhodla napravit, co zkazila,“ Viviana při svých slovech hleděla do zdi a když větu dokončila, vstala a vyšla ze stodoly ven.
Dero osaměl se zaraženou Saršanou. Vzal ji kolem pasu a zahleděl se jí do očí. Uhnula pohledem a ucukla.
„Nevymlouvej mi to,“ řekla. „Musím vážně napravit, co jsem pokazila. Já… byla jsem nějak mimo. Vážně.“
„Saršo, Saršo, já tě nepustím! Půjdu místo tebe.“
„Ne!!! Dero, pro všechno na světě! Zabijou tě! Je to všechno kvůli mně. Měla jsem zůstat na Vrších a čekat.“
„Nepřeháněj! Udělala jsi chybu, ale ty přece děláme všichni! Půjdu místo tebe, zvládnu to lépe.“
„Nemluv tak, nepustím tě místo sebe, nesmíš se za mne obětovat!“
„Ty tak nemluv. Přestaň mluvit o obětování a přestaň fňukat. Pojedu proto, že bych nevydržel zůstat a vědět, že jsi v nebezpečí. To je dost sobecký důvod, ne? A určitě budu mít víc šancí, než bys měla ty. Tak rychle, převlékni se do mých šatů a já si vezmu ty vojenské. Třeba se mi podaří projet ležení a ještě o všem informovat Voira. Neví, co se s tebou stalo?“
„Neví. Dero, nedělej to. Sám jsi říkal, že Viviana tě potřebuje! A pak, co já? Nevydržel bys zůstat a já to mám vydržet?“
Navzdory svým slovům se poslušně převlékala. Dero si začal natahovat žluté kalhoty.
„Princezna si bude muset zvykat,“ prohlásil rozhodně, „koneckonců jednou bude královnou a já nemíním nastoupit do jejích služeb jako rádce. Bude muset beze mne vládnout celé zemi a co je proti tomu mít na povel pár chlapů, kteří by pro ni navíc skočili do ohně. A ty? Zvládneš to, Saršo.“
Ve žluté uniformě vypadal Dero jako vzorný voják. Přistoupil k Saršaně a pevně ji objal. Tak pevně, že dívka zalapala po dechu. Snad v tom bylo i trochu zloby a zlosti a Saršana se v té chvíli Dera trochu bála.
„Tak snad brzy nashledanou!“
„Dero,“ vydechla.
Vyklouzl ze vrat stodoly a Saršana za ním. Kdosi jí zezadu položil ruku na rameno. Viviana.
„Prosím tě, Saršo, nejanči. Snaž se být v klidu a soustředěná, protože teď mi budeš muset nahradit prvního rádce.“
Saršana neodpověděla. Dero se pustil k ležení miritena Infausta, aby nejezdil stejnou cestou, kterou Saršana přijela.
Intermezzo IV.
Karin odhadovala, že může být asi deset metrů od domu. Chodba, jíž se plazila po čtyřech, se začínala rozšiřovat a brzy se v dálce dalo rozeznat světlo první pochodně.
„Pěkně uhozenej sen,“ blesklo jí hlavou. Popolezla ještě kousek a pak se zkroutila v křeči.
„Tak, a jsem mrtvá,“ pomyslila si, „určitě jsem se dotkla nějakýho kabelu s elektřinou a odtud mě nikdo nevytáhne, aby mi dal umělý dejchání a vodvez mě do nemocnice!“
Byl to špatný odhad. Křeč celého těla záhy přešla ve slabé šimrání a brnění, zvláštní pocit obrůstnání a zvonění v uších. Nejistě se postavila. Přišlo jí divné, že má hlavu až u stropu a přitom stojí na všech čtyřech; pohlédla dolů na své ruce a zaječela jako herečka v hororovém filmu.
Místo na ruce s trochu krátkými, zarůžovělými prsty a nehty nalakovanými modrým lakem se třpytkami hleděly její užaslé oči na útlé přední nohy podobné srnčím, pokryté rezavou srstí a dole zakončené rozeklaným kopýtkem. Slabší povaha by omdlela, ale Karin Jelínková byla dvanáctiletým soužitím se svým synem zocelená a téměř imunní proti překvapením všeho druhu. Zůstala jen u prvotního zaječení.
Chvíli na své nové končetiny zírala a pak zkusila vykročit dopředu. Po několika nejistých přešlapech to šlo, ze začátku trochu klopýtavě, ale přece.
Pozvolna se začala seznamovat s tělem, které jí zóna proměny určila. Dlouhé nohy s rozeklanými kopýtky ukazovaly na zvíře podobné srně, ale rovné špičaté rohy, které na své hlavě spíš tušila než cítila, srnu vylučovaly. Kdyby se na sebe mohla podívat cizíma očima, zjistila by, že je podobná antilopě s modrými rohy a rezavou srstí, to však bylo vše, co by dokázala s jistotou říci. Zvíře, v něž ji chodba proměnila, byste v zoologických atlasech hledali marně. O vrtounu modrorohém už byla v této knize zmínka, ale jen stručná a proto by bylo slušností napsat o něm trochu víc: vrtoun modrorohý pochází z východního Ernaku, ale postupem času začal osidlovat i skalnaté oblasti Certhynie. Tělesná konstituce je někde na pomezí mezi gazelou a kamzíkem. Rychlé dlouhé nohy umožňují hbitý běh po travnatých rovinách a zrovna tak i bezpečné lezení po skalách. Na konec ještě malá zvláštnost – u vrtounů nosí rohy samci i samice a dají se tedy rozpoznat jen podle velikosti, samci jsou mohutnější a mnohem vyšší.
Karin ovšem o vrtounech modrorohých nevěděla zhola nic a z lámání si hlavy nad vlastní totožností ji vyvedly až podivné, ničemu co znala nepodobné zvuky, které se začaly ozývat všude kolem.
„To si zkoušejte na někoho jiného!“ křikla na adresu kohosi neviditelného.
Tušila, že ji ta hudba otevřených pekel má dohnat k nějaké nerozvážnosti. Všemi silami se držela v pomalém kroku, opatrně našlapujíc na každý nový půlmetr cesty.
Zlomyslnost překvapení, která v chodbě čekala však ještě nebyla u konce. Náhle se zablesklo a sametem pokryté stěny se pokryly oslepivým světlem, vycházejícím bůhví odkud. Jisté je, že by přinutilo zavřít oči kohokoli, kdo se v nejbližší době nechystal kupovat slepeckou hůl. Karinu ten druhý útok na její smysly zmátl a ochranné reflexy, jež dostala spolu se svým novým tělem zavelely jasně: nejlepší obrana je útěk!
Přivřela oči a pustila se dlouhými skoky vpřed. Když nad tím, jak běží, nepřemýšlela, šlo jí to s přirozenou lehkostí a elegancí. Jámu, která málem připravila o život Andreje, přeskočila, aniž by si jí byla všimla.
Hluk utichl, světlo bylo pryč a Karin se celá udýchaná zastavila, s únavou zjišťujíc, že má hroznou žízeň, do mezer v kopýtkách se jí dostal písek a příšerně dře a vůbec spoustu podobných otravných drobností. Ale vrátit se? Ani za nic! Musí zjistit, co se stalo s Andrejem.
Zahrabala kopýtkem a klusem se pustila dál. Za ohybem cesty se však poraženecké nálady vrátily. Karin vztekle kopla do stěny pokryté měkkou látkou, zapomínaje, že pod sebou skrývá tvrdý kámen a tak si navíc všeho ještě odřela nohu nad kopýtkem. Pár vteřin poskakovala po třech a čekala, až bolest trochu povolí. Statečně se nakonec postavila na všechny čtyři a zaměřila svou pozornost na problém, který ležel před ní. Byla to nevábně vyhlížející zahnědlá bažina.
„Přemýšlej, Kari!“ poručila si potichu. „Jestli tudy Andrej prošel, tak bys to měla zvládnout taky. Jinak by se vrátil. Nebo se v tom svinstvu uto – Ale fuj! Na to teď myslet nesmím, i když je to samozřejmě možné, ale dokud nemám důkaz, nebudu se zbytečně strašit. Tak do toho! S chutí do toho, a půl je hotovo, jak tvrdí táta. Brrr.. chtěla bych ho vidět, jak vstupuje s chutí do tohohle!“
Husté bahno, do něhož opatrně vkročila jí sahalo do pasu, pod ním byla tvrdá skála. Prodírala se čvachtavě kupředu, druhý břeh v nedohlednu a myslila na to, že jestli tahle bažina co nejdřív neskončí, nebude už ona mít tolik sil, aby se vrátila a protože se tu nemá kam posadit, tak se prostě utopí, až bude dost vyčerpaná…
Před každým dalším krokem prohmatávala dno, aby nespadla do nějaké skryté jámy.
„Nesmím ztrácet odvahu, ale ani rozvahu,“ mluvila nahlas, aby zahnala ticho a samotu. „Jé, já mám snad básnický střevo! Teda Kari, ty se fakt chováš jako malá holka, kdyby tě tak někdo slyšel, jak si tu mluvíš sama se sebou. Ale kdo by mě tady poslouchal?!“
Za podobných úvah pronášených k sobě samé, ke kamenným zdem a bažině se doblemcala k druhému břehu. Vyškrabala se z bažiny, otřepala se, ale stále měla svou zrzavou barvu jen do půl těla. Dolní polovina zůstávala nahnědle šedá. Navíc se na vlhké bahno lepil písek a zbarvoval je do růžova. Zamyslela se, jak ze sebe bahno dostat. Nic nevymyslela a tak nad tím jen mávla přední nohou a rozhodla se nevítaný makeup prostě ignorovat.
„No a co,“ pomyslela si ještě, když už klusala chodbou dál, zanechávaje za sebou blátěné šlápoty, „o ten kožich, co nosím, jsem se nikoho neprosila a tak mu snad nebude vadit, když ho trochu zašpiním.“
Zavrtěla hlavou, náhle si na něco vzpomněla: „A to jsem tátu považovala za blázna! Blázen jsem spíš já, když něčemu nevěřím jen proto, že to zní jako pohádka!“
