Na krvavém oltáři
Mořští vlci hleděli na hladinu moře, kde se pohupovalo posledních pár zbytků jejich lodi. Stáli vedle sebe seřazeni na pláži, vysocí a mohutní muži s divokými vikingskými tvářemi lemovanými dlouhými vlasy a vousy. Trpce sledovali moře, které se stalo osudným pro několik z nich a mnozí si odplivovali do písku.
„Nu, Wurgame? S tím už nic nenaděláme. Je na čase zjistit, kde jsme,“ pronesl hlubokým hlasem Stik a začal se rozhlížet kolem sebe. Jeho rudá kštice a vous stejné barvy zářily v ranním slunci jako oheň.
„Bohové se na nás hněvají,“ odpověděl Wurgam a potřepal dlouhou hladce oholenou vlčí tváří se světlými vlasy spletenými do několika copů. Někteří z Vikingů přikývli na souhlas. Wurgam přeletěl pohledem své spolubojovníky. Zbylo jich dvanáct, dvanáct nejodolnějších a nejsveřepějších, praví válečníci. Několik z nich se po ztroskotání lodi dokázalo doplavit na břeh v plné zbroji. Nebylo to sice dále než padesát metrů, avšak i tak si to vyžádalo nadlidskou sílu. A žádný z mužů neupustil svou zbraň. To by se raději utopili na mořském dně, než by se vzdali toho, co pro ně znamenalo obživu i ochranu.
„Kde to jsme?“ zeptal se kormidelník Wulf, malý a ramenatý chlapík s jedním okem. Vikingové se obrátili a začali se rozhlížet, bouřící moře nechali za sebou. Stik zarazil do písčité země topor své sekery a opřel se o ni.
„Nikdo z nás to tady nezná. Pluji po mořích několik let, ale sem jsem nikdy nezavítal. Kdo z vás tu byl, vlci?“
Všichni mlčeli, sveřepé tváře zamračené a tiché.
„Je to divné,“ promluvil Leif Zabíječ. „Ale neříkal jsi Wulfe, že jsi vůbec nemohl obrátit kormidlo?“
„Je to tak,“ přitakal Wulf.“Jako by mě nějaká síla nutila plout přímo sem. V bouři mi pomáhal ovládat kormidlo i Ragnar. Ten má nějakou sílu.“
Podíval se na největšího chlapa ze všech válečníků. Wurgam jej také přejel pohledem. Ragnar byl tak velký, že ostatní převyšoval téměř o hlavu, jeho široká ramena se nadouvala svaly a v mocných pažích svíral dvě velké bradatice, které ani na okamžik nepouštěl. U jeho nohou seděl velký černý pes, kříženec vlka, který nikdy neštěkal a své okolí pozoroval moudrýma očima.
„Ani my dva jsme nemohli kormidlem pohnout. Hnalo nás to přímo sem, až jsme se rozbili o skálu. Štěstí, že to bylo tak blízko břehu. Jinak bychom se všichni utopili jako krysy. Tfuj!“
„A já bych nemohl odčinit svou vinu,“ zahřměl Helm.
„Wulf má pravdu. Bohové se od nás odvrátili. Za to, že jsme vyplenili ten klášter na britském pobřeží,“ řekl tiše Helgi, sotva dvacetiletý Viking.
„Zmlkni, mladíku,“ zavrčel Stik.“Ještě ti mléko teče po bradě.“
Helgiho ruka sjela k meči překvapivě rychle. Wurgam zařval.
„Tak dost. Stiku, přestaň urážet Helgiho. Ty si, Helgi, zapamatuj, že Stik je tady kapitán a vůdce.“
Oba muži neochotně zavrčeli, ale mlčeli a dál se probodávali pohledy. Stik zabručel.
„Chtěl jsem jen říct, že jsem za svůj život vyplenil desítky klášterů a nikdy se za to ode mě bohové neodvrátili.“
„Naši severští bohové milují krev a bitvy. Milují, když cítí, jak bojovníkům hučí v uších, když vidí jejich škleby, jak v bitvě prosekávají svým nepřátelům brnění. Milují naše písně a hrdinské činy. Ó ne, bohové v tom nebudou. Musí to být něco docela jiného.“
Všichni zmlkli při Logarových slovech. Starý válečník s pokřivenými zády byl nejzkušenějším členem posádky. Prožil ta nejstrašnější a nejšílenější dobrodružství a vždy z nich vyvázl živ. Proto mělo jeho slovo velkou váhu.
„Také nevěřím v boží zásah. Než začneme rozumovat, podíváme se, kde jsme. Pak se rozhodneme, co dál,“ přitakal Wurgam. Jeho slovo platilo společně se Stikovým.
„Doufám, že tu bude co zabíjet,“ zamručel Stik a přejel prsty po ostří sekery.
*
Slunce vystoupalo na oblohu a zalilo ostrov teplým světlem. Vikingové postupovali po jeho obvodu, drželi se písčitých pláží a jen občas vysílali několik mužů na průzkum, když zahlédli něco podezřelého. Pobřeží bylo členité a lemované stovkami skal a útesů, taktéž z moře vykukovaly kamenné výběžky a činily přistání k břehu doslova nemožným.
„Jsme v pěkné pasti,“ bručel dokola Stik.
„Taky se mi to nelíbí,“ přikývl Wurgam. Ruku držel blízko svého meče, připraven kdykoliv tasit a pustit se do boje. Oba Vikingové každou chvílí zastavovali a pozorovali džungli, která se rozpínala nalevo od nich. Bylo vidět, že lesní prales se rozkládal po celém středu ostrova. Válečníci se dohodli, že se nejprve pokusí obejít ostrov, a když nic nenajdou, tak se vypraví k jeho středu.
„Nic. Žádné stopy. Je tu pusto a prázdno,“ hlásil Ragnar, který se vrátil z džungle. Jeho pes kolem něj pobíhal s vyplazeným jazykem.
„Kdyby tu tak byli Sasové. Můj meč je lačný po jejich krvi,“ hřměl mladý Borg.
„Poslyš, Borgu? My všichni tady nesnášíme Sasy, ale ty je doslova nenávidíš. Řekni proč?“ zeptal se Wurgam a rázně ukrajoval další a další kroky. Mladý Viking pohleděl upřeně do Wurgamovy zjizvené tváře. Jeho oči zaplály jako dva čarodějné ohně.
„Kdysi přišli do mé vesnice. Vyvraždili všechny a celou osadu vypálili. Nemám důvod je mít rád. Při každé příležitosti je pobíjím jako psy. My Vikingové jsme praví válečníci. Sasové jsou zbabělci a zabíjejí jako zbabělci. Dokud mají možnost, nikdy se ti nepostaví v boji jeden proti jednomu. Jsou to zrádné krysy.“
„Ano! Do pekel věčného ledu s nimi. Ať nikdy neokusí krásu Valhaly,“ přidal se Ragnar.
„Nicméně jsou to dobří válečníci. To se jim musí nechat,“ oponoval Thorlaf, vysoký starý Viking s šedivými vlasy.“ Bojoval jsem s nimi ve stovkách bitev, ještě pod vedením Dána Jeremiho řečeného Krvavý spár.“
„Tys bojoval pod Krvavým spárem?“ vyjekl Helgi. Jako každý mladý válečník miloval slavné příběhy a známé válečníky. Jeremi Krvavý spár byl postrachem všech moří po mnoho let.
„Ano. Byl to mocný válečník, krutý, ale spravedlivý. Třásly se před námi samotné hory, když jsme vypluli drancovat a pálit,“ zasnil se Thorlaf.
„Já jsem se plavil s Thorleifem z Gassasu,“ vyštěkl Hogar a usmál se svými vlčími zuby v hubené tváři. Popotáhl se za vous všech barev a pokračoval:“To je neméně slavný kapitán a válečník.“
„Ech, ty ses plavil s každým, o kom se zpívají písně,“ zachechtal se Stik.
„Nevěříš mi snad?“ vyjel Hogar a jeho pohled ztvrdnul. Vikingové byli vznětliví a od slov ke zbraním nebylo daleko.
„Hogare, musíš uznat, že tvé příběhy jsou přinejmenším podivné,“ řekl Helm, hledající svou smrt.
„Hej, podívejte!!“
Wurgam se otočil po hlase. To křičel Leif Zabíječ a svalnatou paží ukazoval ke středu ostrova. Džungle se tady trochu rozestoupila a odkryla všem nezvyklý pohled. Uprostřed se vypínala mohutná hora, čněla k nebi jako nějaký dávný titán.
„To je zlé znamení,“ zabručel pověrčivý Wulf. Tentokrát se s ním nikdo nehádal. Hora byla obrovitá a stupňovitá. Nikdo do ní nevysekal schody a přesto vypadala jako terasovitá pyramida. Byla úplně holá, bez jediného stromu nebo koře a u vrcholku temně černá.
„Co je to?“ zašeptal mladý Borg, který ztuhl v posvátné úctě.
„To nevím, ale zjistíme to,“ zaryčel Stik a pozvedl svou sekeru.“Kupředu bratři.“
„Počkej,“ zarazil ho Wurgam.“Měli jsme jiný plán. Nejprve obejdeme ostrov a pak teprve půjdeme k jeho středu.“
„Cítím z té džungle velké zlo. Kdo ví, jaké hrůzy nás tam můžou čekat?“ zamumlal Wulf a jeho jediné oko přízračně svítilo. Vikingové se otřásli, Wulfeho slova na ně měla podivný vliv.
*
„Stopy! Sto kroků odtud!“
Vikingové vyrazili poklusem za Ragnarem. Ten je vedl k džungli. Wurgam se rozhlížel na všechny strany. V zádech měl divný pocit. Již dávno zjistil, že ho nemá podceňovat. Byl to nějaký jeho další smysl, který se vynořoval na povrch v okamžiku, kdy hrozilo nebezpečí. Ať však pátral v temné spleti mohutných stromů, keřů a lián jak chtěl, nic neobjevil. Ragnar zastavil a ukázal do písku, který pomalu přecházel v zeleň.
„Vidíte?“
Olaf, který měl hned po Ragnarovi nejlepší stopařské schopnosti, se sklonil a dlouho si stopu prohlížel. Kroutil hlavou a prsty jezdil po jejím okraji.
„Nu, co je to za zvíře?“ zeptal se Stik. V zemi byl vyrytý obrys tlapy s několika drápy.
„Nevím. Nikdy jsem takové zvíře neviděl. Vypadá to jako pracka tygra, ale chybí jeden dráp.“
„Také mě není tento otisk znám,“ přidal se Ragnar. Vikingové stáli zamračeně a mlčeli.
„Nemůžete se mýlit?“ ozval se nakonec Logar. Kdyby to řekl někdo jiný, Ragnar by okamžitě začal soptit. Ale Logar měl ve výpravě zvláštní místo.
„Já bych se mýlit mohl. Viděli jste však, že by se někdy spletl Olaf?“
Vikingové zamručeli v nesouhlas. Olaf byl nejchytřejším a nejzběhlejším členem posádky. Vyznal se v plavbě, ve hvězdách, ve zvířatech a v dalších věcech. Jeho nápady a plány nikdy neměly daleko k dokonalosti.
„Pak musíme po té stopě vyrazit,“ navrhl Stik a v očích mu svítilo. Wurgam si povzdychl. Stik byl neustále připraven vrhnout se po hlavě do těch nejšílenějších dobrodružství.
„Jenže široko daleko žádná jiná není,“ zabručel Ragnar. Leif Zabíječ se rozhlédl kolem.
„Jak to, že není? Přece mi nechcete namluvit, že se tu objevila jen tak sama od sebe?“
Válečníci se začali dohadovat. Wurgam zvedl ruku a utišil je.
„Co si o tom myslíš Ragnare?“
Zkušený válečník pohladil svého psa a pokrčil rameny.
„Někdo ty stopy musel zakrýt. Proč, to mi není jasné.“
„Jestliže ty stopy nenechalo zvíře, mohl to být člověk? Nebo něco podobného člověku?“ zeptal se Helgi. Vikingové se na něj podívali a zmlkli, aby slyšeli odpověď.
„Nevím, co to je. Pojďme dál. Tady se již nic nedovíme,“ prohlásil Ragnar.
*
„Cítím z té hory něco zlého. To není jen tak,“ mumlal si pro sebe Wulf a rozhlížel se dokola. Stále nebylo nic k nevidění. Po levé straně se táhlo nekonečné moře, po pravé prales, ze kterého se neustále ozývalo šustění, mručení a jekot ptáků, občas zařvala i nějaká šelma. V dáli se vypínala mohutná hora.
„Vypadnul bych odtud. Radši dříve než později. Něco tady není v pořádku,“ přitakal Olaf.
„Jak se chceš dostat pryč, když nemáme loď?“ zeptal se Borg. Thorlaf po jeho boku přikývl.
„Můžeme ji postavit,“ řekl prostě Hogar.
„To by si vyžádalo mnoho dní. Raději zjistíme, co tady je. Na stavění lodi je času vždycky dost. Nechci se nechat překvapit. Tak nechejte těch řečí. Jste snad baby, abyste měli strach? Bojíte se a ještě jste neviděli nepřítele! Jsme praví mořští vlci, Vikingové!“ řekl Stik a sjel všechny zamračeným pohledem. Pak se vydal kupředu, aby dohnal Wurgama.
„Stane se něco špatného,“ oznámil Wulf a zmlkl.
*
„U Thorova kladiva? Co je to?“
Vikingové se zastavili a užasle zírali k zálivu. Předtím delší čas neviděli pobřeží, protože zůstávalo skryté za hradbou skal a teď zjistili proč. Do písčité pláže byl vyhryzán malý záliv. V něm stály, rozkládaly se nebo spočívaly na boku desítky lodí.
„Vypadá to jako obří pohřebiště,“ zachroptěl Logar. Všichni se mračili a pozorovali trosky plavidel. Některé z nich byly zjevně již staré, jiné novější. Byly tu obchodní lodě, velké a rozložité plavidla se zdvihnutou přídí i zádí a s obrovským nákladním prostorem. Na boku se válela polorozpadlá pirátská plachetnice, již zetlelá a prolezlá červy a mořskými chaluhami. V písku ležela zaražená dračí hlava, znak Vikingských lodí. Právě na tu se Vikingové dívali nejdéle. Zbytek lodi byl v nedohlednu, zřejmě ho již stáhly vlny a zůstal jen tenhle malý pomníček. O kus stála vytažená na břeh ta nejkrásnější loď, jakou kdy viděli. Byl to drakkar, úzký a opatřený třiceti vesly, mohutným stožárem s plachtou a lemovaný velkými štíty, které chránily veslaře. Na jeho přídi se skvěla velká černá dračí hlava, ta největší, jakou kdy viděli. Wurgam i Stik lapali po dechu. Dokonce i Logar a Thorlaf, kteří se plavili desítkami moří na mnoha výpravách, měli otevřená ústa a byli neschopní slova.
„To je Thorleifova loď,“ vypravil ze sebe Hogar.
„Tak ses s ním přece jen plavil?“ zahřměl Stik. Jeho mocný a pevný hlas probral ostatní z posvátného opojení bázní.
„Ano! Teď mi můžete věřit. Otázka však je, kde je Thorleif a jeho posádka?“
„A kde jsou posádky ostatních lodí?“ dodal temně Borg. Wurgam viděl, jak jim poklesla nálada.
„Vlci, děje se tady něco nečistého!“ zvolal. „Je tady loď slavného Thorleifa z Gassasu. Můžeme se nalodit a opustit tenhle nehostinný ostrov. Nebo tady můžeme zůstat, zjistit, co se děje a vydobýt si nesmrtelnou slávu v ságách a písních!“
To na Vikingy zabralo. Nic nemělo větší účinek než to, že by se mohli dostat do bájí a pověstí. Všichni zařvali mocnými hlasy, které se odrazily od skal a vracely se ve strašlivé ozvěně. Jako by zavyla smečka hladových vlků. Hladových po boji, krvi a slávě. Nejhlasitěji řval mladý Helgi, tasil meč a zdvihl ho nad hlavu jako pochodeň. Když ryk utichl, Stik se chopil slova jako správný kapitán.
„Ragnare, Borgu, podívejte se po stopách. Ostatní rychle prohledejte lodě. Buďte připravení na boj. Kdybyste objevili nějaké pivo nebo medovinu, tak je sem doneste. Již dlouho jsem nesmočil jazyk v lahodném moku.“
Válečníci se rozběhli k lodím, šplhali po žebřících a po troskách lodí a pokřikovali na sebe své objevy. Ragnar poslal svého psa směrem k džungli, aby je varoval, kdyby se něco blížilo. Pes ho poslechl na slovo, jako by rozuměl. Borg se vydal doprava, Ragnar doleva, oba hlavy skloněné k zemi a prohledávající každý kousek půdy. Wurgam stál vedle Stika, který se opíral o svou mohutnou sekeru s oboustrannou čepelí.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Wurgam. Mohutný Stik pokrčil rameny, až jeho kroužková zbroj zachřestila. Bylo s podivem, že tento muž dokázal doplavat až ke břehu s tak těžko zbrojí a sekerou v ruce.
„Je to podivné. Jedna stopa, ta hora a teď tohle. Myslím, že se brzy dovíme pravdu.“
Vikingové, kteří prohledávali lodě, se začali vracet. Ani jeden z nich neměl uspokojivou zprávu. Lodě byly prázdné, úplně prázdné. Ani jeden člověk, ani kus zboží či kořisti. Prostě nic. Wurgam a Stik si nad tím lámali hlavu, když zaslechli Ragnara, který se k nim blížil poklusem a tiché vrčení jeho psa.
„Podívejte se k lesu! U lesa!“
Doběhl sotva popadaje dech a okamžitě se otočil a ukázal na jedno místo. Válečníci se tam hned podívali.
„U všech bohů, co je to?“ zavrčel Olaf. Všichni mlčeli a prohlíželi si to. Z džungle vystoupila podivná postava, ani zvíře, ani člověk. Mělo to těla tygra, a přece to stálo vzpřímeně na zadních nohách. V předních rukou ta postava svírala velkou zakřivenou šavli. Stála nehybně zhruba dvě stě metrů od Vikingů a vůbec se nehýbala. Jen stála a pozorovala je. Wurgam v duchu zabručel. Tohle se mu ani v nejmenším nelíbilo. Ruku nechal spočinout na jílci svého velkého meče.
„Co teď?“ zeptal se do nastalého ticha Helgi. Netvor mávl rukou a les ožil. Ozvalo se vřeštění, divoké, nelidské a barbarské. Dokonce i Stik se otřásl. Pak se začaly vynořovat jednotlivé postavy. Vycházely pomalu, rozhrnuly křoví a liány a stanuly po boku svého vůdce. Jedna, dvě, tři, pět, deset. A přicházeli další netvoři, porůznu ozbrojení, dokonce se štíty a kopími. Po svém prvním pokřiku ztichli a jejich klid naháněl hrůzu.
„Rozestupte se,“ zavelel Stik a sám zaujal pozici ve středu sestavy. Válečníci utvořili dlouho řadu, s mezerami jen tak velikými, aby se mohli ohánět zbraněmi.
„Má sekera již lační po krvi,“ pronesl temně Leif Zabíječ. Ragnar se potměšile usmál.
„Já musím ukojit touhu dvou zbraní, Leife,“.
Vikingové se zasmáli. Někdo odepjal od pasu měch se zbytkem medoviny a nechal ho kolovat.
„Tak pojďte,“ mumlal si Helgi, mladý a nedočkavý. Netvoři se seřadili do stejné formace jako mořští vlci. Postupovali tělo vedle těla, pomalu a jednotvárně, kolébali se a najednou začali hlubokými hlasy hučet. Znělo to jako nárazy mořského příboje na skálu. Jejich hlasy se stále zvyšovaly, stoupaly do závratných výšin, temnější a mocnější než předtím. Byli vzdáleni již jen sto metrů, padesát. Mohlo jich být třicet, ale oproti Vikingům byli slaběji ozbrojení. Bez zbrojí a také jejich šavle a lehké meče se nemohly rovnat těžkým zbraním seveřanů. Pak se náhle zastavili a zmlkli. Jejich vůdce, obrovská nestvůra téměř tak vysoká jako Ragnar, před sebe vztáhl paži. Držel v ní lidskou lebku, ještě docela čerstvou.
„U Odina. To je Thorleif,“ řekl přiškrceným hlasem Hogar.
„To byl Thorleif,“ opravil ho Wurgam. Tasil meč, zvedl ho nad hlavu a zaječel. Vikingové ho následovali. Vůdce nepřátel hodil hlavu do písku pláže a mávl rukou. Tygří muži se rozběhli vpřed.
„Je na čase odčinit svou vinu,“ řekl Helm a vyrazil z řady. Řítil se proti mase nepřátel, mávaje přitom mečem. Kdysi musel zabít některého ze svých přátel nebo udělat ještě něco horšího, protože svou vinu mohl očistit jen vlastním životem.
„Blázen,“ zavrčel Logar a tasil dva krátké meče.
„Proč?“ zeptal se Stik a zasmál se jako šílenec. Vzápětí se vrhl za Helmem.
„Tohle si nenechám ujít,“ zařval Wurgam a skočil mezi nepřátele jako plavec do rozbouřených vln.
*
Už při prvním úderu Wurgam poznal, že to jsou lidé. Rozsekl hrudník nějakému válečníkovi a ten se složil na zem. Tygří kůže se rozšklebila a odhalila snědé tělo a hrůzou zkroucenou tvář. Vypadal podobně jako domorodci, které Wurgam kdysi viděl na moři poblíž jednoho z jižních ostrovů. Rozmáchl se a uťal nejbližšímu nepříteli hlavu. Vlevo od sebe zahlédl Stika. To byl válečník, který mohl rozhodnout bitvu. Wurgam se srazil s velkým tygrem, který ho dvěma údery zahnal do obrany. Wurgam mu plivl do očí a jedinou ranou mu urazil paži, která odletěla jako kus hadice. Vzápětí válečníka změnil v porubanou karikaturu člověka. Viděl, že nalevo mají nepřátelé převahu. Borg a Helgi nemohli odolávat dlouho. Vzdor své bojovnosti neměli dostatek zkušeností a jejich zbroje již zdobila krev. Vlastní i cizí. Wurgam zavřeštěl a vrhl se jim na pomoc.
*
Stik se jedinou ranou zbavil nepřítele a rozhlédl se. Bitka se nevyvíjela dobře. Nepřátel bylo mnoho. Borg již podklesával v kolenou, Thorlaf se svíjel na zemi v objetí s dalším válečníkem a vzájemně se bodali noži než oba ztuhli bez života. Jen obrovský Ragnar stál neohroženě jako nezničitelná socha. Nic před ním nemohlo obstát. Jeho dvě bradatice se míhaly jako blesky, sekaly štíty a rubaly hlavy, procházely těly jako máslem. Jeho pes vrčel a trhal, černý a divoký. Stik se rozhlédl až našel nepřátelského náčelníka. Zařval na Leifa Zabíječe a společně se začali prodírat bitvou ke svému cíli.
*
„Jdi dozadu, Olafe,“ zavrčel Wurgam na holohlavého seveřana.“Tvé místo není v bitvě.“
Olaf neuměl bojovat, byl zrozen pro jiné věci než je meč a sekera.
„Jsem tam, kde jsou mí bratři,“ vykřikl Olaf zběsile a jen nastavený Wulfův štít ho uchránil od jisté smrti. Malý kormidelník sebou mrskl jako had a jeho čepel zmizela v soupeřově hrudi.
„Bojujte, vlci. Útočte! Na ně!“ řval Wurgam a oháněl se mečem na všechny strany. Krvácel již z několika menších ran, avšak jeho meč se míhal jako had, útočil a bránil. Uviděl, jak se uprostřed bitvy střetl Stik s náčelníkem. Vikingova obrovitá sekera se dvakrát mihla vzduchem, poprvé zlomila čepel a napodruhé rozrazila rubovým sekem lebku. Leif Zabíječ stál zády ke Stikovi a dělal čest svému jménu. Několik tygrů ustupovalo z bitvy a vlekli s sebou omráčené či mrtvé tělo některého z Vikingů. Přes závoj bojové mlhy nedokázal Wurgam rozpoznat, kdo to je. Poslední zuřivý útok vedli nepřátelé na Hogara, Helma a Logara. Tři válečníci měli co dělat, aby nezapadli mezi rej útočících těl. Wurgam mezi ně skočil, utržil ránu do paže, která pronikla i přes zbroj a napadl nepřítele zezadu. Zuřivost jeho útoku je na chvíli překvapila, avšak početní převaha byla na jejich straně. Wurgam začal ustupovat, Hogar klečel na kolenou a držel kopí, které mu čouhalo z břicha. Logar se kroutil jako úhoř a tak tak se vyhýbal úderům. Wurgam klesl pod ranou, která mu téměř znecitlivěla paži. Sok triumfálně zavřeštěl, když mu na krk skočil tmavý stín a obrovské zuby psa mu prokously tepnu. Vzápětí velký meč srazil psovi hlavu a Wurgam zaslepený zlostí rozsekl tygrovi tvář až na kost a dvěma křížovými údery mu změnil hruď na krvavý marast. Otočil se, aby ťal, ale proti němu stál Stik. Obr svíral v rukou zkrvavenou sekeru a těžce oddechoval. Wurgam se rozhlédl. Poslední tygři prchali do lesa, vlekli jednu nebo dvě postavy, ale nikdo je nepronásledoval. Wurgam se svalil na zem, několik jeho druhů ho následovalo. Bitevní pole bylo rudé krví.
„Dostali pořádně zabrat,“ zachroptěl vysušeným hrdlem Helgi a sundával si přitom prsní plát své zbroje, aby se podíval na zranění.
„My taky,“ odpověděl Leif Zabíječ.“Thorlaf a Hogar jsou po smrti. Ti smrdutí psi je zabili. Nu, byla to dobrá smrt, snad jsou již na cestě do síní Valhaly.“
„Kde jsou ostatní?“ ozval se Helm.
„Zajali je,“ zamračil se Stik. Wurgam nesouhlasně zabručel a obvazoval si přitom paži. Krev prosakovala přes plátno, ale seveřan nevydal ani hlásku.. Pevně utáhl obvaz a postavil se.
„Vrátí se,“ oznámil. Vikingové zabručeli na souhlas jako jeden muž.
„Odrazíme je,“ řekl zapáleně Helgi. Leif Zabíječ zakroutil hlavou.
„Nemůžeme se bránit donekonečna. Byl to jejich první útok a zbylo nás šest. Podruhé nemusí přežít nikdo.“
„Můžeme utéct. Je tady Thorleifova loď,“ navrhl Leif Zabíječ. Stik na něj vrhl temný pohled, který nevěstil nic dobrého.
„A co ostatní? Někteří z těch, které zajali, možná nejsou mrtví.“
„To je pravda. Ale co zmůžeme? Je jich mnoho,“ zamumlal Ragnar. Bylo to poprvé, co promluvil. Smutně hladil srst svého mrtvého psa a jeho oči zesmutněly.
„Vikingové nikdy neutíkají z boje. Nikdy. Už jsme byli v horších situacích. Řeknu vám, co uděláme. Půjdeme a napadneme je,“ řekl Wurgam. Rozhlédl se po ostatních. Stik si zamyšleně prohrábl vous. Helgi se hlasitě rozesmál.
„Napadneme je? Je nás jen šest. Nemáme nejmenší naději.“
„Vždycky je naděje. Vyrazíme za nimi a osvobodíme naše bratry. Kdo nechce jít, ať zůstane. Ale já je tam nenechám.“
„Já taky ne!“ prohlásil Stik.
„Ani já!“
„Se mnou můžete taky počítat!“
„Vždyť ani nevíme, kam šli,“ rozpřáhl Helgi bezmocně ruce a vzápětí zasyčel bolestí. Zranění na hrudi nebylo zrovna příjemné. Wurgam ukázal rukou k mocné hoře.
„Támhle najdeme odpovědi na všechny otázky.“
*
První lebku nabodnutou na kopí našli při západu slunce. Vybělená kost vypadala jako strašidelné varování všem vetřelcům. Zbytky vlasů se plazily jako liány a prázdné oční důlky svítily nesmrtelností. Putovali již několik hodin, ale hora se přibližovala žalostně pomalu. Byla mnohem dál než se to zdálo při prvním zběžném pohledu. Všechny znepokojovalo, že ještě nenarazili na jedinou hlídku. Šli v naprostém tichu, dokud nedorazili k páté nebo šesté lebce, která si ještě docela zachovala svůj původní vzhled. Tehdy promluvil Leif Zabíječ.
„Zatracený ostrov. Něco takového jsem ještě neviděl,“ zamumlal a odehnal dotírající mouchy. Byly jich tady stovky, malé i velké, které si sedaly naprosto bez bázně na odhalené části lidského těla.
„Já ano. Podobné věci dělal kočovný národ jednoho z jižních kontinentů. Válečníci sbírali lebky nepřátel, sušili je a dělali si z nich náhrdelníky. Některé lebky používali jako poháry na víno,“ řekl Ragnar.“Bylo to ještě v době, kdy jsem byl mladý a hledal jsem slávu, bojoval jsem pro ženy a kořist.“
„Pro co bojuješ teď?“ zeptal se Helgi a usedl na velký kámen, který se tady v džungli objevil jako zázrakem.
„Sám nevím.“
„Já bojuji pro sebe. Pro nikoho jiného. Chci si jednou postavit dům a vlastnit pole a hospodařit,“ prohlásil Leif. Wurgam se přidušeně zasmál.
„Velký Leif Zabíječ chce hospodařit. Ha ha ha!“
Družina se zasmála, nejhlasitěji se chechtal Stik a popadal se přitom za břicho. Leif zrudl a jeho zamračený obličej vypadal ještě zachmuřeněji, ale nevzdal se.
„Co chcete dělat vy? Zemřít v boji? Stále jen loupit a krást a bojovat? Toho mám již dost. Bojoval jsem desítky let a teď, když stárnu, jsem pochopil, že to nemělo valného výsledku. Zamyslete se nad tím, vlci!“
Všichni zmlkli a dumali nad jeho slovy. Nakonec promluvil Stik.
„Já jsem válečník a vždycky budu. Ale nikomu nezazlívám jiné rozhodnutí, i když zrovna to tvé mi přijde k smíchu."
Wurgam pohlédl na Stika. Mocný válečník byl jeho nejlepší druh v mnoha výpravách, avšak většinou se choval jako barbar, bojoval a loupil a pil jako zvíře. Proto se málokdy stávalo, že by pronesl něco podobného. Takovou chvíli si bylo třeba vždy pořádně uchovat v paměti.
„Jdeme,“ řekl Helgi, když si dokončil nový obvaz. Krev již přestala prosakovat, ale stále si stěžoval na nepohyblivost levé části ramene. Válečníci se seřadili a vyrazili dále.
*
Pokračovali v pochodu větší část noci, než zjistili, jak je to nebezpečné. Helm, který šel první, o cosi zakopl a vzápětí se zřítil do hluboké díry, kde si jen se štěstím nezlámal vaz. Vylezl ven celý otlučený a láteřil jako stará bába. Po této zkušenosti se Vikingové usadili na noc u velkého vzrostlého stromu, který přečníval ostatní lesní velikány o dobrých patnáct metrů. Neodvážili se zapálit oheň. Klepali se zimou v noční džungli a tiše kleli. Ragnar, který nemohl usnout, si vzal hlídku. Ostatní již dávno spali, když se Wurgam probudil a naslouchal nočnímu životu. Občas zazpíval nějaký pták, v křoví to šustilo, když se tam prodírala nějaká velká šelma. Nedlouho potom nad sebou zahlédl tmavý stín, trhl rukou a současně druhou tasil dýku a přibodl hada ke kmeni stromu. Pak tiše vstal, aby neprobudil ostatní a přešel k Ragnarovi, který seděl jako socha na padlém stromu a zíral do tmy. Oba válečníci odpočívali vedle sebe a mlčeli. Wurgam věděl, že obří seveřan se modlí za duše padlých druhů a svého psa. Spíše za svého psa.
„Zítra všichni zemřeme,“ pronesl pak tiše tak prorockým hlasem, že sebou Wurgam trhl.
„To je možné. Přesto se je musíme pokusit zachránit.“
Ragnar jen potřásl hlavou.“Ano.“
*
Nebyli již k hoře dále než několik kilometrů, když se džungle trochu rozestoupila. Stromy i keře se objevovaly ve stále větších rozestupech a Vikingové se začali obávat, aby se v okolí hory měli kde ukrýt. Doufali, že Tygří lidé nevysekali celé míle lesa, aby se cítili bezpečněji.
„Nepočítají s tím, že jdeme v jejich stopách. To nám dává určitou výhodu. Otázka je, jak velkou,“ přemýšlel mladý Helgi a ani na okamžik nepouštěl ruku daleko od jílce meče. Přejížděl prsty přes modrý drahokam, který byl vsazen do jeho rukojeti.
„Stůjte! Vylezu nahoru a podívám se, co uvidím,“ řekl Leif. Odložil svou sekeru a s obdivuhodnou mrštností se vyšplhal na jeden ze stromů. Zmizel někde v jeho koruně a za několik minut se vynořil na úplně jiném místě.
„Musel jsem přelézt na další stromy, abych lépe viděl. Džungle se táhne až k hoře. Je to docela obyčejný pahorek, ale u úpatí má jediný vchod. To bude místo, kam odvedli naše druhy.“
„Ano. Pojďme tam. Dovíme se pravdu o těch tajemných sběračích lebek,“ zasmál se pochmurně Stik.
*
Před soumrakem se schovali v nejhustším křoví, z něhož měli dokonalý výhled a mohli sledovat celou horu. Les se rozestupoval jen několik desítek metrů od vchodu, kterým byla pouhá díra vytesaná do skály. Nebyla tu dokonce ani brána, nic co by bránilo ve vstupu, kromě jediného bojovníka v tygří kůži s oštěpem v ruce. Hora byla dole široká a směrem vzhůru se stále zužovala, až z ní zůstala jen dokonalá špička ohlazená zubem času. Pár pařezů a vyšlapaná cesta, to byly jediné stopy lidské přítomnosti. Ať Ragnar, který měl ze všech nejlepší zrak, napínal oči, jak chtěl, neviděl nic jiného.
„Co si o tom myslíte?“ zeptal se.
„Žijí uvnitř hory. Celý jejich kmen nebo jejich rasa přebývá v té hroudě kamene. Nechutná představa,“ otřásl se Helm a odplivl si na zem.
„Tím horší pro nás. Nemáme nejmenší potuchu, jak to tam vypadá,“ pronesl Wurgam. Stik, který se vždy přidával do přípravy plánu boje, přikývl.
„Není to dobré. Nezbývá nám nic jiného než počkat do setmění a vplížit se do hory.“
„A co dál?“ zeptal se Helm. Helgi pokrčil rameny a ohmatal si rameno.
„Budeme se pohybovat jako stíny, splyneme s horou. Můžeme se převléknout za tygry. Jakmile budeme uvnitř, něco vymyslíme.“
Wurgam přikývl. Pak popadl Stika za rameno.
„Mám hlad jako vlk. Do příchodu tmy zbývá ještě čas. Jdeme sehnat nějaké jídlo.“
Oba válečníci vyrazili tiše do džungle na lov.
*
Ragnar se plazil nízkou trávou jako neviditelný stín. Celé jeho mohutné tělo, tak nepřehlédnutelné v boji, splynulo s prostředím. Sundal si brnění a dokonce i tuniku a pomazal se černým bahnem, takže teď ho dokonce neviděli ani ostatní válečníci skrývající se stále v křoví. Ragnar si s sebou vzal pouze nůž, také načerněný a teď ho svíral v zubech a obratně se blížil k nic netušící hlídce. Vikingové ani nedýchali, stačil jediný výkřik a jejich plán se mohl rozpadnout jako skleněná koruna, když ji někdo upustí na zem. Náhle se za Tygrem zdvihl černý stín a udělal krátký pohyb. Nezaslechli nejmenší zvuk. Obrys zmizel uvnitř hory a dlouho se nic nedělo. Stik se v křoví nedočkavostí klepal a rukou projížděl hustý rudý vous. Tak to dělal vždy, když byl nesvůj. Pak se ale znovu objevil Ragnar a mávl paží. Vikingové vyrazili přikrčení k hoře. Wurgam tasil meč a každou chvílí očekával výkřik nějaké tajné hlídky, které si nevšimli. Nic se však nestalo. Všichni dorazili ke vchodu a Ragnar si oblékl své brnění a převzal dvě bradatice, které se rázem staly prodloužením jeho paží.
„Pojďte za mnou,“ zašeptal a vyrazil. Pod nohama jim zaskřípal písek a drobné kamení. Cesta středem hory byla vystlaná kamením. Wurgam se rozhlédl. Za rohem je čekal dlouhý tunel osvětlený několika pochodněmi ve dvacetimetrových rozestupech. Tunel tak spočíval v relativním přítmí, což jim naprosto vyhovovalo. Rozběhli se jím a Ragnar byl vždy několik metrů před nimi, aby je mohl včas varovat, kdyby se něco dělo. Tunel se kroutil a točil, ale nikde nebyl vidět jeho konec. Wurgam napínal oči jako rys, ale stále mohl spatřit jen nekonečnou řadu pochodní prskajících na zdech a vydávajících zvláštní mastný pach, který byl v tunelu silnější než kde jinde. Ragnar prudce zastavil. Vikingové se napřímili jako vlci při útoku, připravení vyrazit vpřed rychlostí blesku. Prudce oddechovali a uklidňovali rozbouřené plíce. Ragnar ukázal na zeď.
„Podívejte. Co je to?“
Stik přejel svalnatou paží s mohutnými prsty po drsné zdi a zakroutil hlavou.
„Jsou to nějaká písmena. Nějaká řeč. Ale neumím je přečíst,“ přiznal. Ostatní si také lámali hlavy. Leif s Helgim ustoupili dozadu, protože neuměli číst vůbec a přenechali více místa povolanějším osobám. Wurgam sledoval pozorně jednotlivá písmena, složité klikiháky zdánlivě bez významu. Tvořily jedinou dlouhou větu, ani na okamžik se písmena nerozpojovaly, nikde nebyly odmlky, mezery nebo tečky.
„Škoda, že tu není Olaf. Ten by si věděl rady,“ uzavřel to Helm.
„Jdeme dál. Nějaké znaky pro nás nemají žádný význam. Musíme rychle najít ostatní a pryč odtud,“ zahučel Wurgam. Ragnar přikývl a jeho zjizvená tvář vypadala jako démonův škleb v matném světle pochodní. Rozběhl se chodbou, velký a mocný a zbytek družiny za ním.
„Dávejte pozor na pasti,“ šeptl zezadu Leif. Ragnar skutečně zpomalil a rozhlížel se do stran. Že tady nebyly stráže, ještě neznamenalo, že je celá hora nehlídaná. Mohly tu na ně číhat všelijaké běsy.
„Stát,“ rozkázal náhle Ragnar a přikrčil se. Wurgam už to viděl taky. Sto stop před nimi se tunel začínal rozšiřovat, na jeho konci pak zářila světla, mnohem prudší než tady.
Ragnar pomalu vyrazil, držel se přitom co nejvíce ve stínech, bradatice připravené k úderu. Chodba byla stále víc a víc osvětlená, znaky na zdech tady nadpřirozeně zářily. Vypadaly jako napsány zlatem. Také zdi byly více vysušené a neodkapávala z nich voda. Dorazili až ke konci tunelu a Ragnar si přiložil prst na ústa. Přikrčili se v rohu a hleděli v úžasu na to, co se jim naskytlo. Tunel přecházel v jediný široký provazový můstek, pod nímž byla tma tak černá, že si jí nikdo nedovedl ani představit. Obří propast padala dolů a končila v nedohlednu. Po padesáti krocích se můstek rozděloval na tři další a každý z nich vedl do dalšího otvoru, dalšího tunelu.
„Po kterém mostu půjdeme? Vždyť nemáme žádné vodítko,“ zašeptal Helgi.“Připadám si tady jako Vargan v Síni Hromů, když šel zachránit ocel.“
Wurgam se na něj otočil a utišil jej rázným plácnutím přes paži. Mladík byl celý nedočkavý a horlivý do dalšího dobrodružství. Také Stik se již téměř třepal a pořád hladil svou velkou sekeru.
„Budeme muset prozkoumat každý tunel zvlášť,“ řekl Ragnar.“Jdeme?“
„Počkej,“ rozkázal Helm a ukázal k jednomu z tunelů. Na zdi skákaly velké stíny, vzápětí se odtamtud vynořili dva muži v tygřích kůžích a tiše kráčeli vedle sebe. Přešli do středu provazových můstků a jeden z nich ukázal směrem, kde se skrývali Vikingové. Wurgam cítil, jak se ostatní napjali. Druhý z Tygrů však zakroutil hlavou a vyrazil k jinému tunelu, první ještě chvíli váhal a pak se vydal za ním. Leif hlasitě vydechl.
„U Thorova kladiva, to bylo jen o fous.“
„Kupředu,“ zavrčel Wurgam. Ragnar se rozběhl po můstku, za ním ostatní. Můstek se rozhoupal a kterýsi z mužů zavrčel nevolností. Ragnar se na křižovatce nezastavil, prostě se rozběhl k jednomu vchodu a zmizel v něm. Okamžitě je zase pohltilo přítmí. Zatímco můstky byly nadměrně osvětlené desítkami pochodní, v tunelech byla tma jako v pytli. Postupovali pomalu, protože hned zaslechli vzdálené hlasy. Byla to změt slov a odhadovali, že vpředu musí být několik nepřátel. Tunel se v jednom místě rozvětvoval. Vyrazili doleva, ale po chvíli narazili na skálu, u níž se válely lopaty a velké sekáče kamene. Stik hlasitě zaklel. Nemohli si dovolit strávit v tunelech dlouhou dobu. Každý okamžik snižoval jejich šance.
„Do toho druhého tunelu,“ nakázal Wurgam. Sotva vkročili do pravé části, hned ucítili pach soli. Vikingové, tak zvyklí na moře, jej nemohli opominout. Vůně byla stále výraznější a štiplavější a hlasy sílily a sílily. Neznámí mluvili hluboce a hrdelně, vyráželi ze sebe celé změti slov, ale kupodivu to znělo ladně a příjemně. Ragnar se za nejbližším ohybem chodby napřímil a bradatice v jeho ruce se mihla rychlostí blesku. Wurgam zaslechl náraz a mlaskavý zvuk, sám zahlédl pohyb nalevo a udeřil mečem naslepo. Cítil, že ocel rozdrtila kosti a uvízla někde hluboko, pak mu na meč dopadla celá váha nepřítele. Wurgam se opřel o jeho tělo nohou a skopl ho z čepele. Mrtvola dopadla na zem s žuchnutím. Ragnar se k mrtvým sehnul a rychle je prozkoumal.
„Jsou to ti samí, se kterými jsme se střetli. Snědí, střední velikosti. To, že se oblékají do tygřích kůží, má zřejmě nějaký rituální význam. Tihle dva nejsou ozbrojení, jen jeden má dýku.“
„Podívej se, co je dál. Helme, Leife, odkliďte ty těla do vedlejší chodby,“ nařídil Stik. Ragnar se objevil co nevidět. Přišel tiše jako stín. Vzápětí se z druhé strany vynořili Helm a Leif, oba měli ruce od krve a utírali si je do kalhot.
„Jsou tam lázně vytesané ve skále. Pojďme pryč. Koupe se tam osm mužů a několik žen je obsluhuje. Dále již chodba nevede.“
„Zatraceně. Musíme zpátky k můstkům,“ zamračil se Wurgam.
„To se mi vůbec nelíbí,“ zabručel Helgi a potěžkal meč. Poklusem se vydali zpět. Uprostřed kroku ztuhli, všichni jako smečka naslouchali. Chodbami se nesl hluboký zvuk. Tuc, tuc, tuc! Vikingové se mračili a napínali sluch.
„Bubny, to jsou bubny,“ řekl Helm. Ostatní přikývli.
„To může znamenat cokoli. Kdo ví, jaké mají zvyky. Kupředu, Ragnare,“ kývl na obra Stik. Přeběhli zase můstky a vběhli do jiného tunelu. Sotva se v něm ocitli, ztuhli při pohledu na nevídanou krásu. Zdi chodby byly vystlány drahokamy. Dokonce zde ani nebyly pochodně, protože stačil sebemenší odraz světla, aby se drahé kameny rozjasnily a ozářily celý tunel a rozpustily zákeřnou tmu. Paprsky se vrhaly všemi směry, doslova oslepovaly a hrály nejrůznějšími barvami. Zem byla udusaná zlatavým kamením, a když k němu Stik poklekl, zjistil, že je to zlatý písek.
„U všech bohů Valhaly,“ zachraptěl Helgi. Mladík stál s rozpřáhnutýma rukama a kulil oči. Leif se vrhl ke stěně, tasil dýku a začal vydlabávat největší kámen, který našel. Ragnar se sklonil k písku, bral ho plné hrsti a strkal si je do kapes.
„Hej, nechejte toho!“ zavrčel Wurgam. Když se k ničemu neměli, popadl Leifa za krk a mrštil jím na zem. Válečník v mžiku vyskočil a hnal se ke zdi. Stik ho chytil za rameno a obrátil proti sobě.
„Musíme dál. Tohle zlato nám ukradne naše životy, pokud tu ještě chvíli setrváme. Nezapomeňte, pro co jsme sem přišli.“
Leif mu hleděl do očí, pak pomalu, velice pomalu, schoval dýku a povzdechl si. Ragnar přikývl a smutně se podíval na zlato.
„Tak jdeme. Můžeme se tady zastavit při zpáteční cestě.“
Šli dál, ale Wurgam na nich všech viděl opojení z nevídané kořisti, kterou by mohli mít. Mohli se stát pány, mohli vlastnit více majetku a zlata a drahokamů než kterýkoli vikingský válečník, který se deset let plaví po moři. A to všechno za chvilku sbírání. Přesto pokračovali dále, železná vůle zvítězila, i když to byl těžký boj. Tunel se rozšiřoval a po jeho bocích vznikaly malé výklenky. V některých nebylo nic, jiné zdobily kamenné sochy posázené drahokamy, rubíny a safíry. Znázorňovaly nejrůznější zvířata, ale také pokroucené, podivné postavy, které nikdo z Vikingů nikdy neviděl. Helm zašeptal něco o zvláštním národu uctívačů, který kdysi viděl na jednom z ostrovů v jižní části kontinentu.
„Žijeme v době převratných objevů,“ odpověděl Wurgam.“Stále vidíme něco nového. Na světě je ještě mnoho neprozkoumaných oblastí. Možná existují ještě stovky míst jako je tohle. Avšak to se my, pouzí smrtelníci, nikdy nedovíme. To ví jen bohové.“
Ragnar neodpověděl, jen kývl rukou a nakoukl za roh chodby. Varovně zasyčel a naklonil se k ostatním.
„Jde sem nějaká holka. Skryjte se. Možná se od ní něco dozvíme.“
Sám se v okamžiku vmáčkl do jednoho z výklenků a zcela s ním splynul. Během tří nadechnutí nic na chodbě nenasvědčovalo tomu, že zde kdy bylo šest seveřanů. Na zdi se vyloupl stín, rozmazaný, protože přítmí bylo již jen abstraktním pojmem. Když ta malá postavička vešla, Ragnar se vynořil za jejími zády a obratně jí zacpal ústa a hned potom jí mohutnou prackou znehybnil obě paže. Dívka se začala zmítat, ale to už byl u ní Helgi a chytil jí za nohy. Wurgam se naklonil k Ragnarovi.
„Měli jsme ji radši zabít. Nebude znát naši řeč a při nejbližší příležitosti nás zradí.“
„Zabít ji můžeme kdykoli,“ řekl Stik a prohlédl si dívku zblízka. Ta chtěla něco zamumlat, ale pevná dlaň jí v tom zabránila. Stik tasil dýku a přiložil ji dívce k hrdlu. Malá snědá domorodka s drobnými prsy vytřeštila oči a snažila se hlavu oddálit co nejvíce od blyštivého ostří.
„Pusť ji. Jestli vykřikne, zemře,“ pronesl ponuře Stik a Wurgam o jeho slovech vůbec nepochyboval. Ragnar oddálil ruku a dívka se nadechla a vychrlila ze sebe.
„Prosím, nezabíjejte mě. Pomůžu vám.“
Vikingové na ni hleděli s otevřenými ústy. Dívka se trochu pousmála, když je viděla tak zkoprnělé.
„Odkud znáš náš jazyk?“ vypravil ze sebe Wurgam. Dívka na něj beze strachu zpříma pohlédla.
„Starám se o zajatce než jsou obětováni na oltáři již od svých šesti let. Bylo tady mnoho takových jako vy. Vysokých, svalnatých a vousatých. Měli stejné divné kovové věci na sobě jako máte vy.“
„Myslíš brnění?“ zeptal se Leif Zabíječ a poklepal na hrudní plát.
„Ano. Myslím, že tomu tak říkali.“
„Počkej!“zarazil ji Helgi.“Když se staráš o zajatce, pak musíš vědět, že včera sem přivlekli čtyři válečníky. Jsou naživu?“
Dívka přikývla.“Ano. Ale zanedlouho mají být obětováni krvavému bohu našeho čaroděje.“
„Čaroděje,“ zasmál se Stik.“Ti neexistují.“
„Jen se směj,“ zasyčela domorodka a vycenila zuby.“Je to strašlivý čaroděj. Velký a mocný. Jestli nedáte na mé rady, tak vás všechny zabije bez mrknutí oka.“
Vikingové jí pozorovali a mlčeli. Wurgam zkoumal její tvář. Nepřipadalo mu, že by lhala.
„Proč nám pomáháš?“ zeptal se Ragnar. Dívka pokývala hlavou.
„Ten čaroděj ovládl náš ostrov dvacet let předtím, než jsem se narodila. Tvrdil, že nám všem zajistí nesmrtelnost. Ale pravda je jiná. Má velkou sílu a vím, že s dalšími obětmi jeho moc stoupá. Modlí se k temným bohům a ti mu propůjčují moc a sílu vládnout mému národu. Nejsme již nic než otroci. Válečníci jsou podřízeni čarodějově vůli a ostatní nemají naději postavit se mu. Nebude trvat dlouho a budou mu patřit všichni na ostrově. Jeho síla roste každým dnem. To on přilákal vaši loď k útesům. Je to jeho způsob, jak si zajistit oběti. Nemusí vraždit své vlastní lidi, ale cizí. Obětuje je na oltáři svým bohům. Tak dopadnou i vaši druzi.“
„Můžeme je zachránit?“ zeptal se Helgi. Dívka zatřepala rukama v gestu nesouhlasu.
„Je to málo pravděpodobné, ale musíte se o to pokusit. Půjdu s vámi a pomůžu vám. Tak budou naše šance vyrovnanější.“
„Naše? Bojovat budeme jen my,“ usmál se Wurgam.
„Já budu bojovat taky. Mí bohové jsou čistí a nezkažení. Také mám určitou moc, i když s čarodějovou se to nedá srovnat. Přesto ho možná na chvíli zastavím a vy se můžete o něco pokusit.“
Vikingové se na sebe podívali. Stik nakonec přikývl.
„Dobře. Veď nás, bojovnice!“
Od něj bylo takové oslovení velkou ctí.
*
Vikingové se dostali bez nehody až k provazovým můstkům. Wurgam se jen jednou podíval dolů a hned ho jímala hrůza. Propast vypadala jako cesta k věčnému zatracení. Tak nějak by si představoval konečný soud, kdy ho bohové neuznají dostatečně vhodným, aby vstoupil do síní Valhaly a svrhnou ho do nejtemnějších pekel. Dívka je celou dobu vedla, dvakrát se jim podařilo vyhnout se domorodcům, ale bylo to o fous. Teď je dovedla doprostřed můstků a zastavila se. Ragnar jdoucí za ní, do ní málem narazil.
„Co se děje?“ zavrčel. Jeho zjizvená tvář působila hrůzostrašně a nad dívkou se tyčil jako obr nad malým dítětem.
„Poslouchejte!!“
Neuplynulo ani pár okamžiků, když rozkázala.
„Chyťte se za ruce. Někdo sem jde.“
„Cože?“ vyštěkl Helm.“Postavíme se jim.“
„Utečeme do dalšího tunelu,“ navrhl Helgi.
„To nestihneme. Tak dělejte!“
Něco v jejím hlase bylo tak silného, že to Wurgama přinutilo stisknout ruku Leifa, který stál před ním. Ostatní se také v mžiku chytili. Dívka rozpřáhla ruce a prudce jimi zašermovala, přitom si něco tiše mumlala. Wurgam začal mít pocit, jakoby ho něco svíralo železnými obručemi. Na chvíli zpanikařil, protože si pomyslel, jestli to na ně ta holka nezkoušela a nechce je teď znehybnit a předat krvavému oltáři někde v hlubinách té strašlivé hory. Ale když se dívka přitiskla k Ragnarovi a ztuhla, napětí opadlo. Vzápětí se z jednoho tunelu vynořili tři válečníci v tygřích kůžích. Ragnar chtěl pozvednout zbraně, ale dívka ho zadržela. Wurgam zase pevně držel za předloktí Leifa. Stik nechápavě sledoval, jak kolem nich domorodci přecházejí a jdou do dalšího tunelu. Sotva zašli, dívka pustila Ragnara, mávla rukama a zašeptala.
„Rychle, za mnou“!
Vběhli do stejného tunelu, kam odešli válečníci. Zastavili těsně za vchodem a dívka s k nim obrátila. Než stihla promluvit, Helm vyštěkl.
„Co to bylo za čáry?“
Vždy byl nedůvěřivý k věcem, které si nemohl ověřit na vlastní kůži.
„Jen jsem nás schovala. Nic víc, nic míň. Teď poslouchejte! Tenhle tunel nás dovede přímo do obětní místnosti. Vymyslete nějaký plán, protože tam bude dobrá stovka bojovníků.“
Otočila se a rychlým krokem vyrazila. Helgi se poplácal po meči.
„Tos nás tedy potěšila.“
Tunel byl docela obyčejný, nic nedávalo najevo, že by se blížili ke krvavému obětnímu místu, kde svůj život ztratily desítky válečníků, obchodníků a dalších nešťastníků, které přilákal tajemný čaroděj. Wurgam se v duchu pomodlil ke svým bohům za to, že jim do cesty poslali onu dívku. Její schopnosti byly nezpochybnitelné a snad by i mohla významně zasáhnout do boje. To se ale uvidí až časem.
*
Leželi na široké rampě a pozorovali, co se děje pod nimi. Wurgam málem ztuhl v posvátné úctě, i když mu zdejší bohové nic neříkali. A že jich tu bylo požehnaně. Celý čtvercový sál dlouhý sto padesát stop zdobily po obvodech sochy. Všechny byly umně vytesané do nejmenších detailů, jejich tváře, nohy i ruce byly čitelné a válečník se lehce mohl v bázni klanět svému bohu. Byli to však i plazí tvorové, kteří měli dlouhé ocasy, syčivé hlavy a vyplazené jazyky nebo nestvůry s roztaženými křídly, rudýma očima a ostrými zuby. Podrobnosti byly vytesané tak, že je Wurgam dokázala rozeznat i na několik desítek metrů. Celou halu podpíralo množství sloupů, které stály všude kromě ústředního prostoru, kde se odehrávalo to nejdůležitější.
„Bude to ještě chvíli trvat. Musíme něco vymyslet,“ zamumlal Stik. Wurgam viděl Olafa, Borga, Wulfa i Logara. Všichni čtyři byli přivázáni ke kůlům, které se nacházely v rozích pomyslného čtverce a přímo mezi nimi stál oltář. Byl to velký kamenný kvádr s drsným povrchem, celý zčernalý a zrudlý zaschlou i čerstvou krví. Ve čtverci byl kromě zajatců a oltáře ještě jeden člověk, dá-li se to tak říci. Wurgam ho dlouho pozoroval a odhadoval, avšak nevěděl, co si o něm má myslet. Musel to být zjevně čaroděj. Ostatní se zaobírali podobnými myšlenkami, protože Helgi se k Wurgamovi naklonil a zašeptal:
„Nikdy jsem neviděl nikoho s takovou pletí.“
Wurgam přikývl. Čaroděj měl alabastrově bílou pokožku na tváři. Byl to obličej výrazných rysů s orlím nosem a vystouplými lícními kostmi, na kterých se napínala téměř průhledná kůže. Celý byl oděn do černého hábitu a v ruce svíral černou hůl. Vůbec celý vypadal jako démon, v černém šatu a s bílou pletí. Seděl na vyvýšeném trůnu rovněž z kamene a shlížel na své poddané.
„Jeho síla tkví v té holi. Zbavte ho hole a je vyhráno,“ řekla tiše dívka. Leif jí věnoval jedovatý pohled.
„Pokud sis nevšimla, mezi jím a námi je stovka bojovníků.“
Skutečně. Vně kruhu stálo dobrých sto válečníků v tygřích kůžích, všichni ozbrojení kopími a krátkými meči. Nic, co by ve skutečné bitvě odolalo zbraním seveřanů, ale při takové početní přesile zbraně nehrály význam. Domorodci stáli se skloněnými hlavami zcela bez pohybu. Vypadali jako armáda velkých loutek, která čeká na rozkaz.
„Vy jste tu od toho, abyste vymýšleli válečné plány a lsti,“ poznamenala dívka. Stik jen přikývl a pozoroval dále obětní místnost. Vedl do ní jen jediný vchod. Od rampy, na které leželi, se dolů vinulo krátké schodiště, pak stačilo uběhnout dvacet, pětadvacet metrů a byli by u prvních Tygrů. Jenže v praxi by si jich všimli ještě než by zdolali schodiště.
„Et numa wergil gragos!“
Čaroděj mluvil jazykem domorodců, chraptivě něco přednášel a vypadal přitom jako socha. Nato vystoupil z davu snědý chlapík, který v ruce držel buben. Usadil se pohodlně na zem a začal bubnovat. Ostatní domorodci se začali vlnit a přitom hučeli húúú,húúú!!
„Není teď ta správná chvíle k útoku?“ zeptal se Helgi, celý nedočkavý.
„To si tak chceš jít pro smrt?“ zpražil ho Leif. Helgi zrudnul a zmlkl.
„Počkejte chvíli. Nebude to trvat dlouho. Čaroděj se teď musí dostat do transu, aby přivolal své bohy a mohl jim obětovat. V takové chvíli bude méně vnímavější a já vás budu moci skrýt před zrakem všech tak jako tam v tunelu.“
Čekali. Stik netrpělivě přejížděl po ostří sekery, až mu Wurgam musel položit ruku na rameno, aby ho uklidnil. Bubnování se rozléhalo celou místností, temné a děsivé, válečníci se v vlnili ve stále stejném rytmu, až čaroděj tleskl a všichni v jedné chvíli padli na kolena a sklopili hlavy, jen buben vířil dál. Mág se usadil pohodlněji, uchopil svou hůl do obou rukou a zavřel oči. Vypadal, že se pekelně soustředí. Wurgamovi se zdálo, že jeho pleť ještě více zbledla, pokud to bylo možné.
„Zatraceně. Je tady silné magické pole. Nedokážu vás schovat všechny,“ zamumlala dívka.
„Kolik?“
„Čtyři. A to jen na chvíli.“
„Dobře. Já je odlákám. Kdo půjde se mnou?“ zeptal se Helm.
„Já, Helgi,“ udeřil se mladík do prsou.
„Helgi, bude to skoro jistá smrt. Nechej jít mne,“ řekl Leif Zabíječ. Ale mladík jen zavrtěl hlavou.
„Ne. Musím si vydobýt první slávu. Pokud zemřu, chtěli to tak bohové. Pojď, Helme!“
Oba seveřané se odplazili ke schodišti a čekali. Dívka a ostatní Vikingové se skryli co nejdál od nich.
„Teď,“ špitla domorodka. Helm a Helgi se vymrštili a zamávali zbraněmi. Vzápětí zaječeli válečný pokřik. Čarodějovy oči se rozevřely jako dvě studnice smrti.
„Hor Hor oma manua!“
Tygři zařvali a rozběhli se ke schodišti. Více než polovina se vydala stíhat dva Vikingy. Helm a Helgi je čekali na vrcholu. Helgi tasil dýku, obratně jí otočil a vrhl do chumlu mužů řítících se po schodišti. Jeden z válečníků zaječel a spadl mezi ostatní s nožem v těle. Vzápětí se oba seveřané obrátili na útěk. Vyjící smečka, vyrušená při svém obřadu, je pronásledovala jako vzteklí psi.
„Teď je naše chvíle. Čaroděj upírá své síly jinde.“
Mávla rukama a kývla na Vikingy, aby vyrazili. Wurgam se vztyčil a rozběhl se po schodech. Stik jej téměř srazil k zemi, tak nedočkavý byl bitvy. Smál se vlčím úsměvem a oči mu zářily. Jeho sekera byla nebezpečná zbraň a vypadala hladově. Ragnar a Leif běželi za nimi, tišší jako sama smrt. Vikingové vtrhli jako neviditelní démoni na nepřátele a ocel začala psát křivky smrti.
*
Wurgam stihl srazit k zemi tři muže, když zjistil, že už není neviditelný. Odrazil divoké bodnutí kopím a zařval, až se stěny otřásly. Tři barbarské hlasy zaječely odpověď. Od kůlů se ozvaly další. Wurgam se vrhl do největšího chumlu, sekal na všechny strany, drtil kosti a lebky a rozdával rány obrněným předloktím své zbroje. Vytrvale se blížil k trůnu. Odrazil bodnutí nezvykle vysokého domorodce, vyhnul se seknutí krátkého meče a kopl válečníka do holeně. Křupnutí kosti ho uspokojilo. Skočil vpřed jako raněný panter, srazil jednoho nepřítele ramenem a dalšímu uťal ruku v lokti. Bitva se pro něj stala potěšením. Koutkem oka zahlédl Ragnara a Leifa, jak bojují zády k sobě, jejich sekery pracovaly jak na krvavé žni.
„Čaroděj!“ zaječel vedle něj dívčí hlas. Wurgam neměl čas sledovat jej.
„Wurgame, ke trůnu!“
To byl mocný Stikův hlas. Wurgam utržil zranění na paži. Kopí mu promáčklo brnění, ale vrhnul se před rozdávaje rány hodné obra. Proběhl kolem kůlů a rychlým seknutím stačil osvobodit dva Vikingy, ale bylo to v takové rychlosti, že neměl nejmenší tušení které. Srazil k zemi dalšího nepřítele, když ho něco těžkého udeřilo do hlavy. Nevěděl, odkud to přišlo. Padl na zem jako podťatý. Rozmlženýma očima viděl blížící se lesklý hrot. Sledoval ho jako neskutečně pomalu se blížící smrt. Pak přiletělo něco rychlého a smrtícího, srazilo to zbraň stranou a ozvalo se odporné mlasknutí. Vedle Wurgama přistála čísi krví stříkající ruka. Probral se a vyskočil na nohy. Z hlavy mu tekla krev. Kolem něj prosvištělo něco modrého a spalujícího. Leif Zabíječ, který mu zachránil život, se zhroutil s velkou vypálenou dírou v brnění.
„Zkurvysyn!“
Wurgam jediným rozmachem srazil dva muže, rubovým sekem rozpoltil hlavu dalšímu a hnal se k trůnu, kde řádil čaroděj.
*
Stik se uprostřed bitvy setkal s Ragnarem. Zjizvený obr se smál jako šílenec a jeho bradatice byly všude. Spolu měli šanci obstát strašlivému náporu. Uvázli mezi nepřáteli jako v ovesné kaši a nemohli se dostat ven. Ani Stikova nadlidská síla tady nemohla obstát. Byl zraněn na rameni a cítil, že slábne, přesto se nevzdával bez boje a obrovskou sekerou máchal jako by to byl dětský nožík.
„Ragnare, musíme ke trůnu,“ zaječel uprostřed boje. Náhle odtamtud vyšlehlo ostré světlo a ozářilo celé potemnělé bojiště. Všude se válely zkrvavené torza nepřátel, kusy těl a válečníci klouzali na litrech krve. Stik zahlédl, že u trůnu stojí dívka a mává rukama. Čaroděj dokonce vstal, svíral svou hůl a ječel slova, která řezala do uší jako zimní vítr. Ten bastard jí brzy dostane, pomyslel si Stik, odrazil toporem seknutí a udeřil, ale minul. Ragnar za ním hekal vysílením. Stik náhle stočil pohled ke kůlům. Dva jeho druzi, Logar a Borg, už nebyli mezi živými. Domorodci jim raději usekali hlavy než by je nechali osvobodit. Pak Stik uviděl něco rychlého a smrtícího, co se davem prodíralo jako nůž máslem a zanechávalo to po sobě rudou stopu smrti.
„Bratře!“ zařval mocný Stik a pocítil v žilách novou sílu. Skočil mezi nepřátele jako bůh války s rudými vousy a vlasy a ďábelskýma očima a vyceněnými zuby a v mžiku byl vedle Wurgama. Obrovitý Ragnar jim byl v patách, klopýtal a odrážel rány, jak jen mohl a kryl jim záda. Wulf a Olaf bojovali bok po boku a odráželi nepřátele vlnu za vlnou.
*
Několik nejsilnějších válečníků je čekalo u trůnu. Wurgam se vyhnul seknutí jednoho z nich a sekl od boku. Srazil soupeřův meč stranou a jediným úderem ho téměř rozpůlil. Bezvládné tělo se mu svalilo na meč. Další čepel se na něj řítila, na poslední chvíli odkopl mrtvolu z čepele a odrazil úder. Stik jeho nepřítele rozsekl od ramene až k boku, vzápětí sám podklesl pod strašlivou ranou do hrudního plátu. Ragnar odvážlivce ztrestal jednou ze svých seker.
„Rychle!“ vykřikl dívčí hlas od oltáře. Wurgam srazil posledního z nepřítel, kteří mu stáli v cestě a rozběhl se k oltáři. Šokoval ho pohled na dívčinu tvář. Nebyla to dvacetiletá holka, ale stařešina, která za sebou měla nejméně šedesát zim a její obličej stárnul každým dalším okamžikem. Wurgam skočil po čaroději, ten jen mávl holí a odrazil jeho útok a seveřan odletěl jako papír a skutálel se až k úpatí trůnu. Vztekle zařval. Dívka využila chvilkové nepozornosti čaroděje a opřela se do posledního útoku, kterého byla schopna. Ragnar se zjevil jako blesk, ale také neuspěl. Wurgam sekl odspodu, narazil na nějakou neviditelnou bariéru a jeho meč s kovovým třesknutím prasknul. Čaroděj se po něm rozpřáhl holí, když zůstal náhle stát jako solný sloup. Z jeho lebky trčela velká Stikova sekera. Pomalu, velice pomalu se mág zhroutil na zem, zbraň stále vězela v jeho mozku. Wurgam se otočil a pohlédl za sebe. Mocný Stik stál dobrých dvacet stop daleko. Musel svou těžkou sekeru vrhnout a zasáhl naprosto přesně. Bylo po všem.
*
Wurgam seděl vedle trůnu a opíral se o něj jako o záchytný bod. Pominutí z bitvy zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a zranění i vyčerpání se projevily v plném světle. Obří Ragnar ležel na zemi a ohmatával si rameno a hlavu, ze které mu crčela krev. Jediný Stik mohl chodit, což bylo obdivuhodné po ráně, kterou utržil do hrudního pancíře. Wulf se staral o Olafa, kterému ocel rozsekla kůži na čele a kus masa mu visel až přes oko.
„To bude pěkná jizva. Budeš úplný krasavec,“ slyšel ho Wurgam. Pomalu se rozhlédl. Tygří lidé, kteří přežili jejich řádění, stáli naprosto zmateně a prohlíželi si spoušť okolo sebe. Nic zjevně nechápali a nedocházelo jim, jak se tady ocitli.
„Je to konec,“ zeptal se chraplavě Ragnar. Cítím se jako dítě. Tak jsem slabý.“
Stik se potichu zasmál, vzápětí však spadl na zadek, až to zahučelo. Tentokrát se zasmál Ragnar.
„U všech bohů, ani já nejsem příliš silný. To snad není možné. Tohle bych nikdy nepřiznal. Ale pěvci písní a bardi všech zemí budou honosit náš příběh. Vyzdvihnou nás všechny do nebeských výšin a…“
„Kde je ta dívka, která nám pomohla?“ vzpomněl si Ragnar. Wurgam se nadzvedl na loktech a odplazil se kousek ke staré ženě, která ležela nehybně na zemi. Ostatní se pomalu sešli k němu. Dokonce i domorodci se nejistě blížili. Krvaví vlasatí barbaři ze severu v nich určitě vzbuzovali mystickou hrůzu.
„Co se jí to stalo?“ zeptal se nechápavě Stik. Ragnar kroutil hlavou a provedl znamení na zažehnání zlých sil.
„Vysál z ní všechnu sílu. Byla to …“nedokončil Ragnar. Žena otevřela oči, nádherné tmavě modré oči.
„Dokázali?“ vypravila ze sebe. Wurgam ji chytil za ruku.
„Ano. Zvítězili jsme. Tvůj národ je opět svobodný.“
„Omna hu hoama,“ ozvalo se za ním. Wurgam se otočil a zjistil, že na něj míří hrot kopí a jsou obstoupeni kruhem nepřátelských tváří. Nemělo smysl bojovat, domorodců bylo patnáct nebo dvacet a oni již neměli sílu a jejich zbraně byly daleko. Žena promluvila jejich jazykem. Bylo vidět, že jí dělá mluvení velké potíže, avšak mluvila a mluvila, dlouho. Nakonec jí došel dech a zhroutila se do sebe. Zavřela oči a několikrát trhaně vydechla. Pak naposledy sevřela Wurgamovi ruku a odešla z tohoto světa. Seveřan se naklonil k torzu svého prasklého meče a vložil jí ho do pravé ruky. Ragnar si sňal z šíje náhrdelník se znakem jeho oblíbeného boha a navlékl ho ženě. Stik povstal a sepjal ruce. Ostatní Vikingové učinili to samé. Stik je přeletěl pohledem a zavřel oči.
„Byla jsi naším vůdcem, světlem ve tmě. Byla jsi pochodní, která zažehnává tmu a rozsvěcuje životy. Chránila jsi vše živé a my, Vikingové z ledových zemí severu, tě teď přijímáme za naší sestru. Ať tvá duše sestoupí do síní Valhaly a žije navěky v potěšení a přebytku, neboť tvé činy nemohou bohové přehlédnout.“
Stik domluvil a v obětní místnosti se rozhostilo nezvyklé ticho, tak podivné po zběsilém ryku bitvy. Když Wurgam otevřel oči, překvapeně zjistil, že domorodci klečí na kolenou a mají skloněné hlavy. Dívka čarodějka jim musela v posledních chvílích svého života říct, co jsou zač. Stik doklopýtal ke své sekeře a vytáhl jí z hlavy čaroděje. Pak jí nechal spadnout dolů, sehnul se a vyzdvihl lebku nad hlavu.
„To bude má trofej,“ zaryčel. Sklonil se znovu, zdvihl hůl, která ještě světélkovala a položil ji na oltář. Pak se mocně rozmáchl a udeřil, až se čarodějova moc a síla uchovaná v tomto kusu dřeva rozletěla navždy neškodně do stran. Wulf došel ke Stikovi a poklepal ho po rameni.
„Je na čase odejít, bratři.“
Vikingové vyšli po schodech, zanechávaje za sebou rozbitou památku krvavých časů a domorodci je bázlivě následovali.
*
Ale ještě nebyl čas odejít. Po tři dny hostil Tygří lid seveřany ve svých komnatách. Několik domorodců ovládalo jejich jazyk, takže se spolu mohli domlouvat. Hodovali, jedli a pili a zotavovali se ze zranění. Také pohřbili své druhy, kteří tak statečně padli. Helgi se vynořil odkudsi z tunelů, celý zbitý a krvavý, ale ověnčený první slávou a jeho meč napitý životy sedmi válečníků, které skolil. Helm našel svou smrt, kterou tak hledal a odčinil vlastní hříchy.
Když bylo povinnostem učiněno zadost, Vikingové se pustili do radovánek. Nikdy netruchlili dlouho nad smrtí jiných, byť to byli jejich druhové a může se to zdát kruté, ale taková byla tehdy doba a seveřané věřili, že se jejich bratrům vede dobře i v posmrtném životě. Wurgam se opíjel do němoty a jedl jako zvíře, přitom ale vyprávěl historky, které byly tak směšné, že otřásaly dlouhou podzemní hodovní síní. Ragnar jen seděl a jedl. Spořádal toho spousty, ženy mu seděly na klíně a nemohli si vynachválit jeho obrovité tělo. Stik měl také mnoho žen, konečně mohl mít i medovinu a každou chvílí odcházel ze síně s jinou domorodkou se slastným úsměvem na rtech. Olaf mluvil s náčelníkem, který ovládal jeho jazyk a neustále mu vysvětloval nějaké věci, ani na chvíli ho nepustil ke slovu. Takový je už osud učenců. Wulf se veselil a dokazoval své mistrovství ve střelbě z luku, hlasitě se pouštěl do sázek o to, jestli se strefí do středu terče. Nu a mladý Helgi? Ten seděl uprostřed svých divokých bratří opitý vínem stejně jako slávou a nakonec se vykolébal pryč s mladou hezkou domorodkou. Tygři ve svých kůžích nosili k nohám Vikingů drahé kamení a zlato, nejskvostnější výrobky z perel a různé náhrdelníky, dokonce i nádherné zbraně. Všichni jim děkovali a div, že jim nelíbali nohy. Seveřan
