Na ostré tvrdé trávě v Chladných lesích seděl ztřeštěný pádlovec a s labužnickým pochrupáváním okusoval drobné červené kvítky. Z vrcholu stromu opodál se ozvalo poplašné volání černé kerchosky. Pádlovec zavětřil. Nikde se nic nehnulo, vítr byl mírný, vál od severu a nepřinášel žádný nepřátelský pach. Pádlovec ještě chvíli čenichal a zase se sklonil nad svou hostinou.
Napodruhé ho vyrušilo prasknutí větvičky docela blízko. Zvedl hlavu a zavětřil, nic však necítil. Rozhlédl se a začal hopsat dokola pádlovčí Tanec výzvy.
Rina, skrytá za mohutným kmenem starého dubu, s lukem a třemi šípy se zeleným peřím, zadržela dech a čekala, až se pádlovec uklidní. Zvíře potřáslo hlavou a pokračovalo v decimování porostu. Rina pomalu a pečlivě napjala tětivu a zamířila. Šíp s tichým zadrnčením letěl vzduchem. Pádlovec se zvedl na zadní. Pozdě.
Párkrát poskočil a svalil se do mechu, na drobná kvítka, která ještě před pár vteřinami okusoval. Rina vytáhla šíp z přesné rány a otřela jej o mech. Chvilku pak dřepěla nad tuhnoucím tělem svého úlovku a hladila hebkou hnědozelenou srst.
Když skončila pietu, svázala pádlovci zadní nohy k sobě a hodila si ho přes rameno, bez obav, že si zašpiní šaty, neboť na sobě měla starou zelenou košili a kraťasy po Danerovi, oblečení zcela nevílovské, ale k lovu neskonale vhodnější než růžové šatičky.
Vydala se k lesní skrýši v dutině starého stromu. Nahlédla dovnitř a uviděla dva malé komboně a pádlovce, o něco většího než byl ten její.
„Takže Kamin už tu byl,“ pomyslela si spokojeně a přihodila dovnitř svůj úlovek.
Ženy a děti v Nové osadě si opatřovaly potravu hlavně lovem, protože s těmi několika pytli obilí, dvěma koši marity a pár dalšími drobnostmi museli šetřit, jak jen to šlo. Nikdo nevěděl, jak dlouho tu budou muset přežívat, ani jestli to nebude napořád. Starší děti se rozdělily do dvojic a v těch chodily lovit nebo doprovázet ty mladší na borůvky, jahody a jiné lesní plody do světlejších částí Lesů. Rina si vydupala, že bude lovit, přestože kromě Inerly s Verou, a ty už byly o hodně starší, byl lov záležitostí chlapců.
Mandla k ní do dvojice přidělila nejstaršího z chlapců jako ochránce a pečovatele. Toto opatření se však minulo účinkem, hned na první výpravě do Lesa Rina Kaminovi sdělila, že nepotřebuje, aby jí stále šlapal na paty a že je to tak nanic, protože si vzájemně plaší zvěř. A tak si ke spokojenosti všech tří, Kamina, Riny i Mandly, děti smluvily skrýš v lese, u které se ráno rozešly a v poledne zase sešly. (Mandla byla, nutno říci, spokojená proto, že o reformách dětmi zavedených neměla ani potuchy).
Rina vyšla na nejbližší palouček a podle postavení slunce vůči vrškům stromů odhadla, že se blíží poledne.
„To už nemá smysl někam chodit,“ řekla si.
Cestou zpět ke skrýši vystřelila jeden šíp po kolem běžícím srnci, ale minula a šíp zaletěl do křoví, odkud vyrazilo hejno poplašených, divoce skřehotajících, pípajících a křičících ptáků.
Rina se naklonila, aby šíp vytáhla, a tu se jí zatřásly nohy, divže neupadla. Byly to opravdu nohy? Rina tomu věřila.
Když si myslila, že už je vše v pořádku, znovu se pro šíp natáhla. Tentokrát celý les ztichl, ptáci přestali zpívat, kobylky cvrčet a do ticha se ozvalo zabrumlání odkudsi z podzemí. Rina, celá vyděšená, znovu ucítila třesení, a uvědomila si, že se netřesou její nohy, ale země!
Musela se posadit. Při kontaktu s půdou však cítila zemětřesení tak intenzivně, že si raději zase stoupla.
Celé to hrůzné varováním z hlubin země přestalo tak náhle, jako začalo a ptáci se zase váhavě rozezpívali.
Rina natáhla ruku pro šíp, bázlivě, očekávajíc nové otřesy. Bála se, že v keři bydlí nějaká neznámá mocnost a tu urazila tím, že do jejího domova střelila šíp a tak jí ho teď nechce vydat. Nic se však už nestalo.
Vydala se zpět ke skrýši, zamlklá a vyděšená. Kamin na ni čekal, zřejmě zažil něco podobného. Jakmile malou vílu zahlédl, zavolal: „Cítila jsi to také, Rino?“
Rina mlčky přikývla. Kamin se s tím spokojil a celou cestu do osady do Riny hučel své úsudky, hodnocení a předpovědi týkající se zemětřesení. Rina přikyvovala a myslela si své.
V osadě je přivítala vystrašená Mandla.
„Děti, děti moje, já se o vás tolik bála! Země se rozhněvala a chvěje se a ohnivá studna nepřestává chrlit oheň! Ach, co jen s námi bude …“
Kamin Mandle předal úlovky a nevěnuje jejímu bědování nejmenší pozornost, rozběhl se, s Rinou v patách, ke středu osady, kde ležela ohnivá studna.
Kolem jícnu postávalo celé osazenstvo osady a komentujíce to výkřiky zděšení pozorovalo, jak ven létají jiskry, žhavé kameny a jak se z jícnu valí kouř a pára.
„Jak dlouho se to děje?“ ptala se Rina Inerly.
Holka si odplivla jako starý námořník a řekla: „Už vod rána.“ Dál se s malou vílou nehodlala bavit.
„Co budeme dělat?“ obrátila se Rina na Mandlu, když poznala, že se od Inerly kloudné odpovědi nedočká.
„Holčičko, bojím se, že nemůžeme dělat nic,“ řekla Mandla tiše.
Gaverla Dls se chodil stravovat do vojenské jídelny. V případě, že bylo jídlo nepoživatelné, což bylo alespoň jednou do týdne, se ještě chodil dojíst do některého z hostinců; aby to však stihl, musel být ve vojenské jídelně mezi prvními.
Dnes se Dlsovi podařilo dostavit se do jídelny jako úplně první. Obdržel od nenaladěného kuchaře chrstanec zeleninové polévky do dřevěné misky a pár krajíců chleba návdavkem. Zavětřil nad jídlem a usoudil, že se dá jíst bez úhony na zdraví. Šel si sednout na své oblíbené místo do kouta, odkud měl rozhled po celé jídelně.
Podle svého neměnného zvyku nejprve spořádal všechen chleba. Mezitím se do jídelny začali hrnout vojáci a palácové i městské stráže. Dls znovu začichal nad miskou s polévkou a strnul jako srna zvětřivší nepřátelský pach.
Začichal ještě jednou a nabral trochu polévky na lžíci. Kolem něj už většina vojáků hltala své příděly. Dls usrkl a okamžitě doušek zase vyprskl.
„Mařivec!!!“ vykřikl. „Je v tom mařivec!!!“
Několik vojáků v nejbližším okolí vzhlédlo a přestalo jíst. Ostatní se ale dál ládovali, protože Dlsovu poznámku přeslechli. Dls se zoufalo rozhlédl po autoritě, která by dokázala to cpaní se projímadlem zarazit. Zrak mu padl na rentena palácových stráží. Prodral se k němu, vysoký muž se širokými rameny už dojídal svou porci.
„Pane,“ zaúpěl Dls, „nejezte to, je v tom mařivce, že by to porazilo krávu!“
Muž zamlaskal a vykulil oči.
„Cože,“ vyprskl, „no jo, je to pravda!“
Pak už nezaváhal, vyskočil na stůl a zařval: „Okamžitě to přestaňte žrát! Je v tom mařivec!“
Lžíce strnuly na půl cesty k ústům. Začalo se ozývat plivání a několik vojáků se pokusilo svůj příděl vyzvracet. Pak renten palácové stráže zbledl a chytl se za břicho.
„Předávám velení Dlsovi!“ stačil ještě říci, než se v čele zástupu stejně postižených vyřítil z jídelny.
„Co máme dělat, Dlsi,“ ozvalo se z ubohého hloučku těch, kteří mařivcovou pohromu přečkali bez úhony.
„Především musíme zjistit, kolik nás zbylo!“
„Řekl bych, že něco málo přes třetinu, pane, i se strážemi u brány,“ hlásil drobný čilý garvot s kopím v ruce.
Dls se ušklíbl.
„Tak to běž nahlásit králi a rádcům. A teď,“ pokračoval, když garvot odešel, „zatkněte toho chlapa!“
Ukázal na kuchaře, který strnule stál u kotle, v ruce stále třímaje naběračku.
Když nešťastného polosantargejce odvlekli, vyšel Dls z kuchyně s prázdným a kručícím žaludkem a trpkou vidinou chutné snídaně v hostinci, jež byla nedosažitelná, neboť zástupce rentena palácové stráže se nemůže jen tak zdejchnout do hospody.
Na chodbě se srazil s černovlasou vílou, pospíchající k zadnímu východu do zahrad.
„Ach, promiňte!“ vyhrkla, celá roztřesená, ale Dls jen nepřítomně prohodil: „Mně se nic nestalo!“
A šel dál.
Kdyby se na vílu pořádně podíval, nejspíš by ji nenechal jen pokračovat v cestě. Byla bledá, roztěkaná a neustále se ohlížela přes rameno, což bylo podezřelé. Stěží bychom v ní poznali Cottii, vyrovnanou a klidnou vílu, která ráno vařila mařivcovou polévku. Nedivili bychom se však jejímu rozrušení, vidět, co před chvilkou viděla ona.
Rozhodla se, že půjde zkontrolovat, jak pokračuje jí započaté dílo. Po cestě ke kuchyni však potkala vojáky vlekoucí zuřivě se vzpouzejícího se kuchaře. Ještě stačila uskočit za roh, ale zřetelně slyšela, co kuchař vykřikuje, a zamrazilo ji. Polosantargejec se vzpamatoval ze stavu podobného omráčení, vzpomněl si, že si musí zachránit kůži a začal se zuřivě hájit: „To jsem nebyl já, já ne!!! To ta víla, to ona vařila polívku! Cottie se jmenuje, to já ne, ona to udělala, tak mě pusťte, vy zatracení čuchaři!!!“
Cottie se roztřásla a celou její mysl ovládla jediná myšlenka: Pryč!!!
Před očima se jí se zatvrzelou neodbytností držel obraz šibenice na nádvoří paláce. Víla nijak netoužila být jednou z jejích obětí a tak spěchala ven z paláce, aby tam dorazila dřív, než se zmatek uklidní a na místo nastoupí stráž. Na to, že provaz, jemuž uteče, bude čekat na kuchaře, raději nemyslela.
Avšak organizační schopnosti Antrofových vojáků nabylo radno podceňovat. Už zdálky Cottie spatřila ve dveřích uniformu, žlutou, tedy vojenskou, což bylo ještě horší, než kdyby na místě stála stráž v uniformě červené. Vojáci měli, pokud to bylo možné, ještě horší pověst než stráže, ačkoli nejhorší fáma šla o městské hlídce.
Cottie se nadechla a šla dál jako by nic. Ani bezstarostnost sama by však neprošla a víla se setkala s připraveným mečem a tvrdým pohledem.
„Stůj a otoč to,“ řekl voják, „nikdo nesmí dovnitř ani ven, kromě vojáků a stráží.“
V nejvyšší nouzi dokáže většina bytostí objevit skryté rezervy odvahy, síly, i určité bezohlednosti a ani Cottie v tomto směru nebyla výjimkou.
„Ustup mi z cesty,“ zasyčela a ji samotnou udivila drsnost jejího hlasu.
„Nebo,“ zaváhala, „… nebo ti udělám něco, co se ti vůbec nebude zamlouvat.“
Voják se zamračil a pevně sevřel jílec meče.
„Ty tak,“ zasmál se nejistě, „vždyť bych tě odfoukl, kdybych chtěl.“
Cottie semkla rty a mrštně vykopla nohou v tvrdém lakovaném střevíci s ostrou špičkou dřív, než voják stačil zareagovat. Muž upustil meč a chytil se za něco jiného, na čem mu teď záleželo stokrát víc než na všech zbraních Antrofových armád.
Cottie schoulenou postavu opatrně obešla, soucitně se na ni podívala a vyběhla z paláce.
Za sebou ještě zaslechla bolestí zkřivená slova: „Daleko neutečeš, ty mrcho, z města se nemůžeš dostat, slyšíš?!“
Věděla sama dobře, že branou nemůže projít, ale také dobře znala strom u hradeb, jehož větve sahaly přes kamennou zeď a byly silné a pevné. Již několikrát přemýšlela o tom, že tudy uteče, ale vždycky se našlo něco, co jí v tom zabránilo.
Teď lehce a mrštně jako veverka vyšplhala do koruny stromu a odmotala provaz, který měla kolem pasu, připravený právě k tomuto účelu, přivázala ho k jedné z opravdu pevných větví a přehodila jej přes hradby.
Konec se klátil pořádný kus nad zemí, ale Cottie se rozhodla riskovat. Naposled se ohlédla na město. V ulicích se probouzel každodenní shon a domy otevíraly okna jako rozespalé oči. Idyla, která ani v nejmenším nepřipomínala boj, vojáky a strach.
Víla vzdychla a sešplhala dolů. Seskok se jí podařil lépe, než očekávala..
Ve Větrné pasti bylo všechno vzhůru nohama v přípravách na „Akci Nomitur“, jak byly plánované úkony souhrnně označeny Andrejem. Geodor s Geltem sice poněkud znepokojil způsob, jakým odjela Ilka a pro jistotu poslali k Douneemu ještě jednoho posla, ale jinak té věci nepřikládali zvláštní význam.
„Kdo se má vyznat v ženskejch,“ vyjádřil myšlenky všech Darés a pak nad tím jen mávli rukou.
Teď si Geodor sedlal koně a pečivě si oprašoval uniformu, stejně jako pět dalších vojáků – Darés, Farin, Etuz, Gastin a Barden, kteří měli jet jako první skupina. Andrej s Danerem se naopak činili, aby dodali sobě a svým šatům zdání zbědovanosti a únavy, což jim zase tolik práce nedalo, alespoň v případě oblečení. Felkoma pobíhala kolem jako kulička rtuti a organizovala tak dlouho, dokud se Geodor nerozzlobil a nezakázal jí to, načež se urazila a odešla trucovat k potoku.
„Můžeme tedy vyrazit!“ řekl Geodor rozhodně, když se mu chlapci a vojáci zdáli dostatečně připravení pro sehrání svých rolí.
Posadil Andreje před sebe na koně, Danera přesoudil Darésovi, ještě připomněl několika krátkými slovy Geltovi, co má dělat a rozjeli se k bráně Nomituru.
Právě když Geodorova skupina projížděla bránou do města, prodrala se Cottie křovím až k cestě. Spatřila ještě, jak raletenova výprava klusem mizí v první z ulic, a z hrdla se jí vydral hluboký povzdech. Doufala, že přijde včas, aby raletena a chlapce varovala.
Teď ji čekal nelehký úkol rozeznat Geodorovy spojence a zadržet alespoň je. Schoulila se na pařezu v ohybu cesty a pozorovala procházející.
„Kdyby alespoň měli na čele značku, nebo tak něco,“ myslela si, v zoufalé snaze rozeznat neznámé spojence v davu lidí.
Náhle se jí oči rozzářily, a musela se držet, aby nevyskočila a nezatančila. Všimla si tří pětičlenných skupinek mužů, kteří se tolik snažili být nenápadní, že to na ně upozorňovalo lépe, než kdyby šli po rukou a na každé noze balancovali talíř s rajčaty.
Byli oblečeni jako obchodníci a potulní muzikanti; několik z nich neslo hudební nástroje, a tvářili se neuvěřitelně nevinně a mírumilovně, ale pečlivější pohled dokázal odhalit, že pod šaty skrývají dlouhé meče a dýky.
Cottie se zasmála.
„To jsou ale břídilové,“ napadlo ji, „i kdybych nevěděla o tom, co se má dít, stejně by mi byli podezřelí.“
Vstala, vyšla vstříc muži, který kráčel v čele první skupiny a drze se k němu přitočila. Pohlédl na ni s odporem a soucitem a Cottie si uvědomila, že ji považuje za zlodějku, prostitutku nebo žebračku.
Mlčel a dál rázoval vpřed ostrým krokem. Cottie se k němu přiklonila a sykla: „Všechno je prozrazeno, Antrof o vás ví, vraťte se!“
Zareagoval velice duchapřítomně a Cottiiny obavy, že zazmatkuje, se ukázaly být planými. Zastavil a plácl se do čela jako člověk, který na poslední chvíli zjistil, že si doma zapomněl něco smrtelně důležitého. Pak se pomalu otočil, chytil Cottii za ruku a vykročil zpět. Když míjel své druhy, zašeptal: „Vracíme se!“
Obrat patnácti lidí čelem vzad byl sice příčinou několika zavrtění hlavou a zvědavých pohledů kolemjdoucích, ale strážemi u brány zůstal nepovšimnut. Cottie si oddechla a muž vedle ní také. Stále svíral její zápěstí a víla zkusmo cukla rukou. Stisk nepovolil, spíš mírně zesílil.
„Hej, pusť mě!“ zaprotestovala nahlas.
„To určitě,“ pomyslel si muž a ani se po víle neohlédl. Cottie uraženě našpulila rty, ale nezbývalo jí než se nechat vést, podobna dítěti, jež vzdoruje pouze v duchu, neboť se neodváží naplno vzepřít autoritě.
V místě, kde z hlavní cesty odbočovala pěšinka vedoucí na horu Kolébku, na ni zahnuli. Po úzké, nezřetelně vyšlapané stezce byli nuceni jít jeden za druhým „husím pochodem“ a víla čekala, že jí ten neomalený nezdvořák konečně pustí ruku, ale nedočkala se. Táhl ji za sebou a přitom o ní snad ani nevěděl. Došli až k paloučku uprostřed něhož bylo ohniště obložené kládami.
„Rozdělejte oheň!“ rozkázal muž, vedoucí Cottii a jeho příkaz byl ihned splněn.
„A ty si sedni!“ promluvil poprvé přímo k Cottii.
Víla, fascinována jeho rozhodným, odpor nepřipouštějícím hlasem se posadila, jen zapomněla odložit vzpurný výraz.
„Proč oheň?“ zeptala se, ne zvědavě, spíš pohrdavě, a třela si zápěstí. „Je světlo a zima také není. Chcete snad opékat maso? Teď na to není vhodná doba!“
„To vím také,“odpověděl muž a tvrdě se na ni zadíval. „Kouř z ohně bude znamením pro ostatní, že něco nevyšlo. A teď povídej! Pochop, jakou můžeme mít jistotu, že tohle není nějaká past?“
„Žádnou.“ Cottie se zahryzla do spodního rtu a chvilku přemýšlela. Pak vzhlédla: „Nevěříte mi?“
„Komu můžeme v téhle době bezmezně důvěřovat, zvlášť když ho neznáme?“
„Dobře. Máš pravdu, ale nedůvěřovat jste měli spíš někomu, koho dobře znáte. Jestli hledáte zrádce, nebylo by od věci trochu si posvítit na Ilku, na tu, co patří ke kováři Douneemu. Nebo spíš patřila.“
„Ilka?! Opravdu? Endore, vezmi si koně a jeď k Drápu. Snad tam Douneeho ještě zastihneš. Nevím, co je na té věci pravdy, ale bude dobré, když si na Ilku dá pozor. Nikdy se mi ta holka nelíbila. A ty pokračuj. Odkud tohle víš?“
Cottie se ušklíbla: „Pracovala jsem v paláci… Ale to není důležité. Horší je, že jeden váš raleten, teď si nemohu vzpomenout, jak se jmenuje, stačil s těmi dvěma kluky projet do města a já ho nestačila varovat. A Antrof o nich ví. Jeli do paláce?!“
„Ano, u Mawira, ano!“ Muž vstal a neklidně podupával. „Jmenuješ se?“ obrátil se na Cottii.
„Cottie.“
„Já jsem Reven. Prosím Cottie, řekni mi teď všechno, co víš; tedy co víš a mohlo by to být pro nás důležité.“
Cottie se začervenala, když zjistila, že se na ní upírají pohledy všech kolem, ale odkašlala si a vyprávěla téměř slovo od slova, co včera slyšela za dveřmi a také pověděla, jak vojáky nakrmila mařivcovou polévkou. Přestože jí ve chvílích, kdy mařivcovou aféru prožívala, lehko u srdce nebylo, teď se při jejím líčení chichotala.
„Děkuji, to stačí,“ zarazil ji Reven, když začala zabíhat do přílišných podrobností. „Musíme jet k Douneemu a poradit se s ním, co dál. Vezmu tě k sobě na koně, Cottie, jestli mnou nepohrdneš.“
Cottie rozpačitě zrudla a váhavě přikývla. „Ano… Vlastně, ne, nepohrdnu…tedy, chci říci, že se s tebou ráda svezu, Revene.“
Geodorova skupina naneštěstí nic netušila o nepříznivém obratu, který věci vzaly. Jeli dál, Geodor s Andrejem a Darés s Danerem v čele, sledováni zvědavýma očima Nomiturských. Fáma, v tomto případě rychlejší světla, se rozšířila po celém městě a vyprávěla o vojácích, kteří na Antrofův rozkaz zajali toho nejnebezpečnějšího a nejproklínanějšího ze všech povstalců a vezou ho do paláce a každý chtěl vidět pravdu na vlastní oči, ať už z bezprostřední blízkosti přímo na ulici, nebo jen z úkrytu za vlnícími se záclonami v okně. Druhý způsob volila většina Nomiturských měštek, dívek z lepších rodin a starších lidí; drbny, muži a děti volili způsob druhý, vybíhali na ulici, nebo se vykláněli z oken a balkónů.
Nejnadšenější byly malé děti, nechápaly pořádně, o co jde a nejraději by si s Andrejem a Danerem vyměnily místo na výsluní všeobecné pozornosti. Jinak sympatie davu, skrývané i zjevné, patřili spíš nejnebezpečnějšímu povstalci, než jeho hrdinným přemožitelům.
„Geodore,“ zašeptal Andrej koutkem úst, „mě se tu něco nezdá! Jak mohou všichni vědět, že tudy pojedeme.“
„Raději na mne nemluv… Mě se to také nezdá, ale doufejme, že je to opravdu jen zdání.“
Na posledním úseku cesty, jež museli překonat, než vjedou do paláce, bylo namačkáno hustohusté množství čumilů, natahujících krky a kulících oči přes ramena svých bližních. Pořádek udržovali jen dva členové městské stráže, tvrdými údery klestící uličku v davu, aby Geodorova skupina mohla projet.
Raleten se rozhlížel kolem a vedl koně velmi pomalu. Něco mu našeptávalo, ať koně obrátí a tryskem pádí co nejdál od paláce; snad to způsoboval divný, vědoucný a ušklíbavý pohled stráží, snad přispěly i slzy v očích jedné ženy v davu, jejíž obličej orámovaný ohnivými vlasy na zlomek vteřiny zahlédl, aby ho záhy zase ztratil v moři tváří. Před ním se otevírala vnější brána paláce, a její ozdobné, ale pevné mřížoví Geodorovi připadalo jako tlama plná ostrých zubů, otevřená, aby je pohltila.
„Hloupost,“ odsekl si v duchu.
Přesto pevněji sevřel ruku na jílci meče.
Zadní zahrada paláce se nevyznačovala ani z poloviny takovou okázalostí jako zahrada přední, v níž kvetly roztodivné květiny, bublaly umělé potůčky, zurčely fontány vytvořené nejlepšími ze stavitelů a vysoké stromy skýtaly útěšlivý stín. V zadní zahradě nic nebublalo ani nezurčelo, zato tu byly studny z nichž se čerpala voda, která pak ty zurčící a bublající fontány a potoky plnila a zalévala zeleninové zahrady rozdělené keři greštů a jadrůvek. Stromy zde zastupovaly jen stářím pokroucené marity a okurkovníky. Touto zahradou teď Geodorova skupina projížděla ke kamenné stěně stájí, u jejíchž vrat se to hemžilo uniformami. Andrej napočítal sedm vojáků, čtyři členy palácové stráže a dva muže ze stráže městské.
Zastavili těsně před stájí a vojáci se chopili otěží jejich koní. Geodor chytil Andreje pevně kolem pasu a postavil ho na zem, totéž udělal Darés s Danerem. Potom všichni sesedli z koní. Vojáci je odvedli do stínu budovy, ale zdálo se, že to ani není tak starostí, aby se koně na sluníčku neuhřáli, jako starostí, aby nebyli Geodorovy a ostatním k dispozici, kdyby chtěli ujet.
„Raleten Geodor,“ představil se Geodor gaverlovi, na jehož rameni spatřil odznak rentena palácových stráží. Gaverla povýšeně kývl, ale své jméno neřekl.
„To je to povstalecké štěně?“ ukázal bradou na Andreje.
Andrej otevřel pusu, ale než ze sebe stačil vydat jediný hlásek na protest, zarazil ho Geodor dlaní konejšivě položenou na rameno.
„Ano, to je Chlapec z Druhého světa,“ potvrdil raleten, „a toto je syn Voira z Milnu.“
„Hmmm… Dobře, ale nějak se s nima mazlíte!“ zasmál se gaverla.
„Jsou to ještě děti,“ zaprotestoval Darés, ale gaverla se na něj prudce otočil a řekl: „A co si myslíš, že je čeká? Myslíš, že proto, že ještě nedorostli, s nimi Antrof nezatočí po zásluze? Hej!“ křikl na přihlížející vojáky, „odveďte je ke králi!“
„Ne!“ zarazil je Geodor, „my jsme je zajali a my je králi předvedeme!“
„Pomalu, jen pomalu!“ zasmál se gaverla. „Svou odměnu dostanete!“
Darés, Farin, Etuz, jakožto i Gastin a Barden a neméně Geodor a oba chlapci, všech osm členů první výpravy, začalo tušit zradu. Stáli u zdi stáje a jakýmsi záhadným manévrováním, zcela jistě úmyslným, se vojákům podařilo sevřít je do stále těsnějšího kruhu. Geodor si odkašlal. Nemohl uvěřit, že se něco zvrtlo a dokud to nevěděl jistě, nechtělo se mu ujišťováním se pokazit plán, který také mohl být v pořádku.
Ze spleti tušení nejistot a horečného uvažovaní, co se kde mohlo pokazit, vyvedl raletena a jeho skupinu gaverla: „Řekl jsem, že svou odměnu dostanete, raletene Geodore a jsem si jist, že nelžu. Už na vás na všechny čeká. Ano, odměna za zradu krále a tou je smrt!“
