Vojáci se jako na povel chopili zbraní. Zdálo se, že naděje na vyváznutí z této situace je mizivá.
„Vzdejte se, nebo vás budeme muset posbírat po kouskách!“ vyzval je gaverla.
„Polib si,“ poradil mu Farin, vyčouhlý mladík s poďobaným obličejem.
Geodor zatím vytáhl meč a zatímco se vojáci z jeho i gaverlovy skupiny snažili navzájem ubít slovně, než se začnou ubíjet fyzicky, pošeptal chlapcům, kteří tu stáli, bezbranní a tiší: „Andreji, Danere, budu se vám snažit uvolnit cestu. Snažte se dostat ke koním. Máte vzadu v brašnách meče, dýky a Daner i svůj luk a šípy. Pak se pokuste dostat z paláce a pokud možno z města, nebude-li to druhé možné, počkejte v parku do setmění. Když se do té doby neobjevíme, můžete nás pokládat za mrtvé. Tak běžte!!!“ Poslední slova vykřikl a jako první se vrhl do boje.
Andrej s Danerem se nenápadně plížili kolem zdi ke koním, bezpečnou uličkou, již jim s nasazením vlastních životů tvořili Geodor a jeho vojáci. Tak se dostali skoro až do bezpečné vzdálenosti od centra bitky, když si jejich usilovného mizení všiml gaverla.
„Ti parchanti zdrhají!!!“ zařval přeskakujícím hlasem.
„Utíkejte!!! U velké Ial, tak BĚŽTE!!!“ křikl Geodor.
Pustili se do běhu a Geodor s přáteli se snažili zadržet pronásledovatele. Jenže antrofisté měli přesilu, kterou si nejen udržovali, ale ještě zvýšili, když jeden z jejich mečů projel hrdlem gaverly Etuze. Za chvilkovou nepozornost pak zaplatil i kulhavý Gastin, který padl s hlubokou ranou v boku. Zbylí čtyři muži bojovali o to usilovněji a zoufalost jim dodávala sil, ale na zadržení pronásledovatelů by jich muselo být mnohem víc.
Kluci běželi, až se jim za patami prášilo a už byli u koní, vyplašeně přešlapujících a řešících otázku, zda zůstat či utéci.
„Támhle!“ zasípal Andrej zbytečkem dechu, který mu po tom úprku v plicích zůstal a hodil hlavou ke Geodorově černé kobyle. Kobyla pohazovala hlavou, blýskala očima a co bylo nejhorší, nechtěla se nechat chytit. Nakonec ji uřícený Daner konečně popadl za otěže, ale to už tu byli první antrofisté.
„Vezmi si koně a jedem!“ zahulákal Daner, sám se už škrábaje do sedla Černé. Andrej sklidil bolestivý kopanec od zlostného hřebečka, na němž jezdíval čerstvý nebožtík Etuz, a nakonec si zvolil za oře Farinova huculského ryzáka. Bylo to na poslední chvíli, vojáci už tu byli a jen skutečnost, že koně se konečně rozhodli rozřešit ten zapeklitý problém ve prospěch útěku, vojákům zabránila, aby na ně nasedli a pustili se za chlapci. S hroznými kletbami se vrátili na pomoc ostatním u zdi stáje a zjistili, že jim to Geodorova skupina zatím stihla pořádně zavařit, pomstivši dvojnásobně smrt Gastina a Etuze.
Geodor se přitiskl zády ke zdi a takto chráněn, odrážel výpady, které se na něj jen hrnuly, Darés, Farin a Barden se k sobě přiblížili zády utvořivše tak nenapadnutelný celek. Veselo u srdce jim však přece nebylo. Měli proti sobě ještě devět vojáků, navíc svých bývalých kolegů a byli si dobře vědomi toho, že oni sami by pravděpodobně ještě žili pod Antrofovými praporem, kdyby je osud nepostrčil jinam. Jen v zápalu boje se jim dařilo trochu na to zapomenout.
Navíc se, podle úsudků Geodora a jeho přátel, mohly kdykoli objevit posily z paláce. Nikdo z nich netušil, že vojáci, s nimiž se utkávají, tvoří výběr z těch nejlepších, kteří zbyli použitelní a nekrčí se v křečích na záchodě.
Geodor se pokusil přes houf útočníků zahlédnout, zda se Andrejovi s Danerem podařilo odjet. V následující chvíli ucítil, jako by mu do ramene vrazil blesk a ochromil mu celou levou ruku. Nebyl to sice blesk, jen rána jednoho z vojáků, i ta však stačila, aby byl raleten nakrátko neschopen účinně se bránit, čehož obratně využil další voják, a bodl ho do boku.
Život Geodorovi zachránilo trio Darés, Farin a Barden, které, vida raletenovo nezáviděníhodné postavení rozpustilo svou formaci a každý na vlastní pěst se obuli do zachraňování situace. V prvním momentě se Farinovi podařilo praštit jednoho z vojáků, překvapeného a ztumpachovělého tím náhlým zenergičtěním a projevem temperamentu u unavených protivníků, hlavicí meče přes hlavu a poslat ho do říše snů, a z jeho skvělého činu si vzali příklad i jeho dva přátelé. Darésovi se s jiným vojákem podařilo totéž, Gastin byl však nucen po nepodařeném pokusu svému rozlícenému protivníkovi podříznout hrdlo. Pak se ti tři shlukli kolem Geodora a bránili ho, dokud se mu nepodařilo vstát.
Když raleten shrnul následky svého nevhodného poohlédnutí se, usoudil, že to byla cena vysoká, ale přesto se zašklebil a řekl nahlas: „Mohlo to být horší.“
A pak mu náhle zem strašnou rychlostí letěla do tváře, alespoň tak mu to připadalo, ve skutečnosti on sám padal, svíraje si pravou rukou silně krvácející levý bok.
Když se Farin, Darés a Barden potýkali s šesti vojáky, tedy s přesilou už jen dvojnásobnou, ozval se dusot kopyt a s ním se přihnali Andrej s Danerem, vydávaje strašný válečný pokřik. Andrej v jedné ruce třímal meč Styrix, a mával s ním, jako by chtěl ukázat kouzelnou lehkost té zbraně, ocel vrhala na všechny strany blesky a drahokamy zasazené v hlavici a záštitě svítily jasně rudou. Daner se držel vzadu, ani tolik nekřičel a raději si připravoval luk a šípy. Měli domluveno, že na sebe Andrej upoutá pozornost a Daner zastaví v bezpečné vzdálenosti a začne střílet.
Do mužů u stěny stáje vjela nová síla a vojáků se zmocnil strach. Daner byl s lukem nebezpečný a oni měli své kuše a samostříly ve zbrojnici. Zřejmě teď v duchu nadávali sami sobě, že je nevzali s sebou, ale kdo by bral v úvahu možnost, že se to celé takhle zvrtne?
Zasvištěl první šíp. Daner si dobře rozmyslel, kam ho pošle, protože jeho ocelová špice projela hrdlem rentena gaverly, který se jako duch plížil pryč, zřejmě přivolat pomoc.
Zbyli tu tři žlutě odění vojáci, dva členové palácové stráže a jeden garvot ze stráže městské. Ten byl rozhodnut hájit pověst městské stráže jako nejbojovnějšího oddílu vojska. S urputným výrazem se rozběhl k Danerovi, skloněný jako býk, který se chystá nabrat toreadora na rohy a rozervat mu břicho. Mával přitom mečem jako párátkem, ačkoli to nebyl žádný zázračně lehký Styrix.
Daner napjal tětivu a vystřelil. A ještě jednou a znovu. Tři šípy musel vyslat, než zuřivec konečně padl tváří k zemi, kousek od chlapce, bílého jako čistý list papíru.
Nicméně nebyl to pro Danera otřes takový, aby nedokázal znovu zamířit. Jeden z červeně uniformovaných mužů odhodil meč a s vyděšenýma očima upřenýma na Danera křičel: „Nestřílej, vzdávám to, prosím, nestřílej, chlapče!!!“
„Vzdejte se všichni!“ odpověděl Daner.
„Dobře, Dany, to je ono!“ zvolal Darés.
Dva z vojáků znechuceně praštili o zem svými zbraněmi.
„No, tak… ? Já se nebojím na vás střílet a nevím, proč bych se měl ostýchat. Už jsem jednou začal a to nemůžu vrátit,“ oslovil Daner dva zbývající ozbrojence a Andrej zaťal zuby a modlil se, aby Danera poslechli. Slyšel v jeho hlase začínající zoufalství a beznaděj a věděl, že to Daner už dlouho nevydrží.
Daner napjal tětivu a přivřel oči. Na hromádku oceli přibyla dýka a meč a po nich ještě jeden, poslední.
Vojáky odvedli Darés s Farinem do přístavku u stájí, kde je nejdřív přes všechno ujišťování, že se nepokusí utéci, svázali a pak ještě zamkli. Velký železný klíč, po stranách narezavělý, Farin s úšklebkem stopil do kapsy.
„Tak,“ řekl Darés, když se sešli ve stáji, kam na slámu natahali všechny mrtvé, a kam také položili Geodora, poté co se probral z mrákot a ovázali mu rány, „teď se musíme co nejdřív ztratit, protože to, že jsme vyvázli z týhle rvačky neznamená, že taky šťastně vyváznem ze všeho dalšího.“
Geodor zasykl a skousl si spodní ret. „Nesouhlasím,“ řekl tiše.
Daner vážně přikývl.
„A co tedy navrhujete, raletene,“ zeptal se Darés trochu ironicky.
Geodor zavřel oči a tlačil slova mezi zuby, když promluvil: „Když už jsme tady, tak musíme dokončit to, kvůli čemu jsme přišli. Proč myslíte, že nás chtěli zabít ti vojáci? Aby nám to překazili. Nejspíš se někde stala chyba a Antrof se o všem dozvěděl, ale to je dobře, protože nebude předpokládat, že se nám může podařit dostat se do paláce svobodným a hlavně živým. U mě, myslím, se až tak moc mýlit nebude, ale vy…“ Geodor zmlkl a zdálo se, že zase omdlel.
„Bardene, Farine, Darési, co vy?“ zeptal se za něj Daner.
„Je to šílenost, ale také rozkaz, možná poslední, který raleten dal. Nemůžu jej nesplnit,“ prohlásil Barden, nejstarší z trojice.
Daner se smutně usmál. „Andreji?“
Andrej ho nevnímal. Měl oči jen pro ležícího raletena a snad i pro ty mrtvé v jeho těsném sousedství.
„V životě jsem nikde neviděl umírat tolik lidí, jako tady,“ táhlo mu hlavou, „no jo, v televizi jo, ale to bylo jen jako a hlavně daleko. Nebylo to nic strašného. A hlavní hrdina nikdy neumíral, většinou. To bylo skoro jistý. Tady není jistý vůbec nic. Ale i v mým světě se přece bojuje a válčí a řek bych, že i mnohem ukrutněji než tady. Tak v čem to sakra je?“
Povzdechl si.
„Danere, a co Geodor?“zeptal se už nahlas.
„O mně se nestarejte. Jděte!“ ozval se Geodor.
„Pojď,“ Daner vzal Andreje za ruku a táhl ho ven z temné kamenné stáje, kde v jednotlivých stáních spíš tušili, než viděli, obrysy koňských zadků a hlavy, zvědavě se otáčející na návštěvníky.
„Je to dobrý,“ volal Darés, vyslaný na výzvědy před stáj, „můžeme jít!“
„Počkejte ještě. Musíme se rozdělit!“ zadržel je Daner. „Já s Andrejem si to půjdeme vyříkat s Antrofem, a vy tři, protože jste silnější a zkušenější, máte těžší úkol: osvobodit krále Chrysaéta.“
„Rozkaz!“ Darés žertovně zasalutoval a pustil se v čele trojčlenné skupinky na severovýchod, kde se nad palácem stroze tyčila věž zvaná Uplakanou, věž vězeňská, věž strašlivá a temná.
„Tak,“ řekl Andrej, „a kam půjdeme my?“
Daner pokrčil rameny. „Já to tu znám asi tak dobře, jako ty. Ale kus od stájí jsem zahlédl dveře, myslím, že je to vchod pro služebnictvo. Tudy bychom se mohli dostat dovnitř bez obtíží!“
„To nebude lehký, když nás někdo uvidí, bude to všechno v hajzlu!“
„Ano, musíme jít opatrně, ale rychle. Nemáme moc času!“
Dveře ve zdi opravdu v blízkosti stájí byly, nenápadné, šedé pod nánosem špíny tak, že téměř splývaly s okolím. Andrej si se zamrazením v zádech vzpomněl na dveře do chodby v dědově sklepě.
„Do kalboní nory!“ zanadával Daner, když vzal za mosaznou kliku, pokrytou prachem, „nejde to otevřít!“
„Pusť mě k tomu,“ řekl Andrej, odstrčil Danera stranou a vší silou se do dveří opřel.
Zpuchřelé dřevo zapraštělo, jenže zámek nepovolil a tak se náporu Andrejovy síly vzdala dveřní výplň – s rachotem a praskáním se prolomila.
„To vždycky vylomíš dveře, když jdeš někam na návštěvu?“ zeptal se Daner uštěpačně.
Andrej ze zapotácel, naštěstí se stačil včas narovnat a vytvořenou dírou nepropadl, jen si o třísky otvor rámující odřel ruku.
„Prosím,“ řekl Danerovi, „vítám vás v paláci!“
Když prolezli rozbitými dveřmi dovnitř, obklopila je tmavotmavá tma, prach dráždící ke kašli a záclony z pavučin, lepící se jim na tváře a na oblečení.
„Teda, to asi fakt není moc používanej vchod. A nedá se říct, že by si tu nějak často uklízeli…“ zamumlal Andrej. „Až odtud vylezeme, nebudeme moc čistý.“
„Pšššt!“ zasyčel Daner.
Chodbou se Andrejův hlas rozléhal, každá hláska narážela do stěn, plašila pavouky a dál burácela tmou.
Chodba byla opravdu nepoužívaná a na podlaze se válelo všelijaké harampádí, přes které chlapci zakopával a naráželi si palce.
„Já bych se na to vykašlal,“ zašeptal Andrej rozhořčeně a něco zdvihl. Byla to malá seslička potažená rudým sametem, „vysvětlí mi někdo, co se má takový krám co válet v chodbě královskýho paláce?“
„To ti nikdo nevysvětlí,“ odpověděl Daner vážným tónem, „ale podle stavu domu suď jeho pána.“
Andrej se zasmál a v příštím okamžiku narazil na další dveře. Chvíli je ohmatával, nemoha v tom šeru najít kliku nebo petlici, až zjistil, že tam prostě žádná není.
„Teda to je bordel!“ zavrtěl hlavou, „nejenže to tu vypadá, jako by tu sto let nikdo neuklidil, ale ještě tu maj dveře bez kliky. To by se nemělo nechat jen tak!“
Zatlačil na dveře, povědomě doufaje, že zopakuje svůj úspěch s dveřmi venkovními, ale tyto, ač řádně prožrané červotočem, byly stále pevné.
„Počkej,“ zarazil se Daner, uvědomuje si podstatnou věc, „…totiž, když to nemá ani kliku ani petlici a jinou podobnou věc také ne, musí se to otevírat jinak. Dveře bez… bez otevíradla jsou pitomost!“
„Třeba je ňáká závora jen z druhý strany,“ namítl pesimisticky, ale celkem logicky Andrej.
„Může to tak být, ale třeba ještě neznamená určitě!“ řekl Daner.
Začali prohmatávat okolí dveří a tlačit na ten masivní kus dřeva ze všech možných stran a úhlů - nebyla to v té tmě příjemná práce, nevěděli, kam sahají a kameny ve zdi byly vlhké a studené, místy porostlé plísní a pokryté pavučinami, ponoukajícími k úvahám, čím se tu vlastně pavouci živí, protože myšlenka, že by sem nějaká moucha náhodou zavítala, byla nepřijatelná. Na několika místech nalezli držáky na louče, ale ať s nimi rumplovali sebesilněji, tajný uzávěr dveří se v žádné z nich neskrýval.
Náhle Andrej vykřikl bolestí.
„Našel‘s něco?“ zeptal se zadumaně Daner.
„Jo,“ ozval se Andrej, „velký kulový, ale o něco jsem si natrhl ruku! Vo ňákej blbej hřebík. Kdo to kdy slyšel, aby hřebíky trčely ze zdi ostrou stranou?“
Rozhořčeně sykal a držel se za poškrábanou ruku.
„Ukaž, je to hluboký?“ přistoupil k němu Daner.
„Ne, je to jen škrábnutí, to nestojí za řeč,“ snažil se Andrej o lhostejný tón, „jen jsem se lekl. Co teď?“
„Já jsem v koncích, ale ukaž mi ještě ten hřebík!“
„Je někde tady v těch místech, tak dávej pozor, ať se o něj taky neškrábneš!“
Daner hmatal po zdi.
Ano,“ říkal si v duchu, když narazil na kus železného hrotu vyčnívajícího ze stěny, „to bude ono. Ale co je tohle?“
K hřebíku byl přivázaný tenký provaz, vedoucí kamsi vzhůru.
„Andreji?“ řekl Daner přiškrceným hlasem. „Nechci tě strašit, ale… Tys to asi našel!“
„Fakt?“ ožil Andrej, „jak to?“
Daner místo vysvětlení zabral za provaz. U stropu se ozvalo zaskřípění, rezivé vrzání a dveře se odsunuly. V chodbičce se objevilo světlo a kluci s úžasem hleděli na tlustý koberec, zrcadla a obrazy na stěnách, těžké sametové závěsy a jemné krajkové záclony v oknech místnosti, která se před nimi otevřela. Nebylo pochyb – dostali se do obydlené části paláce.
Zavření tajných dveří (a byly opravdu tajné, protože z druhé strany zcela splývaly se stěnami pokoje), bylo jednoduché. Ještě než o něm začali přemýšlet, posadil se Andrej unaveně do křesla u stěny, tomu se o pár centimetrů propadly nožičky a dveře se se skřípěním zase zavřely. Andrej vstal a vážně na sebe s Danerem pohlédli.
Rozuměli si beze slov: teď končí legrace a jde opravdu o život, a nejen o náš.
Daner opatrně otevřel dveře pokoje a vyhlédl ven. Pak mávl rukou ve výmluvném gestu: Vzduch je čistý, můžeme jít!
Pustili se chodbou, neustále se ohlížejíce a ostražitě sledujíce všechno kolem.
„Milovala jsem louky, stromy, zvířata,
od slunce byla má pleť ohřátá
a chladný vánek ovíval mou tvář…
Zurčela voda v lesních potocích,
vracel se ozvěnou můj smích
milý můj z vesnice měl mne rád…
ozval se dívčí zpěv zpoza blížícího se ohybu chodby.
„Pak se trůnu zmocnil Antrof, král,
víly ze všech lesů zjímat dal,
i mne jak mnohé zotročil,
Teď v domě kamenném jsem zavřená,
ze smíchu zbyla tichá ozvěna
a milý můj mne víckrát nespatří.
Z hlasu zněla žaloba, a nápěv písně byl trpký, až se chlapcům sevřela hrdla. Stáli nehybně a čekali, zda neznámá zpěvačka bude pokračovat. Po kratší pauze se dočkali a zpěv se přiblížil:
Však jednou zas mír nastane,
A svoboda na zemi nastane,
garvoti ztratí svou moc nad námi…
Pak jak dřív louky tancem ožijí,
Rozkvetou lány bílých lilií
A budeme se smát a zpívat dál…
„Jdeme,“ řekl Daner, „je to víla a je to s ní jasné!“
Za ohybem chodby se objevil rozlehlý sál, jehož velikost ohromovala, s klenbou podepřenou štíhlými sloupy a stropem pomalovaným hvězdami. Mezi sloupovím stálo několik desítek bělostných soch a o osvětlení se starala okna po obou stranách sálu, vysoká, široká, zabírající téměř celou stěnu. Slunce z jedné strany vrhalo šípy svých paprsků a zářilo rudými jiskrami ve vlasech víly, která, oblečená v dlouhých bílých šatech stála u jednoho z oken, u nohou vědro s vodou a umývala skleněné tabulky, zasazené do olova. Za zády jí stály štafličky, aby se dostala až k nejvyšším tabulkám.
Zpívala si, tiše a procítěně, jakmile však spatřila oba chlapce zlomil se poslední tón v nevzhledné vykviknutí a zůstala stát s hadrem v ruce a pusou dokořán.
Je nutno přičíst jí ke cti, že rychle pochopila situaci a ani na okamžik nezaváhala. Pustila hadr do vědra, až voda vyšplíchla na podlahu s leštěnými parketami, několika kroky byla u chlapců, chytla je za ruce a táhla je ke dveřím v krátké stěně sálu.
Když byli uvnitř, a ona za sebou zabouchla, zhluboka si oddychla. Odhrnula si vlasy z obličeje a sáhla za sebe pro sklenici vody. Kluci na ni zaraženě hleděli. Víla vyprskla smíchy a sklenici postavila na stolek pod malým okýnkem.
„Jmenuji se Jamina. Nic mi neříkejte, vím kdo jste. Pomůžu vám, protože se říká, že Viviana chce osvobodit všechny utlačované. Povím vám, co se děje v paláci, a kde najdete Antrofa. Dobře mě poslouchejte: Cottie nasypala vojákům do jídla chirpu dvojlistou; to je projímadlo, že by porazilo krávu a ona nešetřila. Většina z vojáků je ještě teď neschopná čehokoli. Cottii se podařilo zdrhnout, a dobře udělala, že se zdejchla hned. Je mi trochu líto kuchaře, ten to slízl za ní, ale to víte, garvoti běsní a je nebezpečné jim přijít do rány. Hned ho pověsili, ani se nezdržovali nějakým vyptáváním. V celém paláci je zmatek, nikdo není na svém místě, garvoti jsou zlostí bez sebe, ale to je dobře, protože se jim snad ještě nepodařilo zjistit, že jste utekli. Kdyby to věděli… Ale něco důležitého: zradila vás Ilka!“
„Cože?!“ neudržel se Andrej a se zaťatými pěstmi vyskočil ze židle. Jamina ho jemně posadila.
„Ano, Ilka. Víš, my víly tady v paláci máme dobrý zvyk poslouchat za dveřmi, když se něco tajného peče a Cottie si včera v noci poslechla, jak Ilka Antrofovi a jeho rádcům vykládá o vašich plánech. To, že donáší Antrofovi, to jsme ale věděli už dřív. No, a já jsem dneska nalepená uchem na dveřích skoro pořád, jen vy jste měli to štěstí, že jste mě přistihli při práci.“
Tentokrát upovídanou vílu přerušil Daner: „My potřebujeme vědět jen to nejdůležitější! Každou chvíli může Antrof zjistit, co se stalo a…“
„Dobře. Cottii se zřejmě podařilo varovat tu druhou skupinu, protože se na tržišti neobjevili.“
„To je dobrý, ale co dál?“ povzdechl si Daner.
„Připravují si odjezd do pevnosti Malý Freklan, která leží u hranic s Ernakem.“
„Kdo?“ zeptal se Daner, ačkoli to tušil.
„No, přece Antrof a jeho věrní. A ještě něco – chtějí nejdřív zabít krále Chrysaéta, který sedí ve věži. Teda, neřekli, že sedí zrovna tam, ale já si to myslím.“
„Danere!“ vykřikl Andrej.
„Klid,“ chlácholil ho starší chlapec, „naše trojka se o to postará a jestli se to nepodaří jí, tak už nikomu. My musíme splnit svůj úkol. Jo, a Jamino?“
„Ano?“
„Můžeme tě požádat o malou laskavost?“
Víla se začervenala a nejistě se usmála: „Ale jistě!“
„V té tmavé stáji leží náš dobrý přítel. Je zraněný a možná umírá, i když doufám, že s tím hodlá ještě počkat. Prosím, jdi tam a pomoz mu. Řekne ti, co máš dělat, kdybys to nevěděla. A teď… kde je ten pes Antrof?“
„Musíte z velkého sálu chodbou vpravo a pak po schodech nahoru, to budete v archivu, vyjdete a dáte se dvakrát doprava a pak půjdete dlouhou chodbou, až ke dveřím králova pokoje. Ale dejte si pozor, jsou před nimi stráže. Nás sice nechají někdy poslouchat, ale jen když jsou to lidé, garvoti nikdy, a obávám se, že vám by to nedovolili ani lidé. Mají každý po ruce zvonek, mohou přivolat pomoc, a i když je teď ještě dost vojáků neschopných, stále se jich najde dost, aby vás dva roztrhali na cucky. Bojí se Cipfóa, a ani se jim nedivím… Antrof nebezpečný nebude, ten svoji vůli někam odložil a zapomněl kam. Ale dejte si pozor na rádce a hlavně na Cipfóa a jestli tam bude Ilka, tak i na ni. Tak hodně štěstí!“
„Tobě také, Jamino, snad se ještě potkáme! Andreji, jdeme!“
Vydali se určenou cestou, jejich kroky tlumily těžké koberce a portréty na stěnách si je prohlížely zlýma skřetovskýma očima. Zdálky za jejich zády se ozval Jaminin hlas, krásně se nesoucí rozlehlými síněmi. Tentokrát to byla píseň veselá, zvedající sebevědomí:
„Už bijí zvony v celé zemi
a trubač troubí do dáli,
že i my víly mezi všemi,
jsme svobodu svou dostaly!
Teď vrátíme se zase domů,
teď vrátíme se zase k svým,
do končin lesů, luk a stromů,
už na nás volají, já vím!“
Ilka se rozhodla vypadnout z paláce, proměněného z bezpečného útočiště ve vratkou kocábku plnou vody a blízkou ztroskotání dřív, než ji opustí garvoti, neboť jim rozhodování, zda zůstat nebo se stáhnout, trvalo na Ilčin vkus moc dlouho. Naházela všechny věci, které tu měla, do rance a cestou ještě posbírala po policích a příbornících pár zlatých a stříbrných drobnůstek – poháry, příbory a malé sošky; začít nový život, k tomu je třeba nejen odvahy a vytrvalosti, ale hlavně a především peněz. Vykročila po ztichlých chodbách paláce, jež by se jindy hemžily davy služebnictva, stráží a dvořanů. Mířila do stájí, kde měla svou klisnu.
Samozřejmě, že to byla ta horší stáj, tmavší a menší, v níž byli ustájeni pouze koně obyčejní a nikterak drazí. Královská stáj na druhé straně paláce byla spíš podobná antickému chrámu a nesměl sem vejít žádný čtvernožec méně ušlechtilý, než byli bělouši královské policie. Pro Ilku teď byla výhoda, že má svou klisnu v Šedé stáji, protože její odjezd tak vzbudí menší pozornost.
Dívce přišlo divné, že u dveří stáje nezahlédla žádnou stráž a tak ji to znepokojilo, že zůstala chvíli bezradně stát přede dveřmi, než nad tím jen mávla rukou a přičítajíce to na vrub všeobecnému zmatku, vešla dovnitř. Do nosu ji hned uhodil nasládlý pach krve.
„Co se tu stalo?“ pomyslela si.
Trochu ustrašeně se vydala do zadní části stáje, odkud pach vycházel. Cestou sebrala z držáku na stěně louči a křesadlem, která vytáhla z kapsy, ji zapálila. Došla k hromadě sena a strnula. Světlo plápolající louče přikrašlovalo načervenalým nádechem mrtvá těla, ležící v krvavé změti na zemi. A v seně ležel muž, také celý zkrvavený, měl zavřené oči a bledý, skoro šedivý obličej, jen hruď se mu zvedala a klesala – žil.
Ilka ho poznávala, i když jeho tvář zkřivila a zpřízračněla bolest. Byl to raleten Geodor, ten, kterého zradila a který měl být dávno mrtvý. Roztřásla se a hrdlo se jí sevřelo úzkostí.
„Takže ti dva kluci už jsou v paláci a začínají plnit, co jim určila sudba,“ říkala si, „nesmějí mě tu vidět, musím okamžitě pryč, nebo si to domyslí…“
Pud sebezáchovy však zafungoval jen v duchu. Ve skutečnosti se Ilka nedokázala ani pohnout a jen bezduše civěla na raletena. Ten náhle otevřel oči, zasténal a pak k ní otočil hlavu. Ilka vykřikla a ustoupila o krok. Geodor se zvedl na loktech, zapomínaje na svá zranění, která se záhy sama přihlásila, až zasyčel bolestí. Rychle se však ovládl a jen zíral na dívku, které se málem podařilo překonat ho v bledosti, nevěřícně, jako by viděl ducha. Sledoval jak dívka couvá zpátky, louč si tiskna k hrudi, nedbaje, že jí plameny málem olizují vlasy.
„Co… co tu děláš, Ilko?“ zeptal se hlasem tak slabým a ochraptělým, až mu bylo zatěžko uvěřit, že ten zvuk vychází z jeho hrdla.
Ilka polkla a trochu se uklidnila.
„Ty huso,“ pomyslela si a v duchu se ušklíbla, „vždyť on nemůže nic vědět, jinak by s tebou takhle nemluvil.“
A nahlas řekla: „Právě se chystám odjet.“
Geodor se zamračil a na tváři se mu objevilo bolestné pochopení. „Já se tě neptám, jestli odjíždíš, nebo jestli se tu chystáš založit rodinu, já se ptám, kde jsi se tu, u velké Ial, vzala?“
Ilka na něj zírala a přemýšlela, jak se z toho jen vykroutit.
„Koukám, že ti není moc do řeči,“ řekl Geodor a potěšilo ho, že jeho hlas už zase zní patřičně chlapsky. Vztek, v nějž se změnilo zklamání a žal, mu pomohl přemoci slabost.
„Tak mluv!“rozkřikl se.
Ilka se začala třást, ale její pohled byl pohledem tygřice, zahnané pod vývrat a odtud pozorující lovce, kteří ji obklíčili. Rty měla pevně semknuté, oči přivřené do nenávistných škvírek, pěsti zaťaté. Ustoupila o krok a narazila zády na stěnu stání.
„Tys nás zradila Ilko!“ Geodor už chápal, proč chtěla Ilka odjet bez rozloučení z jeho tábora, proč jsou v paláci o všem tak dobře informovaní a proč je Ilka zde, když má být v táboře u Douneeho. Udělalo se mu nevolno a svět se s ním zatočil.
„Tak to tys nás zradila…“ opakoval tiše.
Bylo mu zle. Viděl, jak Ilka přešlapuje na místě a pak jde k němu. Přidřepla si těsně vedle něj a mírně na něj pohlédla: „Mám vám pomoci?“
„Nedotýkej se mě,“ raletenův hlas byl slabý, ale rozhodný, „a nebo mě rovnou doraž, dokonči, co jsi začala. Ale nejdřív mi pověz, proč jsi to udělala?“
„Já… Dounee…choval se ke mně hrozně! Milovala jsem ho, ale teď ho nenávidím!“
„Za to, že tě odmítl?“
Ilka potřásla hlavou a vyslovila sotva slyšitelné ano.
„Ale Dounee má svou rodinu a… On by je opustit nedokázal!“ řekl Geodor.
„Na tom mi nezáleží. Já chtěla jeho, protože je to jediný muž, který za něco stojí. Když ho nemůžu dostat, tak ať ho nemá ani nikdo jiný!!!“
Geodor se odvrátil.
„Jsi strašná, Ilko. Za to, že Dounee chtěl zůstat věrný, zničíš jeho a s ním i spoustu dalších lidí… Hnusíš se mi. Nenávidím tě. Běž ode mne dál!!!“ Raleten hovořil tiše, monotónně a o to více zraňoval obsah jeho slov.
Ilka sebou trhla, jako by ji šlehl bičem, když slyšela poslední slova.
„Ty, Ilko, ty jsi nepotrestala Douneeho, ale zradila jsi nás všechny i sama sebe.“
Ilka se k němu naklonila, jako by ho chtěla umlčet a raleten odvrátil hlavu, v očích nesmírné opovržení.
Narovnala se a promluvila, velmi naléhavě: „Nechci se ospravedlňovat, vím, že je to nemožné. Ale ničeho tolik nelituji jako toho, že jsem raději nezemřela, než jsem potkala Douneeho. Ano, zrada je zlá, raletene, ale nenávist a pohrdání je horší, protože zrada neexistuje sama o sobě. Je plozena nenávistí a sama pak další nenávist plodí. Díval jste se na mne, jako bych byla ta nejhorší, ale jsem přesto ochotna vám ošetřit rány, abyste nezemřel. Nenávidíte mne, a já bych vás mohla zabít. Řekl jste mi, že jsem špatná, ale neřekl jste mi, jak to napravit. Chtěla jsem odjet a někde jinde začít znovu. Ale teď už nemohu odjet, dokud mi neodpustíte. Prosím vás o to. Odpusťte mi za vás za všechny. Lituji všeho, co jsem způsobila, doopravdy.“
Geodor na dívku pohlédl a zarazila ho krotkost a jemnost jejího pohledu. Před očima se mu proměnila ze šelmy v ovečku. Zavzlykala a Geodor uvěřil, že to myslí upřímně a začalo mu jí být líto.
„No tak, tiše…“ řekl, „za sebe ti odpouštím a ostatní by udělali totéž. Snad nejsi tak zlá, jak se jevíš.“
Ilka zvedla hlavu a pohlédla na něj skrz závoj slz.
„My-my-myslíš to vážně?“ vyvzlykala.
„Myslím,“ přikývl. „Tak přestaň plakat a prosím podívej se mi na ty rány. Sám to dost dobře nedokáži.“
Ilka si rozšmudlala slzy po obličeji a vstala, aby ze svého rance vyndala nůž, jímž by mohla nařezat plátno na obvazy.
V tu chvíli vešla do stájí Jamina, tiše si pobrukujíc, v jedné ruce nesouc nůž a plátno na obvazy. Když spatřila na druhém konci stáje světlo z louče, již Ilka zasadila do držáku na stěně, zarazila se a zmlkla. Sundala si hbitě střevíce, aby neklapaly a plížila se jako stín podél stání. A před posledním se jí naskytl pohled na nám už známou scénu: na zemi leželo několik mrtvých, v seně v koutě jeden živý a k tomu živému…
Ne!
„Jde k němu ženská s nožem! Kdo to je, u velké Ial?“ přemítala horečně Jamina, „ty černé vlasy jsou mi povědomé, ano, teď se natočila bokem ke mně, u všech čucharů, to je přece Ilka! A chce toho chudáka nejspíš dorazit, toho, kterého já mám zachránit! To bych se na to tedy podívala, abych tě nechala takhle sprostě někoho zavraždit, to ti nestačí, co jsi už provedla? Ty mrcho!“
Poslední slova vykřikla nahlas a vrhla se kupředu, s nožem v napřažené ruce. Do jejího bojovného výkřiku se přimísil křik Ilky, která se otočila a dostala ránu nožem a krátký výkřik Geodorův.
Pak vše utichlo a Jamina zůstala stát a tupě zírala na Ilku, která se potácela na místě s nožem zaraženým v krku těsně nad klíční kostí a třeštila oči na vílu. Geodor se namáhavě zvedl a chytil Ilku do náruče, právě když konečně ztratila rovnováhu a kácela se nazad. Dívka zavrtěla hlavou, pochybovačně se usmála a zavřela oči navždy. Geodor ji něžně uložil do slámy a ostrým pohledem sjel zkoprnělou Jaminu.
„Myslela jsem… já… Totiž, Daner s Andrejem mě poslali, abych vám pomohla a když jsem viděla tu donašečku, jak nad vámi stojí s nožem, tak jsem myslela…“
Geodor přikývl.
