Jeho oči. Ty se mi na něm líbily nejvíc. Hnědé, veliké a… a věrné. V dnešní době, kdy je v módě sexuální nevázanost, drsnost, cyničnost, ho ty oči možná hendikepovaly. Ale ne u mě.
A myslím, že jeho pacienti ho měli také rádi.
Mluvím o něm v minulém čase, ano. Nedovedete si představit, jak moc mě to bolí.
Vím, o tom teď nemluvíme. Vy chcete vědět fakta. Co se s ním stalo, kam odešel, je naživu… jako bych to já měla vědět.
Jistě, vím to. Nebo si alespoň myslím, že to vím. Ale nedá se říci, že to chápu.
Jak jsou v tomhle příběhu důležité jeho oči? Moc. Ty jeho oči… vždycky mi připomínaly některého ze psů, které ošetřoval. Ne, nebyly loudivé, jako třeba oči kokršpaněla, ani smutné, jako oči baseta. Spíš moudré a chápavé. A někdy i trochu dravé. Jako oči vlka.
Ne, nedělám si legraci. Ani ho nechci očerňovat… nebo… no, myslím, že vlk je hodně kladné zvíře, když to tak mám říct. Věrný, silný a staromódní. Používám divné výrazy, co? Ale mě vlci takoví připadají. Co o nich vím… z různých filmů a knih. Já hodně čtu, slečno.
Víte, že vlci žijí v monogamii? Nevím, jak je to u jiných psovitých, ale oni jsou si věrní. I mladé vychovávají spolu.
Ne, neříkejte mi, že to není pravda. Já vím, ve všech náboženstvích, nebo skoro ve všech, vlk symbolizuje zlo, krvelačnost…
Ale k věci, že? Vy chcete slyšet, co se s ním stalo. Ano, vím, že to byl váš otec. Jenže myslím, že když jste ho za celou tu dobu nenavštívila, tak… nezlobte se, já jsem v tomhle konzervativní. Mě se prostě holka, která odjede do Ameriky a tátovi napíše jednou za půl roku pohled, nelíbí. No, ale mluvím tu s vámi, ne? Řeknu vám, co vím. To možná nebude stačit, ale víc pro vás udělat nemůžu.
Popořadě? Mám mluvit… jakže? No dobře, ale pro mě věci nejsou úhledně seřazené, jako to čtete v různých románech. Tak to není. Alespoň ne ve vzpomínkách. Tohle není žádný příběh… je to prostě život, pravda. Tak, jak ji vidím já, jistě.
Dobře, dobře, začnu tedy nějak… jak jsme se třeba potkali. S tím to souvisí, nemyslete si. Budu vám muset povědět hodně věcí, abyste pak přijala to, čím to uzavřu.
I když mi nejspíš stejně neuvěříte.
Vy jste přijela až teď, protože doufáte, že budete dědit… hmmm… nic proti vám, já jsem se nikdy nesnažila, aby mi něco odkázal, chraň bůh. Já nejsem taková. Chodili jsme spolu, jak se tomu říká. Ale nikdy jsem po něm nic nechtěla. Myslím, že v závěti jste jen vy. Jo. Ale budete muset počkat, až ho prohlásí za mrtvého, nebo jak se to dělá? Jak dlouho? Rok? A neodjedete zase?
Cože? Já se vás nesnažím rozbrečet. To ne… no tak, vezměte si tuhle kapesník. Už je to lepší?
Tak, on o vás často mluvil, nemyslete si. Měl vás rád. Bylo mi ho líto, jak na vás vzpomínal a… neříkal to, ale zranilo ho, že jste ho odstrčila… jedna pohlednice za půl roku, to není komunikace, říkejte si, co chcete. Tak proto jsem možná na vás protivná. Nemůžu si pomoct.
Jak to tedy začalo… no, byl takový šedivý den. Však to znáte. Ani nepršelo, to by bylo dramatické, láska v dešti… ale kdepak. Na obloze byly mraky, šedé a nevýrazné. Slunce občas zasvitlo, ale nic moc. Myslela jsem si, že zajdu na zahrádku, trochu tam vyplít plevel…
Vzala jsem pláštěnku a… počkejte, nesmíte na mě tak pospíchat. Já si potrpím na pomalé vyprávění. I to tak ráda čtu. Ty moderní romány, to není nic pro mě. Mám ráda Dickense, Neffa… jistěže Vladimíra. Ondřej… ten píše ty… fantastické romány. Cože? Sci-fi? To je jedno. Já to nemám ráda. Ale o literatuře se nebavíme, že.
Musíte na mě pomalu. Já jsem ze starší generace, jako váš táta. Tak já budu pokračovat, ano? Dejte si trochu vína, je dobré. Z Moravy, od bratra. Jen se neostýchejte.
U nás je taková blbá křižovatka, víte? U autobusového nádraží. Vy jste přijela taxíkem, že… no, tak to jste to tam neviděla. Já nejsem řidič, ale… oni nemůžou vidět, jestli z pravé strany, jako od nádraží, něco nejede, nebo jestli někdo nejde tam po tom přechodu.
A ten pes, toho už vůbec vidět nemohli.
Ano, mluvím o psovi. Myslím, že to byl vlčák, velký, černý pes. Nikdy jsem ho v okolí neviděla, nejspíš to byl nějaký tulák. Neměl ani obojek, nic.
Viděla jsem ho, jak běží k přechodu. Takovým klidným, vyrovnaným klusem. Jako by běžel celý den. A ani trochu ho to neunavovalo.
Já jsem šla z druhé strany, z té přehlednější. Koukala jsem na toho psa, ale nenapadlo mě, co se stane. Takovíhle psí tuláci jsou přece… no, vychytralí. Dokážou přejít bezpečněji, než vy nebo já. Většinou se zastaví, poslouchají a pak přeběhnou. Na vsi ne, tam ti voříšci běhají i po silnici. Ale městští psi jsou zkušení.
Tenhle nebyl, proto myslím, že to ani nebyl městský pes. Vypadal zmateně, když kolem projížděla auta. A u přechodu nezastavil. No jistě, lekla jsem se. Řvala jsem na něj, ale neslyšel. Nebo nevěděl, že je to na něj.
Co vám mám vykládat, vběhl pod kola škodovce. Řídil ji chlápek, takový vesnický typ… ale na tom nezáleží. Na poslední chvíli toho psa uviděl a strhl volant, vjel na chodník. Jenže ho stejně srazil.
Ten pes… no, zavyl, že. Odlétl asi o pět metrů na stranu, narazil na zeď, co ji kolem autobusáku postavili a padnul na zem. Ležel tam na boku, tak divně zkroucený, z huby mu tekly sliny a krev a kňučel. Zvedal hlavu a přísahám, díval se na mě. Přímo na mě.
Řidič té škodovky se lekl. Nechtěl asi žádné problémy, takže zacouval, šlápl na plyn a odjel. I když měl čumák auta pěkně pomačkaný.
Hmmm… koukala jsem jak lidi chodí kolem. Otáčeli hlavy stranou… je to tak i v té vaší Americe? Že lidé, když vidí neštěstí, zrychlí krok a dělají, že nic neviděli, nebo že zrovna někam spěchají? Ne? No, tak tady to tak je. Nechci ty lidi odsuzovat, třeba kdyby šlo o člověka, tak by jednali jinak, ale toho psa tam nechali ležet a umírat. Jak jsem říkala, neměl obojek ani známku a komu záleží na takovém tulákovi. Mohl být navíc nemocný …
Co jsem dělala já? Ptáte se tak posměšně, slečno, jako jestli si o sobě myslím, že jsem lepší než ostatní lidi. Ne, to ne. Jen mám na některé věci jiný názor. Šla jsem k tomu psovi, hned jak mi na přechodu někdo zastavil.
Ne, nevím, co jsem chtěla dělat. Asi bych mu nepomohla. Ale on mě fascinoval, jak se na mě díval… měl hnědožluté oči a i když nejspíš umíral, tak… tak se mu oči nemžily. Byly lesklé a jasné.
Než jsem k němu došla, u chodníku zastavilo další auto. Jo, byl to váš táta. Jel do práce, takže měl svojí příruční tašku s lékárničkou u sebe. A když viděl toho psa, tak se neudržel. On to byl hezký pes, nevypadal zanedbaně a dokonce snad byl čistokrevný. Vlčák, jistě.
Dívala jsem se, jak vyskočil z auta… ne, nesměji se mu, ale tehdy vypadal tak… víte, připomínal toho herce, Gregory Pecka. Já ho mám moc ráda. A v první chvíli jsem myslela, že je to doopravdy on. Znáte to, spletete se takhle neuvěřitelně a svět je chvíli neskutečný. Jako by bylo možné všechno.
Pozorovala jsem ho, jak se k psovi sklonil, a už jsem věděla, že to není Peck. Mirek měl robustnější postavu a byl menší. Ale jakmile jsem viděla jeho oči, hnědé, hluboké… moc podobné očím toho psa…
Myslím to jako lichotku, slečno, lichotku v dobrém slova smyslu. Tak když jsem je viděla, bylo mi jasné, že tenhle chlap se mi líbí. Opravdu líbí. Taky mi imponovalo, jak se zachoval. Zastavil na místě, kde bylo zakázané parkovat, nebál se jít k zvířeti, o kterém nevěděl, jestli je agresivní, nebo nemocné. Možná byste to hodnotila jako nezodpovědnost, lehkomyslnost. Jenže pro mě, starou romantičku, to byl rytířský čin.
Vlastně jsem mohla jít dál za svými záležitostmi, když jsem viděla, že se o toho psa někdo postará… jenže jsem tam zůstala stát a koukat. Jen pár kroků od vašeho táty. Dívala jsem se, jak si k psovi přidřepl a natáhl k němu ruku.
Tomu psovi tekla z huby krev a pěna, už ani nezvedal hlavu, trhal tlapami. Byl v posledním tažení, zkrátka. Nevypadal nebezpečně. Váš táta byl stejně opatrný… ale nebylo mu to nic platné. Protože když k tomu psovi natáhl ruku, tak po něm to polomrtvé zvíře chňaplo. Viděla jsem ty bílé zuby, potřísněné krví, jak se zaťaly vašemu tátovi do zápěstí. Nevykřikl, neucukl rukou. Věděl, že to nesmí udělat, jinak by mu ty zuby ruku rozervaly…
Zato já jsem zaječela a přiskočila jsem k němu. Nikdy jsem nebyla, jak se říká, chlaďas. Spíš hysterka. Jak vidím krev, tak začnu ječet.
Mirek to zvládl dobře. Zdravou rukou mě odstrčil, až jsem se posadila. Pak psovi vypáčil ruku z tlamy. Viděla jsem, jak kape krev na chodník, dělala se tam taková loužička, tmavá. Trochu se mi zvedal žaludek… ale neuhádla byste, co bylo nejhorší. Ten pes se na mě pořád díval. Pořád a pořád… Až nakonec zavřel oči a umřel. To už bylo… no, znáte surrealistické obrazy? Jako bych se ocitla v jednom z nich.
Trochu jsem se vzpamatovala, možná to bylo právě tím pocitem neskutečna, že mi nezáleželo na věcech, z kterých mě jindy brali všichni čerti.
Pomohla jsem Mirkovi zavázat ruku. Tedy, nepředstavujte si, že jsem mu pomáhala nějak významně. Spíš jsem přidržela konec obvazu, podala mu nůžky… já vážně nemůžu vidět krev, víte?
A tak jsme se seznámili. On se mnou mluvil, abych se tolik nesoustředila na krev. Odhadl mě výtečně. To on uměl, odhadnout lidi.
Naložil mršinu vlčáka do auta, prý aby udělal testy na vzteklinu. Kvůli tomu potřeboval mozek a míchu toho psa. Nebo jen mozek? Já nevím…
Nalila byste mi prosím trochu vína? Tuhle do sklenice. Třese se mi ruka. Nevypadá to, ale jsem dost rozrušená. Srdce mi tluče…
Dobrá, to stačí, děkuji. Kde jsem to přestala? Aha, jak váš táta naložil toho mrtvého psa. No, nabídl mi, abych jela s ním. Říkal, že mě zve na panáka.
Neusmívejte se tak nevěřícně. Vy mladí… nedokážete uvěřit, že se člověk může zamilovat, i když už mu bylo čtyřicet. A dát se té lásce celý. No, nic vám nevyčítám, slečno, sama jsem byla taková.
Víte, když jste starší, tak se nepusinkujete každých pět minut, ale je v tom něco hlubšího. Klidnějšího. Ne slabšího. Víte, klidný a pomalý kůň může být silnější než ohnivý hřebeček. Když na to přijde.
Tak… tak jsem vám řekla, jak jsme se seznámili. Byl to docela souvislý příběh, ne?
A víte co? Necháme ten zbytek na zítra. Už se šeří a já… já nemám ráda, když je za okny tma. Je v tom něco skličujícího a v těch věcech, o kterých chci povídat, také. Takže přijďte ráno, budu příjemnější, až se vyspím. Neslibuji to, ale je to možné.
Tak jsme zase spolu, co? Dneska to dokončíme a vy se budete moct věnovat své práci. Neříkejte, že vás neokrádám o čas… ale! Na mě si nepřijdete. Co vlastně děláte, slečno? Návrhářku? No tedy…
Nevím, jestli to moje povídání bude stát za to, abyste si kvůli tomu brala volno. Nejsem dobrá vypravěčka. Nesnažte se mi lichotit, nejsem.
Teď se vás na něco zeptám. Aha, jen jsem to řekla, už jste se předklonila… vypadáte moc pěkně, víte? Ten kostýmek, ten jste si sama navrhla, že? Ale ten váš postoj, ty sepjaté ruce… určitě vás to učili v nějaké škole pro úspěšné podnikatele, že? Jak předstírat zájem.
Ale jistě, už jsem u té otázky. Promiňte, že pořád odbočuji. Takže… měla jste jako dítě ráda pohádky? Věřila jste jim? I věcem, kterým nikdo jiný nevěřil?
To je dobře. Protože možná… možná budete mít potíže uvěřit mě. Ale jestli… jestli si pomyslíte, že jsem bláznivá a že jsem si to vymyslela, tak mě to nevadí. Kdepak.
Ano, ano, už budeme mluvit o vašem otci. Já vím, že tu nejste, abyste poslouchala moje žvanění o všeličem.
Co vám mám povídat o tom období, kdy jsme byli spolu. Nebylo to nic zajímavého, ne. Význam to mělo jen pro nás dva. Co jsme dělali? Chodili jsme spolu na procházky a povídali jsme si. Nebo jsme spolu mlčeli. Víte, ono není jednoduché najít někoho, s kým se vám dobře mlčí. Zní to pitomě, snad, ale povídat, kecat, můžete s kýmkoli. Žvanit dokáže každý. Ale vědět, kdy je třeba ticho, aby se věci vyjasnily… To dovedou jen ti, kteří znají lidi. A dovedou číst ve vaší duši lépe, než v knížce.
Mirek byl nejlepší přítel, jakého jsem poznala. Asi víte, že byl… no, komunista. Já jsem spíš pravičák, a stejně jsme si rozuměli. Pohádali jsme se, párkrát, jistě. Ale nebyly to hádky… no, takové ty ošklivé, kdy se člověk dusí vztekem a nejraději by toho druhého zmlátil. Nesmějte se, já vím, že jsem hubená vyschlá babka, ale jsem z rodiny, kde se na nějaký ten pohlavek nehledělo. A kdo neuměl dát ránu, sám ji schytal.
Abych zas neodbočovala, když jsem se pohádala s Mirkem, byla to spíš ostřejší výměna názorů. A jak se tím krásně vyčistil vzduch!
Jednou mě pěkně rozzlobil, jen jednou jedinkrát, ale stálo to za to. To jsme se znali dva měsíce. Už bylo jasné, že ten pes neměl vzteklinu ani žádnou jinou nakažlivou nemoc a my… my jsme na to skoro zapomněli. Jen ta Mirkova rána na ruce. Nechtělo se to hojit. Přemlouvala jsem ho, ať si zajde k doktorovi… on byl přece jen veterinář, nemohl léčit sám sebe.
Zatracený paličák. Ještě teď mi stoupá krev do hlavy, když si na to vzpomenu. Pořád: to nic není, to se zahojí, jen je to hluboké…Jako bych ho slyšela… jenže ono se to nehojilo, ani trochu! Dva měsíce po kousnutí a pořád to mokvalo a nedělal se na tom strup. A ten chlap si jen mávne rukou a: to nic není…
Promiňte, zas jsem se rozčilila. Alespoň vidíte, jak jsem na tom byla tenkrát. Došlo to tak daleko, že jsem na něj křičela a pak jsem odešla a práskla jsem dveřmi.
Připadala jsem si jako malá holka, víte… takhle jsem se naposledy naštvala někdy v pubertě a přesně to jsem udělala doma. Práskla jsem dveřmi a utekla jsem.
Dva dny jsme spolu nemluvili. Pak se mi po něm začalo stýskat. Já nevím, kdy jste ho viděla naposled, slečno… když vám bylo sedmnáct, aha. Pak jste utekla… hmmm, já také utíkala z domu, ale jen k řece. Nikdy do Ameriky.
Každopádně si musíte pamatovat, jaké měl oči. Hrozně mi chyběl jeho pohled, dokázal se podívat tak, že člověka bolelo srdce a přitom mu bylo krásně…
Zas jsem se k němu vrátila. Bylo to krásné usmíření, totiž… no, byli jsme oba tak rádi, že jsme zase spolu, až jsme udělali věc, kterou jsme od začátku našeho vztahu neudělali. Ano, spali jsme spolu.
Víte, nesmíte se na mě nebo na něj zlobit. Vždyť to určitě chápete.
To je dobře.
Nečervenejte se, já už s tím přestanu. Nedáte si kávu? Hned na ní postavím. Seďte, já to udělám. Budu vám přitom vyprávět dál, ano?
Jak jsem řekla, to byla naše jediná větší hádka. Když jsme se pak usmířili… no, já prostě věřím, že taková krize přátelství upevní. Když se tedy podaří přestát. Je to jako zkouška, víte? Hlína musí také projít žárem, aby byla pevná a udržela v sobě vodu. A co jiného je člověk, alespoň podle bible, než hlína v Božích rukou?
Mirek mi toho hrozně moc dal. Víte, když jsem ho poznala, byla jsem přes půl roku v invalidním důchodu. Mám špatnou páteř. No a tak jsem se jen tak protloukala ode dne ke dni, četla jsem dokola ty samé knihy; věřila byste, že jsem Pickwikovce přečetla dvanáctkrát? Chodila jsem do parku a vůbec jsem dělala věci, co dělají důchodci, když jsou ztracení ve svém čase. Myslím, že jsem jen čekala, až přijde smrt, i když v pětačtyřiceti je na takové čekání moc brzy. Neuvědomovala jsem si nic takového, to ne, ale když se na to dívám zpátky… byla to hrozná nuda. Nuda, šeď... myslím, že tyhle dvě věci mají na svědomí víc úmrtí, než infarkt a rakovina dohromady.
Přišel Mirek a já jsem se změnila. Začala jsem na sebe dbát a uvědomila jsem si, že na svůj věk jsem docela hezká ženská. Vy jste mladá, možná to neznáte, ale myslím, že je to tak u každé ženské. Když potkáme chlapa, který nás zaujme, zkrásníme a vůbec… o tom už psalo tolik básníků… Mirek byl to nejlepší, co mě mohlo potkat. Nebyla to láska na podzimu života, díky němu teď vím, že mě ještě čeká spousta nových věcí. Ale on mě probudil. Tak. Jako kdybych spala a on mě probudil.
Chodila jsem k němu do ordinace, když neměl pacienta, tak jsme seděli a povídali. Nebo jsme hráli šachy a člověče nezlob se. On mě porážel v šachách, já jeho v té druhé hře. Moc jsme se nasmáli. A když přišel někdo s nemocným zvířetem, nebo na kontrolu, tak jsem se dívala a obdivovala jsem Mirka, jak je sebejistý a jak jeho jistota přechází na ty utrápené lidi a kočky a psy a uklidňuje je.
Někdy jsem bývala večer u něj a četla jsem mu. Měl rád trochu jiné knížky, než já. Klasiky, víte? Takové těžké, přemýšlivé čtení. Zločin a trest, Vojnu a Mír, Jirásek u něj vedl na plné čáře. Taky miloval Klostermanna, myslím, že v něm hledal klid, vůni lesa, přírodu. Někdy, když si chtěl odpočinout, jsem mu četla Agátu Christie, ale jen Poirota. Nesnášel Slečnu Marplovou.
Věděla jste, co rád čte? Ne? Nevadí, teď to víte.
Miloval ty chvíle, kdy jsem mu četla. Mám hezký hlas, bez vychloubání. Zpívala jsem i ve sboru, jako dítě. A Mirek měl špatné oči, nosil brýle. Když dlouho četl, bolela ho hlava.
Jeden večer, popíšu vám jeden večer a uvidíte, jaké byly i všechny ostatní. Byl to poslední večer, kdy všechno vypadalo v pořádku a klidné. To jsme ještě věřili, oba dva, že spolu strávíme zbytek života. Mirek seděl v houpacím křesle, ano, v tom proutěném houpacím křesle, na které se i vy ještě pamatujete. Já seděla u stolu pod lampičkou, knížkou na kolenou. Četla jsem, hodiny utíkaly tak rychle… Ani jsme se nenadáli a bylo jedenáct. I teď si pamatuji, co jsem četla, slovo od slova, začínali jsme sedmou kapitolu, tu, co začíná tak dramaticky… Jistěže Dostojevského.
Uprostřed ulice stál elegantní, panský lehký kočár s párem bujných šedých koní, četla jsem. Je to jako pohádka, že, takhle vytržené z kontextu. Však jsem také skoro usínala… Mirek se díval z okna do tmy. Na ulici, nebo možná na nebe. Bylo jasno a měsíc svítil přímo nám do oken. Takové to bledé, blouznivé světlo.
Nu, došla jsem až k té větě: Na zemi bezvládně ležel muž sražený koňmi, to jsem přečetla a v tom mě Mirek přerušil. Nikdy dřív to neudělal, opravdu. Vždycky čekal, až dočtu kapitolu, nebo alespoň odstavec. Podívala jsem se na něj.
Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo to bylo tím měsíčním světlem, ale Mirek byl hrozně bledý, oči měl v té bílé tváři veliké a temné. Prsty jedné ruky klepal do opěradla křesla, tak netrpělivě… měla jsem ráda ty jeho štíhlé a jemné prsty, ale teď mi připadaly kostnaté.
„Otoč tu knížku ke mně,“ povídá.
Nevěděla jsem, o co mu jde, jistě že ne. Jenže jsem byla tak zpitomělá, už tím, jak vypadal, už tím, jak jsem byla začtená do příběhu, že jsem ho poslechla. Seděl až na druhém konci místnosti, jediné světlo tu byla lampička a když jsem k němu knížku otočila, na listech byl stejně stín. Jenže on se ani nepředklonil, zůstal opřený v křesle a četl dál: Krev mu tekla z hlavy a stékala z tváře, obličej měl potlučený, odřený a zohavený. Bylo vidět, že zranění je vážné.
Tak tohle přečetl. Musím vám něco vysvětlit – v tu chvíli mu bylo jedno, že čte právě tak drastickou scénu, byla to náhoda. Navíc by bylo logické myslet, že se ji prostě naučil zpaměti a bůhví proč mě chce vystrašit.
Jenže v tu chvíli… prostě se mi až udělalo zle. Byl to pocit, jako když se vypijete naráz hodně studené vody. Zlý pocit. Jak se na mě díval, ty plamínky v jeho očích… na chvíli se mi zdálo, že to nejsou oči člověka, ale vlka, nebo hůř, že se vrátil ten mrtvý pes, na kterého už jsme skoro zapomněli.
Můžete se mi smát, jistě. Baba se bojí psích duchů. Kdybyste tam ale v té chvíli byla, slečno, tak víte, o čem mluvím.
Chvíli jsem jen mlčela, nechávala jsem odeznít to jeho čtení. Pak jsem tu knížku zaklapla. Nechtěla jsem, aby přečetl jediné další slovo.
„Co jsi tímhle myslel,“ povídám.
Podrbal se na hlavě a najednou zrozpačitěl. Jakoby si nevzpomínal, co přesně udělal. A jeho oči byly stejné jako dřív. Předtím jsem si jen něco namlouvala, utěšuji se.
„Já nevím, Baruško,“ zamumlal. „Prostě… prostě jsem měl najednou pocit, že vidím zase ostře. Jako když jsem byl kluk. A nejspíš je to pravda.“
„Prosím tě,“ řekla jsem mu, „to je přece hloupost. Nikomu se jen tak nevrátí zrak.“
„Tak to já jsem asi vědecká rarita,“ zašklebil se a mě zas jakoby někdo sáhnul studenou rukou na zátylek. Chvílemi se mi prostě zdálo, že tou Mirkovou podobou probleskuje nějaká jiná. Nějaká stará a zvířecí věc… ne, odpusťte, slečno, pořád si to nedovedu vysvětlit, proto tak mluvím.
„Ukaž mi tu knížku ještě jednou a já ti přečtu, co budeš chtít,“ povídá po chvilce.
„Neblázni,“ řekla jsem já. „Já nevím, co to na mě zkoušíš, ale vůbec se mi to nelíbí. Uměl jsi to nazpaměť, že?“
Zavrtěl hlavou. Trochu mě už začínal dopalovat a také jsem se zlobila sama na sebe, že mám takové pitomé strachy. Otevřela jsem tu knížku, je dost tlustá a moc tlustá na to, aby se jí mohl naučit zpaměti celou. Jen tak nazdařbůh jsem vybrala stránku. Zezadu, co jsme ještě spolu nečetli. A Mirek se tak usmál…
„Část šestá,“ přečetl, „první kapitola. Raskolnikov prožíval podivné údobí; jakoby ho náhle obestřela mlha a uzavřela ho v bezvýchodné, tíživé samotě…“
To už na mě bylo moc. V tu chvíli mě také obestřela mlha. Znovu jsem tu knížku zaklapla a položila jí na stůl. Měla jsem co dělat, abych se trochu uklidnila, nejraději bych se sebrala a utekla. Jenže, povídám si, neblázni, holka, tohle je jen Mirek a jestli se mu najednou zlepšil zrak, tak je to jen dobře, ne?
Hmmm… na tom zůstalo, nakonec. Smířila jsem se s tím, s tím ještě ano. Jen jsem pak už… pak už jsem se k vašemu otci trochu bála chodit v noci. Večer jsem odcházela domů. Odstěhovala jsem si od něj věci. Ani už nevím, jak jsem mu to vysvětlila. Určitě jsem mu neřekla, že se ho bojím, když sedí ve tmě, oči mu svítí a do tváře mu dopadají měsíční paprsky. Ne, to jsem mu neřekla.
Vážně mě mrzí, že jsem s ním nebyla v těch nejtěžších okamžicích. V nocích, kdy nebylo zataženo. Jenže jsem nevěděla… jak jsem mohla vědět, že na měsíci záleží?
Uklidněte se, slečno. Třese se vám už ruka skoro stejně, jako mě. Pobryndáte si ten nádherný kostýmek kávou.
Mám vám říkat jménem? Jana… dobře, Jano. Tak půjdeme dál.
No, vlastně jediným místem, kde jsme s Mirkem pak ještě byli spolu, zůstala ordinace. Jenže ani to netrvalo dlouho. Ne, Mirek byl dál výborný veterinář, ty jeho štíhlé prsty byly zatraceně šikovné až do konce. Nic, co se s ním v té době dělo, nemělo na jeho… na jeho umění vliv.
Proč přestal? To je správná otázka. Proč nechal práce… už to nemohl dělat a brzo pochopíte, jak je to možné.
Začalo to s jednou malou bílou kočkou. Peršanka. Když má taková kočka protivnou povahu, tak je protivná fest. Bibinka byla přesně ten příklad. Přinesla jí její panička, hezky v košíčku, ťu ťu ňu ňu… Mirek od ní košík převzal, položil ho na stůl a kočka vyletěla ven. Jakoby ji někdo zespodu nakopl. A drápy Mirkovi do obličeje.
Chudák zařval, odtrhl ji od sebe, po celém obličeji šrámy, krvavé a dost hluboké. Ta ženská, co kočku přinesla, jen stála a ječela: Bíbo, nech toho, Bíbo, buď hodná. Jenže ta kočka se po ní ani neohlídla. Byla úplně běsná.
Ani byste nevěřila, Janičko, jak je těžké zvládnout rozzuřenou kočku. Vypadá to jednoduše, malé zvířátko, že jo… A prdlajs. Než jsme Bibinku strčili zpátky do košíku, tak nás zdrápala všechny. Mirka, mě i svojí ječící paničku.
No. Nakonec jsme zůstali sami, já oddychovala, jako bych uběhla dvacet kilometrů, ale Mirek byl úplně klidný, dýchal jako spící dítě. Zas jsme se na sebe beze slova koukali. Jako v ten večer, kdy se Mirkovi vrátil zrak.
„To bylo divoké, že,“ řekl nakonec.
Možná se snažil uvolnit napětí, které jsme oba cítili. Jenže mě se udělalo ještě hůř. Viděla jsem na jeho rukou krev, zase, měl ji i na tváři.
Omluvíte mě? Trochu bych si nalila vína. No, obvykle nepiju před polednem, ani sama, jen ve společnosti. Jenže… nějak to na mě zas dolehlo.
Abych se vrátila k tomu dni… V té chvíli jsme se s Mirkem začali odcizovat. A pokračovalo to…
Když viděl, že se třesu, přistoupil ke mně, objal mě a sevřel. Byl silný, vždycky, vždyť víte. Málem mi rozdrtil kosti.
„Mirku,“ vydechla jsem a odstrčila ho. Díval se ukřivděně a tak… ublíženě.
„To se občas stane,“ řekl. Pořád mluvil tím zlehčujícím tónem, jak já jsem to nesnášela! Byl to tentýž tón, kterým mi tvrdil, že to jeho nehojící se kousnutí je jen banalita! K smíchu.
„Ale no tak,“ zasmál se. „Nebudeme jako děti… vždyť víš, některá zvířata jsou… nervózní. Nenech si tím zkazit den. Já budu v pořádku. Podívej, dej si tady trochu koňaku, skleničku, na uklidnění.“
Měl schovanou láhev ve skříňce s léky. Neodmítla jsem. Musela jsem se napít, stejně jako teď. Pak jsem se uklidnila. Začala jsem o tom přemýšlet a zase mě přesvědčil. Zvířata to občas dělala, útočila, když byla vystrašená. Když jsem tu kočku, tu kouli bílých chlupů s ostrými zuby, která se zmítala v amoku vzteku, neměla před očima, dalo se to snadno zlehčit. Ano.
Co ale nemohl zlehčit, co nemohl skrýt, byly ty škrábance. Co s nimi bylo? Vím, co jsem viděla, proboha, ty hluboké šrámy. Dalo se čekat, že se to bude hojit měsíc, a že po tom zůstanou jizvy. Věřte mi!
Kočičí škrábance… jenže když jsem dopila svůj kalíšek koňaku – a netrvalo mi to dlouho – podívala jsem se na Mirka. Chtěla jsem vidět jeho oči, věděla jsem, že mě uklidní. Zapisoval si něco do notesu, bručel přitom, jako když si malý žáček slabikuje.
Otočil se ke mě, aniž by odložil tužku. V tu chvíli, představte si, po těch hlubokých, krvácejících šrámech, zbyly jen tenké, vlasové jizvičky.
Tiše, neodporujte mi. Já vím, je to neuvěřitelné. Ale bylo to tak. Z toho neustoupím. Vím, co jsem viděla a já mám dobrý zrak. Odmalička.
Váš otec měl v jednu chvíli ve tváři škrábance od zuřivé kočky, v druhou chvíli tam nebyly. Mohla by mi to dosvědčit majitelka Bibinky. Doufám ale, že se obejdete i bez jejího svědectví a že mi uvěříte.
Už chápete, Jano, proč jsem tohle nikdy nikomu nevyprávěla? Nejspíš by mě zavřeli do blázince, nebo do nějakého domova důchodců. A vám to povídám jen proto, že máte právo vědět, co se stalo s vaším otcem.
Po té události se Mirek snažil dál pracovat, ale nešlo to. Chodila jsem do ordinace s ním, i když jsem se ho bála. Nemohla jsem ho opustit. Nemohla jsem se přemoci a být s ním, když padla tma, ale dokud to šlo, chtěla jsem...
Viděla jsem ten týden spoustu zvířat, která vypadala, jakoby zešílela. Žádné z nich nebylo nemocné. Psi, kočky, morčata a králíci. Dokonce jeden kanárek, který potřeboval přistřihnout drápky. Ani jednoho pacienta Mirek neléčil. Kdykoli se jich dotkl, zvířata šílela.
Už si ale dával pozor, aby ho nezranila. Možná… vlastně jsem si jistá, že si neuvědomoval, jak se mění. Ne… nechápal, proč jsem tak vystrašená, když se mu tak zázračně zhojily rány od Bibinky. Nepřipouštěl si to. Ale rostlo v něm něco cizího, divokého a dravého a jsem si jistá, že ta bytost věděla. Někdy… někdy ty jeho hnědé oči blýskaly žlutí.
Proč se zvedáte, Jano? Jano?
Prosím, neodcházejte! Musíte to vědět, vy… vím, že snad chci příliš. Vědomosti jsou břemenem, v takovém případě, jako je tenhle.
Ale já si nevymýšlím, věřte mi prosím! Co bych z toho měla? Potěšení? Jak může mít někdo potěšení z toho, že ho jiní považují za blázna?
Jestli však myslíte, že doopravdy šílím, tak jděte. Raději jděte a zapomeňte. Myslete si třeba, že váš otec odjel do Austrálie a někde tam spokojeně žije. Pro mě za mě, myslete si co chcete, Jano.
I já bych někdy raději žila v iluzi.
Dobře, jsem ráda, že jste se tak rozhodla. Jste statečná. Možná víc, než já.
Posaďte se a dejte si také víno. Trochu to pomáhá, věřte.
Ach… ulevilo se, mi, že zůstanete až do konce a vyslechnete mě. Jsem snad jen chudák bába, co se cítí starší, než je, a snad skončím jako alkoholička, až budu chtít mermomocí zahnat vzpomínky, ale tímhle se mi uleví. Děkuji.
Můžu dál? Dobrá. Dobrá. Už toho moc k vyprávění není. Byla jsem s Mirkem až do konce toho týdne. Sledovala jsem, jak je čím dál tím ztrhanější. Sledovala jsem, jak ztrácí svou práci, svůj život. Myslím, že v nocích nespal, alespoň v těch nocích, kdy svítil měsíc. Jednou jsem mu našla ve vlasech listí. Jindy měl na tváři šmouhy, buď od hlíny, nebo snad od krve. Nedej Bože, aby byly od krve. On si tyhle věci už neuvědomoval. Snad i to je důkaz, jak rychle to s ním šlo z kopce.
Já jsem nemohla nic dělat. Dokážete si představit tu bezmoc? Jediný muž kterého jsem kdy doopravdy milovala, se ztrácel a já s tím nemohla nic dělat!
Když jsem mu vyndala listí z vlasů a ukázala mu je, byl ještě nešťastnější. Nepamatoval si, že by byl v noci venku, tím méně v lese. Nic si nepamatoval.
Po týdnu musel zavřít ordinaci. Nešlo to dál. Stejně k němu skoro nikdo nechodil, mezi chovateli se rozneslo, že se Mirek zvířatům nelíbí. Ne, lidé nemluvili o tom, proč se to děje. Jen je to znepokojilo, tak změnili veterináře.
Přišel poslední večer. Šla jsem k němu, protože mi ho bylo moc líto. Vypadal jako nějaká troska. Hubený, vousy už si neholil, vlasy rozcuchané. V očích se mu usadil mírně šílený pohled.
Tak nějak jsem věděla, že je konec. Už mi bylo jedno, jestli mi ublíží, jestli se stane něco strašidelného, bylo mi to lhostejné.
Seděli jsme stejně, jako za těch krásných časů, kdy bylo všechno v pořádku a Mirek v sobě neměl toho děsivého cizince. Já u stolu, jen bez knihy, Mirek v křesle u okna. Nebe zbledlo, pak potemnělo. Měsíc se rozzářil.
Ta noc byla sametově teplá, jako stvořená pro milence. Ale v tu chvíli jsem na nic takového nemyslela. Dívala jsem se na Mirka, ten se díval na měsíc. Bála jsem se a zároveň jsem si připadala tak zbytečná… Bože…
Pak jsem usnula. Nevím, jak se to mohlo stát, opravdu nevím. Vždyť jsem byla tak nervózní. Ale snad právě proto jsem usnula.
Probudilo mě tříštění skla. Vyskočila jsem, celá zpocená. Snad jsem měla zlý sen, nevím, ale probudit se znamenalo dostat se do skutečnosti ještě horší. Jediné, co jsem viděla, byl stín, stín postavy, která v sobě měla něco ze zvířete i z člověka, běžící zahradou.
Vyklonila jsem se z okna, bylo rozbité, sklo vytlučené. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, chtělo se mi brečet a křičet, ale nemohla jsem. Nemohla jsem nic, jen se dívat.
To bylo naposledy, co jsem Mirka viděla. Ano, končí to divně. Ale… nebylo to celé divné?
Když o tom teď přemýšlím, možná, že jsem Mirka ještě viděla. Ano, nedávno. Šla jsem lesem, tam k rozhledně, víte?
Viděla jsem… Psa, ano, veliké zvíře. Vlastně skoro vypadalo jako vlk. Kdybych věřila na pověry… ne! To není možné. Řekněte, že ne!
Jano, vy mlčíte. Snad nemyslíte…
Víte, ten pes, tam v lese, měl stejné oči. Jen trochu víc dožluta, ale stejné. A kousl mě. Rovnou sem, do ruky.
Nechci tomu věřit, pověstem a pohádkám. Nechci, Jano, opravdu ne. Jenže to kousnutí se nehojí.
A v noci slýchám pod okny vytí.
