V Uplakané věži byla zima a vlezlý pach zatuchliny nezávisle na ročním období. Věž neměla okna, nedalo-li se tak říkat těm zamřížovaným škvírám, jež byly jedinými otvory, propouštějícími do vězeňských kobek světlo, poselství světa venku, a jež se za nepříznivého počasí v očích vězňů jako zázrakem rozšiřovaly a roztahovaly, ochotně vpouštěje dovnitř ledový severák, déšť a slotu
Uvnitř věže se skrývalo úzké schodiště, strmé a nebezpečně kluzké pro každého, kdo si nebyl ochoten dát záležet na každičkém kroku. V každém patře; věž jich měla pět; schodiště ústilo na plošinu, na niž se stěží vešli tři lidé. Okolo plošiny bylo devatero dveří, za každými kobka s podlahou pokrytou vrstvou slámy tak tenkou, že vyhlížela jako špatně začesaná pleš a s dřevěnou pryčnou s dekou prožranou od molů. V některých celách deky chyběly, v jiných byly v takovém stavu, že se člověk divil, jak se mohou moli uživit tak chatrnou a chudou stravou.
Nejhorší ale bylo vězení v podzemí věže, skryté v hlubinách země, utopené ve věčné tmě. Byli sem zavíráni ti, o nichž se předpokládalo, že už na denní světlo nikdy nevyjdou a v poslední době i ti, z nichž měl král Antrof strach. Z věže samotné se dalo utéci s nasazením všech sil, s pomocí všech příznivých okolností a s velkou dávkou štěstí, ale z podzemí ještě nikdy nikdo neuprchl.
Dnes poprvé se stalo, že počet tamějších stráží se snížil o polovinu, Cottiin polévkový zásah se projevil i zde, byl tedy účinnější, než víla sama předpokládala. Přesto však stál u každých dveří, těžkých, dubových a okovaných železnými pláty, jeden voják s kosovou sudlicí, zbraní strašlivou nejen napohled. Některý se rozhlížel pohledem dravého ptáka, hledajícího na poli pod sebou myš, jiný klimbal, sudlici opřenou o zeď.
Spodní vězení se skládalo z kruhové místnosti, v jejímž středu stál sloup, podepírající strop a do níž vedly příkré schody, ošlapané a podivně načervenalé. V místnůstce stály u sloupu dvě lavice, na nichž měli sedět strážní, na něž se však při dnešní průjmové pohotovosti poprvé v dějinách této místnosti pozapomnělo.
Z kruhové místnosti vedlo sedm chodeb podobných důlním šachtám; chodby byly dlouhé asi deset metrů a na konci byla každá napojená na chodbu kruhovou, spojovací.
V každé chodbě byly po každé straně dvě cely, tedy v celé chodbě čtyři a v každé chodbě stál mezi dveřmi voják. Ve spojovací chodbě bylo osm kobek, vždy čtyři z nich mělo samostatného strážce. V místnosti uprostřed visel na podpěrném sloupu veliký a těžký gong a vedle palice, aby se v případě potřeby dala rychle přivolat pomoc.
Takto tedy vypadalo spodní vězení se svými osmatřiceti kobkami.
Král Chrysaétos Rys nebyl v žádné z nich a nebyl ani v horní části věže.
Král Chrysaétos Rys XIV. byl muž asi pětačtyřicetiletý, vysoký, a kdysi se dalo říci i urostlý.
Míval tmavě hnědé vlasy a vousy, v nichž se hebce odrážel sluneční svit, mírné, tmavé oči a příjemné, ušlechtilé rysy obličeje. Vězení, v němž byl nucen sedět déle než pět let ho však, alespoň navenek, změnilo k nepoznání. Zhubl a tělo muže v nejlepších letech se změnilo v tělo starce, slabé a nemohoucí. Vlasy mu zbělely a oči přivykly stálé tmě, takže král byl přesvědčen, že uvidí-li ještě někdy denní světlo, oslepne. Jeho tvář získala rysy smutku, trpkosti – rysy, jež mu bývaly cizí.
Z nocí, jež propřemýšlel a protrápil se v úvahách nad osudem svým, osudem své dcery, a své země, mu zbyly temné kruhy pod očima. Posledního půl roku ho navíc trápil zlý kašel a horečky a tak, přestože věřil, že se odtud jednou dostane, se bál, aby to nebylo v rakvi.
Jeho duše se ale přes bídné podmínky, tolik nesvědčící tělu, přenesla jako vlaštovka přelétávající přes oceán – pracně a s vypětím všech sil, ale šťastně a bezpečně. Chrysaétos doufal. A přemýšlel tak, že by mu to mohlo stačit na roky dopředu.
Měl dost času k úvahám o zvelebování své země, které započne, jak jen se dostane ven, jak jen přijde jeho dcera, která je určitě na svobodě (o tom nepochyboval, ačkoli to vůbec nemohl vědět jistě). Do Viviany vkládal veškeré své naděje. Věděl, že z ní udělá skvělou královnu, dopřeje-li mu Mawir, aby to s ním dopadlo dobře a Certhynie bude vzkvétat. Antrofovi už v duchu odpustil, ačkoli to nebylo snadné. Zprvu promýšlel pomstu a v duchu toho zlověstného garvota zabíjel všemi možnými způsoby, nenáviděl ho a při pouhém pomyšlení na něj musel vstát a přecházet ode zdi ke zdi, dokud se neuklidnil. Ale taková nenávist unavuje a otravuje nejen tělo, ale i duši a král si to uvědomil včas.
Dnes už jen vzpomínal na tu noc, která změnila jeho život: „Dlouho jsem o spiknutí nic netušil a kdyby mě něco takového napadlo, vysmál bych se sám sobě; nemám rád mocné, kteří všude kolem sebe vidí úklady a pikle proti své osobě - připadají mi směšní. A Antrof se choval stejně, jako kdykoli předtím, a těch pár křivých pohledů a kradmých úšklebků si nikdo ani nevšiml. Než přišla ta noc, popíjel se mnou Antrof víno a bavili jsme se spolu a vtipkovali a pak jsem ulehl, netuše, že už kolem mne nejsou mé věrné stráže, ale muži podplacení a přesvědčení garvoty. Viviana byla tu noc naštěstí na návštěvě své sestřenky na druhém konci města. Takové štěstí v neštěstí… pršelo od samého poledne, jakoby nebesa ronila slzy nad tím, co má přijít. Bylo mi dobře, přitáhl jsem si pod hlavu polštář a brzy jsem usnul.
Zdálo se mi tehdy o ženě, již jsem předcházejícího dne potkal, když jsem na koni projížděl městem. Stála u dveří jednoho z domů, dlouhé rezavé vlasy jí ve větru vlály a v očích měla veselé jiskřičky. Když mě viděla, nejprve se na důkaz úcty lehce uklonila, ale pak jí kolem úst zahrál šibalský úsměv a poslala mi po větru hubičku. Zasmála se, když jsem jí polibek žertem vrátil a zmizela v domě. Byla to dcera učence a písaře Lonela Skopce, Marita. Líbila se mi, přiznávám.
Před spaním jsem přemýšlel o tom, zda by tato žena byla vhodnou macechou Vivianě, jejíž matka zahynula před sedmi lety. Nešťastná náhoda, dlouho mě to nepřebolelo, ale život jde dál, myslel jsem si.
Ve snech však Maritiny oči nebyly rozesmáté, ronily slzy. Za ní se objevil muž zahalený do černého roucha a vzal ji za ruku, aby ji kamsi odvedl. Skočil jsem k němu, abych Maritu ochránil; věděl jsem, že jí ten muž chce ublížit, i když jsem jak a nevěděl proč. Už jsem byl u ní a pohlédl jí do očí zaplavených slzami a její vlasy se změnily v oheň a šlehaly nepříjemně blízko u mého obličeje; chtěl jsem ji přesto obejmout, ale kdosi mne chytil zezadu za rameno a prudce mnou třásl…
Když jsem otevřel oči… Černě oděný muž, jehož jsem viděl ve snu, stál u mého lůžka s tlupou sobě podobných a nade mnou se nakláněl garvot Cipfó, třásl se mnou a nadával. Další garvot, v němž jsem poznal zahradníka Portona, měl v ruce louči a strkal mi ji pod nos. Strašlivé, neočekávané a já se právě probudil. Napřed jsem nechápal, o co jde, ale pak jsem při chabém svitu louče spatřil za zády černě oděných mužů stát Antrofa s královskou korunou na hlavě, nasazenou poněkud našišato. To už nebylo jen hrozné a nečekané, to bylo směšné a zesměšňující, urážlivé. Odstrčil jsem Cipfóa a Portona, vyskočil z postele. Křičel jsem, ano, vzpomínám, že jsem zařval: „Antrofe, jak mi tohle vysvětlíš!?“
Ale sám jsem tušil, o co tu jde. Když Antrof neodpovídal, vrhl jsem se do hloučku chlapů v černém, v beznadějném pokusu probít se k němu. Bil jsem se jako šílený, jako ještě nikdy. Všechny královská důstojnost mi byla v tu chvíli ukradená. Bil jsem se jako nejsprostší nádeník v hospodské rvačce, dokud jsem neztratil vědomí a když jsem se probral, ležel jsem na plesnivé slámě ve tmě. Bolelo mne celé tělo. Být tu trochu světla, viděl bych, že má košile už není sněhobílá, ale špinavá, potrhaná a nasáklá krví a to nejen mou vlastní, ale určitě i krví těch ničemů. V té chvíli jsem nebyl schopen vnímat nic, než bolest z té zrady a vztek z porážky. Po několika dnech, když jsem se jakž takž vylízal ze svých zranění, zjistil jsem konečně, kde jsem. Zaživa pohřben v kobce, o níž kromě vrchního žalářníka, krále a jeho rádců nikdo neví, a která byla za mé vlády vždy prázdná, zavržená jako příliš krutá. V podzemí pod středovou místností dolního žaláře a její poklop je dokonale maskován…“
Král Chrysaétos zaplašil vzpomínky a pohlédl vzhůru, tam, kde ve tmě tušil poklop. Dnes měl poprvé po dlouhé době sen o Egrettě, Vivianině matce, tak dávno ztracené a už neoplakávané. Přišla k němu v dlouhých fialových šatech zdobených zlatým vyšíváním – pamatoval, jak si je přivezla z Fulicie a odmítala chodit v jiných. Pamatoval, že v těhle šatech zemřela… a pak se objevil silný šedý vlk, cenil zuby. Chrysaétos ho v tom snu přemohl, po dlouhém vysilujícím boji a z vlčí krve vyrostl růžový keř.
Král to celé považoval za příznivé znamení, neboť kdysi kdesi slyšel, bojovat ve snu s vlkem znamená být osvobozen. Nevěřil tomu sice doslova, ale byl připraven na příznivý obrat. Třeba ho převedou do jiné kobky, nejlépe nahoru do věže a cestou se může pokusit o útěk…
No dobrá, to je přitažené za vlasy, síly moc nemá, ale viděl by slunce a mohl by dýchat čerstvý vzduch a zbavil by se příšerného kašle, který mu rve plíce.
Nad jeho hlavou se ozvalo dupání, křik a úder do gongu, nepatřičně krátký, jako by ten, kdo udeřil, v poslední chvilce upustil palici.
„Něco se děje,“ pomyslel si Chrysaétos a začal přecházel ode zdi ke zdi se zaťatými pěstmi. „Možná je tam nahoře Viviana a já tu musím dřepět, bezmocný jako čerstvě narozené kotě! Kdybych se jen mohl dostat ven!“
Na vteřinu zapomněl, že i kdyby se nakrásně ven dostal, nejspíš by byl v příští chvíli mrtev – stráže mají své příkazy. A navíc byl bezmocný jako kotě ne obrazně, ale doopravdy; dlouhé uvěznění ho oslabilo natolik, že měl teď síly asi jako stařec nad hrobem. Nebo jako už zmíněné kotě.
V malé kruhové místnosti nad ním se rozpoutala rvačka, při níž byli v omezených prostorách ve výhodě spíš než stráže Darés a jeho dva přátelé, ačkoli vojáků bylo víc. Naše trojice dovnitř vpadla nečekaně a obsadila okolí gongu, takže nikomu, až na samotného vrchního žalářníka, se nepodařilo do něj praštit, a jeho osamělý úder byl také jeho poslední úder, neboť jej zaplatil životem. Vojáci na sebe v temných chodbičkách naráželi, ve zmatku se nezřídka dali do boje mezi sebou navzájem, takže než se situace trochu uklidnila, zbylo jen pět živých a bojeschopných vojáků, ostatní byli buď mrtví nebo ranění. A Darésova trojka bojovala, jako by šlo o dětskou hru, zatímco vojáci, z nichž někteří byli ještě rozespalí a nechápali, co se to vůbec, do kalboní nory a u velké Ial, děje, v houfu do něhož se semkli, si navzájem překáželi, neorganizovaně kolem sebe mlátili, čímž škodili spíš svým druhům, než nepřátelům. Pak si jeden z nich, nejspíš ten nejchytřejší vzpomněl, že garvot, jež tu býval žalářníkem, nosíval šikovný malý samostříl, a rozběhl se pro něj.
Něž se vrátil, byly už ze dvou z jeho druhů sténající hromádky neštěstí a zbylí dva zoufale odráželi vetřelce.
Onen chytrý hoch, obdařený v kolébce jménem Ravel, vložil do samostřílu šipku a zamířil na Farina, který stál u sloupu a pozoroval, jak se vyvíjí boj muže proti muži. Barden Ravela zahlédl a varovně vykřikl: „Farine!“
Farin se otočil a uhnul, ale zčásti už bylo pozdě. Šipka, jež by jinak našla cíl v jeho břiše, skončila v levém stehně. Mladík zaúpěl, složil se k zemi a Ravel vložil do samostřílu další střelu, s nervózním a roztěkaným výrazem v obličeji.
Barden po něm skočil s odstrašujícím pokřikem. Kdyby byl o pár let mladší, stihl by to včas, ale roky dělají své a ti, jimž vlasy šediví, nebývají tak mrštní jako zamlada. Bardenovi se podařilo vyrazit vojákovi samostříl z ruky, ale dřív vyšla šipka. Rána, odkloněná sice trochu stranou, zasáhla a znovu složila Farina, kterému se zatím podařilo vstát. Naštěstí snad šipky něco táhlo k sobě, protože druhá se zabodla jen o pár milimetrů od té první.
„To bude v pořádku,“ ujistil Farin skrz pevně zaťaté zuby Bardena, který se po tomto ujištění usmál, praštil Ravela držadlem samostřílu do spánku, zachytil padající tělo a téměř něžně vojáka položil na lavici u sloupu. Darés mezitím vyřídil neodkladnou záležitost s těmi dvěma, kteří si nechtěli nechat říct a vzdát se, a teď tu naše trojice stála; tedy, abych nelhala, Farin ležel; a bezradně se dívala kolem. Byl to pohled řádně neutěšený.
„Musíme zjistit, kde je král,“ řekl po chvíli mlčení Darés. „Bardene, prosím tě, podívej se, kdo z nich je ještě naživu a pomoz jim, já se postarám o Farina.“
Šipky ve Farinově stehně nevězely nijak hluboko, a tak se je Darésovi podařilo vytáhnout. Nakonec se Farinovi podařilo na zraněnou nohu postavit, takže toto zranění se obešlo bez zvláštních důsledků.
Hůř na tom bylo šest raněných vojáků, které Barden ošetřil, jak nejlépe dovedl a poskládal je vedle sebe u stěn. Hlášení, jež Darésovi o jejich stavu podal, bylo skličující.
„Dva to nejspíš nerozchodí, tenhle bude v pořádku a ti zbývající – jen Mawir ví, jak to s nimi dopadne. Při smyslech jsou jen dva.“
„No, nejdřív se asi zeptáme našeho čarostřelce, už se probudil.“
„Já o králi nevím,“ vyhrkl Ravel, který právě otevřel oči a asi slyšel, o čem je řeč. „Nikdo z nás o něm neví, je pro nás překvapením, že je ještě naživu.“
Trojice se po sobě podívala.
„Jestli mluví pravdu, tak jsme v háji,“ utrousil Darés a odplivl si, „než stačíme prohledat všechny cely, tak se budou střídat stráže a vyhlásí poplach.“
Ravelovi se zřejmě vrátila odvaha: „Jestli o něm někdo věděl, tak to byl Brolkr, vrchní žalářník, ale toho jste zabili, vy blbci.“
„I kušuj,“ doporučil mu Barden.
Zpod jedné z lavic se ozvala dutá rána.
Když seshora slyšel tlumené zvuky šarvátky, řinkot oceli a výkřiky, byl si Chrysaétos zcela jist, že to jsou jeho zachránci. Vzal vedro, vylil z něj vodu a rozhodl se na sebe upozornit. Strop byl moc vysoko, než aby na něj dosáhl, a když nebudou jeho zachránci vědět, kde se král nachází, nemohou mu pomoci. Počkal, až hluk shora utichne, a znejistěl. Nejednal příliš ukvapeně, bez rozmyslu? Co když nahoře zvítězili Antrofovi vojáci?
„Mawir mi pomoz, je-li to tak,“ pomyslel si a vší silou mrštil vědrem vzhůru.
Nádoba se odrazila od stropu a spadla králi k nohám. Zvedl ji a hodil znovu a znovu, až do úplného vyčerpání. Sedl si na zem a těžce oddychoval. Pak se rozkašlal.
„Teď už mi zbývá jen čekat,“ pomyslel si odevzdaně.
Farin se zkoumavě a podezíravě zadíval na podlahu pokrytou slámou, hlínou a letitým nánosem špíny všeho druhu. Duté klepnutí, znějící jako kuře proklovávající se skořápkou z vajíčka, se ozvalo ještě třikrát v různě dlouhých intervalech po sobě a ustalo.
„Co je tam dole?“ podíval se Barden tázavě na Ravela. Ale Ravel byl klepáním překvapen stejně jako naše trojice, a když se zjistilo, že neví, kde leží vchod do podpodzemí, znechutilo to Bardena tolik, že se neudržel a vyštěkl: „Nechápu, jak tu můžeš pracovat, když nic nevíš!“
Ravel se zkormouceně usmál.
„Jsem tu krátce, a o tomhle mi nikdo neřekl a nikdo o tom neví.“
„Víš, že mne ani trochu nezajímá, jak dlouho tady v tý díře tvrdneš?“ povzdechl si Darés. „Ale potřebujeme vědět, kde je král Chrysaétos!“
Poslední větu nahlas vykřikl, ke štěstí svému i královu. Jeho sytý hlas se donesl zřetelně až dolů ke králi a potvrdil mu, že nahoře nezvítězili antrofovci, takže Chrysaétos sebral všechny síly a vykřikl: „Tady jsem!!! Hledejte poklop!!!“
Barden, Darés a Farin po zaslechnutí těchto slov padli na kolena, ani ne tak v úctě před hlasem krále, jako v horečné touze najít poklop, o jehož existenci byli přesvědčeni slovy z podpodzemí. Povedlo se to Farinovi, který nahlédl i pod lavici a spatřil velký železný kruh připevněný k zemi a pohřbený pod nánosem prachu a slámy, úmyslně tam nahrnutým.
Spolu s Darésem odsunuli těžkou dubovou lavici stranou a Farin vzal za kruh. Povedlo se mu poklop nazdvihnout a poposunout stranou – na jeho úplné odstranění bylo třeba síly více rukou a ty tu naštěstí byly.
Do nejspodnější kobky proniklo světlo a pod kruhovým otvorem se objevila bledá tvář králova, jeho dlouhé, zcuchané vlasy a plnovous a světloplaše mrkající oči.
Jediný Barden si ještě pamatoval vládu krále Chrysaéta Rysa, znal i královu podobu a i dnes v tak pozměněné tváři dokázal rozpoznat královy rysy.
„Můj králi,“ zašeptal, načež se otočil a zavelel: „Sežeňte rychle lano!“
Zatímco v podzemí král Chrysaétos po dlouhých letech věznění vystupoval vzhůru na svobodu, řešili o dvě patra výš Andrej s Danerem ožehavý problém. Před dveřmi honosně zdobenými ornamenty vyvedenými ve zlatě a stříbře, za nimiž se měl podle Jamininých informací skrývat Antrof a jeho komplicové, stáli dva chmurně se tvářící garvotové, a jak se zdálo, neměli nejmenší chuť se odtud vzdálit. Na dosah ruky každého z nich ležel na vysoké sesličce těžký bronzový zvonec.
„Jak se jich zbavit, aby neměli čas zazvonit?“ šeptal Andrej. „Kdyby tu byl jeden, tak použiješ luk a šíp, ale jsou tu dva. Jednoho zastřelíš a druhý svolá půl paláce. Kdybysme tak měli luky oba. Ach jo…“
„Takhle to nepůjde,“ přemítal Daner polohlasně, „co sehnat na pomoc nějakou vílu?“
„Na to nezbejvá čas. Byl to zázrak, že jsme cestou nikoho nepotkali. Každou chvíli může jít kolem někdo, já nevím kdo, a jsme v bryndě. Dany, já fakt nevím.“ Andrej nerozhodně přešlapoval a ohlížel se přes rameno, jako by se každou chvíli měl objevit oddíl vojáků.
„Prosím tě, nevzdávej to!“ poručil mu Daner. „Uděláme to takhle: já vystřelím šíp a ty se rozběhneš a budeš koukat, abys tam byl dřív, než ten šíp doletí. To nestihneš a taky nečekám, že bys to stihl, ale musíme doufat, že ti dva budou tak překvapení, že nestačí zazvonit. Alespoň ten, kterého si vyberu, nezazvoní, za to ti ručím. Neboj, budu mířit na stehno, mrtvol tu dneska bylo dost. Kdyby se ještě o něco pokoušel, protože garvotové se hned tak nedají, klepni ho tou seslí přes hlavu. A moc se s ním nemazli, pamatuj, že tady v té zemi nemá co dělat a že tak, jako se tu chovali garvotové, se žádný slušný host na návštěvě nechová! Kdyby byl slušný, je doma ve Freklanu, nebo za Antrofovy vlády nejspíš ve vězení. Takže jsi rozuměl? Já ti hned půjdu pomoci!“
„Jo,“ přisvědčil Andrej.
Teď, když mu bylo jasné, co má dělat, zmizela bezradnost a Andrej znovu načerpal odvahu. V uskutečnění Danerova plánu viděl příležitost, jak se v očích staršího druha hrdinsky vyznamenat. Znovu kývl a usmál se. Daner na něj mrkl, napjal tětivu a přikrčil se k zemi. Pak, kryt načančaným závěsem splývajícím ze stěny, pečlivě zamířil.
Než vystřelil, vrhl ještě pohled koutkem oka na Andreje, který stál, všechny svaly v těle napjaté a připravené, jako mladý tygr chystající se ke skoku. Daner se spokojeně ušklíbl a vypustil šíp. Andrej vyrazil, jako by se opravdu chtěl pokusit předběhnout šíp svištící vzduchem. I v tom šíleném letu stačil zahlédnout, že Danerův šíp neminul cíl ve stehně jednoho garvota.
Druhý se vrhl po zvonku, ve zmatku se mu však podařilo srazit jej na zem a když se pro něj shýbal, stanul nad ním Andrej, celý říčný, prudce oddechuje. Popadl stoličku a vší silou jí garvota praštil do zátylku, právě když se snažil vstát a toho drzého spratka zaškrtit. Stolička zapraskala a její dřevo se rozčíslo,. Andreje zabolely ruce. Garvot vzdychl a klesl na koberec. Andrej zůstal stát, se stoličkou v ruce, ve střehu, kdyby to snad garvotovi nestačilo, ale ležící postava se ani nehnula. To už sem poklusem přibíhal Daner a ukazoval vztyčený palec.
„Dobrý, Andreji, zvládls to přesně!“ chválil, jakmile doběhl.
„A co tenhle?“ Šťouchl nohou do postřeleného. „Doufám, že jsem ho nezabil.“
Sehnul se k němu a nahmátl tep. Andrej kamaráda sledoval s úzkostlivým výrazem a velice se mu ulevilo, když se Daner zvedl a pravil: „Je to dobrý, jen omdlel. Zvláštní, jaké lidi si Antrof drží ve své stráži. Teď už nás čekají jen ti garvoti uvnitř a Ilka. Té zmiji se pomstím, na to vezmi jed. Kvůli té zrádkyni musel zemřít Gastin a Etuz a kdoví, jestli ne i Geodor. Jdeme?!“
V poslední větě byl jak rozkaz, tak i otázka a Andrej to pochopil a kývl. Daner tasil meč (který na rozdíl od toho Andrejova něco vážil a musel jej tedy držet oběma rukama), rozrazil dveře a vrhl se dovnitř, následován Andrejem. Místnost, v níž antrofovci kuli své, snad už poslední, pikle, byla malá a přeplácaná zdobnými závěsy, soškami a nábytkem nabubřelého stylu.
Vedla z ní dvě okna na severovýchod do přední zahrady. Pod okny stála truhla na důležité listiny a na ní seděla Fagné z Anfu, zády se opírala o zeď a přimhouřenýma očima klidně pozorovala návštěvníky.
Antrof seděl na křesle u stolu ve společnosti Cipfóa a Portona. Rádci se zvedli, porážeje své židle a Antrof vykulil oči a praštil hlavou o stůl. Zůstal tak ležet, bezvládně podkluzuje pod stůl.
Vtrhnuvší chlapci se rychle vzpamatovali z údivu, že nikde nevidí Ilku a vida, že oba garvoti, kteří se ještě udrželi při vědomí, nemají nejmenší chuť k obraně nebo k boji, zastrčili meče zpět do pochev a každý z nich skočil po jednom rádci. Andrej si vybral mladšího Cipfóa a zahnal ho do kouta k oknu. Rádce očima metal nenávistné blesky a zahlédnuvši Fagné, zavrčel jako pes a hrubě starou garvotku chytl za ruku.
„Pojď ty čarodějnice ohavná, tys nám to zavařila tím svým věštěním a mám-li pro to umřít, umřeš se mnou,“ zvolal.
A dřív, než ho Andrej dokázal zadržet, rozrazil okenní tabulky a vrhl se dolů, strhávaje s sebou Fagné, která se nebránila a k Andrejově údivu se usmívala.
Za Andrejovými zády se ozvala rána a Danerův rozzlobený výkřik. Andrej se ohlédl a spatřil, jak se Daner válí po zemi a vedle něj leží povalená židle.
„Ten čubčí syn mi hodil pod nohy židli a pak se někam vypařil,“ nadával Daner, sbíraje se na nohy, „takže nám tu zbyl tenhle prašivej všivák! To je dost chatrný úlovek. Vstávej, mizero, už je ráno!!!“
Daner s Antrofem zatřásl, a když to nepomohlo, vrazil mu pár facek. Nedalo se říct, že by k svrženému panovníkovi choval nějakou zvláštní úctu.
Antrof zamrkal a se supěním zvedl hlavu. Rozhlédl se pátravě kolem a když průzkum dokončil, byla jeho tvář živým obrazem zděšení.
„Kde… kde jsou moji rádci?“ zeptal se rozpačitě.
„Jeden se ráčil někam vypařit a druhý uznal za vhodné odejít oknem. Takže tě nikdo chránit nebude. Vstávej, ty prašivče, ať se tě nemusím dotýkat!“ Nedůstojný pád přes židli Danerovi na náladě nepřidal a chlapec se to nesnažil nějak skrývat. Antrof se po jeho slovech roztřásl a zaječel: „Jak to se mnou mluvíš? Já jsem král!!!“
Než ho Daner stačil usadit, padl Antrofův pohled na Andreje, tiše stojícího ve stínu vedle okna a garvot vyskočil jako píchnutý vosou. Nejspíš rychle zapoměl na to, že je král, začal se schovávat za Danerem, křečovitě se drže jeho nohavic.
„Kdo to je, to je on, já to vím… po - po - pomóc, nepouštěj ho ke mně, já se ho bojím, pošli ho pryč!“
„Nech toho,“ odsunul ho Daner znechuceně, „a přestaň vyvádět, on ti nic neudělá. Že mu nic neuděláš, tak mu to řekni, Andrý, nebo se neudržím a prohodím ho oknem!“
„Ne, nic ti neudělám,“ pronesl Andrej jako ze snu, oči stále upřené na třesoucího se garvota. Ale Antrof se jen přikrčil a nepřestával kvílet: „Já mu nevěřím, chce mě zabít! Za tu vílu! Chce mě zabít, chce mě zabít! Pomóc, pomóc!!!“
Na Danerovi bylo znát, že míra jeho trpělivosti dávno přetekla. Ano, byl to mírný člověk, jenže zbabělé chování garvota, jež byl po léta symbolem útisku a nespravedlnosti a předmětem nenávisti a příčinou rozbrojů, které na obou stranách končívali smrtí mužů stokrát lepších, než byl tenhle roztřesený zbabělec, předmět nekonečně silné touhy po pomstě, tvora, v jehož jméně byly páchány zločiny a vraždy, „krále“, díky němuž stovky rodin byly nuceny žít ve strachu a rozděleně, smetlo jako pověstná poslední kapka stavidla shovívavosti a všech zábran – Daner se otočil, popadl garvota za prsa jeho královského hábitu a zvedl ho do vzduchu, aby mu mohl pohlédnou do strachem zkřivené tváře. Antrofovy nohy sebou bezmocně mrskaly kus nad zemí, zatímco Daner křičel, až se okenní tabulky třásly: „Poslouchej mě dobře, ty posraná zelená příšerko!!! Jestli sis někdy říkal král, tak to skončilo, rozumíš? Teď jsi někdo, kdo se bude muset zodpovídat matkám, kterým kvůli tobě zemřely děti, dětem, kterým zemřeli otcové, vílám, které jsi zotročil a celé zemi, kterou se ti málem podařilo zničit! Kdybych nemusel, ani bych se tě nedotkl, protože se tě štítím! Ale teď půjdeš s námi a každému, koho potkáme, potvrdíš, že se zase vrátily dny vlády Chrysaéta Rysa a s nimi i spravedlnost a svoboda!!!“
Pustil Antrofa, na krok poodstoupil a celý červený v obličeji očima vyhledal Andreje.
„Promiň, ale musel jsem mu to říct,“ zašeptal. „A teď jdeme!“ tato slova již zase patřila Antrofovi, který mlčel, ale nějak se nemohl sebrat ze země. Andrej k němu přiskočil, pomohl mu vstát a postrčil ho kupředu.
„Veďte nás do trůnního sálu,“ řekl mírně.
Antrof horlivě přitakal a rozběhl se po chodbě tak rychle, že mu chlapci sotva stačili.
„Jsou prostě bytosti, na které se musí zařvat, aby ukázaly dobrou vůli. Jenom nevím, proč jsem to řvaní musel obstarat zrovna já,“ pomysli si Daner. „Ale tak jako tak, tu nejhorší část celé věci máme za sebou!!!“
