„Opatrně, pane!“ vykřikl Farin a chytil krále za ruku. Vyšli právě z podzemního vězení, v němž nechali Ravela, který se ukázal být „docela správný kluk“, jak se vyjádřil Darés, aby se postaral o raněné vojáky, a ocitli se v přízemí Uplakané věže, kam jedno z úzkých oken ve zdi propouštělo paprsky světla. Když se dotkly královi bílé tváře, zastínil si Chrysaétos oči a zapotácel se.
„Děkuji,“ usmál se na Farina, který mu pomohl, „už je to lepší. Jak dlouho jsem neviděl sluneční světlo… A jsem tak slabý …“
Králi znovu podklesla kolena a Darés s Farinem ho podepřeli.
„Budete v pořádku, pane,“ ujišťoval ho Darés, „v té strašné díře by ztratil sílu každý. Stačí několik dní a dostanete se z toho, věřte mi!“
„Kéž by tomu tak bylo,“ povzdechl si král, „jediné štěstí, že jsem neztratil zrak.“
Barden se pousmál.
„Teď se musíme dostat do trůnního sálu. Je to nejbezpečnější místo v celém paláci. Doufejme, že to bude klidná cesta.“
„Jsem vám hluboce zavázán,“ králův hlas zněl slabě, přesto však hrdě a sebevědomě jako za starých časů, „ale v případě, že dojde k boji, bych vám rád byl nápomocen, jak jen budu moci. Dejte mi do ruky alespoň dýku.“
„Pane, to přece…“ Farin se pokusil králi jeho úmysl rozmluvit.
To neměl dělat. Král se napřímil, a ač bylo vidět, že vynakládá všechny síly, aby se nezapotácel, vyhlížel důstojně a mocně: „To je rozkaz! Nemohu se nechat bránit jinými a sám nečinně přihlížet, ať už jsem sebeslabší.“
„Tady je ta dýka, pane,“ pospíšil si Darés.
Král si zbraň pečlivě prohlédl a poté ji spokojeně zastrčil za opasek, odebraný ve vězení jednomu z mrtvých vojáků.
„Tedy jdeme do trůnního sálu,“ zavelel Barden a vykročili.
Hned jak vyšli z věže, narazili na problém v podobě osmi vojáků. Farin, Darés, Barden i král Chrysaétos se hotovili k obraně, jenže vojáci se nějak neměli k útoku.
Jen postávali a živě mezi sebou hovořili, až se zazdálo, že si vyvolili staršího, už šedivého muže, aby s naší skupinou hovořil. Přistoupil k nim s holýma rukama a sklopenou hlavou. Barden na ostatní mrkl, jakože slova se ujme on a kývl na vojáka, aby začal mluvit.
„My… Totiž…palácem jde zvěst, že je revoluce a teď potkáváme krále Chrysaéta a že jste ho osvobodili a předtím jsem já sám viděl, že dva kluci vedou krá…ehm…Antrofa a říkají, že už zase nastává vláda rodu Rysa a tak nechceme bojovat proti králi, kterého… Kterého tímto uznáváme za svého!“
„Kdo my?“ zavrčel Barden nepřístupně.
Voják rozhodil ruce: „Mluvím za všechny vojáky a stráže v paláci.“
Barden se chystal něco odpovědět. Král Chrysaétos ho jemně, ale rozhodně odstrčil a zahleděl se vojákovi do očí: „Vyřiď svým přátelům, že vám odpustím zradu, které jste se dopustili službou u skřeta Antrofa, jestliže složíte zbraně a odejdete z města.“
„To přece… Králi…“
„Řekl jsem a mé slovo platí. Běž!“
Voják se odporoučel a když svým druhům přetlumočil královo přání, vytratili se z místnosti všichni.
„Pane,“ přistoupil Barden ke králi, „nic mi do vašich rozhodnutí není, ale –„
„Správně, nic ti do nich není,“ přerušil ho král, „a řeknu ti přesto tohle: raději budu sám a bez stráží, než žít mezi bývalými Antrofovými vojáky v nejistotě, zda se někomu z nich více nezamlouvala služba u garvota, než u mne.“
Nastalo ticho, v němž se Bardenův pohled setkal s pohledem Darésovým a Farinovým. Všem třem táhla hlavou jediná myšlenka: „Vždyť i my tři jsme bývalí Antrofovi vojáci a i nás teď král zavrhl!“ A všichni tři věděli, že pokusí-li se tuto skutečnost dále tajit, bude to ještě horší, až pravda nutně vyjde najevo.
Barden se nadechl a řekl: „Králi? I my jsme bývalí vojáci krále Antrofa. Ty uniformy, jež máme na sobě, nejsou jen převlečením povstalců. Jsou to naše uniformy, a ještě před několika dny jsme v nich jeli obklíčit vaši dceru, princeznu Vivianu.“
Zmatek, smutek a zklamání v králově tváři lze jen těžko popisovat.
„Cože? Tedy i vy… Ale proč jste pak…“ těchto pár slov bylo to jediné, co byl ze sebe král Chrysaétos schopen vyrazit. Pak se posadil na nejbližší lavici a přísně si tři kajícné obličeje před sebou změřil.
„Chci vědět, proč jste mne osvobodili zrovna vy, a jak to, že jste se dali k Antrofovým vojákům,“ řekl už klidným, zato řezavě ostrým hlasem.
Slova se za všechny tři ujal Barden: „Já jsem dříve býval vojákem vaším a když se stal králem Antrof, přešel jsem s mnoha jinými pod něj. Zůstat věrný nešlo, dali by mě pověsit a já mám, králi, tři děti. Kdo by se divil, že chci žít. Tady Farin se dal k vojsku z nerozvážnosti a touhy po dobrodružství a když zjistil, jak je to doopravdy, nemohl už vycouvat, měl to na doživotí a za dezerci je ten nejvyšší trest. A on má staré rodiče a kdesi pod Cukrínou děvče. I kdyby se mu podařilo utéci a někam se skrýt, odnesli by to oni. A Darés? To je smutná historie. Těžce zranil jistého garvota, raletena, který ublížil jeho děvčeti. Ten garvot posléze na následky zranění zemřel. Darése zatkli a dali mu na výběr – smrt, nebo službu u vojska. A kdo by chtěl umřít v pětadvaceti letech? To jsou, můj králi, důvody, které nás tři svedly dohromady pod praporem Antrofánie, a nepochybuji o tom, že většina vojáků by vypověděla podobné příběhy, kdybyste se jich zeptal. Opravdu, ne každý si vybere věrnost a jistou smrt, když se mu naskytne možnost zradit a žít; a pak, můj králi, pomohli vám, nebo sami sobě ti, kdo se nechali zabít?“
Barden se odmlčel a král už hleděl měkce.
„Věřím ti, Bardene, a chápu to. Byl bych rád, kdybys zůstal po mém boku, až se zase ujmu vlády. Budeš mi připomínat, co je skutečnost. Ale teď pokračuj. Jak jste se dostali až sem a jak se vám podařilo vytáhnout mne z té podzemní díry?“
Za oknem se rozezpíval pták a zdálo se, že král věnuje větší pozornost ptačímu zpěvu, než Bardenově stručnému vyprávění o konci armády miritena Dipora. Když Barden skončil, král vstal a došel k oknu.
„Každý ten tón mi vlévá do žil novou sílu,“ řekl tiše, spíš pro sebe, otevřel okno a vyklonil se do slunečného dne venku. Vál vlahý vánek a na severu se sbíraly mraky pro noční déšť. Po dlouhé době král konečně poodstoupil od okna a zavřel okenice.
„Budu se toho ještě spoustu muset dozvědět,“ řekl, „ale nejprve pojďme do trůnního sálu.“
Šli tedy. Po cestě potkávali vojáky, pobíhajících sem a tam, balící si své věci a většinou už převlečené do civilních šatů. Král je přehlížel, ale jeho doprovod z toho byl mírně nesvůj.
„Taky bych měl na sobě raději obyčejné šaty,“ povzdechl si Farin a Darés s Bardenem přitakali.
Jak se blížili k trůnnímu sálu, potkávali místo vojáků víly, oblečené do svých nejlepších šatů, vílích krojů – dlouhých, průsvitných a lehkých jako jitřní červánky, které zřejmě mířily k témuž cíli, jako král a jeho doprovod. Krále si žádná z nich ani nevšimla, a on se nedivil, věděl už od Bardena, že většina víl byla do paláce násilím zavlečena až za vlády Antrofovy.
Jednu z nich, vysokou, štíhlou, s plavými kudrnatými vlasy Barden zastavil a zeptal se jí, proč se všechny víly hrnou do trůnního sálu.
„Vy to nevíte?“ podivila se víla. „Jsou tam dva kluci, kteří zajali Antrofa a udělali převrat. My jim jdeme poděkovat, díky nim se můžeme vrátit domů a navíc…“
Víla se usmála a rozplynula se, aby se vzápětí objevila za Bardenovými zády. „…už tu není kouzlo, které nás zbavovalo síly,“ navázala plynule.
Z tohoto poněkud zkresleného popisu situace Barden pochopil, že Andrej s Danerem měli úspěch a to mu stačilo.
„Ty dva bych chtěl mít za syny,“ zabručel si spokojeně pod vousy a přidal do kroku, aby dohonil krále a své přátele.
Kluci se s Antrofem dostali do trůnního sálu celkem rychle. Nalezli tu okázalou místnost osamělou, až na jednu vílu, která tam poklízela, neinformována o dění v ostatních částech paláce a když se dozvěděla, co se děje, jak se oba hrdinové jmenují, kolik jim je let, jakou mají barvu očí a kolik mají zubů, rozběhla se s radostným pokřikem kamsi do útrob paláce.
Andrej s Danerem se posadili na sesličky pro rádce a Antrof neméně znaveně sklesl na zem, přesněji řečeno na huňatý koberec před trůnem, vrhaje bázlivé pohledy po obou chlapcích a zmučené na trůn.
Po chvilce klidu, v níž se všichni tři oddávali více či méně klidnému odpočinku, se ozval klapot střevíčků a dovnitř se vešla zvědavá víla s pěti dalšími v patách.
Postavičku, krčící se ve stínu trůnu přehlédly, takže Antrof zůstal ušetřen jejich pozornosti, zato Andrej s Danerem, a hlavně Andrej, který si ještě nevyvinul účinnou obranu proti ženské dotěrnosti, to slízli naplno.
V následujících deseti minutách šli chlapci z náruče do náruče a byli nuceni snášet různící se projevy přízně, od prostého potřesení rukou až k dojatým polibkům na tváře.
A do místnosti přicházely další víly a každá chtěla alespoň jednoho ze svých osvoboditelů (nejlépe však oba) obejmout a ujistit ho o své vděčnosti. Ve chvíli, kdy do trůnního sálu vcházel král Chrysaétos, tančilo zrovna několik víl oslavný tanec, který by se opravdu lépe vyjímal na lesním palouku při měsíčním svitu než v honosném prostředí paláce, další zpívaly prastaré a pravdivé písně a ostatní seděly v kruhu kolem Andreje a Danera, kteří vyprávěli o svých dobrodružstvích.
Podle zuřivé gestikulace, jež jejich vyprávění posouvala na hranici s divadelním vystoupením, se dalo usoudit, že tohle je, na rozdíl od předchozího muchlování a líbání, baví.
Daner zahlédl krále jako první. Neznal sice jeho tvář, ale když spatřil Darése, Farina a Bardena, jak podepírají a vedou muže oslabeného dlouhým vězněním, nebylo možno se mýlit. Ten muž byl král Chrysaétos Rys, král, o němž Voir s Vivianou hovořili vždy jen s úctou, král, o jehož vládě vyprávěly pověsti jako o Zlaté době, král, jež byl Danerovým vzorem, ačkoli ho nikdy neviděl.
„Andreji!“ šťouchl Daner do kamaráda zabraného zrovna do ohnivého líčení probití se veletucty vojáků do Antrofových komnat. „Král! Král Chrysaétos přichází!“ Danerovi rozčilením přeskakoval hlas, přesto mu rozuměl nejen Andrej, ale i víly v nejbližším okolí.
„Král, to je král Chrysaétos!“ neslo se sálem a zpěv utichal a tanec ustával.
Vílí tanečnice roztrhly kruh a uctivě hleděly na vysokého muže opírajícího se o dva vojáky a směřujícího k trůnu.
Antrof, schoulený pod trůnem, také poznal, kdo to přichází a pokusil se nenápadně zmizet. Nepočítal s tím, že pohledem ostříže sleduje Daner a byl potupně chycen za límec a hozen králi Chrysaétovi k nohám.
Nastalo ticho. Král shlédl na třesoucí se uzlíček neštěstí a hlasem ostrým jako břitva řekl: „Antrofe povstaň!“
Antrof se skutečně zvedl, a jektaje zuby, zíral na krále.
„Dal jsem ti důvěru a ty jsi ji zradil!“ Chrysaétova slova šlehala Antrofovo spící svědomí. „Spojil ses s mými nepřáteli, ty, jehož jsem měl téměř jako syna a splatils mi dobré zlým. V odměnu za to, že jsem se tě ujal a vyzdvihl tě na výsluní, dals mě svrhnout do té nejtemnější kobky a nechals mě pět let bez paprsku slunce dýchat zatuchlý vzduch a dělit se o potravu s krysami. Promýšlel jsem pro tebe tu nejstrašnější pomstu, Antrofe a jen mne samotného nejspíš neudiví, že už se ti mstít nechci. Nestojíš mi za to. Svůj trest si vyber sám, je to tvá volba.“
S těmito slovy hodil na zem před Antrofa dýku. Skřet se zachvěl a znovu se zhroutil.
„Opakuji, je to tvá volba, ale pamatuj, že stačí, abys vyšel na ulici a lidé tě rozdupou a malé děti ukamenují. Nebo chceš zůstat v paláci? Pak věz, že ani zde se nenajde člověk, jež by tě měl pro tvé skutky rád. Buď jak buď, zmiz mi z očí, nechci vidět tvojí zrádcovskou tvář.“
„Odpusť mi to!“ vyhrkl Antrof. Klekl si před krále, spínaje ruce, „odpusť!“
„Nechovám k tobě nenávist. To už jsem řekl,“ odvětil po chvilce váhání král. „A věz, že se budu snažit, abych pro tebe našel opravdové odpuštění i v hloubi duše. Víc však pro tebe udělat nemohu. Seber se a jdi!“
Antrof váhavě sáhl po dýce, již mu král hodil, zvedl ji a snad se mu v některém z těch dlouho zamčených a pavučinami pokrytých šuplíků ve své duši konečně podařilo nalézt svou čest. Náhle vypadal stejně jako v dobách, kdy byl ještě královým přítelem a nebyl zapleten do žádného spiknutí. Opřel hlavici dýky o koberec a nalehl na její hrot.
„Král je mrtev – ať žije král!“ přišeptl Andrej Danerovi, ten však jen znechuceně zavrtěl hlavou.
„Pojď, král na nás kývá, asi nás chce poznat,“ řekl tiše.
V trůnním sále se zase rozhostilo vílí štěbetání.
Otisk dračího drápu byla roklina nosící své jméno oprávněně. Byla hluboká a skrytá mezi rozdrásanými skalami, a v nejhlubším bodě leželo jezírko s vodou podivného zápachu a ostré chuti. Tvrdilo se o ní, že uzdravuje srdce a léčí zamilovanost. První tvrzení bylo celkem pravdivé, druhé bylo pustým výmyslem. Douneemu a jeho Vlkům, jak vesničané svůj oddíl nazvali, byly účinky vody z jezírka lhostejné, pili vodu z bližšího potoka a navíc měli plné hlavy jiných starostí…
Z odpočinku a nabírání sil, jemuž se oddával na břehu uklidňujícně bublavého potoka, byl Dounee vyrušen příjezdem druhé skupiny v čele s Revenem a Cottií na jednom koni. Kovář vyskočil a šel jim vstříc, trochu zneklidněn výrazem Revenova obličeje, který jevil zklamání a zlost.
„Revene?“ řekl. „Endor mi řekl, co se stalo a jel za Geltem. Je mi to líto. Je to moje chyba, měl jsem Ilku prokouknout.“
„Ne, ty za to nemůžeš, kováři,“ uklidňoval ho Reven. Seskočil z koně a teď pomáhal sesednout Cottii. „Gelt přijede sem?“
„Ano, musíme se rozhodnout, co teď. Jestli raleten Geodor s těmi dvěma chlapci vlezli do pasti, tak máme o zábavu postaráno.“
„Dobrá. Dounee, tohle je Cottie, víla, která nás varovala a která vyřadila z boje polovinu vojáků ve městě. Myslím, že nám pomůže, vyzná se v tom, jak to v paláci chodí a má dost důležitých informací.“
Cottie si, celá uzardělá, podala s Douneem ruku. Zachytila Revenův okouzlený a snad i trochu žárlivý pohled.
„Jestli něco neodpoutá pozornost ode mne, tak se asi uvařím,“ pomyslela si a jako na povel zahlédla na druhém břehu potoka pasoucí se vrtounku modrorohou, jež se po nich občas znepokojeně ohlédla, ale nezdálo se, že by chtěla utéci.
„Podívejte!“ ukázala na pasoucí se zvíře a s oddechla si, když se tím směrem otočily hlavy všech, kdo ještě před pár vteřinami upírali oči na ni.
Nenadálého zájmu o svou osobu si však nejspíš všimla i vrtounka a odklusala o kus dál, z dosahu možného dostřelu šípů.
„Ta je chytrá, jako by měla přesně vyměřený, kam můžeme dostřelit,“ zasmál se Reven.
Tato příhoda s pasoucí se vrtounkou jim na chvíli dovolila odpočinout si od plánování a zapomenout na boje a válečné postupy. Navíc měli čas, museli čekat, než přijede Gelt. Pohyb v křoví za vrtounkou zpozoroval jako první Reven a hned na něj upozornil ostatní.
„Podívejte, támhle v tom křoví!“ zašeptal, „mám pocit, že se tam schovává pěkně hladová gyrta!“
V křoví to zapraskalo, vrtounka sebou cukla a ozval se tichý výkřik ze dvou hrdel – z vrtounčina a z Cottiina. Vrtounka se dala do běhu k potoku, v patách velikou kočkovitou šelmu s krátkou, hnědozelenou srstí. Až když se vrtounka vrhla do vody a brodila se k druhému břehu, všimla si gyrta lidí a s rozmrzelým zavrčením se otočila, aby zmizela v houští. Vrtounka, místo aby utíkala od lidí, možných nepřátel horších než gyrta, blížila se drobným klusem k nim, vytřepávajíc si přitom vodu z kožichu.
„Divné…“ utrousil Reven.
Cottie jediná nebyla překvapená, začínala tušit, o co jde. Víly jsou, podobně jako gaverlové, citlivé na věci, které většina lidí svými smysly nepostřehne, a rozeznat, co za bytost je zakleto ve zvířecím těle, to nečiní potíže ani víle otupělé pobytem v „kamenném domě“. Zatímco muži stáli a na krotkou vrtounku zírali, udělala Cottie pár kroků k ní, přidřepla a pohlédla do tmavých očí.
„Kdo jsi?“ zašeptala, aby plachou a vystrašenou mladou ženu nevyděsila. Víla si dovedla živě představit, jaké to je, muset se skrývat před lidmi a nemít u nich zastání ani před dravou zvěří. Nemít nikoho, kdo by poradil a pomohl. Nemít nikoho, komu by mohla vysvětlit, jak jí je a kdo by ji byl ochoten vyslechnout a přidat radu.
Na vrtounce bylo vidět úlevnou radost, že ji víla prokoukla. Zadupala, několikrát se otočila jako při tanci a pak se zadívala na Cottii.
„Jsem Karin Jelínková,“ vypravila ze sebe s námahou a chraptivě, přesto však srozumitelně, „vlezla jsem sem dlouhou chodbou a hledám tu svého syna, Andreje.“
Víla po tomto sdělení zalapala po dechu a vyhrkla: „Já… já jsem Cottie a těší mne, že jsem tě poznala!“
Vyskočila a rozběhla se k Revenovi a Douneemu, volajíc: „Dounee, Revene, ona je Andrejova matka!!!“
Karin za ní klusala, s nedůvěrou sledujíc Revena od něhož očekávala možný útok. Ale Reven, stejně jako Dounee, na ni jen civěl s otevřenou pusou.
„To není možné,“ vyhrkl, „přece nikdo nemůže mít za mámu vrtounku!“
Karin ta nezdvořilost rozzlobila a byla by po tom hulvátovi vykopla, nebo mu alespoň ukousla uši, jenže Cottie se nenápadně přesunula mezi něj a Karin a začala vysvětlovat: „Totiž, ona není vrtounka, ona je člověk, víte… Tedy byla, ale v Zapomenuté Chodbě se proměnila ve vrtounku, protože sem přišla ze stejného světa, jako Andrej a Andrej měl nejspíš něco, co té proměně zabránilo, ale ona ne. A teď Andreje hledá! Měli bychom jí to vysvětlit!“
„No, nevím, ale sedět u ohně a klábosit s takovou pěknou pečínkou,“ ozval se Dounee a vzápětí se za to faux pas pleskl přes pusu, když zjistil, že vrtounka – Karin, stojí vedle něj.
„Promiň,“ zašeptal, „já se jmenuji Dounee. Pojďte, přestavíme ji všem Vlkům a nějak si to navzájem vysvětlíme.“
„Jo, to bude to nejlepší, co můžete udělat,“ ozvala se vrtounka. „Chci vědět, kde je můj syn a jak to, že ho všichni znáte a co se to tu, proboha, děje!“
Douneeho Vlci přivítali Karin srdečně, ne jako prapodivnou vrtounku, ale jako matku živoucí legendy, jíž se stala drobná nepříjemnost. Dounee jí pak, doplňován Cottií, řekl, že její syn je v, ehm, nepříjemné situaci v Nomituru v královském paláci, ale že se o něj nemusí bát, protože je tam s přáteli a navíc je to neobyčejně odvážný a šikovný chlapec.
Karin naštěstí předtím od Vlků vyslechla část dějin Certhynie, od Antrofovy zrady až po současnost, to prý aby byla trochu v obraze a tak jí malátná tupost zabránila omdlít po právě vyslechnutém elaborátu o Andrejovi. Jako ve snu se odpotácela k potoku, kde jí studená voda vrátila schopnost nerozostřeného vnímání a myšlení. Vytřepala si z kožichu vodu a zaútočila přímo na Cottii, k níž měla největší důvěru.
„Bohužel musím věřit všemu, co mi tu říkáte, protože tak fantasticky nesmyslnej příběh byste si za tu chvilku nestihli vymyslet,“ řekla s povzdechem, „ale řekněte mi, co teď chcete dělat. Přes všechny ty hezký věci, co jste mi o Andrejovi povídali, mám o kluka strach. Říkám si sice, že v tomhle blázinci přežil už rok a tak proč by neměl přežít ještě těch pár dní, než si ho odvedu, ale…“
„Cože?!“ vyjekla Cottie, kterou poslední věta vyburcovala, „ty si ho chceš odvést? To nejde, teď…“
Karin pohodila svou nádhernou modrou ozdobou hlavy a odvětila: „Laskavě mi netykejte, husy jsme spolu nepásly.“
„My víly vykáme jen naší královně a králi Certhynie!“ usadila ji Cottie.
Karin se nedala: „Samozřejmě, vy víly, jenže vy jste tu sto let za opicema. Máte tu krále a takový primitivní zbraně, s kterýma si u nás hrajou malí kluci.“
„Ano?! A když tě někdo prošpikuje šípem, tak z tebe bude primitivní pečínka,“ víla se rozběsnila jako sopka a s jízlivým úsměvem vyhodila svůj poslední trumf: „A vůbec, proč by sem Andrej chodil a proč by tu byl raději, než u vás doma, když je tu všechno tak strašně pri-mi-tiv-ní?“
Karin sklopila hlavu a najednou byla krotká jako ovečka.
„Přece se nebudeme hádat,“ zamumlala.
„Nebudeme,“ zasmála se Cottie, „protože na to nám nezbývá čas. Támhle přijíždí primitivní posel od Gelta a podle toho, jak se tváří a jak má zpěněného primitivního koně, budeme se zřejmě muset vydat k primitivnímu Nomituru. Ano, budeme dobývat město všemi těmi primitivními způsoby, které jste u vás zavrhli už sto let před opicemi, protože chceme zachránit vašeho syna a jeho přátele, vážená paní. No tak, netvařte se vyděšeně, já to přece nemyslím zle. Mír?“
Cottie měla, co se týče odjezdu k Nomituru, naprostou pravdu. Rozkaz od Gelta zněl jasně a nesmlouvavě: „Nezbývá nic, než útok na Nomitur!“
Lidé z Nomituru, všichni ti řemeslníci, kupci, zloději, chudáci, měšťané, hospodští a jejich štamgasti, umělci, básníci a písaři, hejsci, flákači a lehké děvy, matróny a jejich dcerušky, ctihodní starci a žebráci; lidé, jinak také nazývaní lůzou, obyvateli města, milými poddanými a tupým stádem podle toho, jak se to mocnáři, který zrovna vládl, hodilo; ti všichni už od rána větřili, že se něco děje a hlavně dít bude a ačkoli nevěděli co, ani jak velký význam to bude mít, spolehli se na svůj šestý smysl, jež je nikdy nezklamal, na to podvědomí, předpovídající běh věcí dřív, než se stačí udát, a začali se ve skupinách čím dál tím početnějších hemžit na náměstí před palácem.
Po několika hodinách, během nichž palác stále vyhlížel všedně a každodenně, si už všichni začínali gratulovat ke zdárně a v pravý čas provedenému srocení, neboť i když palác sám se tvářil, jako že se nic neděje, lidi přesvědčil o opaku fakt mnohem důležitější: nepřítomnost městských stráží, které by ještě včera roznesly na kopytech i mnohem mírumilovnější a spořádanější shromáždění. Dnes však nebyla v dohledu jediná uniforma a dav se potěšeně rozhlučel, ohlížeje se pro jistotu přes rameno, neobjeví-li se přece jen rozběsnění strážci pořádku.
V poledne se někteří lidé rozešli, volání prázdných žaludků přebilo zvědavost, ale skalní čumilové vydrželi, případně posílaje pro občerstvení své ratolesti a jejich vytrvalost byla krátce po poledni korunována úspěchem.
Nezmeškali ani vteřinu z rozrušení, jež se zvedlo, když z paláce začali vycházet vojáci v civilních šatech, s ranci přehozenými nedbale a rezignovaně přes rameno, ve tvářích únavu, smutek a po spatření rozbouřené masy lidu na náměstí i strach. Ten byl opravdu na místě, protože projít klidně skrz znovu houstnoucí zástup bylo nemožné, stejně jako chtít se bez úhony prodrat šípkovým křovím; a oznámit informacechtivé mase, že Antrof je svržen a mrtev a na trůn znovu nastoupil Chrysaétos Rys, by pro muže, skřety a gaverly před palácem znamenalo dát své životy v šanc.
Moc dobře věděli, že počet těch, kteří nikdy nezatoužili oplatit vojákům rány, které s klidným vědomím beztrestnosti rozdávali, kdo nikdy bezmocně nezuřil nad povýšeným a drze bezohledným chováním viritenů a raletenů, se v tomto davu až příliš blíží nule. Protože teď se role obrátily, ti obávaní a krutí „strážci města“ byli zalezlí a báli se vystrčit nos a jejich koně vycvičení k vjíždění do lidí, jejich ostré meče, píky a halapartny, to vše teď bylo k smíchu; žádný vlnolam nestál v cestě vzdutému přívalu pomstychtivosti, a žádný krve a odplaty lačným, nic nedrželo city a vášně davu na uzdě a nespoutané city a vášně davu jsou tím nejnebezpečnějším nebezpečím.
Dokud byli bývalí vojáci od davu oddělováni šedivou zdí a mřížovou bránou, dokud dav jen křičel a vyhrožoval, bylo dobře, ale jestli se něco nestane, těkalo té hrstce mužů v hlavách, brzy bude zle, až rtuť na pomyslném teploměru vyšplhá ke konci skleněné trubičky a trubička praskne, bude pro tu ohromnou sílu hračka rozbít zeď a pak…
Na průčelí paláce byl nad vchodem velký balkón, podepíraný zespoda čtyřmi sloupy, velmi podobnými sloupům antickým. Na balkóně vlály čtyři černozelené, nevýrazné vlajky, připomínající svou barvou les, ticho,a současně i něco jedovatého a nevyslovitelně ostrého. Další taková vlajka zplihle visela na stožáru na nejvyšší věži paláce. Teď, teď se do ní opřel vítr ženoucí mraky z východu a vlajka zaplápolala a začala klesat.
Kdosi z davu řvoucího před palácem si toho všiml a za chvilku byly všechny tváře s tuhnoucími grimasami vzteku, nadšení a smutku obráceny vzhůru, nedbaje na bolest ohnutých šíjí; každý chtěl vidět, jak poprvé po pěti letech klesá dolů vlajka Antrofánie a vojákům v zahradě ta nepatrně vyhlížející, ale přesto velká a slavná událost zachránila kůži.
Jakmile zjistili, že pozornost davu je obrácena jinam, nenápadně se vytratili dozadu za palác, kde si každý ve stáji nasedlal koně a zadní brankou pak odjeli, poslušni pokynů krále Chrysaéta.
Vlajka zatím třepotavě zmizela ve věži a po chvíli napjatého ticha tam kdosi neznámý zavěsil vlajku jinou, modročervenou, se žlutými pruhy v rozích. Stoupala, povzbuzována jásotem davu, až na vrchol stožáru, kde se třepetala pod nepravidelnými poryvy větru, až ji konečně jeden z nich, silný a dlouhý, rozbalil a narovnal, takže se předvedla v celé své kráse.
Všichni pochopili, co se stalo a připadalo jim to neskutečné a krásné, že zrovna oni tenhle závratný okamžik prožívají a budou o něm moci vyprávět svým dětem a vnoučatům a že zrovna oni budou na tom začátku, od nějž se odvíjí klubko legend.
Zatímco v davu kapaly tajené i netajené slzy dojetí, a někdo se ušklíbl nad tím měšťáckým pokrytectvím, přesvědčen, že kdyby se na stožáru objevila vlajka bílá nebo oranžová s fialovými puntíky, chovali by se lidé stejně, vešli na balkón dva kluci a hbitě strhli zelené praporky, aby je nahradili modročervenými Certhynijskými a zelené obdélníky látky vítr zanesl nad dav, kde je opustil a nechal padat na hlavy lidí, kteří z nich nadělali cucky příliš malé i na kapesníky.
