Na balkón vešel trochu nejistým krokem král Chrysaétos Rys, provázen třemi muži: Bardenem, Darésem a Farinem, kteří už byli převlečení do civilu. Andrej s Danerem velice hrdě stanuli vedle krále, Andrej po levém, Daner po pravém boku.
Víly naštěstí pokládaly za svou poslední a nejčestnější povinnost v paláci udělat s královým zevnějškem co budou moci, aby zase vypadal k světu a nepodobal se tolik hladovému a otrhanému žebráckému starci a zahrnuly svou péčí i Andreje s Danerem, kteří sice nepotřebovali zcivilizovat tolik, co král, ale koupel a čisté šaty jim oběma jen prospěly.
Král měl své již notně prošedivělé vousy slušivě přistřižené a vlasy, jež si z bývalé syté hnědi uchovaly část podstatně větší, mu vílí kadeřnice nechaly volně spadat na ramena. Oblečen byl do tradičního královského oděvu s krátkým, sytě červeným pláštíkem a tmavomodrou košilí s širokými rukávy a výstřihem lemovaným úzkým černým pruhem. Košile byla přepásána širokým černým opaskem, u nějž visela dýka a meč Styrix, který králi slavnostně předal Andrej. Černé přiléhavé kalhoty se dobře doplňovaly s hnědými, koženými škorněmi. Tmavé oblečení podtrhovalo královu obrovskou bledost natolik, že vyhlížel jako jedna z mramorových soch ve Velkém sále v paláci, jen byl tak živý, že dalece předčil sebelépe vysochanou bystu.
Lidé umlkali, když ho spatřili a zase propukali v nadšený jásot, když ho poznali a hrnuli se na příjezdovou cestu k paláci, branka nebranka, zeď nezeď.
Později se budou kronikáři divit, jak se davu podařilo tak rychle namačkat do palácové zahrady a nikoho přitom neušlapat. Pisatel Velké kroniky nomiturské napíše: „I seběhlo se tam toho dne veliké množství lidu všeho, a bylo pošlapáno a v zem zdusáno mnohé bohatství zahrady květinové, avšak člověk žádný, ni gaverla či garvot či bytost jiná k úhoně nepřišla, čemuž je nutno vysloviti podiv, neboť bývávaly ztráty na životech a zlámané hnáty i při shromážděních menších …“
Daner se shonu pod sebou nervózně usmíval a jedním okem sledoval krále, co že se bude dít dál. Andrej se usmíval také, ale klidně a sebevědomě a s potěšením zíral do tváří lidí k němu otočených.
Král zvedl ruku s roztaženými prsty a lidé poslušně umlkali, až bylo ticho téměř naprosté. Král Chrysaétos o krok postoupil dopředu, opřel se oběma rukama volně o balustrádu a začal mluvit.
„Milí moji,“ začal a udělal odmlku, v níž měl Daner dost času pomyslet si, že lepší oslovení si zvolit nemohl, a pokračoval, hlasem tichým, ale jasným a pevným, „zrádný Antrof zahynul vlastní rukou a od této chvíle znovu nastává vláda rodu Rysů – mého rodu. Znovu nastává čas Certhynie, čas, který možná nebyl úplně dokonalý, ale jistě mnohem lepší, než čas Provincie Freklanu. Poděkujte za to těmto odvážným a neohroženým mužům a chlapcům, kteří překonali všechny překážky a v paláci učinili, co bylo třeba, a riskuje přitom své životy, vytrhli svoji zemi z tyranie a zpod garvotské nadvlády!“
Nato král o krok ustoupil a postrčil oba chlapce kupředu.
„Sláva vám!!!“ ozvalo se zdola jako první tlesknutí obecenstva a pak oslavné výkřiky nebraly konce.
Daner rudl a měl sto chutí otočit se a utéci, jenže to by bylo jednak zbabělé a jednak neslušné a tak zůstal stát, rozpačitě se červenaje a úkosem pohlížeje na Andreje, jemuž sláva dělala dobře jako povadlé květince voda. Oddechl si, teprve když si v davu udělal kolem sebe místo urostlá žena se záplavou ohnivých vlasů, pozvedla rudou růži a se zvoláním: „Ať žije král Chrysaétos!!!“ ji hodila na balkón králi k nohám. Pak zase zmizela v moři lidských tváří, ale její čin stačil strhnout lavinu. Byl to signál k házení květin a balkón by jimi snad byl zasypán; pro květy nebylo třeba chodit daleko – stálo se přece na květinové zahradě, byť značně podupané; kdyby král včas nezjednal klid.
„Jsem rád, že vás můj návrat na trůn těší a že s ním souhlasíte,“ řekl, „ale na slavení bude dost času, až se poměry v zemi ustálí. Ještě zdaleka není vše vyhráno. V pevnostech a hradech po celé zemi jsou posádky, jimž velí Freklanští garvotové a celý jihovýchod, část západního území země a výběžek severovýchodního křídla ovládají garvotští správci, které tam Antrof dosadil. Nebudou se chtít vzdát své moci a nadřazenosti. A má dcera, princezna Viviana, je se svými věrnými obklíčena ve vsi Haisoně v údolí Zelené pánve antrofistickými vojsky. Ano, Antrof je mrtev, a Nomitur je svobodný, ale to neznamená, že tu již nejsou jeho stoupenci, stoupenci garvotské nadvlády a stoupenci Freklanu a dokud tu budou, nemůže nastat mír a pokoj. Proto se teď rozejděte do svých domovů a…“
„Odpusťte, pane, ale před branou jsou nějací vojáci a tvrdí, že mají obklíčené město. Prý zaútočí, nevydáme-li jim tyhle dva chlapce.“
„Dany, to je Gelt s Douneem! Jdeme tam! Ti budou čubrnět!!!“ vyjekl Andrej a Chrysaétos z toho pochopil, co se děje.
O Geltovi a kováři už od kluků i od vojáků něco slyšel a když se teď přihnal muž na zpěněném koni a ohlásil, co ohlásit měl, krále hned podobná možnost napadla. Dnes už potřetí musel poprosit o ticho, než promluvil: „Neznepokojujte se, ti za branou jsou našimi spojenci. Jděte klidně domů, nevyvolávejte rozbroje a žádám vás, kdož jste věrní Certhyniané, abyste nebrali spravedlnost do svých rukou a neútočili na bývalé vojáky a na garvoty, neboť ne všichni garvotové jsou zločinci a ne všichni Antrofovi vojáci vstoupili do jeho služeb dobrovolně. Nebojte se, zločinci budou potrestáni, ale po řádném soudu a podle Certhynijského práva a Certhynijských zákonů. To nejlepší, co můžete udělat, je žít dál, jako by se nic nedělo, pracovat a být v klidu. Zítra na Zelném trhu se dozvíte více, kolem osmé hodiny ranní promluvím podrobněji.“ Ještě pokynul rukou na pozdrav a otočil se po chlapcích, ale kde těm už byl konec…
Tedy, konec jim byl ve stáji, kde si sedlali koně, aby se rozjeli naproti Douneemu a Geltovi. Andrej si vzal Farinova ryzáka Mia, Daner si osedlal Geodorovu Černou. Vyjeli do zadní zahrady a zamířili k brance.
Vrtounka Karin nedala jinak, než že půjde s Geltem k městské bráně vyjednávat, a tak bylo nakonec po jejím, i když jí bylo doporučeno, aby se držela zpátky a do ničeho se nepletla. Nedokázala však udržet na uzdě své city, když z tlumeného rozhovoru Gelta se strážným v bráně vyrozuměla, že město nechce Andreje vydat, že bude vyjednávat. Jméno syna působilo na její sluch jako bodnutí ostruhami, vyrazila kupředu a jen Cottie, která se jí vrhla kolem krku, ji dokázala zadržet.
Následovalo nekonečných patnáct minut čekání, kdy Karinino rozeklané kopýtko vyrylo do zaprášené cesty vykřičníkovitou rýhu. Po jejich uplynutí se těžká brána otevřela dokořán, mříž byla vytažena a z brány vyjel Andrej na vysokém ryzákovi. V oblacích prachu zastavil před překvapeným Geltem, seskočil, nechal koně odklusat stranou a vrhl se Geltovi do náruče, kde mu v chlapáckém objetí sdělil tu úžasnou novinu: „Vyhráli jsme, Gelte, vyhráli!!!“
To už se blížil i Daner a přišel právě včas, aby se stačil přidat k poplácávání po zádech a tisknutí rukou. Karin, už vyproštěná z Cottiina sevření, stála jako přikovaná a místo plánovaného výkřiku se jí z hrdla vydralo jen neurčité: „Ugmpf!“, nebo: „Uvhg!“
„Gelte, Gelte, Antrof je mrtvej a král Chrysaétos vládne! Geodor je raněnej a starají se o něj víly, takže to přežije a Gastina a Etuze zabili! To je škoda, ale město je NAŠE !!! Ne, všechno je v pořádku, můžete i s panem kovářem vjet do města,“ mlel Andrej páté přes deváté, což by určitě nedělal, kdyby věděl, že stojí kousek metrů od své matky, zakleté do zvířecí podoby, jíž tečou z očí slzy zcela nezvířecí a dojetím se nemůže hnout z místa.
První, kdo se chlapce pokusil na matku upozornit, byl Gelt, ale nevýřečný gaverla se sotva mohl prodrat přívalem Andrejových slov, a tak musela zasáhnout Cottie. Vysmekla se Revenovi, který ji ve všeobecné euforii objímání se majetnicky vzal kolem pasu, a rázně se protlačila k Andrejovi.
„Hej,“ křikla chlapci do ucha, až mu v něm zalehlo, „pojď na slovíčko! Gelt si zatím může popovídat s Danerem!“
Po vteřinovém zaváhání se Andrej nechal odvést k vrtounce a nechápavě civěl chvíli na ni a chvíli na Cottii.
„Andreji,“ začala rozpačitě víla, „prosím, nelekej se a věř mi. Tohle je tvoje matka.“
„Cože,“ vykřikl Andrej, „tahle vrtounka, jo?“
„Přesně tak. Je to pravda, Andrýsku, prošla jsem tou chodbou a děda mi nedal náramek, jako tobě,“ začala Karin rozpačitě.
„Mami,“ kuňkl Andrej, poznávaje hlas své rodičky.
Dalo by se říci, že ze všech překvapení, která zde zažil, bylo tohle zdaleka největší.
„Mami,“ opakoval.
Pak už nebylo třeba slov. Chlapec padl vrtounce kolem krku a s nosem zabořeným do jejího hustého kožichu ronil slzy, hlas zadrhnutý v hrdle dojetím a radostí ze shledání.
Byl podvečer 16. Světna, roku 825 podle Certhynijského letopočtu a v Nomituru se rozezněly zvony na oslavu Chrysaétova oficiálního znovunástupu na trůn.
Poblíž Zelené pánve leží mokřina zvaná Chrust, oblast plná močálů a jezírek, uprostřed nichž jsou jako zrnka máku rozházené ostrůvky suché půdy, ke kterým vede většinou jen jedna bezpečná přístupová cesta, ostatní jsou bludné a ukročit ze stezky o pár sáhů znamená vydat se nebezpečí smrti utopením. V Chrustu má šanci přežít jen tvor dokonale obeznámený se všemi jeho nástrahami, nebo tvor tak lehký, že může běhat po vrchní houpavé vrstvě bahna, pod níž se skrývá nebezpečná hlubina.
Nevlídná, i ve slunných dnech ponurá a mlhavá krajina odpuzovala vše živé a hlavně lidi ještě víc než Chladné lesy, protože v Chladných lesích byli jen dravci a ohnivé jámy, kdežto Chrust měl nástrahy mnohem strašnější: ticho, pusto a zákeřné, nemilosrdné bažiny. Drak se dá porazit, oheň uhasit, ale nástraha bažin je neporazitelná a nedá se obměkčit, zkrotit, nebo včas odhalit.
A přes všechny nevýhody se dnes v Chrustských bažinách objevil člověk, snad poprvé od chvíle, kdy před staletími na jednom z ostrůvků nalezla útočiště prabába Fagné z Anfu. Tedy, objevili se tu lidé tři, z toho však jen dva zavítali v tuto nevlídnou krajinu dobrovolně.
V šedi a neurčité hnědozelené barvě, již Chrust za ta tisíciletí, kdy se tu rozkládal, přijal za vlastní, výrazně vynikala žluť oděvů oněch tří mužů, malých, žlutých nicek, pomalu a namáhavě postupujících zdánlivě nekonečnou krajinou šedi a uschlých, zuhelnatělých pahýlů, jež kdysi dávno bývaly stromy.
Pohled z větší blízkosti by prozrazoval, že dva krajní vlečou prostředního, jež se zoufale, ale značně unaveně a vysíleně brání, a žlutou uniformu má špinavou, zakrvácenou a potrhanou.
Ani skřek ptáka, ani závan větru se neozýval tichou krajinou, jen čvachtání vysokých vojenských bot, které bylo pohlcováno bahnem a tlumeno mlhavým, těžce vlhkým vzduchem.
Postavy dočvachtaly až k jednomu z ostrůvků, na němž jako stožár vraku trčel pahýl stromu. Na ostrůvku z podivně suché hlíny vyrážela žlutá tráva a kapradí.
Tady zastavili, prostřední využil nepozornosti svého doprovodu, vytrhl se jim a pokusil se v bořícím se bahně o útěk. Byl však dostižen, sražen do bahna a jeho uniforma byla pak, když ho zvedli, téměř stejně hnědo-zeleno-šedá jako okolní bažina a bahno mu pokrylo i tvář, teď již poznamenanou výrazem tiché rezignace.
Byla to tvář hezkého mladíka s hnědýma očima a hustými rozcuchanými vlasy, v níž poznáváme tvář Saršanina přítele Dera, třebaže byla poznamenána šrámy, modřinami a špinavá od bláta a krve.
Nad krajinou zavál vítr, právě ve chvíli, kdy Dero sklonil hlavu a vzdal veškerý odpor. Jeden z mužů, kteří ho sem vedli byl sám miriten Infaustus a ten na něj teď tvrdě a úkosem pohlédl svýma krhavýma očkama.
„Chlape, ty mě dlouho srát nebudeš! Víš, co to znamená, nasrat MĚ? Hned to poznáš! Hej, Dargu, přivaž ho k tomu pahejlu!“ poručil druhému vojákovi, robustnímu lamželezu s prázdným pohledem a silou medvěda. Darg splnil rozkaz, ustoupil o krok a čekal další pokyny, jenže čekal marně, neboť Infaustus se rozhodl věnovat veškerou svou pozornost Derovi.
Přiblížil svou kulatou, kapří hubičku až k Derovu rozbitému obličeji a spolu se spoustou drobných kapiček na něj vyprskl: „Dávám ti poslední možnost si to rozmyslet! Co chtěla ta zatracená čubka v Haisoně? Řekni mi to, a můžeš jít – mlč, a zůstaneš tady a chcípneš.“
Dero zvedl hlavu: „Táhni mi z očí! Jestli mám zůstat a zemřít, pak je mi milejší společnost bahna a suchých stromů, než ta tvoje!“
„Dobře, ale kdyby sis to rozmyslel, až bude zle, tak ti tu nechávám pověšenej zvonec. Nohou na něj dosáhneš, a tady Darg se utáboří na ostrůvku kus odtud, takže tě uslyší. Rozmysli se, můžeš žít, zůstaň tady a chcípneš!“
„Opakuješ se.“
„Ohó, chlapečku, moc se nevytahuj! Ty si snad myslíš, že se odsud dostaneš?“ při těchto slovech miriten vztekle přecházel sem a tam po ostrůvku a prskal přitom jako křeček. Když domluvil, obrátil se rázně k Derovi a vybafl na něj: „He!!!“
Pohled na Infaustovy červené, naducané tváře Dera přiměl, aby zaťal pěsti na svázaných rukách. Cítil, že další přítomnost miritena ve své blízkosti nesnese a chtěl jediné: být od Infausta co nejdál.
„Ano,“ vyhrkl bezmyšlenkovitě a to byla voda na Infaustovy mlýny. Miriten se rozkročil, div že si nezaložil ruce v bok jako rozhorlená trhovkyně, a rozkřičel se, jako by stál před nastoupeným oddílem.
„Tak to si teda myslíš moc a moc špatně, u všech bohů!!!“ řval na Dera, chmurně hledícího do země, včas si však uvědomil, že se jen zesměšní, bude-li takto pokračovat. Řekl teda hlasem o něco mírnějším: „Rád bych ti pověděl něco hodně důležitého: armáda miritena Dipora se přidala k povstalcům a dneska v poledne mi sám královský rádce Porton oznámil, že se jim podařilo dobýt Nomitur. Král Antrof je mrtev, Cipfó také a na trůně sedí zase Chrysaétos Rys. V Zelené pánvi o tom neví nikdo, jen já, Porton a teď ještě i tady Darg, ale ten to zase zapomene…“
Miriten s potěšením sledoval Derovu reakci. Mladík zvedl hlavu a v první chvíli se snad pokusil vyvrátit pahýl, u něhož byl připoutaný.
„To… to není pravda!“ zasípěl.
„Ale ano, je, a říkám ti to jen proto, aby sis uvědomil, že už jsi mrtvej, protože když tohle víš, nemůžeš stejně zůstat naživu. Jde teď jen o to, jestli chceš umřít rychle a prakticky bezbolestně, nebo pomalu chcípat v močálech. Co chtěl ta ženská v Haisoně? Nenesla zprávu o Diporově armádě? No tak, měj rozum!!! Nenesla?“
Horké a rychlé uvažování v Derově hlavě bylo téměř hlasité, tak hrubě a uspěchaně se v ní převalovaly myšlenky, skřípaly o sebe, a nakonec z toho byla jedna rozumnější úvaha, jíž se teď Dero rozhodl držet: „Viviana o ničem neví, a miriten si tím není jist a tak chce být ujištěn, že to tak je. Teď neví, jestli se o tom v Haisoně ví a to je dobře, protože bude vyčkávat a Viviana tak získá trochu času. Koneckonců není vyloučeno, že se odtud nějak dostanu a podaří se mi dát to vědět Voirovi. Infaustus se ale nesmí dozvědět, odkud Sarša přijela, protože by Voira našel a zničil…“
„No?!!“ křikl Infaustus a výhružně se rozkročil.
Pár vteřin vládlo ticho a pak Dero klidně a tiše řekl: „Měl bys už pochopit, ty hlupáku, že ode mne se nic nedozvíš.“
„Jak to se mnou mluvíš, ty pse?!“ zaprskal miriten.
Jeho ruka vystřelila a Dero se s heknutím ohnul dopředu. Na chvíli měl pocit, že celý svět zčernal. Zatímco se nasucho dávil, Infaustus se k němu otočil zády.
„Dargu, veď!“ poručil lamželezovi a vydali se po jediné bezpečné stezce pryč z bažin.
Dero stál dlouho nehybně, ztěžka popadal dech a krhavýma očima hleděl za mizejícími postavami. Pak mu zrak padl na hrubý zvonec pověšený na provázku uvázaném na jedinou větev z pahýlu vybíhající a posměšně si odfrkl.
Zvrátil hlavu dozadu a zíral na šedivé nebe, pak sebou prudce trhl.
„Do kalboní nory,“ řekl si polohlasně, „já se tu snad zblázním.“
Pro tak činorodého člověka musela být vyhlídka na sebekratší dobu strávenou uprostřed tichého a jednotvárně šedého Chrustu, kraje, jehož druhé jméno je Kraj šedivé samoty, ubíjející; a čekal-li, že na tomto místě stráví celou noc a den a snad i celý zbytek života, muselo mu to opravdu připadat k zešílení.
Ucítil v hrdle nesnesitelný tlak nutkající ke křiku o pomoc a potřeboval všechny duševní síly, aby mu odolal a uklidnil tepající srdce, zrychlený dech a uvolnil zaťaté pěsti, pevně stisknuté čelisti a oční víčka.
„Musím se pokusit o záchranu, musím dělat alespoň něco, jinak to nevydržím! A to jsem si myslel, že je Infaustus blázen, myslí-li si, že ze mne takhle dostane to, co ze mne nedostal bitím…“ pomyslel si.
Pokusil se vyvléknout z pout, ale konopný provaz byl dobře utažený a tak si jen odřel zápěstí. Pak ho napadlo, že by mohl provaz předřít, což by snad trvalo déle, ale trochu by ho to rozptýlilo. Po chvíli dření provazu o kmen pahýlu si musel přiznat, že to k ničemu nevede, provaz byl silný, pevný a pahýl stromu, už dávno zbavený drsné kůry, hladký. Trvalo by roky, než by byla znát změna.
Sklesle přestal dřít a znehybněl, v plné práci duševní.
Na Chrust se snášel soumrak a byla-li pravdivá zkazka, říkající, že v Chrustu je tma vždycky nejdřív, protože tam bydlí, mohl teď Dero, podle téže zkazky, očekávat reje jezinek, divoženek a nočních příšer se jmény tak strašlivými, že kdo je vyslovil, zůstal už navždy němý a pero, které by je chtělo napsat, se proměnilo v popel spolu s rukou, která je vedla. Naneštěstí Dero tuto zkazku znal, a znal i mnohé další, o poutnících ztracených v Chrustu, pověsti, jimž se donedávna vysmíval. Smál se nevyslovitelným jménům příšer, dětí obludy žijící ve věčné Předělové tmě mezi světy, nevěřil jim, protože jestli něco není nikde popsané a nikdo to nemůže říci svému potomkovi, je buď neexistující, nebo dávno zapomenuté. Tyto pověsti se však s každým tmavším odstínem šera stávaly uvěřitelnějšími.
Dosud tichá krajina ožila tisícerými kvily a skřeky. Při jasném, cinkavém zvuku, který se ozval docela blizoučko, když už byla tma hustá a neproniknutelná, Dero leknutím vyjekl a hned vzápětí se začervenal a zastyděl, protože původcem zvuku byl zvonec, do něhož nevědomky sám šťouchl nohou. Krátce, nevesele se zasmál, a až se svého vlastního smíchu polekal, jak přízračně a neskutečně zazněl. Vtom…
„Jako bych zaslechl zdálky čvachtání,“ blesklo mu hlavou a nastražil uši, jak jen to šlo, téměř ani nedýchal, a zase!
Slabý, téměř nezřetelný pleskavý zvuk, tak slabý, že zatím nebylo možno rozeznat, odkud se ozývá…
Plesky plesk…
Teď, teď se Derovi potvrdil zvuk a byla popřena mýlka. Hlasité čvachtání bylo slyšet zcela zřetelně a přímo před ním. Dero zavřel oči, celý napjatý, očekávaje, co ho přišlo sežrat. Vidět obludu, jejíž samotné jméno dokáže tak strašné věci, o to nestál a byl rozhodnut oči neotevřít, děj se co děj.
Pleskavé kroky se zastavily a po chvilce se to něco rozhodlo vstoupit na ostrůvek.
Dero pevně zaťal zuby a… a pak se ozval šišlavý, rozčilený hlásek: „Čo tu ty seš? Tfuj!“
Dero opatrně otevřel oči a uviděl před sebou stvoření oblečené v něčem, co vypadalo jako hadry na čištění bot kombinované s podestýlkou stáje, stojící na tenounkých nožičkách s velkými koleny a palci, vypouklé bříško přepásané zpuchřelou tkanicí, za níž byla zastrčena strašlivě zrezivělá vidlička. Z hadroslámové kreace čouhaly ručičky, tenkostí si s nohama nijak nezadávající a to celé bylo korunováno šiškovitou hlavou, jejíž špička byla obrácena dopředu.
Stvořeníčko čučelo dvěma sešikmělýma očkama a mračilo se mrňavou, ještěrčí tlamičkou. Pak vytáhlo mušketýrským gestem vidličku a namířilo její tupé bodáky na Derovu hruď, vzhledem k poměru výšek však muselo mířit vzhůru v téměř pravém úhlu, jako by chtělo vzdát čest a zakvíkalo znovu: „No? Čo si ty zač, povjedaj!“
Kámen, který Derovi spadl ze srdce, byl balvanem, z jehož tíhy by dostal strach i Sysifos.
„Nebo tě bodněm,“ vyhrožoval mrňousek, s hrozivým výrazem napodobuje útok.
Dero si raději pospíšil s odpovědí: „Jsem člověk, ó velký hrdino, a potřebuji pomoc, neboť jsem se dostal do nesnází. Vidím, že jsi čuchar, a nebude tedy pro tebe nic těžkého podat pomocnou ruku bytosti v nouzi!“
Čuchar zamračeně sledoval Derův obličej, jako by v něm hledal posměch, jež by mohl potrestat, ale Dero věděl, jak se chovat při setkání s čuchary, naivními a umíněnými jako malé děti, i když se dusud s žádným nepotkal. Nechal si tedy své pobavení pro sebe a tvářil se smrtelně vážně.
„Nejseme velkej chrdina,“ namítl vzpurně čuchar, když porozjímal o Derových slovech, ale honem dodal, snad nechtěje urazit vzácného společníka: „Ale pomóžeme tě!“
Hbitě skočil za pahýl a nějakou chvíli se tam potýkal s provazem. Bezvýsledně. Vrátil se tedy zpět a, hrdě rozkročen, řekl: „Mušíme zavolat kámy, jesli tě máme pomáchat, ale chcu fjedět, ploč taj seš! Tfuj!“
„Povím ti to, ó malý hrdino,“ povzdechl si netrpělivě Dero, začínající si připadat trapně. Byl zvyklý bavit se se sobě rovnými a čuchaři se svým dětinským způsobem myšlení mu byli protivní, už když mu o nich maminka vyprávěla pohádky. „Jen už, prosím tě, sežeň tu pomoc!“
Vida, že se čuchar dívá nedůvěřivě a jakoby nabíral k pláči, dodal rychle: „Ty, čuchare, jemuž se hned tak někdo nevyrovná!“
„Máš žikat: jemuš se ned tak ňákej čuchar nevlovná! Tfuj! Už du plo kámy!“
Nikam ale nešel, jen vydal divoké zahýkání, doplněné pak několika tiššími skřeky a ve tmě kolem to začalo čvachtat a mlít se a za několik chvil byl Dero obklopen zástupem asi dvaceti čucharů.
V tom hemžení se mu ztratil čuchar první a Dero se ho ani nepokoušel mezi ostatními vyhledat. Řada čucharů se zavlnila, roztrhla a před Dera předstoupil čuchar oblečený do něčeho, co vzdáleně připomínalo zbytek staré škorně, ale každopádně ho to dobře odlišovalo od ostatních.
„My sme malej Mikoš!“ prohlásil důstojně a mezi čuchary to obdivně zašumělo. „Taj tomudle flátnu, pže seme nejlepčí. Zkorotili seme velikou čtyrnohou potvoru.“
„Ó, jak jsi statečný, velectěný náčelníku všech čucharů!“ zvolal Dero s patřičným obdivem v hlase, ačkoli vůbec netušil, co to může být veliká čtyrnohá potvora a přestávala ho tahle kašpařina bavit.
„Jó, seme nejstačněnější,“ prohodil čuchar skromně, „čo ty ceš po velikym kmeni čucharů?“
Dero zaskřípal zuby a obrátil oči vsloup. Hned si ale uvědomil, že by se čuchaři, v této chvíli jeho jediná naděje na vyváznutí z téhle kaše, mohli urazit a odejít a zarazil se. Čuchaři si však už něčeho stačili všimnout, protože na něj hloupě a nechápavě civěli.
„Malý, ale statečný čuchare, jistě už tvůj bystrý zrak zaznamenal, že mé ruce jsou spoutány za pahýlem stromu a tvůj neméně bystrý rozum pochopil, že to není stav, do něhož bych se dostal z vlastní vůle a v němž bych si přál setrvat. A ty se ptáš, co chci? Ó, malý, ale statečný čuchare, jistě jsi to myslel jako vtip a to bych dovedl pochopit, jenže teď opravdu potřebuji pomoc tvého kmene a nikoli pobavení!“
Většina čucharů se zarazila a svraštila čílka, přemýšleje o obsahu těchto slov a nebylo-li jimi míněno něco urážlivého, ale pro pochopení skryté ironie bylo jejich myšlení příliš bezelstné a důvěřivé. Sám malý Mikoš chvilku dumal a pak zvedl hlavu a otočil se ke svému kmeni: „Kdo má nejostrý pícháky, tak bude pišlať. Ty provazy, ne jeho, jasný?!“
Nebyl to ani trochu příjemný pocit, mít za zády dvacet čucharů, pokoušejících se svými vesměs tupými a rezivými „pícháky“ přeřezat provazy na jeho rukou, ale Dero to trpělivě snášel, jen několikrát tiše sykl, když se některému z čucharů podařilo při zuřivém útoku minout provaz. Řezání a pižlání však čuchary nejspíš bavilo, a tak když byl provaz přeřezán a předřen na několika místech současně, tvářili se, na rozdíl od Dera, velmi zklamaně. Aby je potěšil, věnoval jim Dero velkoryse roztřepené zbytky provazu, čímž si je naplno získal na svou stranu.
„Čo jeťě ceš, pomóžem tě!“ žvatlali jeden přes druhého, až musel zasáhnout Mikoš. „Buďte zticho, jo! Seme vám to nedovolil! Tady flátnu my! Tfuj!“
Ledabylé plivání po pronesené větě bylo zřejmě zvykem společným všem čucharům, asi jako pro některé skupiny lidí výrok „ty vole“, a Mikoš to dovedl opravdu graciézně. Možná i to byl jeden z důvodů, proč čucharům vládl. Procedil mezi zuby ještě jedno tfuj a tázavě se zadíval na Dera, který se usadil na zem, opřel se o pahýl stromu a třel si ztuhlá a odřená zápěstí. K tomu všemu si promýšlel další postup a teď se zeptal: „Ó, malý, ale statečný národe, neznáte zde v bažinách pevné stezky na suchou zem?“
„Čo, tezky, to jako plyč z Chustu? Jó, ty náme, poť, poť, ukášeme!!!“
A celý velký čuchaří kmen se roztlapkal bažinou do neznáma.
Dero vykročil za nimi s usínajícíma očima.
