I. kapitola
Byl letní večer a v jinak ospalém městečku v Anglii to žilo. Od doby, kdy se sem přistěhoval mladý muž v draze vyhlížejícím obleku se toto nudné město změnilo. Prázdnými ulicemi se linou tóny hudby a na rohu ulice Middle Street postávají hloučky mladých lidí, kteří si touží zatancovat v zakouřeném prostoru bývalého skladiště. Někdo považoval mladého muže v obleku za blázna, jelikož v tak chudém městě se jeho honosný podnik nemohl chytit. Nemožné se však stalo skutečností. Do Manhatanu chodil každý, kdo jen trochu uměl tančit nebo pít. Starší lidé, ale tuto zábavu považovali za nepřijatelnou a nanejvýš nevkusnou. Mezi toto postarší obyvatelstvo malého městečka patřil i pan Mc Millan. Byl to pán velice mrzutý a nevrlý. Táhlo mu na osmdesát a k jeho každodenní činnosti patřilo vysedávání na verandě, byl schopen prosedět tam celý den i celou noc. Žil ve svém menším domečku úplně sám se svými akvarijními rybičkami, o které se však nestaral příliš pečlivě a s láskou. Většina z nich už zhynula, zbyla pouze jedna rybička, svítila oranžovou barvou a patřila mezi staříkovo nejmilejší, neboť mu jí věnovala jeho vnučka Amanda. Jezdila k dědovi velmi často, ale zdálo se, že od doby, kdy navštěvuje výběrovou školu v Londýně na svého mrzutého dědečka příliš nemyslí. Občas pošle pozdrav z prázdnin nebo dopis, který, ale není delší nad tři řádky….
Onoho letního večera seděl stařík opět na verandě. Pohodlně si hověl na svém starém rozvrzaném křesílku a hlasitě prskal na všechny strany: „To je dneska mládež, když jsem byl já mladý, znamenala zábava mnohem víc než kroucení zadkem!“ gestikuloval tak divoce, že se polil a opařil svým bylinným čajem. „Dobrý den pane Mc Millane…“ z jeho mrzutého nářku nad rozlitým čajem ho vyrušil hrubý mužský hlas, který patřil mladému podnikateli, který zřídil zábavu, jež přidávala na mrzutosti staříka. „Dobrej, dobrej…“ řekl ponuře a přitom si ždímal růžek kostkovaného županu. „Zločinec jeden, tváří se jako svatoušek, ale já se nenechám obalamutit jeho přetvářkou!“ pokračoval stejně nevlídným tónem v hlase, jako když promluvil na mladíka..
Staříkův nářek se rozléhal temnými ulicemi, stejně tak, jako se po nich rozléhala hlasitá, melodická hudba, která doprovázela mladého podnikatele Johnnyho Blacka. Šel právě po chabě osvětlené cestě ulicí Middle směrem ke svému klubu jménem Manhatan. Chodil tam denně, ale nikdy ne za zábavou. Jeho nejdelší návštěva doposud trvala dvacet minut a to jen proto, že měl barman(kterého se vždy ptá jak jdou tržby) velmi práce. Proto o něm v celém klubu kolovali fámy, že jeho největší láskou jsou peníze. Když konečně dorazil, byla zábava v plném proudu a ze dveří se valil nasládlý dým a spousta nejrůznějších světýlek. Vešel dovnitř a opět se zeptal. „Jak jdou tržby?“ barman jen přikývl a z pod baru vytáhl svazek bankovek, které předal svému šéfovi. Vyšel do patra, kde se nacházela jeho provizorní kancelář, zatím plná krabic s nevybalenými osobními věcmi, stoupl si ke stolu, probral pár papírů, něco málo spočítal a uložil svazek bankovek do trezoru umístěného ve zdi za velice nepěkným obrazem.
Během deseti minut už stál mladý Black na rohu Middle Street , kde nervózně postával jakoby čekal na autobus. Bylo, ale velice podivné, že čekal právě tam, jelikož zastávka byla na míle daleko. Po chvíli nervózního čekání si mladý Black vytáhl z kapsy džínsů stříbrnou tabatěrku a ústy vytáhl jednu cigaretu, kterou si po sléze zapálil stejně stříbrným zapalovačem. Sotva uložil stříbrný zapalovač zpět do kapsy, zastavilo těsně před ním auto. Kdosi za volantem stáhl okénko a Johnny se k němu sklonil.
„Copak si s tím tvým zlozvykem nepřestal?“ zeptal se starší muž za volantem pevným hlasem. Johnny jen velmi nepatrně zakroutil hlavou, ale stále mlčel. „Ale do auta mi s tím nelez!“ promluvil opět muž za volantem stejně nevzrušeným hlasem a otevřel mladému Blackovi dveře. „Jo…Jasně…“ přikývl Johnny a nasedl vedle řidiče. Starší muž se beze slova rozjel. Jeli ulicí Middle, projeli kolem domku pana Mc Millana, stále seděl na verandě ve svém kostkovaném županu, jen s tou změnou, že měl sklopenou hlavu a zjevně spal. Silnice po které jeli byla stejně chabě osvětlená, jako cesta po které šel Johnny. Svítilo jen pár pouličních lamp, mnoho jich jen poblikávalo, poněvadž už byli asi stejně staré jako je pan Mc Millan. „Co bylo tak důležitého, že to nemohlo počkat….ehm..pár let?“ prolomil Johnny nepříjemné ticho, které mezi nimi vládlo s mírnou ironií v hlase. Starší muž však jel beze slova dál, jakoby Johnny neřekl jediné slovo. „Tak co tedy? Vždyť není nic důležitějšího než ty tvoje kšefty…nemám snad pravdu?“ pokračoval Johnny. „Mlč už!“ přerušil ho chladným hlasem starší muž a promluvil: „Je to moje práce, nevidím, že by ti vadili moje peníze, které jsem investoval do toho tvýho klubu….“
Johnny složil ruce na prsou a rozzlobeně hleděl na silnici před sebou. „Co je to za práci, když kvůli ní umřela máma.“ promluvil ještě rozzlobeněji než vypadal.
„Už několikrát jsem ti říkal, abys nemluvil o mámě!“
„Nemáš právo mi něco zakazovat!“mladý Black už skoro křičel.
„To se teda šeredně mýlíš, jsem tvůj otec!“
Atmosféra v autě se změnila tak rychle, jako ,když uhodí blesk. Z tichého napětí se teď stalo elektrizující napětí plné zloby a nenávisti.
Za celou cestu už spolu jedinkrát nepromluvili, Johnnyho otec, pan Black, až příliš bedlivě sledoval cestu před sebou a mladý Black naopak vůbec nevnímal okolní domy a stromy lemující silnici.
Johnny po otci příliš podoby nezdědil, měl hnědé, lehce vlnité vlasy, které mu spadaly téměř až na ramena, oči měl jasně modré a tvář zarostlou vousy. Za to pan Black měl šedivé vlasy, krátce střižené, oči smaragdově zelené a hladce oholenou tvář. Jediné co měli podobné, byl snad jejich dlouhý, špičatý nos a zápal pro práci. Práci však oba brali jinak.
Pan Black obchodoval s kradenými auty, což mu patřičně vynášelo velké peníze. Kdežto mladý Black se dal na práci v míře slušnou a zákonnou.
Auto pomalu zastavovalo a Johnny začal vnímat své okolí. Stáli před domem pana Blacka, který spíše připomínal starší zámek. Uvnitř se svítilo a tak Johnnymu bylo nad slunce jasné, že spolu nebudou mluvit mezi čtyřma očima. Johnny se tázavě ohlédl na svého otce, který ho zezadu tlačil k vchodovým dveřím, ten však ani nemrkl a šel dál. Zastavili se až před masivními dubovými dveřmi a pan Black na ně třikrát silně zabušil. Nemuseli čekat dlouho, dveře se otevřeli, stál v nich pohublý muž ve středním věku, vlasy měl ulízlé a knírek pečlivě upravený a na sobě měl pracovní uniformu. Johnny měl co dělat, aby se hlasitě nerozesmál(nebylo k tomu daleko). Jeho uniforma mu přišla přímo absurdní a směšná. Johnny vešel do velké jídelny, stále v těsném závěsu se svým otcem. Uprostřed místnosti byl velký stůl s hubenými nohami. Bylo tam spoustu postarších pánů, kteří už na ně zřejmě netrpělivě čekali. Pan Black chytil svého syna za rameno a odvlekl ho k jedné židli, na kterou ho posléze posadil a sám si sedl do čela stolu. „Ehm…“pokusil se uklidnit své štěbetající kolegy….
