Město ležící v náručí hory Kolébka by náhodný návštěvník nepoznal, jak výrazně změnilo během jednoho dne a jedné noci svůj make-up, onu vrstvu líčidla, již tvoří stejnokroje vojáků a strážců pořádku, vlajky a prapory, symboly a názory, které je nutno zastávat.
Nejenže zelenočerné vlajky a symbol Antrofánie – černá osmicípá hvězda v zeleném poli nebo černý kruh proťatý třemi šípy tamtéž byly nahrazeny vlajkou a symboly Certhynie – červeným ptáčkem v rozletu, třemi plameny nebo červenou koňskou hlavou na modrém podkladu, a jako mávnutím kouzelného proutku zmizela královská značka s korunkou a mečem a byla vystřídána trojlistým lučním zvonkem, ale byla zbořena i kašna Vítězství přes lživost reliéfů na ní vyrytých tak krásně postavená; byly strhány některé vývěsní štíty hospod jako „U krále Antrofa, „Země garvotů“ a „Freklanský meč“; a mluvilo-li se dříve potichu a za zavřenými dveřmi o Certhynii a dynastii Rysů, teď se šeptalo o Antrofovi a garvotských ideálech. Na rozdíl od převratu garvotského před pěti lety bylo však nyní znát i jakési nadšení z lidí čišící, protože král Chrysaétos srazil daně, Antrofem vyhnané do nesnesitelné výše, slíbil obnovit dobré vztahy Certhynie se sousedními zeměmi, propustil vězně z Uplakané věže a zrušil násilné odvody na vojnu. Král Chrysaétos byl prostě oblíbeným od chvíle, kdy podruhé nastoupil na trůn a stejnými miláčky Nomiturských se stali i všichni kolem něj: Barden a jeho přátelé, Dounee s Vlky (mimochodem představit se v té době v hostinci jako jeden z Vlků znamenalo minimálně pití zdarma), víly všeobecně, Geodor a gaverla Gelt a konečně i Andrej s Danerem, kteří si oblíbeností s králem nijak nezadali. Po skvělém a optimistickém proslovu králově na Zelném trhu se Chrysaétos pustil do práce s takovým elánem, až se všichni kolem strachovali o jeho zdraví podryté dlouhým vězněním.
Především bylo nutno jmenovat lidi do všech důležitých funkcí, „urovnat“ archiv, srovnat soudnictví, za Antrofa dovedené do tak bídného stavu, že by bylo lepší, kdyby vůbec neexistovalo a co nejrychleji sestavit armádu, s níž by se dalo vyjet na pomoc Vivianě.
Poslední bod nebyl zase tak obtížný, protože Douneeho Vlci byli ochotni královi pomáhat, dokud to bude nutné a pak tady byla i část bývalé Diporovy armády, kterou se král po dlouhém váhaní rozhodl nerozpustit, protože se osvědčila jako dobrá pomocnice; bylo však nutno sehnat nové uniformy, což se jevilo jako značný problém až do té doby, než se ukázalo, že sklep pod zbrojnicí je jich téměř plný, neboť měly být použity jako materiál na pletení koberců, ale nějak se na ně pozapomnělo, a nyní to vypadalo, že koberce v příštích deseti letech nebudou z bíločervených uniforem Certhynijských, ale z žlutých antrofistických. Nikoho už nepřekvapilo, když se Geodor při verbování dobrovolníků do nové armády setkal s ohromným zájmem a i když bylo jasné, že část nadšenců při prvních potížích zase vychladne a založí své náhle probuzené vlastenecké cítění zpět do trezoru své mysli, byl to velmi dobrý výsledek: na čtyři tisíce dobrovolníků jen z Nomituru a přilehlých osad a měst.
Po týdnu usilovné práce mohl tedy král konečně prohlásit, že je čas vydat se k Zelené pánvi, bylo už totiž možné nechat město pod dozorem spolehlivých lidí, aniž by s královým odjezdem nastal chaos, zmatek a bezvládí, a právě ve chvíli, kdy se chystal to všem oznámit, se dalo do deště a pršelo úporně, sice ne nějak hustě, ale neustále a navíc se citelně ochladilo, což bylo v tuto roční dobu docela neobvyklé.
Pro královy plány to sice neznamenalo nic než otravnou okolnost, s níž bude nutno počítat, ale déšť a vlezlý chlad zmrazil mnohé nadšení. Přes pět set nově naverbovaných vojáků si to rozmyslelo a začalo couvat. Bylo třeba vydat se na cestu dřív, než si to rozmyslí i ostatní, ačkoli Geodor, jemuž bylo svěřeno velení nad vší tou vojenskou čeledí prohlašoval, že je lepší, když slaboši odpadnou už teď, včas, než kdyby odpadávali v bitvě, kde se na ně bude nutno stoprocentně spolehnout. Ještě poslední den před plánovaným odjezdem se na vojenském dvoře nováčci cvičili ve střelbě z kuše a v boji vůbec a Geodor mezi nimi procházel, trochu pokulhávaje, ale jinak čile a živě, a řval z plna hrdla na méně šikovné a neustále zamračen si cosi bručel pod vousy. Bylo-li mu možno rozumět, nejspíš říkal něco jako že s takovou bandou slabochů a zbabělců se dají lovit špačci, a ne jít do války.
Konečně po týdnu a dvou dnech od Chrysaétova nástupu na trůn nastal den, kdy měl král v čele svých vojsk vyrazit k Zelené pánvi a buď vyjednáváním, nebo přímým bojem osvobodit obleženou Haisonu. Už od rána lilo jako z konve a tak každý, kdo zrovna neměl nic na práci, byl zalezlý někde pod střechou a nadával a žehral na počasí.
Andrej byl s Karin a Danerem ubytován v jednom z pokojů v obytné části paláce v pokoji, který jinak sloužil jako ložnice královské rodiny. Chlapec teď seděl na vysoké, zlatem vykládané židli u okna, zíral ven na kapky bušící do přepité země a zeleň mokrého listí stromů a na mokré vojáky připravující se na dvoře k odjezdu. Zase v sobě cítil jedovatý vzdor, vedoucí ho k nerozvážnému jednání. A zase to bylo „kvůli tobě, mami!“.
Prvních pár dní vypadalo skvěle. Všechno mámě vyprávěl, ona ho poslouchala a on se cítil jako hrdina a co víc – jako dospělý hrdina. Dělal pro mámu, co jí na očích viděl, překypoval dobrou vůlí a ochotou a poslušností. Pak Karin prohlásila, že je načase odjet domů a on pochopil, jak máma celé tohle skvělé dobrodružství bere: jako iluzi vyvolanou šikovným kouzelníkem, nebo prostě jako výmysl, který ji nezajímá, protože jí připadá dětinský a nepravdivý.
Podařilo se mu ji uprosit, aby zůstali, dokud nebude všechno v pořádku, dokud se nevrátí Viviana a dokud on, Andrej, mámu neseznámí s Mandlou, Rinou a se všemi svými přáteli. Bylo na ní však vidět, že to dělá opravdu jen kvůli němu, a že ji jakékoli další seznamování se s Certhynií nebo jejími obyvateli neláká. Navíc kolem sebe šířila jakési fluidum vážného dospěláctví a nevíry v cokoli, na co si nemůže sáhnout, takže si Andrej začal připadat jako malé děťátko a začínal se tak i chovat.
Záchranu v poslední chvíli hledal u Danera, s nímž tropil skopičiny ve městě i v paláci, a Daner se smíšenými pocity pozoroval, jak Andrej z plných plic, otevřenýma očima a napjatýma ušima hltá a překotně si užívá města a zdejšího života, vědom si toho, že se to krásné období začíná chýlit ke konci.
Každou maličkost; vůni pečeného selátka, klapot koňských kopyt na kamenné dlažbě, křik prodejců na tržnici, rozmanité hemžení se v ulicích, gaverly, glikony a garvoty… všechno si Andrej snažil vrýt do paměti. Je pravda, že vypustil všechno špatné a bolestivé, co ho potkalo, ale právě proto bývají děti tak šťastné, že tohle dokáží. Sliboval si, že se do Certhynie určitě ještě vrátí, ale zajišťoval se proti opačné variantě.
Dva dny před plánovaným odjezdem mu Karin udělala nový škrt přes rozpočet.
„Nemysli si, že pojedeš s nima!“ vyjela na něj večer, když si povídal s Danerem a plánovali, co budou dělat, až v Zelené pánvi vyhrají.
„Mami!“vyděsil se; pochopil, že bude velmi obtížné, ne-li nemožné toto rozhodnutí nějak zvrátit. „Ale já myslel, že pojedeme oba, víš!“
„To určitě. Já se nikam trmácet nehodlám, čekám jen, až se rozloučíš s těma svejma kamarádama a jede se domů, rozumíš?“
Andrej se poohlédl po Danerovi, ale ten jen zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. To si musíš vyřídit sám, říkal jeho pohled jasně.
A tak Andrej celé dva dna strávil užíráním se a marným přesvědčováním Karin. Na Danera byl naštvaný, že mu nechce pomoci, a tak se nudil, trávil celé hodiny jen s mámou, s níž se také nebavil.
Nemohl pochopit, jak se Daner na Karin dívá, a ani se to pochopit nesnažil. Danera to mrzelo. S Andrejem se po tolika společně prožitých dobrodružstvích nemohl pevně neskamarádit, a prudká změna chlapcova chování ho zarazila a přičítal to na vrub Karin. Bál se jí a ostýchal se s ní mluvit. A protože mu nikdo nenakazoval, jak se má chovat a co má a nemá dělat, dal se dohromady s Farinem a Darésem.
V den odjezdu to vypadalo v paláci a Nomituru takto: Andrej seděl zamračeně u okna, polykal slzy a nebyl dalek hysterii, Karin v místnosti za ním přecházela sem a tam, přemýšlejíc, zda nemá povolit, aby se neopakoval Andrejův útěk. Král Chrysaétos seděl s Bardenem, Geodorem a Douneem ve svém pokoji u krbu a nad sklenkou vína probírali podrobnosti chystaného tažení. Danera zatáhli Farin s Darésem do krčmy U chcíplé kočky, a on se snažil vypadat, že se baví, i když uvnitř něj cosi křičelo, že sem nepatří, zatímco se ho ti dva vojáci snažili přesvědčit o blahodárném působení místní kořalky zvané „vopelichanej vohon“ na lidské zdraví.
Felkoma zachmuřeně dohlížela na sedlání koní, zapřahání vozů a kontrolu zbraní a zásob; Fijek Fererský, pravá ruka Douneeova, s několika pomocníky sháněl po hospodách Vlky a Gelt se připravoval na svou roli správce paláce a králova zástupce v Nomituru. Cottie, která si vzala na povel víly, jež se rozhodly ještě nějaký čas zůstat v paláci, se ve svém pokojíku zdlouhavě loučila s Revenem a snažila se ho přemluvit, aby zůstal (ovšem kdyby se přemluvit dal, dívala by se na něj jako na měkotu, takže to byla spíš společenská hra pro dva s přesně stanovenými hranicemi ústupků a proseb).
Venku se zablesklo a zahřmělo, až se otřásla země. Andrej seskočil ze židle a otočil se k mámě.
„Já jsem se snažil, aby bylo všechno dobrý a ne jako předtím, ale ty jsi to pokazila,“ myslel si, chystaje se naposledy poprosit o dovolení k účasti na vojenském tažení a pak prosadit své třeba násilím. „Ale brečet už nebudu, na to mám moc velkej vztek!“
Karin několikrát otevřela vrtounčí tlamičku, ale vždy si to zase rozmyslela.
„Jestli mě teď ještě jednou poprosí, asi mu to dovolím,“ táhlo jí hlavou, „stejně jsem k němu někdy až zbytečně neústupná. Jako bych si pořád chtěla dokazovat, že já jsem tady ta dospělá. Proto nám to asi moc neklape, měla bych ho zkusit brát vážně, to je to! Pak bude všechno v pořádku.“
Mezi matkou a synem se utvořilo napětí, vzduch jím přímo sršel a tikal. Výbuch se dal očekávat po prvních slovech, ať už je pronese jedna, nebo druhá strana.
„Mami, prosím… víš, já chci, já teda potřebuju. Sakra, musím tam jet! Jinak všechna zklamu!!!“ povedlo se Andrejovi zformulovat myšlenku, trápící ho už mnoho dní a nocí.
„Andrýsku,“ řekla nezvykle měkce Karin, „já tě asi chápu, ale bude ti teprve třináct… Jo, to je už hodně, ale pořád jsi ještě dítě…i podle zdejších zákonů, dívala jsem se na to a dospělý bys byl teprve v šestnácti. A tady v tom…tady v tom světě vládne středověk se vším všudy. Nemůžu tě, prosím tě, pustit do bitvy, bála bych se o tebe a kdyby se ti něco stalo, až do smrti bych si to vyčítala.“
„Jo, to je fakt super!“ vybuchl Andrej. „Já to tu znám líp než ty, tak co!!! Vůbec neznáš moje kamarády a nezajímají tě, víš! Tak proč by tě mělo tak strašně zajímat, jestli se mi něco stane?“
„Protože jsem tvoje máma, protože jsem tě přivedla na svět a protože jsem tě vychovala, i když, uznávám, ne zrovna nejlíp!“
„To ne, protože jedinej, kdo mě kdy vychovával, byl táta! Ten… ten by mě nikdy nepotrestal za něco, za co jsem nemohl!“ vykřikl jí do tváře s přáním zranit a to se mu nejspíš podařilo.
„Andreji, táta je mrtvej, chápeš to, nikdo nám ho už nevrátí a my se s tím musíme smířit a naučit se spolu žít bez něj!!!“
„Táta by mě do Zelený pánve pustil a jel by se mnou, víš!“
Začal se cítit mizerně, jako by se rána, kterou zasadil Karin, ještě odrazila a zasáhla i jeho.
„Andreji, je od tebe hnusný na mě vytahovat tohle… Vážně hnusný! Ale jestli teda chceš… Tak dobře, ale musíš mi slíbit, že když to dobře dopadne, vrátíš se se mnou hned domů.“
„Hned ze Zelené… To už se sem nevrátíme?“
„Ne.“
„Tak dobře.“
Ticho, jen venku bubnují kapky deště, po krátké bouři klidně, monotónně prší a mraky na obloze se od východu pomalu trhají, aby daly slunci možnost vysvitnout a osušit světu slzy.
V pokoji královského paláce se Andrej tulí ke své zakleté matce a tiše se usmívá.
Král vyjíždí ze bran Nomituru jako první, v sedle ušlechtilého vraníka, je pobledlý a hubený, ale sedí zpříma a vede koně pevnou rukou. U pasu se mu blyští jílec meče Styrixu.
Za králem jede Barden, následují tři vozy s proviantem, řízené Revenem a dalšími dvěma Vlky. Po vozech se do průvodu řadí oddíly Vlků s Douneem v čele, houfy různě vyzbrojených neprofesionálů, jejichž jediným poznávacím znamením je modročervený šátek, ať už kolem krku, nebo za pasem. Na některých z nich jsou ještě znát následky bouřlivého popíjení na oslavu odjezdu a rozloučení se s hlavním městem, ale většina z nich se drží zpříma a hrdě. Následuje Geodor v čele vojsk a bíločervená uniforma na něm sedí lépe než kdy mohla ta žlutá. Jeho vojáci pochodují vyrovnaně, jízdní oddíly mají dokonce srovnaný krok koní a jsou všichni jako ze škatulky. A na konci dlouhého, předlouhého špalíru jede žebřiňák ověnčený květinami a z něj mávají čtyři ženy a dvě víly, které se rozhodly, že budou vojákům vařit a ošetřovat je. A až za tímto vozem skromně poklusává dvojice koní, bývalá Geodorova černá a koník Mio, osedlaní a postrojení, ale bez jezdců. Kde jsou Andrej s Danerem a vrtounka Karin? Přehlédli jsme je snad v tom velkolepém průvodu, jdou pěšky? Ne, Andrej zamračeně sedí ve voze s proviantem, protože to tak Karin chtěla.
„Nebudeme se přece ukazovat před lidmi jako šašci,“ odfrkla si zlostně, když Andrej otevřel pusu, chtěje něco namítnout, „od toho jsou tu tihle… A buď rád, že vůbec jedeme!“
Andrej rád byl a tak mlčel; mlčel a chmuřil se, protože chmuřit se není přece prohřešek.
Ach jo, kdyby tu tak byl Daner a držel s ním basu, ale ten cvok se nechal těsně před odjezdem od Farina a Darése přemluvit, a vypili spolu spoustu glikoního vína, Ernackého moštu a bůhví čeho všeho ještě, jisté je, že se pak Daner díval strašně divně, a dokonce křičel, když ho Andrej našel v krčmě U chcíplé kočky a chtěl, aby se šel připravit k odjezdu.
Andrej se urazil a naštval i na Danera. Utekl z krčmy ven a štvalo ho všechno, celý svět… I on sám sebe štval, vyčítal si, že se Danera nepokusil odtud odvést a…
Kodrcání vozu bylo uspávající. Andrej zavřel oči. Mělo to být jen něco na způsob mrknutí, jenže Andrej ztratil vládu nad svými víčky, opřel se o pytel zrní a ležel, vdechuje zvláštní, jemný obilný pach a za chvíli už pravidelně oddechoval a i ve spánku ho nejspíš cosi zlobilo, protože se mračil jako čert.
Daner si, díky alkoholu kolujícím mu v krvi a rozpalujícím mozek nepříčetností, ani nevzpomněl na odjezd nebo na Andreje. Bylo mu teplo a dobře v hospodě, jíž se dřív téměř štítil, objímal se s Farinem a Darésem a dokonce dostal hubičku od nějaké spoře oděné slečny, a zpívali; nevadilo že neuměl slova, protože jim stejně nebylo rozumět. Cítil se uvolněně a všemohoucně, i když raději nevstával, aby se mu nezačala točit hlava. Běh času se tak zpomalil, že bylo stále poledne a stále bylo dost času na připíjení.
Přišlo to, když do sebe furiantsky hodil asi sedmý kalíšek „vopelichanýho vohonu“ – radostná euforie byla ta tam, nápoj se mu zasekl v krku, znecitlivěl mu ústa a když se Daner poděšeně rozhlédl kolem, viděl neurčitě rozmazané siluety a všechno se točilo strašnou rychlostí.
Vstal a v tu chvíli se mu zatmělo před očima, zapotácel se a spadl pozadu do náruče Farinovi, který byl sice také trochu napitý, ale vydržel toho mnohem víc. Daner kolem sebe začal mlátit, protože mu připadalo, že mu všichni ti lidé kolem chtějí ublížit, ba že už mu ublížili, že mu něco udělali s očima, takže vidí jen mlhu a v ní šmouhy. Křičel něco o svých očích.
„Jdeme,“ zavolal Farin na Darése, „stejně už bude načase odjet.“
„Správně, v nejlepším se má přestat,“ řekl vážně Darés, něžně si sundal z klína plavovlásku, jež se k němu vinula a ztěžka vstal od stolu.
Vyvlekli Danera před hospodu a… A oba vojáci rázem vystřízlivěli, protože byla tma tmoucí a jen rozžatá okna v několika oknech prozrazovala, že v Nomituru ještě někdo nespí.
„Ať mě Ial klofne,“ vydechl Darés, jehož chladný noční vzduch vyburcoval a osvěžil mu rozum. Daner se rozhlédl kolem, škytl a složil se k zemi.
„Hej, Dany, vstávej,“ šťouchl do něj Farin, ale Daner jen něco nezřetelně zamumlal, zavřel oči a usnul.
„Ten to přehnal, zítra bude litovat,“ řekl Farin.
Darés přistoupil a hodil si chlapce jako žok přes rameno.
„Co teď?“zašeptal Farin, ohlížeje se přes rameno, jako by mu toulavé kočky nebo hvězdy na nebi mohly poradit.
„Co by. Seženeme vůz a pojedeme za nimi. Nemůžou být daleko,“ řekl Darés.
„No jo, ale ty máš nějaké peníze?“
Darés si jednou rukou přidržel Danera a druhou chvíli šátral po kapsách. Pak s úšklebkem zavrtěl hlavou. „Ani grošík. A ty?“
„Já jsem na tom stejně, tak jak chceš sehnat vůz?“
Za řeči kráčeli jednou z temných uliček k náměstí, klopýtaje o nerovnosti dlažby. U prvního železného koše, v němž hořící polena ozařovala náměstí, se Farin zašklebil a ukázal na vůz se dřevem, jímž teď v noci ponocný přikládal do košů. U vozu byla zapřažena pěkná mula a silný chladnokrevný valach, ponocný právě něco urovnával na jednom z košů.
„Podívej, myslím, že povoz máme. Ten chlap stejně vyfasuje novej od krále, takže vlastně bereme ze svýho. V zájmu krále, myslím.“
„Jak to chceš udělat? Nemůžeme nijak dokázat, že jsme vojáci, protože naše uniformy jsou buď ještě v paláci, nebo na cestě k Nomituru. Mrchy, opustily nás a ani jsme si jich nestačili pořádně užít!“
„Hlavně se tu nerozbreč. A poslouchej! Uděláme to takhle: ty teď tohohle ožralu prťavýho vezmeš a doneseš ho k tomu vozu, stínem, aby tě nebylo vidět a naložíš ho na vůz. Já zatím odlákám ponocnýho a jedem!“
„Bude zavřená brána.“
„Znám heslo, tak jděte!“
„Chtěl jsi říct: jdi, Darési, ne? Tenhle mladej se na nohy nepostaví…“ zabručel Darés a odtáhl sladce chrnícího Danera, z nějž táhl „vopelichanej vohon“ a glikoní víno, do stínu budov a odtud k vozu.
Farin se mezitím činil. Začal se opile potácet a jako náhodou vrazil do jednoho z košů a převrhl jej. Oharky a kusy hořícího dřeva se vysypaly na dlažbu a koš se s rachotem kutálel po mírně se svažující ulici. Z oken začaly vykukovat rozespalé tváře a mnohé z nich nadávaly ponocnému, jehož za ten noční ruch vinily. Ponocný, štíhlý muž ostrých rysů se za košem rozběhl, aby jej ukáznil. Když míjel stále se potácejícího Farina, vykřikl na něj: „S tebou si to vyřídím potom, ty vožralo mizerná!!!“ a zmizel ve tmě postraní uličky z níž se ozývalo rachocení pomalu se valícího koše.
Farin se rozběhl k vozu, na němž už trůnil Darés s Danerem v náručí. Mula si jen odfrkla a valach tiše zaržál, když Farin usedl na kozlík a pobídl je do kroku. Pak se jako hrkající a kymácející se stín proplížili Nomiturskými ulicemi až k hlavní bráně.
„Heslo,“ zvolal jim v ústrety rozespalý hlas.
„Za vítězství v Haisoně!“ odpověděl Farin.
„To heslo není dvakrát přesné,“ zabručel si ještě pro sebe, „chybí tam, za čí vítězství.“
Ve Žlutých horách u hranic Certhynie s Ernakem ležela, dobře skryta mezi zažloutlými skalami a lesy, pevnost Malý Freklan. Byla tak osamělá, tak odříznutá od světa, že ještě dnes, dva dny po převratu v Nomituru, její posádka nevěděla o těch událostech zhola nic. Posel, který měl přijíždět jednou za týden, se o již zmíněné dva dny zpozdil, ale to bylo u toho líného člověka zcela obvyklé. A pak, i kdyby se v malém Freklanu něco vědělo, měla by ta zpráva opačný účinek, než u řady jiných pevností. Malý Freklan měl totiž posádku složenou ze samých garvotů, těch nejoddanějších a nejlepších válečníků. Byla to skrytá rezerva Antrofovy vlády, ačkoli největší zásluhu na jejím vytvoření měl garvot Cipfó, který ji považoval za své dílo.
Freklan ležel daleko od Certhynie, až za rozlehlým a nepřístupným Valahem, a o Antrofově převratu se tam sice vědělo a mělo se z něj radost, ale než by odtud v případě potřeby došly posily, trvalo by to moc dlouho. Navíc Valažané nebyli garvotům naladěni právě přátelsky. Proto Antrof na počátku své vlády vyvolil sedm pevností, do nichž se měli nastěhovat garvotští bojovníci, po hrstkách přicházející z Freklanu.
Jednou z těch pevností byl právě Malý Freklan, a byl také jedinou, kterou se, díky Cipfóově snaze, podařilo plně obsadit – třemi tisícovkami garvotů. Ve Vetově, blízko Nomituru bylo garvotů jen něco málo přes dvě stovky a v ostatních pěti pevnostech počet kolísal od padesáti po pět set. Malý Freklan byl Antrofův trumf, jeho eso v rukávu a nevadilo, že jen esem v rukávu mrtvého hráče: pořád tu byli spoluhráči schopní karty využít.
Večer dvacátého světna, tedy čtyři dny po Chrysaétově znovunástupu na trůn, se před vysokými kamennými kvádry, z nichž byla hradba pevnosti postavena, objevil unavený bílý kůň s mečem a korunkou na hrudi a v jeho sedle se krčila postava zahalená v černém plášti až po uši. Na příchozího bylo v mžiku namířeno několik desítek šipek z malých štěrbin, střílen ve věžích vedle brány.
„Breifar minr kospe dol!“ ozval se černý jezdec slabým hlasem, a když se nic nedělo, zopakoval svá slova silněji. Šipky zmizely a masivní, strohá mříž před bránou se zvedla nahoru.
„Prichgors kospe dol!“ křikl jezdec a pomalu, ztěžka se otevřela vrata.
Jezdec přetáhl koně bičíkem a vjel dovnitř na nádvoří pevnosti, kde se jeho kůň sesunul k zemi s pěnou u huby.
„Karba pewrer tok…“začal hlásit velký zelený garvot ve žluté uniformě s odznakem raletena, když pohlédl do tváře příchozího. Jezdec, teď vlastně už pěšák, ho však zarazil prudkým, znechuceným mávnutím ruky.
„Mluv Certhynijsky!“ poručil.
Pak ze sebe shodil černý plášť. Objevil se mladý, shrbený garvot v honosných šatech, nyní však zaprášených a potrhaných. Sotva se držel ve stoje, protože měl jednu nohu celou zkrvavenou a zkroucenou v nepřirozeném úhlu. Na čele měl dlouhý šrám a bouli, celou fialovou. Rysy tváře měl ztrhané, ale stále ještě jízlivé a studené. Byl to Cipfó, mladší Antrofův rádce.
Ráno jednadvacátého světna se celá osádka pevnosti Malý Freklan vydala na západ, kde v dálce ležela dolina Zelené pánve. Tři tisícovky garvotských bojovníků měly být oporou svým kolegům v Zelené pánvi a měly jim pomoci vyhladit Haisonu i s jejím osazenstvem z povrchu Orského.
Cipfóa vezli v pohodlném kočáře, kde bývalý královský rádce planul vztekem a ječel, aby jeli rychleji. Bolest ve zlomené noze, pomlácené hlavě a odřených rukách chtěl Cipfó pomstít a věděl, jak na to. Stačí zničit Haisonu, dát pozor, aby žádná z těch krys nepřežila a neutekla, a pak počkat, až do Zelené pánve dorazí Chrysaétos a vyřídit si účty i s ním. Pak on, Cipfó, s pomocí téhle armády potlačí všechny další nepokoje a bude moci nastoupit na trůn. Po krátkém znovunastolení Certhynie ji vystřídá ne už Provincie Freklanu, ale rovnou Jižní Freklan, protože Cipfó ví, jak si získat přízeň mocných. A tentokrát to bude na věčné časy, protože nebude žádného chlapce z Druhého světa, který by měl takové štěstí a dával naději povstalcům, a nebude už ani povstalců samotných…
A bude možné zničit tu vílí běhnu Sanvis, najít to, co skrývá před svým temným bratrem a odezvzdat mu to. Zajistit si Tevolanansovu přízeň a stát se tak nejmocnějším z panovníků…
Cipfó snad blouznil, protože měl horečku, ale i v tomto stavu dokázal vymyslet a hlavně uskutečnit pobití všech povstalců a jejich nemilosrdné utopení ve vlastní krvi.
Boule na Cipfóově čele, skrytá pod obvazy, se víc a víc nalévala krví, což Cipfó sice neviděl, ale cítil, a cítil také, že to není lehké a neškodné zranění. Lékař z Malého Freklanu nedokázal nic, než dát mu na zlomenou nohu dlahu a tu zle vyhlížející napuchlinu blízko levého spánku obložit studenými obklady a obvázat.
A Cipfóa příšerně bolela hlava. Přestože slunce bylo za mraky a nepříjemně mrholilo, potil se a ztěžka oddechoval, v ústech sucho.
Po dvou hodinách cesty začal mít podivné vidiny, viděl několikrát mezi nepřehlednými houfy pochodujících ozbrojených garvotů mlžnou postavu královny lesních víl. Když se lékaři podařilo mu jeho „vidinu“ vymluvit, ležel garvot chvíli klidně, těžce oddychoval, ale kolem poledne se náhle vzchopil, vytrhl užaslému vozkovi z ruky bič, stoupl si, vrávoraje jako opilý, na kozlík, a začal divoce šlehat bičem dva ubohé koně v zápřahu.
„Rychle, rychle!!!“ vykřikoval přitom, „ten smradlavý prašivý pes nás předjede!!“
Koně se v divokém trysku řítili vpřed, rozrážeje garvotské šiky a Cipfó, jenž sotva udržoval rovnováhu, do nich dál šlehal bičem. Kočí a doktor, kteří jeli v kočáře s ním, vyskočili na počátku té šílené jízdy a zachránili si životy.
Celá garvotská armáda pak sledovala Cipfóa, jak si, běsníce, strhává z hlavy obvaz a odhaluje tak bouli, nyní už zcela černou, pak naposledy zvedá těžký bič a šlehá jím přes zády zpěněného spřežení a jak kočár najíždí na hrbol, jak zadní kola vylétají vysoko nad zem a jak Cipfó, jako vymrštěn pružinou letí vzduchem a dopadá do kamení vedle cesty. Lékař nemohl nic než určit smrt zaviněnou s největší pravděpodobností krvácením do mozku, neboť pod boulí byla prasklá lebka. Cipfó byl tedy nejspíš mrtev dřív, než stačil dopadnout na zem.
Tak skončil druhý z garvotů, kteří ovládali zemi předchozích pět let. Jeho dílo však nezaniklo a armáda postupovala dál, věda, že i bez Cipfóa samotného bude moci splnit svůj úkol, úkol, jenž jí dal „garvot hrdina“, mrtvý a uctívaný.
Ráno 23. Světna se Viviana vzbudila náhle a nečekaně; vytrhla se ze snu a byla vzhůru, protivně a neodvolatelně vzhůru. Nejspíš za to mohlo chvění země, nyní důraznější a častější než kdy dřív.
Převalila se na posteli a na kočičí způsob se protáhla. Pak spustila bosé nohy na zem a jako každého rána si chvíli vychutnávala ten požitek, když se horkými chodidly dotkla chladivého dřeva, vnímala jeho strukturu a zvláštní, uklidňující energii, která z něj vyzařovala. Pak s povzdechem vstala. Bylo ještě šero a ptáci se váhavě rozezpívávali. Ve stáji hladově a nespokojeně řehtali koně, jimž byly, stejně jako lidem, den ode dne snižovány příděly potravy. Bylo to sice teprve dva týdny ode dne, kdy Haisonu obklíčili Antrofovi vojáci, ale Viviana viděla, že chtějí-li s jídlem vystačit dva měsíce, budou muset šetřit.
Znepokojeně si odkašlala, poslední dobou bylo sychravo, zima a kašel trápily spoustu lidí. V Haisoně to mělo tu nevýhodu, že nebylo možno natrhat léčivý bílý kosatec a uvařit sirup.
Princezna se rychle oblékla a chystala se zajet do vlasů hřebenem, když se ozvalo jemné zaklepání.
„Kdo to je?!“ otočila se mrzutě ke dveřím.
„Saršana,“ ozval se nejistý hlas, „můžu dál?“
„Pojď,“
Saršana vešla a uviděla, jak si Viviana kartáčuje své husté tmavé vlasy, rychle a zlostně, jako by je trestala za všechno trápení, které je jí souzeno snášet.
Viviana si hbitě upletla cop a obrátila se k Saršaně. „Tak co se děje, Saršo?“
„Princezno, myslím, že byste se měla jít podívat ven. Na Antrofova vojska.“
Saršana mluvila vážně, bez obvyklé lehkomyslnosti a drobných žertíků, jimiž se s Vivianou navzájem bavívaly. Viviana ji vzala kolem ramen.
„Ach, Saršo,“ vydechla polekaně, „určitě se stalo něco hrozného!“
Vyběhla ven.
Ze země toho moc vidět nebylo, musela vystoupit na požární věž a nechat si zaraženým mužem na hlídce ukázat, že se Antrofova vojska rozrostla o několik tisíc garvotů, divoce vyhlížejících a naprosto nepodobných těm, kteří léta žili v Certhynii. Hemžili se mezi vojáky jako mravenci mezi vosami a byli všude.
„Tohle ne,“ téměř vzlykla princezna.
„Bohužel,“ pokrčil strážný rameny, „přišli v noci. Bylo by dobré vědět, co zamýšlejí. Princezno, je mi to líto, že to musím říct, ale jestli se rozhodnou zaútočit, nemáme šanci se jim ubránit. Zničí celou Haisonu, a přijde-li nám na pomoc Voir, zemře také. Byla to chyba, nechat se obklíčit, kdybychom odtud odešli… Byl čas.“
„Kdybychom odtud odešli, dohonili by nás jinde, copak to nechápeš?“ řekla Viviana. „Nějak to už musí skončit a je tu naděje! Vzpomeň si, kolikrát už v historii zvítězily malé skupiny odhodlaných a statečných mužů proti mnohonásobné přesile! Nám se to také může podařit, a budeme-li chtít, opravdu chtít, vyhrajeme! Oni nebojují za sebe, ale za Antrofa a většina těch vojáků s ním už dávno nechce nic mít! Bojují za něj z donucení a to není dobře. Pro Antrofa to není dobře, pro nás je to výhoda!“
„Nemůžeme nad nimi vyhrát,“ strážný si stál za svým.
„Můžeme,“ řekla Viviana, „můžeme a také vyhrajeme!“
Pak se otočila a odešla.
