|
Čokoláda
Jsem krásná, sladká, avšak nikým nemilovaná a tak malá.
Vidět ten výraz vyhublé dívčiny, která mne dostala v zatuchlém nemocničním pokoji od své matky, taky by jste si nepřipadali zrovna nejlépe. Opatrně mne vzala do třesoucích se rukou a s chabým úsměvem poděkovala. Nikdy nezapomenu na to zhnusení v jejích očích, když mne rozbalovala. Ranilo mne to. Copak jsem jí snad něco udělala??
„Vezmeš si hned Katko??“ zeptala se jí příjemně vyhlížející sestřička.
Katka se podívala nejdřív na ni a pak na svou matku, která byla plna očekávání. Nechtěla ji zklamat, ale přitom se chovala, jako kdybych byla něco odporného.
„ Já…“ zašeptala Katka a smutně se na mne podívala „Jo..vezmu..“ opatrně ze mě ulomila co nejmenší kousek a pomalu si jej strkala do úst. S pohledem zabořeným na své vyzáblé ruce polkla. Tvář její maminky se rozzářila „Šikulko moje!!!!Výborně, výborně!!! Hned vypadáš lépe…“ vlepila jí polibek na tvář a zářivě se usmála „ Tak..já už musím jít..a až se zítra vrátím, ať už máš tu čokinu snězenou. Ano broučku??“ ani nečekala odpověď a odešla.
Sestřička Katku pohladila po vlasech „Jestli to takhle půjde dál, brzo Tě pustíme domů…a to Ti snad za to stojí, že??“
Sotva znatelně kývla.
„Tak se mi líbíš…“ pochválila ji a zmizela za dveřmi.
Když Katka osaměla, seděla chvíli bez hnutí. Dívala se na mne, jako na tu nejodpornější věc na světě. „Nenávidím Tě..“ zamumlala po chvíli. Zlomila mne na polovinu pak na čtvrtinu a pak na osminu. Všechno hltavě spolykala a pak šla nenápadně do koupelny. Klekla si nad záchodovou mísu a strčila si prsty co nejhlouběji do krku. Křeč sevřela její žaludek jako železná pěst, znova a znova. Pramínky slz jí stékaly po tváři. Utřela si rty hřbetem ruky a zhluboka dýchala. Napila se vody a podívala se na sebe do zrcadla visícího nad umyvadlem.
„ Nenávidím Tě..nenávidím Tě...nenávidím!!!!“ Opět se otočila k záchodu a prsty tentokrát zarazila ještě hlouběji.
Trvalo dlouho než ji našli. S rukou stále ještě v krku. Nevím zda jsem za to mohla já. Ale nikdy si to neodpustím. |
