Právě jsem utekl z blázince, protože už jsem nemohl poslouchat ten hrozný křik ostatních bláznů. Zabil jsem tři dozorce a prostě jsem utekl, chci klid. Klid prý léčí a tak ani já dnes nebudu křičet a budu si jen tak tiše povídat se svým medvídkem. Je tady krásný klid, jsou slyšet jen zvuky přírody a ty, ty mám moc rád, neskutečný soulad, který si netroufám rušit, kazí ho jen věčně hluční lidé a ti tu teď nejsou, jsem tu jen já a já nejsem člověk, jsem blázen, i když spousta lidí už se mě snažila změnit, ale já o takovou změnu nestojím. Dál jen tak ležím a poslouchám to nádherné ticho, dívám se na hvězdy a představuji si spousty dalších světů, nádherných světů s překrásnou přírodou, jsou plné roztodivných rostlin a živočichů a hlavně jsou bez lidí. Medvídek už usnul, měl bych se k němu přidat, ale nějak se mi nechce. Spánek přišel z ničeho nic, až moc rychle a tak mě ani nepřekvapilo, že mě po probuzení bolí za krkem. Ještě chvíli jsem ležel se zavřenýma očima a vůbec se mi je nechtělo je otevřít, protože jsem tušil, že něco není v pořádku. Cítil jsem, že mám spoutané nohy i ruce a podle toho tupého ticha jsem vytušil, kde jsem a kde se probudím až je otevřu. Otevřel jsem je a stáli tam nade mnou „lidé“. Lidé v bílých pláštích a měli v rukou ty hrozné věci po, kterých mě tolik bolí hlava, protože v ní slyším ty dávno mrtvé hlasy mrtvých lidí. Hlasy těch lidí co jsem zabil, protože já přece musím vyčistit tenhle svět od lidí a oni to prostě nedovedou pochopit a přitom můj méďa to chápe. Začal mě svědit nos a zkuste se poškrábat, když vám ruce i nohy stahují silné řemeny, tohle chápete, že? Nevím jak dlouho mě tu budou držet, budu hodný dlouho hodný a jednou mi zase začnou trochu věřit a znovu mě rozvážou a za tu chybu zaplatí, jejich uši ohluchnou a už nikdy neuslyší to krásné ticho. Budu čekat, budu hodný, jestli jste lidé bojte se věčně to trvat nebude.
