Poslední modlitba pro Annie Loydovou
Annie Loydová to všechno pozorovala se vzrůstajícím úžasem a znepokojením. Rukou nervózně poklepávala o desku stolu. Děti v lavicích na ní visely očima. Byly to nepříjemné a pichlavé pohledy. Annie by řekla, že skoro až zhypnotizované.
„Musíme se teď modlit,“ opakoval šestiletý Clive Parker potřetí.
„Ale máme hodinu, děti,“ zamumlala Annie. Parker, malý klučina se slámovými vlasy, se zamračil.
„Je třeba se modlit, když to chce náš Pán. Tak nás to učí pan Grab,“ řekl Parker. Ostatní děti vehementně přikyvovaly. Úplně všechny, včetně těch nejslušnějších, pohybovaly nahoru a dolů svými malými hlavičkami. Annie Loydová zůstala sedět v šoku. Nechápala jejich jednání. Nikdy se tak nechovaly. Začalo to až s tím Grabem.
„Kdo je ten Grab, Alice?“ zeptala se nejlepší žákyně. Předpokládala, že tohle jediné modrooké děvčátko jí snad odpoví.
„Je to náš vůdce. Ukazuje nám Cestu,“ vykřikla Alice tak hlasitě, až sebou Annie na židli trhla. Na tohle neměla nervy. Bylo jí šedesát a už měla být v důchodu. Na škole ji držela jen láska k učitelskému povolání.
„Okamžitě toho nechejte. Všichni. Teď se budeme učit jako vždy a vy budete hodné děti,“ zkusila to znovu. Clive Parker vstal ze židle.
„Je čas,“ řekl tiše. Ostatní děti se také postavily, prošly mezi lavicemi a utvořily kruh. Jedna z dívenek se otočila na Loydovou.
„Běžte ven, prosím. Nesmí zde být lidé, kteří neprošli rituálem zasvěcení.“
Na svůj věk mluvila velice vzdělaně, ale trochu šišlala. Annie nějakou dobu trvalo než si uvědomila, co jí žákyně řekla. Zvedla se ze židle tak prudce, až jí zapraštěly staré klouby. Byla už pěkně nakvašená. Tohle si někdo odskáče, umínila si v duchu.
„Jak chcete. Jdu za panem ředitelem. Uvidíme, co tomu řeknou vaši rodiče,“ vyštěkla. Vztekle opustila třídu. Teprve když vyšla na chodbu, trochu si oddechla. Ty děti se chovaly vskutku nezvykle. Annie byla sama katolička, ale nikdy za svůj život neviděla, že by se takhle někdo modlil. Možná dospělí, ale rozhodně ne malé děti. Tady je něco v nepořádku, tím si byla stoprocentně jistá. Určitě to má na svědomí Grab. Ale kdo to vlastně je?
Prošla dlouhou chodbou, na které minula další dvě třídy a vyšla do druhého patra, kde měl své sídlo ředitel. Zaklepala na dveře se jmenovkou Jonathan Barker. Když se zevnitř ozvalo zvolání dále, vstoupila. Jonathan Barker byl mladý pohledný muž s bradkou a knírkem. Zrovna se skláněl nad nějakými lejstry a ruka s tužkou se mu zuřivě míhala.
„Copak se děje, paní Loydová?“ zeptal se, jakmile Annie vešla dovnitř. Odložil tužku a pohodlně se opřel do velkého vypolstrovaného křesla.
„Mám nezvyklý problém s žáky, pane Barkere,“ odpověděla stará učitelka po pravdě. Nevěděla, jak mu to má vysvětlit. Celé jí to připadalo jakou hloupý vtip.
„Co přesně máte na mysli? Je snad někdo na vás drzý?“
Napil se vonící kávy z objemného šálku.
„To ne. Ale děti se chovají velmi podivně. Právě teď se mi začaly modlit uprostřed hodiny. Nedají si říct, aby toho nechaly, pane Barkere. Abych řekla pravdu, mám o ně strach. Myslím, že propadly nějaké sektě nebo něčemu takovému.“
„To myslíte vážně?“
Ředitel ji pozoroval malýma šedýma očima, které Annie připomínaly bouřková mračna.
„Smrtelně vážně. Chovají se tak divně již několik týdnů, ale až teď to nabylo takových rozměrů. Víte, pracuji ve školství celý svůj život, ale tohle jsem nikdy nezažila. Zpočátku jsem na dětech nic nepoznala, ale v posledním týdnu jsou čím dál tím více nepokojnější a neposlušnější. Dělají si, co chtějí. Chtěla bych, abyste zavolal jejich rodičům a zjistil, jestli něco neví o muži jménem Grab“.
„Grab?“
„Ano. Děti se o něm několikrát zmínily jako o svém vůdci. Jste tady nový, pane Barkere. Tohle je malé město, člověk ví hned všechno, co se kde šustne. O tomhle Grabovi jsem ale nikdy neslyšela. Myslím, že je to nějaký fanatik nebo blázen. Nechci, aby se dětem něco stalo. Vždyť víte, jaké jsou. Lehce podlehnou všelijakým hloupým řečem“.
Jonathan Barker si zamyšleně kroutil knír a druhou rukou se popotahoval za bradku. Pak rázně přikývl.
„Věřím vám, paní Loydová. Máte s dětmi mnohem více zkušeností než já. Tady skutečně něco nehraje. Jestli se vám šestiletí žáci začnou modlit uprostřed hodiny, je v tom něco nezvyklého. Musíme to vyřešit co nejrychleji. Okamžitě zavolám jejich rodičům a zeptám se, jestli znají toho Graba. Popřípadě jim navrhnu, aby si své ratolesti lépe hlídaly“.
Annie Loydová spokojeně přikývla. Pan Barker je skutečně člověk na svém místě, pomyslela si. Byl tu teprve měsíc, ale dokázal již zodpovědně převzít veškeré povinnosti po předešlém zesnulém řediteli.
„Možná byste mohl zavolat i šerifa Nada. Zjistil by něco o tom Grabovi.“
„Ano, to je výborný nápad. Hned to vše zařídím. Děkuji, že jste mi o tom včas řekla, paní Loydová. Víte, jsem tu nový a byl bych nerad, kdyby se o mně hned začalo proslýchat, že jsem neschopný a podobně. Však to chápete.“
„Jistě. Děkuji vám.“
Annie Loydová vstala, rozloučila se a vrátila se zpět do třídy. Když vstoupila, málem se zlekla. Děti seděly v lavicích s podivnými výrazy ve tváři. Jako by se jí posmívaly. Ani jeden žák nepromluvil. Dokonce i ti, kteří vždy nejvíce vyrušovali, nyní seděli způsobile a tiše.
„Můžeme pokračovat?“ zeptala se Annie. V tom tichu zněl její hlas nervózně.
„Jistě,“ řeklo několik dětí najednou. Nic víc, nic míň. Jen jedno slovo. Annie pokračovala ve výuce. Měla sto chutí děti pořádně vyzpovídat, avšak nakonec si řekla, že ředitel Barker to jistě zařídí. Jakmile ten den skončila výuka, vzala si Annie z kabinetu své věci a pospíchala domů. Když sešla kopec, na kterém stála škola, otočila se. Nevěděla, co ji k tomu přinutilo. Stála tam a dívala se. Na školu dopadaly zlatavé paprsky jarního slunce, přesto jí nyní připadala šedivá. A jaksi zlověstná. Jako by z ní vyzařovalo něco špatného. V údivu zatřepala hlavou a dala se do chůze. Už začínám být paranoidní, pomyslela si.
Další den ráno si Annie neměla na co stěžovat. Děti byly v hodinách aktivní a chovaly se velice slušně. Tak jako předtím než je dostal do pazourů Grab. Annie jejich jednání připisovala na vrub řediteli Barkerovi. Určitě zavolal rodičům a ti si s dětmi promluvili. Annie si umínila, že po skončení vyučování musí za Barkerem zajít a zeptat se, jak to všechno probíhalo. Během půlhodinové polední pauzy si zašla na oběd do školní jídelny. Jakmile se vrátila do třídy, kde měla pokračovat hodina, okamžitě věděla, že něco není v pořádku. Nejprve to nedokázala přesně určit. Přelétávala pohledem z dítěte na dítě. Pak si toho všimla. Všichni žáci byli oblečení v černém. Chlapci i děvčata měli na sobě dlouhé černé splývavé róby. Annie se na ně zamračila.
„Co to má zase znamenat?“
Děti mlčely. Dokonce i sedí stejným způsobem, uvědomila si Annie. Měly úplně rovná záda a obě ruce položené na stole před sebou. Pozorovaly ji. Čekaly, co se bude dít. Annie věděla, že by měla rázně zakročit, ale nevěděla jak. Nakonec se rozhodla udělat to rázně a přísně.
„Okamžitě si sundejte ty pláště. Tak bude to?“
Děti se ani nehnuly.
„Říkám to naposledy. Dejte pryč pláště a buďte zase tak hodné děti jako předtím. Co se to s vámi děje?“
Žáci se začali usmívat. Ani jeden nepromluvil. Annie přeběhlo po zádech ledové ostří strachu. Sevřelo jí na chvíli srdce a útroby do železných obručí.
„Nechejte toho,“ vyštěkla na ně. Nepomohlo to. Clive Parker vstal a po něm i ostatní děti.
„Dneska je to naposledy, co nás vidíte modlit se,“ řekl a usmíval se přitom. Jeho oči Annie připomínaly dvě temné jámy. Jeho rty byly stáhnuté do ironického šklebu.
„Jdu za ředitelem,“ vykoktala Annie. Nemohla se však přinutit k pohybu. Jako by ji něco hypnotizovalo. Sledovala děti, jak odklízejí lavice a klekají si do kruhu. Pak se chytly za ruce. Nikdo jí nevěnoval pozornost. Třídu prostoupila divná atmosféra. Atmosféra mého strachu a potu, pomyslela si Annie. Fascinovaně a s hrůzou sledovala ty malé tvorečky. Clive Parker začal prozpěvovat. Jeho tichý, ale jasný hlas se rozléhal malou třídou. Postupně, ve směru hodinových ručiček, se k němu přidávaly další děti. Zpěv se změnil v hluboký, vyzývavý chorál. Děti zavřely oči a kolébaly se. Napětí houstlo. Annie cítila, jak do ní narážejí vlny strachu. Žáci se pořád usmívali. I při zpěvu roztahovali svá ústa do absurdního šklebu a odhalovali své malé ostré zoubky. Zpěv nabíral na síle. Pak náhle, v jediném okamžiku, vytryskl do vzduchu jako fontána. Annie překvapeně hekla. Děti ztichly a otevřely oči. Annie Loydová zaúpěla hrůzou. Chtěla polknout, ale nešlo to. Odpotácela se dozadu, až ke zdi. Ruce vztahovala před sebou, prsty zkroucené. Všechny děti měly totiž rudé oči. Smály se na ni a pomrkávaly svýma novýma rudýma očima. Annie se rozklepaly kolena. Stála opřená o zeď a třepala se, jako by stála někde venku ve dvaceti stupňovém mrazu. Malí tvorečkové vstali. Postavili se do řady a pozorovali ji. Pak Clive Parker sáhl někam za sebe, pod černou sutanu. Ostatní udělali to samé. Annie nechtěla vidět, co tam mají. Napadaly ji nejdivočejší představy. Mrtvé kočky, lidská ruka. Ale ty oči. Ty oči.
„Pomoc, pomoc,“ zachroptěla. Víc nemohla. V hrdle měla koblih, který jí bránil mluvit. Podívala se ke dveřím. To je její záchrana. Musí se tam dostat dříve než děti a utéct pryč.
„Jen běž,“ zasmál se Parker. Pokyvoval přitom malou hlavičkou a smál se. Annie Loydová to již déle nevydržela. Rozběhla se ke dveřím. Čekala, že děti po ní skočí a budou se jí v tom snažit zabránit. Ale nic. Chlapci i děvčata stáli a jen ji pozorovali. Dopotácela se ke dveřím a ztěžka uchopila kliku. Vyběhla na chodbu a…..
„Néééé“, zaječela. Chodbou se k ní blížily děti. Celý zástup, celá škola, více než osmdesát dětí. Všechny ne starší než deset let. Někteří byli větší než jiní. Annie viděla až na konec chodby. Úplně vzadu, u schodiště, něco leželo. Mělo to na sobě něco tmavého, rudého. Všichni měli rudé oči. Annie ztuhla na místě. Děti šly pomalu, nespěchaly. Věděly, že jim kořist nemá, kam uprchnout. Teprve po chvíli si všimla, že mají jednu ruku za zády. Jako Clive Parker a celá její třída. Ani nevěděla jak a byla zpátky ve své učebně. Dav dětí ji tam dotlačil. Opřela se o katedru a začala vzlykat. Její žáci stáli na místě a usmívali se.
„Neutečeš,“ řekl Parker přesvědčeně. Všechny děti se natlačily do třídy. Obstoupily ji do kruhu. Nejbližší od ní byly na dosah ruky. Annie se podívala dolů na zem. Zahlédla malé červené kapičky. Kde se tu vzaly? pomyslela si absurdně. Zjistila to, když se podívala výše. Děti svíraly v rukou nože. Malé, velké, kuchyňské, řeznické, stahovací. Celá přehlídka nožů. Všechny nože byly rudé, velké škraloupy krve na nich právě zasychaly. Náhle si Annie uvědomila, co to leželo na té chodbě. Zaječela hrůzou.
„Annie,“ zašeptal Parker. Ve třídě bylo úplně ticho, jeho hlas zněl jako umíráček. Děti z její třídy ukázaly ruce. Svíraly nože, dosud čisté a skvostné. Annie věděla, o koho se ty nože umažou. Třásla se uprostřed kruhu dětí s rudýma očima a vzlykala strachem. Měla pocit, že se každou chvíli rozpláče, že ji z úst vypadne jazyk, že ucítí,jak jí po nohavicích stékají vlastní výkaly. Pak se ozvaly kroky. Nejprve tiché, ale poté stále hlasitější. Zastavily se ve dveřích třídy.
„To jsi nečekala, že?“
Barkerův hlas. Podívala se doleva. Ředitel stál za dětmi, dvě z nich objímal kolem ramen. Usmíval se. Všichni kromě ní se usmívali.
„Já jsem Grab, Annie. Mé děti. Pán kázal zabíjejte, pokud je to nutné. Jestliže tím vymítíte zlo a pýchu tohoto světa, pak činíte dobře. Nikdo na tomto světě si nezaslouží žít. Vytvoříme nový, lepší svět. Na ni!“
Poslední slova zaječel. Děti z její třídy pozvedly nože. Parker po ní skočil jako první. Odkopla ho, ale po noze ji sekl další nůž. Podívala se na stehno. V kalhotách zela díra a pod ní rozšklebené maso. Něco ostrého a trhavého jí bodlo do břicho. Usmívající se děvčátko, sahající Annie sotva po pás, jí kroutilo nožem v útrobách. Annie zachroptěla a podlomila se jí kolena. Udeřila do něčeho měkkého otevřenou dlaní. Další ostré předměty ji bodaly.
„Všichni musíte smočit své boží nástroje v její krvi,“ řval vzdálený fanatický hlas. Naposledy někoho praštila sevřenou pěstí. Cítila strašnou bolest po celém světě. Měla potíže udržet otevřené oči. Slyšela něčí trhavý dech. Podivné bublání. Horké proudy rudé krve na těle. Pootevřela oči. Rozmazaně viděla kolem sebe spoustu dětí s krvavými noži a rudýma očima.
„Teď půjdeme do města a zabijeme každého, kdo není s námi. Tohle město bude naše. My jsme děti boží a vymýtíme tu sprostou lůzu. Navrátíme svět do lůna přírody, zničíme…“
To bylo poslední, co slyšela.
