Byla tam tma jako v pytli. Jaap sáhl k boku a vytáhl dýku, ocel tiše zaskřípěla o ztvrdlou kůži. Na chvíli ztuhl, protože se mu zdálo, že něco zaslechl, ale pal to zavrhl a rozhodl se pracovat rychle. V břiše mu zakručelo tak hlasitě, že to musela slyšet celá vesnice. Přikrčil se a udělal dva rychlé kroky. Kuřata musela být někde před ním, slyšel jejich tiché pípání. Mlsně se olízl a zavzpomínal na dva hladové dny, které protrpěl. Budu hladovět dále, jestli to kuře nepodříznu, pomyslel si. V duchu se již viděl, jak s kořistí prchá temnou nocí k nedalekému lesu, kde schoval svého koně. Poté si rozdělá malý ohýnek, udělá si šťavnatou pečeni a nají se dosyta. Z očí mu málem vytryskly slzy při pomyšlení na mastnotu stékající mu po bradě. Nadechl se a napjal se ke skoku. Asi jsem zakopl, blesklo mu hlavou, když narazil celým tělem na dřevěnou podlahu. Hned vzápětí ale ucítil bolest. Hlava mu třeštila, srdce se zastavilo, přestalo bušit úlekem. Obrátil se na záda, jak nejrychleji to šlo. Zahlédl velkou tmavou věc, připomínající palici, těsně předtím než ho udeřila podruhé a definitivně rozhodila jeho myšlenky do stran.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Připadal si, jako by mu někdo přes oči přetáhl šedou pásku. Viděl rozmazaně a uslzeně, cítil, že mu po tváři stéká něco vlhkého. Necítil vůbec své vlastní tělo, ani si vlastně nebyl jistý, jestli ještě nějaké má. Možná už ležím ve velké kamenné rakvi pod hradem mého otce, kde je neustále zima a kolem je sníh a led a vyjí tam vlci, pomyslel si. V kobkách pod Kameňákem byla neustálý chlad, Jaap si to pamatoval, když si tam občas hrál jako chlapec. To ale není možné, zauvažoval znovu. Takhle to přece v Kameňáku nevypadalo. Přes závoj mlhy viděl dřevěné stěny a pod sebou ucítil stvoly slámy, kterak se mu zapichují do noh. Pokusil se otočit hlavu, aby zjistil, kde vlastně je a vlevo od sebe spatřil podivnou pokroucenou nestvůru. Tiše zaklel a znovu upadl do bezvědomí.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Hej, vstávej! Nažer se pořádně, sic tě zanedlouho čeká oprátka!“
Něco tvrdého ho zasáhlo do boku. Otevřel oči a zahlédl vzdalující se nohy. Slyšel několik dalších hlasů, pak se ozvalo bouchnutí zavíraných dveří a nastalo zase ticho. Jaap si uvědomil význam slov, které slyšel a začichal. Do nosu mu vnikla líbezná vůně kuřecí polévky. Není to ironie? Vydal jsem se ukrást kuře a nejspíš mě chytili a teď jím polévku ze svého lupu, který se bohužel neuskutečnil, usmál se v duchu. Natáhl se po malé misce, ze které se kouřilo a sykl bolestí. Přitáhl si polévku a sáhl na hlavu. Na temeni měl zaschlý škraloup krve. Musel dostat pořádnou ránu. Ještě štěstí, že mu to nerozrazilo lebku. Popadl lžičku a usrkl polévky. V té chvíli si vzpomněl na onu nestvůru, kterou prvně zahlédl. Rychle se podíval doleva a málem zaječel. Netvor tam skutečně byl. Čím déle se na něj však díval, tím více docházel k přesvědčení, že to není žádná bestie, ale něco jiného.
„Co tak vejráš?“ zaskuhralo to. Jaap sebou trhl. Teprve teď zjistil, že je to trpaslík. Ale byl tak odlišný od své vlastní rasy, že to Jaapa zmátlo.
„Nic. Sleduju jen toho nejošklivějšího trpaslíka, kterého jsem kdy viděl,“ odpověděl jedovatě. Někdo se tiše zasmál. Byl to tichý, dušený smích, jemný a líbezný. Jaap se opřel jednou rukou o zem a odsunul se trochu dál od prken, o které se opíral, aby měl výhled za trpaslíka. V rohu seděla dívka, sotva patnáctiletá. Kolena měla přikrčené až k tělu a objímala je hubenýma rukama. Když si povšimla, že ji Jaap pozoruje, sklonila hlavu na opačnou stranu. To je teda osazenstvo, pomyslel si Jaap. Rozhlédl se pozorněji, aby zjistil, kde vlastně je a přitom srkal polévku, která byla s každým dalším soustem lepší a lepší, ale bylo jí zatraceně málo. Kolem sebe měl čtyři dřevěné stěny, podlahu vystlanou slámou a jediné dveře, které vypadaly dost bytelně na to, aby jej udržely uvnitř. Měl mizerné vyhlídky. Vesničané ho museli objevit v kurníku, omráčit a hodit do stodoly nebo co to bylo. Potichu zaklel. Věděl, jak to chodí u neznalých lidí, kteří celý život obdělávají pole a nedělají nic jiného. Vyšlou jednoho člověka do nejbližšího města a pak přijedou rytíři a odvedou jej před soud, který posoudí závažnost jeho činu. Jenže tohle si on nemohl dovolit. Nesměl se nechat zajmout. Skončil by na šibenici.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Za co tě tady zavřeli?“ zamručel trpaslík. Měl hluboký a chraplavý hlas. Jasná známka přespřílišného kouření dýmky.
„Chtěl jsem ukrást kuře,“ odpověděl Jaap pravdivě a po očku pozoroval podivného spoluvězně. Trpaslík měl ten nejdelší vous, jaký kdy viděl. Sahal mu až pod pás, točil se dolů v závitech a kudrlinkách a několik chomáčů bylo spleteno do copánků. Obrovský knír se ježil do všech stran a z celého obličeje tak vykukovaly jen oči, malé bystré kuličky. Nejpodivnější na něm ale byla jeho postava. Neměl břicho jako většina jeho příbuzných, ale sudovitý hrudník a obrovité pracky. Taky vypadal dost vysoký, možná to byl nejvyšší trpaslík, jakého kdy Jaap viděl.
„To jsou dneska nesmysly, kurva aby to sprala. Za časů mého mládí by nad něčím takovým mávli pazourem, možná by ti dali tři rány na holou prdel. Ale nic víc.“
Odmlčel se, zachrchlal a odplivl si. Pak si otřel rukou velikosti malého doubku knír a pokračoval. „Nechci být nezdvořilý, hehe. Ale štěstí, že tě vůbec chytili, protože s touhle mladou holčinou jsem si moc nepopovídal. A já rád mluvím. U všech pekelných ďasů, mluvím tak rád, jako že se Žemle Bukvajský jmenuji,“ zaryčel hlasitě.
„Potichu, mistře trpaslíku,“ syklo to v rohu. Překvapený Jaap se tam podíval. Dívka trpaslíka Žemleho propichovala pohledem jediného černého oka, které svítilo jako pekelná jáma.
„V těchhle časech není dobré mluvit hlasitě o ďasech. Mohlo by se ti lehce stát, že skončíš na hranici,“ dodala a odvrátila zase svou tvář. Trpaslík se zachechtal.
„Co mi je do lidských problémů? Já nejsem člověk, nezajímají mě vaše problémy a potíže. Jsem trpaslík a obchodník,“ udeřil se mocnou rukou v hrudník, až to zadunělo.
„Tebe to možná nezajímá, ale jiné ano. Nebyl bys první ani poslední, který neměl s lidskou rasou co do činění a skončil na šibenici nebo v plamenech,“ řekl Jaap vážně.“Věř mi, já to znám.“
Trpaslík si ho chvíli měřil pohledem svých chytrých očí a pak zaburácel.
„Mluvíme spolu a přitom neznám ani tvé ctěné jméno, příteli. Mezi dvěma muži, kteří spolu debatují, se sluší a patří, aby znali jména, případně i rodokmen toho druhého.“
Jaap si utřel nos a přemýšlel. Trpaslík vypadal jako dobrý kumpán. Avšak neznal ho a nikdy nesoudil někoho podle prvního dojmu. Navíc tu byla ta dívka. Proto se rozhodl ponechat si své jméno pro sebe.
„Musí ti stačit, když ti řeknu, že jsem nejčastěji oslovován jako Tulák.“
Trpaslíkovi se něco mihlo v očích. Jaapa zamrazilo v zádech, protože takový kmit viděl mnohokrát. Žemlemu to jméno něco říkalo a Jaap se v duchu proklel, že si nevymyslel něco jiného. Trpaslík se však ihned zase změnil v toho upovídaného kupce, jakým byl předtím.
„Dobrá tedy, pane Tuláku. Vzhledem k tvému jménu nepředpokládám, že bys měl nějaký rozvětvený rodokmen. Co? No nic, když se nemáš k odpovědi. Nejspíš pocházíš z nějaké lehké ženštiny, kterou v boční uličce vyjebal pasák.“
Trpaslíkovi to připadalo náramně vtipné, chechtal se a mlátil do kolen, až se stodola otřásala.
„Trochu nevkusné, mistře trpaslíku. Uvidíme, jak budeš své žerty pronášet u hranice,“ pronesla temně dívka.
„Zatraceně holka. Přestaň mě pořád strašit s tou svou hranicí. Jsem jen kupec a došlo k nedorozumění.“
Zaskřípaly dveře a Jaap přivřel oči, protože dovnitř vniklo příliš mnoho světla a oslepilo ho. Zaslechl kroky a ucítil vůni něčeho pečeného. U jeho nohou se někdo zastavil. Jaap už viděl dobře a pohlédl mu do tváře.
„Tady máš. Tvoje poslední jídlo,“ zahučel hromotluk s tváří idiota, který v ruce svíral vidle. Položil na zem na talíři kus pečeně s chlebem. Jaap se trochu posunul, aby lépe viděl. Vesničané nechtěli nic riskovat. Ve stodole byli tři muži, kteří jim podali jídlo a další dva stáli u dveří. Všichni byli ozbrojení vidlemi a sekerami.
„Vypadni, Vigame,“ zasyčela dívka v rohu a vykopla nohou. Zasáhla přesně. Vesničan Vigam dostal zásah do ruky, ve které svíral misku a ta odletěla mezi slámu. Chlap se jen rozmáchl a udeřil. Dívka upadla na dřevo a sesunula se k zemi, kde začala sténat.
„Tady máš, čarodějnice,“ zaječel Vigam a rozmáchl se, aby udeřil znovu. Z hlavy mu přitom spadla jeho čepice. Jaap vyskočil na nohy, ale udivilo ho, že ještě dříve vstal trpaslík a rozehnal se po násilníkovi. Idiot, který donesl Jaapovi jídlo, pozvedl vidle, ale Jaap po něm skočil a pověsil se na něj. Další vesničané vyrazili vpřed. Trpaslíka sevřelo několik párů silných rukou, Jaapa odhodilo to monstrum na zem.
„Dost. Vigame, nechej ji na pokoji,“ řekl někdo. Chlap sebral čepku a nasadil si ji na hlavu, která dostala barvu rajčete. Jaap zůstal ležet, protože obr s vidlemi na něj mířil hroty a vypadal, že by mu neudělalo nic větší potěšení, než kdyby ho mohl propíchnout. Žemle ze sebe setřásl ruce, ale zůstal bez pohybu, protože viděl, že odpor nemá cenu. Vesničané pomalu ustupovali ke dveřím.
„Buďte klidní, nemá žádný smysl stavět se na zadní. Jen si tím přivodíte zranění,“ řekl malý tlustý chlap s pleší. Žemle něco zavrčel. Vigam zašermoval rukama.
„Stejně je nic nezachrání. Ta malá je čarodějnice a ti dva jsou určitě její komplicové. Viděli jste, jak se jí hned zastávali?“
„Jsou v tom nečisté síly,“ prohlásil hromotluk s vidlemi.
„Nedělejte unáhlené závěry,“ zabručel tlouštík a přetřel si pleš, drže přitom v druhé ruce sekeru. Další chlap s odulou tváří a jizvami po neštovicích zvedl varovně prst.
„Už i ty s tím začínáš, Barabáši? Nejsi náhodou také očarovaný?“
Tlouštík zbledl a mlčel. Jaap se v duchu usmál. Bylo velmi lehké zastrašit druhého. Stačilo ho nařknout z magie nebo z toho, že patří ke kacířům a dotyčný hned změkl jako vejce.
„Máme tady čarodějku, kupce, který vozí zbraně a zakázané knihy kacířům a zloděje, který, jak se jistě brzy ukáže, patří také k nim.“
„To jsou příjemná obvinění,“ zabručel trpaslík. Jaap se musel nechtěně usmát, i když byli zrovna v nepříjemné situaci. Vesničané vycouvali ze stodoly. V poslední chvíli dovnitř nahlédl hromotluk.
„Uvidíme se na hranici,“ řekl s úsměvem a zabouchl dveře.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jaap se zvedl na nohy a zasyčel, když ho zabolela hlava. Zřejmě se znovu narazil, když ho obr hodil na zem. Žemle už stál nad dívkou a opatrně do ní šťouchal prstem a konejšivě na ní promlouval.
„No tak, děvče. Prober se.“
Jaap se nad ní sklonil. Dívka ležela schoulená v rohu a třepala se jako v zimnici. Obličej na pravé straně měla celý bledý a k tomu krutě kontrastovaly nesmírně rudé rty a veliké černé vytřeštěné oko.
„Zase tak velká rána to nebyla. Svině jedna. Jak se mi dostane do pazourů, tak ho vykastruju,“ nadával trpaslík a z očí mu létaly blesky.
„Je asi v šoku. Už jsem to párkrát viděl. Dostane se z toho,“ řekl Jaap. Skutečně byl již několikrát svědkem toho, že se někdo zhroutil a žádnými myslitelnými prostředky nebylo možné přivést ho zpět k normálnímu chování.
„Dej mi…“, zaskuhrala dívka. Její hlas zněl podivně vysušeně a chraplavě. Žemle zbystřil a Jaap se sklonil až k jejímu uchu. Teprve teď si všiml levé strany její tváře. Byla to ta strana, kterou dívka neustále skrývala. Přes celý líc se jí táhla ošklivá spálenina, která zasáhla i oko, které bylo nyní slepé a místo něj zůstala jen hluboká černá jamka. Muselo to být dávné zranění.
„Ruku. Dej mi ruku,“ zaprosila. Jaap ji pevně chytil za prsty a vzápětí se zlomil v pase. Z úst mu unikl bolestivý vzdech. Po celém těle se mu rozlil nepříjemný mravenčí pocit, místy to přecházelo až k bolesti. Prsty mu dívka svírala tak pevně, že si připadal jako by ho držel statný rytíř a ne sotva patnáctiletá holka. Její jediné oko bylo vytřeštěné a mrkalo a třepalo se jako v nějaké euforii. Ze rtů jí unikl slastný vzdech. Vedle zabručel Žemle.
„Co se to, u všech rohatých, děje?“
Dívka ho nečekaně pustila a Jaapovi se podlomila kolena. Svezl se na zem a ucítil trpaslíkovy silné ruce, jak ho zachytily v podpaždí. Celé tělo se mu otřáslo jako v horečce, ale hned to odeznělo. Přesto si připadal nějaký slabší, zato když se podíval na dívku, tak ta již seděla a pozorovala ho blyštivým okem plným energie.
„Cos to udělala?“
Jeho hlas byl tichý a chraptivý. Vůbec se mu nezdálo, že to promluvil on sám.
„Jen jsem potřebovala trochu energie,“ zašeptala.“Omlouvám se ti. Ale během chvilky budeš v pořádku.“
„Takže jsi přece jen čarodějka?“ zeptal se Žemle. Jaap se o něj opřel a přesunul se ke stěně vedle dívky, aby viděl na oba své spoluvězně. Dívka trpaslíka pozorovala, jako by ho odhadovala. Jaap se nedivil. Po celé zemi teď chodila spousta lidí, kteří byli ochotni zabít čaroděje jen proto, že byl čarodějem.
„Ano, jsem,“ řekla nakonec hrdě a hlasitě. Trpaslík pokýval svou vlasatou a vousatou hlavou a na chvíli přemýšlel.
„V tom případě jsi naše jediná šance. Sami se odtud nedostaneme. Když nám pomůžeš, my tě doprovodíme, kam budeš chtít a budeme ti dělat ochránce.“
„To je sice pěkné, mistře trpaslíku, ale bohužel nesplnitelné. Nevládnu silou čarodějů z dávných mystických dob. Přečetla jsem několik knih, ovládám dobře přírodní magii, ale nejsem čarodějka. Ne v tom smyslu, v jakém myslíte vy. Možná bych nás odtud dokázala dostat, kdybych byla při plné síle.“
„Tak to udělej,“ vybídl ji Jaap, který cítil, jak se mu do těla vlívá síla. Byl to nádherný pocit, připadal si silnější než kdy předtím.
„Matka mě chytila, když jsem v noci prováděla rituál. Pokoušela jsem se zahnat zlé duchy, kteří již několik týdnů ničí naši úrodu. Vzburcovala vesničany a ti si pro mě přišli. Samozřejmě jsme se snažila bránit. Jenže ve chvíli, kdy jsem nasbírala energii, potřebnou pro úder, mě jeden z nich zezadu přetáhl holí. Víte, co se stane v takové chvíli? Veškerá moc namířená proti nim přešla do mě. Dostala jsme takovou ránu, že mě to málem zabilo. Jsem tady zavřená tři dny. Měla jsem obnovenou skoro všechnu sílu, když nám teď přinesli oběd. Všechno je jen má chyba. Nedokázala jsem se ovládnout, když jsem spatřila Vigama. Nesnáším ho a…“
„Chtěla jsi ho napadnout,“ dokončil za ni Jaap. Trpaslík přikývl.
„Ano. Chtěla jsem ho zabít, ale stejně bych na to neměla dost síly. Stalo se to samé co předtím. Nestihla jsem udeřit, a když mi dal facku, dostala jsem zase ránu svou vlastní silou. Proto jsem tě, Tuláku, využila. A omlouvám se ti za to. Potřebovala jsem jen trochu tvé životní síly. Jak jste řekli, jsme vaše jediná naděje. Teď už ovšem mizerná, protože vesničané říkali, že tohle je naše poslední jídlo. Bude po všem než nasbírám dost energie.“
Žemle se posadil na zem a mračil se na všechny strany.
„To znamená, že ještě dnes nebo nejpozději zítra nás vyvedou ven. Ale v tom případě nemohli stihnout přivést rytíře nebo jinou ruku spravedlnosti sem. Vždyť nejbližší vesnice jsou odtud den jízdy,“ uvažoval Jaap.
„Co to znamená?“ zeptal se Žemle.
„To znamená, že nás budou soudit sami,“ zamumlala dívka.
„Ale to by si přece nedovolili. Ví, jaký je za to trest. Mohou klidně propadnout hrdlem.“
„Jak jsi řekl, jsme den jízdy od nejbližší vesnice. Klidně si mohou dovolit vykonat spravedlnost sami.“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nějakou dobu seděli sami ponořeni do svých myšlenek, než promluvil Žemle.
„Nu, vidím, že jsme všichni zřejmě velmi benevolentní lidé. Já i pan Tulák,“ při tom oslovení blýskl po Jaapovi očima,“tolerujeme čarodějku, kterou by většina lidí sprovodila ze světa při nejbližší příležitosti, ať již by to byli vaši zastánci Pravého učení nebo kacíři, jak je nazýváte. Máme tady pana Tuláka, který je zloděj a také nám to nevadí. A pak jsem tu ještě já, obchodník. Dovolte mi , abych vám objasnil některé zasrané okolnosti mého uvěznění.“
Trpaslík mluvil legračně. Zjevně byl velmi vzdělaný, ale nedokázal se zbavit některých zlozvyků svého národa. Byl také velmi upovídaný, což byla nezáviděníhodná vlastnost v této době. Ale Jaap to teď ocenil, protože to bylo lepší než sedět v tichu a přemítat nad vlastním osudem, který se mohl vyvinout jakkoliv. Trpaslík zprvu nechtěl říct, proč je zavřený, ale zjevně se mu to rozleželo v hlavě.
„Jak jsem řekl, jsem kupec. Dříve jsem prodával v mé zemi, ale zisky byly nízké. Když jsem se dozvěděl, že jsou tady dvě znepřátelené strany, tak mě hned ťuklo, že by to mohlo být výhodné. Vím, že jste zde dříve vyznávali Pravé učení boha Rigbalda, ale pak se údajně vynořil nějaký kacíř, který přetáhl na svou stranu většinu obyčejných lidí, tuláků a dokonce i některé měšťany. Prý už je nějakou dobu po smrti, ale jeho učení má silné kořeny a jen tak se ho král nezbaví. První věřící navštěvují kostely a chrámy, modlí se a odevzdávají peníze pro svou víru a tak dále. Kacíři, jak je nazýváte, já jim říkám druzí věřící, jsou zase přesvědčeni, že se mohou modlit sami, že mají žít jen s tím, co potřebují k životu. Odvrhují kněze a faráře a další vaše duchovní, protože využívají lidi ke svým účelům. Druzí věřící se striktně drží zásad Rigbaldova učení a nic na něm nemění, kdežto kněží je vykládají sami podle sebe.“
Jaap žasl nad trpaslíkovými znalostmi. Také dívka seděla s ústy dokořán, protože vylíčení bylo jednoduché, ale přesné a naprosto výstižné.
„Tvé znalosti jsou ohromující,“ sklonil poklonu Jaap. Trpaslík Žemle se jen pousmál a odhalil řadu silných a zažloutlých zubů.
„Díky. Ale musí být. Když někdo obchoduje s kacíři, potřebuje znalosti k tomu, aby oklamal královské vojáky a zároveň, aby přesvědčil kacíře, že není špeh a veze jim jen zbraně a další zboží.“
„Tak kvůli tomu jsi tady,“ zamumlal Jaap.
„To je zlé, pane trpaslíku,“ sklonila dívka hlavu.
„Proč?“
„Neznáš našeho starostu. Jestliže tě odhalili, že vezeš zbraně kacířům nebo druhým věřícím, jak je oslovuješ, nemáš šanci na záchranu. U královského soudu by jsi snad mohl strávit svůj život ve vězení nebo ve věži, ale ne tady. Starosta je zapřísáhlý odpůrce kacířů a jeho víra hraničí až s fanatismem.“
„V tom případě nepochybně obviní i mě,“ řekl Jaap.
„S tím počítej. Už jen kvůli toho, že jsi tady zavřený s námi, jsi pro něj vinen. Prohlásí, že jsem tě nakazila kouzly a mistr trpaslík nečistými řečmi. Starosta si už něco najde.“
Odmlčela se a všichni chvíli přemýšleli, co dělat dál, i když věděli, že jejich šance jsou takřka nulové. Ale naděje umírá jako poslední a každý odsouzený doufá v záchranu na poslední chvíli, i když už má hlavu vloženou v oprátce.
„Zatracená vesnice!“ brumlal Žemle.“Kdyby mě jen napadlo, že sotva si zajdu do starostova domu na korbel piva, tak mi hned začnou prohledávat vůz, tak bych se vám tady zdaleka vyhnul. I když našli zbraně, které jsem vezl, tak jsem to pořád mohl ještě zachránit. Jenže pod nimi byly nějaké vydání Rigbaldova učení a pár dalších knih, které král a církev prohlásili za kacířské a to už jsem ukecat nemohl. Chtěl jsem vzít roha, jenže když vás obklopí deset chlapů s vidlemi, tak jste kde? V prdeli. A v hodně velké. V takové, že se v těch sračkách musíte zákonitě utopit. Mor aby to spral,“ lamentoval tak, že celý v obličeji zrudnul.
„Vidíte? Vás alespoň upálí za něco, za co se upalovat má,“ usmál se Jaap. Dokonce i dívka se neubránila úsměvu.“Ale já? Přijel jsem do téhle vesnice a chtěl jsem si jen koupit nějaké jídlo. Jen se na mě podívali, řekli, že jsem nějaký divný a hnali mě pryč. Dva dny jsem neměl nic v ústech, tak jsem schoval koně v lese a počkal jsem na tmu. Co jsem měl dělat? Mám jen meč, takže jsem si nemohl ulovit nic k jídlu. Musel bych se vracet zpět do vesnice, ze které jsem sem přijel. Dokonce ani nevím, jestli bych tam trefil. Den jsem bloudil, než jsem natrefil na tuhle osadu. Tak jsem počkal na noc a vplížil jsem se do kurníku pro kuře. Tehdy mě někdo přetáhl palicí přes hlavu. Tak jsem skončil tady. Za takový přečin by mi u královského soudu dali pár týdnů žaláře nebo by mi usekli ruku, ale i to je pořád lepší než oprátka nebo hranice,“ řekl hořce.
„Uvidíme, jak dopadneme,“ uzavřel to trpaslík a temně se ušklíbl. Venku se náhle ozval křik. Jaap zaslechl, jak lidé vykřikují, aby je vytáhli ven a soudili. Slyšel dokonce i dětské hlasy. Jeden z vesničanů řval silněji než ostatní, deklamoval nějaké pasáže z Rigbaldova učení. Do toho všeho štěkal pes a lidé dupali nohama. Někdo otevřel dveře stodoly a vzápětí dovnitř vtrhlo několik ozbrojených mužů.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dav je obstoupil jako rozběsněné moře. Jaapa svíraly tři páry rukou, nemohl se téměř hnout a před ním se míhaly různorodé obličeje.
„Kurva,“ komentoval to Žemle. Jaap si až nyní povšiml, že trpaslík mu sahá skoro po hrdlo. Velmi neobvyklý vzrůst.
„Zmije!! Krmila jsem tě pod vlastní střechou! Umři! Chci, abys umřela!!“
Žena se vrhla na čarodějku a bušila do ní pěstmi. Museli přiskočit dva muži, aby ji od ní odtrhli.
„Udělej něco,“ sykl Jaap, ale dívka sotva znatelně zakroutila hlavou. Žemle, který to zahlédl, se zachechtal.
„Nu, vypadá to, že si budeme muset poradit sami.“
„Ticho,“ vrazil někdo Žemlemu štulec do zad.
„Dej mi sekeru a postav se mi v tvář, ty prohnilá kryso z muších hoven,“ zařval trpaslík a na rukou se mu napjaly provazce svalů. Lidé vyděšeně ustoupili. Trpaslíci nesnášejí urážky. V tomhle jsem dokonce ještě horší než lidé, pomyslel si Jaap. Nejraději by se mstili za každou maličkost.
„Vidíte? Je zajisté očarovaný,“ řekl ženský hlas z davu. Okamžitý účinek.
„Ano, na hranici s ním,“ zaječela hřmotná ženština v moukou poprášené zástěře.
„Upálit je, kacířské vlky,“ plival kolem sebe hromotluk s vidlemi a oči mu plály.
„Au! Ty malý…,“ vyjekl Žemle. Jaap zahlédl, jak ho do nohy zasáhl malý kámen vržený sotva šestiletým blonďatým chlapcem. Takhle se vyvíjí nenávist. Začíná to už od malého dítěte.
„Hranice! Hranice!“
Davové šílenství. Jaap byl svědkem něčeho podobného v Jalmirku, kde nakonec upálili několik desítek nevinných. Tváře se míhaly kolem jako v kaleidoskopu. Dívka se choulila v sevření pevných paží. Celou její tvář jakoby prostupovala bolest. Žemle se k ní naklonil.
„Cítíte tu nenávist?“ zašeptala dívka. Jaapa to poznání udeřilo jako kladivo.
„Ticho! Ticho! Nechejte toho,“ zakřičel někdo.
„U Rigbalda. Zavřete huby,“ přidal se někdo další, aby utišil dav.
„Ke kůlům s nimi,“ byla jediná odpověď, které se jim dostalo.
Uvázali je vedle sebe k širokým dřevěným kůlům vyřezaným ze stromů. Stáli na malém prostranství naproti starostova domu, jediného většího a honosnějšího sídla ve vesnici. Ostatní domy proti němu vypadaly jako rozpadající se chaloupky. Lidé je obstoupili ze všech stran, avšak už nehlučeli. Většinou vrhali nenávistné pohledy, ale bylo mezi nimi i pár takových, kteří o něčem tiše diskutovali a ukazovali ke starostovu domu. Slunce pražilo jako zběsilé, ze země se zvedala oblaka prachu a usedala na vše okolo. U Rigbalda, tohle je ale nehostinná krajina, přemýšlel Jaap. Míli odtud byl les, ale pak se již rozprostírala jen vyschlá smutná země s občasnými shluky mrtvolně našedlých stromků. Proč si zrovna tady postavili vesnici? Nebylo tu nic, co by stálo za zužitkování. A proč zrovna zde musí žít ti nejzapřísáhlejší stoupenci Pravého učení? Jaap nechal uvažování a vyplázl jazyk vysušený na troud.
„To je všechno?“ zeptal se Žemle. Jaap ho zpražil pohledem.
„Nestačí ti to?“ opáčila čarodějka.
„Tvrdili, že tady bude větší horko,“ zasmál se trpaslík hlasitě. Chtěl ještě něco dodat, ale vrzly dveře a z domu odnaproti vyšel starosta.
Chlap zdvihl obě ruce k nebi a držel v nich Rigbaldovo Pravé učení. Chvíli jen tak vytřeštěně zíral a pak vykřikl.
„Dej mi sílu k rozhřešení.“
Vesničané zaječeli jako v extázi. Starosta se k nim pomalu blížil, oholenou hlavu měl skloněnou k zemi, ke které mu splýval dlouhý rudý háv. Zjevně se považoval za dobrého služebníka Rigbaldova a za samozvaného soudce.
„Co je to za šaška? Ten by měl patřit spíše do divadla,“ zahuhlal trpaslík. Dokonce i několik vesničanů se zasmálo. Starosta zvedl hlavu a vytřeštil planoucí oči v asketickém obličeji. Je to fanatik, potvrdil si v duchu Jaap.
„Zemřeš v mukách, hříšníku,“ zadeklamoval svým nejhroznějším hlasem a mával při tom rukama na všechny strany jako by svým slovům chtěl dodat na síle.
„Ano, ano, Zikmunde,“ padla mu k nohám dívčina matka.
„Aby to bylo ještě dnes. Mám hlad,“ opáčil Žemle a odplivl si do prachu.
„Neznabohu,“ křikl na Žemleho vesničan s čapkou, kterého znali ze stodoly.
„Ano, kacířští spojenci,“ hulákali další. Pot začal Jaapovi stékat po tváři.
„Bratři a sestry. Vím, že vaše rozhořčení je převeliké. Vždyť jsme si několik let na prsou chovali zmiji, živili jsme ji. A jak se nám odvděčila?“
Zvedlo se výhružné mručení. Starosta zašermoval rukama, jak měl ve zvyku.
„Jak? Ptáte se jak? Temnými kouzly, nečistými silami a rouháním. Zakázanými knihami. Vidíte její jizvy, jaké kdysi dávno utrpěla? To sám kníže pekel jí tak poznamenal.“
„Čarodějnice,“ zařval dav. Odkudsi přiletělo jablko a jen o vlas minulo dívčinu tvář a zasáhlo někoho, kdo stál za ní.
„Myslím, že zde není jiného východiska. Jen slyšte!“
Otevřel knihu, velkou věc se zažloutlými stranami a zaječel.
„Ten, kdož zprotiví se všemu lidskému, ten kdož zaútočí či se postaví proti odvěkým pravidlům a nařízením, nechť jest ztrestán. Modlete se, abyste dosáhli spasení a nenaslouchejte temným řečem, které rozšiřují hadi pekelní. Ty, kdož však přece jen podlehnou, ztrestejte.“
Lidé sepjali ruce a dotkli se svých čel, alespoň na okamžik tak byl klid. Jaap se nadechl a hlasitě vzkřikl.
„Na konci stejné kapitoly je psáno, že ne ohněm a mečem, nýbrž slovem se má hříšník pokárat.“
Vesničané na něj překvapeně hleděli. Starostovi zaškubalo v obličeji, hned se však ovládl.
„Jistě jen v tvých knihách se tak píše,“ řekl jedovatě.
„Jen v tvých,“ zaskuhrala bába, která se odkudsi přišourala.
„Kacíř se vždy bude obhajovat.“
„Vždy se bude obhajovat,“ opakovala stará žena a smála se bezzubými ústy.
„Zavři klapačku, Kulhavá,“ okřikl ji malý chlapík v dlouhém plášti. Jaap ho chvíli pozoroval, protože jeho rysy mu připomínaly jednu dávnou, téměř vymřelou rasu. Úzký obličej, krátké černé vlasy, nos jako skoba a nervózní ruce. Hned však musel věnovat pozornost starostovi, který zas šermoval hubenýma rukama s kostnatými prsty.
„Čarodějnici nezachrání nikdo. Vždyť jsme ji sami přistihli, kterak provádí nečistá kouzla. Navrhuji upálení.“
Zvedl se bouřlivý jásot. Lidé výskali a jediný pes štěkal jakoby rozuměl. Dívka zpopelavěla v obličeji. Žemle cosi drtil mezi zuby a mračil se.
„Zikmunde! Zikmunde! Ticho!“
Z davu vystoupil šedovlasý muž v prosté tunice a s bystrýma očima.
„My nejsme soudci. Nemáme právo soudit jiné. To přenechej lidem povolanějším a zkušenějším než jsme my.“
„Ano. Je to protizákonné,“ zapištěl mužík v plášti.
„Zmlkni, Žide,“ křikla jakási žena. Žid, to je ono, vzpomněl si Jaap. To je ten mrtvý národ obchodníků.
„Rigbald by nás pochválil za tuto svatou činnost. Byl by rád, že jeho zástupci z lidských řad konají dobro,“ ječel starosta obklopený hromotlukem s vidlemi a několika dalšími horlivými zástupci.
„Určitě by se mu nelíbilo, že se chystáme upálit tři lidské bytosti,“ přidal se rozložitý kovář v zástěře se spánky prokvetlými šedinami.“Neříkám, že jsou nevinní, ale Harald má pravdu. Nemáme oprávnění k tomu, abychom soudili jiné.“
Kovářova žena s mohutnými rameny a svalnatými pažemi přikyvovala. Starostův obličej se stáhl nenávistí. Jaap přeskakoval pohledem z jedné skupiny na druhou.
„Pro odpůrce víry není záchrany,“ promluvil chlap s jizvou přes celou levou tvář.
„Musíme to vyřešit hned,“ ujal se slova znovu starosta.“A řeknu vám proč. Nejbližší místo pro vykonání spravedlnosti je dva dny jízdy daleko. Do té doby by se jistě téhle čarodějnici podařilo uprchnout. Jen se na ní podívejte. Má přímo vepsáno ve tváři, že už teď spřádá pikle, aby mohla uprchnout. Určitě by osvobodila i ty dva. Jeden z nich vezl kacířům zbraně a zakázané knihy. Tady ty tři individua chcete nechat na svobodě? To byste chtěli dopustit?“
Rozpřáhl ruce a klouzal pohledem z jednoho vesničana na druhého. Lidé mumlali a kývali hlavami. Postupně se začaly ozývat výkřiky. Harald a kovář sice několik lidí stáhli na svou stranu, ale pořád měli převahu ti, co chtěli Jaapa a ostatní upálit.
„To nevypadá dobře,“ zašeptala dívka. Její matka klečela u starostových nohou, ruce sepjaté na čele a zoufale se kymácela jako v nějaké šílené modlitbě.
„Budeme hlasovat,“ zakřičel starosta.
„Ano!“
„Ano, budeme hlasovat,“ křičeli vesničané.
Kovář máchl rukou ve vzteklém gestu.“Máš to dobře vymyšlené. Ovládáš to tady jako nějaký despota. Už jsem ti to chtěl říct dávno. Tfuj!“
Odplivl si do písku, otočil se a odcházel ke svému domu. Jeho žena vrhla na starostu znechucený pohled a následovala muže. Vesničané se sestoupili do shluku, který jen matně připomínal kruh. Jaap se potil u kůlu, mrkal, aby vyhnal z očí prach a přemýšlel, jaké to musí být, když mu pod nohama zanedlouho podpálí dřevo. V duchu už viděl sám sebe, jak se svíjí a prosí o slitování. Žemle zmlkl a přestal vtipkovat, což znamenalo, že i on je už trochu nervózní.
„Jezdci! Jezdci!“
Do vesnice se vřítil malý chlapec, celý udýchaný a křičel pořád dokola. Vesničané se k němu hned rozběhli, někteří spěchali do domů a vraceli se s vidlemi, sekerami a noži.
„Tři rytíři,“ zaslechl Jaap, který byl dost daleko a navíc všude panovalo tolik hluku, že nemohl slyšet skoro nic.
„To by nás mohlo na chvíli zachránit,“ řekl Žemle nahlas. Mohl si to dovolit, protože všichni se odběhli podívat, co se děje a tak tu nezůstal nikdo, kdo by ho mohl pohlavkovat. Jaap zaslechl dusot kopyt, avšak zatím neviděl nic, protože ve výhledu mu bránil jeden z domů. Slyšel jen rozčilené hlasy a pak se na náměstíčko vřítili tři rytíři. Bylo vidět, že za sebou mají dalekou cestu. Jejich koně nebyli dávno čerství a samotní válečníci byli pokrytí prachem a blátem. Přesto Jaap nemohl nevidět, že na jejich štítech se skví znak boha Rigbalda, velký sluneční kotouč.
„Královi lidé,“ prohodil směrem k trpaslíkovi a dívce. První rytíř přitáhl uzdu a kůň se téměř vzepjal na zadních. Další dva zastavili za ním a rozhlíželi se na všechny strany přes úzká hledí. Za nimi pak přispěchali vesničané, kteří vzrušeně mumlali a přemítali nad důvodem tak vzácné návštěvy.
„Co se to tu děje?“ zahřměl mohutný hlas, který tlumila helmice s rozepjatými křídly. Její majitel otevřel hledí a znovu svou otázku opakoval. Prsty mu přitom sklouzly k jílci meče, který se houpal u sedla. Jaap chvíli studoval jeho tvář a pak tiše zaklel a sklonil tvář k zemi, aby vypadal vyčerpaně.
„Můj pane,“ zakoktal starosta.“Tito dva muži jsou kacíři a tato žena je čarodějka. Sami jsme ji přistihli, kterak provádí…“
„Neznáš královské právo?“ zahřměl muž na koni a zakabonil se. Přes čelo se mu táhla dlouhá jizva, která ho činila ještě strašnějším. Dva další rytíři si sňali z hlav helmy a odhalili dlouhé upocené vlasy, které se jim lepily na čelo. Jaapa zvlášť upoutal ten se strništěm na bradě. Byl tak mohutný, že i válečný kůň pod ním podklesával a u boku mu visel nejdelší meč, jaký kdy Jaap viděl.
„Neslyšeli jste ctěného Viléma de Harogay?“ zeptal se obr. Mladíček vedle něj se výhrůžně rozhlížel. Spíše však pozoroval mladé vesničanky, které uhýbaly před jeho pohledem a rděly se. Tak je to přece jen on. Vilém de Harogay,“ pomyslel si Jaap.
„Pane, měli jsme v úmyslu je jen přivázat a počkat na příjezd královského výběrčího daní, který má tudy projíždět i se svým doprovodem za několik dní,“ prohlásil šedovlasý muž, který se zajatců dříve zastával a vrhl prosebný pohled na dívku u kůlu.
„To se mi nezdá. Je to tak?“
Vilém obrátil svou tvář na ty tři smutné dušičky, které stály u kůlů. Dívka se podívala na šedovlasého, chvíli mlčela a pak přikývla.
„Říká pravdu.“
I přesto všechno, co jí provedli, se rozhodla zachránit vesničany. Rytíř Vilém pokýval hlavou a obrátil se na dva rytíře za sebou.
„Nezdá se vám nějak povědomý ten nalevo?“
Jaap ztuhl a znovu zaklel, i když nevěděl proč. Stejně neměl na výběr. Buď zůstane tady a upálí ho nebo ho s sebou odvedou rytíři a propadne nejspíš hrdlem. Obr na koni popojel blíž a bedlivě si Jaapa prohlížel.
„Hej ty, podívej se na mě,“ zavrčel. Jaap poslušně zvedl tvář. Od těch dávných časů se změnil, ale i přesto. Vilémovou tváří projel záchvěv poznání a on se rozchechtal.
„Už vím. Málem bych tě nepoznal, Jaape. Nu, byla to stejně jen otázka času.“
Mladíček se zamračil a pak se zeptal.“Jaap? Jaký Jaap, pane, smím-li to vědět?“
„Jaap z Greenwaldu, pane, že jsem tak smělý?“ zeptal se jeden z vesničanů.
„Ano, to je on,“ potvrdil Vilém.“To je ale úlovek. Co říkáte, Tormunde, Borku?“
Oba rytíři se zasmáli a pyšně pokyvovali hlavami. Mezi lidmi to zašumělo, jak jedni vysvětlovali druhým, co je Jaap zač. Ten zběsile přemýšlel. Znal Viléma, kdysi byli dobrými přáteli. Znal také Tormunda zvaného Silák, ale toho by nedokázal ani porazit v souboji ani podplatit. Tormund byl znám svou čestností, ale bohužel také krutostí a nelítostností. Jeho činy byly známy po celých zemích. Mladíček musel být pasován na rytíře teprve nedávno a patrně ho vyslali, aby sbíral zkušenosti.
„Vezmeme je s sebou, pane?“ ozval se Borek. Vilém kývl hlavou na souhlas.
„Je to můj bývalý přítel. Ovšem byl také nařčen, že je pomahačem kacířů. Odvezeme ho k řádnému soudu i s těmi ostatními. Uvidíme, jak dál. Říká se, že se objevily nějaké nové informace v jeho případě. Prý snad vše není tak, jak to kdysi vypadalo.“
„Chceš říct, že je nevinný? Tomu nevěřím. Tenkrát v bitvě jsme všichni viděli, co se stalo,“ zabručel Tormund.
„Prý zradil krále,“ ozval se starosta, který náhle nabyl zpět svou důstojnost. Vilém byl tak zabrán do propichování Jaapa pohledem, že starostu ani nepokáral za to, že jej správně neoslovil.
„Když už jsme tady, řekni, jak to bylo tehdy doopravdy. Vždy jsi býval čestný muž a již dříve mi bylo proti srsti, že tě chtějí oběsit.“
Trpaslík, který až dosud mlčel, zachrchlal a prohlásil.“Řekni, jak to bylo Tuláku. Od začátku jsem si myslel, že jsi Jaap z Greenwaldu, ale nebyl jsem si jistý. Tvůj příběh je znám ve stovkách krajů. Řekni.“
Jaap přikývl hlavou a dal se do vyprávění.“Tenkrát v bitvě u Marny jsem byl zraněn. To jste viděli všichni nebo alespoň dost z vás, abyste věděli, že nelžu. Když jsem se probral, zjistil jsem, že ležím v nějaké chýši v lese. Dopadlo to tak, že mě vzali do ošetřování kacířští lékaři. Několik měsíců jsem se zotavoval a za tu dobu jsem na oplátku kacíře učil bojovému umění. Neprozradil jsem nic z válečných tajemství, jen jsem je učil bojovat. To je celý příběh. Není v něm žádná záhada, nic, co by stálo za to, aby se tento příběh dostal do ság a písní. Vrátil jsem se zpět ke králi, když jsem se uzdravil. A jak to dopadlo? Vsadil mě do žaláře a soud mě uznal vinným. Ptám se, co tak strašného jsem provedl? Jsou to kacíři, ale kromě toho, že vyznávají jinak Pravé učení, jsou to stejní lidé jako vy nebo já.“
Lidé chvíli mlčeli, rytíři propichovali Jaapa pohledem a mračili se.
„Myslím, že lže,“ řekl Tormund.
„Já vím, že mluví pravdu,“ odvětil Vilém a pohlédl Tormundovi do tváře.
„Jeho historka zní věrohodně,“ přitakal Borek. Vesničané se neodvažovali zasáhnout do hovoru urozených pánů a potichu si šeptali své vlastní názory.
„Mluví pravdu,“ řekla náhle dívka. Rytíři sebou trhli.
„Co ty o tom víš?“ zasyčel Tormund.
„Možná více než si myslíš,“ odpověděla čarodějka bez jakékoliv úcty.
„Mluv!“ rozkázal Vilém de Harogay a usadil se pohodlněji na koni. Jeho černá zbroj zacinkala.
„Cítím to z něj. Mluví pravdu. Nedokážu to vysvětlit, ale je to tak.“
„Ha!Ha! Tak ty to cítíš? U Rigbalda, to je ale výmysl,“ řehtal se Tormund.
„Proč? Proč je to výmysl? Vesničané říkali, že je čarodějka,“ řekl Borek.
„Ty jim taky na všechno skočíš,“ odvětil Tormund.
„“Nejsem čarodějka. Ne tak, jak si myslíte. Znám pár kouzel a zaříkadel a vyznám se v bylinkách a nemocích. Ale nevyvolávám démony ani podobné věci. Věnuji se jen přírodní magii, která je neškodná, velmi mocná a prospěšná, pokud ji ovládá člověk s čistým srdcem.“
„Neříkal jsem to? Je to čarodějnice,“ zasyčel starosta a hromotluk s vidlemi zuřivě přikyvoval.
„Zmlkni,“ zaryčel Vilém.“Věřím té dívce, jestliže jí věří Jaap. Co?“
„Mluví pravdu,“ přitakal Jaap zvaný Tulák.
„Dobrá. Teď se najíme a napijeme. Pak je odvážeme a vezmeme s sebou. A vy lidé, vězte, že pro vás máme poselství. Chystá se nová válka s kacíři. Každý muž ve věku osmnáct až čtyřicet let se musí dostavit do nejbližšího města v době jednoho měsíce. Rozumíte? Jeden měsíc!“
Několik žen zakvílelo a vrhlo se kolem krku svým mužům, kteří je odstrkovali a nadávali. Rytíři sesedli z koní a nařídili vesničanům připravit nějaké jídlo a pití. Lidé poslušně odběhli do domů a jali se připravovat krmi, zvláště když si povšimli, že rytíři cinkají v rukou mincemi, kterými chtěli zaplatit za obživu.
„Kacíři! Jedou sem kacíři!“
Ten výkřik rozbil poměrný klid ve vesnici jako úder perlíku kámen v lomu. Rytíři vyskočili na koně a na hlavy si narazili helmice a hned hnali koně na kraj vesnice, aby měli výhled na les a celou pláň okolo.
„Zatraceně, mohli nás alespoň rozvázat,“ zamumlal Jaap. Trpaslík vedle se již činil. Napínal mohutné svaly a snažil se povolit lano, ale bylo uvázané příliš pevně.
„Můžeš něco zkusit?“ zeptal se Jaap dívky. Ta jen zavrtěla hlavou.
„Potřebuji mít volné ruce, jinak nic nesvedu.“
Rytíři se vrátili stejně rychle jako odjeli.
„Do zbraně! Do zbraně!“ ječel Vilém de Harogay a mával obnaženým mečem, který vrhal prasátka do všech stran. Vesničané nerozhodně postávali a nevěděli, co dělat. Tormund zvaný Silák otevřel hledí své helmice a řval.
„Nemáte kam utéct. Všude kolem je pláň. Jestli chcete utéct, tak utíkejte, ale dostanou vás na pláni jako honěnou zvěř. Popadněte sekery, vidle a kosy a bojujte.“
„Nejsme válečníci,“ odpověděl starosta.“Možná nás nechají žít, když nebudeme klást odpor.“
„Už jsi někdy viděl, že by kacíři nechali nás, pravé věřící, naživu? Spálí vaši vesnici a vás v ní upálí jako kusy masa,“ zahromoval Borek nezvykle hrubým hlasem. Jaap se zoufale svíjel u kůlu a snažil se osvobodit. Byli teď mimo veškeré dění, nikdo si jich nevšímal. Z domu nalevo vyšel kovář a po boku jeho žena. Rozložitý starý muž svíral v ruce obrovité válečné kladivo a v druhé monstrózní štít bez jakéhokoliv znaku. Jeho žena měla na sobě kroužkovou košili a držela meč.
„Vezměte si zbraně. Musíme bojovat,“ nařídila hrůzou ztuhlým vesničanům. Mělo to obdivuhodný účinek. Lidé se rozběhli do domů a vybíhali ven ozbrojeni všemožnými i nemožnými zbraněmi, jaké si jen lze představit.
„Ženy a děti do domů! Ozbrojte se. Jestli nás kacíři porazí, tak své děti a sami sebe raději zabijte. Věřte mi, bude to tak lepší,“ objížděl vesničany Vilém a jizva na čele mu zrudla. Náhle obrátil koně a docválal až k Jaapovi. Přitom se otočil na Tormunda.
„Zajisti obranu. Něco vymysli. Nesmí se přes nás dostat.“
Zastavil koně a zvířil oblak prachu.“Nastává okamžik pravdy. Budeš proti nim bojovat a dokážeš svou věrnost králi?“
„Nejsem už věrný nikomu, jen sám sobě a svým přátelům. Budu bojovat, ale ne pro krále. Proto abych si zachránil holou kůži.“
„Já taky,“ zaryčel trpaslík.
„I já,“ vykřikla dívka a její znetvořená tvář se stáhla do ošklivého šklebu, který nevěstil nic dobrého.
„I to je odpověď,“ řekl po chvíli Vilém a přesekl Jaapovi lana, která ho poutala. Tulák padl na kolena, pomalu se zvedl a protáhl si ruce a nohy, které mu mezitím zdřevěněly.
„Po bitvě se uvidí co dál. Teď si sežeňte zbraně a nikoho nešetřete. Ty se radši schovej děvenko,“ nařídil rytíř. Dívka si odplivla do písku.
„Já se ochráním sama,“ řekla a odběhla pryč. Rytíř jen pokýval hlavou. Přiběhl k němu sotva šestnáctiletý chlapec.
„Mám ti vyřídit, pane, že tu budou co nevidět.“
Vilém kopl koně do slabin a vyrazil k okraji vesnice. Jaap se rozhlédl. Žemle stál vedle něj a mumlal si pro sebe.“Z louže pod okap. Ale je to pořád lepší než stát u kůlu. Kde je má sekera?“
Rozběhl se ke starostovu domu a zmizel vevnitř. Za okamžik se vynořil, na sobě měl dlouhou kroužkovou košili, která mu sahala až po kolena a na níž spočíval jeho dlouhý vous, v jedné ruce svíral obrovskou bradatici s dlouhým nebezpečným bodcem a v druhé ruce táhl starostu, který se svíjel jako žížala. Mrštil s ním do prachu a nakopl ho.
„Vezmi si zbraň, ty špinavá ropucho. Budeš stát v bitvě hned vedle mě. Jestli se pokusíš utéct, tak ti rozpoltím lebku,“ zařval na něj a poplácal ostří sekery.
Kovář se přitočil k Jaapovi a houkl na něj.
„Pojď se mnou, pane. Něco pro tebe mám.“
Vedl jej do svého domu. Cestou míjeli spěchající lidi, kteří klopýtali a oči měli vytřeštěné hrůzou. Kacíři si vybudovali za těch několik let, co řádili, slušnou pověst. Jaap vešel do domu, který páchl kovem a spáleninou. Prošel za kovářem dlouhou předsíní, v níž se nacházela kuchyně a velká postel a také stůl a pár židlí. Zařízení bylo velmi skromné. O kus dál byla samotná kovárna. Velká pec ještě žhnula, horko bylo k zalknutí, ale kovář byl zjevně zvyklý. Jaap se obratně vyhýbal všelijakým nástrojům poházeným po zemi a visícím na zdech. Kovář ho zavedl až za plentu, která skrývala další místnost, kde Jaap ztratil dech. V přítmí se blýskala ocel a vytvářela jednolitý kus obrovitého zrcadla. Jaap ještě nikdy neviděl tolik zbraní, zbrojí, helmic a štítů pohromadě.
„Vyber si. Co chceš je tvoje,“ řekl kovář.“Umíš s tím jistě zacházet.“
„Proč něco z toho nedáš svým lidem?“ podivil se Tulák. Kovář jen zavrtěl starou hlavou.
„Ne. Stejně nikdy nedrželi v ruce meč. S kosou nebo sekerou jim to půjde daleko lépe.“
Jaap se pustil do prohlížení zbraní. Když se po chvíli otočil, aby kováře pochválil za jeho práci, ten byl pryč. Z venku slyšel Jaap hučení a výkřiky.
„Nejvyšší čas, abych si něco vzal a pustil se do toho,“ zamumlal si pro sebe. Strhl ze zdi kroužkovou košili a oblékl si ji. Bylo tady sice i brnění, nádherná práce, celé emailované a zdobené, ale neměl čas si jej na sebe navléct. Košile musela stačit. Opásal se širokým opaskem a do pochvy u pasu vetknul dýku s dlouhým ostřím. Pak si prohlédl jeden z mečů. Nebyl nijak zvlášť výjimečný, ale byl výborně vyvážený a seděl v dlani lépe než jeho předchozí zbraň. Mistrovská práce. Ocel byla mnohokrát přehnutá a znovu zakalená, aby získala tvrdost. Chystal se vyběhnout z místnosti, když si povšiml kuše a svazku šípů. Sebral oboje a rychle natáhl kuš a vložil do ní šipku. Pak vyšel ven do pekla boje.
Vilém se zuřivě ohnal po kacíři na černém koni, ale chybil a vlastní úder jej vyvedl z rovnováhy.
„Bijte je. Kupředu!“ hulákal a máchal kolem sebe. Projeli kolem něj dva kacíři a vrhli se za jeho záda. To nevypadá dobře, pomyslel si. Jestli se probijí naší linií, tak to bude konec. Kacířů bylo přes dvacet, tudíž méně než obránců, ale byli to bojem zkalení válečníci a navíc celkem slušně vyzbrojení. Na Viléma se vrhlo vousaté chlapisko. Rytíř odrazil jeho zbraň štítem a opětoval seknutí. Těžký meč o cosi zavadil, ale kůň odnesl nepřítele pryč. Zleva se ozvalo tak hrůzné zaječení, že Vilém se na tam na okamžik podíval. Jeden kacíř se potácel v plamenech a bušil pěstmi do všech stran. To je ta čarodějka, uvědomil si Vilém a chmurně se usmál. Skutečně se o sebe uměla postarat. Rytíř postavil koně na zadní a jeho okovaná kopyta srazila na zem kacíře, který se snažil oři rozpárat břicho.
„Prorazili! Viléme!“
Vilém de Harogay, již pátý rytíř v řadě slavného rodu z Dolních Zahrad, otočil koně a chtěl jej pobídnout. Dva kacíři se probili přes zeď mečů, seker a kos a chystali se vtrhnout do vesnice. Borek, jehož zbroj byla zbrocená krví, se právě potýkal s kacířem na meče a nemohl zasáhnout. Vilém zahlédl, jak zpoza domů vyšel nějaký muž s dlouhými vlasy a zamířil kuši. Vzápětí se první kacíř skácel z koně s šípem v oku.
„Uuuááá,“ zařval Vilém, když zjistil, že je to Jaap. Jako vzteklý pes se vrhl zpět do bitvy.
Žemle Bukvajský srazil kacíře a opřel se nohou o jeho tělo, aby vyrval sekeru, která uvízla hluboko v žebrech. Dlouhé vousy měl zmáčené krví a jeho podlité oči z něj dělaly tak strašlivý zjev, že se mu nepřátelé zdaleka vyhýbali. Mohl si je vybírat sám dle libosti. Vytrhl bradatici a poohlédl se po novém soupeři. Celé bojiště bylo zmatené, vesničané se od sebe odtrhli a kacíři je pobíjeli jak zvěř. Jen kovář odolával, strašlivě se oháněl bojovým kladivem, rozrážel lebky a drtil končetiny, změnil se v boha války, stojícího nad mrtvolou své ženy. Jeden z rytířů padl a druzí dva se nejistě kolébali v sedlech. Žemle zaryčel a rozběhl se do největšího shluku bojovníků. Zleva zahlédl nějaký pohyb, zarazil se a rozmáchl se, ale nepřítel v poslední chvíli padl k zemi a čepel jeho meče těsně minula trpaslíka, který by byl jinak jistým synem smrti. V zádech měl mrtvý vypálenou velkou díru. Žemle mávl na čarodějku, která opisovala rukama velké kruhy a sbírala další energii. Padla na kolena a zhroutila se obličejem k zemi. Ze zad jí trčel dřík šípu. Žemle strašlivě zařval bojovým jekem svého klanu, na několik vteřin zadržel dech, koncentroval se a vzápětí se změnil v ničivého berserkra. Vpadl mezi překvapené nepřátelé a začal rozdávat smrt.
Jaap skočil do sedla ukořistěného koně a rozsekl hrdlo nějakému kacíři, který se zrovna zvedal ze země. Chlap zachroptěl a zhroutil se.
„Viléme, doprava!“ zařval Jaap. Vpravo se soustředily největší síly kacířů a snažily se rozbít poslední obranu vesničanů. Vilém de Harogay se prohnal kolem něj, z břicha mu trčelo kopí, ale vysoká rozsocha sedla jej udržela na koni. Rytíř zařval a střetl se z některým z nepřátel. Jaap pobídl koně a vydal se za ním, mávaje přitom mečem. Vesničan s čapkou na hlavě právě rozsekl kosou čelo vysokému muži se stopami po neštovicích. Vzápětí padl k zemi s kopím v zádech. Jaap sťal obratně jeho vraha, síla úderu mu málem vyrazila zbraň z ruky. Do očí mu stékal pot, vlasy se mu lepily po celém obličeji. Svět se změnil v jedinou věc - chtěl přežít. Sekal na všechny strany, vedle sebe zaslechl zuřivý pokřik, ohnal se a rozsekl hlavu vesničanovi. To se v bitvě stává. Přes mlhu zahlédl, že bojuje již jen několik válečníků. Pokusil se bodnout muže na koni před sebou, avšak jeho hrot sjel po kroužkové košili. Něco ho srazilo z koně. Celé jeho tělo bylo jediná velká bolest, která se stále zmenšovala, až odešla úplně.
Otevřel oči a olízl si vysušené rty. Kolem vládlo podivné ticho. Nadzvedl se na loktech a zašátral po nějaké zbrani. Viděl však dost válečných polí, aby si uvědomil, že zbraně nebude třeba. Ze svého úhlu pohledu viděl jen těla a v nich zabodané meče, šípy a kopí. Opatrně si sedl a prohmatal si všechny končetiny. Pak se rozhlédl. Zkáza zavládla všude. Z ohořelých trosek vesnice dosud stoupal dým, prodchnutý nechutným pachem spálených těl. Jaap si uvědomil, kdo se schovával v domech a závratí a znechucením se mu obrátil žaludek. Začal zvracet na mrtvolu vedle sebe. Vyzvrátil celý obsah svého žaludku na mrtvého starostu, který měl vytřeštěné oči a vyplazený jazyk měl úplně promodralý. Jaap vstal, roztřesené nohy ho ještě příliš neposlouchaly. Sehnul se k jedné mrtvole, urval z její tuniky kus látky a ovázal si dlouhý šrám na levé paži. Malých pohmožděnin a šrámů měl bezpočet, ale ty nebyly nebezpečné. Jal se procházet bojištěm. Vzal meč a klopýtal mezi mrtvolami. Musel padnout v té největší řeži, protože kolem místa, kde ležel, padlo dobrých dvacet bojovníků.
„Uuugghh,“ zasténal někdo. Jaap se k němu sklonil. Hromotluk i v okamžiku smrti svíral své vidle. Celý jeho obličej byl pokrytý škraloupem krve. Zachrčel a zmlknul. Jaap se odvrátil, tomu nebylo pomoci. Ohnal se mečem po bandě vran, které se začínaly slétat na místo hostiny. Musel se opřít o meč, aby neupadl. Zahlédl povědomý kus látky a vydal se k tomu místu. Uprostřed pole někdo vykopal mohylu a pohřbil tam čarodějku. Cár z jejího oblečení visel na dlouhé tyči, na které byl z trávy upletený kruh připomínající znak boha Rigbalda.
„Kdo?“ zachroptěl Jaap a prohledal pohledem krajinu kolem sebe. V dálce viděl malou postavičku. Prošel celé bojiště. Vilém de Harogay zemřel statečně, kolem něj se vršila kupa nepřátel. Museli ho ubít jako krysy psa. Také Tormund se činil, jeho mohutné tělo bylo zkrouceno pod zprohýbaným brněním. Mladý Borek zemřel zákeřně, někdo ho zezadu bodl nožem mezi žebra. Přímo uprostřed pole se svalil kovář, zemřel vedle své ženy. Starý muž držel v jedné ruce kladivo a druhou objal svou ženu a propletl své prsty s jejími. Na obličeji jakoby se mu usídlil šťastný úsměv. Jaap obešel celou vesnici, ale nikde nenašel žádné stopy, kromě jedněch, které udělal ten, kdo pohřbil čarodějku a mířil přes pláň na východ. Pár stop také udělali koně, kteří se roztroušeně popásali na trávě. Zbylo jich jen pět, ostatní padli v boji. Jaap zaklel. Zase nezůstal nikdo, kdo by očistil jeho jméno. Ti, kdož věděli, padli v této bitvě. Znovu byl psancem, po jehož hlavě šli jak někteří kacíři, tak král a jeho poddaní. Jaap chytil dva koně, vyhoupl se do sedla jednoho z nich a vyrazil za tajemným chodcem.
„Trpaslíku!“
„Věděl jsem, že jsi to ty,“ zabručel Žemle, který kráčel svižně a vůbec nevypadal, že by prošel nějakou bitvou. Jen ve vousech mu zůstalo trochu sražené krve, která nešla smýt.
„Kam jdeš?“
„Co je ti do toho?“
„Jsi nějaký uražený, ne? Jen říkám, že ve dvou se cestuje lépe.“
„Mířím na Zelené pláně.“
„Chceš se přidat k tamnějším trpaslíkům?“
Na Zelených pláních žilo několik velkých rodů trpaslíků, které odešly před věky z Trpasličí říše a usadili se ve velkých hvozdech, které byly protkány skalami a podzemními slujemi.
„Ano. Kam jdeš ty?“
„Máme stejnou cestu.“
Trpaslík se zeširoka usmál. „Nechceš zůstat ve své zemi, Jaape z Greenwaldu? Chránit její čest vlastním tělem?“
Potutelně se zachechtal. Znělo to skoro posměšně.
„Nic mě tu už netáhne. Nebudu žít celý život jako psanec. Půjdu tam, kde mě neznají a vezmou mě jako sobě rovného.“
„Tak to máme stejný cíl. Já se nemůžu vrátit do své říše a i tady mi hoří koudel pod prdelí. Dej mi toho koně.“
Trpaslík se vyškrábal do sedla a hlasitě přitom nadával na zvíře. Oba psanci vyrazili na východ.
