Sedím na dně jámy… Nebo spíš ležím… Snažím se vstát, ale moc to nejde. Co mi to nalili ti hnusní skřeti do krku…?! Už je to lepší, mé tělo přestává být ochrnuté a v hlavě se mi začínají honit myšlenky - kde to jsem a co se to vlastně stalo….?
Snažím se kolem sebe pořádně rozhlédnout, ale všude je tma… Ne, nejsem slepá, vždyť tu probleskává svit hvězd a měsíce, je jen noc. Aspoň, že tak. Můžu se už hýbat, ale mám úplně roztrhané šaty. Moje kožená vesta je pryč, meč a luk taky… Jen nůž skrytý v botě naštěstí nenašli. Ale může mi být tady vůbec k něčemu užitečný? A kde jen jsou všichni ostatní? Mrtví…? Musím si vzpomenout, jak to všechno bylo…
Toho dne ráno jsem se vydala s bratry a několika jejich přáteli na lov. Slyšeli jsme o skřetích oddílech venku, ale nebáli jsme se. Earon z Teleri chtěl, abych šla s nimi. Ví, jak mám lovy ráda, i když dívky většinou lovit nejezdí. A také jsem věděla už dávno, že ke mně cítí něco silnějšího, než jen přátelství.Vyjeli jsme tedy a ze začátku se nám velmi dařilo. Jezdila jsem po lese s Earonem a štěstí nám přálo. Najednou jsme uslyšeli hlasy. Velmi hrubé hlasy mluvící nějakou temnou řečí. Bylo nám to hned jasné. Skřeti z Angbandu. Rozjeli jsme se za mými bratry tak rychle, jak se jen dalo, ale tiše, aby nás skiriti nezaslechli. Randal i ostatní byli naštěstí nedaleko, takže jsme byli hned u nich. Řekli jsme jim, co se tam skrývá a Randal hned rozhodl, že se vrátíme. „Myslím, že bychom to měli vzít oklikou, jinak narazíme přímo do nich,“ řekl Earon. „Ano, Earon má pravdu,“ přidala jsem se já. Jeli jsme tedy delší, ale snad bezpečnější cestou domů. Mysleli jsme, že tam za chvíli dorazíme, ale pořádně jsme se pletli…
Uslyšeli jsme další skřetí hlasy, tentokrát jich bylo daleko víc. Zastavili jsme a poslouchali. Byli všude kolem nás! Nevěděli jsme kam zmizet, tak jsme tasili zbraně a čekali. Vtom si nás jeden skirit konečně všiml. Z jeho hrdla se ozval strašný skřek a na to si nás začali všímat další a další skřeti… Byli jich desítky, za chvíli snad dvě stovky! Nás jen 15… Začali nás obkličovat. Nebyla šance se ubránit. My jsme se však nechtěli vzdát bez boje. To nikdy. Morgoth tuto válku vyhrát nesmí a i kdybychom mu měli uškodit zabitím jen pár skřetů, uděláme to, přestože položíme život… Takové myšlenky se nám honily hlavou… Rozběhli jsme se s křikem proti nim. Oni něco takového vůbec nečekali - měli nás přeci v hrsti. Pobili jsme jich pár desítek, ale oni se rychle vzpamatovali a útok opětovali. Zabili pár našich přátel a dva mé bratry. Nejmladšího Mandila a Maentila. Když jsme to viděli, začali jsem se bít jako nikdy předtím. Naší rukou padlo mnoho skřetů… Ale zbylo nás už jen sedm. Přicházely další oddíly skiritů a nám bylo jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Vtom mě někdo praštil silně do hlavy a já omdlela. Poslední co jsem viděla bylo, že skřeti chytají a svazují mé bratry a přátele a odvádějí je pryč. Zahlédla jsem vyděšený pohled Earona, myslel, že jsem mrtvá.
Naštěstí jsem mrtvá nebyla a probudila jsem se v této jámě. Můžu vůbec říct „naštěstí“? Kdoví, co mě tu ještě čeká? Co mají se mnou v plánu? Nebo mě jen chtějí umučit hlady? Je tu jen jedna velká temná pevnost – Angband. Sice velmi daleko od mého domova, ale kde jinde bych mohla být? Jsem-li ale v ní, nemám šanci na únik. Odtamtud se ještě skoro nikdo nedostal!
„Musím prozkoumat stěny. Třeba mi něco pomůže vymyslet plán,“ myslela jsem si. Nic… Stěny jsou úplně holé, museli mě sem hodit se shora. Nejspíš mi dali napít svého dryáku, jinak nevím, jak bych přežila.
Nemůžu nic dělat. Snad jen čekat a doufat. Doufat, že to ještě někdo přežil a že mě může zachránit.
Začala jsme zpívat. Ani nevím proč, ale věděla jsem, že je to to nejlepší, co můžu udělat. Zpívala jsem píseň o Berenovi a Lúthien, kteří unikli samotnému Morgothovi. K jejich činům a odvaze chovám nejhlubší úctu a obdiv. Dokázat tak něco takového…
Přestala jsem zpívat a najednou jsem uslyšela vysoko nad sebou zapraskání větviček a jakoby někoho mluvit. Myslela jsem si, že to není možné. Ale znovu. Začala jsem pozorně naslouchat a ten hlas jsem poznala. Earon!
„Nimwen! Slyšíš mě? Jsi v pořádku?“ptal se.
„Ano, jsem to já! Jak jsi mě našel?“
„To tvůj zpěv mě přivedl k tobě. Hodím ti provaz, musíš po něm vyšplhat. Zvládneš to?“
„Snad ano, Earone. Nevím, jestli mám dost sil, ale pokusím se“.
Hodil mi provaz a já po něm pomalu šplhala nahoru. Šlo to těžce, ale nakonec se mi to podařilo. Vyškrábala jsem se nahoru a Earon mi pomohl vstát. Provaz hodil dolů do jámy, chytil mě za ruku a běželi jsme pryč.
„Moc ti děkuji za záchranu. Jak jsi se sem dostal? A kde jsi vzal to lano?“
„To je v pořádku, přece bych tě nenechal na pospas těm odporným orcor. Utekl jsem jim dřív, než mě stačili svázat. Lano jsem sebral jedné hlídce, která byla poblíž. Jeden skřet spal a druhého jsem zabil. Pak jsem hned běžel hledat tě.“
„A co mí bratři? Žijí?“
„Ne, všichni zemřeli.“
„To je strašné!“
„Ano, ale musíme běžet… Rychle! Pospěš!“ řekl a táhnul mě pryč.
Earon je určitě hrdina… Jak to jen všechno dokázal? Ano, dobrá otázka… JAK to mohl všechno dokázat? Byly tam stovky skřetů a on jim uprchl? Někde v okolí byla hlídka, která by čítala jen 2 skirity, nepřidala se k ostatním, když s námi bojovali a ještě k tomu jeden spal?! To snad není možné… A Earon se dostal do obrovské pevnosti Angband nepozorován a jen tak bez problémů mě vysvobodil? Ne… To opravdu není možné…
Podívala jsem se na Earona. On pohlédl na mě a já to poprvé uviděla. Takový podivný záblesk v jeho očích. To nebyl můj starý přítel Earon… Co se s ním stalo za ta léta, co jezdil po kraji a honil Morgothovy skřety..?
„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala jsem se ho.
„Neboj, Nimwen, znám cestu. Jdeme do bezpečí…“ řekl, ale jeho hlas byl velmi chladný.
„Pusť mě..“
„Ne, má drahá Nimwen. Tebe nepustím… Můj Pán má s tebou jiné plány… A pak budeš jen moje…“ V jeho očích se rozhořel oheň šílenství a já si přála raději zůstat v té jámě v Angbandu. Nesnažila jsem se mu vytrhnout. Věděla jsem, že by to všechno bylo jen horší. On se spřáhl s Temnou stranou! Se skřety! Snad se samotným Temným pánem… To je můj konec…
Šli jsme dlouho. Přišel den a zase noc. Byla jsem velmi unavená, ale musela jsem jít . Byl tu další den a my šli stále dál. Když se začalo smrákat, dostali jsme se na mýtinu. Vůbec jsem nevěděla, kde jsme, ale to místo bylo nějak zlé a chladné. Na druhé straně bylo… Co to vlastně bylo? Nějaká pevnost, celá černá, nebyla moc vidět v tom šeru. Něčí temné sídlo. Ale čí?
Došli jsme až k jejím branám. Ty se potichu otevřely a On vyšel. Nejstrašnější služebník Morgothův – Sauron.
Byl to snad nejstrašnější okamžik v mém životě. Taková hrůza a strach z něj čišely. Nevěděla jsem co dělat. Ono se vlastně nedalo nic dělat. Stála jsme proti jedné z nejhorších bytostí v celé Ardě. Byl celý černý. Tmavý plášť, černá kápě přes obličej. Obrovský a strašný. I Earon vypadal překvapeně, když na něj pohlédl.
„Můj pane,“ řekl, „tady ji máš. Jak sis přál.“
„Děkuji ti můj věrný služebníku“, řekl On. „Neboj odměním se ti za tvou zradu.“ Pozvedl těžkou sekyru, kterou do té doby svíral v ruce a vší silou ji hodil po Earonovi. Ten na místě padl mrtev. „Tak takhle se odvděčuje zlo svým služebníkům,“ pomyslela jsem si. Skoro mi mého starého přítele bylo líto. Po tom všem, co jsme spolu prožili…
Nechtěla jsem dát najevo svůj strach. Když zemřu, ať s hrdostí. Jeho oči nebyly vidět, ale cítila jsem jak mě provrtávají. Jako by něco hledaly. Nebo se snažily z mých myšlenek něco vyčíst. Musel cítit můj strach, ale nic neříkal. Jen tam tak stál proti mně a sledoval mě.
Po chvíli začal svým strašným temným hlasem: „Víš vůbec, ty děcko, proč jsem si tě nechal přivést?“
Mlčela jsem. Ale opravdu jsem to nevěděla. Co by mohl chtít po MNĚ?
„Cožpak nevíš, ty malá elfko, jaký to nůž máš vlastně u sebe…?“
Teď jsem si vzpomněla na tu poslední zbraň, co mi nechali skřeti… Ale k čemu by mu byl ten sice hezký, ale zlomený nůž? Vždyť je to jen dárek od mých příbuzných.
„Když ti dva… člověk s elfkou… přepadli mého Pána v jeho pevnosti,“ pokračoval, „právě tímto nožem vyřízli jeden ze silmarillů z Jeho koruny. Ten nůž má pro mě velkou cenu… Okamžitě mi ho dej! Nedáš-li dobrovolně, vezmu si ho sám… Nemáš šanci mi uniknout“, řekl strašlivým, ale vyrovnaným hlasem a já na okamžik cítila, že musím udělat, co mi říká. Ale jen na okamžik. Pak jsem si začal zase všechno uvědomovat…
Vždyť já šanci měla! Malou, ale přece… Teď, když jsem zjistila, jaký poklad s sebou nosím. Samotný Angrist… Jak to, že nezůstal ležet před Morgothovým trůnem? Jak se jen dostal až ke mně? Ale to teď není důležité.. Teď musím jednat!
Uvědomovala jsem si, že kdyby ho získal, mohl by s jeho pomocí terorizovat jak elfy, tak lidi. Když by temná strana získala tento předmět, pak už by jí nestálo v cestě nic… Mohla by si vzít co by chtěla a kdy by chtěla. A to se nesmí stát. Přichází čas toho „děcka“, jak mě nazval Sauron. Snad to vyjde…
Ničeho jsem se už nebála. Vždyť už jsem neměla ani co ztratit. Jak nejrychleji jsem mohla, vytáhla jsem z boty nůž a sekla ho vší silou do obličeje. On se jen zapotácel a já utíkala, seč mi síly stačily. Za sebou jsem slyšela hrozný křik a kolem uší mi začaly svištět šípy… Běžela jsem dál, neměla jsem se ani kam schovat. Zem byla nerovná, asi od kol těžkých vozů, co tudy jezdily do pevnosti. Stále jsem zakopávala, ale vstávala a utíkala dál. Až najednou jeden šíp našel cíl a zabodl se mi do ruky. Já jen zakřičela a spadla k zemi. „Do lesa to je jen pár kroků! To už zvládnu…“ Zůstala jsem v trávě a snažila se plazit po zemi i s postřelenou rukou. Šlo to těžko, ale za chvíli jsem už byla na kraji lesa. Věděla jsem, že musím dál, že to tu určitě brzy prozkoumají. Ale neměla jsem sílu. Šíp proletěl skrz a já se ani nepokoušela ho vytáhnout. Pomalu jsem omdlela.
Probudila jsem se v nějaké temné jeskyni a vůbec netušila, co se mohlo stát… Chytili mě skřeti? Nebo mě snad někdo zachránil?
Odpověď na mé otázky přišla záhy… Byl to vysoký tmavovlasý elf. Nikdy jsem ho neviděla a nevěděla, co od něj čekat. „Třeba je to jen další ze Sauronových sluhů,“ říkala jsem si.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se tiše.
„Mé jméno je Aernil. Nemusíš se mě bát. Byl jsem členem družiny krále Fingona. Před pár dny nás za spánku přepadli orcor a pobili všechny mé druhy. Naštěstí jsem jim utekl. Máš štěstí, že jsem tě našel, jinak by tě asi také zabili.“
„Děkuji ti…. Jsem Nimwen z Doriathu -“
„-Nech si zatím svá tajemství, povíš mi je, až přijde čas. Teď se musíš hlavně uzdravit. Ránu jsem ošetřil, ale ty potřebuješ nyní ještě spát.“
Přikryl mi oči dlaněmi a já usnula.
Když jsem se vzbudila, bylo mi už podstatně lépe. Aernil nikde nebyl, tak jsem vstala a chtěla se trochu rozhlédnout, kde to vlastně jsem. Vyšla jsem před jeskyni a zjistila, že je poledne. Uvědomila jsem si, jaký mám hlad a doufala, že se Aernil brzo objeví. Za chvíli opravdu přišel a v ruce nesl dva právě ulovené zajíce. Opekl je na ohni a já se konečně najedla….
„Kde to vlastně jsme, Aernile?“ chtěla jsem vědět.
„Tuhle jeskyni jsem objevil, když jsem utíkal před orcor. Není moc daleko od pevnosti, ale skřeti sem nikdy nechodí. Bojí se něčeho ve zdejších lesích.-“
„-Takže ty víš o… pevnosti?“
„Samozřejmě, našel jsem tě přeci poblíž ní. Je plná skřetů, tak obrovskou skřetí sílu by nikdo v těchto lesích nečekal. Až se uzdravíš, musíme každého varovat!“
„Vždyť já už jsme v pořádku-“
„-Ne… ještě tu počkáme.“
Vrátila jsme se tedy do jeskyně a uvažovala o Aernilových slovech. Měl pravdu – pokud tato armáda zaútočí na nic netušící Středozem, zemře plno nevinných lidí, elfů, trpaslíků i ostatních národů. Musíme je varovat. Tito skiriti mají ohromnou sílu a navíc skvělého vůdce – Saurona.
Za chvíli přišel i Aernil.
„Měla bych ti říct, jak jsme se sem vlastně dostala-“ začala jsem, ale přerušil mě.
„Ještě ne. Neunavuj se zbytečně, času je dost.“
Dalšího dne, když jsem se probudila, Aernil opět nikde nebyl. Už jsem se začínala bát, jestli se mu něco nestalo, ale za chvíli byl zpátky - i se snídaní. Po snídani znovu odešel a většinu dne jsme se neviděli. Já měla zatím čas procházet se kolem jeskyně a přemýšlet. Přemýšlet o Aernilovi. Začal mě velmi zajímat. Byl velmi tajemný a samotářský. Vypadalo to, že prošel nějakým velkým utrpením. Chtěla jsem vědět, co se mu přihodilo. Musela jsem to vědět. Zachránil mi život a já…. mu za to byla neskonale vděčná.
Když pozdě večer přišel a začal opékat maso, které s sebou přinesl, konečně jsem se k tomu odhodlala. Potřebovala jsem znát odpovědi na své otázky tak jsem sama začala.
„Chtěla bych ti říct, jak jsem se sem vlastně dostala, Aernile. Neříkej, že je času dost, protože není. Brzo se musíme vydat na cestu a varovat všechny v okolí, jak jsi řekl.“
Pohlédl na mě, a já se také podívala do jeho očí, do jeho tmavých, hlubokých očí. Začínala jsem cítit, že je to víc než jen vděk, co k němu cítím. Na chvíli jsem se zarazila, ale pak pokračovala. Vyprávěla jsem mu celý svůj příběh od chvíle, kdy jsem se vydala na lov s bratry, až do okamžiku, kdy mě našel. Celou tu dobu ze mě nespustil oči, a vypadal velmi překvapen.
„Jsi velmi mladá,“ řekl, „a už jsi se postavila samotnému Sauronovi. To se ve tvém věku snad ještě nikomu nepodařilo. A pokud ano, už nám o tom nepoví. Jsi opravdu statečná a musím říct, že jsem tě podceňoval. Omlouvám se ti. Asi bys chtěla slyšet i můj příběh, ale není tak dobrodružný jako tvůj, jen je daleko smutnější. Opravdu chceš, abych ti ho vyprávěl?“
„Ano, chtěla bych ho znát“, odpověděla jsem na to.
„Tak dobře tedy…“, začal a z jeho očí zmizela všechna jiskra. „Měl jsem ženu-… Ano, měl…“, dodal, když uviděl můj překvapený výraz. „Měla modré oči a zlaté vlasy Vanyar, byla totiž jednou z nich. Vydala se se mnou na dalekou pouť za králem Fingolfinem z Valinoru do Středozemě a nakonec jsme se sem opravdu dostali. Přešli jsme Helcaraxë a konečně spatřili očekávaný Endor. Jenže jednoho dne přepadli náš tábor skřeti. Bylo nás jen málo a nemohli jsme se moc bránit. Nechali nás jít, ale odtáhli naše ženy. Hledal jsem ji, mou Aranel, ale už nikdy nenalezl. Dostaly se mi jen zprávy, že ji spolu s ostatními umučili kdesi v jamách Angbandu…“
Podívala jsem se na Aernila, jestli pro ni pláče, ale jeho oči byly naprosto suché. Vypadal, že mu už žádné slzy nezbyly.
Chvíli bylo ticho, ale pak pokračoval: „Potom jsem stále bloudil po lesích a myslel na ni, když mě konečně spatřila jedna z družin krále Fingona. Mí staří přátelé mě poznali a já se k nim nakonec přidal, po ničem jsem už netoužil. Pak nás jedné noci přepadli orcor a všechny povraždili, jen já jediný přežil. Znovu jsem bloudil po lesích, ale nyní jsem byl pevně rozhodnut – bojovat proti temné straně až do smrti. A potom jsem tě našel.“
Skončil a chvíli bylo naprosté ticho. Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Vždyť si toho tolik protrpěl a teď své vzpomínky musel kvůli mně ještě oživit. Pozorovala jsem jak se dívá do dohasínajících plamenů ohně. V tu chvíli mi bylo jasné, že můj osud bude spjat s tím jeho až do konce mého života. Ať už přijde dříve, či později.
Aernil ke mně vzhlédl a řekl jen: „Mára lómë…“ Lehl si u ohně a za chvíli usnul. Ještě chvíli jsem tam seděla a dívala se na něj. Za chvíli oheň dohořel a já si lehla vedle mého zachránce. Nemohla jsem usnout. Stále jsem myslela na to, co mi řekl a v tom šeru ho pozorovala. Ani nevím jak dlouho to mohlo trvat… Netuším proč jsem to udělala, ale.. políbila jsem ho…
Když jsem se ráno probudila, Aernil opět nikde… nejdřív jsem si s tím nedělala těžkou hlavu a klidně jsem vyšla před jeskyni. Ale tam jsem najednou uslyšela kdesi pod kopcem údery mečů.
„Aernile…!“ Okamžitě jsem se rozběhla z kopce dolů a tam opravdu ležel…. V kaluži krve… Své krve…
„Ne! To se nesmí stát! Jsi v pořádku?!“ třásla jsem s ním. Pak jsem si všimla, že ještě žije. Odtáhla jsem ho na bezpečnější místo – k dolíku v zemi schovanému ve křoví. Okamžitě jsem se rozběhla pryč, hledala jsem nějaký potok. A opravdu tam byl. Nabrala jsem vody do dlaní co se dalo a rány mu vymyla a obvázala pruhy látky z mé sukně. Nemohla jsem dopustit, aby jediný můj blízký… elf, kterého jsem…milovala… teď zemřel.
Najednou se začaly ozývat drsné hlasy všude kolem nás. Křičeli. Šli na lov... Dobít svoji kořist… zabít mou lásku….
Ale to se nesmělo stát… ne.. teď ne…! Podařilo se mi vytasit Aernilův meč, ale bylo jich na mě moc. „Musíš přežít… Teď nezemřeš!“ volala jsem na Aernila a dodávala si tak odvahy. Skiriti se se mnou nechtěli zahazovat, odrazili mě a zase rychle utekli. Stačilo jim vidět, co dokázali. Vyslali za námi už jen pár šípů. Ale i to stačilo. Aernil… byl smrtelně raněn.
Jenže za chvíli bylo slyšet blížící se další tlupu.
Aernil se snažil promluvit, ale já ho zarazila: „Odpočívej, budeš v pořádku, jen ti vytáhnu šíp z rány-“
„Ne… zemřu… a ty to… víš…“ řekl pomalu.
„Ty nesmíš zemřít!“ křičela jsem se slzami v očích.
„Musíš se zachránit… teď běž… má… sestro…“
Sestro? Byla jsem pro něj jako sestra… Omámeně jsem vstala.
„Nemůžeš… pro mě nic… udělat. Běž! Tak běž!“
Naposledy jsem se na něj podívala. Na někoho, koho jsem milovala a kdo mě měl rád jako svou sestru. Na někoho, kdo umíral.
„Běž…“ řekl naposled a já viděla, že pláče….
Byl to snad ten nejhorší okamžik v mém životě. Utíkala jsem a ani nevěděla kam. Naprosto bezmyšlenkovitě… ne.. jedna myšlenka tu stále byla… myšlenka na to, že právě někde umírá má jediná láska.. Aernile…!
Chtěla jsem se otočit a běžet zpátky, za ním. Ale mé vlastní tělo mě neposlouchalo…. Má cesta mířila stále dopředu. Když už jsem nemohla, zastavila jsem u jednoho stromu a svezla se po jeho kůře k zemi… Do teď jsem se držela, ale právě pohár přetekl. Uvědomila jsem si konečně, co se to vlastně stalo. Aernil byl mrtvý. Slzy mi tekly po celém obličeji. Snažila jsem se je zadržet, ale nešlo to.. Nemohla jsem přestat plakat. Prostě ne. Přitiskla jsem se ke kmeni stromu a plakala dál.
Jak dlouho to jen mohlo trvat? Otevřela jsem oči a zjistila, že už je temná noc. A došla mi další věc. Jsem v neznámém lese, v noci a naprosto neozbrojená. Vlastně ne.. Měla jsem Angrist a … ano… teď jsem si všimla Aernilova meče po mém boku.. Znovu se mě začaly zmocňovat slzy, ale já teď nemohla podlehnout. Musela jsem být statečná. Varovat všechny národy o Sauronově hrozbě a vypořádat se s vlastním životem.. Nebo možná brzo i smrtí.. Vždyť co mohl přichystat další den…? Klidně jsem mohla zemřít.
Ráno po probuzení zaslechla Nimwen šramot kolem sebe. Stála nad ní obrovská tlupa skřetů. Neměla šanci se zachránit, ale přesto do boje dala všechno. Svou lásku ke svým ztraceným bratrům, svůj stesk za ohroženou Středozem, a hlavně svou lásku k Aernilovi. Elfovi, kterého milovala z celého srdce, přestože ho znala tak krátce. V jejím posledním boji bylo něco, s čím se skiriti doposud nesetkali. City mladé dívky, která chtěla v životě vykonat ještě tolik dobrého a sám život jí všechno vzal.
Mnoho jich padlo její rukou, ale nakonec ji porazili, zabili a nechali ji ležet tam v lese. Sebrali jí Aernilův meč i Angrist, který se konečně dostal do spárů temné moci. Sauron, tímto motivován, začal vymýšlet nové plány na pomoc svému pánu – Morgothovi. Středozem začala být ohrožena víc než kdy předtím. Nyní už nebylo jasné, jestli bude zlo ještě někdy poraženo.
Tak skončil příběh rozhodně ne nejméně statečné dívky starých časů. Mohla odvrátit stín stahující se nad Středozemí, ale nebylo jí to souzeno. Snad mocnosti Západu pochopí, že je třeba pomoci těmto dobrým elfům, lidem nebo trpaslíkům, kteří se snaží bojovat proti zlu, které nezpůsobili. Nepochopí-li, mé poselstvo pro ně bylo zbytečné stejně jako smrt mladé Nimwen.
