Zatímco v Haisoně se všem pěnila krev při pohledu na ty spousty garvotů kolem, řítil se Dero na robustním, silném vraníku k Plchým vrchům. Koně ukradl Dargovi, kterého našel spát na kraji Chrustu. Silák nebyl právě spolehlivým strážcem a Dero by ho mohl desetkrát zabít, kdyby chtěl. Spokojil se však s koněm a byl se svým rozhodnutím spokojený. Kůň byl zvyklý nosit dvojnásobnou zátěž a tak teď letěl jako vítr, přes vršky a údolíčka mezi nimi, až se před ním rozevřelo zelené údolí, na jehož plochém dně se klikatil potok. Na louce tam stálo v půlkruhu deset dřevěných chatrčí.
Dero ignoroval lávku přes potok vedoucí, jen se naklonil dopředu, trochu se nazdvihl ve třmenech a celkem zbytečně švihl koně bičíkem. Kůň přes potok přeletěl, jako by tam ani nebyl a prudkým cvalem se řítil dopředu, doprostřed jakési návsi mezi chatrčemi. Tam ho Dero trhnutím otěží zastavil a seskočil.
Osazenstvo Voirova tábora se kolem Dera po chvilce shromáždilo, hlučelo a dotazovalo se. Většina mužů byla polonahá, jak přiběhli od potoka, kde se ráno myli a Voir sám si ještě protíral oči, když na Dera naléhal, aby mluvil. Mladík nemohl popadnout dech po své divoké jízdě. Konečně se mu to podařilo a spustil: „Jede… král Chrysaétos je v Nomituru, vyhráli jsme… jde o nás!!!“
„Mluv souvisle, pro Mawira!!!“ zatřásl s ním Voir.
Dero polkl, nevesele se zasmál a pokračoval: „To hlavní: jestli mi Infaustus nelhal, jako že nejspíš ne, protože si byl jistý, že se z toho nedostanu, je na trůně zase Rys. Porton je tady, Antrof je mrtev a Cipfó nejspíš taky… Musí se o tom dozvědět Viviana, musíme jí o tom dát vědět!“
Derův hlas, ač nebyl z nejslabších, zanikl v bouři hlasů mužů z Voirovy skupiny. Kdo slyšel správně vše, nevěřil, a kdo neslyšel, chtěl vědět, oč přišel a zdali je pravda alespoň to, co slyšel.
„Je to pravda?“
„Cože, to není možné!“
„Kdes to vzal?“
„Je to všechno pravda!!!“ podařilo se Derovi konečně překřičet vřavu kolem. „Poslouchejte mě, poslouchejte! Infaustus mi všechno řekl, protože myslel, že nepřežiju, a chtěl vědět, jestli Sarša nenesla do Haisony zprávu o tomhle… Voire – vy všichni, tohle je naděje! Jestli… Cesta z Nomituru sem trvá dva dny, když jedete hodně rychle, dá se to ujet za den. Dnes by se král už mohl vydat na cestu sem s pomocí. Je třeba vydržet ty dva dny a pak zaútočit! Je třeba, aby o tom Viviana věděla.“
„Dero, je mi líto, ale už nemáme žádnou možnost dát jí zprávu,“ řekl Voir.
„Co glikoni?“
„Mají glikoní stráže, viděl jsem je.“
„Víla?“
„I kdybychom nějakou našli, nepřemluvíme ji, aby prošla kolem garvotů. Prý mají něco, co vílí kouzla ruší.“
„Mohli bychom použít draka…“
„Ale Dero, trvá to věčnost, než si draka ochočíš natolik, aby ses k němu mohl jen přiblížit.“
Teď byl Dero v koncích, Voir zřejmě také. Mlčeli, a mlčeli i všichni ostatní muži v kruhu, hlavy skloněné a čela rozpálená přemýšlením.
„Pegasové…“ vyhrkl Dero, aby řeč nestála.
„Už jsi někdy nějakého viděl?“ namítl Voir. „Poslední tu prý byli v době vlády Perdixie Moudré a Accipitera Rysa. Prý vylétali z hory, která plivala oheň, ale kdo by věřil pověstem? Nám nejsou nic platné.“
Vraník stojící opodál zařičel a hrábl kopytem. Byl ve skvělé formě a vůbec na něm nebylo vidět, že právě přeběhl sedmero vrchů a sedmero údolí. Dero se na něj zadíval, pak ke koni přistoupil, poplácal ho po široké pleci a vzal do ruky otěže.
„Pak,“ řekl, „je tu jen jedna možnost. Já pojedu!“
„To je šílenost! Zbláznil ses?“ vykřikl Voir pohněvaně. „Vědí o tobě, že ty víš… Myslíš, že tě nechají projet? Jde jim o to, aby se Viviana nic nedozvěděla. Takhle si nejsou jistí, zda jí něco neřekla Sarša. Když se pokusíš projet, budou vědět najisto, že Viviana nic neví a postarají se o to, aby se ani nedozvěděla! Jestli tě dostanou živého, pokusí se z tebe dostat ještě víc, a nemají právě jemné ruce!“
„O tom jsem se už přesvědčil,“ řekl Dero tiše.
„Je to na tobě vidět,“ ve Voirově hlase zazněl soucit, ukrývaný pod nánosem hrubé ironie, „a asi ti to bylo natolik příjemné, že si to chceš zopakovat.“
„Ne, Voire, živého mě už nedostanou,“ řekl Dero.
Zacinkalo to, jak se chvíli hrabal v sedlové brašně, pak se to zablýskalo na slunci a v jeho rukou se skvěly ostruhy, pozlacené a zdobené drobnými rytinami.
„Nevěděl jsem, že tu Darg nosil tohle,“ prohodil, připínaje si je na paty bot, „ale hodí se to.“
„Neblázni, Dero, jen se necháš zabít a nic tím nezměníš,“ zkusil to Voir s mírností. „Viviana se stejně nic nedozví. To jí budeš víc platný tady a…“
Dero zaváhal. Náhle pocítil na tváři závan vlahého větru a vedle něj se zavlnil vzduch. Neurčitě, mlhavě tam spatřil obrysy ženské postavy a ačkoli ji neznal, věděl okamžitě, kdo to je.
„Sanvis,“ zašeptal sotva slyšitelně.
„Musíš se rozhodnout sám, člověče,“ znělo mu v hlavě zvonivým hlasem, „pojedeš-li, můžeš být zraněn, ale projedeš. Dám tvému koni rychlost, jakou žádné zvíře nemělo od začátku věků. Rozhodni se rychle a dobře, člověče, možná na tom závisí mnohé.“
A stejně náhle, jako se objevila, postava zmizela. Dero se zhluboka nadechl. Podíval se na Voira. Ten si zřejmě ničeho nevšiml. Dero zavrtěl hlavou a shlédl svou špinavou a potrhanou uniformu.
„Voire, neměl bys tu něco lepšího? Nerad bych budil zbytečnou pozornost, alespoň na začátku.“
Voir pochopil, že Derovi jeho úmysl nerozmluví. Nasucho polkl a zachraptěl: „Myslím, že tu něco bude.“
Dero jel nevědomky tou samou cestou, kterou se nedávno ubírala Saršana. Kolem keře, na němž se zachytily dívčiny hebké světlé vlasy, proklusal zasněný a vážný, s očima upřenýma do lesní zeleně, nespatří-li tam mlžnou postavu královny lesních víl.
U cesty vedoucí přímo do tábora miritena Fuliguly prudce odbočil a jel dál po loučkách, mezi remízky a křovinami, očekávaje, že se před ním každou chvíli objeví první stan nebo vojenská uniforma. Dočkal se brzy. Na malé mýtince uprostřed remízku se rozvalovalo asi deset garvotů, na první pohled Freklanských, ne Certhynijských. Hráli karty a přihýbali si z velkých zelených lahví.
Dero uvázal koně ke stromu a připlížil se blíž, tak blízko, jak jen to šlo. Zalehl a pokoušel se zachytit něco z opileckého blábolení, ale garvotové mluvili freklaniskem, jazykem své rodné země, Derovi nesrozumitelným.
„Co tu, u velké Ial, dělají? Garvotové z Freklanu přece v Antrofových armádách nebývají…aspoň jich nikdy není tolik,“ pomyslel si.
Pak si prohlédl svou uniformu. Ke své velké radosti na ní nalezl odznak viritena.
„Uvidíme, co mi k tomu řeknou oni sami,“ řekl si, vstal a vykročil ke garvotům.
Vzhlédli k němu a když uviděli odznak, snažili se vstát.
„Seďte!“ vyštěkl co možná nejpříkřeji. „A povídejte. Certhynijsky! O čem jste mluvili?“
„Co seš zač, ještě sem tě tu neviděl?“ zabručel jeden z nich, nejspíš ten nejdrzejší.
Derovi zatrnulo, ale pokračoval: „Viriten Dero z armády miritena lardena Gavii. A co ty, drzoune? Myslíš, že když jsi z Freklanu, tak si na mne můžeš otvírat hubu!“
„Promiňte, viritene,“ smírně zasáhl jiný garvot: „Jsme tu noví, to je to! Přišli jsme z Malého Freklanu teprve včera v noci a mluvili jsme teď o tom, že to bude zábava, až to hnízdo dole spálíme!“
„Cože?“ vyhrkl Dero. Garvotové si ho podezíravě změřili a tak rychle pokračoval: „Jel jsem něco vyřídit, nebyl jsem tu a tak mne to překvapilo.“
„Jo,“ zasmál se garvot, „co já vím, tak zejtra to hnízdo vypálíme a vybijeme, nesmí tu zůstat žádnej živej. Tak to řekl pán Cipfó, když byl ještě naživu a co řekne on, jako by bylo od samého Tevolananse. Jdeme vám na pomoc!“
„Tak si dejte pozor na huby, to, že jste z Malého Freklanu, neznamená, že smíte všechno,“ řekl Dero a cítil, jak rudne zlostí, jak mu krev prudce buší do spánků.
„Rozkaz, pane Dero!“ vyhrkl garvot s hraným zděšením.
Dero se otočil a rázoval zpět, až jim zmizel z očí. Pak našel svého vraníka a se srdcem divoce bušícím se vyhoupl do sedla.
„Tak takhle to je,“ říkal si pořád dokola, když se klusem rozjížděl k ležení miritena Gavii.
„Tak takhle je to tedy!!!“ bušilo mu v hlavě, když míjel zdvořile, ale trochu váhavě salutující stráže a vjížděl do ležení.
„Tak takhle jste si to vymysleli, vy psi!“ myslel si, když nenápadně projížděl ležením, nikým nepovšimnut, k Haisoně.
Už byl u dolní stráže, viděl obličeje vojáků, zprvu lhostejné, pak plné podezření a posléze vzteklé jistoty, údivu nad takovou troufalostí. Stiskl vraníka koleny, trochu se ve třmenech nazdvihl a pobodl koně ostruhami.
„Sanvis, teď mi pomoz,“ zašeptal, když tryskem prolétl kolem stráží.
Hnal se dolů a i ten divoký let se mu zdál pomalý, slyšel, jak mu kolem uší hvízdají šípy i střely z kuší a samostřílů, na čele ho chladivě pohladila něčí ruka a jeho kůň letěl, opravdu letěl tak, až zdálo, že se nedotýká země, běžel stejně rychle jako letěly šípy.
Přesto, když už se blížil k vratům opevnění Haisony, ucítil Dero náraz do ramene a pak ještě jeden. Skoro je nevnímal, viděl krk supícího koně pod sebou a hřívu, šlehající jako vítr a zem, mizející před ním závratnou rychlostí. Téměř v bezvědomí sledoval, jak se těžká vrata otevírají a proletěl jimi…
Vlající koňská hříva před ním, vítr, opírající se mu do tváře a poslední dotyk chladivé dlaně. Obličeje lidí, slévající se v jednu dlouhou, barevnou čáru.
Brána za ním se s klapnutím zavřela, brána, za níž bylo peklo, šípy a střely zabodávající se do dřeva, ale Haisonští už odráželi příliš dotěrné pronásledovatele.
O tom Dero nevěděl, cítil jen, jak kůň zpomaluje do cvalu a pak před ním stojí plot… Plece a přední nohy vraníka, koňské břicho a zem se mihly v rychlém a pomalém záběru a pak tma…
Neviděl, jak se k němu ze všech stran sběhli lidé, jak Saršana, jeho milá Saršana první poklekla u jeho bezvládného těla. Někdo odvedl uříceného koně a už tu byla i Viviana a přiklekla k Saršaně.
„Co se to děje, co se to tu jen děje?“ Saršana nebyla schopna dělat nic víc než se slzami v očích držet Derovu ruku a šeptat ta zoufalá slova. „Co se to děje?“
„Saršano, seber se,“ řekla Viviana tvrdě. „Vstaň, my se o něj postaráme, slyšíš, postaráme se o něj!“
Jemně vzala Saršanu za paži. Princezna viděla, stejně jako všichni ostatní v Haisoně, Derův let a viděla i, že ho trefily dvě střely z kuše. Věděla o ranách, o nichž nevěděl Dero sám a viděla i rány a podlitiny na jeho tváři a poté, co ještě sletěl z koně, začala se vážně obávat o jeho život. A bylo jí jasné, že ať už to s Derem dopadne jakkoli, Saršana se svými sklony k hysterii ho takhle nesmí vidět.
„Saršo poslechni mne!“ opakovala. „Jdi, sedni si někam stranou a nech to na nás. Na nás, na Mawirovi a na osudu. Nic nenaděláš a nepomůžeš mu, když se tu budeš motat a brečet. Jen nám budeš překážet!“
Saršana zdráhavě vstala a Fijek Ravelnorský, malý žlutý skřítek, ji odvedl. Ani se neohlédla, šla strnule, hlavu skrčenou mezi rameny a záda shrbená. Na rukou měla Derovu krev.
Viviana na nic nečekala a začala jednat. Nechala Dera odnést do jednoho z domů, kde ho položili na břicho na postel. Rozpárala nožem žlutou košili a opatrně prohlédla střely. Jedna byla zabodnutá ve svalu nad lopatkou, to nevypadalo nebezpečně, ale druhá sjela po lopatce a zajela do masa vedle ní, nebezpečně blízko páteři.
Viviana v duchu nadávala, že ve vsi není žádný lékař, který by jí mohl pomoci, a že se musí řídit jen instinktem. Bála se, že Derovi ublíží. Na pomoc tu měla jen Prionuse, starého certhynijského lardena, který byl v Haisoně na odpočinku a po jejím obsazení povstalci tu zůstal a rozhodl se k Vivianě připojit. Povzdechla si a začala tou méně nebezpečnou ránou…
Trvalo to přes půl hodiny, než se princezně a lardenovi podařilo vytáhnout obě střely a rány obvázat, dodatečně prozkoumat, jestli Dero nemá něco zlámaného, což naštěstí neměl, a přivést ho k vědomí. To poslední se podařilo pouze částečně, Dero blouznil a nikoho nepoznával, ale byl naživu a Prionus usoudil, že už naživu zůstane a tak se Viviana vydala pro Saršanu.
Našla jí sedět na zápraží jedné z chalup s Fijekem Ravelnorským, který pokuřoval skřítčí dýmčičku a právě si stěžoval, že mu dochází tabák. Saršana byla bledá, zamlklá a roztěkaně poposedávala, na skřítkovo žvatlání se zjevně nesoustředila, její odpovědi byly zmatené, útržkovité a Fijek byl z toho smutný, považoval za věc své cti tu smutnou dívku rozveselit a že se mu to nedařilo, ho velice hnětlo.
Když Saršana spatřila Vivianu, přestal pro ní skřítek existovat docela. Vyskočila a aniž by princezně dala šanci promluvit, spustila lavinu dotazů.
„Snad bude v pořádku. Ještě se docela neprobral, ale už něco blábolí,“ odpověděla Viviana, když ji dívka konečně pustila ke slovu, dychtivě vyčkávaje, „můžeš se na něj jít podívat, ale nevyváděj, Saršo, mohlo by mu to uškodit.“
Dero ležel v posteli, přikrytý jen tenkou dekou. U hlavy mu seděl starý larden Prionus, usmíval se a ostré rysy jeho tváře byly až překvapivě dobrotivé.
„Bude žít, Saršano,“ řekl místo pozdravu a bylo to tak tisíckrát lepší.
Saršana se vytrhla Vivianě a rozběhla se přes pokoj k posteli. Prionus jí uvolnil místo, o krok poodstoupil a spolu s Vivianou sledovali, jak se Saršana naklání nad Derův bledý obličej.
„Dero, milý,“ šeptala, „prober se. To jsem já, Saršana, prober se a podívej se na mne!“
Dero se pohnul a na tváři se mu objevil lehký úsměv. Saršana se vítězně podívala na Vivianu.
„Poznal mě, poznal!!!“ zvolala.
Dera však výkřik vyrušil, začal se prudce zmítat a cosi volat. Saršana ho vzala za ruku, vytrhl se jí.
„Dero!“ zavzlykala.
„Co říká?“ Prionus přistoupil blíž.
„Nevím to… Nic nevím, tak…nechte mě už na pokoji…nic nevím,“ mumlal Dero, pak ztichl a zůstal ležet klidně.
„Vodu, rychle!“ poručil Prionus a princezna odběhla. „Musíme ho přivést k vědomí, jestli se to nepodaří… Může se stát nečekané.“
„Saršo!“ vykřikl Dero a vzepjal se na posteli. „Musí to vědět Viviana…musí…to….vědět…“
Saršana se k němu opět posadila.
„Nenávidím to,“ zašeptala. „Já to nenávidím! Zasraná válka! Jo, budu mluvit a klidně sprostě, lardene! Posraná, posraná válka! Muži umírají a ženy musí zůstat naživu…“
V tu chvíli vstoupila Viviana a byla přivítána slovy plnými bolesti a vzteku, která jí Saršana vykřikla do tváře: „Ještě pak má někdo odvahu říkat: bojujte za dobrou věc! Jak můžete získat mír válkou? U Mawira, proklínám vás! Proklínám vás všechny!“
Odstrčila strnulou princeznu a odešla z místnosti.
Dokud vozík drkotal po výmolech a kamenech cesty, spal Daner těžkým opileckým spánkem, když se však vůz zastavil, trhl sebou a nadskočil, chlapec otevřel oči a ztěžka se posadil. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Viděl, že sedí ve vratkém, starém voze, vedle něj pochrupává Darés a Farin sedí na kozlíku a ohlíží se dozadu. Kolem dokola byly stromy a před a za vozem se sbíhala do dáli sotva viditelná cesta. Nebe bylo šedé, na západě ještě černé. Jen na východě se slibně červenal svit probouzejícího se slunce.
To vše stačil Daner přehlédnout očima v jedné krátké chvilce a pak se vyklonil přes postranici a v celém křečovitě se třesoucím těle pocítil následky včerejší pitky.
„Tak co, kluku, jak je?“ zeptal se Farin. Ani nečekal na odpověď, stejně by se jí nedočkal a pokračoval: „Trochu jsme zmeškali odjezd, ale neboj se, to doženeme.“
Danerova záda se napřímila a chlapec něco zamumlal, podle tónu hlasu nejspíš protest.
„Myslíš, že můžeme jet dál? Vydržíš to? Ale co bys to nevydržel, když se dovedeš napít, tak potom taky musíš umět snést kocovinu.“
Když se vůz znovu rozjel, rozhoupal se Danerovi žaludek ještě hůř, ale už neměl co zvracet. Otočil se, ve tváři úplně zelený. Na „vopelichanej vohon“ raději ani nemyslel, přesněji: pokoušel se na něj nemyslet.
Z nejasného důvodu usoudil, že mu bude lépe, posadí-li se na kozlík a tak se tam vydrápal a svalil se vedle Farina. Několik minut jeli dál v klidu, Daner se zavřenýma očima a prsty pevně zaťatými do opěradla a náhle Farin vykřikl a prudce koně zastavil.
„Prrr… Stůjte, tak stůjte, při samé Ial, stůjte, vy potvory zatracený!!!“
S Danerem to trhlo nazad a přinutilo ho to otevřít oči. Hlava ho zabolela, zamrkal, aby si ulevil a pak upřel oči na původce náhlého zastavení. Byla to šestičlenná skupina lidí, vypadala na rodinu. Vedl ji vysoký, štíhlý muž v roztrhaných a špinavých šatech, celý umouněný od popela, s krvavým šrámem na čele. V náručí držel asi tříletou holčičku s velikýma tmavýma očima a po boku mu stál vychrtlý mladík opírající se o kus klacku jako o hůl. Měl ovázanou nohu. V pozadí stála žena, muž se jí bezděky pokoušel bránit vlastním tělem. Za ruku vedla dvě děvčátka, jedno sedmi a druhé asi desetileté.
Všech šest lidí vyhlíželo podobně zbědovaně jako vysoký muž. Po spatření povozu vystrašeně couvali, holčička v mužově náručí začala naříkat, skrývaje tvářičku na jeho hrudi. Muž ji předal kulhavému mladíkovi a nejistě postoupil vstříc Farinovi.
„Kdo jste?“ předběhl ho Farin a pevněji přitáhl opratě valachovi, který se začal poplašeně trhat.
„Fererští,“ řekl muž chraplavým hlasem.
„A co děláte tady? Ferer leží až u Xedarských hor.“
„Ležel. Jdeme do Nomituru, snad tam nalezneme pomoc a zastání.“
Holčička znovu zanaříkala a žena ji začala utěšovat. Po mužových slovech Farin seskočil z kozlíku.
„Cože?“ vykřikl. „Ferer… co se s ním stalo?“
„Ale proč?Proč to chcete vědět?“ Muž vypadal rozhořčeně a nejistě, ostatní si Farina měřili nedůvěřivě, mladík přímo vztekle. Když však Farin nepřestal s naléhavým zíráním, muž se odhodlal a řekl: „Ferer už není, jen spáleniště…“
Zvedl zoufale hlavu a pohlédl Farinovi do očí. „Před pěti dny, v noci… Svítily měsíce a byl klid, my všichni jsme spali. Pak…slyšel jsem křik a ves byla plná garvotů, zabíjeli, pálili, ničili… Nemohli jsme se bránit… Zabíjeli lidi ve spánku a smáli se… Přijeli od východu a mířili k Ravelnoru… na západ. Možná až k Chladným lesům.“
Daner vyjekl.
Muž se po něm s pochopením ohlédl a mluvil dál: „Z celého Fereru jsem přežil jen já, moje žena a můj syn. Dcery…. Moje čtyři… Zůstaly tam. Na spáleništi jsme našli tuhle malou a v lese byly schované dvě holky, tamhle ty, vzali jsme je s sebou. Ale proč vás to tolik rozrušilo?“ ušklíbl se nakonec žalostně. „Vás přece nemusí zajímat, co se stalo ve Fereru, nebo tam snad máte někoho známého?“
Během mužova líčení garvotské katastrofy se z vozu vyhrabal i Darés a teď si s Farinem vyměnili krátký, vše říkající pohled. Darés začal vypřahat valacha.
„Vysvětlím vám to,“ řekl Farin na adresu Fererských uprchlíků, otočil se na Danera a řekl rázně: „Král musí dostat zprávu. Musíš jet ty, jsi nejlehčí a půjde to rychleji.“
„Co?“ vykulil Daner v hrůze oči.
Když si představil, že by měl na tomhle mohutném, neosedlaném zvířeti dohánět Chrysaétovu armádu, podlomila se mu kolena.
„Dělej!“ ještě rázněji ho pobídl Farin. To už znělo jako rozkaz. „Nemusím ti, doufám, připomínat, co všechno je v sázce,“ dodal trochu mírněji.
Daner nepřítomně zavrtěl hlavou, ale vyškrábal se valachovi na hřbet. Farin mu do třesoucích se rukou vtiskl otěže a ještě mu podal prut, jako náhradu za bičík. Valach se neochotně rozklusal a Daner měl pocit, že každým okamžikem vyplivne žaludek.
„Ať tě chrání Valiorn,“ ozvalo se za ním, snad to řekla ta starší dívka.
Daner si však trpce pomyslil, že Valiorn, bájný první jednorožec na Oře, nejspíš zaspal, protože on potřeboval ochranu včera, tedy ne ochranu, spíš varování. Kdyby byl věděl, jak zle mu bude… A představil si Valiorna, jak mu stříbřitým rohem vyráží z ruky pohár s „vopelichaným vohonem“.
Nádherný jednorožec byl ale v Danerových představách náhle a surově vystřídán vizí armády garvotů, šinoucí se zemí jako žlutá zkáza a ničících vše, co jim stojí v cestě.
„Před kolika dny že zničili Ferer?“ přemítal horečně, „před pěti, jo, určitě říkal před pěti a z Fereru jsou to do Zelené pánve slabé tři dny cesty, pro ně možná jen dva, takže teď už tam jsou!“
„Sškrrr,“ udělal žhavý kámen dopadnuvší do kyprého mechu a tiše řežavěl. O kus dál další kámen narazil na mříž pokrývající ohnivou studnu a s rachotem se zřítil zpět do rozžhaveného, soptícího jícnu.
Z ohnivé studny to sálalo, ven se valil hustý kouř a pára a létaly žhavé kameny a kusy čehosi, pro co neměli lidé zatím žádný výraz, i říkali tomu lehký kámen, protože když kus toho podivného čehosi vychladl, byl podobný bílému kameni, jen podivně lehký a drolivý.
V bezpečné vzdálenosti od jícnu studny seděla Rina a rýpala do kusu lehkého kamene nožem, pokoušeje se o figurku pejska. Vedle víly dřepěl malý, růžolící chlapeček a mhouře oči ve všudypřítomném kouři, sledoval ostražitě, majetnicky a zároveň zvědavě, jak práce pokračuje a jak se z kousku bílé hmoty pomaloučku noří zvířátko na hraní.
Rina se nemohla soustředit, ačkoli měla ve zhotovování zvířátek určitý cvik, jak o tom svědčily malé zahrádky v mechu, postavené dětmi obdivujícími vílin um. Nůž jí teď často sjížděl a nejednou se zakrojil do jejího prstu, místo do bílé hmoty. Rinin pohled stále častěji upoutával ohňostroj jisker, čmoud a malé kusy kamene jako meteory syčící vzduchem a pak… pak tu ještě bylo zneklidňující, strašlivé bručení, brblání a burácení, ozývající se z nitra země, a zprvu nepatrné, ale stále citelnější posuny a otřesy půdy.
Rina měla pocit, že Chladné lesy ožívají. Ne tak, jak by se na lesy slušelo, zvěří a ptačím zpěvem a vílími tanci, ale podzemním, temným životem, před kterým všechno živé prchá. Na lov bylo marné chodit, v celých Lesích nezbyl živý tvor; až na osadu byly pusté a neobydlené.
Rina odloupla poslední kousek lehkého kamene na pejskově hlavě a byla hotová. Usmála se a podala sošku chlapečkovi, který poděkoval a rychle odběhl, aby se pochlubil ostatním dětem. Vílka se také zvedla, oprášila si šaty od úlomků kamene a šla, lehce, ale ostražitě, připravená na možné otřesy, k západnímu konci osady. Tam stál vysoký černý smrk a Rina na něj vylezla, aby se podívala na nejvyšší vrchol Chladných lesů, na skalnatého obra, pojmenovaného dávno, za časů, kdy do Certhynie přišli první lidé, mluvící vznešenou řečí, teď už zapomenutou a oživovanou jen ve jménech lardenů a nazývanou starou – Ardéns.
Na tuto tajemnou, pověstmi opředenou horu se nyní Rina dívala a pozorovala se zatajeným dechem oblak kouře, který se nad ní vznášel. Byl větší a tmavší než včera, kdy byl větší a tmavší než předevčírem, a tak se to táhlo ještě tři dny nazad. Do oblaku dýmu zadul vichr a prolomil v něm díru, jíž vnikl do středu mračna a rozcupoval ho na cáry.
Rina se potěšeně zasmála, ale vzápětí se ušklíbla a lezla dolů. Mrak dýmu totiž dostal vydatné posily stoupající z vrchu Ardénsu a znovu zhutněl a zčernal, až téměř zakryl slunce. Současně se z útrob země ozvalo zaskuhrání a země se otřásla jako pes, vytřepávající si vodu z kožichu.
Tento zatím nejsilnější otřes podrazil Rině, která už stála na zemi, nohy a skosil ji do mechu, což bylo dobře, neboť byla ušetřena pohledu na chatrče, sesypávající se jako domečky z karet. Když pak vzhlédla, spatřila až plný rozsah katastrofy.
Osada byla doslova a do písmene srovnána se zemí, jež se ještě mírně zachvívala. I stromy kolem ní sténaly a praskaly, jen jen se vylomit z kořenů a prasknout. Do toho se rozezněly hlasy ječících dětí a bědujících matek a jakž takž se uklidnily, až když se semkly v pevný houf a zjistily, že zázrakem nikdo nechybí, nikdo nebyl pohřben pod sutí sesypaných chatrčí.
„Jdeme dolů!“ prohlásila Mandla udýchaně k zástupu žen a dětí, očima jí visících na rtech.
„Ale tam jsou ti vojáci…“ osmělil se jí zaoponovat něčí tenký hlásek, ale Mandla se nedala: „No a co? Jsou to jen lidé a pochopí to. A i kdyby ne, co se nám může stát? Jsme jen ženský a děcka, už jste slyšeli, že by někdo válčil s –„
„Ale oni budou vydírat naše muže!“ přerušila ji jedna z žen kolísavým, přeskakujícím hlasem.
„Ano, to je pravděpodobný,“ řekla Mandla a musela rychle zamávat rukama, aby zarazila bouři protestů, „ale tady zůstávat nemůžeme. Sama příroda se staví proti nám a jestli to zemětřesení nepřestane, bude tu horká půda. A když se třese země… S vojákama se můžeme domluvit, ale se zemí ne! Kdyby se něco stalo, nebudeme mít naději. Dole jí mít budeme. Ale abyste neřekly, že vás chci hnát do zkázy, rozhodněte se samy. Kdo chce zůstat, ať zůstane, kdo chce jít se mnou, ať jde. Já… Já ale… To, co se vám stane, když zůstanete, za to odmítám nést zodpovědnost, jasné?“
Odpovědí jí bylo naprosté ticho. Nikdo z těch, co tu stáli, ještě Mandlu neslyšel mluvit takhle příkře a jasně a její prohlášení, že se zříká zodpovědnosti, což prakticky znamenalo, že se zříká svého místa v čele skupiny, bylo tak neočekávané, že to většině posluchaček vzalo dech a tím pádem i slova.
„Takže pojedem,“ řekla Mandla po chvilce vyčkávání námitek. „Kamine?“
„Ano?“
„Prosím tě, dojdi pro kobyly. Ne, Sijo, bereme si sebou jen vodu a něco k jídlu. Nic jiného, byla by to jen zbytečná zátěž, takže ty hrnce nech tady. Je mi to líto, ale jinak to nejde.“
Rina právě pomáhala jedné z žen utišit a přebalit ječící robě a naslouchala jejímu bědování, že teď nebude mít kde prát plíny, když uviděla Kamina, jak běží od koňské ohrady celý uřícený, oči vyvalené, padá a zase vstává a pokračuje ve zběsilém trysku.
Co nejrychleji dozavinula zmítající se děcko, nechala jej v náručí matky a pustila se za Kaminem. Ztratil se jí na chvilku z očí a když ho znovu spatřila, stál u Mandly a něco jí překotně vykládal. Nestačil ani dokončit větu, Mandla ho odstrčila, vyhrnula si sukně a rozběhla se kolébavým klusem do míst, odkud Kamin přiběhl, tedy ke koňské ohradě.
Rina obrátila oči vsloup a povzdychla si, ale otočila se a rozběhla se zase za Mandlou.
Mandla zastavila těsně u ohrady a spráskla ruce. Těch několik desítek vteřin, kdy zůstávala nehybně stát, stačilo Rině, aby ji doběhla a i ona se zarazila a jen civěla.
Obě kobyly stály v rohu ohrady, tiskly se k sobě a těžce oddychovaly, třesouce se na celém těle. Vyhlížely, jako by právě absolvovaly běh napříč saharskou pouští, při němž je kdosi mlátil holí. V těsné ohradě se nejspíš navzájem pokopaly a zřejmě se i pomlátily v marných pokusech o útěk. Z huby oběma zvířatům kapala pěna. Třásla se a civěla před sebe očima, v nichž se zračila ničím neředěná hrůza.
„Do prkený vohrady!“ zanadávala Mandla. „S těmahle kobylkama bysme daleko nedojeli. Ty se vzpamatují nejdřív za den, za dva, když budou mít klid a dobrou péči. Ale kdo je tak poplašil? Kdyby to byla nějaká šelma, byly by víc potrhaný!“
„Myslím, že to bylo to zemětřesení,“ špitla Rina nesměle, „už dřív se plašily, když se třásla země, a teď toho asi bylo moc.“
„Na mne je toho také moc. No nic, musíme jít pěšky, ale hlavně musíme jít, holčičko moje, něco mi říká, že tady bude dost horká půda. Víš, včera v noci…“ Mandla polkla a nedůvěřivě se na Rinu zadívala: „Věř mi, stalo se to. Viděla jsem samotnou Sanvis, tu vaši královnu. Řekla mi, že máme odejít, ale já jsem nevěděla proč a asi bych jí neposlechla, kdy se nestalo tohle. Říkala, že musíme jít, než bude pozdě.“
Když už jeho valach klopýtal, spatřil konečně Daner zadní hlídku královy armády a srdce mu radostně poskočilo. Kocovina při rychlé jízdě kupodivu odezněla a teď už se chlapec cítil téměř ve své kůži. A nic mu nemohlo víc zvednout náladu, než pohled na záda bíločerveně oděných vojáků a zadky jejich koní, majestátně se kolébající a bohaté ohony těch koní, pošvihávající ze strany na stranu, všechna ta znamení, že jeho osamělá jízda končí a že se znovu shledá s Andrejem a s králem a se všemi známými.
Radost mu kalilo jen pomyšlení na zprávu, již nese a živá vize armády garvotů, agresivních, bojechtivých a krvelačných, jež se mu objevovala před očima.
Už chtěl na vojáky zahalekat, ale zjistil, že mu selhává hlas a že je schopen jen přiškrceného zavytí. Strčil si tedy dva prsty do úst a hvízdl tak ostře, že ubohý valach přešel do kopýtavého cvalu. Daner ho zastavil, uznale koně poplácal po mohutné, potem pokryté pleci a seskočil, aby se pěšky vydal vstříc hlídce, která se k němu blížila.
Na vysvětlenou stačilo pár slov, pak jeden z nich voják přenechal Danerovi svého koně, nádherného ryzáka s bílou lysinkou, jemuž pod jemnou srstí jen hrály svaly a přidal mu doporučení, ať si pospíší.
Daner se nezdržoval a vydal se kupředu, až se za kopyty jeho koně prášilo. Minul několik řad vojáků, jež vnímal jako rozmazanou čáru, pak jeden vůz, za nímž i v té rychlosti rozeznal koně svého a Andrejova, zástup Vlků a konečně zástup vojáků, jemuž v čele jel král Chrysaétos obklopený několika jezdci. Vepředu Daner zahlédl první hlídku a kdesi v dálce se bělal předvoj.
Danera král okamžitě poznal. Když mu chlapec trochu zajíkavě vyřídil, co vyřídit měl, zůstal Chrysaétos navenek ledově klidný, nepohnutý jako socha, ale když promluvil, hlas se mu sotva znatelně chvěl: „Bardene, Ravene, Dounee. A ty, Geodore.“ Otočil se na muže kolem sebe. „Všichni jste to slyšeli?“
Mlčky přisvědčili, jako že slyšeli.
„A co teď? Bardene, poraď. Udělal jsem tě rádcem, tak dokaž, že to nebylo pro nic za nic. Raď, můj rádče, pomoz najít východisko.“
Barden se zamyslil a pak zvedl oči ke králi a nervózně si hryzl spodní ret.
„Nu,“ pobídl ho král.
„Obávám se, že v této chvíli je každá rada drahá, Vaše Veličenstvo.“
„To vím také. Nezbývá tedy, než zrychlit tempo co to jde a doufat, že nedorazíme pozdě. To je málo, zatraceně málo, co můžu pro svou dceru udělat… Poslal bych napřed vyjednávače, ale tím by se nic nevyřešilo. Ti garvoti vyjednávat nebudou, jde jim jen o to, aby zničili Vivianu a dozví-li se, že se blížíme, ještě si pospíší.“
Barden, který se už vzpamatoval po svém selhání, které bylo působeno spíš nutností rychlého řešení, než jen otázkou samou, si odkašlal a když mu král pokynul, aby promluvil, začal, klidně a tiše, svým obvyklým způsobem: „Ano, jediné, co můžeme udělat, je zrychlit tempo. V tom jste měl pravdu, můj králi. Ale dovoluji si vám odporovat v tom bodě, že je to málo. Když vypřáhneme koně od vozů a dáme je k dispozici pěšákům, vozy tu necháme a všechna jízda se hne kupředu co nejrychleji, dá se trasa, která nám zbývá, zdolat za několik hodin! A i když část vojáků půjde pomalu, pěšky, budeme jistě vítanou posilou v Zelené pánvi. Přinejmenším pomůžeme princezně odolávat, dokud nedorazí zbytek našich vojsk. A to, jak vaše veličenstvo uzná, není málo!“
„Ne, není a jsem rád, že jsi mým rádcem, Bardene. Proveďte tedy na můj rozkaz Bardenův plán a ať už můžeme vyrazit!“
Barden, Dounee a Geodor vyrazili dát rozkazy svým podřízeným. Daner obrátil koně a spokojen s vývojem událostí se rozjel zpět k vozu, u nějž spatřil Geodorovu, teď už svoji, Černou. Měl žízeň a čutora, kterou mu dal Farin na cestu, než se rozdělili, už byla prázdná.
