Na kraji města v jednom domku žila holčička, která se jmenovala Štěpánka. Bylo jí devět let. Bydlela sama, až na kočku Saskii a její kotě Felixe. A to kotě nebylo obyčejné, ale kouzelné.
Než její rodiče odjeli daleko a už se nevrátili, zanechali jí dost peněz. Přišly prázdniny a ona si užívala koťátka a kočky. Jednou byla na zahrádce, kočka Saskie běžela blízko ní, ale kotě Felix se koukalo do všech koutů zahrady. Holčička za chvíli kotě neviděla, ale trochu ho slyšela.
Pak šla Štěpánka domů. Saskie s ní, ale Felix se neobjevil. A tak Štěpánka nechala Saskii doma a šla na zahradu podívat se, kde je Felix. Jenže ho nenašla. Šla tedy domů spát.
Jak se kotě ztratilo? Když byla Štěpánka na zahradě, kotě šlo k jednomu křoví a tam začalo čmuchat. Ve křoví seděli zloději Tibor a Ambrož z kouzelného světa. Chtěli to kotě ukrást, aby měli spoustu přání, která se jim vyplní.
Když Tibor a Ambrož měli kotě, vraceli se do kouzelného světa Kutlodějin. Začalo svítat.
Ráno Štěpánka vzala chleba, pití, kočku Saskii a šla za zloději. Šly dlouho, až přišly k jedné chaloupce, už to bylo daleko za městem. Štěpánka zaklepala. Otevřel jí dědeček s plnovousem, dlouhou holí, špičatým kloboukem a hábitem.
„Jen pojďte dál,“ řekl. „Já jsem čaroděj z Kutlodějin, kouzelného světa. Jmenuji se Bujám.“
„Já jsem Štěpánka a moje kočka Saskie. Někdo nám vzal kotě Felixe. Ten na klíně zavrní a plní se přání.“
„Vzali vám ho zloději z Kutlodějin, Tibor a Ambrož. Jděte po cestě, kde jsou vidět zelené stopy.“
„Děkujeme,“ řekla Štěpánka.
Štěpánka se Saskií se vydaly na cestu po zelených stopách. Brzy se dostaly ke krásné bráně, byla to dřevěná brána obrostlá růžemi. Vešly, a na velkém domě byla cedule „Kutlodějiny“
Lidé tu byli zvláštní, v dlouhých pláštích s kapucí a se zakrouceným nosem, ale ve tvářích měli znát dobro. Byla tam spousta zvláštních domů. Domy mechové, nebo ze skla a kulaté. Ale stopy nevedly k žádnému domu, jen pořád dál.
A tak šly. Kutlodějiny byly veliké, ale zase ne moc. Když vyšly z města, byla tam polní cesta, z jedné strany pole a louky, z druhé les. A na cestě stopy.
Štěpánka vzala Saskii do náručí a běžela. Zanedlouho stopy odbočily do lesa k jedné chatě. Přikrčila se, koukla do okna.
Na posteli seděl zloděj Tibor, rozvalitý a s dlouhým vousem. Vedle něj seděl Ambrož, hubený, vysoký, s krátkými vousy. Tibor měl na klíně kotě a nahlas si přál, aby měli velký krásný dům, ale kotě nechtělo a tak nedělalo nic. Ambrož už málem pukal vzteky. Koukl do okna a uviděl Štěpánku.
Zděsila se, ale dostala se Saskií nápad. Štěpánka že začne něco Ambrožovi vykládat a Saskie že mezitím pokouše Tibora a utečou.
A tak se dala do vyprávění Ambrožovi, bylo to takhle: „Ó, vy jste určitě Ambrož, ten pán. Já jsem tady zabloudila a všimla jsem si vašeho domu. A šla jsem sem a teď vás tady vidím, tak si říkám, že tu asi nebudu moct zůstat, tak jděte domů, já tady natrhám kytky…“
Saskie zatím šla do domu a kousla Tibora. Kotě seskočilo a běželo na parapet , Saskie za ním. Štěpánka, hned jak zašel Ambrož, otevřela okno, vzala Saskii a Felixe a utíkala do Kutlodějin.
Tibor a Ambrož dlouho nevylezli ze svého domu. V Kutlodějinách se rozkřiklo, že Štěpánka šla za zloději je na chvíli alespoň zadržet. A ten starý kouzelník ji uvítal a řekl: „Jsi statečná, Štěpánko. Zachránila jsi nás na chvíli od lupičů. A teď budeš nějaký čas bydlet u mé známé čarodějky Millerové.“
A ke Štěpánce vyšla zvláštní, ale hodná čarodějka a velmi chytrá. A tak šli k ní domů a Štěpánka si šla lehnout. Ráno vstala a šla do pokoje a tam seděla paní Millerová, pila kivi a jedla chleba s jablečnou marmeládou. Jak Štěpánku uviděla, řekla: „Jen si pojď sednout, určitě máš hlad a žízeň.“
Sedla si tedy a posnídala. Pak Millerová pravila: „Musíme něco vymyslet na Tibora a Ambrože. Vymysleli jsme takový plán. Dál za jejich dům do lesa se nesmí. Takže nastražíme něco hodně cenného před les a zatím skupina kouzelníků půjde po polní cestě za zatáčku, jiní počkají v Kutlodějinách. A tebe proměním v neviditelnou.“
A tak Millerová vzala kufr a dala do něj peníze, zlaťáky. Dala je k lesu. Pak skupina lidí vyšla a schovala se za zatáčku. Další lidé čekali u brány Kutlodějin. A Štěpánku paní Millerová proměnila v neviditelnou.
A čekali. Najednou z lesa vyšli Tibor a Ambrož, hledali a najednou narazili na kufr. Otevřeli ho a jak spatřili zlaťáky, Tibor řekl: „Musíme ho schovat tam za zatáčkou.“
A vyšla skupina lidí a oni se otočili a tam další a tak nevěděli, kam jít, a tu se kufr otevřel a všechno se vysypalo. A Štěpánka přišla k nim a paní Millerová s Bujámem jim svázali ruce a Štěpánka je odvedla do jednoho domu a tam si odpykali tresty.
Už se stmívalo a Štěpánka ještě jednu noc spala u Millerové v Kutlodějinách. Další den načala svůj chleba a napila se také ze svého. Pak se rozloučila s Kutlodějinami a vydala se na cestu. Cesta byla dlouhá, ale Štěpánka měla chleba i pití. Když došla domů, byl už večer a ona byla unavená stejně jako Saskie a Felix.
Tak šli spát.
Ráno se probudila, vzala Saskii a Felixe do kuchyně. A tam stáli taťka s mamkou. Štěpánka měla velikou radost a začala jim vyprávět, jak se jí ztratilo kotě, jak šla a byla v Kutlodějinách a jak získala kotě zpátky a jak potrestali zloděje a prostě všechno…
