Chladné lesy hořely ještě dva dny, podobny zapálenému stohu a téměř celé pohoří bylo pokryto lávou, jako dort, na nějž hospodyně nalila hustou polevu. Sopka sama se uklidnila na sklonku druhého dne po výbuchu a od té doby už jen tiše, mírně dýmala, upadajíce zase do spánku, jehož délka byla zatím neznámá a neodhadnutelná, což ho dělalo pro všechny Certhyniany strašlivým a nejistým.
V oblastech ohrožených ohněm se povětšinou podařilo požár zastavit, někde pomohla řeka, jinde lidé zakládali protiohně a bez významu nebyl ani silný déšť. Ten se spustil ještě toho večera, kdy sama příroda pomohla Chrysaétovi nastolit mír bez bitvy, a trval s menšími přestávkami asi týden. Pomohl uhasit požár, ale přinesl s sebou katastrofu jinou, novou – černé, husté i řídké bahno vytvořené z popela a hlíny, které zanášelo pole, rozvodňovalo řeky…
Povodně si vybraly za oběť i několik lidských životů, když řeka Sargisa v užším konci Údolí dvou králů, v oblasti, jíž se říká Zastrčenky, vyběhla z břehů a zaplavila vesnice Turu, Flétu a Conyru –důležité centrum chovu ovcí a pěstování marity.
Pastýř z Tury, Vetar, se stal tragickým hrdinou oněch smutných a zlořečených dní, když ze svého stavení na vršku, při záplavě obklopeného bouřlivou a stále stoupající vodou, zachránil stádo svých rezavých ovcí a utopil se, když pomáhal sousedovi a sousedův zdivočelý hřebec ho na hluboké, prudké vodě kopl do břicha.
Tolik tedy jeden z příběhů, jež se v oněch dnech nesly od úst k ústům krajinou, zničenou tolika pohromami.
Nastala doba, kdy celý střed Certhynie byl ochromen a churavý, po kraji se toulali lidé bez domova, bez majetku, lidé, shánějící svou rodinu, matky bez dětí, milenci bez milenek, synové bez otců, bratři bez sester a děti bez rodičů…
Domácí zvířata hynula, pastviny byly zaneseny bahnem a sýpky zbořeny povodněmi a stáje stráveny ohněm, lidé už nedokázali dobytek uživit a divoká zvěř z Lesů se vlekla pustinou. Šelmy dávily vychrtlá dobytčata a žraly mršiny hladem a nemocemi umořených, dokud samy nezhynuly a neposloužily za potravu svým druhům.
Z tolikeré bídy se zrodily i nemoci a tak když po deštích vyšlo slunce, lhostejné a stále stejně zářivé, hledělo na truchlivý obraz zkázy, žebráky, sirotky, zdechliny a kostry zvířat, pahýly zuhelnatělých stromů a černá pole, jež měla být zelená, nebo žlutá obilím. Hlad, nemoc a smrt kráčely krajem ruku v ruce a vítězně se usmívaly.
I na samotné královské město vztáhl hlad své vychrtlé pařáty a lidé z nepostižených oblastí se tolik báli nemocí a zlodějů, že odmítali pomoci.
V obvyklých poměrech by teď, když zlo bylo poraženo a zahnáno a dobro, představované králem Chrysaétem, po tolika peripetiích konečně zvítězilo, začaly slavnosti. Socha krále Certhyi, za garvotů poražená, nyní znovu vztyčená, by byla obložena květinami, praporky a fábory a všichni hrdinové by byli po svých zásluhách odměněni, jenže na lidi padla únava jako šedá deka a nikdo neměl náladu veselit se. Byl nedostatek, a bylo by nemožné a bezohledné a sprosté, jak se vyjádřil král, pořádat hostiny, když v Nomiturských ulicích se děti praly o kus chleba a jinde další děti hladem plakaly a umíraly.
Ke všem, kdo hráli významnější roli v událostech kolem znovunástupu krále Chrysaéta na trůn, mělo okolí úctu a byli oslavováni a chváleni, ale jaksi vlažně a bokem. A nikoho z nich by ani nenapadlo vyžadovat si pro svou osobu bouřlivé oslavy, když před každým bohatším domem posedávaly mraky žebráků, lidé se ulicemi vlekli jako mátohy a nebylo radno chodit ven za tmy, protože příležitost, hlad a zoufalství dělají zloděje a vrahy.
A v těchto poměrech se Chrysaétos s Vivianou pokoušeli dát věci do takového pořádku, v němž byly před pěti lety, ačkoli všechno troskotalo na nutnosti řešit problémy vzniklé pohromami, pomáhat obětem, vydávat jídlo nejpotřebnějším a vysílat jezdce do nepostižených oblastí.
Těmto jezdcům se začalo říkat „poslové naděje“. Jejich úkolem bylo shánět pomoc, přivážet potraviny a zajišťovat spojení po celé Certhynii, neboť bez něj by hrozilo, že se země rozdrobí na snáze ovládnutelná území, což by mohl být její konec.
Cesty „poslů naděje“ nebyly lehké a bezstarostné, zvláště ze začátku, kdy v částech země ještě sídlili a vládli Antrofovi správci, garvotové z Freklanu, kteří většinou měli dobře vyzbrojené posádky, zuřivě bojovné a bojující a proto poslové jezdili v početnějších houfech. Často svedli krutou bitvu a ne vždy z ní vyšli vítězně. Jejich cesty byly nebezpečné a riskantní, přesto se k jejích oddílům hlásilo mnoho mužů a chlapců, toužících pomáhat, zažít dobrodružství, nebo prostě jen získat práci. Nejslavnějšímu ze všech oddílů velel Dounee, říkali si Vlci, a k němu se přes Mandlin odpor a Voirův nesouhlas připojil i Daner.
„Koneckonců, ty také jezdíš a dokonce vedeš ty své Orly, nebo jak si to říkáte a mamka sama nebude, protože bydlí u Elké a pomáhá jí s Merasem. A mě už bude osmého Horku šestnáct, jestli jsi nezapomněl, a tak si budu moci dělat, co budu chtít,“ řekl Daner Voirovi, když se mu pokoušel vstup k Vlkům vymluvit. „A jestli sis nevšiml, tak u Douneeho jsou ti nejlepší, Gelt, Farin a Reven, dokonce i Geodor a já považuji za velkou čest, že mne mezi sebe přijali.“
Nato si osedlal svého koníka, sbalil si pár věcí, které mu patřily a opustil své rodiče, zamýšleje se k nim vracet jen na občasnou návštěvu.
Andrej tím pádem zůstal bez kamaráda, s nímž by mohl provádět psí kusy a hrdinské činy a Rina mu jej při nejlepší vůli nemohla vynahradit, protože mnohé z Andrejem naplánovaných akcí se jí zdály moc nebezpečné, ne-li sebevražedné, jindy zase neměla čas, jezdila pravidelně s ochranným doprovodem od krále do Beluy za Mandlou a Elké…
Zprvu se snažil pomáhat, kde se dalo a měl plné ruce práce, ale jak se situace zlepšovala a ubývalo nesplněných úkolů, bylo i pro Andreje míň příležitostí, jak se zaměstnat, aby to vyhovovalo jak jeho hrdosti a pýše, tak i těm, jimž chtěl pomáhat, a tak se začal nudit.
Ráno 30. Zrodu, našeho května, Andrej projížděl okolím Nomituru na Miovi, vedle něj jela Rina na plavém huculovi a za ní klusala Karin, která ze svého syna nespouštěla oči od chvíle, kdy vyběhl z hořícího lesa, vláčeje za sebou malou vílu. Jeli krokem a mlčeli, hledíce na černé, spálené torzo Chladných lesů a na oblak dýmu nad Ardénsem. Nebylo divu, že je při takovém pohledu přešla chuť mluvit.
Vraceli se z dlouhé cesty, jež měla za cíl dopravit tři vozy s obilím a sušeným masem do Vitry, města poblíž již zmíněné, nešťastné Tury. Do Vitry s nimi jel i oddíl poslů, zvaný Bílá peruť, ale ten pak pokračoval dál na jih a tak se nyní plahočili zpět sami, ve strachu před loupežníky a vrahy, dravými šelmami i smečkami zdivočelých psů, kteří po smrti nebo zmizení svých pánů ohrožovali celý kraj. Naštěstí nepotkali ani jedno z těch zlých dětí nouze, jen byli nuceni zahnat vyhublého býka, který chtěl jít s nimi, ale přitom je ohrožoval svými dlouhými rohy a výbušnou povahou. Až na tu drobnou příhodu s býčkem dorazili k Nomituru bez nehody a kolem poledního tedy jeli k městu a mlčeli.
Náhle Andrej otevřel ústa.
„Mami,“ řekl a ve stejném okamžiku nejspíš Karin přišla na tu samou myšlenku, protože řekla: „Andreji?“
Oba se zarazili a Andrej se nejistě zasmál, pohled upřený stranou. Rina se podívala napřed na něj, pak na Karin a vycítila, že si potřebují promluvit o samotě. Pobídla plaváka a rozjela se napřed k Nomituru.
„Podívej, Andreji, co kdybychom už jeli domů? Už takhle asi budeš muset opakovat šestou třídu. Měl bys…“ začala Karin.
„Nemusíš mi říkat, co bych měl,“ skočil jí Andrej bezostyšně do řeči a z tónu, jakým to řekl, čišela jistota, že Karin na něj v žádném případě nemůže dosáhnout, aby mu dala pohlavek. Na to, aby po něm mrskla zlostným pohledem typu: „To si vyřídíme doma!!!“ ale stačila, a Andrej couvl: „Ale jestli chceš, tak pojedeme. Kdy?“
„Třeba hned zítra!“ navrhla Karin dychtivě a Andrej se lekl tak, že málem spadl z koně.
„To ne, mami, aspoň tři dny! Zítra ne… Dneska je ponedělí, a v prostřed, teda ve středu, přijedou Vlci, a já se chci rozloučit s Danerem a Voir přijede ve čtvrtdni… Ve čtvrtek. Mami, tři dny, jo?“
„Tři dny. Ale ve čtvrtek jedeme domů, děj se co děj!“
„Hmmm…“ Andreje začalo šimrat v nose a tak sáhl do kapsy (přestože naděje na nalezení kapesníku byla téměř nulová) a nahmátl kamen, přesněji zkamenělé klubíčko provazu, jímž mu tenkrát Alun svázal ruce a jejž stěhoval z kapsy do kapsy se stejnou rychlostí, s jakou převlékal šaty, když je zničil.
Opatrně tu vzácnou památku vytáhl ven a zavzpomínal. Jak kamen svíral v dlani, prohřál jej a náhle se mu zazdálo, jako by zvláčněl, změkl a počal se rozpadat. Andrej zastavil Mia a rozevřel dlaň. Do trávy z ní vypadlo klubko provazu a jeho kličky vytvořily štíhlé písmeno „S“.
Nad písmenem se bíle zajiskřilo, vzduch se zachvěl a ztuhl a pomalu, poutavě se zjevovala postava Sanvisina. Andrej královnu lesních víl poznal okamžitě. Nebylo možno zapomenout její tvář, její pomalé, ladné pohyby a celé to rozevláté a přesto tak důstojné zjevení. Karin, až doposud nehybně stojící vedle Mia vyjekla, uskočila a napřáhla rohy.
„Mami, to je Sanvis, ona je hodná, je to víla… teda jejich královna,“ zadrmolil Andrej v obavě, že by máma mohla zkusit Sanvis nabrat na rohy. O možných následcích takového pokusu raději ani nepřemýšlel. Ze Sanvis vyzařovala moc a ač to byla moc mírná a čistá, nebylo pochyb, že by se nenechala utrkat k smrti.
Po Andrejových slovech si Karin nedůvěřivě odfrkla a lehla si unaveně do trávy kousek odtud. Zřejmě si už zvykla na překvapení všeho druhu.
Sanvis se na ni vlídně usmála a obrátila se k Andrejovi: „Přišla jsem ti poradit a varovat tě, chlapče z Druhého světa. Cítím v tvém srdci nejistotu. Chceš se vrátit domů a také toužíš zůstat tu se svými přáteli. Ujišťuji tě, že to chápu, ale to druhé je naprosto nemožné. Musíš odjet, Andreji, odjet domů a to co nejdříve. Můj bratr Tevolanans rád viděl na Certhynijském trůně Antrofa, který sloužil jeho záměrům a bude tě pronásledovat. Nedovedeš si představit nenávist, kterou v sobě chová, protože je stejně stará jako sama Ora a syrová, bez příměsí. Poslouchej dobře: to já jsem ukázala té staré garvotce, co se může stát a co chci, aby se stalo a jen ona sama z toho udělala věštbu. Já sama jsem pak princeznu Vivianu dovedla k Zapomenuté chodbě a ačkoli jsem dál nemohla a nechtěla jít, provázelo princeznu mé požehnání. Andreji, ty, který jsi dovedl zachránit Certhynii a zabránit tomu, aby ji ovládl můj bratr, odjeď, protože Tevolanans se drží tvé stopy jako ten nejvytrvalejší ze všech Ernackých vlků. Odjeď, pravím ti, neboť jsi ještě příliš mladý a slabý a můj bratr by tě bez milosti zničil, co víc, on by tě dokázal učinit svým nejoddanějším otrokem, zbavil by tě svobodné vůle a všeho, co tě dělá člověkem. Ještě nepřišel čas, aby ses s ním utkal. Jdi zpět do svého světa, kde budeš v bezpečí a uč se být moudrým a silným – jdi, aby ses mohl jednou vrátit a dokončit Tevolanansovu porážku. Ano, má to tak být, ale nemusí, chápeš? Odjeď! Tři dny jsou mnoho, ale snad se mi podaří bratra zadržet. V nedělí večer však už nesmíš stát na půdě Ory. To je má rada i varování. Teď jdi a uchovej v paměti vše, co jsem ti řekla.“
Andrej na ni zaraženě zíral. Sanvis se smutně usmála a zmizela, náhle a nečekaně, jako když se sfoukne svíčka.
„Andreji,“ ozvala se kapku roztřeseným hlasem Karin, „co to mělo znamenat?“
„Nic,“ zamumlal Andrej s hranou lhostejností a mávl rukou. Ve skutečnosti ho polilo horko a divoce se mu rozbušilo srdce.
„Jak jí to, sakra vysvětlím?“ ptal se sám sebe v duchu, „když uvěří, že je to pravda, už mne sem nikdy nepustí. Nebo udělá něco ještě horšího, bůhví čeho všeho je schopná, aby mě ochránila.“
A nahlas řekl: „Mami, víš, ona je… Ona je Sanvis tak trochu…bláznivá, víš?!“
V duchu prosil královnu lesních víl o odpuštění, ale nic lepšího si v časové tísni vymyslet nedokázal. Karin neodpověděla, vstala a vydala se kupředu, dávaje najevo, že se o celé té záležitosti nehodlá dál bavit.
Brzy dohnali malou vílu, která si udělala u jednoho ze tří pramenů vedle Nomiturské cesty zastávku na odpočinek a svačila krajíc chleba a velkou křupavou mrkev. Tři prameny se o několik metrů dál slévaly a tvořily tak spolu základ později mohutné řeky Sargisy. Jasně a čistě zurčely, klokotaly a čiřikaly, voda byla čirá a studená, a tak se Andrej s Karin také zastavili, aby dojedli zbytky jídla z cesty.
„Tak co?“ řekla Rina místo přivítání.
„Nic,“ zabručel Andrej a úkosem na Rinu pohlédl, „ve čtvrtden jedu domů, no!“
„Už?“ zajíkla se Rina.
Andrej dostal chuť prozradit jí, co mu řekla Sanvis, ale nechal si ji zajít, protože tu byla máma a ta nesměla vědět, jakou důležitost té věci Andrej přikládá.
„A navíc by to Rinu jen zbytečně poděsilo,“ uvažoval dál, „nejlepší bude, když o tom řeknu jen Danerovi. Ostatní by si mysleli, že se toho… Sanvisina bráchy bojím. I když já se ho fakt bojím,“ musel si přiznat, „kdybych se nebál, tak bych snad nebyl normální,“ uklidňoval se, „každej se někdy bojí. To teda jo. A tenhle Tevolanans… fuj. Nechtěl bych ho potkat. Třeba ho ten vztek přejde, než se sem vrátím. Ale asi bych měl fakt vypadnout. Jestli půjdu znova do šestky, tak to bude pěkná votrava a budou na mě koukat jako na nějakýho retarda. Hlavně kluci od nás ze školy…“
Posedla ho horečná touha ukázat se před spolužáky na Miovi, předvést jim Sagittária, ukázat, jak umí zacházet s mečem a vůbec jim všechno vyprávět.
Najednou zatoužil být doma.
Viviana byla trochu smutná, když jí Andrej oznámil, že za dva dny odjíždí, ale když se jí podařilo v přísném soukromí z něj vypáčit, proč, zachvěla se a řekla: „Sanvis měla pravdu. Odjeď Andreji, a to co nejdřív. Nemáš tušení, jak je Tevolanans bezcitný a mocný. Nikdy jsem o něm nemluvila, protože on je prokletí a stálá hrozba pro všechny národy. Když ho Mawir na začátku věků seslal spolu se Sanvis na Oru, byl zvědavý a neposlušný a pohrdal Mawirovými příkazy. Pochyboval, že jsou moudré a správné a zabloudil do Tmy, která odděluje náš a váš svět. Tam žijí a existují bytosti, které na světlo nemohou, nebo nesmí. Tevolanans se s jednou z nich setkal a ta mu podrápala obličej. Od té doby stále nosí na tváři roušku. A to není vše. Víš, když tě škrábne gyrta, může se ti otrávit krev, protože jí na drápech zůstává trocha tlejícího masa. Tak je to i s Předělovými stvořeními, jenže ona se živí něčím, co vzniká v nejtemnějším koutě Předělové Tmy ze tmy samé, ze zlých myšlenek a z odrazů všech vražd, zločinů a utrpení na obou světech.“
Viviana se otřásla a mluvila trochu přiškrceným hlasem, když pokračovala: „A tenhle jed Tevolanansovi prostoupil až k srdci a do duše a úplně ho ovládl. Dal mu svou zlou sílu a moc. A každý zlý čin, ať už tady, nebo tam u vás, to, co teď ovládá Tevolananse, posiluje. Jediné, co mu brání, aby se stal největším a nejmocnějším, je skutečnost, že se dějí i skutky dobré a že vzniká krása. Pokaždé, když se narodí dítě, vyroste květina, nebo jen zapadne slunce a někdo se na to dívá a cítí krásu, radost a dojetí, Tevolanans to pociťuje jako ránu a oslabení. Proto se snaží, aby smutek převážil nad radostí a on z toho měl stále větší moc! Musíš odjet, protože ještě neznáš způsob, jak s Tevolanansem bojovat a on zná mnoho způsobů, jak zničit tebe. Vrať se…“
„Viviano!“ zaúpěl Andrej. „Všichni pořád mluvíte o něčem, v čem se já vůbec nevyznám! Proč jste mi o tom všem neřekli už dávno? Všichni mi vyprávěli dějiny lidí a Certhynie a občas se zmínili i o legendách… Ale o tom blbým Tevolanansovi jsem slyšel jen párkrát, a nikdo se o něm nerozpovídal tak, abych věděl, kdo to je a tak…“
„Hodně věcí se dozvíš časem,“ usmála se Viviana a ztichla.
Nastražila uši a položila si ukazovák na ústa. Andrej poslušně mlčel. Za dveřmi se ozvaly šouravé kroky a tiché oddychování. Někdo poslouchal za dveřmi a nebyla to víla, protože víla by se slyšet nedala.
„Pamatuješ, jak jsem tě sem tenkrát přivedla?“ řekla Viviana nahlas a pak se dlouho bavili vzpomínkami na dobré i zlé. O dávných událostech přesahujících svými následky až do současnosti a o Tevolanansovi, o věčné Tmě, nebo o jakýchkoli dalších údajích o vzniku a tajemné historii Ory už nepadla ani zmínka.
„Doprovodím tě k Zapomenuté chodbě, souhlasíš?“ ukončila princezna dlouhý rozhovor.
Andrej přikývl.
Noc z úterý na středu byla strašná, nejhorší, jakou Andrej kdy v Certhynii zažil. Napůl spal a napůl bděl a všude kolem viděl Tevolananse – vysokou, až nadpřirozeně vysokou postavu, zahalenou v dlouhém plášti a s tváří zakrytou šátkem s otvory pro oči, z nichž žhnula příšerná, červená světla, podobná žhavým oharkům na černém, vychladlém ohništi. Andreje spolu s Tevolanansem pronásledovaly příšery z Předělové Tmy mezi Zemí a Orou a to, že nevěděl, jak vypadají, ho děsilo ještě víc, než kdyby si je dokázal představit a popsat je…
Když začalo svítat, vstal z postele celý zpocený a rozpálený, s kruhy pod očima a divnou nevolností a posadil se na široký rám okna paláce, v duchu děkujíc Vivianě, že ho ubytovala právě v pokoji s okny na východ.
Konečně nastal čtvrtek, den odjezdu, a brzy ráno, hned po lehké snídani, se Andrej rozloučil s králem Chrysaétem a těmi ze svých známých, jež ho z nějakého důvodu nemohli doprovázet k Chodbě. Osedlal si Mia a vyrazil v čele malého průvodu, který čekala dlouhá a namáhavá cesta, náročná na rychlost, chtěli-li ji zvládnout během čtyř dnů.
Vedle Andreje po pravé straně jel Daner, jako vždy zabraný do řešení nějakého zásadního problému v uspořádání světa, neslyšící, nevidící, duchem se toulající daleko odtud; po levé straně jela Rina. Rina s nimi měla jet jen do Beluy, kde se chtěli zastavit a rozloučit se s Mandlou, Elké a Merasem.
Za Andrejem jel Voir s Vivianou a mezi nimi Karin a pak ještě Geodor, Barden a Cottie. Cottie si nedala vymluvit svůj nápad vzít s sebou bílý prapor, na němž byl vyšit červený orel a v rozích čtyři vlčí hlavy, znak, který Andrejovi věnoval král, když ho při slavnostním rozloučení jmenoval lardenem, hrdinou a ochráncem Certhynie, nedbaje na to, že Andrej bude nejmladším člověkem, jemuž je dovoleno tímto titulem se honosit. A protože každému lardenovi bylo zvykem dát druhé jméno, vybrané třemi muži z Rady lardenů znalými starých spisů a řečí, dostal je i Andrej a znělo: Vindex.
Andrejovi se moc nezamlouvalo, zvlášť když mu mudrci odmítli vysvětlit, co znamená, ale nakonec se s ním smířil. Konec konců, nemusí se jím dávat oslovovat.
Teď Cottie jeho standartu třímala v jedné ze svých jemných, ale překvapivě silných rukou a hrdě se rozhlížela kolem. Při pohledu na ni napadlo Andreje, za jak dlouho ji začne bolet ruka a prapor předá; jako velkou čest; někomu jinému.
První den urazili čtvrtinu cesty, takže zatím vše vycházelo podle plánu. Přespali v Beluy, kde došlo k srdceryvné scéně mezi Danerem, Mandlou a Voirem, po níž Daner odešel spát ven, na což byl, jak jedovatě odsekl starostlivé Cottii, ze svých výprav s Vlky zvyklý.
Hádku vlastně zapříčinil Mandlin ostrý a zkoumavý zrak, který odhalil, že Danerovi na levé ruce chybí malíček a polovina prsteníku, což se Danerovi podařilo před ostatními obratně skrývat.
Vyšlo najevo, že tato ztráta potkala Danera před týdnem, když Vlčí skupinu poslů napadl houf garvotů vedený Cipfóovým synovcem. Vlkům dalo dost práce vysekat se z té potyčky s relativně zdravou kůží.
Mandla se po synově odchodu rozplakala a zatímco ji ostatní konejšili, vydal se Voir za Danerem, snad mu nařezat, snad se mu pokusit rozmluvit jeho chování.
Výsledkem bylo, že když ráno vyráželi na další cestu, byla Mandla uplakaná a opuchlá, Rina a Elké nešťastné a Voir s Danerem nevyspalí, unavení, a rozhádaní.
Na další cestě Andreje a jeho doprovod už nepotkalo nic, co by stálo za delší zmínku, snad jen pár drobností, jakože Cottiin (vlastně Andrejův), prapor byl, přesně jak Andrej předpokládal, po řadě nesen všemi členy výpravy až na Karin, již to nijak nemrzelo; dále že se jim podařilo, z velké části díky Andrejovi a jeho Sagittáriovi, rozprášit a zničit smečku zdivočelých psů, už dlouho děsících celý kraj; také zachránili dvě víly pronásledované čtyřmi ozbrojenými garvoty na koních, v kteréžto šarvátce se nejlíp vyznamenal Daner, zkušený a ostřílený z Vlčích výprav, a nakonec pomohli jednomu sedlákovi vytáhnout volský povoz z bahna.
V neděli odpoledne už přijížděli k mýtině před jeskyní, která skrývala Zapomenutou chodbu. Nebýt toho, že ve velkém ohništi už neplápolal oheň, že se nikde nepopásali vojenští koně a že nebylo vidět žluté uniformy, byla mýtina stejná jako tehdy.
Vzduch voněl, stejně jako tenkrát, pryskyřicí, jehličím a vzdálenou tuchou kouře, líné bzučení hmyzu a jasné hlasy ptáků byly také stejné jako tehdy, slunce stejně svítilo a vlál tentýž vlahý vánek, rozhoupávající stébla trávy a mírně kolébající větvemi stromů.
Z temného otvoru ve skále čišel známý chlad a pach zatuchliny. Andrej dojel až k hromadě kamení navršené před vchodem do jeskyně, tam seskočil z Mia a poplácal ho. Hřebeček se odloudal na kraj lesa, kde zastavil a začala okusovat trávu.
„Ahoj Mio!“ zavolal Andrej vesele. Nechtěl, aby mu vzpomínku na poslední chvíle v Certhynii kalil smutek a pláč. „Vracím se domů. Mami…“
Karin k němu přistoupila a on ji objal kolem krku. Pak k němu po řadě přistupovali jeho přátelé, první Daner.
„Dany, seš fakt dobrej kámoš, opravdu…a… S Rinou jsem se už loučil v Beluy, ale vyřiď jí, že se určitě vrátím, jo? Aby tomu věřila. Dík. Tak ahoj a zase se potkáme!“
„Nashledanou příště, Andreji,“ řekl Daner tiše a stiskl kamarádovi ruku.
Další byla Viviana.
„Hele, Viviano, přijdeš pro mne, kdyby se něco dělo? Kdyby někdo…“
„Nevím, opravdu nevím, Andreji. Ale věř tomu, že poznáš, až přijde čas. Myslím, že se ti to ohlásí samo,“ řekla Viviana, „žij dobře a pamatuj, co jsem ti o něm řekla!“
„Ahoj Viviano, bude se mi stejskat, fakticky!“ Princezna poodstoupila stranou a vystřídal ji Voir.
„Díky, že ses o mě tak staral, Voire, byl jsi jako můj táta, fakt.“
Voir mu stiskl ruku tak pevně, že Andrejovi málem vhrkly do očí slzy. „Ať z tebe vyroste pořádný chlap, Andreji a buď pořád takový, jaký jsi byl tady…“
Cottie ani nečekala, až Andrej promluví a ujala se slova sama: „Ahoj Andreji, byl jsi dobrý, doopravdy dobrý, bez tebe by ještě spousta víl dřela na Antrofa.“
„Měj se, Cottie, a pozdravuj za mě všechny víly!“
Cottie se jen nerada nechala vystřídat Bardenem.
„Bardene, vy jste tak moudrý, chtěl bych toho vědět tolik, co vy…“ začal Andrej trochu rozpačitě, vždyť Barden tu vlastně zastupoval krále…
Starý muž se usmál. „Však budeš moudrý, jen se nesmíš dávat tou snazší cestou. Někdy to bolí, o něčem přemýšlet, ale když to překonáš, změníš se k lepšímu. Sbohem, Andreji a uč se od světa.“
„Nashledanou, Bardene.“
Poslední loučící se byl Geodor, stojící vzadu a hledící svýma stříbrnýma očima někam do hloubky jeskyně.
„Žij dobře, Andreji,“ řekl, „jsem rád, že jsem tě poznal. Nashledanou, chlapče, který rozbíjíš armády a sesazuješ krále.“
„Nashledanou Geodore, jste príma, mějte se všichni, já se vrátím.. Opravdu… Jednou se vrátím!!?“
To už do něj Karin nenápadně šťouchla.
„Musíme jít!“ sykla netrpělivě.
„Já vím,“ odsekl jí a vnořil se do černé tmy. Zvenčí zaslechl Cottiin zpěv:
„Zvítězí, a v srdci radost má,
pak odchází, smutně zamává,
Co tu vytvořil, má teď opustit,
´Sbohem´ řekne jen,´já musím jít!´
Slzy ukrývá, nikdo je nevidí,
V duši zlý stesk má, tiše závidí,
Těm co zůstat smí, v kraji jeho snů,
Neodjíždí pryč jenom na pár dnů.
V srdci stále má zem, kterou opouští
Tam její obraz již kořeny zapouští,
Tam navždy bude znít, hudba neslyšná,
přivede ho zpět, do kraje který zná!
Cesta chodbou zpátky nebyla tak strašná, jak se Andrej obával. Zlomyslná jízlivost čehosi, co chodbě vládlo, přichystala sice pro Karin nové bahenní lázně a Andreje polekala spoustou netopýrů ohromných rozměrů, kteří na oba poutníky začali útočit hned, jak se vydrápali z bahna, ale obě tyto překážky zvládli poměrně rychle a bezpečně a ocitli se u studánky, kde se napřed napili a pak si omyli ze šatů a z kožešiny zbytky bahna.
Polovinu chodby měli za sebou a v druhé polovině je čekalo jen jedno nepříjemné překvapení v podobě větru, který dul proti nim. Byl ledově studený a šlehal je do obličeje kousíčky ztuhlého ledu. Když se metelicí prodrali až tam, kde by měla podle Andreje končit osvětlená část chodby, začaly padat kroupy jako lískové ořechy. Karin ani Andrej na nic nečekali a rozběhli se krupobitím vpřed. Přeběhli kolem poslední louče a udýchaně se posadili ve tmě do posledního písku.
„Myslím,“ řekla Karin, „že to máme za sebou.“
Andrej přikývl. Byl strašně unavený a ospalý, celé tělo ho bolelo po úderech ledových kuliček a dostal hlad. Sáhl ve tmě po Karin, aby se ujistil, že se ještě neproměnila a nahmatal rozeklané vrtounčí kopýtko.
„Mami,“ zazíval, „já už se tak těším, až to budu vyprávět dědovi a klukům a všem…“
„Hmmm,“ řekla Karin a nebylo jisto, zda tím chtěla vyjádřit souhlas nebo odpor.
Andrej znovu zívl a pak se po čtyřech pustil do tmy chodby.
Ke dvířkům do sklepa dolezla první Karin, už v lidské podobě. Tak, jak jí před měsícem připadalo nepřirozené mít kopyta, rohy a rezavou srst, tak jí teď připadalo nepřirozené, že má ruce, dlouhé vlasy a své oblečení, čisté a čerstvě vyžehlené, jako by si ho právě oblékla.
Zarumplovala dvířky, pak ještě jednou, silněji a dvířka se ztěžka otevřela . Ukázal se tmavý sklep, hromada uhlí a hranice dříví, kotel, hromádka roztrhaných novin a časopisů v dřevěné bedýnce a malá žárovička na tenkém drátku u stropu. Naproti dvířkům nerovné kamenné schody vedoucí vzhůru a u schodů výklenek, v něm sirky, baterka, začerněné rukavice a nějaké další drobnosti.
Karin štítivě vyskočila z chodby a poodstoupila, jako by se bála, že si o začouzenou zeď umaže džíny. Za ní vylezl Andrej, rozhlížeje se vyjeveně po sklepě. Na sobě měl oblečení podle nejnovější Certhynijské módy: bílou košili s třemi červenými pruhy na rukávech, krátký červený pláštík, u boku meč, pouzdro se střelami do Sagittária, jejž měl v speciálně upraveném vaku na zádech a dýku. Na nohou měl červené, krátké kalhoty a střevíce z hnědé kůže. Vedle mámy, který vypadala jako modelka z ženského časopisu, si připadal jako šašek.
„Konečně doma,“ vydechla Karin.
Andrej jen jízlivě podotkl: „No hurá,“s lítostí si vzpomínaje, že stejná slova jako teď Karin použila tenkrát na začátku Viviana. Jak mu to připadalo dávno. A jak to všechno uběhlo rychle. A jak se mu teď chtělo hrozně spát…
Potlačil zívnutí a vykročil ke schodům.
„Ne!“ vykřikla Karin a Andrej se otočil ještě včas, aby stihl spatřit na jejím obličeji výraz zděšení, vzteku a odporu, který zakryla křečovitým úsměvem, jež měl zřejmě vyhlížet jako šibalský. Přiskočila k Andrejovi, pohladila ho po vlasech, které si v Certhynii nechal narůst až po ramena.
„Víš co, překvapíme dědu, jo?“ šeptala spiklenecky. „Já pro něj dojdu a ty se mu pak ukážeš v téhle maška… v tomhle oblečení, jo? Ten bude koukat!“
Andrej pokrčil rameny a posadil se na schody, zatímco Karin rychle zmizela za dveřmi. Dal si hlavu do dlaní a přemýšlel, co to asi mělo znamenat, když uslyšel kroky a vzrušené hlasy, bouřlivě se dohadující, dědů a mámin. Za chvíli bylo možné rozeznat slova.
„Dobře, možná to tak bude lepší, pro něj i pro nás, ale ta zodpovědnost, Karin, ta zodpovědnost!!!“ říkal děda.
„Sakra je to můj syn a já s ním budu dál žít, ne ty! A uvědomuješ si, jak by dopadl, kdyby…“ řekla Karin.
„No jo, ale on to takhle nebere!“
„Až vyroste, pochopí to, a už dělej!“odsekla Karin.
Andrej se na schodech přikrčil; začal tušit, že se děje něco nekalého a pak mu hlavou bleskla jiskřička poznání: „Máma je schopná udělat cokoli, jen aby mě ochránila! To, co říkala Sanvis o Tevolanansovi považuje za čistou pravdu a chce mě chránit, a nejhorší je, že se nemůžu nijak bránit… jak se sakra bránit dobrej vůli?“
Vyskočil a otočil se čelem ke dveřím, které se otevřely. Do očí ho uhodilo ostré denní světlo a jak do něj mžoural, objevili se ve světlém obdélníku dveří dvě postavy. Začaly sestupovat k němu.
„Mami, dědo, co se děje?“ chtěl se zeptat, ale zmohl se jen na neurčité zachraptění.
„Neboj se Andrýsku, je to pro tvoje dobro!“ řekla Karin.
Ve sklepě bylo náhle plno světla a Andrej viděl, že děda drží v ruce velkou injekční stříkačku, již kdysi používal na očkování zvířat. Andrej napolovic pochopil a začal se zoufale bránit. Vytáhl svůj meč a zamával jím před sebou.
„Vůbec se ke mně nepřibližujte, vy zrádci, vůbec ke mně nechoďte!!!“ křičel.
Nechtěl však mámě ani dědovi ublížit a tak couval a couval, stále divoce švihaje mečem, až zakopl o dřevěnou bedýnku. Upustil zbraň a při pokusu zadržet pád na sebe strhl hraničku dříví. Než se z ní, napůl omáčený, vyhrabal, už ho máma něžně, ale pevně objímala a děda ho také držel. V levé paži cítil bodnutí a tupý tlak. Už nekřičel a přestal se u zmítat, jen se vyčítavě díval na mámu a její obličej byl tou poslední věcí, kterou viděl, než mu hlava klesla.
Nevěděl, jestli spal několik hodin, nebo několik dní, úplně ztratil pojem o čase. Když se probudil, nebyl se zpočátku schopen upamatovat na žádnou z událostí, které se mu přihodily před tím, než usnul. Když si začal vybavovat své zážitky, bylo to, jako když se z paměti noří útržky dávného vyprávění, nebo snu.
Ležel na posteli v dědově pokoji a všechno kolem bylo namodralé, jak slunce svítilo skrz těžké modré závěsy, zahrnuté přes okna. Na stolečku z tmavého dřeva vedle jeho postele stál hrnek s čajem a talířek, na kterém bylo vyskládáno asi patnáct BEBE-sušenek. Nad stolečkem kroužilo několik much, některé si sedaly i na peřinu a na jeho obličej, takže je musel odhánět. Na sobě měl navlečené své staré pyžamo s medvídky a balónky, které, kromě toho že mu připadalo směšné a trapné, mu bylo malé. Na židli vedle stolku byly pečlivě složeny džínové kalhoty, černé tričko z obrázkem Metalicy a navrch jeho dříve oblíbená červená čepice s kšiltem.
To už si vzpomněl na všechno a dostal vztek. Kdyby se necítil tak malátně a unaveně, vstal by a udělal by jim tu z toho kůlničku na dříví. Vzali mu jeho Certhynijské kalhoty, v jejichž kapsách měl dračí šupinu, ulomenou hlavičku pemzového pejska od Riny a…
A co náramek?!
Polilo ho horko. Bez náramku by se na Oru už nikdy nedostal v lidské podobě. Rychle ho nahmátl na pravé paži a vydechl úlevou.
„No jo, vždyť: jak mne jednou nasadíš, víckrát se mne nezbavíš,“ vzpomněl si na slova vyrytá uvnitř náramku. „Ještě že máma nešla tak daleko, aby mi pro mé dobro usekla ruku.“
Do hlavy se mu vlila další horká vlna zlosti.
„Zloději,“ zasyčel nenávistně a rozhlédl se kolem sebe, jako by čekal, že se odněkud vynoří máma s dědou, vrátí mu jeho věci a poprosí ho pokorně za odpuštění.
„Mami!“ zakřičel.
V návalu nepříčetné zloby se ohnal po nočním stolku a srazil na zem talířek, sušenky i hrnek, z něhož vyšplíchl čaj. Vyskočil a letěl k oknu, aby rozhrnul závěsy – do pokoje se vedralo světlo. Serval ze sebe to pitomé pyžamo a navlékl si na sebe oblečení ze židle, načež ji s gustem nakopl, až porazila polici s dědovou chloubou – miniaturní Kolumbovou flotilou v lahvi od okurek.
„Mami!“ zakřičel ještě jednou, hlas se mu zlomil a už tišeji dodal: „Proč jsme se nemohli jen domluvit? Proč?“
Zkrotle přešel k posteli a posadil se na ni. Podepřel si hlavu dlaněmi a v hlavě mu zazněla Vivianina slova: „Každý zlý čin, ať tady, nebo ve vašem světě, posiluje zlo, které ovládlo Tevolanansovo srdce.“
A řekl: „Já ho posilovat nechci.“
Tiše seděl a čekal, až se objeví Karin, jejíž kroky už slyšel blížit se, hotov přijmout bez námitek cokoli, co se mu bude snažit namluvit.
