Slunce se ukládá ke spánku. Na poli stojí obnažený strom, který ve večerním šeru vypadá hrozivě. Malé děvče leží na cestě, tvář v prachu a celým tělem jí projíždějí vlny vzlyků. Náhle v mrtvém tichu uslyší hrubé zakrákání. Zvedne ušpiněnou tvář a uvidí dvanáct havranů na večerních červánkách. Ptáci dosednou na zem. Obstoupí ji a prohlížejí si ji svýma černýma korálkovitýma očima.
Jejich siluety se mění. Rostli a mohutněli. Už nevypadali jako ptáci, ale jako lidští mladíci.
„Kdo jste?“ ptala se ustrašeně dívka.
„My jsme tví přátelé. Už jsi nechtěla být sama, proto jsme tu.“
Ten, který s Lilith mluvil, jí pomohl vstát. Přátelsky až láskyplně jí odhrnul vlasy z očí.
„Už se neboj, má princezno, my jsme s tebou. Už ti nikdo neublíží. A už nikdy nebudeš sama.“ Lilith si utřela tvář a zle se jí blesklo v očích.
Mladící měli nádherné vyšívané kazajky a černé kalhoty z těžkého hedvábí. A vysoké jezdecké boty. Lilith se tomu podivila, protože nikde nebyli vidět žádní koně. Sedrik, ten který Lilith ochranitelky objal, po chvilce zahvízdal. Ten zvuk se rozlehl v nočním tichu. Dívka zaslechla dusot mnoha kopyt. Přiběhlo dvanáct hřebců černějších než noc a jedna jablečná kobylka. Havraní bratři se vyhoupli do sedla a čekali na Lilith. Ta se podívala na brašny na koních. V každé z nich byl meč. Lilith nevěděla, co má udělat. Vzpomněla si na svou hořkou minulost a rázně i ona vyskočila do sedla.
„Pojeďme, bratři, a ukažme naší malé princezničce, co je to rychlost!“ zvolal Sedrik.
Všichni vyrazili vpřed. Zarývali paty do koňských slabin. Závodili s větrem. Mladíci se zdáli být neúnavní, ale Lilith se brzo cítila vyčerpaná. Zmírnila tempo. Její noví bratři se jí přizpůsobili.
„Kam to jedeme?“ zeptala se zvědavě Lilith
„Kam si budeš přát, sestřičko.“
„Daleko, daleko odsud.“ oči se zaleskly slzami dívky.
Jeli celou noc, jeli přes pole, louky, brodili řeky. Až se zastavili v jednom městě.
„Mám hlad a jsem unavená, ale nemám peníze. Jak budeme žít?“
„Neboj se, naše malá princezničko. My se o tebe postaráme.“ Usmál se přátelsky Sedrik.
Projeli město a ubytovali se v nejlepším hostinci, jaký našli. Zrovna svítalo. Ihned se uložili ke spánku. Pronajali si několik pokojů. Sedrik zůstal s Lilith. Ležel vedle ní. Schoulila se a hořce plakala, když si vzpomněla na svůj předešlý život.
Nic neříkal ani se neptal. Ale byla vděčná, že s ní někdo je. Plakala tak dlouho, dokud vyčerpáním neusnula.
Probudila se v pozdním odpoledni. Její bratříčci už na ni čekali dole v hostinci. Něco málo pojedli a vydali se do města.
„TY jsi naše sestřička a my se o tebe postaráme. Vyber si, co bys chtěla. Nové šaty? Samozřejmě. Prstýnky? Náramky? Diamanty či perly? Není problém, jen si řekni co chceš a budeš to mít.¨“
„Ale proč to všechno děláte?“
„Chtěla jsi někoho, kdo tě nezradí, chtěla jsi někoho, kdo tě neopustí. Máš nás.“ Odpověděl klidně Sedrik.
„Chtěla bych nové šaty.“ Pípla skoro provinile Lilith.
Dvanáct havraních princů a jejich malá sestřička se vydali na trh. Lilith si koupila zelené kamaše a na ně volné hedvábné kalhoty stejné barvy. Vybrala si nádhernou temně rudou košili a zelenou kazajku, nakonec si koupila vysoké kožené jezdecké boty. Vypadala jako nějaká bojovnice. Už ne jako ustrašená holka.
Po tomhle nákupu se ještě prošli po trhu. Lilith zaujal stánek místního zbrojíře. Sedrik si toho všiml.
„Chceš nějakou zbraň? Dýku? Nůž?“
„Má nádherné věci, ale k čemu by mi to bylo? Bojovat stejně neumím.“
„Ale my ano, sestřičko.“ Usmál se divoce, „pojď a vyber si, co si jen tvé srdce přeje a my tě to naučíme ovládat.
Lilith nesměle přistoupila ke stánku. Dlouho vybírala, nakonec si vybrala jeden delší nůž s vykládanou rukojetí a menší samostříl. Z trhu se vydali rovnou do hostince pro koně.
Z města vyjeli v mírném klusu. Za branami ale zrychlili do cvalu. V tomhle oděvu se Lilith jelo mnohem lépe a už ji ani zima netrápila.
Několik týdnů se jen tak potulovali po kraji. Bratři učili dívku střílet a bránit se nožem. Byla velmi šikovná.
Až jednoho dne zajeli do lesa, do kterého nikdy neměli vstoupit.
Koně uvázali na kraji lesa a sami se potom vydali do jeho středu. Celý les měl podivnou atmosféru, jakoby nepřátelskou. Všude ale kvetli divotvorné orchideje, lilie a různé jiné krásné květiny. Lilith nedokázala pochopit proč, vždyť už je podzim a všechno by mělo uvadnout a uložit se k zimnímu spánku.
Po několika hodinách chůze se družina zastavila u menší tůňky. Usedli kolem ní a každý rozjímal o svých věcech. Z poza stromu se najednou vynořila rudovladá dívka. Byla drobná a hubená. Oděna jakoby v listí.¨
„Co tu děláte, cizinci? Copak nevíte, že do lesa elfů nesmí nikdo, kdo není z našeho rodu?“ zašvitořila rudovláska. Lilith se na ni dívala s odporem a nenávistí.
„Odpust, nevěděli jsme, že tento les je váš. Hned odejdeme.“ Odpověděl uctivě Sedrik.
„nejprve ale musíte jít se mnou. Z králem našeho lesa. Ten vám poví, co dál.“ Odpověděla elfka zvonivým hlasem.
„Bojím se, bratříčku, zle se na mě elfa dívá. Avšak s tebou už má jistě své plány. Poj, Bratříčku, pojďme hned pryč.“
„Má malá princezničko, neměj strach. Nikdo už ti neublíží.“ Konejšivě si objal kolem ramen.
Po hodině svižné chůze se dostali do nádherného lesního města. Na obrovských dubech byl podlaže a na nich malé domky. Rudovláska vedla družinu do jednoho z nich.
„Otče, tyhle cizince jsem viděla, jak se napájejí z posvátného jezírka.“ Muž, vypadal tak na čtyřicet let, s brunátným hlasem vstal a zeptal se ostře: „Je to pravda? Provinili jste se tímto hrdelním zločinem?“
Sedrik se ujal slova: „Ano, králi, ale nevěděli jsme, že je to vaše posvátné místo. Kdybychom to jenom tušili, nikdy bychom se něčeho podobného nedopustili. Jsme cizinci, jak říká tvá půvabná dcera, a proto nevíme, jaké zákony platí ve tvé zemi. Propusť nás a my už nikdy nevkročíme do tvé čarokrásné země.“ Dopověděl to a uklonil se.
„To nemohu udělat. Zákony platí pro všechny. Jak pro mé lidi, tak pro cizince. Jediné co pro vás mohu udělat, je to, že vás tu nechám bydlet po zbytek vašeho života. Ten cizinec, který kdy spatřil posvátnou studánku Prozřetelnosti, již nikdy neopustí moji zemi. Vyberte si: buď život s mým lidem, nebo smrt.“
Lilith pošeptala Sedrikovi: „Bratříčku můj, jsme jak slavíci chyceni do zlaté klece. Otečme odtud. Prosím.“
„Můj pane, avšak na kraji Tvého lesa jsme nechali odpočívat koně. Co se s nimi stane, když je tam necháme uvázané? Zemřou. Dovol nám aspoň vrátit se pro ně.“
„Dej mi své slovo, že neutečete.“
Sedrik znervózněl, ale nedal na sobě cokoli znát.
„Samozřejmě, máš mé slovo.“
„Dobrá, pošlu s vámi ještě dva své strážce, kdybyste nenašli cestu zpět.“
„Půjdu také, tatínku.“ Usmála se rudovláska. Král jen souhlasně přikývl.
Družina se vydala na cestu. Přišli ke koním a začali je pomalu odvazovat. Elfa se přitočila k Sedrikovi.
„Jsi krásný, cizinče. Máš havraní vlasy a oči jako nebe v noci. Neznám nikoho, kdo by ti byl podobný, snad kromě tvých bratrů. Dej se do služeb mého otce a já se postarám, aby jsi měl vše, po čem tvé srdce zatouží. I ženu.“
Lilith vše slyšela. Najedou se vrátili ti kluzcí hadi v podobně bezmoci, nenávisti a strachu.
„Bála se, bála se, že ji lesní víla opět připraví o vše, co na tomhle světě měla. Jako kdysi…“
„Bratři moji, ujeďme, pryž z téhle zlaté klece!“ vzkřikla Lilith a všech třináct postav se vyhouplo do sedel.
„Ale dal jsi slovo mému otci!“ namítala rozzuřeně elfka.
„Co bylo, bylo. Je mi líto princezno, ale už musíme jet.“
„Za pár minut vás bude hledat celá lesní armáda i s čaroději. Spojím se se svým otcem teď hned! A vy stráže, něco udělejte!“ křičela elfa panovačně.
„Zabij ji, bratře! Zabij ji hned! Najdou ji nejdřív za pár hodin a to už budeme na míle daleko! Zabij!“ křičela Lilith. Bála se, moc se bála. A její havraní bratříček byl zmatený, jeho bratři zabili dva strážně a Sedrik se vrhl na elfí princeznu. Prořízl jí hrdlo. Když ji ukládal do trávy, měla v očích vyděšený výraz a labutí šíji zalitou vlastní krví.
Náhle si Sedrik uvědomil, co udělal.
„Pojď, bratříčku, zabil jsi dceru lesního krále. On bude chtít tvou hlavu. Musíme odjet co nejdál. Pospěš!“ křičela vyděšená Lilith.
„Má malá sestřičko,“ zakryl si tvář dlaněmi, „proč jsi tak moc chtěla její smrt? Proč musela zemřít?“ řekl smutně havraní princ.
„Bála jsem se, o tebe. Bála jsem se, že mi tě ta zmije odvede. Jako kdysi…“ mluvila zlomeným a tichým hlasem.
„Stalo se, ale pamatuj, sestřičko, za tuhle vraždu zaplatíme krutou daň. Ale ty budeš platit nejvíc.“
Sedrik vyskočil do sedla a vyrazil zběsilým během z lesa. Třináct jezdců se valilo jako velká voda. Ptáci se vylekaně vznášeli nad pole, aby potom mohli nerušeně pokračovat v podzimní hostině.
Po několikahodinovém běhu se družina zastavila v menší vesnici.Koně uvázali v maštale a šli do hotince. Sedrik se po chvíli vytratil. Bratři byli neobvykle tiší.
„Bratříčci moji, nezlobte se, já nechtěla, abyste se trápili.“
„Princezničko naše. My se netrápíme kvůli sobě, ale kvůli tobě.“ Usmál se smutně jeden z nich. Tehdy to Lilith ještě nechápala. Po chvilce se vydala hledat Sedrika. Našla ho za vesnicí. Stál na kopci a hleděl kamsi do dálky.
„Bratříčku, zlobíš se? Že jsem taková holka nehodná? Odpusť…“
„Lilith, vidíš tam ten houf? Jsou to vojenské oddíly lesního krále. Budou nás pronásledovat kamkoli se dáme. Neunikneme jim.“ Ukázal smutně na elfy pohybující se rychle vpřed.
„Pojď, rychle, ještě jim třeba utečeme!“ chytla Sedrika za ruku a chtěla odběhnout pryč, ale on se ani nehnul.
„Sedriku!“ vykřikla naléhavě.
„Ne, moje princezno, už nemůžeme utíkat. Musíme si vydobýt svoje právo na život.“
„Ne, prosím, nemůžeme…“
„Ale ano, neboj se, nějak to dopadne.“
Sedriv vešel klidným důstojným krokem do hospody. Tak vše oznámil bratrům. Všichni měli stejný pohled. Smutný, ale hrdý. Všichni došli na pole před vesnici. Smrákalo se. K třinácti postavám se blížila skupina asi padesáti elfech bojovníků. Havraní bratři a jejich malá sestřička stáli v řadě. Čekali, až se o ně rozbije přílivová vlna prvních elfů.
Jeden na jednoho. Lilith měla strach. Takový, jaký snad v životě nezakusila. Svíral se jí žaludek. Chtělo se jí zvracet a chtěla utéct, ale nemohla voje bratříčky opustit. Začal boj. Někteří elfové padli ještě něž stačili zasadit první ránu. Za každého elfa ale nastupoval nový bojovník, boj trval hodinu, možná dvě. Havraní bratři slábli, jak utržili četná zranění. Museli totiž bránit nejen sebe, ale taky svoji sestřičku, která nebyla v boji tak sběhlá. Brzy ji opustily síly. Vyčerpáním se svalila na zem. Těžce oddechovala a chytla si poraněnou nohu. Jeden z bratříčků se k ní naklonil. Záhy však na ni padl s dýkou v zádech. Kašlal krev a přerývaně hekal.
Pro Lilith se zastavil čas. Klekla si a objala umírajícího mladíka. O pár minut později k ní padl další bratříček…další a další a další…všichni umírali. Teď se čas opravdu zastavil. Zbylí vojáci nechali Lilith s jejím smutkem o samotě a odcházeli. Lilith plakala. Z těl mrtvých bratří jakoby vylétli havrani. Dvanáct havranů si sesedlo k Lilith. Pak se jediného hlesu zvedli a odlétali pryč. Lidská těla havraních princů se Lilith pod rukama změnila v prach. Smutně pozorovala odlétající hejno. Náhle se jí v očích promítl nepředstavitelný děs. Jeden havran po druhém padali k zemi s těly proťatými šípy z elfských luků. Lilith smutkem padla tváří na podupané pole. Až teď pochopila, kdo byli ti její bratříčci, až teď pochopila, že havraní princové byli synové Morany, ke které se tolik modlila, aby jí pomohla od smutku a samoty. Věděla, že propásla svou šanci a božští synové se vrátili k matce. Věděla a litovala všeho. Vyčerpaná žalem doklopýtala ke své jablečné klisně, která tam jako jediná zůstala stát, a jemně ji pobodla, pomalým pohřebním krokem se vydaly z toho prokletého místa.
Lilith byla sama…opět.
Dojela až k největšímu chrámu Morany, modlila se, dlouho prosila bohyni, aby odpustila svým synům. Dlouho prosila, aby se havrani za ní vrátili. Dlouho prosila, ale marně. Bohyně svým synům neodpustila vraždy. A Lilith neodpustila, že kvůli ní museli její synové zpět do podzemí. Bohyně Morana se odvrátila od své bývalé chráněnky. Nechala ji samotnou. Sama žila a sama zemřela…. Smutná Lilith....
