Nastalé období bylo pro Vivianu mlhavou, šedou pustinou. Netruchlila, alespoň ne tak, jak se obvykle truchlívá, se slzami a okázalými projevy lítosti. Uzavřela se do sebe, pevně a neprodyšně. Nevnímala nic, co se dělo kolem. Prázdná, zbytečná, vyhořelá. Necítila potřebu odpovídat, když na ni mluvili. Necítila potřebu o cokoli žádat. Mlčela. Se zavřenýma očima. Nejraději by pořád spala. Nic se jí nezdálo od chvíle, kdy vedle ní její otec padl mrtev. Jedna noc jako druhá, poslouchala tiché dohady lidí, kteří mysleli, že je neslyší, pomalu si skládala obraz toho, co se ve skutečnosti stalo.
Když přišla na to, že Chrysaétos vlastním tělem zadržel střelu, která by ji jinak zabila, dostala chuť skončit úplně. Vědomí, že podle lékařů Chrysaétos nezemřel na zranění způsobené šipkou, ale na zástavu srdce, jí útěchu neskýtalo. Byla přesvědčená, že ho mohla zachránit a že selhala.
Nejraději by se zabila. Už nedokázala ani to. Nedokázala se dokonce ani nenávidět.
Dovezli princeznu, i tělo jejího otce, zpět do Nomituru. Jeden z dvořanů, který výpravu zažil, vyprávěl, že mezi těmi dvěma nebyl až takový rozdíl. V princezně jako by chyběla duše, která ji řídí.
Bardenovi a Geodorovi dalo dost práce, aby zabránili Sturnusovi a Radě lardenů využít příležitosti, prohlásit Vivianu za nesvéprávnou a dosadit na trůn někoho z Rady. Sturnus přesto pilně rozhlašoval, že je princezna šílená a nakonec ho museli posadit do vězení, aby ho umlčeli. Dostal tak příležitost rozepsat se o tom, jak královský rádce umlčuje hlas svědomí, jak Sturnus trpí za pravdu a podobné žvásty.
Geodor se jaksi samozřejmě stal Bardenovou pravou rukou. A také hlavním opatrovatelem princezny. Bránil se zuby nehty přijmout oficiální funkci a tak byl v paláci vlastně jako host. To popuzovalo Radu lardenů, pro kterou byl záhadným mužem se stejně prapodivnou minulostí, jako Barden. Navíc na něj jako na hosta nemohli nijak útočit.
Geodor se zdržoval v princeznině blízkosti, hlídal ji a snažil se ji dostat ze strnulého stavu. Barden s Radou vyjednal týdenní lhůtu – po tu dobu bude držen smutek za Chrysaéta a nikdo nebude jednat o jeho náhradě. Jestliže se ani pak princezna neuzdraví, budou moci lardeni vybrat kandidáty ze svého středu a zvolit nového krále. Času bylo málo, ale Barden už nemohl a nechtěl vyžadovat víc. Pokud je princezna schopná uzdravit se a panovat, pak se do té doby vzchopí. A jestli tomu tak není, je to smutné, ale Barden nedopustí, aby zemi vládla šílená královna.
Do naplnění lhůty zbývaly dva dny, Chrysaétos už odpočíval v rodové hrobce v chrámu Mawirově a v princeznině chování nenastala změna. Geodor seděl vedle ní na zahradní lavičce, kam ji často vodil a díval se na ni. Podobala se jedné z bludných duší nad Chrustskými bažinami. Oči upírala do dálky, jako by vyhlížela loď, která ji odveze na druhou stranu mlžné řeky.
Geodorovi povolily nervy. Celých pět dní se ji snažil probudit jemně, pozvolna. Nedobíral se výsledku. Teď se v jediném okamžiku rozhodl: šel na to špatně a musí zvolit jinou metodu. Navíc se opravdu rozzlobil a to se mu nestávalo často.
Popadl Vivianu za ramena a otočil ji k sobě. Zvedla ruce, jako by se chtěla bránit a po tváři se jí mihl stín, nesouhlas. Už to byl úspěch.
„Slyšíte mě?“ řekl Geodor. „Viviano, slyšíte mě? Záleží mi na tom!“
Čekal na odpověď, tajil dech. Nevěřil, že se dočká. Když její oči ztratily strnulost a zaměřily se na něj, málem nahlas zajásal. A pak Viviana promluvila, poprvé po celém měsíci.
„Na ničem,“ řekla, „nezáleží už na ničem.“
„Vy… vy přece nejste mrtvá,“ řekl Geodor, „nemůžete zahodit celý svůj život jen proto, že zemřel váš otec.“
Pohlédla na něj. Nesouhlasně a trochu zlobně.
„Dal za mě život,“ řekla, „ proč bych já nemohla udělat totéž?“
„Protože mu tím nepomůžete! Probuďte se, u Mawira, král by vás takhle vidět nechtěl!“
„Co ty o tom víš? Co ty můžeš vědět?“ vykřikla a pak se rozplakala. Objala Geodora kolem krku a on jí, trochu ostýchavě, objetí oplatil.
„Víc, než si myslíte,“ říkal potichu. Byl si jistý, že ho slyší. „Vy jste svého otce nezabila. Nejste za to zodpovědná, za to, co se stalo. Snad ani já… nesmíte odejít, když vás potřebujeme… když vás Certhynie potřebuje. Jste poslední svého rodu, kdo bude pokračovat, když ne vy? Vím, že nechcete být královnou, ale… Měla byste spíš pomýšlet na to, jak potrestat vraha, než jak potrestat sebe. Nebude to lehké, ale slibuji, že vám budu pomáhat! To nejsou jen slova, to je slib.“
„Ale já mu mohla pomoci,“ vykřikla tak silně a divoce, že sebou Geodor trhl, „mohl žít, kdybych tě poslechla! On je mrtvý kvůli mně! Kvůli mně!“
„Ne,“ řekl Geodor, „vy jste s tím nemohla nic dělat.“
Neodpověděla, potichu mu plakala v objetí.
„Já jsem viděl budoucnost,“ říkal dál, „viděl jsem co se stane a byl jsem tak bláhový, že jsem se tomu pokoušel zabránit. Vy jste v tom úplně nevině. Víte, Mawir má své plány a není dobré pokoušet se je měnit. Musíte se s tím smířit, musíte to přijmout. Jinak tu nebudete moci žít. Musíte se naučit přijímat nezvratné, jinak vás hrany světa roztrhají, slyšíte? Člověk, který tohle nepochopí, je jako blázen, který tancuje ve vosím hnízdě. Čím víc se brání a ohání, tím víc ho bodají. Může popírat, že vosi existují, ale když neuhne, ubodají ho. Věřte mi, stejně jako mají svůj účel a svoje místo vosy, má svůj účel a své místo každá událost, každá smrt, každé zrození. Nepomůžete si, když odmítnete takové věci přijímat. Jen se zničíte.“
Houpal ji v náručí jako dítě a Viviana se zvolna uklidňovala. Bylo jí, jako by ji Geodor vyvedl ze tmy, ze tmy, v níž jí beztvaré příšery oslepovaly a ohlušovaly, kde pila jen černou vodu beznaděje a jedla tvrdý chléb zoufalství.
Pomalu se narovnala, Geodor ji pustil.
„Děkuji ti, stříbrooký,“ řekla a trochu se pousmála. „Děkuji ti.“
„Já děkuji vám. Za dva dny… Myslím, že Sturnus bude prskat jako křeček.“
Sturnus, kterému Rada právě ten den vymohla propuštění, měl opravdu pořádně zkalenou radost. Byl to muž, který se po celou dobu Antrofovy hrůzovlády zdržoval u svých příbuzných ve Fulicii. Když se po převratu vrátil, nedělalo mu žádné potíže dostat se zase k funkci. Pocházel z jednoho z nejstarších lardenských rodů, jehož členové sedávali v Radě snad už od doby samotného Olora, dávného krále, který řád lardenů založil. Král Sturnuse sice nepřijal s nijak otevřenou náručí, ale ani ji před ním nezavřel. Sturnus byl navzdory své nadutosti špatného básníka dobrým politikem. Do Rady prostě patřil. Když se události takto zvrtly, Sturnuse to moc nezaskočilo. Počítal s královou smrtí. Že v jeho plánech byly roky a nyní se vše odehrálo v několika dnech, nehrálo roli. Princeznin stav mu hrál do ruky, začal plánovat, koho dosadit na trůn.
Přišel na svého synovce, mladého Vespertina, který byl velmi snadno ovladatelný mocným strýcem. Navíc seděl v Radě a tak splňoval všechny Sturnusovy požadavky. Během týdne, který byl oficiálně označován jako smuteční, ale pro Sturnuse měl jen význam odkladu pro princeznu, s Vespertinem všechno dojednal.
Zpočátku přemýšlel, nemá-li princeznině netečnosti pomoci, v jedech a drogách se nevyznal právě špatně. Zavrhl to však jako příliš riskantní a nadto zbytečné. Když ho zavřeli, byl rád že nic takového neudělal. Kdyby se na to přišlo…
Nedával to najevo, ale pár dní ve věži ho docela vyvedlo z míry. A pak vylezl a zjistil, že Viviana je v pořádku!
Jak jen to ten Geodor dokázal? Sturnus si na něj v každém případě musí dát pozor. Už od začátku věděl, že ten chlap nepřinese nic dobrého a ejhle! Díky němu si princeznička vykračuje, jako by se nic nestalo a chystá se převzít trůn. Vespertinus ostrouhá mrkvičku a on, Sturnus, může až do smrti trčet v Radě, na místě významném, ale neslibujícím žádný další postup. To se mu ani trochu nelíbilo.
Prskal jako křeček, jak Geodor předpokládal, napsal nejmíň tucet spisků o princeznině neúctě k Chrysaétově památce, ale nějak o ně nebyl zájem.
Barden usoudil, že je teď vše v pořádku a že může proběhnout korunovace. Raději dřív než déle. Pro zemi není dobré, zůstává-li dlouho bez krále.
Hned po ukončení smutečního týdne byl v trůnním sále uspořádán obřad korunovace. Viviana vypadala unaveně a přepadle, ale slib odříkala plynule a stejně plynule pak přijala sliby věrnosti od všech lardenů, kterých se k té příležitosti sjelo několik set ze všech koutů Certhynie. Když věrnost přísahal i Sturnus, Viviana, nyní již královna s lardenským jménem Stellata, musela přetrpět ještě hostinu, divadelní představení a jízdu v otevřeném kočáře městem. Do paláce se dostala až k večeru.
Zavřela se ve své komnatě a odmítala přijmout kohokoli, ať už to byl Barden, nebo jen služebná s čistým povlečením.
Seděla na posteli, tak rozlehlé, že by se na ní vyspalo deset lidí a stýskalo se jí po jejím starém pokoji. V této komnatě se narodila, zde spala její matka s otcem. Viviana si připadala, jako by musela bydlet ve vzpomínkách.
Přešla k oknu a dívala se chvíli do zahrady. Pravdou bylo, že tento pokoj měl ze všech nejkrásnější výhled: otočeno na západ, ústilo okno do palácové zahrady, do té hlavní, okrasné. Protože palác byl na vršku, byl z tohoto okna výhled na celou Starou čtvrť, podobající se pestré stavebnici, s kterou si hrálo geniální, ale dost nepořádné dítě. A za městem se v tom podvečerním šeru modral západní výběžek hory Kolébky. Nyní se zdál sousedit těsně s nebem, jako by narůžovělá oblaka nad obzorem byla jen dalším stupněm lesů, nebo jako by lesy ústily do snové krajiny. Kdyby se tam Viviana rozběhla a vyběhla na vršek Kolébky, mohla by přejít na nebe. Představila si to a zmocnila se jí závrať. Kéž by opravdu mohla utéci a běžet, běžet po loukách přes obzory, lesem, který dýchá zeleným tajemnem… Pořád dál, nezastavovat se, vítr ve vlasech a v nohách lehkost…
Rychle, skoro vzteklým pohybem se odvrátila od okna a praštila sebou na postel. Připadala si těžká, omotaná provazy ze zlata, zavřená v kleci zodpovědnosti.
Královna.
Kdysi myslela, že její rodiče jsou ti nejsvobodnější lidé v celé zemi. Připadlo jí, že mohou všechno. Dávno zjistila, že to tak není, a teď se jí do úst vracela trpká pachuť toho odhalení – král nežije sám za sebe. Ani sám pro sebe. Nemá ani takovou svobodu, jako nejposlednější sedlák. Neboť tomu patří alespoň jeho život, ale život krále náleží zemi a lidu.
Nikdy za celý svůj život se tolik necítila být v pasti, nikdy se necítila tak bídně. Všechny nástrahy, jimž se dřív musela vyhýbat, jí usilovaly o život. Ale ta, do níž se chytla nyní, žádala navíc její čas, její duši. A Viviana se toho nechtěla vzdát.
„Jenže je pozdě,“ napadlo ji. „Je pozdě, už jsem královna.“
„Jsem královna, u Ial a Mawira,“ řekla nahlas. Rozplakala se.
„Musíme jí co nejvíc pomáhat, Geodore,“ řekl ten večer Barden. Seděli v jednacím sále, prázdném a tichém, a pili glikoní víno. Měli za sebou perný den, Barden, který celou korunovaci organizoval, byl utahaný jako mezek. Geodor zas celou dobu trnul, kdy Vivianina zasmušilost přeroste v pláč. Cítili se, jako by přešli dlouhé míle přes ostrá skaliska. Doby, kdy Geodor velel Bardenovi jako jeho raleten, byly pryč. Mezi oběma muži se vytvořilo přátelství.
„To ano,“ řekl Geodor. „Myslím, že bude ještě dlouho trvat, než se dá dohromady. A nemyslím, že si lehko zvykne na to, být královna.“
„To je přirozené. Hlavní je, že skrz ní bude pokračovat Certhyův rod. Bylo by smutné, kdyby Chrysaétovou smrtí skončil.“
Na chvilku zavládlo ticho. Geodor zamyšleně hleděl na láhev s vínem a zdálo se, že naslouchá nějakému vnitřnímu hlasu.
Nakonec zvedl hlavu a řekl: „Věděl jsi, že nechtěla být královnou?“
Barden rozvážně přikývl. Upil ze své sklenice a tiše řekl: „Při korunovaci to na ní bylo znát. Nijak se do toho nehrnula.“
„Na rozdíl od jiných,“ povzdechl si Geodor.
„Ano, na rozdíl od jiných,“ opakoval Barden. „Jenže ti jiní by se hnali jen za slávou a bohatstvím. Viviana možná nebude nijak šťastná královna, ale rozhodně nebude špatná královna. Tomu věřím.“
„Stejně mám pocit, jako by něco nebylo v pořádku,“ řekl po krátkém zaváhání Geodor. „Poslední měsíc se všechno semlelo nějak rychle, bylo toho moc. A nic z toho, co se stalo, nebylo v pořádku.“
“Myslím, že se trápíte zbytečně. Nyní by se to mělo srovnat. Až samozřejmě chytneme toho kralovraha.“
„Ano. Myslím, že to je to jediné, proč se Viviana nakonec nechala korunovat. Věří, že jako královna bude moci viníka stíhat snáz.“
„A má pravdu. Můžeme na něj vypsat odměnu a také ho nechat hledat v sousedních zemích.“
Barden se odmlčel. Když zase promluvil, znělo to docela jinak. Jako by teprve nyní mluvil vážně.
„Mám o Vivianu strach. To, co se stalo ve Čtyřmezí ukazuje, že se daly do pohybu věci, které měly zůstat v klidu. Ten vrah přišel ze severu, to už naši vojáci zjistili, a ze severu nepřišlo nikdy nic dobrého.“
Geodor si odkašlal. Neměl ve zvyku dívat se často lidem do očí, věděl, že je to znervózňuje, ale nyní prostě musel. Barden neuhnul pohledem a zůstal klidný.
„Myslíš,“ řekl Geodor pomalu, „že vražda ve Čtyřmezí měla něco společného s Freklanem?“
„Ano. Pokaždé, když Freklanští začali výboje, první na ráně byl Ernak. A ti ve Čtyřmezí šli po gaverlech. Možná to byla jen nějaká místní záležitost, do které je nejlepší se neplést, ale bylo by dobré zjistit co nejvíce.“
„Mluvil jsi o tom s královnou?“
„S Vivianou? Ještě ne.“ Barden se zachmuřil. „Nicméně už jsem vyslal zvědy.“
„Měla by se to dozvědět. Myslím, že na to má právo.“
„Ano, řekni jí to.“
Geodor se zarazil.
„Já?“ zeptal se.
Barden se usmál: „Ano, ty. Tebe má raději než mne. Myslím, že brzy nastoupíš na mé místo. Také je na čase. Abych pravdu řekl, už mne unavuje být pořád po ruce a vědět si vždycky rady. Nyní to čeká tebe. Se starým králem to bylo něco jiného. Pro Stellatu jsi nejlepším rádcem ty.“
Geodor mlčel. Připadlo mu, že dostal víc, než kdy žádal. Jako by měl tolik štěstí, až to začalo být nešťastné. Nejspíš by odmítl, ale kdesi hluboko v srdci mu lichotilo uznání v Bardenově hlase, fakt, že je pro princeznu důležitý, naděje, že se s ní sblíží.
„Pokusím se ji podepřít,“ řekl zamyšleně.
Po chvíli mu oči zasvítily, až sebou Barden trhl. Geodor vypadal tak odhodlaně, až to hraničilo s fanatismem. Barden si všiml, že muž se stříbromodrýma očima má ruce zaťaté v pěsti.
„Ne,“ řekl spíš pro sebe, než pro Bardena, „já ji opravdu podepřu. Žádné pokusím se, žádné možná! Ano!“ Pak dodal: „Dal bych za ni vlastní život.“
„Možná budeš mít příležitost,“ řekl Barden chmurně. Pozvedl svůj pohár s vínem a usmál se. „A dost toho sýčkování, Geodore. Pojďme si připít na královnu Stellatu.“
Zdálo se, že Viviana počáteční odpor ke kralování rychle překonala. Hned druhý den se vrhla do práce s takovou vervou a téměř býčí urputností, že ohromila nejen Radu lardenů a celý palác, ale i Bardena s Geodorem. Prahla po změnách. Geodor by byl přísahal, že tohle je docela jiná osoba, než kterou musel předešlý den téměř přinutit ke korunovaci.
Nejvyšší soudce, důstojný starý pán, který zastával své místo před Antrofistickým pučem a před třemi lety se k němu vrátil, téměř slzel, když s ním Viviana strávila půl dne diskusí o zákonech, které se jí nezamlouvaly.
„Nemůžete přece rušit, co se vám zamane, paní,“ řekl jí, věren zvěstem, které o něm kolovaly, že řekne každému, co si myslí. „To prostě nemůžete, to nikdy nikdo nedělal. Zákon o trestání zlodějů složil sám Certhya a Zákon o manželství zas jiný z vašich slovutných předků, Accipiter. Prostě není možné, abyste se takto zachovala k jejich památce!“
„Mám své předky v úctě,“ řekla Viviana, „ale pokud je známo, že Accipiter přivedl zemi do potíží kvůli tomu, že se rozhádal se svými dětmi a jedno z nich zabil, nebudu ho přece napodobovat. Totéž platí o zákonech. Nezáleží přece na tom, za jak moudrého byl považován ten, kdo jej vyslovil, ale jak moudrý je samotný zákon. A zákon upírající ženám právo opustit manžela, který je bije, moudrý není. Accipiter ho sepsal zřejmě jen proto, že od něho samého žena utekla, když ji týral. Stejně pomýlený je zákon, který říká, že zloději má být uťata pravá ruka, ale už mlčí o tom, jak starý má pachatel být. Nerada bych, aby v mé zemi byly ženy otrokyněmi a aby tu běhaly bezruké děti. Navíc zloděj se může polepšit a může pracovat, pokud bude jeho trest rozumný. Bez rukou toho nikdo moc neudělá.“
Soudce si pomyslel, že s královninou hlavou nic nezmůže a přestal jí odporovat. Navíc se Viviana ani nedotkla zákonů, které byly ve Veliké knize, zákonů rozhodujících o věcech celé země. Jen mírně úpěl, když princezna horečně proškrtávala celé odstavce v Certhyově zákoníku a Knize královského práva.
Nejinak než Nejvyššímu soudci se o týden později vedlo správcům šesti certhynijských krajů, které si Viviana pozvala k jednání. Vytáhla z nich nejpodrobnější informace a na Geodorovu radu si jejich pravdivost pečlivě ověřovala. Na konci tří dnů plných hádek vedla královna proslov. Správcům z něj musely brnět uši a nejspíš nepřijali právě s povděkem, když s nimi Viviana poslala několik svých dozorčích, kteří měli sledovat, zda jsou dodržována královnina nařízení.
„Promiňte,“ řekl Geodor královně, když se po odjezdu správců procházeli parkem, „ale mám takový pocit, že… že se do toho moc hrnete.“
Viviana zastavila a pohlédla na něj. Nebyl to hezký pohled, vypadala v tu chvíli vlk, kterého obklíčili lovci.
„Kdybych nic nedělala, měl by Sturnus záminku k posměškům,“ řekla.
„Posmívá se i teď. Nemá vás rád. O to nejde.“
„A o co? O co tedy jde? Klidně mi to řekni, Geodore.“
Geodor sklonil hlavu. Všechno by bylo snazší, než jí říci, co si myslí. Všechno, polapit orla, přemoci vlka, zastavit řeku. Nic z toho by jí totiž nemohlo ranit.
Od začátku na to myslel, ale záležitost se správci ho v tom utvrdila. Viviana chtěla zběsilým pracovním tempem přehlušit nespokojenost, zahnat vzpomínky na otce. Když večer padla na lůžko, hned usnula, neměla čas trápit se a přemýšlet. Ale Geodor viděl že ji to brzy zlomí. Buď se zhroutí, nebo se poddá a už nikdy nebude taková, jako dřív. Teď hořela, zítra z ní mohl být popel.
„Myslím, že nemůžete všechno dělat sama,“ řekl nakonec opatrně.
„To také nedělám. Nestihnu ani polovinu věcí, které chci udělat, Geodore. Ale to jsi říci nechtěl. Já to cítím. Co tedy?“
Geodor ji náhle viděl trochu rozmazaně, jako by její obraz překryl průsvitný papír. A pak spatřil obraz, vidinu – silného zlatavého orla, který letí přímo do slunce a padá dolů s křídly sežehlými, aby zemřel na zemi.
„Viviano,“ řekl, „vy jste ještě neměla být královnou. Nebyla jste připravená. Jsem troufalý, ano, ale je to tak.“
„Ne, nejsi troufalý. Máš pravdu. Já to ale věděla od začátku. Pamatuješ?“
„Ano. Ano, ale vy… nemůžete takhle pokračovat, zabijete se!“
„V čem nemohu pokračovat?“
„Snažíte se zapomenou, ubít to prací. Vy nechcete myslet na to, co se stalo v Čtyřmezí, nechcete myslet na nic!“
„Přestaň,“ vykřikla, „nech toho!“
Geodor zmlkl, musel se kousnout do rtu. Viviana měla v očích slzy. Chvatně je setřela hřbetem ruky a otočila se ke Geodorovi skoro zády.
„Rozumím ti,“ řekla. „Zítra si někam vyjedeme, uspořádám třeba hon. Odpočinu si. Dostanu se z toho, chce to jen čas. Děkuji ti, žes mě na to upozornil. Jmenuji tě hlavním rádcem, jestli proti tomu nic nemáš. Barden by rád šel na odpočinek.“
Pak, ani nevěděla proč, se k němu obrátila čelem. Dodala si odvahy a pohlédla do jeho jiskřivých očí. Uchvátilo ji, jak vypadá, trochu zmateně, ale hrdě a pevně.
„Prozatím také nechám být všechny ty certhynijské záležitosti,“ řekla ještě, „beztak jsem už vyřešila to hlavní. Teď se soustředíme na Ernak, na toho vraha a jeho lidi. Myslím, že to nakonec bude důležité. Teď bych byla ráda chvíli sama…“
Vykročila k odchodu, ale pak jí bleskla hlavou krátká, silná myšlenka, téměř povel a ona poslechla. Otočila se a lehce Geodora políbila. Pak se rozběhla pryč.
Další den na Geodora čekala ve své pracovně. Měl ji seznámit se vším, co bylo zatím zjištěno v záležitosti Čtyřmezenského kralovraha. Viviana proto nemohla schůzku odložit, nemohla se Geodorovi vyhýbat. Ráda by to udělala. Styděla se. Co ji to jen napadlo, s tím polibkem. Nikdy nepodléhala náhlým popudům, tím se ještě do včerejšího večera mohla chlubit. A ten polibek jí udělal čáru přes rozpočet. Ale… neudělala by to náhodou znovu, kdyby měla možnost vrátit čas? Snad se do toho stříbrookého nezamilovala?!
Neklidně přecházela po prostorném pokoji sem a tam, od velikého těžkého stolu až k nadité knihovně a snažila se trochu uklidnit. Ano, miluje ho. Co je na tom. Něco takového nejspíš jednou potká každého. Je čas si to přiznat. Od začátku byla chycená tím stříbromodrým pohledem, jako bleskotem vlnek na jezeře, jako třpytem křišťálových ozdob na okně pracovny. Miluje ho a nejspíš by ho políbila znovu, kdyby mohla. To by bylo vyřešené. Ale začala se trápit dvojnásob, když pomyslela, že Geodor… že Geodor její city nesdílí. Co když si myslí, že je jen trapná hysterka?
„To by se nechoval tak, jak se od začátku chová,“ zašeptal moudře znějící hlas kdesi v její mysli, „nebuď hloupá. Kouká po tobě a koukal po tobě ještě dřív, než jsi vůbec věděla, že existuje.“
Viviana se usmála a pak se zamračila. Co když si to jen namlouvá? Třeba si vyložila některé náznaky špatně, třeba…
Ozvalo se zaklepání, trhla sebou.
„Dále,“ řekla.
Hlas se jí nechvěl, sláva, ale ty ruce… Rychle je schovala za záda. Geodor vešel.
Chvíli stáli strnule a civěli na sebe, jako by se viděli poprvé, jako by každý patřil k jinému živočišnému druhu. Geodor promluvil první. Byl to vlastně revanš, když Viviana začala první s polibkem...
„Myslím,“ řekl, „že máme dvě možnosti, paní. Pokud jsem správně pochopil vaše včerejší… vaši včerejší…“
„Já se omlouvám, jestli vám to bylo nepříjemné,“ řekla Viviana, střídavě bledá a zrudlá. Bylo to snad poprvé v životě, kdy někomu vykala, ale ani si to neuvědomila.
„To…“ Geodor byl v rozpacích. Nakonec se rozhodl pro přímost a udělal dobře. „To rozhodně ne,“ dořekl, „jediné, čeho jsem se bál, bylo, že jste to třeba nemyslela tak, jak jsem to přijal. Nechme řečí. Buď se milujeme, nebo to byl omyl a pak se vše vysvětlilo a nic se neděje.“
„A vy,“ řekla Viviana tak potichoučku, že to Geodor sotva slyšel. Pochopil.
„Já vás miluji od chvíle, kdy jsem vás viděl poprvé,“ řekl prostě.
Vivianě se tolik ulevilo, že to hraničilo s bolestí. Připadala si hrozně unavená. Jediné, co jí v tu chvíli přišlo docela přirozené bylo Geodora obejmout a opakovat to, co zdárně provedla včera.
Na rozmluvu, která sem Geodora původně přivedla, by nejspíš docela zapomněli, kdyby venku hlasitě nezaštěkal nějaký pes. V tu chvíli Viviana doslova odskočila od Geodora a zase se na sebe dívali, jako by se teprve teď probudili.
„Miluji tě,“ řekl Geodor.
„A já tebe,“ usmála se Viviana, „co s tím budeme dělat?“
„Pokračovat.“
Na to se nedalo nic říci. Viviana zatoužila Geodora znovu políbit, ale uvědomovala si, jak těžké je přestat. Proto se rozhodla přejít na nějaké bezpečnější téma.
„Jak to vypadá v Ernaku?“
„O tom jsem chtěl mluvit,“ řekl Geodor. Jeho pohled byl náhle ostrý a chmurný.
„Tak mluv? Je to zlé?“
„Vrátili se naši zvědové, ti které vyslal Barden. Byli až u hranic Ernaku a Freklanu a nepřinášejí dobré zprávy. Vypadá to, že na hranicích se bojuje, ačkoli ani jedna strana nevyhlásila válku.“
„Garvotové?“ zeptala se Viviana a otřásla se.
„Garvotové i lidé. Jeden ze zvědů říkal,že to vypadá, jako by se snažili vyhladit všechny gaverly. Vraždí celé rody, děti i starce. Zabíjejí i vlky, pálí trávu, nechávají po sobě poušť.“
„To je hrozné!“ vykřikla Viviana. „Nic takového se nikdy nedělo. Tedy… vždycky se to stávalo v otevřené válce, nebo o tom alespoň věděli sousední země. Ale teď to vypadá, jako by… Valah nic nepodniká?“
„Ne,“ řekl Geodor a odmlčel se. Pak řekl: „Je to ještě horší. Naši zvědové zjistili jednu věc… Totiž, Freklanští používají magii.“
„Jak…“
„Ne že by s nimi bojovali kouzelníci, ale garvotové i lidé, kteří patří k útočníkům, nosí na pažích náramky z rudého kovu a zřejmě jejich pomocí dokáží vrhat oheň, blesky.“
„Kouzla? To snad ne… to není možné! Jak to, že Valah nic nedělá? Neví o tom? Nechce o tom vědět? Ach, Geodore, proč se takové věci vůbec dějí!“
„Je to opravdu divné,“ řekl Geodor, „jako by se to celé utajovalo co možná nejvíc. A jestliže se Valah drží stranou, nemůžeme od něj čekat ani podporu, budeme-li chtít něco podnikat. Možná… Znáš ten příběh, který se udál za Ruficollise?“
„Samozřejmě. Freklan tenkrát chtěl zabrat Certhynii a Valah, aby nepřišel k úhoně, pustil jejich vojáky přes své území. Přitom ve všech smlouvách stálo, že bude pomáhat Certhynii. Ale teď nejsme v nebezpečí my. Jde o Ernak.“
„Freklanští, jak garvotové tak lidé, pomalu postupují k naší východní hranici. Valahu se vyhýbají. Nechci říkat, co to znamená.“
„Nikdy jsme nebyli v přátelském poměru s Freklanem,“ řekla zamyšleně Viviana, „největší úspěch byl, když byla za Farina podepsána úmluva o neútočení. Tu ale porušil Antrof, takže teď už zřejmě neplatí. Zato s Valahem… myslím, že jsme si vzájemně zavázáni a pokud se jeden z nás octne v ohrožení, je mu ten druhý povinen přijít na pomoc. Ale ukázalo se, že Valahu na nějakých smlouvách nikdy moc nezáleželo. Přidá se prostě na tu stranu, která mu zajistí větší výhody. Ve Valahu nemají Freklanské moc v lásce, ale na druhou stranu milují zlato. A toho je ve Freklanu rozhodně víc, než v Certhynii. Ne, Valah není spolehlivá hráz.“
„To není,“ řekl Geodor, „ale myslím, že by ses mohla pokusit trochu ji zpevnit.“
„Myslíš, že bych měla jednat s Valažským králem? Neumím ani vyslovit to jeho jméno! A valažsky umím říct jen, že venku prší.“
Geodor se zasmál, ale hned zase zvážněl a řekl: „Máš několik výborných tlumočníků. Myslím, že je čas, abys je využila. Měla bys začít něco dělat. To mezi Freklanem a Ernakem se mi nezdá. O co jde? Jak se to týká nás?“
„Proč přerušili to jednání ve Čtyřmezí,“ pokračovala Viviana, „o kdo je ten chlap, co zabil mého otce!“
Geodor sklonil hlavu a velice potichu řekl: „S tou poslední otázkou se nemusíš namáhat. Já ho znám.“
„Cože!?“
„Ano. Věděl jsem že ho odněkud znám, ale pořád jsem si nemohl vzpomenout, odkud. Ale včera jsem se náhodou setkal s Geltem – to je jeden z Certhynijských gaverlů – a zavzpomínali jsme na staré časy. A pak jsem si to uvědomil. Ten chlap byl Alun. Andrej ti o něm musel vyprávět…“
„Ach… snad… nevím. Nemůžu si vzpomenout. Ale to jméno je mi povědomé.“
„Je to ten chlap z Beluy. Ten, co ho Sanvis proměnila v kámen, když chtěl Andreje zabít.“
„Ano! Už si vzpomínám! Chytil Danera s Andrejem a chtěl je vydat Antrofovi! Andrej mi to vyprávěl jako hrozně dobrý vtip. Hrozné to tedy bylo. Ale legrační… Ten kluk byl zvláštní.“
„Dobrá, ale teď jde o Aluna,“ řekl Geodor, „zajímalo by mě, jak se dostal z toho kamene. Sanvis ho určitě neosvobodila. Já ji zrovna rád nemám, ale je spravedlivá a ví, co má člověk v srdci. Nepustila by ho, dokud by nebyl čistý jako zimní nebe.“
„Na tom nezáleží. Tak Alun… Je dobré vědět jméno svého nepřítele.“
„K čemu ti to je. Nevíš kde je, nevíš jak ho chytit.“
„Můžu ho proklínat!“ řekla Viviana temně.
Geodor pokrčil rameny.
„Každopádně,“ řekl, „by bylo dobré ho dostat živého. Myslím, že by nám pověděl pěknou řádku důležitých věcí.“
„S tím nepočítej! Pokud se mi dostane pod ruku, zabiju ho, i kdyby znal pravdu o celém světě!“
Viviana vypadala zuřivě. Zatínala pěsti, tváře jí plály a zlobně přivírala oči. Kdyby se v tu chvíli objevil Alun, nejspíš by ho roztrhala na kusy holýma rukama.
Geodorovi se zdálo, že vidí černorudý opar, který se vznáší kolem královniny hlavy. Vypadalo to ošklivě a nebezpečně. Naklonil se k ní, přestože se toho oblaku zlosti štítil, a jemně ji políbil. Nejprve sebou trhla a Geodor myslil, že ho uhodí. Pak ten hnusný opar zloby zmizel a Viviana se nervózně pousmála.
„Promiň,“ řekla, „nechala jsem se usnést.“
„Viděl jsem,“ řekl Geodor, „taky bych tě rád unesl, hvězdičko moje, ale ne takhle.“
„Unesl? Tak to udělej.“
Vzal ji do náručí jako dítě. Viviana ho objala kolem krku a v tu chvíli jí mohly všechny problémy a strázně být ukradeny. Byl tu jen Geodor, byly tu jen jeho oči, stříbromodré a jiskřivé, oči, které byly dvěma pevnými body ve vesmíru.
Geodor jí iluzi bezpečí a klidu vzápětí zkazil.
„Pojedu s tebou, až budeš jednat s Dak´meryewem. Měli bychom to udělat co nejdříve.“
Viviana se mu vyvinula z objetí.
„Jak to můžeš vyslovit, to chápu ještě méně, než jak si to můžeš zapamatovat,“ řekla.
Trochu ji rozzlobilo, že ta krásná chvíle vydržela tak krátce a ještě víc ji zlobilo, že Geodorovi nedělá jméno Valažského krále žádné problémy, zatímco jí…
„Tak to zkus,“ řeklo Geodor, „Dak´meryew. Je to docela jednoduché.“
„To si myslíš ty,“ odsekla Viviana, „Já mu budu říkat Takymerjé, a jestli se to někomu nelíbí, ať si trhne nohou.“
Pak docela potichu dodala, co si právě uvědomila: „A vůbec není jisté, že s ním budu jednat. Týká se to přece záležitostí celé země…“
„Nechápu,“ řekl Geodor, „nejsi snad královna?“
„Jsem. Ale podle Passerova zákona z roku 508… Totiž, pokud jde o něco, co by se mohlo dotknout upořádání Certhynie, musí rozhodnutí krále schválit Rada lardenů. A oni mě nemají rádi. To přece víš. A navíc… Sturnus je Poradce pro jednání se sousedními zeměmi.“
„Nemůžou ti přece zakázat jednat…“
„Právě že ano. Kdyby mě tak ti moji předci nezapletli do tolika zákonů…“
„Nemůžeš je změnit?“
Viviana se na něj podívala velice ostře. Geodor si v tu chvíli připadal jako hloupé malé dítě, které právě pláclo nějaký nesmysl před svým učitelem.
„Jsou zákony, které se měnit nedají,“ řekla prostě, „i kdybych ráda… Ale chápu to, protože jinak bychom tu s každým králem měli jiné. Hmmm… Zkusím dnes večer svolat radu a navrhnout jim… Ne, požádat je, jestli by mi laskavě povolili promluvit s tím… Dak´meryewem.“
„Vidíš, že to vyslovíš…“
Rada lardenů se shromáždila docela rychle a ochotně. Ne proto, že by si chtěli královnu vyslechnout, spíš měl na tom zásluhu Sturnus. Nevěděl, oč jde, ale tušil, že bude mít příležitost Vivianu srazit… Možná by se dalo udělat i něco víc…
Hodinu před schůzí věnoval Sturnus pochůzkám, potřeboval naučit Vespertina, co má a nemá říkat, dohodnout se s ostatními lardeny, aby zjistil, kolik z nich stojí docela na jeho straně a kolik jich bude muset přesvědčit a nakonec se dostavil do jednacího sálu, celý zrůžovělý rozrušením a činorodostí. Vypadal v tu chvíli jako majordomus, který má na starost stovky úkolů a všechy je dokonale zvládá.
Rada lardenů sestávala z čtrnácti lidí, patnáctý a nejvyšší měl být panovník. V jednací místnosti měli shromážděna pohodlná křesla do půlkruhu, v jehož středu stál královský trůn. Každý z lardenů zastával nějakou funkci, podle ní pak byl vážený a důležitý. Vedle krále seděli jeho rádci, byli-li lardeny, nebo zástupci celé Rady. Nalevo pak od konce královský Lovčí, Správce armád, Vychovatel případných královských dětí, Správce města a Nomiturského kraje, Vrchní historik a kronikář, a králův Obhájce, tedy muž, který měl mluvit za krále a pro krále. Na pravé straně zase od konce seděl Správce královských statků a stájí, Vrchní dohlížitel nad kraji, Nejvyšší soudce, Poradce pro jednání se sousedními zeměmi, Válečný poradce a pak Obhájce Rady, muž který mluvil za Radu a pro Radu.
Když vešla Viviana a zahájila schůzi, byla už venku tma. Královna se při pohledu na vysoká, černá okna otřásla. Bylo to, jako by se palác ponořil do kalné, hluboké tůně. Nedala na sobě ale nic znát, prošla středem podkovy a posadila se do královského křesla. Dvě dámy, které při sobě měla, se postavily za její trůn. Geodor, který se spolu s Bardenem rozhodl rady účastnit, se posadil na jednu z volných lavic v rohu sálu.
Královnin obhájce, malý, vážný larden s bledým obličejem vstal. Současně se zvedl i obhájce Rady, suchý člověk, který vypadal tak úřednicky, že snad musel jíst papír a zapíjet ho inkoustem.
„Královna Stellata svolala tuto Radu,“ řekl královnin obhájce, larden Rhamnus, „aby předložila své požadavky, nebo návrhy. Je Rada ochotna vyslechnout svou královnu?“
„Rada je připravena,“ řekl obhájce Rady a mírně se uklonil směrem k Vivianě. Jeho dlouhý rudý plášť sebou přitom mrskl jako podivná hlubinná ryba a Vivianě se trochu zatočila hlava. Když byla naposledy na schůzi Rady, byla ještě dítě a na místě, kde teď seděla ona, seděl její otec. Bylo v tom něco nevýslovně smutného, v tom vědomí, že sedí na křesle, kde sedávala dlouhá řada jejích předků. Jako by se topila v čase, jako by byla jen nevýznamným smítkem v hromadě, kterou tvořily dějiny.
„Slovo tedy patří královně,“ řekl Rhamnus.
Oba Obhájci se posadili a z řad lardenů to zašumělo, jak se po oficiálním úvodu začali šeptem bavit a dohadovat, co vlastně celá tahle schůze znamená.
Viviana se nadechla a přerušila ruch tím, že povstala a přísně to shromáždění mužů sjela pohledem. Dalo jí dost práce nerozesmát se. Proč jsou v lardenské Radě jen muži?
„Chtěla bych k vám promluvit o událostech, které se odehrávají v Severním Ernaku a…“
Její Obhájce se bezostyšně dal do řeči se svým sousedem. Vůbec mu nevadilo, že se na něj královna dívá. „Vážnost,“ slyšela Viviana otcův hlas, „to je to, co králi nesmí nikdy chybět, Viviano!“
Připadala si směšná, trapná figurka. Cítila, jak jí pod těžkými brokátovými šaty stéká po zádech pramínek potu.
„Tak mne poslouchejte, u Velké Ial!!!“ vykřikla tak mocně a hlasitě, že ji okamžitě poslechli. Byla chvilku stejně ohromená, jako oni. To přece neřekla ona! Ale když už byli potichu, musela mluvit dál. Prostě musela.
„Freklan útočí na Ernak,“ řekla rychle a rázně, „garvotové a lidé z Freklanu postupují přes Ernak k jihu, tedy k naší hranici. Ráda bych se proto sešla s Valažským Dak´meryewem. Jak víte, Valah několikrát porušil Eudromiasovu smlouvu a nerada bych, aby se to případně opakovalo. A také…“
Krátce, na jeden nádech se odmlčela, protože se chystala říct víc, než plánovala. Nakonec ale dokončila: „…také bych chtěla jednat s Fulicií a Meropsem. Pokud hrozí nějaké nebezpečí Freklanského vpádu, bude dobré mít všechny sousedy příznivě nakloněné. A pokud ne, stejně je dobré upevnit vztahy.“
Nastalo ticho, kratičké a ubohé, pak se lardeni začali mezi sebou bavit. Hluk se stále stupňoval, jak se jeden snažil překřičet druhého.Viviana se posadila a čekala, až se to utiší. Připadala si hrozně unavená, jako by těch pár slov, jež řekla, bylo těžkými balvany, které vyrvala ze skalního masivu. Holýma rukama.
Konečně se její Obhájce odvážil zjednat klid. Postavil se doprostřed podkovy a promluvil: „ Rada slyšela slova královny Stellaty. Mluvila o věcech velkého významu a na Radě teď záleží, bude-li souhlasit s královninými plány, nebo ne.“
Obhájce Rady a larden Sturnus povstali zároveň. Sturnus sjel překvapeného Obhájce pohledem, kterým dával najevo, že přebírá iniciativu. Obhájce se rychle posadil a Sturnus se postavil přímo proti Vivianě.
Chvíli se na sebe bezeslova dívali a snažili se jeden druhého zdeptat pohledem. Vivianě se pokaždé, když pohlédla na Sturnuse, vybavovala ryba, něco bledého a chladného, bez chuti a zápachu. Tvor, který se nedá chytit, který v rukou klouže… Ty ulízané vlasy neurčitě hnědošedé barvy, ty oči, šedé a záhadné… Ze Sturnusova pohledu se nedalo poznat nic, co by si Sturnus sám nepřál dát najevo.
Nakonec se larden usmál a pomluvil: „Jak jste si všimli, porušil jsem zásady etikety. Ale myslím, že bychom na ně právě v této chvíli nemuseli tolik dbát. Protože podle mého soudu královna Stellata právě dala najevo, jakou bude panovnicí.“
Stále ještě se zářivým úsměvem se rozhlédl po sále a ujistil se, že ho všichni poslouchají. Pak rychle a ostře vykřikl: „Tohle nikdy neschválím!“
Krátce se odmlčel a pokračoval zase pomalu: „Co by si řekl král Dak´meryew, kdyby mu naše královnička dala najevo, že Valah nepovažuje za hodný důvěry? Že si o něm myslí, že v nouzi zradí? Vážení, všichni víme, že Valah je země silná a mocná a že Dak´meryew je jedním z neprchlivějších panovníků, kteří jí kdy vládli. Je známo, že zavedl zákony, které tvrdě trestají sebemenší prohřešek a že vyžaduje největší úctu ke své osobě. Jak by to dopadlo, kdyby k němu naše milá Stellata přišla s tím, že mu nevěří? Že ho nepovažuje za lepšího než několik jeho zrádných předchůdců?“
Sturnus se odmlčel a chvíli hleděl na Vivianu s výrazem triumfu. Té skutečně došla slova. Nejraději by se propadla. Ne proto, že ji pohaněl, ale proto, že měl pravdu!
„Tedy,“ pokračoval Sturnus, když nechal všem dost času, aby si srovnali myšlenky, „řeknu vám, co měla vážená královna na mysli.“
Malá přestávka, právě tak na vyvolání napětí.
„Měla na mysli rozpoutat válku!“ dokončil Sturnus.
