Lardenova slova se setkala s naprostým ohromením v prvním plánu a s bouří námitek, dotazů a názorů v plánu druhém. Sturnus to všechno umlčel rozmáchlým gestem a s mírně skloněnou hlavou pokračoval, zatímco Viviana rudla a lapala po dechu.
„Proč, ptáte se? Proč by to dělala? Přátelé, je vám všem přece známo, že královna se nejlépe osvědčila v bojích, jako vůdkyně povstání! Ale nyní, v době míru, kdy je třeba rozvážného úsudku a drobnější práce na zvelebování země, si neví rady! Říkám to s lítostí, ale říci to musím, protože je to pravda! Stellata chce vyvolat válku, aby nás všechny přesvědčila o své potřebnosti!“
Viviana vstala, aby se obhájila, před očima se jí dělaly zářivé kruhy. Její slova zanikla, nikdo ji neposlouchal. Všichni vstávali a zuřivě se dohadovali, útočili dotazy na Sturnuse. Geodor vstal a rozběhl se k ní, jako by ji chtěl bránit, ale co je platná síla proti slovům, tělo proti myšlenkám…
„Ptám se vás, kdo z vás chce válku? Kdo z vás chce další ničení země, kdo z vás chce bojovat a zemřít pro nic?“ burácel Sturnus a Viviana si přála dvě věci: propadnout se někam hluboko pod zem, ale nejdřív Sturnusovi zakroutit krkem a vyrvat mu ten jeho kluzký jazyk z hrdla.
„Navrhuji,“ řval, „navrhuji sesadit tu zlověstnou ženu z trůnu, ženu, která nás chce vrhnout proti Valahu, navrhuji sesadit ji a zvolit někoho z našeho středu!“
„Je královského rodu,“ ozval se hlas Vrchního soudce, jediný, který se snažil něco namítnout, „jen ona může…“
„Královský rod,“ vykřikl Sturnus a bylo v tom tolik pohrdání, že se všichni Vivianini předci museli obrátit ve svých hrobkách, „rod sebestředných povýšenců, kteří se ženili se svými příbuznými a válčili se svými dětmi! To je královský rod! Vytvoříme nový královský rod! Bez Rysů! Rys je minulost, my žijeme v současnosti!“
„Nechte promluvit královnu,“ ozval se znovu Vrchní soudce.
Sturnus zaváhal, ale nakonec přikývl a ukázal na Vivianu, obviňujícím, vzteklým gestem. Naštěstí už vedle ní stál Geodor a tak se o něj opřela, jinak by nejspíš upadla.
„Snad,“ řekla potichu, „snad jsem se opravdu zmýlila, když jsem chtěla jednat s Dak´meryewem, ale válku jsem rozpoutat nechtěla, Sturnusi, nikdy…“
„Kdo z vás jí věří? Kdo je pro to, aby zůstala na trůně Certhynie?“ zeptal se Sturnus, „Jsme v Radě, budeme tedy hlasovat. Kdo je pro královnu Stellatu.“
Nic se nehýbalo, snad i dech všem přítomným uvázl v plicích. Pak lardeni začali klopit hlavy a rozpačitě se vrtěli. Zvedla se ruka Vrchního soudce. Pak ještě Vrchního historika a kronikáře. Jinak žádná.
Sturnus se zašklebil, už prostě nedokázal uchovat vážnou tvář. Takové vítězství.
Viviana byla najednou úplně klidná.
„Už je dohráno, konec, nemám co ztratit,“ myslela si. Geodor jí stiskl ruku. Mírně se na něj usmála. Dobrý způsob jak říci, stojím při tobě. Vlastně ten nejlepší.
„Co chceš dělat teď,“ zeptala se Sturnuse, hlas měla pevný a klidný.
Lardena to nejspíš zaskočilo. Byl by radši, kdyby se vztekala. Nehodlal nechat Vivianu jen tak odejít. Že všechno půjde hladce nečekal, ale moc pro to měnit plány nemusel.
„Když ji nechám odejít, vrátí se,“ myslel si, „ vrátí se ona, nebo její děti, to vyjde nastejno. Neměl bych ji nechat naživu. Není to dobré, nechávat naživu poražené nepřátele, protože se mohou obrátit proti nám znovu. Ale pro ty dědky z Rady by to bylo moc velké sousto v jeden den. Měl bych být rád, že se smířili se sesazením královny. Takže bude lepší udělat to tajně. Prostě to bude moje věc… A další práce, kterou udělám bez nároku na odměnu. Měli by mi líbat ruce, celá Rada.“
Věděl, co bude dělat, ale nemohl si nechat ujít příležitost k dalšímu výstupu. Po Vivianině otázce rozhodil bezmocně ruce, jako by si nevěděl rady. Stranou ale mrkal na Vespertina, který zastával post Vychovatele.
Chápavost rozhodně nepatřila mezi Vespertinovy přednosti. Chvíli rozpačitě přešlapoval a teprve když už Sturnusovi jeho póza začínala být trapná, otevřel jeho mladý synovec ústa a vypustil jedno z mouder, kterými ho strýc krmil: „Ach, myslím, že… že by bylo nejlepší Vivianu vykázat z města, protože kdyby tu zůstala, mohla by škodit… škodit záměrům nové vlády.“
Pohodil hlavou a trochu nervózně se usmál. Sturnus ho sjel zachmuřeným pohledem a řekl: „Obávám se, že na slovech mého synovce je dost pravdy. Co tomu říká Rada? Kdo souhlasí s tímto, možná dokonce mírným, řešením?“
Tentokrát zvedli ruce všichni, včetně Nejvyššího soudce. Starý pán se podíval na královnu a lítostivě pokrčil rameny. Věděl, snad jako všichni v sále, že toto není nějaký náhlý zlom. K tomu, co Sturnus udělal, spěl už dlouho a měl dost času vše pořádně připravit. Nedalo se dělat nic…
Viviana se zasmála. Znělo to jako pláč. Pak se vytrhla Geodorovi a zvedla ruku také. Sturnus se na ni mračil, ale to už jí nevadilo. Nejspíš by se mračil, i kdyby se postavila na hlavu.
Znovu se zasmála a promluvila, hlasem nepřirozeně veselým: „Ano, to je dobrý návrh a já souhlasím! Vlk se musí vyhnat, pravda, třikrát sláva Vespertinovi, nebo spíš jeho strýci, který ho jeho roli dobře naučil! Vyžeňte mě z města a hlavně dejte pozor, za jak dlouho za mnou Sturnus pošle zabijáky! On a milosrdenství? Nedejte se vysmát! Mě jste nevěřili, jak to, že jemu… Ale, čuchar ať se stará, je to vaše věc. Mějte si za krále, koho chcete, a dám na to krk, že to bude výtečný mladý Vespertinus. Věřím ve Sturnusovu moudrost. Ale nevěřím v jeho slitovnost. Pokud někdo z vás myslí, že zítra za svítání budu poblíž města, je osel. A kdo myslí, že se Sturnus nebude pokoušet zbavit se mne navždy, je osel korunovaný… Ach, promiňte, nechtěla jsem brát do úst jméno vašeho nového krále. Ať vás všechny Ial ochraňuje, máte, co jste chtěli. Máte, co jste chtěli!!!“
S těmito slovy vyrazila ke dveřím, bez ohledu na jednu ze svých dam, která se jí snažila nést vlečku. Prostě si podkasala sukně a téměř z jednacího sálu vyběhla. Geodor se, krokem o dost vážnějším, pustil za ní. Barden zůstal sedět a zíral před sebe očima, v nichž se zračila prázdnota.
Jednací sál se rozbzučel jako úl.
„Co chceš dělat,“ zeptal se Geodor mírně.
Následoval Vivianu až do její ložnice, kde se posadil na postel. Pozoroval ji, jak přechází sem a tam a rozplétá účes, který jí před jednáním vytvořila na hlavě jedna z dam.
„To, co jsem řekla,“ odsekla, „odejdu.“
„To nemůžeš. Musí být nějaká možnost, jak tohle zvrátit, máš za sebou armádu, lidi…“
Podívala se na něj. Geodor si byl jist, že má pravdu, ale ten pohled ho přiměl sklopit oči. Pozoroval vzorec na koberci. Proplétající se rudé a zlaté girlandy, ostré tvary. Nic uklidňujícího.
„Geodore,“ řekla Viviana.
Znělo to jako vzdech. Posadila se vedle něj a objala ho. Chtělo se jí plakat, ale nemohla. Byla v ní studená, chladná zeď, která slzy držela uvnitř.
„Geodore,“ řekla znovu, „to samé může říci Rada. Mohla bych je násilně rozpustit, mohla bych je rozprášit jako hejno slepic, mohla bych… ale nakonec bych na to doplatila. Mají příliš velký vliv. Strunu je jako pavouk, který spřádá pavučiny a… už opředl všechny kouty. Vím to dlouho, ale co jsem mohla dělat? A teď už nic dělat nejde.“
„Tvůj otec by se alespoň pokusil,“ řekl Geodor. Ačkoli se snažil, aby to znělo vlídně, cítil, jak mu v náručí strnula. Odtáhla se od něj.
„Můj otec,“ řekla, „by se do takové situace nedostal.“
„Viviano, byla to jen záminka, jak tě srazit,“ řekl Geodor, „nic než záminka! Sturnus ji hledal, kde mohl! Kdybys neudělala tohle, dostal by tě jindy.“
„Ano, dostal mně. A mohl bys o tom přestat mluvit? Trvám na tom, co jsem řekla. Sturnus mě nechce nechat naživu. Nezáleží na tom, že nebudu snažit cokoli proti němu podnikat. On tomu nevěří.“
„Viviano…“
„Mohl bys odejít, prosím? Ráda bych si zabalila věci. Jestli chceš jet se mnou, čekám tě za hodinu v Šedé stáji.“
Počkala, až za sebou Geodor zavře dveře. Pak si lehla do postele. Zabořila obličej do polštáře. Voněl příjemně, voněl domovem. Jako by si teprve, když ho měla opustit, uvědomila, čím jí Nomiturský palác je. Útočištěm, místem, kde žije památka rodičů. Jemná, měkká látka jí tohle všechno připomněla a zeď ve Vivianině nitru praskla. Začala plakat, tiše a klidně, žádné hysterické výlevy. Plakala, protože jí bylo smutno, nic víc.
Vyrazili do šedého rána, projeli západní branou ven z města a pustili se dál na západ. Viviana na své kobyle Fyowě, kterou kdysi dostala od Andreje a Geodor na medově zbarveném valachovi, slyšícím na jméno Trdloň.
Vzali s sebou jen to nejnutnější. Viviana tolik spěchala, aby už byli pryč, že se ani nezdržovala s hledáním nějakých obstojných šatů nebo lepšího postroje pro koně. Cítila se jako za starých časů, oblečená v zelené košili a hnědých kalhotách, které schovávala jako památku na dny povstání, vlasy svázané do jednoduchého ohonu, pod sebou svou povstaleckou kobylu a odřené, pohodlné sedlo…
Málem by si začala hvízdat. Poprvé za velmi dlouhou dobu se cítila svobodná. Své radosti nedala volný průchod jen proto, že Geodor to všechno bral hrozně vážně a byl doopravdy nešťastný. Už dřív jí prozradil, že nerad jezdí na koni. A teď dřepěl v sedle, jako by ho valach vezl na popraviště, shrbený, zamračený.
Viviana se usmála. Šeré, obyčejné ráno. Snad spíš ještě noc. A přece bylo svěží, čisté a nové. Kam jedou? Kdo ví. Co udělají? Kdo ví. A konečně, co na tom záleží. Hlavní je pokračovat v cestě. Za hory, které začínají vystupovat z mlh jako temena dávných obrů. Přes lesy, huňaté a tajemné, dál a dál.
Před pár hodinami myslela, že pro ni vše skončilo. Jak rychle se střídají nálady…
„Kam pojedeme?“ ozval se Geodor. „Ptám se, protože ty jsi vůdkyní. Já sám nemám žádný určitý cíl. Tak kam nás povedeš?“
„Nevím,“ řekla po pravdě, „ale myslím, že by nebylo špatné podívat se k moři. Co říkáš? Svět leží před námi, celá Ora se nám otevírá. Prostě pojedeme, kam se nám zachce. Není to báječné?“
„Zní to hezky,“ zabručel Geodor, „a já vím, že je zbytečné ptát se na cíl. Na účel. Docela bych si zdřímnul.“
„Několik mil odtud je malá osada s hostincem. Můžeme tam přespat. Mám zatím dost peněz.“
„Tak je šetři. Je teplo, máme deky. Myslím, že se vyspím v lese.“
Viviana se zasmála, hlasitě a od srdce. Už bydlela v paláci tak dlouho, že jí něco takového jako spaní pod širákem vůbec nepřišlo na mysl.
„Znáš tu písničku,“ zeptala se rozjařeně, „jak se v ní zpívá: Až spánek přemůže tě, pod nebem budeš spát?“
Geodor místo odpovědi začal zpívat a Viviana se k němu přidala. Tak se vzdalovali Nomituru, Radě a všem starostem a zimavou ranní mlhou se za nimi nesla píseň:
Odejdi z domu příteli
o své svobodě víš
ber co ti osud nadělí
a slova dálek slyš
Můžeš s orlem letět
můžeš se s větrem rvát
až spánek přemůže tě
pod nebem budeš spát.
Co vábí tě i děsí
jsou hory vysoké
potoky bystré, lesy
temné a hluboké
Můžeš s orlem letět
můžeš se s větrem rvát
až spánek přemůže tě
pod nebem budeš spát
Nad tebou hvězdy září,
A vítr mraky splách
to co máš ve snu v tváři
najdeš jen na cestách
Můžeš s orlem letět
můžeš se s větrem rvát
až spánek přemůže tě
pod nebem budeš spát
To co máš ve snu v tváři
je ozvěnou tvých dnů
v trávě jak na polštáři
do ranních červánků