|
|
Byl večer. Konec jednoho nádherného dne na konci října, kdy se listí, ve všech odstínech podzimu-zlaté, šarlatové a hnědé, pomalu snášelo z vysokých stromů se stříbřitými kmeny mezi skotačící a jásající děti, které pobíhaly ulicemi Stromového města. Malé bílé domky s doškovými střechami se choulily v závějích spadaného listí pod šedavými velikány, kteří se tyčili nad celou vesnicí. Ve vzduchu se vznášela vůně ohníčků, v nich pečených brambor a pozdních jablek. A když začalo zapadat slunce a zbarvilo Stříbrné štíty, pohoří na jejímž úpatí se vesnice rozkládala, do všech podob červené, začali se lidé scházet do hostince U Stromu.
To bylo místo, kde se večer co večer přemílaly a přetřásaly všechny novinky a klepy, které přišly až sem, na samý konec království. A když už byly všechny probrány a venku se rozsvítily první hvězdy a od řeky v údolí se začala šířit mlha, ve které světla pochodní na ulicích vypadala skoro jako dávno vyhaslé oči draků z minulosti, pak zapálili v hostinci obrovský krb. V jeho světle se začaly vyprávět příběhy dávných hrdinů, nebo mýtické bajky o zvířatech žijících daleko na Jihu, kde je měsíc větší a slunce, doběla rozžhavená koule, ve dne buší jako obrovské kladivo do pouště.
A právě ten den se ve městě objevili dva cizinci. Oba byli oblečeni do rozevlátých plášťů, které byly v té době tolik rozšířené na obchodních stezkách. Na hlavách měli kápě, takže jim nebylo vidět do tváře. Když vešli do hostince, který byl jako jediná budova ve vesnici umístěn v koruně nejvyššího stromu v okolí, všichni najednou ztichli a sledovali jejich kroky až ke stolu blízko u krbu, kde si sundali kapuce. A tu se hostincem rozeběhl náhlý výdech obdivu, když plameny rozsvítily bohaté rudé jiskry v ženiných tmavých vlasech. Její společník se rozhlédl po výčepu a jemu se oheň odrazil ve vlasech černých jako havraní peří. Dvoje oči, jedny modré jako hlubiny moře a druhé zelené jako mech v samém srdci lesa, se domluvily a oba naráz usedli. V hostinci se zase rozeběhl obyčejný hovor, ale všichni stále poočku sledovali oba cizince.
Za okny v temné tmě už poletovali sovy a netopýři, lovíce malé a neopatrné tvory, když se znovu otevřely dveře a dovnitř vešel starý muž. Byl oblečen v šedé kápi a v ruce nesl hůl, na jejímž konci byl zasazen křišťál. Když vstoupil, opět všichni zmlkli a zezadu z hospody se ozval hlas: "Buď pozdraven Adame. Pověz nám opět nějaký příběh!"
"Ano, pověz. Prosím," přidávaly se další hlasy. Starý muž se pousmál: "Ano, dobrá,ale přece mě nenecháte sedět na suchu:"
"Pivo pro Adama!"
"Ne, pivo ne. Vodu."
Adam si sedl před krb, na židli blízko u plamenů. Když mu upocený dobromyslný hostinský přinesl sklenici, na které se ještě třpytily kapky vody, muž se podíval do ohně a začal.
"Před dávnými časy se králi v Ostrovním království narodila dcera. Byla jako jarní ráno. Měla fialovomodré oči a tmavě rusé vlasy a ty ponoukaly některé lidi k tvrzení, že je to čarodějka. Ale ať byla, nebo ne, její lid ji miloval. Zhlédl se v ní i jeden z bohů. Jednoho dne se seznámili a zamilovali se do sebe. Stýkali se dál a princezna do roka otěhotněla. Její otec se to dozvěděl a pak se konala svatba, na kterou lidé ještě dlouho vzpomínali. Víno a pivo tekly proudem a jídlo prý rostlo na stromech. Ale nejvíc si lidé pamatují novomanžele, šťastného ženicha a stejně šťastnou nevěstu, což se na královských svatbách málo vídá. Ale o svatební noci se muselo něco stát. Manželé náhle zmizeli. Napovídala se o tom spousta věcí, ale já věřím, že odešli do hor. A tam, daleko od lidí, princezna porodila trojčata, tři holčičky.
Čas plynul a holčičky pomalu stárly. Každá z nich měla talent po otci, srdce po matce a krásu po obou. Nejstarší dcera byla čarodějka a prý byla tak mocná, že dokázala zastavit i slunce. Její nejmladší sestra byla jiného rázu, byla to víla. Dovedla mluvit se zvířaty i rostlinami. Říkalo se, že kam přišla, přišli i elfové, skřítkové a trpaslíci. Pod její rukou vše rostlo a kvetlo.Prostřední princezna byla ale úplně jiná, než její sestry. Stal se z ní vládce draků.
Podle jedné velmi staré báje draci mají své vládce, každý kmen jednoho. Černí, zlatí, rudí, modří, zelení, ti všichni ho mají. Až na bílé. A to jsou prý nejmocnější bytosti na této planetě. Dračím vládcem se ale může stát jen člověk s tak velkou silou, že se v draka promění. A ti bílí svého pána nemají už mnoho tisíc let.
Kdysi dávno jeden věštec předpověděl, že jejich pán vzejde ze svazku královské dcery a boha. Jakmile se dozvěděli o princezně, která se za měsíčných nocí prohání v podobě draka nad horami, věděli, že jejich čas nadešel.
A tak každá princezna putovala jinam. Nejstarší na Ostrov čarodějů, aby se naučila své síly zvládat, nejmladší si vzali do učení elfí páni z Tristranonu a ta prostřední putovala sem, do srdce našich hor, kde je prý dračí město.
A zase plynul čas a z dívek se staly ženy. Najednou se z jedné temné a nebezpečné země u moře začal šířit strach, děs a nevysvětlitelné obavy.
Ta země se jmenovala Argor. Ano," řekl, když se hostincem zvedla vlna zamumlání, "ano, mnozí z vás o ní jistě slyšeli. Její vzestup a pád se udály před dvěma sty lety. Bylo vybojováno mnoho bitev, vyplýtvána spousta síly a krve, ale nejvíce se zasloužily právě tři princezniny dcery. Říkalo se, že to ony svrhly velekněze Timara a jeho zlého, bezejmenného boha.
Když se země a lidé začali vzpamatovávat z války a běsů, které na ně stále ještě číhaly v nočních můrách, proslechlo se, že prostřední sestra, vládkyně bílých draků si vzala vládce černých. A sloučení těchto sil znamenalo konečné zacelení posledních ran, kterými náš svět trpěl.
Léta plynula a na válku se pomalu zapomínalo. Ale na princezny ne. Vykonaly ještě mnoho dobrého, než se o nich přestalo vyprávět. Ale prý stále ještě střeží tento svět a do skonání věků jej střežit budou."
Starý muž se odmlčel a hostincem se rozhostilo ticho. Každý z přítomných lidí hleděl do dálky, jako by slyšel ocelový třesk mečů a viděl draky, rychle se ženoucí oblohou nad spícími vesnicemi. Jen Adam se stále díval do ohně, v očích zvláštní lesk a touhu a na rtech malé pousmání.
První hlas přerušil ticho. Byl to mladý muž, k jehož boku se tiskla stejně mladá a zamilovaná dívka, s rukou přitisknutou v ochranitelském gestu na vzduté břicho.
"Co myslíš, Adame, opravdu tu někde jsou?"
"Nevím. Ale nejspíš je to jen pohádka pro děti. Aby neztrácely naději a víru. Já sám jsem ji slyšel od svého otce, ten od svého otce, a ten od svého děda. Nevím, jestli je to pravda."
Ve výčepu se rozhostilo zklamané ticho a jen můra, neustávající ve svém tanci smrti kolem lampy, vydávala zvuky svými šelestícími křídly.
Oba cizinci na sebe pohlédli. V jejích očích se zračilo porozumění a odhodlání. Muž přikývl. Žena na okamžik zavřela víčka a pozdvihla tvář, téměř jakoby někoho volala. Potom se usmála na svého společníka a tázavě naklonila hlavu. Muž se usmál také a rozhlédl se po hostinci. A najednou všichni, jakoby neodolatelně vábeni, pohlédli na tu dvojici. Oba vyšli ze dveří a lidé, téměř jako ovečky jdoucí za pastýřem, vyšli za nimi. Nevěděli proč to dělají, cítili jenom zvědavost a nejasnou touhu.
Když celý ten průvod přišel na náměstí, spíš mýtinu, jediný prostor ve vesnici, kde oblohu nezastiňovaly větve obrovských stromů, začali z domků vycházet další a další lidé, děti v nočních košilích, dospělí v halenách a kalhotách a všichni měli v očích zvláštní pohled. Utvářeli kolem mýtiny kruh.Když už byli všichni na náměstí, žena se rozhlédla a zaklonila hlavu. Z jejího hrdla vyšla kaskáda tónů, které se navzájem proplétaly a odezněly, stoupajíce k nebi.
Dlouhou dobu bylo ticho, jen vánek v korunách stromů a občasný křik sovy, či ptáka, vyrušeného ze spánku, jej přerušil. A najednou se od hor ozvala odpověď. Vířivá, toužebná píseň plná očekávání. Zdálo se, že se přibližuje. A pak se hvězdy nad jejich hlavami zatměly, když přes ně přelétl obrovský stín. Byl to bílý drak. Světlo měsíce se odráželo a jiskřilo jako stříbro na jeho šupinách, pevnějších než ocel. Zvedl svou štíhlou vznešenou hlavu a znovu zazpíval svou píseň o svobodě. A jako v odpověď další stín přelétl nad pasekou.Najednou bylo vidět spoustu draků, kteří vířili ve spirále nad náměstím a hvězdy se leskly na zlatých, modrých, rudých, černých, zelených a bílých šupinách. Všichni spojili své hlasy a zpívali lidem pod nimi o radosti ze svobody a létání, která jim byla odepřena.
Zatímco se píseň blížila k triumfálnímu cressendu a odrážela se od vzdáleného měsíce, pozornost lidí zaujalo stříbrné mihotání uprostřed paseky. Zahalilo náměstí jako světélkující mlha, a když opadlo, uprostřed paseky nestáli dva cizinci, ale černý a bílý drak.
Lehce, téměř graciézně zvedli svá těla údery obrovských křídel, při nichž se nepohnul ani lísteček, z paseky a stoupali vzhůru ke svým poddaným. Píseň vybuchla v ohromujícím akordu, když draci na obloze vítali svého krále a královnu.
Potom naposled zakroužili nad vesnicí a zamířili k horám, postříbřeným měsícem.
Lidé dole ještě dlouho hleděli k netečnému nebi, až se začali jeden po druhém vytrácet do svých domovů, aby si v hlavě srovnali onen zázrak, jehož byli právě svědky.
Na náhle setmělé pasece zůstal jen muž s holí, na které se třpytil křišťál. Hleděl k horám a na tváři měl úsměv. |
