Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Světlo Löniru - kapitola 4

Neznámá cesta


Zbytek noci strávili v lese, tak, jak se zpívá v písni. Pod hlavou trávu a nad hlavou větve stromů, hvězdné nebe. Mraky, táhnoucí dál a měsíce, pomrkávající střídavě z té ohromující sametové černi.
Nejprve si s Geodorem připadali osamělí, třebaže si leželi bok po boku. Snad také vítr hučel příliš tesklivě a trávou se proplétal s příliš strašidelným šustotem. Nebo to byl zvláštní pocit návratu starých dob, který Viviana pocítila. Nebo pocit vlastní nepatřičnosti, který zakoušel Geodor. Ať příčinou bylo cokoli, jisté bylo, že se nakonec přitulili k sobě, aby zahnali strach z osamění, z odcizenosti.
A pak si šeptali. Šeptali slova, jaká si milenci šeptávají odedávna, slova, která pro nezúčastněného nemají smysl a logiku.
Nakonec Geodor Vivianě pomohl svléknout šaty. Stála před ním nahá, zasažena divnou směsicí studu a touhy. A on ji viděl tak křehkou a bezbrannou. Protože nahota člověka vždy dělá křehčím a nevinnějším, něčím, co je víc podobné nově zrozenému, čistému tvoru. Když pak spolu leželi na houni a suchá tráva pod nimi šustila, zašeptala Viviana: „Neubliž mi, prosím.“ A v té chvíli jí to vůbec nepřipadalo ohrané a směšné, ona byla první žena, která prožívá lásku, byla první a byla jediná a proto i její láska byla jediná na celém světě.
Geodor jí neublížil, alespoň v tom smyslu, v jakém to chápala, neublížil ji, přestože si v jedné chvíli myslela že ano. V jediném okamžiku, který zahrnoval všechny okamžiky, sáhla po hvězdách, dotkla se jich a když ji zmrazily a zároveň popálily sladkou bolestí, vykřikla. A ta ztřeštěná, mělčí část jejího já si uvědomila, že Geodor ji naopak obdaroval. A ona mu musela poděkovat a tak to udělala a sahali po hvězdách oba, sahali po hvězdách a nacházeli tisíce žhavých sluncí, protože tak to má být.
Po čase, který byl pro ně okamžikem a zároveň věčností (ačkoli pro lesní srny to byla právě doba, za kterou stačily dojít k řece, napít se a odejít zpět na oblíbenou pastvinu) leželi vedle sebe tiše a odpočívali. Nemluvili, na to se jim v očích ještě zračilo příliš mnoho světla vzdálených světů. Jen se drželi za ruce a dívali se, jak se nad lesem, nad protější strání, rodí nový den.
Teprve když se slunce prodralo rudými červánky, usnuli ti dva jako děti. Děti, které byly vyhnány z paláce aby našly smrt, a místo toho nalezli sladké ovoce života.

Viviana se probrala. Slunce stálo vysoko nad obzorem. Mezi větvemi stromů ji bodalo do očí. Převalila se, zastínila si oči. Podívala se na Geodora – ještě spal. Musela se usmát. Několik desítek metrů od nich je cesta, a někdo jim klidně mohl ukrást všechno, co měli, zatímco si vyspávali.
„Byl by to docela dobrý trest,“ napadlo ji, „kdyby nás za to, co jsme udělali v noci, někdo zbavil všeho a nechal by nás nahé uprostřed lesa.“
Naštěstí to tak nedopadlo, Fyowa i Trdloň svorně škubali trávu mezi stromy, oblečení, které se během noci jakýmsi záhadným způsobem rozptýlilo po okolí, bylo také všechno, pokud to Viviana mohla posoudit. Vstala a oblékla se. Byla v pokušení vzbudit Geodora, ale když spal, vypadal tak mile a nevinně…
Místo toho se pustila po mírném srázu k řece Tyrise, spěchající tudy k Nomituru. Potřebovala se umýt a trochu upravit. Zapletla si cop, ze zkušenosti věděla, že je to pro delší cesty nejpohodlnější účes. Také musela vyprat deku, na níž spala. Uprostřed se červenala malá krvavá skvrna, rudý rozpitý bod na medově žlutém poli. Nejspíš by se to dobře vyjímalo jako erb, napadlo ji, než skvrnu vydrbala a krev odplavil proud studené vody.
Když deku donesla zpátky k místu, kde nocovali a přehodila ji přes jednu z větví stromu, kde byla nejvíce na výsluní, začala cítit bolavé tělo. Snad všechny její svaly sténaly a stěžovaly si. Věděla, že to musí rozchodit, neměla čas válet se celý den a hýčkat unavené tělo. V paláci by snad mohla… ale v paláci by s Geodorem nespala…
Rozdělala oheň, aby uvařila něco k jídlu. Věděla, že muži bývají nevrlí, když musí po noci plné lásky jít dál bez snídaně.
Do malého cestovního kotlíku se vešla právě tak porce pro jednoho, ale Viviana to rozřešila tak, že se napřed sama najedla a pak uvařila silný vývar z hovězího masa i pro Geodora. Vůně polévky mu zřejmě pronikla do snu, protože se začal převalovat. Nakonec otevřel oči a posadil se.
„Dobré jitro,“ řekla Viviana. Pak jí došlo, co řekla a opravila se: „Vlastně dobré poledne Myslíš, že dokážeš spojit snídani s obědem?“
„Dobrý poledne, krásná paní,“ řekl Geodor. „Myslím, že by to nemuselo být nad mé síly.“
Zvedl se, zabalil se do deky, což silně připomínalo oděv některého z Chrustských čucharů a začichal nad kotlíkem.
„Mhhhm,“ řekl, „tohle vypadá na vydatnou polívku. Ale nejdřív se skočím trochu umýt. Člověk by měl být čistý, chce-li být v blízkosti hvězd. Tudy se jde k řece?“
„Ano,“ potvrdila mu Viviana směr, kterým ukazoval.
Geodor posbíral své oblečení a vydal se po svahu dolů. Cestou se ještě otočil a věnoval Vivianě zářivý úsměv. Nejspíš chtěl i něco říci, ale nakonec si to rozmyslel a pokračoval v cestě k vodě.
Po chvíli se vrátil. Nejprve se nad svah vynořila jeho hlava, vlasy mokré a rozdrchané, takže vypadal jako kříženec medvěda a člověka. Pak se objevil celý a rychlým krokem přešel k ohni. Viviana mu podala kotlík, dost vychladlý na to, aby se dal držet holýma rukama a aby se z něj dalo pohodlně jíst. Geodor se posadil a pustil se do polévky.
Viviana ho pozorovala. Cítila zvláštní jistotu, cítila, že je k ní připoután něčím silným a trvalým. Voněl řekou a jehličím, také trochu mužským potem a na té směsici bylo něco vzrušujícího, krásného.
Málem si musela dát facku, aby se vzpamatovala a dokázala myslet na něco jiného. Museli se dohodnout, kam pojedou. Viviana už chápala včerejší Geodorova slova o cíli, účelu. Nadšení z ledabylosti bylo pryč. Viviana myslela na to, že svoboda není v bezcílnosti, ale v jistém řádu. Bezcílnost je lehkomyslná, svoboda zná důvody.
„Geodore,“zeptala se, když dojedl, „máš nějaký plán? Říkal jsi, že ne, ale to bylo včera. Oba jsme měli divnou náladu a…“
„Totiž, ano, mám plán. Nechtěl jsem ti to říkat, protože jsi byla tak krásně divoká, ale dneska snad už můžu.“
Viviana si oddechla. Alespoň někdo z nich ví, co dělat. Zvedla se a vzala kotlík, aby ho došla umýt. Chtěla si Geodora vyslechnout v klidu. V řece nabrala vodu a ulila s ní ohniště, pak ho přikryla několika drny. Tenhle zvyk, nechávat po sobě co nejméně stop, pobyt v paláci potlačil, ale nezničil. Viviana se prostě vrátila do svého živlu.
Posadila se vedle Geodora pod mohutný starý dub. Geodor na ni tázavě pohlédl, přikývla. Byla připravená poslouchat.
„Nevím, jestli ti to dokáži říci,“ řekl pomalu. „Znáš Anf? Znáš Jintaran?“
Trochu ji zaskočil, nečekala, že začne mluvit právě o kouzelnickém ostrově.
„Ano, ale proč?“ řekla po chvíli.
„Protože jsem se tam narodil,“ řekl Geodor chraplavě.
Ta slova ze sebe musel vyrvat. Viviana chápala proč. Město Anf na ostrově Jintaranu uprostřed Beonorského jezera. To vše leželo až u západních hranic Certhynie, ale když Geodor prohlásil, že se tam narodil, bylo Vivianě, jako by jí vlny toho zlověstného jezera omývaly kotníky ledovým, šedozeleným chladem.
Anf byl prohlášen kouzelnickým vězením už před 259 lety. Tehdy se král Tristis nedlouho po Druhé kouzelné válce rozhodl, že všem Certhynijským kouzelníkům vyhradí Jintaran a zavře je tam navěky. Podařilo se mu to uskutečnit, protože země byla zničená následky bojových kouzel – Tristis získal podporu samotných kouzelníků. Kolem ostrova byl vytvořen zátaras z kouzel a v několika strážných pevnostech kolem Beonoru hlídali královští vojáci. Od roku 569 nebylo možné se na ostrov nebo z ostrova dostat. Výjimky byly tak řídké, jako by neexistovaly.
Vivianu proto Geodorovo sdělení nejen překvapilo, ale také šokovalo a postrašilo. Odtáhla se od něj, napůl bezděčně, ale z poloviny vědomě. Naháněl jí hrůzu. Přece kdokoli, kdo by se dostal přes všechny překážky a neutrpěl žádnou újmu, musí být z nejlepších kouzelníků.
„Počkej, není to tak, jak si myslíš,“ řekl Geodor, když se probral ze svého zadumání. „Já nejsem kouzelník, žádný strašlivý mág v přestrojení. Nech mne to vysvětlit.“ Podíval se na ní. Jeho stříbromodrým očím nedovedla odolat, ať se bála sebevíc. Poslouchala a její nedůvěra tála.
„Narodil jsem se sice v Anfu,“ říkal Geodor, „ale měj na paměti, že ne každé dítě kouzelníků musí mít vlohy pro rodinné řemeslo. Král Tristis blahé paměti sice nechal na ostrově zavřít jen kouzelníky, ale za ta léta se poměr skoro vyrovnal. Nestačí ti učit se, když chceš čarovat. Musíš to mít v sobě. Můj otec byl obyčejný muž.“
„A matka kouzelnice,“ dopověděla Viviana.
„Ano. Bylo mi pět, když dospěla k názoru, že ze mne kouzelník nebude. Rodičům mě bylo líto, že celý můj život bude stejně promarněný jako ty jejich, že nikdy nepoznám svět za hranicemi ostrova. Už vlastně nevím, jak to přesně bylo. Jednou mě vzala matka na pobřeží. Buď foukal ten správný vítr, nebo byla příznivá postavení hvězd, o tom vím houby. Jisté je, že se rozhodla zkusit mne poslat na pevninu. Bylo mi šest, sedm let. Kdyby o tom věděl otec, nejspíš by to zarazil. Chtěl pro mne svobodu, to ano, ale utéci z ostrova se pokoušelo hodně lidí a všichni zemřeli. Jeden dva se prý dostali až na pobřeží k pevnině, ale zabili je vojáci. A matka chtěla zkusit se sedmiletým chlapcem to, co nedokázali ani muži v plné síle, ani nejmoudřejší ze Starších. Všechno připravila, pamatuji se, že dělala nějaké čáry do písku, takové složité obrazce... Pak něco skládala z oblázků a nakonec mě posadila na místo, kde se všechny ty čáry sbíhaly, ty vyryté z písku, i ty vyskládané z kamení. Posadila mě tam a dala mi vypít strašlivě odpornou tekutinu. Pak se na nic nepamatuji, jen že mě to hrozně pálilo v krku… pila jsi někdy U Chcíplý kočky v Nomituru ten dryják, co mu říkají Vopelichanej vohon? Tak nějak to tehdy chutnalo. A když jsem přišel k sobě, ležel jsem na takové zanedbané loučce. Když jsem vstal, uviděl jsem o kus dál stavení a psa, který mě málem roztrhal, když jsem se odvážil blíž. V tý vsi jsem pak vyrostl u jedný vdovy, která mě vzala k sobě…“
„To jsi měl nakonec štěstí,“ řekla tiše Viviana.
„Jak se to vezme,“ ušklíbl se, „paní Marita z Kopců nedávala nic zadarmo. Musel jsem si všechno odpracovat. Sotva jsem vyrostl, šel jsem k vojsku. Ale proti Maritině milosrdnosti byla válka příjemné poležení v měkké posteli.“
„Chudáčku,“ zašeptala Viviana a jemně ho políbila na tvář, „neměl jsi to lehký.“
„Nakonec to dobře dopadlo. Dokáži se o sebe postarat a po boku mám samotnou certhynijskou královnu.“
„Sesazenou královnu, zapomněl jsi říct,“ řekla Viviana. V tu chvíli ji ale skutečnost, že přišla o korunu, nezajímala. Chtěla slyšet, kam Geodor tímhle vším mířil. „Měl bys raději povědět, čím to bylo, že jsi se dostal přes tu překážku a jak to, že jsi teď tady…“
„To je moc otázek najednou,“ bránil se Geodor se smíchem. „Myslím, že jsem to přežil právě proto, že jsem v sobě neměl ani trochu kouzelnického nadání.“
„Jak to?“
„To je jednoduché – všichni, kdo se pokoušeli přes hranici přejít a neuspěli, byli dobří kouzelníci. Mě se to povedlo, protože jsem byl obyčejný malý kluk. Ale když jsem se dostal k Maritě, zjistil jsem, že mám schopnosti, které jsem dřív neměl. Takže na mě ta hranice nejspíš nechala stopy, nebo probudila něco, co do té doby spalo.“
„Jaké jsou to schopnosti? Proč jsi mi to neřekl dřív?“ Viviana cítila tak hroznou zvědavost, že to hraničilo s fyzickou žízní. Geodor to na ní poznal. Pousmál se a mluvil dál: „Neřekl jsem ti to, protože nebylo proč. Navíc vím, jak se vy z královského rodu díváte na kouzelníky.“
„Jako bychom neměli důvod,“ odsekla Viviana.
Trochu ji rozzlobil. Ona přece předsudky nemá! Nebo ano? A i kdyby, kouzelníci si to zaslouží. Viviana věděla ze starých kronik o všech hrůzách Kouzelných válek.
„Tak prrr,“ tišil ji Geodor, „pomalu. Neříkám, že Kouzelné války nebyly zlé, ale kdo je rozpoutal? První i Druhá, do obou zatáhli kouzla králové.“
„Dobrá, nebudeme se hádat. Raději mi řekni, jaké máš schopnosti. Řekla bych, že občas obstojně čteš myšlenky, někdy dokážeš mluvit cizími ústy a snad… vidíš budoucnost.“
Teď překvapila ona Geodora. Netušil, že jeho občasné pokusy s vlastními silami tak jasně odhalila.
„Vlastně jsi to řekla sama,“ prohlásil trochu zaraženě. „Tohle všechno občas dělám. Nedokážu ale nic z toho přivolat, když to přijde, samotného mne to udiví. Nejhorší to je s viděním.“
Polkl. Nebyl si jistý, že o tomhle chce mluvit.
„Jak nejhorší?“ zeptala se Viviana.
„Totiž… pořádně tomu sám nerozumím.“
„Nechceš, abych se tě na to ptala, viď. Dobře. Poslyš, jak tohle všechno souvisí se směrem naší cesty?“
„Chtěl jsem…“ řekl Geodor, „no, chtěl jsem jet do Anfu.“
Viviana se zamračila. Tenhle návrh jí připadal ještě praštěnější než její včerejší touha jet, kam je oči zavedou. Nedávalo to smysl. Jak by se dostali do Anfu, a proč by tam vlastně měli jezdit?
„Netvař se takhle,“ řekl Geodor. „Mám pro to, co říkám, důvody. Zaprvé Freklanští používají v Ernaku kouzla a nebudeme-li vědět jak se jim bránit, musíme každý střet jistě prohrát. A nikdo jiný než kouzelník nám neporadí. Kouzelníky najdeš jedině v Anfu. To je první důvod, proč tam jet. Za další – právě za týden bude 260té výročí Anfské smlouvy, té smlouvy, která kouzelníky na Jintaranu zavřela. Vsadím se, že do té doby tam zpráva o tvém sesazení nedojde, Sturnus bude mít dost starostí v Nomituru. Jako královna máš právo na jednu cestu na ostrov a zpět. Můžeš si sebou vzít průvodce, tedy mne. Já najdu svou matku a poradím se s ní. To je druhý důvod, proč tam jet. A třetí… chci vidět své rodiče.“
„Dobře. Říkáš, že za týden? Tak proč tu ještě sedíme? Vstávat, uklízet a sedlat. Jedeme, směr Beonor.“
Kdyby jí řekl tisíc rozumných důvodů, kdyby tvrdil, že v Anfu naleznou pytel zlata a elixír mládí, nemohl na Vivianu zapůsobit víc než jedinou větou o svých rodičích. Viviana, která sama o své rodiče přišla, s jeho důvodem číslo tři silně cítila. A koneckonců, nebylo jí vlastně jedno, kam pojedou?
Geodor se zvedl a začal sbírat svoje věci a skládat je do batohu z ošumělé hnědé látky.
„Neříkal jsem, že jsi ta nejúžasnější ženská na Oře?“ bručel přitom.
Viviana se na něj zadívala.
„To jsi řekl až teď,“ zasmála se, „ale vím, že sis to od začátku myslel.“
Když sedlala Fyowu a ukládala do brašny jídlo, najednou se zarazila. V sedlové brašně ležel list papíru, přeložený nadvakrát. Vytáhla ho. Na rubu byl umazaný od hlíny a vlhký. Když ho rozložila, objevilo se kostrbaté písmo, vyvedené černým inkoustem.
Paní, stálo tam, musíte najít a přivést Vindexe. Jinak je všechno ztracené. Prosím věřte mi, i když se vám nejspíš nebude moc chtít.
Vaše oddaná Valimanira.
„Geodore,“ zavolala a potlačovala přitom nutkání hystericky zaječet, „pojď se prosím podívat. Prosím!“
Geodor přiběhl a oba si lístek přečetli ještě několikrát, než se jeden z nich odvážil vyslovit svůj názor.
„Neznám žádnou Valimaniru,“ řekl Geodor, „ale myslím, že by sis to měla nechat projít hlavou. Kdo je to Vindex?“
„To je právě to,“ zaúpěla Viviana, „vzpomínáš na Andreje? Vzpomínáš, že ho otec jmenoval lardenem? Vindex je jeho lardenské jméno.“
„Aha.“
Geodor nevypadal, že by se ho to nějak zvlášť dotklo, zatímco Viviana se tvářila, jako by spatřila přízrak.
„Myslíš, že ta zpráva má nějaký význam?“zeptal se.
„Nevím! U velké Ial! Musel ji psát někdo, kdo u toho všeho byl. Možná by mi pomohlo, kdybych uměla starou řeč. Myslím, že to jméno něco znamenalo.“
„Vindex? Počkej, to bude něco jako… žadatel… to není tak docela ono. Spíš ten, kdo si na něco dělá nárok. Ale také by to mohl být obhájce. Ten kdo se něčeho zastává. Ano, a další význam může být mstitel. Nebo kat. Docela zajímavý titul pro takového kluka.“
„Kluci vyrůstají, Geodore,“ řekla Viviana, „Andrejovi by teď mělo být skoro šestnáct let.“
Připadala si jako ve zvlášť absurdním snu. Nejprve to vypadalo, že s jejím sesazením je konec se starými plány a že se ukoušou nudou a najednou se na ni všechno sype… Kdo sem ten lístek mohl dát? Musel přijít v noci, když spali a nejspíš je sledoval delší dobu, když je tu dokázal najít.
„Valimanira,“ koumal Geodor dál, Viviana jako by tu nebyla, „myslím, že je to jméno složené ze dvou slov původní řeči. Valima znamená cesta, ano a nira, to je neznámý, nepředurčený. Takže Valimanira je Neznámá cesta, a nebo Nepředurčená cesta. Připomíná ti to někoho?“
„Ne. Ale to nic neznamená. Pokud to byl někdo známý a nechtěl se dát poznat, musel si změnit jméno.“
„Rád bych si ten lístek prohlédl,“ řekl Geodor, „třeba přijdu na něco…“
Viviana mu papír podala. Vzal jej do rukou, zajíkl se a strašlivě zbledl. Na čele mu vystoupily krůpěje potu, těžce dýchal pootevřenými ústy.
„Co se děje,“ vykřikla Viviana a zatřásla s ním.
Polilo ji horko a současně se jí dotkl mrazivý prst hrůzy, když viděla, jak se Geodorovy oči protočily v důlcích. Náhle bylo vidět jen bělmo, protkané krvavými žilkami.
„Geodore!“ křičela.
Zkoušela ho přinutit, aby se na ni podíval, ale bez výsledku. Začal sebou škubat, křeče zmítaly celým jeho tělem. Zkroutil se a padl na zem. Prudce házel hlavou, jako by zdůrazňoval zápor, ne a ne. Z nosu mu začala téct krev. Bílý list papíru křečovitě svíral v pravici. Viviana viděla, jak se na ruce vypínají všechny svaly. Přidušeně chroptěl.
Najednou jí svitlo. Už málem začínala plakat bezradností. Hbitě se sehnula a vytrhla Geodorovi lístek.
Sláva! Křeče zvolna ustaly a on ležel v trávě, zplihle a bezvládně. Hruď se mu zvolna zdvihala a klesala, zornice se vrátily na svá místa.
Pomalu otočil hlavu k Vivianě, která seděla vedle něj a napůl se smála a napůl plakala.
„Tiše,“ řekl hlasem, který zněl, jako by musel překonat nesmírné dálky, „poslouchej.“
Viviana se naklonila nad jeho obličej. Musela se držet, aby dokázala být zticha, celá se třásla.
„Viděl jsem… Ale na tom konečně nezáleží. Musíš jet a přivést toho chlapce. Je v něm něco, bez čeho se rozhodně neobejdeme.“
„Ale jak… Co se stalo, Geodore, co se, prosím tě, stalo?“
Neodpověděl. Posadil se a po chvilce vstal. Došel k Trdloňovi, krokem starce, který se potácí ke svému hrobu.
„Jeď, hvězdičko,“ řekl, „jeď hned, ať to tolik nebolí. Na nic se neptej. Snad ti to později dokážu vysvětlit.“
Viviana otevřela ústa, ale protože vlastně nevěděla, co by měla říct, zase je zavřela. Nechtěl se s Geodorem loučit a nechtěla se s ním loučit takhle, ale něco jí říkalo, že ho musí poslechnout.
„Geodore,“ vypravila ze sebe konečně, „jestli na mě teď zkoušíš nějaké svoje kouzlo, tak je to od tebe hnusné.“
„Nic takového nedělám. Jdi, a přiveď Andreje. Prosím, hvězdičko.“
Došla k němu a políbila ho. Pořádně. Tak, aby si tuhle chvíli pamatoval. Pak si sundala z ruky stříbrný prsten, pečetidlo, na němž byl znak rodu Ohnivých Koní – hlava koně na pozadí tří stylizovaných ohnivých plamenů.
„Musíš strážím u Beonoru ukázat tohle,“ řekla, „už nemám čas psát ti průvodní list a tak je musíš přesvědčit, že jsi tam v mém pověření. Ale prosím, zbytečně neriskuj, a kdyby snad už věděli, že jsem byla sesazena, nedělej nic neuváženého. Mám tě moc ráda, Geodore.“
„Já tebe také,“ řekl Geodor, „opatruj se a nezapomeň tohle: Sejdeme se za měsíc v Darlatanu. To je asi deset mil jižně od Beonoru. Přijeď i s Andrejem.“
„Věřím ti a udělám, co říkáš,“ řekla Viviana, „i když tomu nerozumím. Ani trochu tomu nerozumím. Ať tě Ial ochraňuje.“
„Tebe také, hvězdičko.“
Geodor pobídl Trdloně, valach pohodil hlavou a vyrazil drkotavým klusem, který byl jeho specialitou, ven z lesa. Geodor se neohlížel, za prvé by ho to zbytečně nutilo vrátit se a ještě Vivianu políbit, ještě se s ní rozloučit a naposledy ji obejmout a za druhé byl rád, že jakž takž vyrovnává Trdloňův klus. Zato Viviana se za ním dívala, dokud jí nezmizel z očí.
Autor:
E-mail: olganolcova@seznam.cz
Vloženo: 19:53:00  13. 01. 2005


Hodnocení:
4.6 (5 hlasů)

Komentáře (0)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.