Detektiv Logan ( PROLOG)
Jak člověk mohl zajít tak daleko? Opravdu stálo za to zdecimovat a opustit Zemi? Opustil ji a nechal jako tmavě hnědou kouli ve vesmíru, zahalenou černými mračny. Zůstalo tam jen těch pár lidí, kteří se nehodlali smířit s transportem na druhý konec galaxie. Hodlali se udělat nemožné…vrátit Zemi do původního stavu. I když pochybuji, že se jim to povede.
Všechny planety už byly osídleny. V poměrně krátkém čase. Dokonce i Pluto nezůstalo nedotčeno. Jenže jak je známa lidská nenasytnost, astrologové a vědci nalezli planetu…prapodivnou planetu. Tam se uskutečnily sny všech těch, kteří snili o používání magie. Planeta byla pojmenována Alicorn 1.
Fauna a flóra tam byla skutečně zajímavá. Prostě rasy, bytosti, magie…člověk se trefil přesně jak v představivosti, tak nyní i v realitu.
Jenže to se stalo ještě před rokem 2940…
Teď, v roce 3500, jsem tam cestoval částicovým transportem ( pracovní název TELEPORT). Dokončil jsem zrovna Detektivní akademii. Kromě toho, že se tam braly normální věci jako v klasických školách, tahle byla specializovaná zrovna na Alicorn. Takže přibyla magie, různé vražedné předměty z něj ( dýky s magickou rezonancí, hůlky a hole apod.) a podobné vylomeniny, jak by to takový student nazval.
Přihlásil jsem se na APD (Alicorn Police Department). Už mě čekali. Když jsem se podíval na holografickou mapu planety a žasl. Sice tady bylo několik kontinentů, ale několik menších se jmenovalo Nové Irsko, Nová Anglie…prostě všechno přejaté z tehdejší Země. Osadníci si už rozdělili planetu a pojmenovali si ji.
Jen jeden nový kontinent tam byl- Alicornie. A tam byl můj cíl cesty.
Vynořil jsem se z teleportu a zamířil k nejbližšímu taxi.
Otevřel jsem dveře a nestačil se divit. Na speciální sedačce u řízení seděl trpaslík! Vše muselo být uzpůsobeno na jeho velikost.
Ani bych se nedivil, kdyby měl pod sedadlem schovanou dvoubřitou sekyru a v kufru plátový brnění.
„ Do APD, prosím“ řekl jsem.
„ Jasně, šefíku“ přikývl „ nastupte si“.
„ Vy asi nejste odtud, že?“ zeptal se mě po chvíli jízdy „ to poznám hned“.
„ Podle mého udiveného výrazu v obličeji, co?“ usmál jsem se.
„ To taky…jenže tahle stará móda, co nosíte, je tady už zapomenutá“ ušklíbl se.
„ Myslíte dlouhý pršiplášť?“ zamračil jsem se „ co jste čekal? Kroužkovou zbroj?“.
„ Nechtěl jsem vás urazit, ale já jen, že tohle se tady už dlouho nenosí. Odkud jste?“.
„ Ze Země…tedy z bývalý Země“ zasnil jsem se ale pak se vzpamatoval „ ne…ne…rodiče odtamtud byli. Narodil jsem se na Merkuru“.
„ Jo Země…“ přikývl trpaslík „ odtamtud přišli první osadníci…strašně se divili, když jsme je uvítali oboubřitými sekyrami“ usmál se „jenže to už je strašně dlouho“.
„ Vždyť to je pár století“ namítl jsem.
„ Trpaslíci se dokáží dožít až osmi set let“.
Taxi zabrzdilo.
„ Tak, šefíku, jsme na místě…bude to třicet kreditů“ řekl nakonec.
Projel jsem kreditní kartou po snímači.
„ Přeji příjemný zbytek dne“ rozloučil se, když jsem vystoupil. Potom odjel.
Tak, první den v práci může začít…
Měl jsem veliké štěstí, že jsem věděl o všech rasách, co tu žily. Takže mě snad nic nepřekvapí. Myslel jsem si to. Neměl jsem ani potuchy, co hned za první den zažiju…
Hned u brány mě zastavil polo obr.
„ Jsem Logan, jsem (snad) očekáván“ dostal jsem ze sebe.
Jen kývl a otevřel mi dveře. Vypadalo to, že už jsem byl očekáván.
Když jsem procházel kolem kanceláří a přepážek, dostalo se mi buď jen letmý pohled policistů, kývnutí nebo dokonce i pozdravu.
Zaklepal jsem na dveře kapitána. Ozvalo se hlasité zamručení a hlas, který by mohl pohybovat i horami. (Ihned mi bylo jasné, že mám co do činění s obrem): „Vstupte!“.
Otevřel jsem dveře…a ihned se mi dostalo vyčinění.
„ LOGANE!“ zařval můj budoucí šéf tak, že to znělo jako výbuch jaderné zbraně „ psal jste, že přicestujete v 8:00 a vy teď je 10:30! Jestli to takhle bude pokračovat dál, tak se tady dlouho neudržíte“ a přitom bubnoval prsty o stůl.
Když se za chvilku uklidnil, řekl mi : „Jinak vás tu vítám. Doufám, že odvedete nějaký kus práce. A také doufám, že je vám jasné že když budete chtít udělat kariéru, budete muset začít od základů…papírováním. Nějaké otázky?“.
Zavrtěl jsem hlavou.
„ Výborně“ přikývl „ jestli umíte číst, určitě si najdete svoje místo. Je to malá kancelář od dveří napravo. Přeji příjemný zbytek dne“ zapálil si doutník a věnoval se své práci.
Znechuceně jsem za sebou zabouchl dveře.
„ NEPRÁSKEJTE TĚMI DVEŘMI“ zahromoval šéf tak, že procházející policistce upadl z podšálku hrnek s kafem.
„ Tohle dělá pořád, nevšímejte si toho“ řekla a sbírala střepy „ vy jste ten nový, že?“.
„ Ano“ přikývl jsem „jsem Logan“.
„ Já vím“ řekla jen „ už máte připravenou kancelář. Nečekejte nic extra. Jsem Jessika, těší mě“ a potřásla mi rukou.
Byla to taková ta příjemnější osoba, takový ten běžný typ. Vysoká asi jako já, hnědé vlasy do dlouhého culíku.
Odvedla mě do mé…bordeláře… to ani kancelář nebyla. Všude samé lejstra, papíry ( připomínalo mi to můj pokoj).
„ Promiňte, bývalý kolega to tu nestačil uklidit“ řekla trochu smutně Jess.
„ Co se mu stalo?“ zeptal jsem se.
„ Nehoda…“ řekla jen „ nebudu vám to říkat…nemusíte to vědět“.
„ Ale…“.
„ Ne, omlouvám se“ a odešla.
Docela mě to znepokojilo. Ale jal jsem se uklízení…fakt to byl svinčík…i prase by se za tohle stydělo.
Po hodině úklidu vše bylo v normálním stavu. Až na ty žvýkačky nalepené pod stolem.
Jessika mi potom přinesla pořádný stoh papírů.
„ Roztřiďte to do těchto obálek“ a podala mi tři obálky „ v rohu každého listu je stejný znak jako na obálce“.
„ Jako ve školce…“ ušklíbl jsem se.
„Cože?“ podivila se Jess.
„ Modrou kostku do modrého otvoru, červenou do červeného…“.
„ Bohužel je to tak“ pokrčila rameny.
Začal jsem třídit…naneštěstí tady nebylo ani rádio. Za chvilku jsem málem usnul.
„ Hej, vstávejte!“ cloumal mnou člověk v uniformě „ usnul jste!“.
„ Fakt? Omlouvám se“ probíral jsem se z mrákot.
„ Máte případ…jo, jsem Callahan“ potřásl mi rukou „ pojďte se mnou“.
Když jsme procházeli chodbou, zaregistroval jsem úšklebky kolegů, kteří se je snažili zatajit. Něco tu nehrálo…
Dovedl mě k portálu…technického. Vyťukal na dotekovém LCD monitoru souřadnice a stroj se spustil.
„ V lese někdo zabil mladého jednorožce…a protože nemám zrovna po ruce k dispozici, musíme použít i takového mlíčňáka jako jste vy“ řekl mi a vstoupil do portálu…
Jednorožci? O nich mi nic neřekli!
Vstoupil jsem tam také.
Objevil jsem se v lesnaté krajině. Strom, strom, strom, kopec a pro změnu strom. Portál zůstal pořád otevřený.
Jednorožec ležel na boku a měl zavřené oči. Vedle něj stál mladší elf.
„ Co by jste tomu řekl?“ zeptal se mě Callahan.
„ Nemá žádné fyzické zranění“ namítl jsem.
Abych řekl pravdu, byl jsem celkem fascinován jednorožcem samotným. Nikdy jsem je doopravdy neviděl. Jen na obrázcích. Nebo z vyprávění.
„ Taky to mohla být magie“ dál navrhoval Callahan.
„ To by musel v sobě mít zbytkovou energii“.
Callahan vytáhl magický zbytkoměr a přiblížil ho k jednorožci.
„ Nic…hmm, zajímavé“ přikývl.
„ Ten elf je kamarád toho jednorožce?“ zeptal jsem se.
„ Ano“ přikývl elf „ byl jsem pořád s ním“.
Zdálo se mi, že se pořád nějak šklebí a pošklebuje.
Zamračil jsem se a dál si prohlížel jednorožce.
Přestalo se mi to líbit. Došel jsem k jednorožci a položil mu dlaň na hrudník. Cítil jsem slabý tlukot srdce.
Šel jsem tedy k hlavě a polechtal jednorožce na bradě. Nic neudělal. Ani se nehnul. Napadla mě poslední věc…vzít stéblo trávy a polechtat jím jednorožce na uchu…
Zkusil jsem to. Zase nic. Tohle nemůže být možný.
„ Už jste skončil?“ zeptal se mě Callahan.
Přikývl jsem. Jen jsem hladil tu nádhernou hlavu a bylo mi smutno. Opravdu je mrtvý? Ten tep srdce se mi mohl jen zdát.
Najednou jednorožec zvedl hlavu já měl najednou jeho čumák úplně u svého obličeje. Tak mě to vyděsilo, že jsem ztuhl. Jen do mě trochu strčil čumákem a já doslova padl na zadek.
Callahan to nevydržel a vybuchl smíchy. Elf taky. Jednorožec se sice taky chvilku poškleboval, ale když viděl, že mě to doopravdy vyděsilo a jak mi bylo, ihned toho nechal.
Bylo mi opravdu mizerně…udělat si takovouhle ošklivou legraci. A hned první den v práci! Kdyby to bylo třeba za týden, to bych možná chápal…ale teď a tímhle stylem…
Jen jsem vstal, oprášil si plášť a chystal se odejít.
„ Ale no tak, to nerozumíte srandě?“ zeptal se mě elf, který se pochechtával, jako kdyby to byl bůhvíjak dobrý žert.
„ NE!“ osopil jsem se na něj „ ne teď, a ne s tímhle způsobem! Sbohem!“ a odcházel k portálu, mručíc opravdu nehezká slova.
„ Počkejte přece!“ volal za mnou Callahan.
Nevnímal jsem ho.
Když jsem se objevil zpět v APD, čekal jsem vlnu výsměchu a smíchu. Nic se nedělo. Všichni se po mě jen po očku dívali. Jenže já věděl, že o tom věděli. Drželi se hesla: „Já nic, já muzikant“.
Naštvaně jsem zasedl za svůj stůl a dál třídil ten „ odpad“. Cítil jsem se podvedený a zklamaný…copak tohle se dělá nováčkům?
Chvilku jsem řadil papíry…měl jsem chuť je použít na jiné účely…a na určitém místě. Potom jsem vstal a šel zamknout dveře. Nechtělo se mi s nikým mluvit. Určitě to všichni věděli a výborně se bavili.
Ani ne pět minut nato se ozvalo zaklepání na dveře.
„ Logane, jste tam?“ zeptala se Jessika.
„ NE!“ řekl jsem nahlas.
„ Ale no tak, odemkněte…“.
„ Ne, nechte mě na pokoji. Mám práci“.
„ Logane…“.
„ Jestli tohle dělají každému nováčkovi hned první den, tak ať si mě ani nevšímají“ málem jsem zmuchlal jeden z papírů.
„ No dobře…nechám vás o samotě dokud to nevydýcháte. Kdyby jste něco potřeboval, řekněte“ řekla Jessika a odešla.
Konečně zase sám. Vedle stolu byla šachta s výtahem. Zrovna mi přijel další materiál. Tentokrát rozdělování do jiných šanonů. Za chvilku mě určitě donutí to všechno přepisovat do počítače. Ty nové případy už se rovnou zapisovaly do počítače, jenže tyhle, staré, byly pořád v jejich fyzické podobě. Začal jsem tomu říkat toaletní papír.
Když jsem po hodině tuhle nudnou práci dodělal, odemkl jsem. Co se ještě dneska stane…
Už teď jsem měl nepříjemný pocit.
Bylo teprve dvanáct. Ještě tři hodiny. Přežiju to?
„ Výborně, už jste se vyhrabal ze svého doupěte?“ zeptala se mi Jessika, která mi nesla kávu.
Rozmrzele jsem přikývl. Bolelo mě za krkem a málem mi zdřevěněly nohy.
Vzal jsem si kafe a poděkoval. Bylo extra silné a hořké.
„ Tohle je tady tradicí, takovéhle…legrácky“ vysvětlovala mezitím co jsem popíjel kafe „ a zároveň uvítání. Taky se přitom pozná, jaký má nováček postřeh, znalosti…neberte si to osobně“.
„ To je teda výborný. Připadám si jako blbec“ pokrčil jsem rameny „ já hned věděl, že je tady něco v nepořádku. Proč by mi říkal, abych šel, když kolem byli o dost zkušenější policisté? Nebo proč jsme na místě činu byli jen my tři? Nikdo tam nebyl? A jednorožci tlouklo srdce…
A já se nechal takhle napálit…“.
„ Na tohle jste přišel? Tak to je dobře“ přikývla Jess „ máte se stavit u Argona na konci služby. Už musím jít…hodně štěstí“ povzbudivě se usmála a odešla.
Další hodinu jsem razítkoval nějaké dokumenty. To už jsem se mohl dát na sekretářku…
Ozvalo se zaklepání. Byl to Callahan. A za ním stál jednorožec, který se mu koukal přes rameno.
„ Logane, chtěli jsme se jen omluvit…nevěděli jsme, že se vás to tak dotkne“ začal Callahan.
Jen jsem mávl rukou a dál se věnoval práci.
„ Byla to tradice…“.
„ Já vím, Jessika mi to už před chvílí říkala“ přikývl jsem „ přeji příjemný den“.
„ Docela nás překvapilo, jak jste se pokoušel odhalit naši lest“ řekl jednorožec „ jen málo nováčků zkusilo zkontrolovat tep srdce. A potom ještě polechtat stéblem trávy na uchu“ usmál se.
„ To je sice všechno krásné, ale zkazili jste mi první den v práci“ skočil jsem mu do řeči „ kdybyste tenhle žertík udělali třeba zítra nebo pozítří, možná bych se tomu i zasmál. Jenže jsem tu nový, nikoho neznám a už mě takhle zlobíte. Nečekám žádné zacházení v rukavičkách, ale tohle jste přehnali“.
„ Víte, docela mě překvapilo, že jste se mě dotknul“ přišel ke mně jednorožec „ nikdo tohle zatím neudělal. Ale aby mě potom někdo hladil, to už vůbec ne. Taky jsem si všiml vašeho výrazu…na co jste zrovna myslel?“.
Rozhodl jsem se mu to neříkat. A ani se mi moc nechtělo.
„ Ne, ne, na nic“ řekl jsem nakonec „ to se ti možná něco…zdálo“.
„ Kdepak, já to vím. Ať řeknete, co řeknete, budu vědět své“.
„ Tak se ještě oba omlouváme…chcete večer na skleničku? Klidně vás pozveme“ navrhl Callahan.
Kývl jsem a dál se věnoval práci.
Po třetí hodině jsem šel k Argonovi.
„ Slyšel jsem, že jste si dobře počínal při „vyšetřování“ zapálil si doutník „ mohl bych vám udělat nabídku…dám vás k pátracímu týmu. Kdo hledá, najde, se říká, ne? Takže zítra se tu stavte…máme zrovna pátračku. A celkem velkou. Podezíráme temné kněze, že pašují a prodávají lidské orgány. Na svém zámku Necris Manor…zatím nic nemůžeme najít…takže zítra“ a s těmi slovy mě poslal ze své kanceláře.
„ Fajn, kdo najde slepák, vyhrává“ řekl jsem potichu.
Před budovou na mě čekali Callahan s jednorožcem.
„ Tak co? Slyšel jsem, že jste byl u Argona. Co vám chtěl?“ zeptal se zvědavě Callahan.
„ Budu prozkoumávat Necris Manor…jsem v jednom z týmu“ odvětil jsem.
„ Opravdu?“ usmál se „ tak to jsme parťáci. Já tam totiž taky jsem. A ten návrh, aby jste byl v týmu jsem podal taky já“.
„ Slyším dobře?“.
„ Jasně. Vítejte do týmu“ poplácal mě po rameni „ kam půjdeme? Někam na sklenku?“.
Šli jsme do čajovny „ U Posledního jednorožce“.
„ Ten název mi něco říká…ale nemůžu si vzpomenout“ zamyslel jsem se.
„ Ani nevím, kdo na to přišel“ pokrčili rameny Callahan „ ale je to tady dobrý“.
Objednali jsme si jen nějakou polévku a víno.
Můžu říct, že jsem se s nima vůbec nenudil. Callahan mi vyprávěl o celkem zajímavých zážitcích z vyšetřování, kdy třeba hledali pachatele-přeměňovatele na pánských toaletách. No a tak se nebohý pachatel musel přeměnit do jedné z toaletních mís. V tu chvíli se chtělo jednomu z vyšetřovatelů ulevit si…
„ Víte co je zajímavé?“ řekl jsem Callahanovi „ na akademii mi vůbec neřekli, že tu jsou jednorožci“.
„ To proto, že sem se dostane celkem dost lidí, kteří chtějí jejich roh. Na ostatních planetách je moc vzácný. A protože se stalo, že dokonce zabíjel jeden z nováček APD, rozhodli jsme se, že to už dál na oné akademii nebudeme dávat najevo, že tu jsou“ vysvětlil Callahan.
„ Dokonce někdo z APD…to snad není pravda“ zavrtěl jsem hlavou.
Aniž bych si toho všimnul, jednorožec ke mně trochu natáhl hlavu a prohlížel si mě.
„ Copak se děje?“ zeptal jsem se ho, když jsem si toho všiml.
„ Zase ten výraz…“ odpověděl jen.
„ Copak musím přiznávat, jaký mám pocity, když je znáš sám?“.
Nic neříkal.
Asi po půlhodině se mi něco zabodlo do lýtka. Div jsem nezařval úlekem. Bylo to párátko! Jak se sem dostalo? Po chvilce pátrání po zemi jsem nahmatal něco měkkého a teplého. A potom žasl.
„ Co to sakra je?“ řekl jsem jen.
Držel jsem v ruce malého humanoida, který vztekle nadával. Byl asi tak dvacet centimetrů vysoký a byl plešatý. Z úst mu vyčnívaly dva tesáky.
„ Vypadá to na…šotka nebo něco podobného“ pokrčil rameny Callahan.
„ Vrchní!“ zavolal jsem.
„ Ano, pane“.
Ukázal jsem mu vřeštícího šotka.
„ To jste našel v polévce?“.
„ Ne, to běhalo po zemi a zabodlo mi do nohy párátko!“.
Vrchní ho vzal a vyhodil za dveře. Rarach vzteky prskal, ale dovnitř se už nedostal.
„ Teda, to byl dneska den“ zavrtěl jsem hlavou.
„ Tady je všechno možné“ usmál se jednorožec.
„ Zítra přijďte na alicornské letiště… jednorožec už tam bude…Necris Manor je v Nové Anglii“ připomněl mi Callahan.
V půl desáté jsme se rozloučili a já šel do pronajatého domu. Nebyl zrovna malý. Byl to spíše takový menší zámek. To bylo asi tím, že tam bydlelo ještě několik dalších lidí a spolupracovníků. Byl jsem z toho úplně na větvi.
Byla tam velká knihovna, koupelna, atd. Prostě věci, které jsou potřebné. Vybalil jsem si věci ve svém bytu a rovnou si šel lehnout. Za chvíli jsem usnul.
Zdál se mi zvláštní sen. Stál jsem na prázdné ulici. Pršelo a vše se zdálo být namodralé.
Uprostřed ulice, přímo přede mnou stála bytost v bílé kutně. Zpod kapuce jí splývaly po ramenou dlouhé stříbrné vlasy. Když odhalila svoji tvář, strnul jsem.
Tělo sice bylo lidské, ale hlava…hlava byla jednorožce. Ale vypadala, že k tělu už patří. Nebo se už ta bytost tak narodila.
„ Jsem Ivone“ řekla bytost ženským hlasem a upírala na mě své modré oči „ jsem akorn, pradávná bytost“.
Ani jsem nevěděl, jestli jsem chtěl utíkat nebo se nějak bránit, protože se mě snažila uklidnit.
„ Nemusíš se mě bát, nechci ti ublížit“ raději poodstoupila dál ode mě, abych se necítil ohroženě „ mám prosbu“.
„ Jakou?“ zeptal jsem se, když se mi podařilo se uklidnit.
„ V Necris Manoru, kam směřuješ, je ukrytý artefakt. Bohužel ho našli a sebrali mi ho ze staré hrobky, když byl zámek budován. Pokud odmítneš ho najít a přinést, dlouho nepřežiješ. Jak v zámku, tak i v životě, když vyvázneš náhodou živý“ osvětlila mi situaci.
„ Jestli ho najdu, tak určitě pomůžu“ souhlasil jsem.
„ Výborně…a když najdeš artefakt, najdeš i to, co hledáš sám…sbohem. Objevím se až to bude třeba“ a zmizela.
Stejně jako se rozplynul celý sen.
Zazvonil budík a bylo po všem.
Bolela mě hlava, ale co naplat, letadlo nečeká. Umyl jsem se a oblékl.
Stopl jsem si taxi…a koho neviděl. Zase ten trpaslík!
„ Nazdárek, šéfíku, kam to bude?“ pozdravil mě.
„ Zdravim. Na letiště“.
„ Výborně, dorazil jste“ řekl mi Callahan, když jsme se setkali v letištní hale.
„ Ještě jedna upomínka…dávejte si opravdu pozor. Na zámku se ztratilo asi pět vyšetřovatelů…a nikdo je už nikdy nenašel. Zrovna se tam pořádá něco jako maškarní ples. Uvidíte sám“.
Následoval dlouhý let, potom přípravy na akci, které byly tak tajné, že je sem ani nemůžu napsat (cenzura je neodbytná věc, věřte mi).
Zámek byl snad doopravdy původní…jako kdyby ho někdo rozřezal na kusy a dopravil na tuhle planetu. Ani bych se nedivil, kdyby to byla pravda. Bylo devět hodin večer…
„ Takže fajn, plány jsem vám ukazoval. Víte kde, co a jak. Tak hodně štěstí. Setkáme se za tři hodiny. Jednorožec je už uvnitř…najděte ho a pusťte se do pátrání“ řekl Callahan a vytratil se v nejbližším stínu.
U hlavního vchodu hlídal nekromant. Ani u sebe neměl zbraň. Když jsem mu ukázal odznak, zamračil se a pustil dovnitř. Přitom se na mě neustále díval.
Vevnitř to opravdu vypadalo jak na maškarním. Všichni měli (h)různé kostýmy. Spíš ale vypadaly jako z nějakého rituálu…kdo ví. Ať to bylo jakkoliv, jednorožec mě našel dřív než já jeho. Přes celý čumák měl stříbrnou škrabošku.
„ Logane, to jsem já“ řekl mi „ pojďte za mnou“.
„ Co se to tu děje?“ zeptal jsem se.
„ Nechci vás nijak děsit, ale je to sraz upírů a nekromantů. Většinou tu jsou i jen obyčejní elfové nebo lidé“.
Měl jsem pocit, že jsem zahlédl Ivone. Jenže se ztratila ihned v davu.
„ Co se děje? Viděl jste ducha?“ zeptal se mě jednorožec.
„ Co? Ne, ne…to nic“.
„ Dobrá…“ podíval se na mě nedůvěřivě „ V patře nad námi by nikdo neměl být. Nebudeme se raději rozdělovat, ale půjdeme společně“.
Opatrně jsme šli chodbou, osvícenou jen několika pochodněmi (žádné elektrické světlo!), po dlouhém běhounu. Zpoza rohu se ozvaly kroky. Jednorožec se schoval za rohem a já za brnění.
Asi tak pět metrů od nás někdo šel…naštěstí ne naším směrem, ale pokračoval jinou chodbou. Sice šel, ale ne po podlaze…šel po stropu! Hlavou dolů! A přitom si ještě pohvizdoval.
Když odešel, řekl mi jednorožec : „ Upír…“.
„ A já myslel, že to je David Hasselhoff“ ušklíbl jsem se.
Prohledávali jsme pokoje, ale nic nebylo k nalezení. Byly to jen pokoje hostů. Jen v jednom pokoji byl krvavý obtisk ruky.
„ Tady něco je!“ zakřičel jsem na jednorožce.
Ihned přišel.
„ Co se děje?“ zeptal se.
Ukázal jsem mu obtisk.
„ Zajímavé…opravdu. Zkuste najít nějaké táhlo nebo nášlapnou plošinu“ poradil mi.
Ať jsem hledal, jak jsem hledal, nic se mi najít nepodařilo.
Štvalo mě to a tak jsem naslepo někam praštil pěstí. A to do obrazu nějaké stínové bestie.
Ozvalo se tlumené zavrčení a potom zvuk otevírajících se dveří. Skrytý vchod!
„ Výborně“ řekl jednorožec „ budu hlídat…jděte dovnitř“.
Chodba byla neobvykle čistá. A udržovaná. Jenže po pár desítkách metrech mě vyděsil zvuk. Vyděšené zaržaní jednorožce. Sprintem jsem utíkal nazpět. Netrvalo mi to ani dvacet vteřin.
Na zemi byly jen menší kapky krve. Jenže jednorožec nebyl nikde. Jak mohl bezmála tunový jednorožec zmizet? Jen tak? V dáli se ozvalo skřípění dveří.
Naštěstí krev ukazovala cestu. Kdyby ten upír…měl telekinetické schopnosti, tak…
Utíkal jsem po chodbách a sledoval krev. Málem jsem narazil do stěny. Že by další skrytý vchod? Protože jsem nemohl najít žádný svícen nebo jiný skrytý ovladač ke dveřím, začal jsem do dřevěné zdi kopat a mlátit pěstí. Za chvíli jsem ji měl celou od krve, ale ničemu to nepomohlo.
Za zády jsem ucítil závan chladného větru. Jediné, na co si pamatuji, když jsem se otočil, bylo zasyčení, které vydával upír chodící po stropu. A potom jen ostrou bolest v rameni, kam se mi upír zakousl.
Ležel jsem na stole v jakési kryptě. Všude byly kosti, rakve a další věci, o kterých bych se raději nezmiňoval…
Bolest…ach, ta bolest. Pulzovaly mi spánky a měl jsem pocit, že mi hoří rameno. Bylo nateklé a z rány mi ještě vytékala krev. Pokusil jsem se vstát…točila se mi hlava a vrávoral po místnosti jako silně podnapilý pán.
Kousek vedle mě ležel jednorožec. Upír ho asi kousl do ramene.
„ No tak, nespi…“ snažil jsem se ho probudit.
Po chvilce otevřel oči a zvedl hlavu.
„ To už si tykáme?“ usmál se „ proč ne“.
„ Jsem rád, že jsi v pořádku“ objal jsem ho kolem krku.
„ Zatím jo. Ale musíme do několika hodin na intenzivku…na přečištění krve. Jinak budeme za chvíli upíři. Ale už mě můžeš pustit…jsem sice rád, že jsi rád že žiju, ale i já se potřebuju nadechnout“.
Mezitím, co se jednorožec vzpamatovával, já prozkoumával kryptu. Opravdu nic zajímavého tam nebylo. Jen za bednami bylo pár těl. Po prozkoumání jsem došel k tomu, že to museli být vyšetřovatelé. Byli úplně bílí. A vysátí.
„ Logane, jste v pořádku?“ ozvalo se mi z vysílačky.
Z reproduktoru se linuly šumy, skřípání a pištění kvůli špatnému spojení.
„ To teda nejsem“ ozval jsem se „ Callahane, jsme v pěkném maléru. Mě a jednorožci chytili a kousli upíři…potřebujeme ihned pomoc!“.
„ Šp…vás…sl…ím. Log…k čer….tu!“ kontakt se začínal přerušovat.
„ Callahane!“ klepal jsem vysílačkou o papírovou bednu „ sakra!“.
Anténka vysílačky probodla papír, protože byl zvlhlý. Z díry vysvitlo bílé světlo. Měnilo duhové barvy.
Rozbil jsem zbytek bedny a prohlídl obsah…byl to duhový grál. To byl určitě ten artefakt, který hledala Ivone. Vzal jsem ho do ruky a šel k jednorožci.
„ Je ti lépe?“ zeptal jsem se ho.
„ O hodně. Jen teď musíme zmizet…dřív než někdo…“ nestačil ani doříct.
Dveře se rozrazily a dovnitř vběhlo pět nekromantů. Jeden z nich držel molekulární disruptor.
Opravdu nebezpečná hračička. Dokázala cokoliv během několika sekund rozložit na části.
Vyslal na mě spirálovitý blesk. To byl konec…
Nebo nebyl? Když už se mě paprsek skoro dotkl, objevila se Ivone, dotkla se mě i jednorožce a přemístila nás pryč.
Paprsek se ale srazil s magií…a to nikdy nedělá dobře, když se střetne technologie a magie.
Byl jsem přenesen a zůstal na místě zároveň. Vypadalo to, jako by mi byl z těla vytržena duše. Ještě chvilku můj duch zůstal levitovat ve vzduchu…
„ Chyťte ho“ přikázal jeden z vyšších nekromantů „ uvidíme, co se s takovou životní aurou dá dělat…“.
Před očima se mi míhala světla. Pohyboval jsem se.
„ Probudil se…“ řekla sestřička.
„ Slyšíte mě? Jedete na sál…váš přítel jednorožec, co jsme ho našli nedaleko od vás, je v jiném oddělení. Leželi jste před nemocnicí“ řekl mi doktor „ jen vám přefiltrujeme krev. Nebude to dlouhou trvat“.
Opravdu to dlouho netrvalo…asi tak půl hodiny. Potom jsem šel za jednorožcem.
„ Rád tě vidím“ řekl mi „ už jsi v pořádku?“.
„ Snad ano…ale cítím se divně. Něco se stalo a já si nemůžu vzpomenout co. Jen si vzpomínám na nějaké vize…ale co, je to za námi“.
„ Ano, to snad je…chtěl bych si s tebou o něčem promluvit“ řekl mi najednou.
„ O čem?“.
„ O tvém chování“ řekl jen „ už když jsme se poznali při té…zkoušce, tak jsi ke mně měl už určitou náklonnost, viď?“.
Nic jsem neříkal.
„ Nikdo jiný by to neudělal. To ti zaručuju“.
Copak mu mám říct, že se mi jednorožci líbí…sice jsem je viděl poprvé, ale opravdu jsem k nim cítil náklonnost.
„ Já vím, co ty cítíš“ pokračoval „ tak mi to jen řekni…a nemá smysl lhát. Poznám to“.
„ Tak trochu jo…“ přiznal jsem.
„ Něco jako láska na první pohled?“ zasmál se jednorožec, ale když vyděl můj strnulý výraz, řekl: „ ne, takhle jsem to nemyslel. Já jen, že něco na ten způsob. Když někoho vidíš, hned by ses s ním nejraději seznámil…“.
„ Něco na ten způsob…“ kývl jsem.
„ Díky, že jsi mi pomohl, když jsem měl už skoro namále. Ale ten přesun byl podivný, nemyslíš?“.
„ Jo, bylo to…divný“.
„ A nakonec bych se tě ještě rád na něco zeptal…“.
„ Na co?“ zeptal jsem se trochu vyděšeně.
„ Jestli chceš, můžeme být přátelé“.
„ Nic nenamítám“ usmál jsem se.
Callahan pro nás přijel a vyzvídal, co se stalo.
„ Bohužel jsme nenašli žádné orgány…ale našli mrtvé vyšetřovatele. Je možné, že v těch bednách okolo by mohly být skryté“ řekl jsem.
„ Už jsme to zařídili…díky za pomoc, vám oběma“ potřásl mi rukou „ jestli chcete, budete jmenován na čestného detektiva“.
„ Opravdu? To by bylo výborný“ neskrýval jsem nadšení.
Hned příští den jsem byl jmenován na detektiva a dostal vlastní kancelář. Sice jsem mohl mít svojí soukromou živnost…ale být APD mělo své výhody. Všichni se už na mě dívali trochu jinak. Byli i přátelštější.
Callahana jsem přesvědčil, aby udělal normální zkoušky pro nováčky…a ne je děsit takovými vylomeninami jako mě.
Jednou večer, když jsem seděl na kopci a sledoval západ slunce, uslyšel jsem za sebou hlas.
„ To, co jsi včera udělal, si žádá poděkování“ řekla Ivone, která se objevila za mnou „ máš ten artefakt?“.
Přikývl jsem a podal jí ho.
„ Úžasné…moc ti děkuji, tohle rozhodne někdy příště…a taky o tvém životě v budoucnu“ usmála se na mě a zmizela.
Ale měla opravdu krásné oči.
Ještě párkrát jsme se setkali. A bylo to příjemné povídání. Na celé dlouhé večery.
Zrovna dělám zápis a výpověď o tom, co se stalo v Necris Manor. Zatajil jsem však několik věcí. Pradávnou bytost jménem Ivone a tajemný grál, co jsem našel. A jak jsem se za tak krátkou dobu dostal do nemocnice, která byla vzdálená padesát kilometrů od místa.
Nedávalo to smysl. Stejně jako život sám. Všechno se zdá tak logické…ale není. Za každou zatáčkou a odbočkou rozhodnutí v životě je ještě jedna skrytá chodba. A pokud se byť jen omylem odhalí, nikdo neví, co je v ní skryto a ani to, co se stane. Takže pozor na to…
Možná jsem vás varoval pozdě.
Zrovna jste jednu takovou skrytou odbočku našli. Odhalili jste kousek mé duše. A jestli jen kousek té duše pronikl i do vás, nikdo neví co se může stát.
Jedno je ale jasné. Když mě občas děsí moji démoni, vám můžou být v patách také…
Buďte si v jednom jistí : Jen tak vás nenechají. Budete se budit ze snu a budete cítit jejich drápy na zátylku…
A opravdu si myslíte, že tohle skončí dobře? Opravdu každé povídky musí končit šťastně? V tomto případě se opravdu mýlíte. Tohle byl začátek…začátek konce.
