Stará polní cesta se vinula podél opuštěného vesnického hřbitova, mezi rozlehlými lány polí, sahajícími až k obzoru a pak se prudce stáčela okolo starodávných božích muk směrem k lesu. Tráva v příkopě podél cesty mrtvě trčela vzhůru, zešedlá žárem slunce. Po celé léto bylo neobyčejně teplé počasí a půda díky tomu pořádně vyprahla.
Vzduch se tetelil vedrem a já se nedočkavě těšil, až se vykoupu v nedalekém rybníku. Za nejbližším zákrutem jsem na pahorku u cesty spatřil polorozpadlou, sluncem vysušenou zvonici. Skládala se ze dvou kůlů, zaražených do země rovnoběžně vedle sebe, přehrazených silným prknem, přibytým k nim ve výši dospělého člověka. Na něm byl připevněn oprýskalý zvon, ze kterého visel krátký provaz. Zvonice stála mezi dvěma mohutnými šedými kameny, ve stínu rozložitého uschlého dubu, vyrážejícího z pahorku.
Nikde nebylo ani živáčka. Unavený horkem jsem se posadil na jeden z kamenů, který byl příjemně vyhřátý. Za chvíli se mi z vedra začalo černat před očima a víčka se mi zavírala.
Náhle jsem zpozorněl. Zíral jsem se na cestu, kterou ke mně přicházela podivná, shrbená postava, opírající se o malou dřevenou hůlku. Přesto měla v sobě cosi vznešeného. Kráčela pomalu, krok za krokem, jakoby nikam nespěchala a hůlkou před sebou rozhrnovala jednotlivé kamínky na cestě. Hlavu, zakrytou šátkem, klopila k zemi, takže se nedala spatřit její tvář. Vypadalo to, že jí v tu chvíli zajímá jen místo, po kterém kráčí. Když prošla zákrutem cesty, náhle zvedla hlavu a pohlédla ke zvonici. Spatřila mě a zůstala zaraženě stát. Pak přidala do kroku a za chvíli již stála přede mnou.
Zamyšleně si mě prohlížela. Její tvář byla neuvěřitelně vrásčitá a šedá, oči pronikavé a z jejích šatů vycházela těžká, prapodivná vůně.
„Čekáte tu na někoho?“ zeptala se. Její melodický hlas ostře kontrastoval s jejím sešlým zevnějškem.
„Celý se chvějete a jste strašně bledý!“ Natáhla ke mně ruku a já si všiml, že má na kostnatých prstech veliké černé prsteny. Z konců prstů jí vyráželo několik pokroucených drátů a hmota prstů se u nehtů podivně drolila. Zděšeně jsem se odtáhl.
„Ach tak. Vy se mě bojíte.“ řekla trochu posmutněle. „Nač tedy ještě čekáte?“
Nezmohl jsem se na odpověď, jen jsem zíral do její vrásčité tváře. Tu mi její ruka dopadla na rameno a nepatrně jej stiskla. Sehnula se a její obličej se téměř dotkl mého. Všiml jsem si, že její oči nejsou očima normálního člověka. Byly úzké, příliš úzké a z obou stran je lemovaly podivné, dlouhé šedé řasy. Kůže okolo očí byla nadobro zpuchřelá a odhalovala kovovou konstrukci, skrytou pod její tváří.
„Běžte pryč.“ řekla tiše. „Běžte.“
Narovnala se, pustila mé rameno a pomalu kráčela ke zvonici. Překvapeně jsem zůstal sedět a ani se nepohnul. Srdce mi bušilo až v krku a před očima se mi zatmívalo. Nevím, co mě to náhle popadlo, otočil jsem se a zavolal za ní. „Počkejte!“
Zastavila se téměř u zvonice a otočila se. Opřela se o hůlku a jaksi neochotně vyčkávala.
„Chtěl bych si s vámi promluvit.“ řekl jsem. „Chtěl bych zjistit, co jste ve skutečnosti zač.“ Stařena se na mě přemýšlivě zadívala.
“Myslíte to vážně? Aby jste pak nelitoval.“
Důrazně jsem zakroutil hlavou.
„Podejte mi ruku.“ řekla. Učinil jsem tak a ona mě pevně sevřela. S úzkostí jsem pak sledoval, jak se okolní krajina propadá kamsi do neznáma a místo ní se vynořuje jakási pahorkatá země.
První, čeho jsem si všiml, bylo obrovité slunce na nebi. Pronikavě osvětlovalo novou krajinu, ale nevydávalo žádný žár, jen se zlehka opíralo do pokožky. Působilo zvláštním, téměř děsivým dojmem. Připadalo mi, že se každou chvíli zřítí a rozdrtí mě svou velikostí.
Ucítil jsem slabý stisk a uvědomil si, že stařena stále svírá mou ruku. Podíval jsem se na ni a spatřil vedle sebe mladou ženu s modrýma očima, černými vlasy přistřiženými nad rameny, oděnou do zelených, přiléhavých šatů pošitých drobnými zlatými slunci. Úžasem jsem vytřeštil oči a na jejích rtech se objevil slabý úsměv:
„Nevypadala jsem vždy tak, jak jste mě poznal.“ řekla. „Léta nikomu na kráse nepřidají.“
Nevěřil jsem svým očím. Že by tohle byla doopravdy stařena, se kterou jsem před chvílí rozmlouval?
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Seděli jsme na nevelkém pahorku a za našimi zády se tyčila vysoká čtverhranná věž, pokrytá od úpatí až k vrcholku zvláštními reliéfy. Dole pod námi se v malém údolí rozlévaly plochy barevných polí rozdělených do úzkých pásů, přetnutých napříč širokými říčním korytem. Každý metr země tam pokrývaly trosky podivných mechanizmů, na břehu řeky se táhla dlouhá řada modrých, pomalovaných sloupů, jakási hranice či plot, oddělující od sebe dvě různá území, nyní pobořená a očazená, s širokou průrvou uprostřed.
„Tohle je Ostoraker, můj svět, který již dávno zanikl.“ řekla mi. „Já jsem strážkyně, kdysi určená k hlídání jeho hranic. Díky orákulům z našich chrámů jsem uspořádána tak, že odolávám útokům času a stárnu mnohem pomaleji, než ostatní lidé.“
Ukázala na několik tmavých jezdců, kteří se zvolna blížili z návrší na opačném břehu řeky.
„Slunce je přesně v nadhlavníku a naši nepřátelé ze sousední země Kevoro útočí. Pokouší se dobýt naši hranici a vyplenit naši zem. Právě nyní jsou nejsilnější, protože Kevoro, jejich sluneční bůh, je s nimi. Útočí v poledne a pak ještě v polovině noci, kdy působí jejich druhé božstvo Ritumer – váš Měsíc. Zatím jsou ještě daleko, ale pro jistotu už půjdeme do věže.“
Zvedla se a stále držela mou ruku.
„Nesmíte se mě za žádných okolností pustit.“ řekla. „Zvláště pak ne při výstupu na věž. Nevím, co by se s vámi mohlo stát.“
Poslechl jsem ji a pevně sevřel její ruku. Rychle jsme kráčeli k věži. Cestou jsem se několikrát ohlédl, zda už nemáme podivné jezdce v patách.
U věže jsme se ocitli za kratičký okamžik. Má společnice odemkla těžké, železnými pláty pobyté dveře a vstoupili jsme do velikého kruhového prostoru plného stínu. Odtud vedlo vzhůru úzké schodiště.
Blízko dveří jsem spatřil malou komůrku, spíše výklenek, kde na lůžku odpočívala jakási žena v dlouhých modrých šatech posetých drobnými hvězdami, s velkou čelenkou ve tvaru stříbrného měsíce vetknutou do vlasů. Vedle ní ležel na zemi stříbrný luk a toulec plný šípů. Stěny výklenku zdobily vysušená netopýří těla s roztaženými křídly.
„To je strážkyně, která mě střídá v noci. Vy lidé jí ve své době nazýváte Klekánice. Její původní poslání, stejně jako mé, je však jiné. Nyní spí a po celý den jí nic nevzbudí, vstává až za soumraku, kdy zase já usínám. Nebývá obvykle moc příjemná.“ řekla mi, když zamkla a zavřela dveře na masivní závoru. Prošli jsme rychle okolo výklenku a kráčeli po schodech nahoru.
Schodiště se táhlo v nekonečných záhybech spirálovitě vzhůru. V každém ohybu byl kousek nad schody malý úzký otvor, kterým dovnitř vnikalo světlo.
Má společnice kráčela velmi rychle a já, pokud jsem nechtěl pustit její ruku, musel za ní. Klopýtal jsem po prastarých kamenných schodech a rozdíral si nohy do krve.
Vydechl jsem úlevou, když jsme se zastavili a ona volnou rukou nadzdvihla jakýsi kovový poklop ve stropě. Objevil se čtverec modrého nebe, kterým jsme vylezli ven. Žena za námi pokop ihned zase zavřela.
Ocitli jsme se na čtverhranném prostranství vyloženém kamennými deskami. Uprostřed stály dva veliké kamenné pilíře, ztmavlé stářím, nahoře přepažené menším trámem. Na něm visel na masivním řetěze zvon. Nebyl příliš veliký, ale měl neobyčejný tvar. Na rozdíl od zvonů, které se používají v naší době, byl tento spíše podoben úzkému válci, ze kterého visel dlouhý ohmataný provaz. Pokrývala jej sytě červená barva, která se z něj na několika místech odlupovala a jeho povrch zdobily jakési rytiny.
Žena mě přitáhla k okraji věže obehnanému nízkým kamenným zábradlím a oba jsme pohlédli do kraje pod námi.
Neznámí jezdci právě projeli řídkým lesa a hnali se po srázu k široké řece. Rychle se přibližovali. Povšiml jsem si podivných černých pancířů, které měli na sobě a dlouhým mečů, které se leskly ve slunci.
Jeli na hřbetech podivných oranžových tvorů, divoce uhánějících vpřed. Strašlivou rychlostí směřovali k hraniční řece. Během okamžiku ji přebrodili a pronikli průlomem mezi sloupy.
Byl nejvyšší čas.
Žena mě odtáhla od zábradlí a přistoupila ke zvonu. Uchopila provaz a jediným prudkým trhnutím zvon rozhoupala. Rozezvučel se táhlým, dutým zvukem a jeho hlas zaplnil celé údolí.
„Pojďte.“ táhla mě hned poté k opačné straně věže. „Teď spatříte, jak umí bojovat naši bojovníci.“
Cestou okolo zvonice se mi náhle stalo něco podivného. Ačkoliv nikde nebyla nijaká viditelná překážka, cosi mě tvrdě udeřilo do ruky a utrhlo mi to rukáv u trika, který ihned zmizel. Neměl jsem moc času se nad tím zamyslit.
Na pohled, který se přede mnou rozevřel, nezapomenu do konce života. Spatřil jsem rozlehlé údolí koupající se ve sluneční záři, ohraničené ze všech stran vysokými skalními stěnami bílými jako květy lilie, pod kterými se rozlévaly malebné háje vysokých stromů. Mezi nimi, nepatrné proti skalám, stály překrásné rozlehlé domy.
Údolí se svíralo do trojúhelníku, který se směrem ke skalám rozšiřoval a směrem k nám zase naopak zužoval, takže v místě, kde stála naše věž, vybíhal do úzké špičky. Všechny domy měly tmavou, pískovou barvu a jejich tvar byl natolik podobný těm, které se o pár století později stavěly v Řecku, až jsem se zarazil.
V údolí panoval shon. Z domů po zvuku zvonu vybíhaly tmavé postavy a z blízkých stájí vyváděly koně s nazrzlou srstí, kteří z dálky vypadaly jako malé hračky. Když byli všichni muži připraveni, uspořádali se do úderné formace a vyrazili útočníkům vstříc.
Obě skupiny se střetly přímo pod námi u úpatí věže, najely do sebe strašlivou rychlostí a několik jezdců bylo sraženo k zemi. Obě soupeřící strany jsem si nyní mohl z blízkosti dobře prohlédnout.
Přilbice ze zvířecích lebek s barevnými chocholy, natřásajícími se při jízdě ze strany na stranu, zdobily bojovníky z Ostorakeru, kteří přijeli z údolí. Lebky byly na temeni provrtány a dolů z nich splýval kroužkový závoj, který jezdcům chránil krk a ramena. Vpředu se bojovníci kryli zlatým límcem přesahujícím na hruď, do pasu je chránila kroužková košile a ohnutý štít, který svírali v levici. Pravou rukou pak vládli svým mečům. Od pasu dolů je chránily kožené kalhoty s navlečenými kovovými chrániči. Jejich koně pokrývaly dlouhé pruhy barevné látky.
Útočníci z Kevora se skrývali v černých krunýřích s velikým měděným sluncem na prsou, hlavy zalité v jednoduchých černých přilbách, až na mezeru na oči zcela zakrývajících obličej. Paže a nohy jim kryly kovové chrániče připoutané k tělu koženými řemínky. U pasu se jim leskly veliké sekery a v rukou na rozdíl od svých soupeřů svírali dlouhá černá kopí. V pravých rukou drželi malinkaté kulaté štíty s obrazem slunce.
Zdálo se, že jsou mnohem lépe vyzbrojeni než muži z údolí, ovšem na úkor určité těžkopádnosti.
Nejpodivnější byla oranžová zvířata, která útočníky nesla a jakoby nedočkavě je unášela k věži. S úděsem jsem rozeznal, že jsou to obrovští býci, jejichž hlavy jsou z kovu, protažené dozadu jako půlměsíc, kde tlama tvoří nejzazší vypouklý bod. Šířka býčí hlavy se zároveň směrem k tlamě zužovala, takže na konci hlava končila úzkým ostří podobným sekeře.
Přiznávám, že mě rychlost, se kterou jsem se z poklidné procházky ocitl uprostřed nastávajícího boje zaskočila, a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval.
Hleděl jsem dolů, kde na vrchu, na kterém jsme ještě před chvílí seděli, bojovala horda strašlivých jezdců na zpěněných koních a stále měl pocit, že je to celé jen sen. Probuzení přišlo téměř okamžitě - jeden z jezdců v černém brnění trochu přibrzdil býka a střelil po nás z luku.
Šíp by mě zcela jistě trefil, nebýt mé společnice, která mě strhla stranou. Vražedná zbraň přelétla okraj věže a zůstala ležet jako němá výstraha na kamenných dlaždicích. Žena se pro ni sklonila a vtiskla mi ji do dlaně.
Byl to velice zvláštní šíp. Měl v sobě cosi hrozivého, v tmavé barvě, kterou byl natřen, ostré špici se zahnutým okrajem, aby se nedal vytrhnout z rány. Trochu mě zamrazilo při pomyšlení, že už jsem jej mohl mít zabodnutý v krku.
„To jsou naši nepřátelé, bojovníci z Kevora! Nemilosrdní a krutí! Naši sousedé pronikají do naši země a pokouší se jí ovládnout a zpustošit. Kdysi naše území zasahovalo mnohem dál, ale postupně nás zatlačili až sem, do samotného srdce Ostorakeru.“ řekla dívka.
Přikrčili jsem se u okraje věže a po chvíli mi dívka řekla: „Teď se podívejte, ale opatrně, víte jak to předtím dopadlo!“
Přikývl jsem a oči mi téměř lezly z důlků, když jsem vystrkoval hlavu nad okraj. Bojovníci z Kevora však již byli daleko, podařilo se jim probít skrz protivníky, minuli věž a řítili se do obrovského údolí, plného překrásných staveb. Býci ostrými hlavami zle pořezali několik koní a proměnili je spolu s jejich jezdci v krvavé cáry.
Jakmile se přiblížili k první stavbě, vyrazili odněkud z hloubi údolí další jezdci s tasenými meči, které se pronikavě leskly na slunci. Vzápětí byli útočníci zahnáni na útěk, zabíjeni ostrými čepelemi.
„Bojovníci z Kevora jsou zbabělci! Ale nyní, když nás ubývá, si troufají! Naši muži však mají dost sil, aby si s takovou verbeží poradili“ ozvala se žena vedle mne. „Však sám uvidíte. Přesto ale nad námi jednou zvítězí, protože náš národ již je hodně oslaben.“
Soupeřící strany se k nám znovu blížily. Bojovníci z Kevora hnali své býky o závod zpět a na útěku se jen chabě pokoušeli o obranu před dotírajícími pronásledovateli. Dostiženi byli u paty naší věže, kde se rozpoutal krátký vražedný boj. Jeden z bojovníků z Ostorokaru ranou mečem odsekl poslednímu z býků zadní nohy a ten se plazil pod věží, přičemž srpkem hlavy ryl v zemi hluboký šrám. Ačkoliv útočníci, vida že neuniknou, sebrali poslední zbytky sil a vyrazili na bojovníky z Ostorakeru v zoufalém útoku, nebyli schopni odolat jejich drtivému náporu a umírali jeden po druhém. Bojovníci z Ostorakeru sekali býky do slabých částí na nohou, odsekávali jim celé končetiny a býci se řítili k zemi a shazovali své jezdce. Zmrzačená zvířata bojovníci z Ostorakeru meči sekali do krků, dokud jim neoddělili kovové hlavy. Useknuté srpky pak zůstaly trčet zabodnuté nebo poválené na zemi, zatímco oranžová těla býků se svíjela opodál. Zároveň byli nemilosrdně pobíjeni jejich jezdci.
Za chvíli z nich nebyl na živu ani jediný útočníků a prostranství okolo věže bylo poseto jejich mrtvolami.
Bojovníci z Ostorakeru pozvedli ke slunci zkrvavené meče a za vítězného pokřiku se vraceli zpět do údolí.
Žena mě zatahala za ruku.
„Teď už nehrozí žádné nebezpečí.“ řekla. „Půjdeme se podívat dolů.“
Sešli jsme po schodech a znovu prošli okolo komůrky, kde spala noční strážkyně. Má společnice odsunula těžkou závoru, odemkla a otevřela dveře.
Hned před prahem ležel mrtvý bojovník z Kevora se strašlivou ranou na krku, černá přilba ležela vedle něj a obličej se mu ztrácel pod záplavou dlouhých bílých vlasů. Ve strnulé ruce ještě svíral zbytek zdobeného oštěpu. O kus dál ležel další, jemuž prudká rána mečem prorazila krunýř a rozpárala břicho. Procházeli jsme mezi nimi. Posléze jsme vyšli až na pahorek u odvrácené strany věže a před námi se znovu otevřel pohled na údolí, kde mezi stromy prosvítaly bílé, štíhlé stavby a mohutný chrám.
„Nemohli bychom se tam podívat?“ poprosil jsem ženu. Ona jen zakroutila hlavou. „To nelze. Musíme zůstat zde u věže. Tady je naše místo. A už se také budeme muset vrátit!“
Jakmile to dořekla, pustila mou ruku. Překrásné údolí se začalo zvolna rozplývat a netrvalo to dlouho a z přeludu nezbylo nic. Stál jsem na okraji pole, na opačné straně zvonice a pomalu se vzpamatovával. Vedle mne stála stařena s holí a bílým šátkem kolem hlavy.
„Pokud vám mohu dobře radit, zapomeňte na to, co jste viděl.“ řekla mi. „A nikomu o tom nevypravujte. Měli by vás za blázna.“
„Bylo to nádherné.“ vyrazil jsem ze sebe. „Chtěl bych tam zůstat mnohem déle. Chtěl bych tam zůstat do konce života.“
Stařena mávla rukou a opakovala: „Zapomeňte na to. Byl to jen sen. Jen chvilkový odlesk něčeho, co už se nikdy nevrátí. Ten svět je pryč, zmizel v čase a zůstala jsem tu jen já a má noční společnice. Naším úkolem je být na stráži, i když důvod pominul a doba se dávno změnila. Nemůžeme však ustat ve svém úkolu, naše služba nikdy nekončí. Naše orákula již dávno zmizela a nikdo kromě nich neví, jak mou službu ukončit.“ zakroutila posmutněle hlavou.
Jak bych mohl na něco takového zapomenout, pomyslel jsem si. Stařena se pousmála: „Byla to pro vás taková odměna za to, že jste měl chuť se mnou ztrácet čas. Už dlouho jsem s žádným člověkem nepromluvila.“ Zamyslila se. „Naposledy to bylo s jedním básníkem, či spisovatelem. To jsem si dobře popovídala. Pak jsem mu však ukázal to co vám a on v hrůze utekl. Přitom to byl takový hodná člověk. Jmenoval se myslím Karel, nebo Jaromír? Už nevím….“
„Erben.“ napověděl jsem a její tvář se rozjasnila.
„Skutečně, tak se mi představil! Vy ho znáte?“
„Ne.“ zakroutil jsem hlavou. Musel jsem brát s klidem podivné vnímání času té ženy, pro kterou nějaká ta stovka let nic neznamenala.
„Ale něco jsem od něj četl.“
Stařena pokývala hlavou: „Sliboval, že o mě napíše, ale pak utekl a už jsme se nestačili domluvit. Nevíte, jestli o mě něco napsal?“
„Nevím.“ zalhal jsem. „Nejspíš se tak vyděsil, že na vše zapomněl.“
„Já mu říkala, aby o tom nemluvil, ale on stále vedl svou, že o mě napíše. Ale asi dal na mou radu.“ řekla trochu zklamaně.
„A pak se tu mihl ještě jeden,“ zavzpomínala náhle, „šel zrovna na procházku s nějakou slečnou. A ten se zase zajímal o vnitřní strukturu, která mi zajišťuje dlouhověkost.“
Stařena si hůlkou zlehka klepla do nohy a ozval se dutý, kovový zvuk.
„Jmenoval se tuším Čapek. Říkal, že má bratra, a že se spolu chystají napsat nějakou divadelní hru. Prý jsem ho hodně inspirovala…...No nic, budeme se muset rozloučit.“
„Ještě ne,“ zaprosil jsem.
„Ale ano.“ odpověděla. „Nemohu tu tvrdnout do večera. Buďte zdráv.“
Přistoupila ke mně a stiskla mi ruku. Na okamžik se přede mnou objevila znovu veliká věž, ale stařena mě hned pustila a odcházela stejnou cestou, kterou přišla. Ještě dříve, než zmizela za zákrutem cesty, se ke mně otočila a varovala mě:
„V noci sem opravdu nechoďte. Má společnice je trochu divný patron a určitě by se k vám nechovala ani zdaleka tak přívětivě, jako já. A mě už tu také nehledejte, to, co jsem chtěla, jste viděl a já se smrtelníkům nikdy nezjevuji dvakrát.“
Pak se otočila a už se nezastavila. Zakrátko zmizela uprostřed pole a já zůstal sám na rozpálené cestě. Cosi mě ponoukalo, abych jí sledoval, ale nechtěl jsem porušit dané slovo. Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem si sedl na jeden z velikých bílých kamenů a přemýšlel, zda pocházejí ze starobylé věže.
Probudil jsem se na rozpáleném kameni a hlava mi třeštila. Všude kolem slunce nemilosrdně pražilo do polí a do vyprahlé polní cesty. Kousek ode mne stála pobořená zvonička a vedle ní vysoký, usychající dub. Pokusil jsem se vstát a před očima se mi udělala ohnivá kola. Mám úpal, pomyslel sem si.
To byl také nápad, jít sem v tom největším vedru a pak ještě k tomu usnout! Pomalu jsem se rozpomínal na to, co se stalo. Viděl jsem před sebou okraj věže a obě zápolící skupiny bojovníků. Byl to jen sen, říkal jsem si. Blouznil jsem z toho strašného vedra, to není žádný div. Už jsem se chtěl vydat domů, když tu jsem si všiml jedné věci. A rázem ze mě spadla veškerá malátnost a po zádech mi přeběhlo zamrazení.
Na koruně uschlého stromu, na její nejvyšší větvi trčící přímo do oblak jako napřáhnutý oštěp, visel zplihle kus červené látky z mého trika.
