Když jsem se konečně dovlekla domů, okamžitě jsem si lehla do postele a shodila ze sebe bundu a boty. Víc už jsem prostě nezvládla. To nebylo vysílením, ale ztrátou krve...
Ráno (i když ona hodina po poledni už zas tak moc ráno není) mě napadlo, že se mi to jenom zdálo. Chtěla jsem si vysvětlit špinavé oblečení tím psem co na mě skočil. Mohla jsem se praštit do hlavy... a všechno ostatní se mi zdálo... nebo jsem prostě upadla a ani pes tam nebyl... Ale ty dvě ranky na krku mě vyvedli z omylu. Kapky krve na bílém polštáři mi napověděli, že když jsem si lehla, ještě nepřestali krvácet. Vstát a dojít do koupelny mi působilo hroznou námahu. Napustila jsem si plnou vanu horké vody. Lehla jsem si a zavřela oči. A znovu usnula. Voda už skoro vystydla, když jsem se probudila.
***
Dalších několik dní jsem zůstal doma. Něco jsem si přála a na nic jiného nedokázala myslet. Věděla jsem co to je: chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem, aby mně k sobě přitáhl a líbal a pak se zakousl. Nebo aspoň cítit ten strach, co ho obklopoval. Dlouho jsem si to nemohla přiznat. Devět dní po tom, co jsem se s ním setkala, jsem se rozhodla. Půjdu nahoru na kopec. Moc šancí, že se tam objeví nebylo, ale šla jsem. Na kopci jsem netrpělivě vyčkávala, až slunce úplně zapadne. Konečně nastala tma. Vycházely první hvězdy. Nepřijde. Ale kolik bylo předtím? Počkám ještě chvíli. Ucítila jsem chlad - je blízko.
Prošel kolem mě, jako bych tam ani nebyla. Čte mi myšlenky? Nejspíš ano. Proč si mě teda, kruci, nevšímá!? PROČ?
,,Nikdy nepiju dvakrát ze stejného těla," řekl, ,,Už sem za mnou nechoďte."
A odešel. Zmizel. Splynul se stíny. Proč...? Proč to udělal? Vždyť věděl... musel vědět, jak po něm toužím... Byla jsem bezradná a začínal mnou cloumat vztek. Jistěže. On může. Může cokoli. Je to přece upír, nemrtvý. Bude žít věčně. Kopla jsem do kamínku na cestě. Mohla bych ho ještě dohnat. Ale proč? Nemůžu ho přinutit. Vztek se změnil v zoufalství. To není fér.
Šla jsem rovnou domů. Zamčeno! Jak můžu být tak pitomá a zapomenout si klíče od hlavního vchodu? Od bytu mám. Jak mě mohlo napadnout dát si je zvlášť? Zadoufala jsem, že paní Kopečková moje sousedka ještě nespí a zazvonila na ni. Měla jsem zazvonit jinde. Už je stará; určitě bude spát. Za chvíli mi přišla otevřít.
,,Dobrý večer," pozdravila jsem.
,,Dobrý večer." Pustila mě dovnitř na osvětlenou chodbu a zase zamkla. ,,Copak se vám stalo, slečno? Jste nějaká smutná."
,,To nic není." pokusila jsem se usmát.
,,Ale nechte toho. Vždyť to na vás vidím. Je v tom nějaký muž, že?"
Ha, muž! Ne to není muž. Tedy... on je mužského pohlaví. Ale muž to není.
,,Nechcete ke mně zajít?" ptala se starostlivě, ,,Uvařil bych si čaj a vy byste mi všechno vypověděla."
Nevadily mi její otázky. Nejradš i bych jí to všechno řekla. Potřebovala jsem se někomu svěřit, ale nikdo by mi to nevěřil. Mysleli by si, že jsem zbláznila.
,,Ano. To byste byla moc hodná."
Vedla mě po schodech do prvního patra, kde bydlela.
Posadila mě do pohodlného křesla. Šla vařit čaj. V bytě měla příjemné teplo. Na stole hořela svíčka. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Z kuchyni jsem slyšela, jak paní Kopečková otevírá dvířka skříňky. Asi z ní vyndává sklenice. Začala jsem usínat. ,,Ach, můj Bože!" Možná ten hlas nezněl tak hlasitě, jak mi připadal, ale okamžitě mě probudil. Položila hrnky s čajem na tácku na stůl.
,,Co se děje?" udiveně jsem se na ni dívala.
,,Ukažte..." v očích měla nevěřícný výraz.
Rukou se dotkla mého krku. Lépe řečeno: těch ranek od zubů. Hrozně pomalu se hojily. Ví to? Ví, že upíři skutečně existují?
,,Co... co je to? Kde jste k tomu přišla?" řekla přiškrceným hlasem. Nevěděla jsem, zda jí to můžu říct. Co by si mohla myslet, že to je? Co, když ji to tak šokovalo? Dívala jsem se jí do očí. Nerozhodná a zmatená.
,,Kousnul mě," zašeptala jsem. Hrozně tiše. Kdyby paní Kopečková o upírech nevěděla, snad bych mohla říct, že se přeslechla. Ale zkoušet jsem to nemusela. Pevně zavřela oči. Ruku, kterou se dotýkala ranek odtáhla a druhou si přikryla ústa. Zatvářila se vyděšeně.
,,Kousnul mě," opakovala jsem hlasitěji, ,,a... pak pil... a já upadla... odešel. Do lesa. Zmizel tam."
Paní Kopečková si sedla na gauč a vzala mě za ruku.
,,Kdy? Kdy se to stalo?"
,,Je to devět dní."
,,Devět. Před devíti dny byl úplněk. Řekni, byl s ním vlkodlak?"
,,Vlkodlak? Ano."
,,Vlkodlačice. Vlkodlačice a upír... To ne. On se vrátil. Je to už přes čtyřicet let..."
,,Přes čtyřicet let od čeho?"
,,Bylo mi tehdy devatenáct," zahleděla se do minulosti, ,,Měla jsem přítele, Jana. Šli jsme na procházku. Byl úplněk. Přiběhla vlkodlačice a vrhla se na nás. Uskočila jsem. Ale Jan ne. Viděla jsem, jak mu utrhla ruku. Myslela jsem, že je to pes. Sebrala jsem ze země klacek, abych psa praštila. Aby ho nechal Jana být. V tom mě ten upír popadl za ramena. Křičela jsem a se mu vytrhnout. Nešlo to. Musela jsem dívat, jak vlkodlačice trhá Janovo tělo na kusy a ohlodává jeho kosti. Až když z Jana nic nezbylo, zakousl se a pil. Nechtěl mě zabít. Pamatuju si ale, že jsem ztratila vědomí a on pak nejspíš ještě pořád pil.
Našel mě tam Alexej. Do té doby jsem ho neznala. Řekl mi, že je hledá - toho upíra a vlkodlačici. Že je chce zabít, ale potřebuje moji pomoc. Asi si vybral mě, protože doufal, že budu chtít pomstít Janovu smrt. Chtěla jsem, ale měla jsem strach. Už jsme věděli, kam se ukládá přes den. Museli bychom ho nějak dostat na přímé sluneční světlo. Ale měli jsme smůlu. Přišel za námi ještě v noci. Viděla jsem, jak se na něho upír vrhl. To Alexej nemohl přežít a já bych mu nedokázala pomoct. Utekla jsem domů. Od té noci, kdy zabili Jana jsem tam nebyla. Doufala jsem, že mě upír nechá být. Nechal mě a myslím si, že on i vlkodlačice odešli. Vždycky byly spolu. A já se pokusila zapomenout."
,,To je... hrůza," řekla jsem. Nemůžu jí říct, že jsem za ním šla, aby mě ještě jednou kousnul. Když jsem vypila čaj, omluvila jsem se: ,,Jsem už unavená. Půjdu si lehnout. Nashledanou."
,,Dobrou noc," popřála mi paní Kopečková, ,,a nebojte se. On za vámi už nepřijde."
Ve skutečnosti jsem nebyla unavená skoro vůbec. Potřebovala jsem jenom přemýšlet. Zřejmě ho těšilo nahánět hrůzu, bez toho mu krev třeba nechutnala. Paní Kopečková měla asi pravdu. Nejlepší bude zapomenout. Zítra půjdu do práce a budu dělat, že se nic nestalo.
***
Pár týdnů proběhlo přesně podle mých představ. Nedělo se nic zvláštního, jen jsem seděla za pokladnou a občas někomu ukázala, kde si může vybrat tričko.
Spala jsem, když v jednu hodinu po půlnoci začal zvonit telefon. Chvíli jsem doufala, že to volajícího unaví a vzdá to, ale zvonil vytrvale dál. Jen nerada jsem se natáhla pro mobil na nočním stolku a podívala se na display. Tereza říkal nápis.
,,Hmm..." řekla jsem ospale do telefonu.
,,Prosim tě... Já vim, že mi nebudeš věřit. Ale," v hlase se jí objevovala hysterie, ,,já mám hroznej strach. Prosim tě musíš za mnou hned přijet... Já-já..."
,,Terezo! Terezo prosim tě uklidni se," skočila jsem jí do řeči.
,,Ne! Ne! To nejde! Tomu nerozumíš... já jsem se asi zbláznil... já nevím co se stalo... Ale přijeď! Prosím tě přijeď hned ke mně!"
,,Terezo, co se stalo? Řekni mi to!"
,,Ne! To nejde! Do telefonu to nejde... to bys mi nemohla uvěřit!"
,,Dobře. Dobře, snaž se uklidnit. Hned jsem u tebe. Neboj." Zavěsila jsem. Rychle jsem na sebe něco hodila, prohrábla si vlasy hřebenem, seběhla ze schodů a naskočila do auta. Než jsem se k Tereze dostala, trvalo to asi dvacet minut. Zaparkovala jsem auto před jejím domem. Viděla jsem, že v kuchyni se svítí. Zkusila jsem dveře, bylo odemčeno.
,,Terezo!" zavolala jsem.
,,Jsem tady," ozvalo se z kuchyně. Seděla na židli bílá jako stěna. Měla zavřené oči a ani když jsem vstoupila je neotevřela. Na krku měla dvě hluboké rány. Ještě krvácely. Klekla jsem si k ní a chytila ji za ruce. Kousnul ji upír. Nemusela by mi nic říkat. Jediný pohled na ty dvě ranky mi stačil. Usoudila jsem, že nejlepší bude, když jí neřeknu, že se mi stalo to samé. A neřeknu jí, ani že jí to závidím. To by bylo horší, než ji poslat za psychiatrem.
,,Vypadáš strašně... co se ti stalo?" Konečně otevřela oči, zarudlé od pláče.
,,Spala jsem... zapomněla jsem zavřít... a zamknout... a najednou-" rozbrečela se. Obejmula jsem ji. Když Terezu přešel záchvat pláče, odvedla jsem ji do obývacího pokoje a zabalila do deky. Přestala se třást.
,,Už je to lepší?"
,,Jo."
,,A chceš mi říct, co se stalo?" Nechtěla jsem na ni naléhat.
,,Nezamkla jsem a šla jsem spát. Možná přišel oknem. Probudil mě... Stál nade mnou. Křičela jsem a pokusila jsem se mu utýct. Chytil mě a přitiskl k posteli. Sklonil se nade mnou a - a pak..." ukázala si na krk. Nedokázala to vyslovit, že se zakousnul a pil. ,,Já si myslela, že umřu." Podívala se na mě. ,,Věříš mi, viď, že mi věříš?" zeptala se. Byla to spíš prosba než otázka.
,,Věřím ti. To víš, že ti věřím."
,,Díky..."
,,Neboj se. Běž spát. Budu u tebe až do rána, dobře?"
,,Ale zůstanu tady. Do tý postele už nevlezu. Nikdy."
***
U Terezy jsem zůstala celý den. Už byla klidnější. Přestože jsem polštář hodila do popelnice, nechtěla se do postele vrátit. Doufala jsem, že jí to přejde. Nechtěla, abych na noc odcházela. Zůstala jsem tedy u ní a spala na zemi. Bylo to pohodlnější, než minulou noc v křesle.
Náhle mě probudil nějaký zvuk. Vrznutí okna. Kroky. Tereza šla zavřít okno, které jsem otevřela, když usnula? Asi, ale pro jistotu jsem se podívala na gauč. Spala. To není dobré. To vůbec není dobré. Postavila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Oknem vnikl dovnitř chladný noční vzduch. Nikde nic. Zavřela jsem okno. Tereza se neklidně převalila na druhý bok. Rozsvítila jsem a ještě jednou se rozhlédla po pokoji. V rohu stál on. Upír.
,,Tak jste si mě konečně všimla," řekl pobaveně, ,,ale za vámi jsem nepřišel." Stála jsem mezi ním a Terezou.
,,Nech ji být. Vem si mě. Prosím."
,,My si tykáme? To jsem nevěděl," přistoupil ke mně blíž, ,,ale to nevadí." Levou rukou mě vzal kolem pasu a pravou odhrnul vlasy z krku. ,,Když tak hezky prosíš, měl bych ti vyhovět, že?"
,,Ano," dívala jsem se mu do očí, ,,prosím."
Zaklonila jsem hlavu. Tereza se probudila.
,,Cože?" zamumlala.
Protáhla se a otevřela oči. Viděla, jak mě drží a jeho zuby se přibližují k mému krku. ,,Néééééééé!!" zaječela.
,,Ale... Jak jsem řekl: za tebou jsem nepřišel," pustil mě. Zachechtal se mrazivým smíchem. Napřáhl se a praštil mě takovou silou, že jsem odletěla pár metrů stranou a narazila na stěnu. Rána mě na okamžik zbavila vědomí. Když jsem se probudila, seděl vedle Terezy a oběma rukama ji k sobě tiskl. Pil. Tereza byla úplně zticha.
,,Ne... Nech ji... Ne...."
Vstala jsem. Zatočila se mi hlava. Opřela jsem se o stolek. Co mám dělat? Nikdy ho od ní nedokážu odtrhnout. Ale nemůžu jen tak stát a dívat se... Chytila jsem upíra za levou ruku. ,,Pusť ji!!!" Zvedl hlavu. Vycenil zuby. Ze rtů kapala krev. O krok jsem ustoupila. Díval se mi do očí. Couvala jsem zpátky a zastavila jsem až u stěny. Znovu se sklonil nad Terezou a pil dál. Já už neměla odvahu pokusit se ho nějak zadržet. Jenom jsem se koukala, a strachy jsem se nedokázala ani pohnout.
Když skončil, nechal Terezu klesnout na gauč, postavil se a zadíval se na mě. Beze slova došel k oknu a stejně tiše, jak vešel zase zmizel. Až když byl pryč doběhla jsem k Tereze. Nehýbal se. Zkusila jsem nahmatat tep na zápěstí. Nic.
,,Ne! Ne! To není možný!"
Byla mrtvá. Zabil ji. Vypil jí příliš mnoho krve. Rozbrečela jsem se a hladila mrtvou přítelkyni po vlasech.
