Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Světlo Löniru - kapitola 5

Staří známí

„Hej, di do prdele, ty blbečku!“
Smích. Neupřímná slova, šedivá a bezvýznamná.
„Jó, ty vole, tak to je vostrý!“
Kouř, teplo. Hlučná hudba, rytmus zmermomocňující tlukot srdcí. Tlumená světla, zářící barevné reflektory míhající se nad sálem. Zapařená, zpocená lidská těla, hemžící se v euforii tance.
Pivo je zvětralý, ale musí se dopít. Peněz má Andrej málo, poslední brigádu nechal před týdnem. Matka je nakrknutá, že se nedostal na školu a zatrhla kapesný. Měl by si sehnat další brigádu. Proč je všechno tak nudný?
Obrátil do sebe odporně chutnající zbytek piva. Měl druhé a předtím ještě vodku s klukama. Začínala se mu motat hlava.
„Andreji,“ ozvalo se za ním.
Otočil se. Dana a její culící se kamarádka. S Danou nějaký čas chodil. Hrůza. Připadal si jako trofej. Uhnala ho. Nezdá se ale, že by jí rozchod nějak zvlášť rozrušil, dva dny se mu vyhýbala a dneska je tu zase. Nezdolná Angelika naruby.
„Co je?“
Hodil krátkým pohledem po ostatních, kluci někdy dělali blbý vtípky, jakej je playboy. Všechno v pořádku, zamžené pohledy. Zejtra si nebudou nic moc pamatovat. Kamil je zase zhulenej, to bude sranda, až půjdou domů.
„Vnímáš?“ Dana mu zamávala rukou před očima, zamračil se. Ať jde do hajzlu, má jí dost.
Na okamžik mu před očima vyvstal obraz jiné dívky, dlouhé plavé vlasy, velké oči, lehké vzdušné šaty. Rychle ho zahnal. Romantika je na hovno, život je jinej!
Tyhle záblesky ho štvaly, nebyla to ani tak představa jako spíš vzpomínka… na co? Na co?
„Je vožralej,“ usoudila Danina gardedáma.
Oči znechuceně zdvižené. Povzdech.
„Tak já to zkusim zejtra,“ řekla Dana pořádně nahlas, „třeba bude aspoň schopnej mluvit.“
Zahihňala se.
Zvedl se. Tohle ho sralo. Kamil se smál. Ty blbá kráva!
„Táhni do hajzlu,“ řekl, ale už to slyšely jen její záda.
No nic. Znovu se posadil. Vlastně je to jedno. Zaplatím…
Vyštrachal z kapsy stokorunu, zmačkanou a ušmudlanou. Poslední zelený mohykán padl do veliké pinglovy peněženky. Andrej se zvedl od stolu.
Devět hodin, máma nejspíš nečeká s večeří. No a co, on je stejně jen vyžírka a příživník. Rádobyumělec. Tak co.

Červená budova Střední soukromé výtvarné školy. Nad vchodem je do omítky zapuštěno několik bílých kachlů s reprodukcemi slavných obrazů. Andrej by na ně plivnul, kdyby mohl. Nepomohl by si, ale ulevilo by se mu. Proč má tak těžké nohy?
Ví, že se trochu kymácí, ví, že je to směšné, jak ho porazily dvě velká piva a vodka. Prohraná bitva. Nepřiznaná porážka neznamená neexistující porážku.
Proč pořád prohrává? Měl přece na to, aby ho vzali, tak proč…
Vztek. Ti předpojatí hajzlové! Všechny ty bohaté dětičky bez talentu, ale s hromadou prašulí se tam dostaly! Všechny! Jeho vykopli jako prašivýho psa! Hajzlové! Hajzl svět!
Sehnul se, krev zašuměla ve spáncích. Obraz: červené víno ve vysokých sklenkách.
Obemkl prsty kámen, dlažební kostky. Tvrdé hrany. Císařovo císaři, tvrdé tvrdým!
Hodil. Veliké, tmavé okno. Snadný terč. Zapotácel se. Lekl se, že se netrefil… lekl se, protože se trefil.
Třískot. Obraz: bílá voda, padající z výšky na šedý chodník.
Zvuk rozbíjejícího se skla a zubatá díra v okně červené školy ho rozjařily. Proč by neměl pokračovat? Začneš a nedokážeš přestat.
Třísk. Další okno. Hajzlové mají, co jim patří. Přílivová vlna vzteku, třeštící zloba.
Svině!!! Další a další kameny. Házejte kameny sviním!
Udýchaně se opřel o zeď domu naproti škole a pozoroval svoje dílo. Ten nejkrásnější z jeho obrazů, všechny ostatní zničil po zprávě, že ho nevzali. Než se podaří vymazat ze světa tenhle, bude to trvat trochu déle. Střepy Mony Lisy na bílém porcelánu.
Náhle se mu chtělo spát.
Nebe bylo modrooranžové, modřina po ráně dne. Andrej se posadil na chodník. Horko. Červnový večer. Co tu dělám?
Udiveně zvedl hlavu, ale ta myšlenka zase hned zmizela. Jako zdálky slyšel houkání poplašného zařízení. Vřískot obra s vypíchanýma očima. Zřejmě už zněl dlouho. Andrej ho jen uslyšel teprve teď.
„Drž hubu,“ zařval z plných plic na rudý dům, na toho obra, který křičel do světa o své křivdě, „drž hubu, ty kreténe!“
Ulicí se ozvalo houkání další, přizvukující. Pomalu se blížilo. Andrej si zacpal uši, rozhlédl se. V oknech okolních domů se objevovaly tváře, rámované dobře zařízenými byty. Portréty klidných. Portréty zvědavých. Portréty…
Dívaly se na něj jako na nějaké exotické zvíře. Pryč s nimi!
Shýbl se pro další kámen. Cítil se lehký, jako by dokázal vzletět a všechny ty čumily bombardovat shora. Začal bojovat s dalšími a dalšími kyklopy, někdy minul, jindy trefil.
Z jednoho domu vyběhl muž v teplácích, obličej rozzlobeného orangutána. Andrej se musel smát. Druhé houkání už bylo blízko.
„Ty parchante, jak si to představuješ, co? Už sem volal policajty! Koukej toho nechat!“
Prásk! Tentokrát měl Andrej trefu Viléma Tella.
Orangutan zavyl. Chytil se za rameno a posadil se na chodník. Prastarý pocit triumfu se v Andrejovi rozhořel ničivým plamenem.
„Vidíš, ty tlustej dědulo,“ řekl téměř vlídně, „tady to máš.“
Někdo ho chytil za paži. Ohlédl se.
U chodníku stálo policejní auto, zelená čára na boku. Dravá ryba, výhružné mimikry. Majáček vrhal blesky. Zloba Dia hromovládného.
Andrej pohlédl do obličeje strážce pořádku. Osmdesát procent jeho vůle velelo být poslušný. Ubohých dvacet procent však zvítězilo. Prudce sebou trhl a vysmekl se z policajtova sevření.
Utíkal. Pozdě si všiml orangutana, který se mu postavil do cesty. Úhybný manévr nevyšel. Klopýtl o nastavenou mužovu nohu. Sehnul se do pokleku.
Chodník, střepy skla. Než na něj dopadl, pokusil se kopnout orangutana do holeně. Sám nevěděl, proč už to nevzdá. Pak bacil hlavou o chodník. Svět se ztratil, jako když zhasne televizní obrazovka.

Probudil se, hlava ho bolela jako jedna velká, zhnisaná rána. Bílé světlo, pronikající sem obrovským oknem, bylo tak ostré, tak střízlivé, až pálilo. Chtěl se otočit a zabořit obličej do polštáře. Nemohl, bolelo ho celé tělo. Pravačku měl namoženou, jako by celý včerejší den kácel stromy.
Co to jen dělal? Nepamatoval si nic. Kde je teď? Určitě ne doma ve své posteli. Tady je bílo, sterilně čisto.
Uvědomil si, že má na sobě volné, bílé pyžamo, nic, co by mu bylo známé. Otočil hlavu napravo. Sjel pohledem po hadici, která se vinula od nádoby s čirou tekutinou až k jeho paži. Končila s injekční stříkačkou zabodnutou v předloktí.
Proto ta bolest v ruce. Za hlavou seděl jako číhající zvíře černý přístroj s blikajícím malým monitorem. Postel stála u skleněné stěny, za ní seděla u stolku s počítačem žena v bílém stejnokroji, něco líně ťukala do klávesnice. Zobající slepice.
Andrej se chraplavě zasmál. Co sakra dělá v nemocnici?
Otočil hlavu na druhou stranu, uviděl další postele, dvě. V jedné ležela holka s bílým obličejem, kolem očí temné kruhy. Spala, nebo byla v bezvědomí. Na nočním stolku měla misku se spoustou barevných prášků. Pestrá strava. Druhou postel obývalo nějaké dítě, Andrej nebyl schopen rozeznat, je-li to holka nebo kluk. Dýchalo to sípavě a očima to poděšeně těkalo po pokoji.
Andrej obrátil pohled ke stropu. Raději než okolí potřeboval prozkoumat svou paměť. Zdálo se, že zase selhala, jako už jednou…
Měl nehodu? Spadl odněkud? Na hlavě měl ostřihané vlasy a náplast. Neporval se někde? Poslední, co si pamatoval, byl okamžik, kdy si objednával druhý pivo. Dál byla mlha.
Určitě se pak ještě bavil s Danou, ano. Další útržek. A škola, ta pitomá grafická škola. Nepřejelo ho u ní auto?
„Sakra,“ řekl.
V hlavě ho ostře bodlo, zvedl instinktivně pravačku. Vytrhl si zpod kůže jehlu. Sykl. Bylo mu do breku.
„Takže náš pan delikvent se probral,“ ozvalo se za ním. Pak se objevil růžový obličej muže ve středním věku. Hranaté brýle, hladce oholené tváře, náznak bradky. Doktor, no jo. Ale proč mi říká delikvent? Asi jsem se fakt někde porval…
„Jak se cítíme?“ zeptal se doktor.
Andrej z obtížemi zaostřil na jmenovku, přišitou k plášti: Mudr. Mravenec Jiří. Hmm, Jirka Mravenec. Andrej se musel zasmát. V hlavě mu vybuchovaly šrapnely.
„Já se cejtim na chcípnutí, nevím jak vy,“ odpověděl na doktorovu otázku.
„Aha, vtipálek. Hlava bolí?“
„Jo.“
Mravenec pohlédl na monitor u postele. Něco si zapsal do notesu a pohlédl na Andreje káravě.
Proč? Co jsem sakra proved?
„Aby nebolela. Když mi povídali, co jsi vyváděl, tak jsem se divil, že to nebyla fraktura lebky. No nic. Kromě hlavy všechno v pořádku?“
„Bolí mě ruka,“ řekl Andrej.
Doktor se zasmál: „Taky si si s ní včera pěkně zacvičil, mladej. Řekl bych, že rodiče nebudou mít radost. Jo, abych nezapomněl – neměl jsi u sebe občanku, takže bych potřeboval vědět tvý údaje.“
Andrej mu poslušně všechno nadiktoval. Pak se neudržel a vyhrkl: „Co se stalo? Já si vůbec nepamatuju, co se stalo. Porval jsem se s někym?“
Mravenec se zamračil. Opakoval: „Nepamatuješ… Kdyby porval... Ty jsi rozmlátil asi dvacet voken u výtvarný školy, plus ještě pár u vokolních baráků. Přivezli tě ve dvě v noci policajti. Byl jsi dost nadrátovanej. Nevím, co jsi vyváděl, chlapče, ale máš průser jako hrom. Mám zavolat tvý mámě?“
„Jo, asi jo,“ řekl Andrej. Nějak mu ještě nedocházel význam Mravencových slov. Co že jsem udělal? „Jak dlouho tu budu muset zůstat?“
„Počítám, že tak do zejtřka. Měl jsi fakt štěstí, pokud se vo tom dá mluvit. Jsi asi pěknej rapl, co? Ještě sem tu včera vošetřoval nějakýho chlápka, prej si ho bacil kamenem do ramene. Pěkná zlomenina klíční kosti. Kousek doprava a rozmlátil´s mu čelist.“
„To… já vo tom fakt nic nevim!“
„No, jestli to hraješ, na to už musí přijít někdo jinej. Já tě přijal s votřesem mozku, prej jsi si to naboural do chodníku. Jo, až se budeš koukat do zrcadla, tak se nelekni. Na tom chodníku bylo sklo. Pět stehů na obličeji, celkem patnáct na rukou a osm na kolenou.“
„Jéžismarjá,“ vyjekl Andrej.
„Jo, a koukám, že sis vytrh kapačku. No nic, stejně bych ti jí vyndal. Tak si schrupni, za hodinku tu máš mámu.“
Mravenec se ušklíbl, spíš přátelsky než posměšně, a přešel k bledé holce na druhé posteli.
Andrej zvedl ruce. Předloktí levačky vypadalo, jako by je někdo omylem použil k broušení nožů. Pravačka byla lepší, ale jen o trochu. Rudé čáry se protínaly, míjely a sbíhaly. Několik nejtlustších bylo sestehováno hrubou chirurgickou nití. Španělské ptáčky.
„Jéžišmarjá,“ opakoval.
Představil si, že má podobnou spoušť i na obličeji. Znovu mu bylo do breku, tentokrát hanbou a ponížením. Trpce si připomněl Mravencova slova: „Trochu si zdřímni, za hodinku tu máš mámu.“
Zdřímni si. Takový výsměch. Nenávistně pohlédl na doktora, který se skláněl nad bledou holkou a něco kutil s hadičkami na jejím obličeji.
Takže vytloukl okna grafický školy. Sakra. Trefil šutrem ňákýho dědka. Dvakrát sakra. Přivezli ho policajti. Ještě jednou sakra.
Karin tu byla už za pětatřicet minut, Andrej to na velkých hodinách za prosklenou stěnou sledoval. Vypadala ustaraně, sklíčeně. Maska pro veřejnost. Andrej byl přesvědčen, že v soukromí by ho rovnou praštila kabelkou, kterou tiskla v rukou.
Přešla k jeho posteli, Andrej preventivně zavřel oči. Kéž by byl ještě v bezvědomí…
„Andreji,“ řekla, hlas nejistý, roztřesený, „jsi v pořádku?“
Otevřel oči a přikývl. Nebude si hrát na nemocného. Prohrál další bitvu, ale válka neskončila. Ještě nesmí kapitulovat.
„Jo, sem redy,“ řekl.
„Ty blbečku,“ řekla Karin, „ty zatracenej magorskej blbče.“ A pak se rozplakala.
„Mami, já sem v pořádku,“ zkoušel ji uklidnit.
Kdyby křičela, kdyby se vztekala, věděl by si rady. Ale plakat ji moc často neviděl. Nevěděl, co říct, nevěděl, jak se tvářit. Všechny pózy ho zradily, zbylo odhalené nitro, bezradné a dětské.
„Víš co jsi udělal?“ řekla potichu. „Proč? Ty jsi se zbláznil. Já nevím, co… já nevím, co s tebou mám dělat.“
Mlčel, vyhýbal se její očím. Hraboš bezradně kličkující před poštolkou. Drápy studu v zádech, zobák výčitek v týle.
„Budeš tu do zejtřka,“ řekla najednou, „tak o sobě přemejšlej. Přijedu si pro tebe ve dvě odpoledne. Myslím, že tě šoupnou do pasťáku. Abych pravdu řekla, tak mě to nezajímá. Skončila jsem s tebou, chlapče. Už tě mám dost.“
„Mami…“
„Kašlu na tvoje mami. Mám tě ráda, Andreji, ale tohle nesnesu. Příště bys moh taky někoho zabít. Já na tebe nestačim. Sbohem.“
Otočila se a vyšla z pokoje. Viděl ji, jak prohodila pár slov s doktorem, převzala od sestry nějaké papíry a zmizela za rohem.
Sbohem. Slovo, které nenavozuje představu pokračování. Žádný příslib pozdějšího setkání.
Sbohem. Takhle si nikdy neříkali. Čau, ahoj, nazdar, to byly jejich pozdravy.
Sbohem je ortel, Andrej to chápal. Sbohem je oprátka, na které bude pověšen. Sbohem je čepel gilotiny, která ho odsekla od matky.
S bohem. S jakým bohem? Proč ho sakra nechává bohu? Proč mu nedovedla odpustit, jako už tolik prohřešků? Jsou i matky, jejichž synové kradli, vraždili, spáchali nejhorší zločiny. Matky žhářů, matky maniaků. Matky, které mají přese všechno své syny rády, hájí je, i když se k nim svět obrací zády. Ale Karin nechala své dítě samotné jen pro pár pitomých oken. Pro těch pár pitomých oken.
Nemohl se otočit ke stěně, sklo funkci zdi neplnilo. Byl trosečník uprostřed bílého moře, černý trosečník na nemocniční posteli. Všude kolem jen lesknoucí se běloba, třpyt dezinfikovaných hran. Zavřel oči. Kéž by už byla noc, aby mohl ve tmě ukrýt slzy.

Karin nemocniční vrátnicí téměř proběhla. Pořád nemohla uvěřit, že to udělala. Že to Andrejovi řekla.
Když jí konečně zavolala ta sestra z nemocnice, byla už pořádně vyděšená. Předtím obvolávala známé, jestli se u nich Andrej neukázal, hledala ho i v hospodě, kam s kamarády chodil. Znala ji, i když si on myslel, že o ní vůbec neví.
Netušila, co se mu mohlo stát, když se nevrátil domů. Nespala, dopoledne nešla do práce. Málem zešílela strachem. A pak přišla ta zpráva. Prý udělal škodu skoro za dvě stě tisíc, zranil nějakého pana Nižinského, pral se s policajty.
Nejdřív ji napadlo, že to musí být omyl, to by přece Andrej… ale vzápětí věděla, že to omyl není. Andrej to skutečně udělal. Nestačilo mu, že zkazil přijímačky, že se musel přihlásit na učňák, z kterého se mu podle vlastních slov chtělo zvracet. Musel si zkazit celý život.
A kdyby ho zkazil jen sobě! Tu škodu bude Karin splácet alespoň pět let, i když část uhradí pojišťovna.
Byla rozhodnutá mu jen oznámit fakta a odejít. Když ho ale viděla s rozmláceným obličejem, rozbitou hlavou a zrasovanýma rukama, chtělo se jí plakat a bylo jí ho líto. Musela mu říct, že ho má ráda. To prostě musela. Ale ze svých plánů neslevila. Jestli ho chtějí zavřít do pasťáku, prosím.
Od chvíle, kdy se před třemi roky vrátil z Certhy- ne, když se zotavil po té NEHODĚ! - to s ním šlo z kopce. Bylo vidět, že se snaží, ale konec byl, když se dal dohromady se svou starou partou.
Karin by mu to zatrhla, ale nevěděla jak. Jeden z těch kluků kouřil trávu, to věděla jistě. A ti dva ostatní se jí líbili ještě míň. Jenže Andrej si nedal říct. Musí teď za to platit. Karin už jeho průšvihy žehlila dost dlouho. Chtěl být grafikem. Pchá! Kreslil dobře, ale ještě lépe uměl flámovat.
Na přechodu jí naskočila červená. Karin stála a třásla se potlačovaným vztekem. Když konečně červeného vystřídal zelený panáček, vyrazila jako dostihový kůň. Už aby byla doma.
Musela projít kolem zdevastované výtvarné školy. Sklo na chodníku jí křupalo pod nohama. Zdálo se jí, že se jí ten zvuk vysmívá: „Křáp, křáp, plať plať!!!“
Ne, nemohlo to s ním dopadnout jinak. Ona na jeho výchovu nestačila, samotná ženská. Kdyby tak žil Pavel…
Vlastně za to Andrej ani nemůže, chybí mu táta.
Ne! Málem ten zápor vykřikla nahlas. Ne! Nebude se toho sígra zastávat. Tolik kluků vyrůstá bez otců, zvlášť dnes, kdy je každá druhá rodina rozvedená. A určitě každý hned nevytlouká okna ve velkém a nehází dlažební kostky po lidech. Sbalí mu saky paky a může jít kam chce. Nenechá si od něj zničit zdraví.
Už byla skoro doma, když její myšlenky prostoupila zvláštní jistota, že ji někdo sleduje. Ohlédla se, ulice byla prázdná, až na dvě děti, jezdící sem a tam na koloběžkách a opelichaného toulavého psa, který se bez zájmu vlekl jejím směrem. Ještě zahlédla černou kočku s bílou náprsenkou, sedící na schodech před šedým činžákem.
„Idylka, pejsek a kočička,“ pomyslela si. „A mě začíná strašit v hlavě. Ještě se ze mě stane schizofrenik. I když to bude spíš z toho rozčilení, jsem prostě unavená a rozhozená,“ uklidňovala se.
Ten pocit ale nezmizel, naopak zesílil. Pomohl jí přestat myslet na Andreje, a tak ho skoro přivítala. Nakonec, přece za ní nikdo nejde, nebo ano?
Opelichaný hnědý pes přešel přes ulici a zamířil k domovnímu vchodu, kde Karin právě odemykala dveře. Obroušené drápky cvakaly o beton. Z huby s vyplazeným jazykem občas ukápla slina, pes za sebou nechával čáru složenou z kapiček. Pohyboval se trhaně, jako by byl loutkou, za jejíž provázky tahá neobratný vodič.
Starý, toulavý pes. Oči měl zvláštně zamlžené, jako potažené zelenou blankou. Když Karin otevřela dveře, pes zvedl hlavu a rozběhl se k ní. Nevrtěl ocasem a nenastražil uši, snad už na to neměl sílu.
Při zafunění, které se za ní ozvalo, se Karin otočila. Trochu se lekla, že za ní bude stát nějaký úchyl, slintající a vyvalující oči. Stál tam ale jen hnědý pes, starý hnědý pes se zakalenýma očima, zvedal k ní hlavu a vrtěl ocasem, pomalu a trhaně, sem tam sem tam.
„Jdi pryč,“ křikla na něj, „huš, padej. Tady nebydlíš! Jdi domů!“
Pes stál a díval se na ni. Těma očima nemohl nic vidět, snad ji vnímal jinými smysly. Proč se tu vlastně s tím zvířetem zdržuje? Takový pes může mít třeba vzteklinu, nebo tak něco.
Dostala strach.
„Padej pryč!“ zařvala na něj.
Pes nic, jen se díval slepýma očima. Mechanicky vrtěl ocasem. Ne, trhal ocasem.
„Já mám jiný starosti, než ňáký zatoulaný čokly,“ řekla Karin polohlasně.
Rozhlédla se, hledala pomoc. Ulice byla prázdná, i děti někam odjely. Jen ta černá kočka váhavě kráčela po chodníku…
„Snad nejde sem?“ napadlo Karin. „Třeba si tu daly sraz zvířata z útulku. Ještě se prokážou legitimacema a vymění si pár pěknejch blech.“
Ve světle toho, co se na ni dnes valilo, to nebyla až tak absurdní myšlenka. Když mohl Andrej vytlouci okna té školy, proč by se u Karin Jelínkové nemohli scházet psi a kočky?
Ve skutečnosti měla čím dál tím větší strach. Ta kočka mířila sem a navíc zrychlovala krok.
Tak dost! Karin se otočila, rozhodnutá zabouchnout tomu zvěřinci dveře před čumákem.
Otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Pes ale projevil na svůj vzhled obdivuhodnou mrštnost, protlačil se s ní a pak se postavil mezi Karin a východ. Karin viděla skleněnou výplní kočku, která se zarazila, v podivně lidském gestu si zakryla packou oči, pak se otočila a uháněla pryč.
Pes začal vrčet. Už nevypadal tak neškodně jako před chvílí. Už nevypadal, jako by chtěl chcípnout. Oči zůstaly slepé, ale zuby, zažloutlé a ostré tesáky, vypadaly, že se chystají kousat.
Karin nepřemýšlela o tom, jak by ji mohl kousnout, když ji nevidí. Rozběhla se k výtahu. Věděla, že je nebezpečné před agresivním psem utíkat. Jenže jak to vypadalo, zůstat stát před tímhle psem by byla sebevražda.
Nevěděla, jestli běží za ní, zvuk vlastních kroků ji ohlušoval. Tolik se to v prázdné hale rozléhalo… Nikdy dřív si toho nevšimla.
Čekala, kdy se jí ostré tesáky zatnou do zátylku, nenapadlo ji ale křičet o pomoc. Pořád ještě v ní zbývala naděje, že je to nějaká divná náhoda, že vlastně vůbec nejde o ni, že si ten pes chce hrát, že…
Vypadala by jako blbá hysterka, kdyby zburcovala sousedy a pak se zjistilo, že pes mezitím utekl. Protože on za ní nešel, nebo ano?
Už byla u dveří výtahu, chtěla otevřít…
Zvědavost jí nedala. Ohlédla se.
Pes po ní skočil. Nechňapal po hrdle, nechtěl kousat, ale byl dost velký, aby Karin povalil.
Praštila se do hlavy o výtahovou klec, myslela že omdlí, ale vší vůlí se držela při vědomí. Pes se postavil předníma nohama na její hrudník. Karin cítila jeho horký dech, páchnoucí zkaženým masem. Tlamu měl u jejího obličeje, prudce oddechoval s vyplazeným jazykem.
Neodvažovala se pohnout. Teď už by ráda volala o pomoc, ale neodvažovala se. Bála se, že když psa vydráždí, zakousne ji. Při pohledu na ty velké ostré zuby, sliny, kapající z tlamy přímo na její čistě bílou halenu, se jí chtělo zvracet. A ty jeho oči. Vypadaly jako dva rybníky, zarostlé zelenými řasami. To nemohla být obyčejná slepota, takhle zblízka viděla Karin vrstvu zeleného hlenu, která překrývala psí oči, docela dobře. Její otec byl veterinář a když byla dítě, často mu pomáhala, ale s něčím takovým se nikdy nesetkali.
Vypadalo to na patovou situaci. Pes sípavě oddechoval, nevidoucí oči upřené na Karinin obličej. Karin začínalo bolet za krkem, neležela v právě pohodlné poloze.
„Hodnej pejsek,“ řekla chraptivě, „jdi domů, no!“
Neodvažovala se mluvit moc nahlas ani mluvit výhružně. Možná proto to se psem ani nehnulo.
„No tak,“ řekla a náhle jí bylo do breku.
Věděla, že udělala moc chyb, bez nichž by bylo všechno v pořádku. Kdyby tomu psovi zabouchla dveře před nosem, kdyby se neohlížela a nastoupila do výtahu, kdyby se tak blbě nestyděla a zavolala o pomoc… šlo jen o to, kolik za ty chyby zaplatí.
Nebála se, že ji pes zabije. Pokud kousne, začne se Karin prát a křičet. Pak někdo přijde a toho čokla zneškodní.
Ona však nechtěla, aby ji kousl. Jestli měl vzteklinu… nebo by stačilo, aby ji pokousal v obličeji. Ale proč o tom vůbec přemýšlí?
„Jdi pryč, ty potvoro šeredná,“ řekla, hlas se spodním podtónem zoufalství. Měla pocit, že se ocitla v temném říčním proudu pod ledem, že ji táhne a voda duní…
A pak zaslechla zpěv, opravdový zpěv, chorál hlasů znějících beznadějně a pochmurně. Pes strnul. Karin na něj zírala, oči nevěřícně rozšířené.
„To je sen, určitě! Včera jsem se koukala na nějaký horor na Nově a mám z toho noční můru,“ pomyslela si, ale věděla že to tak není. Horory se neodehrávají ve tři hodiny odpoledne ve světlé hale paneláku plného lidí.
Většinou.
Pes vypadal, jako by začínal kamenět. Nohy se napjaly, svaly ztuhly, hřbet se nepřirozeně prohnul. Zvíře začalo chrčet.
„Možná chcípne,“ napadlo Karin, „ale měl by si pospíšit, protože z toho začínám cvokatět.“
V hlavě jí burácel zpěv. Kvůli němu nemohla přemýšlet, omamoval ji a paralyzoval.
Pes zaklonil hlavu, vypadal jako had, který se chystá k útoku. Z jeho hrdla se ozval přiškrcený zvuk, znělo to trochu jako štěknutí. Pak začal syčet. Vysoký, svištivý tón. Karin najednou věděla, že pokousání je to poslední, čeho se má bát. Zkusila se vyprostit, marně. Pes byl těžký a jí navíc řvala a bušila v hlavě ta smršť hlasů.
Viděla, rozostřeně a jako v mlze, jak psovi z uší vystříkla zčernalá krev, v tom proudu i světlejší kousky tkáně. A z nosu se mu začal linout kouř. Tenký, nazelenalý pramínek kouře. Kroutil se a mihotal, plazil se vzduchem. Vypadal jako vlající stužka nebo jako had…
Had!
Zaječela. Všechny síly vynaložila na pokus o útěk, mlátila sebou jako pstruh chycený na udici.
Zelený kouřový hádek se blížil k jejímu obličeji. Karin házela hlavou, divoce, prudce. Z čela jí tekla krev, rozrazila si ho o hranu schodu.
Hádek se dotkl kůže. Lehce mentolové pálení. Hlasy v hlavě vybuchly.
Tenký kouřový pramínek zmizel v Karinině nose. Vypadalo to, jako by ho nasála, ale ve skutečnosti už v tu chvíli nedýchala. Pes sebou škubl a padl na zem. Vypadal žalostně – hračka z níž někdo vysypal piliny.
Ve druhém patře se otevřely dveře.
„Co se to tam děje?“ mužský hlas zněl rozčileně a také trochu ustrašeně. Bylo znát, že se musel dlouho přemlouvat, než se rozhodl zakročit.
Karin pod schody otevřela oči. Měla je lesklé a trochu zmatnělé.
„Ale nic,“ řekla hlasem, který zněl jako hlas robota. Bezbarvý, mechanický. „Byl tu pes a vystrašil mě.“
„Aha, tak nic,“ řekl muž.
Zazněla v tom úleva. Dveře zase zaklaply. Ticho. Karin se zvedla. Trochu se zapotácela. První krok byl podoben prvnímu kroku malého dítěte, další už byly jistější, ale přesto se pohybovala dost toporně.
Vydala se z domu ven. Kabelku nechala ležet vedle výtahové šachty, spolu s tělem hnědého psa.
Autor:
E-mail: olganolcova@seznam.cz
Vloženo: 21:09:34  27. 01. 2005


Hodnocení:
5 (6 hlasů)

Komentáře (4)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.