II. kapitola
Johnny pocítil jemný vánek na své tváři, už byl venku. Už nebyl v tom hrozném domě, díky jemuž se mu vrací stovky vzpomínek z dětství. Z dětství, které nebylo zrovna ukázkové. Jakmile uslyšel do klapnout domovní dveře, zůstal stát asi tři metry od domu. Jediné co se v tu chvíli hýbalo byla tráva v Blackově zahradě a pár obrovitých stromů, jejichž koruny sahaly z ulice až do zahrady. Johnnyho vlasy vláli stejně jako lístky na stromě, tak jak to chtěl vítr.
Neměl sebemenší tušení, proč se zastavil, ale kdykoliv si řekl: „Už bych mohl jít!“ jeho nohy se nepohnuli ani o píď. Chmurnými myšlenkami se to jen hemžilo. V jeho hlavě se odehrávala dokonalá kriminálka s ním v hlavní roli. Běžel lesem ve snaze utéci. Honilo ho asi tucet rozzlobených mužů ve státních policejních uniformách. Hlavní roli však nezastával sám. Jeho otec celou nastalou situaci sledoval z pohodlí a bezpečí svého auta, nehnul ani brvou. Najednou se jeho film zastavil, nečekaně skončil, bez závěru a titulků.
V zahradě pana Blacka se totiž pohybovalo i něco jiného, něž tráva a stromy. Johnny však nebyl schopen rozpoznat co to je. Bylo šero a tak chvíli trvalo, než si zvykl na tmu letního večera. Nakonec to však spatřil. Byl to velký, obtloustlý psík, který se snažil prolézt pod uvolněnou pláňkou na Blackovu zahradu. Jeho chmurné myšlenky byly ty tam. Zaujatě sledoval psíkovu snahu s úsměvem na tváři. Úsměv ho, ale zanedlouho opustil, už byl zase zahloubán do svých myšlenek a spekulací. Ze všeho nejvíce si přál být také takovým psem, měl by vytouženou svobodu a při troše štěstí, by možná ani neznal svého otce, jehož tolik nenávidí.
Opět nečekaně přerušil svůj tok myšlenek typu: Co kdyby. Znovu mhouřil oči do tmy. Už zase viděl onoho baculatého pejska, ale teď už stál všemi čtyřmi na studené půdě v zahradě Blacka. Za sebou však nechal škvírku čtyřnásobně velkou, chvíli šmátral čumákem v půdě, jako slepec svou holí. Vypadalo to jako, když hledá nějakou myšku nebo veverku, nakonec se však zahryznul do vlastního ocasu a začal se za ním zběsile točit. To Johnnyho pobavilo natolik, že i své nohy nakonec přinutil k pohybu a vydal se k brance, která vedla na ulici. Byla otevřená dokořán a tak Johnny ani na moment nezaváhal a prošel na ulici. Nebyla o moc osvětlenější, než ta, po které šel onoho večera do svého klubu.
Široko daleko nebylo slyšet jediné auto. Ulice byla liduprázdná a tak Johnnyho na cestě domů doprovázeli jen ozvěny vlastních kroků. Pro cizince by to byl krajně deprimující pocit, Johnny byl však místní a tak si s tím nelámal hlavu. Věděl totiž příčinu opuštěných ulic. Byla to příčina dětinská a normálního člověka by ani ve snu nenapadlo, že by mohla být pravdivá. V městečku se totiž říkala taková povídačka, většinou byla vyprávěna babičkami a maminkami, které tak chtěli docílit včasného návratu svých ratolestí. Johnnymu to však maminka ani babička nevyprávěla. Slyšel ji od svého otce a dodnes se tomu musí smát. Povídá se, že ten kdo vyjde po deváté hodině ven ze svého domu, bude zatracen a zabit jedním z nejhorších vrahů, kteří kdy byli.
„Sto let se tam skrývá…v tom lese.“ takhle nějak to Johnny slyšel od otce. Vzpomínku na toto kuriózní vyprávění svého otce má Johnny stále ve svém šatníku. Je to rudá skvrna na bílé košili, kterou způsobil Johnnyho dávivý smích, když držel v ruce sklenku vína.
Tento večer už po třetí. Něco ho vyrušilo z jeho vzpomínek. Z kostela se ozýval zvuk kostelního zvonu. Johnny rychle začal počítat údery. Jeden, druhý, třetí….Když konečně utichl. Úderů bylo celkem devět. Už zase vzpomínal na ono kuriózní vypravování a útržek z něho se Johnnymu vkradl do hlavy.
„Zvuk kostela nás všechny upozorňuje na jeho příchod“
Po chvilce uvažování Johnny přišel na další věc velice dostačující na to, aby utvrdil vyprávění za nepravdivé. Kostelní zvon se rozezněl až rok po Johnnyho příjezdu a ohlašuje každou hodinu, která nastala.
„V tom případě by přicházel od rána do večera, vrah jeden smyšlenej!“uniklo Johnnymu tiché zabručení.
Už šel celou věčnost, když jí konečně uviděl. Autobusová zastávka vypadala velice chatrně a zdálo se, že mírný nápor letního vánku už déle nevydrží. Proto zůstal Johnny stát opodál. Nechtěl pokoušet maličkou lavičku, která nevypadala o moc lépe než stříška zastávky nad ní. Naštěstí tam Johnny nemusel čekat dlouho, ani si nestačil vyndat tabatěrku a už stál u zastávky autobus. Houpal se ze strany na stranu. Johnny nesměle přistoupil a pomalu se nasoukal do dvířek a posléze vystoupal schůdky. Za volantem seděl muž tak tlustý, že sedačka na které seděl se pomalu dotýkala podlahy. Bílé vlasy měl jako chmýří a očka měl sevřené v prozíravém pohledu. Potichu si něco zabručel pod vousy a nastavil svou tlustou dlaň. Johnny se nervózně usmál a vložil mu do dlaní nějaké drobné, které právě vyštrachal v kapsách. Řidič však nebyl příliš přívětivý a tak místo úsměvu vykouzlil na svém obličeji jen škaredý úšklebek. Pár mincí ztěžka povalil v ruce a hlavou pokynul na tabulku visící nad jeho hlavou.
Stálo tam: KDO NESEDÍ, TEN NEJEDE!!!
Johnny se rozhlédl po cestujících, moc jich tam nebylo.Vlastně téměř nikdo a tak nebylo o místo nouzi. Ve předu seděl muž v šedém baloňáku a stejně šedém klobouku a vzadu dřímala nějaká slečna. Přes hlavu měla kapuci a tak se jí Johnny nemohl podívat do tváře. Kolem sebe měla spoustu cestovních tašek různých velikostí. Johnny si sedl také dozadu. Nestál o to, aby ho muž v baloňáku pozoroval svým podezíravým pohledem. Unaveně se skácel na měkké sedadlo (ze kterého se začal valit prach) a autobus se konečně rozjel. Klidu z jízdy si moc neužil na každé zastávce na které zastavili, se řidič s tím úšklebkem podíval na Johnnyho. Když to udělal asi dvakrát,tak si Johnny uvědomil, že je vlastně dobře, že je s ním v autobuse ten muž v baloňáku.
Projeli třetí zastávkou, čtvrtou…na páté se autobus znovu zastavil, brzdy ošklivě zaskřípali a Johnny se s trhnutím probudil. Zřejmě už neunesl tíhu svých víček, nechal je volně spadnout a usnul. Rychle se podíval z okénka ve snaze zahlédnout název zastávky u níž stáli, nápis, ale nebyl schopen vyluštit, jelikož tabule na níž název měl svítit rudou barvou byla až hanebně zaprášená. Rychle se začal poohlížet po nějakém poznávacím znamení…až ho spatřil. Byl to ten největší strom ve městě. Zastávka u níž stáli byla jeho vyvolená, byla nedaleko jeho domu. Vystřelil jako střela ze svého sedadla a rychle vystoupil. Když se ujistil, že stojí tam, kde má, tiše si oddychl. Vzápětí, ale pocítil jakési škubnutí, které nakonec vysílilo na tahání, až to konečně ustalo.
KŘACH!
Zprvu Johnny myslel, že se nic nestalo, ale jakmile ucítil chladný vzduch na svém těle, okamžitě se ohlédl za autobusem ze kterého před okamžikem vystoupil a bylo mu vše jasné. Z dvířek, ze kterých vystoupil, vlálo téměř celé jeho sako. Když se na sebe podíval pořádně, zjistil, že mu zbyl pouze jeden rukáv. Měl na sobě bílé triko a jeden rukáv ze svého saka. „Skvělé, opravdu skvělé“ pronesl do ticha přes zaťaté zuby. Pomalu prošel parkem ve kterém se tyčil obří strom a už stál před činžovním domem. Otevřel vchodové dveře a jelikož v domě nebyl výtah, chtěl si Johnny rozsvítit světlo, aby alespoň viděl kam šlape. Sáhl po zapínači a stlačil jej. Nestalo se však to, co očekával. Světlo párkrát probliklo, ale zůstalo dále nerozsvícené. „Opravdu skvělé, vážně, lepší už-to-být-nemůže!“procedil znovu mezi zuby, poslední slova, ale zakřičel nahlas. Jeho čin měl také řádný následek. Postupně se otevírali dveře do chodby…první, druhé. Snad každý nájemník domu byl vzhůru a používal ty nejnevhodnější tituly pro zlosyna, který jim nedopřeje klidný spánek. Tak jak se dveře otevřeli se úplně stejně začali zavírat. Pouze z jediných koukal proužek světla. Ale i ty se nakonec se zaskřípáním zavřely.
„Pojď chudáčku, dovedu tě domů…“ uslyšel znenadání z prvního patra. Byl to hlas, který zněl tak sladce až z toho bolely zuby. Zanedlouho už Johnny věděl komu patří ten boží hlas. Byla to paní domovnice Vilma, jediná přívětivá duše v tomto starém domě. Johnny k ní chodil a chodí denně na odpolední čaj. Vilma žije sama, ovdověla před dvěma lety a tak jí Johnny dělá alespoň, každý den na několik hodin společníka. Byla to velká parádnice, sršila vtipem a každého vždy dokázala pobavit. Už jen její barva vlasů byla neobvyklá, její vlasy byli svítivě zelené. Vilma se obhajovala tím, že je to moderní a že se ještě necítí jako stará šedivá baba. Než se nadál byla drobná Vilma vedle něj s baterkou v ruce. „Doprovodím tě domů, Johnny, neboj…“zopakovala stejně sladkým tónem v hlase jako kdyby právě vedla nahoru svého malého vnoučka. Johnny byl nadevše rád, že nemusí poslepu hledat schody, Vilmy baterka byla tak velká jako lampa, takže viděli daleko před sebe. Vilma se držela kostnatou rukou Johnnyho paže, která jí byla oporou a Johnny si v jednu chvíli pomyslel zda by nebylo jednoduší vzít droboulinkou Vilmu na záda. Nápad však bleskurychle zamítl. Vilma se totiž nepovažovala za nemohoucí starou paní a tenhle návrh by jí pěkně pobouřil. Johnny by málem ani nepostřehl své jméno na dveřích ve třetím patře nebýt Vilmy, která mu zasípala do ucha: „Tak, drahoušku a jsme tu…“ Jako poděkování, jí Johnny gentlemansky políbil ruku. Otočil se, aby odemknul, a když chtěl ještě jednou vyjádřit své díky, Vilma už si to štrádovala pěkně dolů a dunivě klapala pantoflíky. Neodvážil se promluvit nahlas a tak se rozhodl, že znovu poděkuje až bude zítra pít u staré domovnice Vilmy svůj odpolední čaj. Jeho byt byl velice malý, kuchyň byla úzká, obývák stísněný a ložnice jak by smet. Ale naštěstí tam netrávil příliš času, především se tam chodil vyspat, ale samo sebou byli i dny, kdy nevytáhl paty z domu a tak si teprve uvědomil tu stísněnost. Vešel do ložnice, většinu prostoru zabírala obří postel pečlivě ustlaná, ale…. „Ty zlobilko! Ty si zase utekla!“zašeptal si sám pro sebe. Šel přímo k posteli a sáhl pod deku, vytáhl bílou myšku, kterou dostal od staré domovnice Vilmy. Chvíli hrozil vylekané myši prstem, ale nakonec to vzdal a dal jí zpátky do klece vedle skříňky na, které byla stará, malá televize. Zapnul tu starou televizi, chvíli se nic nedělo, pak ale začala zrnivě hrát, obraz byl černobílí. Sundal si rukáv od saka, převlíknul se do pyžama a zalehl do postele, peřinu měl až pod bradou. Znuděně sáhl po ovládání, nikde však nic nebylo, samé tele reklamy, které byly Johnnymu proti srsti. Jednu reklamu tam však nechal, zjevně už neměl sílu přepínat dál, jeho víčka unaveně poklesla a on padl do poklidného spánku.
