Julie

…dva milující pod nešťastnou hvězdou…

Teď pršelo, ale ještě před dvěma týdny bylo nádherné babí léto. A já se zamilovala. Poprvé jsem ho uviděla před kavárnou na náměstí. Banda motorkářů ve stylové černé kůži, ale jenom on v džínovině. Byl krásný, přesně tak, jak jsem si vždycky představovala velké tragické hrdiny (miluju jejich příběhy) – vyšisované blonďaté vlasy mu v mírných vlnách rámovaly obličej, a když se na mě poprvé podíval těma modrýma očima (fakt měly úplně stejnou barvu jako to nebe nad ním), byla jsem ztracená. On zřejmě ne, protože po mně jen přejel pohledem a věnoval se dál nějaké prsaté fuchtli, která ho držela kolem pasu. Ale já už byla zamilovaná – našla jsem si svého Romea.
Během čtyř dnů to jeho pometlo zmizelo neznámo kam (prý se té čarodějnici zdálo, že ji někdo sleduje a pak, když jednou ráno našla nějaký výhružný dopis, ji to už dostalo úplně a ona utekla zpátky k mamince) a já měla cestu volnou.

Na smrtelném loží je starý cit
A na dědictví čeká nový, jiný…

Chvíli to trvalo, než si mě všimnul, ale povedlo se. Začali jsme spolu chodit. Nejdřív tajně, protože nechtěl, aby se to jeho kamarádi dozvěděli, ale nakonec to všechno prasklo. Prý jim někdo poslal hlášku, že jejich kámoš si narazil novou kočku. A tak se s tím můj miláček nakonec smířil.
Byla jsem šťastná. Já a má pravá láska jsme byli spolu. Ale nemělo to takhle zůstat.
Jeho ústa měla kouzelnou moc – možná to zní jako fráze, ale já to takhle cítila. Líbali jsme se v každém temnějším koutě, na který jsme narazili, a později jsme už ani žádný nehledali. Jenže během pěti dnů začal chtít víc. Ale náš cit měl být neposkvrněný – pravá láska. Láska až za hrob. Věčná. Čistá.
Ale on to nechtěl pochopit. Jeho ruce mně začaly ohmatávat a tisknout a polibky začaly bolet. Bylo to na poslední letní diskotéce pod širým nebem, když všechno zničil.
Šli jsme trochu stranou, abychom měli víc soukromí. Seděli jsme vedle sebe a povídali si, když mě povalil do trávy a začal ze mě strhávat oblečení. Praštila jsem ho do hlavy a utekla. Příští den byl on a celá ta jeho motorkářská banda pryč.
Probrečela jsem tři dny. Ale pak jsem mu to odpustila. Nemohl přece za to, že mě miloval tak moc, že nesnesl mé odmítnutí. Naštěstí jsem měla jeho adresu. Nechtěl mi ji dát dobrovolně, ale já mu na chvíli vzala občanku a tu adresu si opsala. Pak jsem se za ním rozjela do Prahy.

…a vše, co mám, ti k nohám položím
a světa kraj, můj pane, půjdu s tebou…

Chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku a nechat ho, ať se mi omluví.
Do jeho domu jsem vlezla otevřeným oknem – chtěla jsem ho překvapit. Zaslechla jsem nějaké sténání z ložnice, a když jsem se tam podívala, byl tam on s nějakou obarvenou rajdou. Nevím, jak jsem se dostala z domu, protože jsem měla vztek. Velký hrozný spalující vztek. ZRADIL MĚ!
Počkala jsem, až ta šlapka odejde. Pak jsem šla za ním. Tvářil se překvapeně. Myslela jsem, že mi padne k nohám a odprosí mě . Měl mi padnout k nohám. On na mě ale začal ječet, že jsem jenom coura z vesnice a ať vypadnu.
To jsem nesnesla.
Běžela jsem do kuchyně a on za mnou. Vzala jsem nůž a bodla. A ještě. A ještě jednou. Asi ho to překvapilo – tohle určitě nečekal.
Pak jsem ho naložila do auta, které stálo před domem a uklidila všechnu krev a svoje otisky. Zavezla jsem ho do jednoho lesíka a hodila do jámy. Auto jsem pak taky uklizené vrátila.

No co, asi to nebyl ten pravý. Stejně jako ti dva před ním. Možná ho budu hledat dlouho.
Ale já to nevzdám, nakonec musím najít svého Romea. Toho, který by mě a mé lásky byl hoden.
Teď jsem na cestě zpátky domů.
Ale tahle zrada pořád ještě bolí.

Tak v temných chmurách končí den.
I samo slunce těžkou hlavu skrývá…

Miluju Shakespeara. Chcete vědět proč? Dal mi smysl života.
Jmenuju se Julie.

Hodnocení:
3.8 (6 hlasů)