„Miluji tě"...zní z jejích sladkých úst, tak krásně a jemně. „Miluji tě jako svůj život". Dál už však nemá možnost cokoliv říci...má ústa jí berou slova a spojují se s jejími v nekonečně nádherném polibku. Ptáci zpívají a já slyším v dálce tichý hlas. Ten se pomalinku blíží a rozeznávám slova. „ Lásko opatrně, někdo tady spí".
„ Co to?" pomyslím si a slunce mě pomalu svými paprsky lechtá po tváři. „ Bože , vždyť to byl zase jen sen. Sen o mé ztracené lásce, který se mi stále vrací".Uvědomuji si. Opatrně otvírám oči a cítím nepatrný náraz světla. Je krásné letní ráno a vše kolem voní a kvete. Ptáci zpívají a nebe je azurově modré...jen tu a tam se potuluje mráček. „Jůů Adanedhel se vrátil". Zní mi v uších. Poznávám ten hlas. Patří dceři mého učitele a rádce mistra Gerlonta, kterou už jsem dlouho neviděl. Vyrůstali jsem spolu a prožili jsme první velkou lásku. Pak se, ale naše cesty rozešly a zatím co ona zůstala ve svém rodném městě, mě osud zavál daleko na severní hranice království střežit je před zlem a chránit výpravy daleko za nimi. Je to už tak dávno, ale ona je stále krásná a spanilá. „ Jaké to příjemné setkání. Dlouho jsem tě neviděl Firiel. Vyrostla jsi do krásy" nešetřím komplimenty a mám pravdu. „Nepředstavíš nás?" hodím okem na vysokého a šlachovitého chlapíka. „ Ach ano..samozřejmě. To je Eledrun, kapitán městské hlídky. My...Budeme se brát" řekne, jakoby provinile. „ Jsem rád, že tě poznávám Adanedheli, slyšel jsem mnoho o tvých činech a věř, že jako každý hluboce lituji tvého rozhodnutí opustit naše království a už neprolévat krev nepřátel. Soupeř je silný a pokud padneme my..už nikdo nezabrání, aby mu nepodlehla celá zem". Při těch slovech mu zajiskřilo v očích a bylo vidět s jakým odporem o nepříteli mluví. „ Milí Eledrune, dokud budu žít muži, jako ty. Nemám o naší zem strach". Firiel mě však přerušila otázkou „ A co tě sem vlastně zavedlo? Nemáš být u své dívky, daleko ve východních hvozdech?". Znějí její slova a mě je stále více těžko u srdce. Podívám se do země a tiše odpovídám „ Měl bych a také bych byl.... jen kdyby její srdce ještě patřilo mě." po chvilce ticha mě Firiel vezme za ruku a povídá „ To je mi líto. A co se vlastně stalo? Vždyť kvůli ní ses vzdal svého meče i domova." I Elderun přistupuje blíže a dodává „ Znamená to tedy, že se vracíš zpět do našich řad příteli?". „ Ještě nevím Eldrune. Teď jen chci být sám a chci svobodně chodit krajem, kde jsem vyrost a urovnat si myšlenky. A co se stalo milá Firiel? To ví jen ona." pronesl jsem na oko klidně a vyrovnaně. Ne, nechci aby mě někdo litoval. Já jsem byl vždy oporou těm, kteří mě potřebovali a budu vždy. Nesmím na sobě nechat nic znát. „ Vy jste teď spolu šťastní, tak buďte dál. Mé problémy by vám radost neudělaly. Běžte tedy a užívejte život. Je tak krásný a tak krátký. Ještě se určitě uvidíme. Budu tady teď trávit dost času" snažil jsem se mluvit stále vyrovnaně. „Dobrá tedy. Vidím, že o tom nechceš mluvit. Jdeme teď za otcem opravdu nechceš jít s námi?." „Ne ne..ještě chvilku tady budu". Pronesl jsem vyrovnaně „Dobrá měj se tedy zatím hezky a netrap se tím už..prosím" řekla Firiel tak jemně, že mě to až bodlo u srdce. „ Sbohem Adanedheli. Jsem rád, že jsem tě mohl poznat." dodal Eldrun. Já jen neznatelně kývnul hlavou na rozloučenou a ponořil se zase do svých myšlenek.
Pár milenců, se vzdaluje a šťastně ruku v ruce běží loukou kamsi k lesu. Smutně se podívám tím směrem a vzpomínám na ty krásné dny, které jsem kdysi také prožíval. Marně se snažím zapomenout , ale nejde to. Stále se mi v mysli zjevuje její tvář , tak krásná ve stříbrném třpytu hvězd. Kde teď asi je? Co dělá? Zda mě kdy vůbec milovala? To jsou nejčastější otázky. V mysli se stále vracím k těm krásným dnům. Vždyť její láska mi dala nový pohled na svět. Z potulného hraničáře, který žil bez lásky jsem se najednou stal milujícím a šťastným člověkem. Konečně jsem měl pro koho žít a bylo to nádherné. Kde jsem jen udělal chybu, že se to nepovedlo. Ach bože. To se teď už nedozvím. Sedím tedy tiše na pahorku pod rozkvetlým Mallornem a vzpomínám. Jak jsem ji poprvé uviděl. Když na paloučku mezi stromy sbírala květy a slunce se odráželo od jejích zlatých vlasů. Když jsem se jí pak podíval do těch hlubokých očí a poprvé ji políbil. Její rty chutnaly tak sladce....
Ani si to neuvědomuji, ale mám slzy v očích. Tak dost! Tohle přeci ne! Já a plakat?! Ach cos to se mnou jen udělala? Já už nechci vzpomínat...a přitom vím, že jsou to ty nejkrásnější vzpomínky co mám. Nechci tě už znát a přitom tě stále miluji...já...já...já nevím co dělat. Kéž bych tak věděl, jak na tebe zapomenout. Jenže nevím jestli zapomenout chci. Vždyť i když jsem tě ztratil vděčím ti za hrozně moc. A uvědomuji si, že i když to teď bolí tak kdybych mohl vrátit čas stejně bych vše udělal, tak jak jsem udělal...už jen pro vše to krásné na co teď vzpomínám a z čeho je mi do pláče. Vždyť ty vzpomínky jsou bolestivé i nádherné zároveň. Je těžké vyjádřit co cítím. Ale je to veliká rozpolcenost.
No nic. Už je skoro večer...měl bych jít pomyslím si. Slunce krásně zapadá a řeřavé nebe se topí v červáncích. Ve vzduchu je cítit vůně deště i když ještě neprší. Jdu tedy pomalu dolů z kopce a mířím na lesní cestu ke městu. Loudavá chůze a jemný letní vánek mi dávají čas usušit slzy. Nikdo nesmí vědět, že jsem plakal. V lese vše krásně, svěže voní a z nebe se pozvolna spouští první kapky předvídaného deště. Jdu tedy klidně dál, alespoň mě les ochrání před deštěm.
Venku už asi prší hodně, ale přes houštinu stromů moc kapek nepronikne. Vzduch je svěží a příjemný....najednou jím však projede zajíkavý výkřik a po něm druhý. Následuje sotva znatelné volání o pomoc. Snažím se zjistit odkud to jde. Že by rozcestí kus vlevo? Ano. Míhají se tam postavy a vzduchem létají blesky, které ač je bouřka v plném proudu nejsou přírodního původu. Běžím tedy tím směrem, je to nějakách 400 metrů. Jak se blížím, ryk poněkud utichá. Zdá se, že je po bitvě. „ Velice rychle" pomyslím si. Pomalu a opatrně vcházím na rozcestí, které leží na malé mítince . Uprostřed je strom, který také slouží jako rozcestník. Jenže teď je na něm něco podivného. Přes stoupající mlhu toho není moc vidět. Jdu tedy blíže....ach bože! To snad není pravda!! Jen ztěžka potlačuji výkřik. Pln odporu a zloby přicházím ještě blíže a teď vidím, že jsem se nemýlil. U kmenu vzrostlého stromu je doslova přibyt Eldrun. Z jeho těla ční velké černé kopí a z úst mu vytéká pramínek krve. Visí tam bezvládně a hrozivě. Jeho tělo je plné šrámů od řezných ran. Pln zloby a beznaděje pátrám dál....po Firiel. Najednou se za mnou cosi mihlo. Rychle v předtuše nebezpečí uhýbám a otáčím se...nic. Pak však cítím ránu do zátylku a putuji k zemi. Po několika sekundách v bezvědomí slyším nad sebou hlas „ Dervum stranae, dervum medea, de...". Rychle si uvědomuji nebezpečí, ale zároveň i úlevu. Ten hlas přeci znám. „ Nééé zadržte mistře Gerlonte!!!! To jsem já". „ Bože na nebi. Adanedhel!". „ Ano jsem to já Gerlonte..co se stalo a kde je Firiel?". Ptám se ještě trochu zmateně. „ Já sám nevím. Šli jsme ti naproti a najednou se na nás vrhla horda černě oblečených postav. My jsme neměli zbraně, přeci jen až sem se nepřítel dostat nemohl. Bylo to strašně rychlé. Bránili jsme se jen díky mojim kouzlům, ale pak..". Jeho hlas ztichl a už najednou nebyl tak sveřepý.." pak se objevil on!". Dodal. „ Kdo?" nedal jsem se odbít. „ Nevím. Byl zahalen černou kápí a nebylo vidět žádný obličej. Šla z něho hrůza a i mě běhal mráz po zádech. ....A najednou byla veškerá moje kouzla marná. Vrhli se na nás znovu a já upadl do bezvědomí, když jsem se probral uviděl jsem postavu, jak se pohybuje v mlze..no a zbytek už znáš." Odpověděl již vcelku vyrovnaně. „A Firiel? Kde je ta?" rychle pokládám další otázku. „ Já nevím, byl jsem v bezvědomí". „Jdu se tady porozhlédnout" řekl jsem ještě a zmizel rychle v mlze.
Všude spousta stop, ale nic co by mi pomohlo najít ji...až..." To je přeci její řetízek"!...co to...."néééééééé Firiel!!!!" Vidím ji ležet před sebou....žije, ona žije..běžím k ní. Klekám si k ní a chytám ji za ruku...dívá se na mě...." Firiel. Co se stalo?"..neodpovídá...bože, vždyť nemá tep....ona....teď to teprve vidím...její hrdlo..je proříznuté a krev jí pomalu stéká po krku dolu. „ Bože to nééé!!". Pláču a klečím u jejího těla. Teď si moc a moc uvědomuji jak mi na ní záleželo. Pomalu přichází Gerlont. „ Ne mistře Gerlonte...nechoďte sem..prosím!" snažím se ho uchránit od toho smutného pohledu. Ale je to marné. Vida svou dceru mrtvou, kleká po jejím druhém boku a se slzami v očích ji políbí na čelo a zavře víčka.
Po chvíli smutného ticha jsme tedy navršili dvě mohyly a dlouho tam pak kelčeli ve vzpomínkách. Pak Gerlont tišel vstal a povídá. „ Vida Adanedheli. Tak jsme oba ztratili to nejcennější co jsme měli. Ty svou lásku a já dceru. Ty potkáš novou, já však nikoliv". Ta slova mi stále znějí v uších. Ještě pln zloby, lítosti a beznaděje se snažím o nějakou větu, ale řeknu jen „ Mistře já..." „ Asi hledáš tohle že?" říká a podává mi můj meč, který jsem mu kdysi odevzdal. Cítím jeho chladivou sílu a prohlížím tu lesklou čepel. „ Víte mistře. Když jsem vám ten meč dával, nemyslel jsem, že ho ještě někdy vezmu do ruky. Ztratil jsem však vše pro co jsem chtěl žít a tak jej nyní příjmám. Avšak jen do doby, než přijde někdo, kdo mi zas dá radost ze života a pro koho mu dám zase sbohem , tentokráte navždy". Řekl jsem a pohlédl mu do očí. „ Tvá ztráta je veliká, ne však menší než ta má Adanedheli" pronesl klidně. „ Mluvíme o stejném člověku. Až pozdě jsem si uvědomil, jak moc mi byla Firiel blízká" hlesl jsem tiše a pomalu se otáčel k odchodu. „ Já to, přeci vím. Sbohem, nechť tě provází hvězdy" řekl ještě a já se dal opět na cestu „ Sbohem".
A tak pokračuje příběh Adanedhela hraničáře, hledajícího tu, pro kterou bude zase schopen vzdát se všeho na světě. Do té doby však jeho meč vybojuje ještě hodně bitev...kolik jich však bude...nikdo neví.
