Marika a Tomáš

Celé to začalo před dvěma týdny. Bože, když si vzpomenu, jak jsem tehdy byla nevinná a naivní. A tak strašně hloupá.

Už rok jsem chodila s Tomášem. Tomáš Plojhar byl vysoký plavý kluk se strašně krásně tmavýma očima a protože chodil do plaveckého družstva, měl perfektně vytrénovanou postavu. Ne že bych já byl zrovna nějaká šeredka, ale když mě poprvé pozval na kafe, byla jsem překvapená. Jasně že jsem šla. A pak ještě jednou a ještě jednou, no a za týden z nás byl oficiální pár.
Tom byl hotový do počítačů. Když nebyl se mnou, stačilo se podívat na internet a vždycky jsem ho tam našla. Další věc, o kterou se zajímal byl okultismus. Ne, že by nosil satanské hvězdy, nebo provozoval černé mše. Vždycky mi říkal, že jeho zájem je čistě vědecký. Měl partu kamarádů, se kterými si po internetu dopisoval.
Strašně jsme se milovali. Část mě ho miluje ještě pořád.
Pak najednou před dvěma týdny se to všechno změnilo.
Celý víkend nebyl Tom doma. Prý jel na chatu s partou svých okultních známých. To bylo poprvé, co mě na nějakou akci nevzal s sebou. Když pak přišel v pondělí do školy, byl bledý a vypadal nemocně. Řekla jsem si, že to bude asi kocovina. Ten den to s ním ve škole nestálo za nic, s nikým se nebavil, jenom se mnou prohodil pár slov. Doufala jsem, že se z toho do úterka vyspí. Ale v úterý vypadal ještě hůř. Už nemluvil ani se mnou, jenom jsem cítila, jak mě pozoruje.
Když příští den ráno nepřišel do školy vůbec, začala jsem si dělat starosti. Během vyučování jsem mu posílala esemesky a když jsem se vrátila domů, snažila jsem se dovolat se k nim domů, ale nikdo to nebral.
Až příští den večer zazvonil zvonek. Slyšela jsem, jak máma otevřela, a pak nějaké vzrušené hlasy. Když jsem přišla do předsíně, stála tam paní Plojharová a měla uplakané oči. Podívala na mě.
„Tomáš…Tomášek je mrtvý. Chytil ně-nějakou infekci a v nemocnici to n-nedokázali zarazit. Já…myslela jsem si, že bys to m-měla v-vědět.“
A pak se rozvzlykala. Máma ji začala utěšovat a já jsem se pomalu zhroutila na botník.

Nevím, jak jsem se dostala do postele, vlastně si na nic moc z dalších tří dní moc nevzpomínám.
Vím, že jsem šla na pohřeb. Pamatuju si hudbu, slzy a květiny. Tiché hlasy hostů a pořád se opakující „upřímnou soustrast“. Někde hluboko uvnitř se mi chtělo řvát, ale nemohla jsem. A pamatuju si taky rakev a bílou tvář, která patřila Tomovi.

Ten večer po pohřbu jsem seděla u sebe v pokoji na posteli. Neměla jsem rozsvíceno, ani jsem to nepotřebovala, za oknem dorůstal měsíc.
Hlavu jsem měla úplně prázdnou. Nechtěla jsem na nic myslet. Bylo mi dobře, když jsem nemusela na nic myslet.
A najednou mě něco vyrušilo. Koutem oka jsem zachytila takové kratičké kmitnutí stínu přes měsíční světlo. Podívala jsem se z okna.
Před domem stál starý smrk a lehce se kýval ve větru. A bylo tam ještě něco. Tmavší stín ukrytý mezi větvemi. Něco na něm mě fascinovalo. Díval jsem se tak dlouho, až se stíny rozestoupily a já jsem uviděla.

Probrala jsem se, když mě táta začal lehce fackovat. Byla jsem až moc vyděšená na to, abych jim řekla proč jsem omdlela, tak jsem nechala naše, aby to svedli na šok. Zatáhli mi závěsy, přinesli sklenici vody, a po dlouhém ujišťování, že jsem už v pořádku, odešli k sobě.
Já jsem si lehla a zírala do zdi. Než jsem usnula, přesvědčovala jsem se, že to, co jsem mezi větvemi zahlédla, byly jenom hra stínů, nebo halucinace. Ale tu noc mě třikrát probudila vzpomínka na ten pohled.
Tomova tvář a jeho oči, které hleděly přímo na mě.

Ráno bylo doma dusno. Rodiče kolem mě chodili po špičkách, nemusela jsem vůbec nic dělat. K ničemu mě nepotřebovali, k ničemu mě nechtěli. Tak jsem zalezla do pokoje a lehla si do postele. Jen tak jak jsem byla, v džínách a botách. Začínal ve mně hlodat vztek. Až večer se otevřely dveře a máma strčila hlavu dovnitř.
„Mariko, nechceš trochu čaje?“
Tak čaj…ČAJ.
Možná mi v tu chvíli trochu přeskočilo, nevím, ale začala jsem ječet.
„NE, nechci pitomý, debilní ČAJ! Nechci NIC. Nechte mě být! Stejně mě ani nepotřebujete.“
Vyskočila jsem z postele, rozrazila dveře, strhla bundu z věšáku a vyběhla na chodbu.
„Počkej, Mariko, kam jdeš?“
„Nikam.“
PRÁSK

Toulala jsem se podvečerním sídlištěm. Kolem paneláků pobíhali ječící děti, co chvíli přijížděly auta a z nich vystupovali lidé, kteří vraceli z práce domů, skupinky tetek živě diskutovaly ve vchodech. Ale tohle všechno šlo tak nějak mimo mě.
Vlastně ani nemám ponětí, jak dlouho jsem šla. Paneláky řídly a vystřídaly je garáže. Nekonečné řady pořád stejných krabic, mezi kterýma vedla popraskaná betonová cesta. A na konci jedné z těch uliček, mezi břehem řeky a zdí bylo malé ohnišťátko, kolem kterého někdo rozmístil dřevěné špalky na sezení. Tak jsem si sedla.
Bylo mi zima a mizerně. Většinu vzteku jsem vychodila a teď mě začala přepadat lítost. Řvala jsem na mamku bez důvodu… a Tomáš…je mrtvý…mrtvý?…
V té chvíli se to všechno zlomilo. Najednou jsem se svezla na zem, stočila se do klubíčka a brečela jak ještě nikdy ne. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem ani polykat, ale nic z toho nebylo důležité.
JE MRTVÝ…MRTVÝ…mrtvý…mrtvýmrtvýmrtvýmrtvýmrtvýmrtvýmrtvýmtrvýýý…

Možná jsem na chvilku usnula, nebo omdlela vyčerpáním. Když jsem se probrala, byla už tma. Byla jsem dokonale zmatená a byla mi strašná zima. Musela jsem se přidržet špalku, abych dokázala vstát, a když už jsem se postavila, málem se pode mnou podlomily kolena.
Ve stínech na břehu řeky se něco pohnulo a ze tmy vystoupila postava. Popošla pár kroků ke mně a zastavila se. Slyšela jsem už dost příběhů o znásilněných holkách na sídlištích, abych se začala bát. Připravila jsem se, že budu utíkat, ale nohy mě pořád ještě dost neposlouchaly.
„Mariko?“
Ten hlas…to není možné…to nemůže být…vždyť je –
„Mariko, miláčku.“
Zapotácela jsem se a musela se opřít o zeď za mnou.
„Ttttomme?“
Hlas se mi strašně třásl. Zimou a hrůzou.
„Ano, lásko, já.“
„A-ale v-vždyť tty jssi – ,“ vzlykla jsem.
„Ale no tak.“
Pak ke mně přistoupil a objal mě. Z jeho kabátu byl cítit zvláštní pach – Tom a ještě něco.
„Šššš, to bude dobré.“
Nevěděla jsem co mám dělat. Popravdě řečeno právě v té chvíli jsem ani nevěděla kdo jsem, co jsem a kde to jsem. V omámeném mozku sváděla boj jedna realita, ve které byl Tom mrtvý, s druhou realitou, ve které to byla jenom noční můra, urputný boj.
Jednou rukou mě objímal a druhou mě hladil po vlasech a po zádech. Rozklepala jsem se zimou. V tom objetí bylo něco strašně v nepořádku, ale nebyla jsem schopná říct co.
„Víš, miláčku, musím ti něco říct.“
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Pocit, že je něco v nepořádku ještě zintenzivněl. Všechny instinkty se na mě rozječely, ať utíkám, ať utíkám jako ještě v životě ne. Ale nemohla jsem…Ty oči…Bylo na nich něco…
Zírala jsem do té neskutečně černé barvy jako králík, kterého zhypnotizoval had. Tom se nade mnou sklonil níž a přejel mi nosem po krku. To už nebylo objetí, ale svěrací kazajka. Sklonil se ještě níž a pomalu olízl krční tepnu.
Já jsem se propadala do černé mlhy. Nemohla jsem se hýbat, myslet, cítit. Krev mi tepala v uších a mozkem mi vzdáleně, jako z jiného světa prolétla myšlenka.
To je ono…
Najednou mě oslnilo světlo. Tom ztuhnul a nakonec mě pomalu, velice pomalu pustil. Rukou mě ještě lehce pohladil po obličeji.
„My se ještě uvidíme, lásko. Já si tě najdu.“
Usmál se a jeho zuby se oslnivě zaleskly. Moje instinkty na mě znova něco zaječely, ale já už neměla sílu je poslouchat. Dívala jsem se jak zmizel ve tmě na břehu, pak jsem se pomalu obrátila, zamířila do uličky mezi garážemi a obešla červenou Felícii, která byla zaparkovaná uprostřed a jejíž majitel si právě odemykal dveře garáže.
Šla jsem dál jako loutka. Mozek jsem měla vypnutý, možná už ani nefungoval. Myšlenky se mi volně potulovaly po hlavě a narážely do sebe. A z toho vyšel velký třesk.
On nedýchal. Nebilo mu srdce. A zuby…měl je moc dlouhé. Špičáky.
Zapotácela jsem se, narazila do zdi a svezla se podél ní dolů.
Můj bývalý mrtvý kluk je upír. Můj bývalý, teď už mrtvý, kluk je upír. Tom, můj bývalý, protože je mrtvý, kluk je UPÍR.
A najednou mě napadla ještě jiná myšlenka.
Co když je ještě někde tady.
Hrůza mě zalila jako ledová voda. Vyškrábala jsem se na nohy a dala se do běhu.
A uslyšela za sebou kroky.
Ještě jsem zrychlila. Nemohla jsem se nadechnout a vzduch mi hvízdal v plicích. Ale běžela jsem dál. Prolétla jsem garážemi i sídlištěm. Až u našeho vchodu jsem se zastavila a otočila. Pot mě štípal v očích.
Za mnou nikdo nebyl. Nebylo slyšet vůbec nic, jenom vánek jemně šuměl v keřích.

Vešla jsem do domu a byla tak zpitomělá a vyčerpaná, že jsem minula výtah a vydala se nahoru po schodech.
Vyšla jsem až do třetího patra, než to na mně všechno přišlo. Najednou jsem se rozklepala. Nemohla jsem zastavit to chvění, které rychle přešlo v třes, při kterém mi zuby narážely do sebe jako kastaněty. Pomalu se ve mně začala zvedat obrovská vlna paniky. V té chvíli jsem nechápala nic, nevěděla nic, jenom jsem chtěla do bezpečí, tam, kde mi nikdo a nic a nemůže ublížit. Znova jsem se rozeběhla jako šílená…
…a dva schody před naším patrem jsem špatně došlápla, zakopla a spadla. Za chviličku nato se otevřely dveře nalevo od našeho bytu a ven vykoukla drobná šedivá paní.
„Zdálo se mi, že jsem zaslechla…,“ v té chvíli si mě všimla.
„Ale, zlatíčko, nechcete pomoct?“
Zavrtěla jsem divoce hlavou a malinko se do ní poodsunula. Hluboko ve mně řval malý hlásek.
Nevěř jí! Nevěř! Nikomu.
Paní Koudelíková ke mně udělala krok a přelétla mě celou pohledem. Musel jsem vypadat strašně. Obličej opuchlý od pláče, zválené oblečení, výraz plný hrůzy.
Její oči se zastavily na mém krku. Zorničky se jí rozšířily. Vyrazila ze sebe kratičké zasténání.
„Ó bože, další…“
Pak se rychle rozhlédla a vydala se ke mně. Já jsem se snažila vtlačit se ještě víc do zdi.
Nevěř!!!
„Zlatíčko, myslím, že bude lepší, když teď půjdete se mnou. Nechcete přece vyděsit rodiče, ne?“
Jenom jsem zavrtěla ještě důrazněj hlavou. Sklonila se nade mnou a chytla mě pevně za loket.
„Já vím, co se vám stalo. Možná vám můžu pomoct. Ale nemůžeme o tom mluvit na chodbě.“
Malinký hlásek zmlkl a ustoupil rozumu, který se začal pomalu vracet do šokovaného mozku. V odrazu na sklech brýlí paní Koudelíkové vypadalo to všechno jako halucinace. Pak mě s rychlostí a intenzitou světla objala úžasná myšlenka. Byla to halucinace, nebo možná jenom sen. Něco takového se přece nemohlo stát. Jo, určitě to byl sen.
Paní Koudelíková mi netrpělivě zacloumala loktem. Pomalu jsem se zvedla, bolelo mě celé tělo a najednou jsem byla strašně ospalá.
„To už je dobrý, paní Koudelíková, nic se mi nestalo. Půjdu si domů lehnout. Nashledanou.“
Hlas jsem měla strašně ochraptělý.
Stará dáma se zatvářila lítostivě a potichu zašeptala: „Je mi to líto, ale v pořádku to není. Pojďte dál, musíme si promluvit.“
Pak mě pevněj chytla za ruku a odtáhla k sobě do bytu.

Seděla jsem v polstrovaném květovaném křesle v obýváku a zírala ne obraz na protější stěně, pod kterým byly na zdi zavěšené křížem dvě dýky. Na obraze byla krásná tmavovlasá žena a za ní otevřené temné okno. Ta žena se dívala z obrazu ven, přímo na někoho, kdo stál před ní, a mírně se usmívala. Na tom obraze nebylo nic děsivého, snad kromě toho, že podle barev se to odehrávalo v noci. Ale z nějakého důvodu mi při pohledu na něj běhal mráz po zádech.
V kuchyni zacinkalo nádobí a paní Koudelíková vešla do pokoje s podnosem v rukou. Položila ho na stůl a pak přede mě postavila hrneček. Bezmyšlenkovitě jsem se napila zlatohnědého čaje a zarazila mně chuť – hořká a kyselá, ale zvláštně uklidňující, tak jsem to vypila všechno. V unaveném bolavém mozku se mi najednou rozsvítilo. Znova jsem si vzpomněla s šokující jasností na všechny detaily, ale panika zmizela. S podezřením jsem se podívala na šálek.
„To nic, zlatíčko, to vám neublíží. Jenom jsem potřebovala, aby jste měla jasno.“
Zamíchala lžičkou ve svém šálku.
„Je to ten váš chlapec, že? Tomáš se myslím jmenuje.“
Podívala jsem se na ni s úžasem.
„Před čtyřmi dny prošel poslední fází proměny. A teď si přišel pro vás. Jak to vím?“
Jemně se usmála a sundala si z krku květovaný šátek. Na pravé straně krku měla malé fialové mateřské znamínko. Přímo na krční tepně.
„Tohle, moje milá, to je označení. Máte ho taky. Budete jeho První a proto se vás nesmí dotknout nikdo jiný. Kdyby to udělal, bude se zodpovídat vůdci.“
Vyskočila jsem a přeběhla k zrcadlu v předsíni. Pravou stranu krku jsem měla zarudlou a na tepně…
„A-ale jak…co…“
Paní Koudelíková po mně šlehla znepokojeným pohledem a nervózně položila šálek.
„Dítě, jste ve velkém nebezpečí. Z vašeho hocha se stal upír. Vím to, protože před čtyřiceti lety se mi stalo to samé. Můj manžel…“ povzdychla si a zaklonila se zpátky do křesla.
„Můj manžel byl docela úspěšný lékař. Byl pečlivý, měl rád lidi a oni měli rádi jeho. Jednou v noci zazvonil telefon a mého muže zavolali k automobilové havárii – nějaké auto porazilo chodce a ujelo. Můj manžel tehdy vstal z postele, políbil mě na čelo a řekl, že se vrátí. Ale to nebyl on, co se vrátilo.
Nevím, co se tehdy na ošetřovně stalo, vím jenom že pacient do rána zemřel. Když můj manžel přišel ráno domů, vypadal vyčerpaně a nemocně, s každým dnem mu pak bylo hůř a hůř. Během čtyř dnů zemřel na infekci, kterou nedokázal nikdo zastavit. Pohřbila jsem ho. Ale on se vrátil.“
Zamžourala směrem ke mně.
„To, co stalo pak…Měla jsem štěstí, moc velké štěstí. Potom jsem chtěla vědět, co se vlastně stalo a proč. Tak jsem se začala zajímat o tuto…problematiku. Můžu vám pomoct a poradit, ale bojovat budete muset sama.“
Bojovat?
Chvíli jsem na ni zírala a pak jsem složila tvář do dlaní. Byla jsem zmatená a vyděšená a všechno kolem bylo najednou úplně jinak. Můj svět se obrátil vzhůru nohama a já jsem vůbec netušila, co bych měla dělat.
Paní Koudelíková mě nejistě poplácala po zádech.
„Zlatíčko, předpokládám, že jste si toho hocha už k vám do bytu několikrát pozvala.“
Zvedla jsem hlavu.
„Ano…Proč?“
„Upír nemůže tam, kam ho nepozvou. K vám teď může kdykoliv. Musíte teď být silná. A hlavně vzít pozvání zpátky.“
„A jak?“
„Zítra večer jedou vaši rodiče k babičce, tuším. Musíte je přesvědčit, aby vás nebrali s sebou. Já za vámi pak večer přijdu a vyřešíme to.“
Pak mi pomohla vstát a vyprovodila mě z bytu ven.

Když jsem otevírala dveře, máma vyběhla z kuchyně.
„Mariko, kde jsi byla?“
Na malinkou chvilinku jsem jí chtěla všechno říct.
„Procházela jsem se.“
Asi chtěla ještě něco dodat, ale pak po mě hodila soucitným pohledem a znova zmizela v kuchyni.
Ach mami, kdybys věděla…
Šla jsem do pokoje a už jsem si chtěla lehnout, ale vzpomněla jsem si na něco, co říkala paní Koudelíková. Chvíli jsem se přehrabovala v zásuvce, až jsem vytáhla stříbrný řetízek. Natáhla jsem ho do okna a přilepila izolepou. Nebylo to nic moc, ale nevěděla jsem, co víc bych mohla udělat.
Pak jsem padla na postel a usnula.

Zničehonic jsem se probudila do tmy a nemohla se nadechnout. Srdce mi bilo příšerně rychle a paniku jsem cítila až v krku. Nemohla jsem dělat nic jiného, než zůstat ležet a tiše se třást.
Měsíční světlo pronikalo oknem a kreslilo na zemi obrazce. Chvíli jsem jenom zírala, než jsem si uvědomila, co vidím. Okno…Je otevřené…Ale já jsem ho…
Záclony jemně povlávaly v nočním větříku a podlaze pod oknem se sem tam něco zatřpytilo, jak tam chvílemi vrhaly a nevrhaly stín.
Pomaličku jsem vstala z postele. Nemohla jsem se přestat třást. Než jsem došla k oknu, připadalo mi to jako celá věčnost. Spadla jsem na kolena a sebrala to třpytivé do ruky. Hrůza se ozvala znovu a zuby mi začaly jektat.
Byl to stříbrný řetízek, ten který jsem večer dala do okna.
Byl přetržený. A pod ním zasychala krev.

Když jsem ráno řekla rodičům, že nepojedu, máma na mě vrhla znepokojený pohled.
„Ale neměla bys tu být tři dny sama.“
„Mami, já…teď prostě potřebuju být samotná. Musím si ujasnit některé věci a tak.“
Tak mně oba pohladili, řekli, že mě mají rádi a odjeli.
Měla jsem strašný strach, že je vidím naposled. Nechtěla jsem, aby odjeli, ale…Co kdyby jim něco udělal.

Odpoledne se u našich dveří ozval zvonek. Otevřela jsem a venku stála paní Koudelíková s košíkem zakrytým utěrkou.
Vešla dovnitř, ale dveře nechala dokořán, pak vyndala z košíku česnekový cop a pověsila ho nad dveře. Pod předložku přede dveřma i pod koberec v předsíni dala sušené fialové snítky.
„To je oměj šalamounek, chrání před zlem, stejně jako česnek.“
Pak jsme zamířili do ložnice rodičů. Paní Koudelíková odhrnula závěsy i záclony a otevřela okno dokořán.
„Nastav ruku.“
Pak vytáhla z košíku jednu z těch dýk, které jsem viděla u ní v pokoji. Vytáhla ji z pochvy a na slunci si oslnivě zatřpytilo stříbro. Pak, než jsem stačila ucuknout, mě pevně chytila za ruku a řízla do ukazováčku.
„Teď, dítě, si musíte být stoprocentně jistá, že už ho nechcete. Jinak to fungovat nebude. Vaše krev a váš odpor mu nedovolí vstoupit dovnitř.“
Podívala jsem se jí do očí.
„Co mám dělat?“
„Přitiskněte prst na okenní rám a namalujte rovnoramenný kříž.“
Udělal jsem to a ona vytáhla z košíku hrst listí, myslím, že dubového, a vyhodila ji oknem ven.
„Hotovo.“
Obešly jsme všechny okna v bytě. Poslední bylo u mě v pokoji. Když paní Koudelíková zavírala okno, všimla si tmavé skvrny na koberci.
„Co to je?“
„Asi tu včera v noci byl. Dala jsem do okna stříbrný řetízek, musel se poranit.“
Stála jsem tam dívala jsem se na starou dámu, která zkoumala zaschlý flek.
„To není dobré…Víte, Mariko, teď má díky své krvi právo vstoupit do tohoto pokoje taky. Teď už záleží jen na vás, jestli mu to dovolíte.“
V duchu se mi vybavila vzpomínka na včerejší večer.
„Myslím taky, že byste přece jen měla mít pro jistotu něco po ruce. Já sama spím s jednou z těch dýk pod polštářem. Jestli chcete, můžu vám tu druhou půjčit.“
Nejistě jsem se podívala na koberec, na okno a pak na paní Koudelíkovou.
„Díky…já…budu ráda.“

A teď tady ležím ve tmě už druhý den a vím, cítím to, že on tu cestu najde. Pod polštářem mám dýku a já…nedovedu si představit, že bych ji použila.
Ještě před dvěma týdny bylo všechno v pořádku, všechno. Bože, kéž by to šlo vrátit zpátky.
Miluju Tomáše, ale to už není on. Už je to něco zvráceného, hnusného, slizkého, co mi ho ukradlo. Ale jedna část mého mozku si to prostě nedokáže uvědomit. Strašně ho miluju…ale to už není on.
A ta druhá část mého já má obrovský strach, že pustím dovnitř.

V setmělém pokoji se ozval zvuk, jako když někdo dlouhými nehty přejede po skle.
Zašramotila západka, okno se otevřelo a do pokoje vniknul studený noční vzduch. A stín.
A pak se ozvalo zašeptání. Tak tichoučké.
„Mariko…miláčku…“

V bytě panovala tma a ticho, které rušil jen tikot hodin. A přesto se paní Koudelíková vzbudila se srdcem bušícím strachy. Prudce se posadila na posteli a hleděla do stínů v pokoji. Jedna ruka šátrala pod polštářem.
„Tam není…“
Stará žena s sebou trhla, když uslyšela ten tichý výsměšný hlas.
„Mariko?“
V rohu pokoje rozeznala dva stíny. Jeden z nich se pohnul a v měsíčním světle se objevila štíhlá dívka.
„Víte, paní Koudelíková, řekla jste ,Pojď dál‘…“

Hodnocení:
4.7 (14 hlasů)