Poté, co se rozešel s Vivianou, zamířil Geodor přímo k Anfu, na severozápad země. Jel pomalu, nikam nespěchal. Viviana, ať si pospíší sebevíc, bude na smluveném místě až jako druhá – jestli přivede toho kluka. Pokud se jí to nepodaří, možná se zdrží ještě víc, aby ho zkusila přemluvit.
Geodor nepochyboval, že se Viviana nedá jen tak odbýt. Jak to přijme Andrej… Neodvažoval se odhadovat.
Pamatoval ho jako dvanáctiletého chlapce, v němž dříme potenciál silného a pevného muže. Ale Geodor neznal podmínky, v kterých žil Andrej na Zemi. Klidně mohly zapůsobit nečekané vlivy. A proč tu vlastně přemýšlí o tom chlapci? Stejně je všechno na Vivianě a na Andrejovi samotném, proč by si s tím on, Geodor, měl plést hlavu?
Zastesklo se mu po Vivianě. Byl to jen chvilkový pocit a hned odezněl, ale Geodor to považoval za špatné znamení. V tu chvíli se neviděli sotva tři hodiny. A on má vydržet měsíc.
Jeho kůň pohodil hlavou a zaržál. Geodor ho poplácal po šíji a pobídl ho do cvalu.
Za týden se mu podařilo ujet polovinu cesty. Spával v hospodách, dokud mu skoro nedošly peníze. Pak přecházel na horší a horší pajzly, a osmý den spal pod širým nebem. Bylo mu jasné, že by měl sehnat peníze, protože noclehárny představovaly hotovou řeku zpráv a informací. Nebýt to tak, spal by klidně pod širákem denně. Ale v pořádné noclehárně stačilo chvíli před spaním poslouchat a roztřídit pravdu od fám a pověstí a člověk věděl vše, co se odehrálo v nejbližším okolí a většinu toho, co se dělo v celé zemi.
Zpráva o tom, že Viviana byla poslána do vyhnanství, Geodora dostihla čtvrtý den jeho cesty. V hospodě, kde se ubytoval, se na večer zastavili dva vojáci a předali hostinskému zdobně psaný pergamen – také tu zprávu vykřičeli na návsi, protože většina místních byla přinejlepším pologramotná. Pak jeli dál, ale Geodor už věděl, že: kdo Vivianu uvidí na území Certhynijském, smí ji beztrestně zabít a kdo by jí poskytl pomoc nebo skrýš, bude potrestán.
Geodor se jen ušklíbl, a šel spát. Něco takového se dalo čekat. Nechápal sice, proč Sturnus a Vespertinus nenechali Vivianu prostě jít, ale pak si to promyslel a uznal, že se zachovali rozumně. Nejspíš si neuvědomovali, že obrovské povstání, které se zvedlo proti Antrofovi před třemi roky, Viviana vedla, ale nepodnítila. Že dnes je sama a v podstatě nemá proti čemu bojovat. Ti dva se jen pojišťovali proti případnému opakování historie. To sice bylo podle Geodora zbytečné, ale bylo to také pochopitelné.
A vůbec, ať si ti dva šaškují, jak chtějí. Viviana není tak hloupá, aby se nechala chytit a zabít. A dokud je v Druhém světě, může být Geodor klidný. Tam je v bezpečí.
S těmito myšlenkami usnul. Probudil se s docela jinými. Neotevřel oči do slunce, popichujícího ho skrz netěsnící okenice, ale do tmy, vlhké a páchnoucí nemytými nohami, potem a párami z kuchyně. Byla to obvyklá vůně nájemního pokoje ve vesnickém hostinci, ale Geodor ji vnímal podivně zostřeně. Snad to bylo snem, který se mu zdál, snem, který po sobě zanechal jako hlemýžď vlhké stopy na Geodorově čele.
V tom snu bylo šero, přerušované oranžovými světly, rychle se míhajícími. Vonělo to po kouři – nebyl to kouř ze dřeva, ani slámy, nebyl to kouř z uhlí. Páchl ošklivě a nemocně. Kouř vycházel ze zadků divných zvířat, která uháněla nocí, jedno za druhým, a přitom bručela a kvičela. Na kraji cesty, kterou zvířata vydusala, stála černá kočka s bílými znaky – Geodor věděl, jak už to ve snech bývá, že je to Viviana– a vedle ní asi patnáctiletý chlapec. Jako zelené, slabé světlo, je obklopoval opar strachu. Ten kolem chlapce – Geodor v něm poznal Andreje – rudě pableskoval zlostí. Geodor cítil, že je něco pronásleduje, něco rychlého a smrtelného.
V tom snu se pohupoval sotva sáh nad hlavou Andreje, ale nemohl ho varovat. Chtěl říci Vivianě, ať utíkají, ale nedokázal ze sebe vydat jediný zvuk. Bylo to jako by byl svázaný a v ústech měl roubík.
To zlé se blížilo. Bylo to rychlé a zaměřené na jediný cíl. Na Andreje. Geodor cítil, že je s chlapcem svázáno něčím víc než pouhým vztahem lovce a kořisti. Zmátlo ho to. A Andrej s Vivianou klidně stáli u té stezky, Andrej dokonce mával na zvířata s rudýma očima a vůbec nejevili snahu uniknout tomu, co je pronásledovalo.
Geodor se dusil bezmocnou zlostí… pak se probudil.
Po té noci se začal o Vivianu bát. Poslední dobou se mu prorocké sny zdávaly častěji než kdy dříve, ale měl za to, že to má co dělat s jeho věkem – bylo mu třicet a v těch letech byla i jeho matka na vrcholu sil.
A v žebříčku starostí následovala událost s dopisem. Geodor nemohl zapomenout, jak jej vzal do rukou a ocitl se uprostřed proudu ohnivě rudých a bílých vírů, ženoucích se strašnou rychlostí.
Chápal, že do dopisu bylo vloženo poselství, dostatečně silné, aby dokázalo to, co by nesvedla pouhá slova. Ten, kdo dopis Vivianě do sedlové brašny vložil, nejspíš zaměřil to kouzlo na princeznu, ale nějak se minul. Když pak vzal list do rukou Geodor, přijal ho on.
Sáhl si na čelo. Za okny ještě nesvítalo, hluboká noc. Věděl, že už neusne, ani kdyby chtěl. Byl příliš zasažený snem, nutilo ho to vracet se k záležitosti s dopisem.
Jako by ho nikdy neměl pustit z rukou, bylo mu tehdy. A přitom to nebylo příjemné. Být stržen rozvodněnou Sargisou proti tomu mohlo znamenat odpočinek. Letěl, víry s ním házely, bezmocně lapal po dechu. Pak přišlo to nejhorší, myšlení i vidění se rozdvojilo na dvě větve, každá ubíhala jiným směrem. V jedné části stál Andrej uprostřed kamenné pustiny, v rukou držel bílé světlo a křičel. Jestli radostí, nebo bolestí, to Geodor nepoznal. Druhá větev byla strašlivá – temnota, chlad a smích toho, který v srdci nosí Předělovou Tmu. Z obou hlavních větví vybíhal bezpočet dalších, tenké, bezvýznamné variace. Těm se Geodor vyhýbal. Už jen rozpor mezi dvěma hlavními ho rval na kusy, v ústech cítil chuť vlastní krve.
Pamatoval si, že křičel, řval, jako ještě nikdy. Přitom mu z úst vycházelo jen sípění. Skončilo to jediným okamžikem, když mu Viviana vytrhla dopis z rukou. Náhlá úleva, vyčerpání.
Tohle poselství rozhodně splnilo svůj účel. Na papíře se psalo – přiveď Vindexe. Myšlenkové poselství Geodorovi sdělilo, co se stane, když Vindex nepřijde.
Za oknem cosi zašramotilo. Geodor se vzpřímil na posteli. Šustot se ozval zas, tichý, téměř nepostřehnutelný. Geodor vstal a připlížil se k oknu. Okenice byly zavřené a zajištěné, strach z vloupání by mít nemusel, ale stačilo vědomí, že ho někdo sleduje.
„Valimanira. Neznámá cesta,“ napadlo ho. „Pokud mě s Vivianou sledovala z Nomituru, mohla se teď zaměřit jen na mne.“
Myšlenka, že by mohl záhadnou postavu odhalit, ho nadchla. Pocítil vzrušení lovce. Zůstal stát před oknem, zatajil dech, naslouchal.
Tichounké oddechování zvenčí. Zašustnutí. Ten někdo přešlapoval na místě.
„Musím se ráno podívat, jestli tam nebudou stopy,“ napadlo Geodora.
Našel škvíru v okenici a zkusil se podívat ven. Šero těsně před svítáním. Neviděl moc, neurčité obrysy a přímo před oknem záhyb lehounké látky, jíž prosvítala čísi paže. Pak několik pramenů vlasů, o kterých se nedalo s určitostí říct, jakou mají barvu. Mohly být šedé, žluté, nebo světle hnědé.
Po zjištění, že víc už neuvidí, Geodor opatrně odjistil okenice a pak je prudce rozrazil.
„Yll´i sirinö lémna im !“ vykřikl dívčí hlas.
Geodor se vyklonil z okna. Viděl záblesk bílé řízy, která se vnořila do stínu lípy na návsi. Viděl velikého bílého psa, který uháněl kolem protějšího stavení a zmizel za jeho plotem.
Nečekal na víc, stejně by se nedočkal. Raději jednal. Ta holka musí být schovaná pod lípou, jinak by ji na volném prostranství návsi viděl utíkat.
Hbitě prolezl otevřeným oknem a vydal se k lípě. Obešel strom několikrát kolem dokola. Nikde nikdo. Stopy, které při podrobnějším zkoumání objevil v prachu cesty před hostincem, se ztrácely v trávě pod mohutným stromem. Noční vyzvědačka nikde.
Zlostně uhodil pěstí do kmene lípy, strom zapraštěl jako bolestí.
„Hej, pane?!“ vykřikl někdo ze vrat hostince. „Je ti dobře?“
Geodor se ohlédl. Hostinský stál v otevřených vratech, na dvoře za jeho zády bylo vidět děvečku a několik čeledínů. Všichni na něj koukali jako na blázna.
„Jsem v pořádku,“ křikl v odpověď.
Nejspíš mu nevěřili. Co možná nejdůstojněji odkráčel zpět k oknu své světnice. Hostinský ho pronásledoval se špatně skrývanou nedůvěrou v obličeji.
Geodor vlezl do pokoje, otočil se. Hostinský nejspíš čekal na další vysvětlení.
„U nás doma ve Fulicii je zvykem chodit k ránu na procházky oknem,“ řekl Geodor upjatě, „a už mi dejte pokoj.“
Zavřel hospodskému okno před nosem, natáhl se na postel a dvě hodiny do úsvitu strávil neklidným spánkem.
Zvuky práce zvenčí na něj útočily stále neodbytněji. Cinkání řetězu u studny, zvuk nalévané vody. Řehtání koní, hrkání trakaře. Kola vozu, vyjíždějícího z vrat. Bučení krávy, smích děvčat. Hrubé vtipkování čeledína. Sekání dříví, praskavý a šustivý zvuk koštěte za oknem.
Nakonec měl skoro výčitky, že ještě leží. Vstal, došel se nasnídat a zaplatil útratu. Byl na mizině, dnešní nocleh v samostatném pokoji a se snídaní byl přepychem, který si neměl dovolit, ale který si jednou za čas dopřát potřeboval. S prázdnými kapsami se navíc cestovalo lépe, neměl strach ze zlodějů ani z náhodné ztráty.
Postrojil Trdloně, usmál se na hezkou děvečku, která na něj dělala oči a vyjel ze vrat hostince a posléze i ze vsi.
Jízda volnou krajinou, svoboda, kterou jakoby dýchal s každým lokem vzduchu. To činilo z cestování víceméně snesitelnou záležitost. Geodor vítal dlouhé úseky, na kterých nepotkal ani živáčka. O to víc se pak mohl radovat, když k večeru zapadl do krčmy plné lidí.
Slunce se mu opíralo do zad, vítr vál z protisměru. Dnes jsem na polovině cesty, uvědomil si. Trochu ho jímala závrať, když si představil vzdálenost, která je ještě před ním – a ten nespočet možností, událostí, které na něj čekají. Rozhlédl se kolem sebe. Mírně zvlněná krajina, louky, ostrůvky listnatých lesů. Projížděl Zalaniskou nížinou, úrodným, málo zalidněným územím v severní části Borského kraje. Pokud všechno půjde dobře, měl by se už zítra dostat k Rovarským vodopádům, přes Liskou horu, pak překročit řeku Rovaru a bude v Anfském kraji.
Trdloň náhle zastavil, zvedl hlavu a nastražil uši. Nozdry se mu dmuly, věren svému jménu začal poklusávat krokem hřebce, větřícího říjnou klisnu. S Geodorem to házelo, na začátku téhle cesty by se Trdloňovi nejspíš podařilo svého jezdce shodit. Geodor se ale učil rychle a týden cesty mu stačil, aby dokázal ztřeštěného valacha ovládat. Sevřel pevně stehny koňské boky a začal k Trdloňovi uklidňujícím hlasem hovořit. Ve skutečnosti mu nadával. Mírný tón ale koně spolehlivě ukonejšil.
Znovu zastavil, tentokrát zvolna a jen stříhal ušima a zdušeně frkal. Geodor měl konečně příležitost zjistit, co Trdloně rozrušilo. Ohlédl se. Svraštil obočí. Teď valachovi porozuměl.
Ve vzdálenosti několika desítek sáhů za nimi běžel bílý vlk. Nyní se zastavil, bokem k nim, jako by se chtěl předvést v celé své kráse. Geodor poznal, že je to jeho známý z dnešní noci. Považoval ho za psa, ale k tomu omylu opravdu mohlo dojít jen potmě a na první pohled.
Tohle zvíře bylo obrovské – Ernačtí vlci by vedle něj vypadali jako palácoví psíci. Geodor nepochyboval, že vlkův kohoutek může dosahovat k jeho hrudníku. Kdyby vlk chtěl, mohl by Trdloňovi zlomit vaz jako králíkovi.
Nevypadal ale nijak výhružně, prostě stál a díval se na ně. Na slunci vypadala jeho bílá srst jako vytvořená z paprsků bílého světla. Oči měl rudé, podobaly se rubínům na bělostném plášti nějaké mocné královny.
„Co chce?“ pomyslel si Geodor. „A jak to, že se tu jen tak potuluje za jasného dne? Za takovou kožešinu by dámy v Nomituru platily zlatem.“
Náhle si uvědomil, že je bez peněz a tady se mu nabízí možnost, jak je získat. Dobrá, možnost trochu přitažená za vlasy, protože zabít tohohle vlka nebude hračka, ale přece jen možnost. Prohlédl si vlka novýma očima. Stojí tak klidně, bez pohnutí, ideální cíl. Být tu Viviana, nejspíš by myšlenku na zabití toho tvora považovala za krutou a nemorální, ale Viviana tu není a pak, tenhle vlk stejně dřív či později zkříží cestu jinému dychtivému lovci.
Proč by si Geodor neměl vzít peníze, které se mu samy nabízí?
Měl by raději přejít od přemýšlení k činu, protože vlk, ačkoli vypadá jako socha z bílého mramoru, tu nejspíš věčně stát nebude.
„Je zázračně krotký, ale že by mě sledoval jen proto, abych si mohl vzít jeho kožešinu, je hloupost,“ pomyslel si Geodor.
Pomalu, aby snad vlka nevyrušil, sáhl pro dirderský samostříl – než odešli z paláce, vzali si je s Vivianou ze zbrojnice, šlo o zbraně zabavené a určené k ztrouchnivění.
Opatrně odepnul přezku řemenu, kterým dirder poutal k sedlu. Vložil do něj šipku a napjal tětivu. Další šipku pro jistotu vzal do zubů. Pokud by vlka jen zranil, mohlo by tu být hodně horko. Trdloň se pod ním třásl, pohazoval hlavou a dával najevo touhu být od bílého vlka co nejdál.
„Klid,“ chlácholil ho Geodor šeptem, „za chvilku buď budeme ujíždět o život, nebo si povezeme jeho kůži. Tak se nehýbej, ať můžu zamířit…“
Dlouho pečlivě kontroloval úhel namíření, zacílil na jedno ze zářivých rudých očí. Třásla se mu ruka, musel chvíli počkat… Teď!
„Síve!“ zazněl výkřik z větví stromů nad ním.
Zapraštělo to, Trdloň zaržál a vzepjal se. Silná větev, zlomená v půli, vyrazila Geodorovi dirder z ruky, div že vypuštěná šipka nezranila jeho nebo Trdloně.
Vykřikl leknutím a bolestí. Ruku měl jako přeraženou vejpůl. Viděl, jak bílý vlk rychlým skokem uhnul z cesty, mihnutí světla jeho kožichu mezi stromy lesa.
„Do kalboní nory,“ zasyčel Geodor. Dalo mu spoustu práce uklidnit Trdloně, ruka ho bolela, dirder měl zlomené lučiště. To všechno kvůli vlkovi…
Ne, to ten hlas z lesa! Divoce se rozhlížel, ale les byl klidný, mírumilovně šuměl.
„Vijernër!!!“ zařval Geodor nadávku v Původní řeči.
Ta holka – protože to určitě byla ta samá, co ho sledovala a zmizela u lípy – mluvila Původní řečí. Tak ať ví, co si o ní Geodor myslí.
Kopl Trdloně do slabin a vyrazili tryskem. Geodor věděl, že jestli ho dokázala sledovat až doteď, nejspíš jí neujede. Přesto se o to pokusil.
K večeru dorazil k městečku Rovar. S trochu lítostivým pocitem projel kolem hostinců v centru, rozsvícená okna a veselé hlasy zevnitř ho lákaly. Geodor jel dál, pobízel Trdloně, který únavou klopýtal. Projeli západní bránou, těsně před tím, než byla zavřena.
Ze tmy slyšel v údolí za městem zpívat Rovarské vodopády. Slezl z Trdloně, který vypadal, že co chvíli padne a nevstane a pěšky se vydal strmou stezkou za zvukem vody.
Od chvíle, kdy o nich poprvé uslyšel vyprávět kupce a dobrodruhy, Geodor toužil tyhle vodopády vidět. Pak se stal sám tak trochu dobrodruhem, ale na vodopády skoro zapomněl. Teď, když měl naplnit svůj dávný sen, se cítil podivně.
Než vystoupil ze tmy mezi stromy na louku u vodopádů, málem se otočil, a vydal se zpět. Pak přetrhl tu jemnou pavučinu, která mu bránila vkročit a rozhrnul větve.
Ve svitu všech čtyř měsíců před ním leželo nejkrásnější údolí, které kdy viděl. Protože každý z Orských měsíců má trochu jiný odstín světla, zářila voda řítící se z černých skal, čtyřmi barvami. Nažloutlou září Lanése, modravým svitem Luny, téměř červeným Hertonovým a bledými paprsky Kalise. Zdálo se, že každá kapka v sobě láme všechny tyto odstíny, jako čarokrásný drahokam, zeleně temný hlavní proud řval a strhával je s sebou, mísil je a zase vyvrhoval a nad loukou se vznášel mlhavý opar. Černé skály, ostré a tenké, vyčuhovaly z vody, jako by pod vodopádem leželo skryto ohromné sršaté zvíře, drásající proud. Stromy kolem, břízy a zlaté zalaniské borovice, šelestily a třásly se blahem pod sprškou jemných kapek. Geodorovi vodopád připadal jako žena, rozhalující hustou kožešinu a nastavující nahé tělo – ne, nebyla to žena, tohle byl obraz samotné Lavayi, Sanvisiny dcery. Voda, ztvárněná v obraz čisté krásy, krásy divoké a nepoutané, krásy ženoucí se přes překážky, nemilosrdně a rychle, ale přesto krásy něžné a uklidňující.
Chtělo se mu stát, nastavovat vlhce vonící mlze tvář, chtělo se mu křičet radostí a sílou, kterou v sobě cítil, zpívat spolu s vodopádem a skočit do tůně, černavé a bílé pěnou.
Strhl ze sebe šaty, nechal Trdloně stát na břehu a skočil do vody. Objala ho. Hluboká, chladivá náruč. Plaval až k vodopádu, než ho ale z ohromné výšky dopadající voda mohla strhnout, otočil se a plaval zpátky, rval se s proudem. Na tišině se zklidnil, otočil se naznak, odpočíval. Trdloň u břehu pil.
Louka, zahalená do mlhy, vypadala tajuplně, vzdáleně. Na nebi stály měsíce, ve vodě pluly jejich odrazy, roztřepetané zrcadlo. Geodor se líně převracel ve vodě, nechtělo se mu na břeh.
Strnul. Musel si protřít oči, snad v nich má vodu… ne. Stál tam, stál a díval se na tůni a Geodora, jako by se dobře bavil. Bílý vlk, jehož velikost ještě umocňovala noc a měsíční světla. V plném slunci vzbuzoval úctu, v polotmě dnešní noci byl strašidelný.
Geodor se vyškrábal na břeh, na mokré tělo navlékl šaty. Jestli je tu vlk, musí tu někde poblíž být i ta holka. Po setkání z dneška byl přesvědčen, že ti dva k sobě patří. Vždyť tomu vlkovi doslova zachránila kůži!
Geodor chytil za otěže Trdloně. Vítr naštěstí vanul od západu k jihu, takže kůň vlka ještě neucítil. Geodor ho přivázal k nejbližší borovici. Na ruce mu ulpěla nazlátlá svrchní vrstva kůry.
V první chvíli pomyslel na dirder, ale pak si uvědomil, že má zlomené lučiště. Nic naplat, střílet se nebude. Navíc stejně bude užitečnější zkusit toho vlka sledovat. Pokud Geodora dovede ke své přítelkyni, bude užitečnější, než kdyby mu dal svou kožešinu.
Geodor se začal naoko připravovat ke spaní. Za prvními stromy, kam už nedopadala vodní tříšť a kde bylo celkem sucho, rozložil deky. Našel suché kameny, složil ohniště a rozdělal oheň. Celou dobu nenápadně pozoroval vlka. Veliké zvíře si lehlo, hlavu ale nechalo zdviženou a uši nastražené. Geodor byl přesvědčen, že ho vlk sleduje stejně pečlivě, jako on jeho. Odsedlal Trdloně, sundal mu uzdu, ale nechal ho na ohlávce a přivázal ho, což jindy nedělal. Nechtěl riskovat, že se kůň nakonec poleká vlka a uteče. Prohlédl koni kopyta, vyhřebelcoval ho víchem ze suché trávy a ohlédl se po vlkovi. Srdce mu prudce zabušilo vzrušením.
Vlk pomalu odcházel ke srázu na severní straně vodopádu. Nepospíchal, neohlížel se. Vysoká tráva, Geodorovi sahající po kolena, mu stěží dosahovala po břicho. Geodor si znovu uvědomil, jak veliké je to zvíře. Dostal trochu strach. Je-li takový pes, jaká bude jeho velitelka?
Musel ji vidět, ať už bude jakákoli. Nesnesl pomyšlení, že ho sleduje a on z ní viděl jen kus ruky a pramen vlasů. Navíc by bylo dobré zjistit, jak to bylo s tím dopisem.
Trochu se zarazil, když si uvědomil, že ten, kdo do dopisu vložil ono myšlenkové poselství, musí být celkem obstojný kouzelník. Zaváhal – vlk vklouzl mezi stromy. Geodor zaťal zuby a pustil se za ním.
Ve tmě lesa nebylo těžké bílou skvrnu vlčího kožichu sledovat. Těžší bylo nezakopnout o vývrat, nevyvrknout si nohu mezi kameny, neupadnout, nedělat rámus. A přitom udržet rychlost.
Vlk běžel lehkým klusem, pohyboval se jako stín mraku, když běží nad krajinou. Geodor se dral za ním se zarputilostí mamuta, procházejícího pralesem. Také ho bylo stejně slyšet. Myšlenka na nenápadné sledování a překvapení té holky zmizela. Kolem něj praskaly větve, kameny o sebe s nepříjemným zvukem tloukly, kdykoli na ně šlápl, a navíc co chvíli téměř upadl. Málem vlka při té cestě ztratil.
Chtěl to vzdát a vrátit se na louku, když se před ním objevila pláň nad vodopádem. Mohutný proud vody se hnal svým řečištěm, hučel, duněl kolem pláně, poseté chumáči keřů, skupinami stromů.
Vlk zmizel za jedním z keřů, už se neobjevil. Nová naděje přehlušila bolest v nohou a únavu. Zpocený a udýchaný Geodor se vydal travou ke skupině keřů. Našlapoval pomalu a opatrně. Měl matoucí pocit, že je znovu malý kluk a plíží se ke skupině laní. Potichu, dech se tají. Napětí, budou tu, nebudou? Geodor zná jejich oblíbenou pastvinu, ale nezná přesně čas, kdy na ni chodí. Stihne je? Uvidí veliké, užaslé oči, hnědá těla strnulá v úleku, než se v jediném okamžiku všechno rozhýbe a ony utečou. Budou tu? Budou?
Rozhrnul větve pokrouceného keře. Vyhlédl na mítinku plnou kamení. Zalapal po dechu. Tedy přece… Pocit triumfu. Chtělo se mu zahalekat, jásat.
Na mýtině stála dívka, křehká a téměř průsvitná. Oblečení jí nijak hmotnější nedělalo, lehounká látka, rozplývající se ve tmě. Šaty z dýmu. Do tváře jí neviděl, byla otočená zády. Vlasy, husté a hebké na pohled, jí spadaly pod pás, mezi listím stromů je měsíce celovaly svými paprsky. Červená, zlatá, bílá. Geodor hádal, že jejich pravá barva bude medová, zlatistvě sytá jako letní slunce navečer.
Mohlo jí být patnáct let. To bylo vše, co si Geodor troufal odhadovat. V dalším byl rozpor – ta dívka vypadala jako víla, to nesporně. Přitom ale stála naprosto klidně, nejspíš o Geodorovi nevěděla, nebo o něm věděla, ale nevadil jí. Pravá víla, ať už obyčejná lesní, nebo ta divoká horská, by utekla. Víly, pokud Geodor věděl, setrvávaly v pohybu.
Tahle dívka byla podobná svému vlku, klidná, soustředěná na věci, do kterých Geodor nevidí. Zdálo se, že právě teď sleduje hvězdy, ale nedalo se to říci jistě. Stejně tak dobře mohla poslouchat melodii vodopádu, vzdálenou a sladkou. Nebo tep Geodorova srdce. Vlk jí ležel u nohou, podoben soše u vchodu některého z domů v Nomiturské staré čtvrti.
„Je to víla,“ rozhodl se Geodor konečně, „i když trochu zvláštní. Nakonec, já vlastně o vílách moc nevím.“
Strnulé ticho a nejistota ho nakonec přiměly k činu. Rozhrnul křoví úplně. Šustot. Dívka se nepohnula. Vlk ke Geodorovi obrátil hlavu. Nevrčel, neobnažil zuby v útočném šklebu. Díval se rudýma očima.
Geodor se vydrápal z křoví. Stanul za dívčinými zády, mohl vidět, jak se její ramena mírně zvedají a klesají. Byl si jist, že by uslyšel vzduch procházet jejím hrdlem a srdce tlouci, kdyby se ještě trochu přiblížil. Ale zneklidňovala ho blízkost vlka. Zatím se tvářil mírně jako beránek, ale ve vzduchu bylo cítit nevyřčenou pohrůžku. Pokud se Geodor dívky dotkne, vlk ho zabije. Jak prosté.
Geodor dívku opatrně obešel. Vlčí oči sledovaly každý jeho pohyb.
Pohlédl na dívku zepředu. Couvl, málem zakopl o vlastní nohy. Zmocnil se ho děs, v první chvíli. Pěkná, čistá tvář děvčete byla bledá, ztuhlá jako posmrtná maska. Oči měla dívka široce rozevřené, vytřeštěné do prázdna. Nemrkaly, strnule hleděly do jednoho bodu kdesi v nekonečnu. Barva očí se nedala poznat, panenky byly roztažené přes celou duhovku. Vypadalo to, jako by dívka měla oči černější než je zamračená noc. V rukou, sepjatých na prsou, držela větvičku zlaté borovice. Vycházelo z ní slabé, nažloutlé světlo.
Byla krásná, ale způsobem starých obrazů, postav malovaných dávnými mistry, postav, které jsou dávno mrtvé. Její krása byla něco neuchopitelného a strašlivého.
„U Mawira,“ zašeptal Geodor, „tohle musí být víla. Ale něco se s ní děje. Ten pocit… jako by mi mrzly nohy, jako bych stál po kotníky v ledové vodě. Znám ten pocit. Ale odkud ho znám? Je to už dávno, co-„
Dívka se pohnula. Strnulost zmizela, socha ožila. Geodor přímo cítil, jak jí proniká horkost života ne nově zrozeného, ale navráceného. Život se vlil do tváří, očí. Teď uviděl, že jsou světle modré. Dívaly se na něj. Znepokojeně. Ne vystrašeně, nebo vědoucně, jen zneklidněně.
Pocit, že stojí před tajemnou a strašlivou bytostí, odezněl. Geodor viděl, že dívka je jen obyčejná žena z masa a kostí. A přece tu bylo něco jiného, něco, co ustoupilo do pozadí, skrylo se za tou lidskou tváří, stejně jako se prve skryla lidskost za studenou neosobnost.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Jsem Valimanira, raletene,“ řekla tiše, „ale dřív jsem se jmenovala jinak.“
Teprve nyní si všiml, že má pod levým okem modřinu. Jako by ji někdo uhodil pěstí… vypadalo to jako stín, ale teď nastavila tvář světlu Hertonu a byla vidět ošklivá podlitina. A také temné kruhy pod očima. Celá ta tvář vypadala napůl dětsky, napůl vědoucně a staře.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se.
Sklonila hlavu a pak se opatrně dotkla své levé paže. Geodor sledoval ten pohyb, dovedl ho k ošklivé tržné ráně, která se nejspíš zacelila docela nedávno.
„Ta víla je záhada nad záhady,“ pomyslel si, „kdo jí to udělal a proč?“
„Musíme si promluvit, raletene,“ řekla vážně, „ale dnes už je pozdě. Jdi spát, přijdu za tebou. U Mylných vrchů. Za tři dny.“
„Ale-„
„Ano. Nejde to jinak.“
„Dobrá,“ cítil, že nebude-li souhlasit, druhou šanci nedostane, „dobrá. Tedy u Mylných vrchů. Ale přesto bych rád věděl-„
„Ať tě Ial ochraňuje, raletene,“ řekla Valimanira. Pak se otočila a odcházela pryč, velikého vlka po boku. Vypadala trochu jako dítě, vedoucí koně.
„Nejsem raleten, do kalboní nory!“ křikl za ní.
Nepokoušel se jí dohonit. Taky by na něj mohla poštvat to zvíře. Obrátil se a sešplhal ze srázu zpět na louku.
Tu noc se moc nevyspal. Druhý den málem uštval Trdloně v touze dostat se co nejdál. Nejedl, pouze k večeru si za jízdy zakousl kus chleba z brašny.
A tak pokračoval ještě dva dny, až konečně spatřil na obzoru nízké, holé vrcholky Mylných vrchů. Povolil Trdloňovi otěže, nechal ho jít vlastním tempem a přemýšlel, kde by se měl utábořit, aby ho víla snadněji našla.
Nakonec se rozhodl zajít do města. Ráno dojedl poslední kus chleba a potřeboval sehnat jídlo. Nedostatek peněz se rozhodl vyřešit prodejem své dýky. Byla to kvalitní zbraň a mohl za ni dostat dobrou cenu. Možná by mu pak peníze vystačily až do Anfu.
Město Závrší mělo zajímavou historii. V dávné minulosti totiž nebylo založeno jen jako osada, z níž se postupně vyklube vesnice a snad i městečko. Závrší hrálo významnou úlohu v dějinách Certhynie už při svém založení v roce 100, kdy ho král Tonitrus zařadil do své obranné linie proti povstalým sourozencům. Už tehdy bylo míněno jako městská pevnost a městskou pevností zůstalo až do nynějška. Navíc Závršští lardeni bývali vždy velice samostatní a na jejich území platilo mnoho nařízení, o kterých jinde nebylo ani slyšet.
Geodora zneklidnilo, když u městské brány musel jako cizinec nahlásit své jméno, původ, účel příjezdu a pak mu bylo vnuceno zelené kolečko, které si musel připevnit na šaty, aby bylo na první pohled jasné, že není místní.
Viděl, že strážní mají několik druhů podobných koleček, zřejmě jimi označovali každého cizince přibylého do města. To by zase tolik zarážející nebylo, kdyby každý druh neměl jinou barvu. Geodor se domýšlel, že je to cosi jako značka: tenhle je v pořádku, na toho pozor, ten přichází odtud, ten zase odtud, ten má ty a ty cíle.
Netroufal se zeptat, nechtěl na sebe upoutávat pozornost a tak palčivá otázka, co znamená barva jeho kolečka, zůstala nezodpovězena.
Po chvíli jízdy městem, kdy na něj kolemjdoucí vojáci koukali se zájmem a přísností, mu začínalo docházet, že zelená nejspíš znamená podezřelý. Snad měl v bráně opravdu podat jiný důvod návštěvy, než že jen projíždí. Jenže kdyby řekl, že jede za obchodem, chtěli by po něm daň, na kterou neměl.
Povzdechl si. Zatoužil být ze Závrší pokud možno co nejdřív pryč.
Město vyzařovalo sklíčenou atmosférou. Lidé se po ulicích spíš ploužili, děti, byly-li tu jaké, na ulicích asi neměly co dělat. Povozy se vyhýbaly klidně a podle všech pravidel, lidé chodili po vymezených stezkách, hospody byly čisté a tiché. Vlastně by Závrší mohlo být vzorem, nebýt toho, že vzornost vypadala vynuceně a smutně. Geodorovi se zdálo, že tu nikdo nikomu nedůvěřuje, že se všichni ohlíží přes rameno, jako by byli sledováni, že mluví tlumeně a bez emocí.
A vojáci… Na ulicích skoro nebyli vidět ti královští, zato se všude hemžily zvláštní žlutočervené uniformy ozbrojenců místní lardenské Rady. Ti jediní se chovali vesele a nenuceně. Kolemjdoucí se jich očividně báli,
Geodor na své cestě zahlédl ženu s malým dítětem (přece tu nějaké jsou, napadlo ho) která nestačila dost rychle ustoupit z cesty vojenskému koni. Jezdec na ni začal sprostě řvát, žena se snažila tiše zmizet, ale dlouhá sukně se jí zapletla a ona upadla. Než se stačila zvednout, voják, zrudlý hněvem a trhající koni v hubě udidlem tak prudce, že se zvíře vzpínalo, popadl bič a několikrát jím přetáhl ženu po zádech. Utíkala a dítě jí v náručí křičelo. Geodora nejvíc udivilo, že se té ženy nikdo nezastal, vždyť nevypadala jako žebračka, byla slušně oblečená a nejspíš náležela k vyšší střední vrstvě.
Po shlédnutí tohoto incidentu se Geodor raději začal dívat, kde by našel nějaké vetešnictví.
„Prodám dýku a nakoupím jídlo,“ umiňoval si, „a pak už budu jen dbát, abych měl Závrší co nejrychleji za zády.“
Vetešnictví však v Závrší nejspíš také neprosperovala, stejně jako nevěstince nebo hlučné pajzly. A když se Geodor v jedné užší uličce ohlédl, zjistil pravdu ne zrovna příjemnou: místo toho, aby tomuhle podivnému městu ukázal záda, pověsilo se mu za ně samo, v podobě dvou vojáků v žlutočervených uniformách. Ani se nesnažili skrývat, že Geodora sledují a že se jich nezbaví, dokud ze Závrší neodjede.
Znechuceně si odplivl. Sledoval, jak slina letí vzduchem a dopadá na chodník. Vojáci se na něj dívali zamračeně a nevlídně. Zřejmě se v tomhle skvělém městě nesmělo plivat na chodník.
Geodor pobídl Trdloně a snažil se najít nekratší cestu, kterou by se dostal z města ven. Že v Závrší ho Valimanira čekat nebude, to mu bylo jasné. Dívku s vlkem by sem nepustili ani náhodou.
Protože se ve spleti ulic tak zapletl, že nevěděl, kudy kam, rozhodl se požádat o radu někoho místního. Mohl se samozřejmě zeptat vojáků, ti by ho s radostí vyprovodili až za brány města, ale už jen myšlenka na to, jak je o něco žádá, v něm budila odpor. Z jednoho z domů právě vyšel shrbený muž s vědrem splašků, zřejmě se je chystal vylít do kanálu. Geodor zastavil Trdloně, slezl ze sedla. Ohlédl se po vojácích. Drželi se dost daleko vzadu a zdálo se, že se o něčem baví a Geodora si nevšímají.
„Pane,“ oslovil Geodor muže, „poslyš, jsem tu cizí… kudy se dostanu k městské bráně?“
Muž se k němu pomalu obrátil. Tvář s ostře řezanými rysy, tvrdé, ale poctivé oči. Pootevřel ústa, jako by se chystal odpovědět, ale pak jeho zrak sklouzl za Geodorova záda. Když uviděl vojáky, rychle zase ústa zavřel. Ještě jednou přejel pohledem Geodora, utkvěl na zeleném kolečku na oblečení, otočil se zády a kvapně zmizel v domě.
„Pro Ialina mocná křídla,“ vykřikl Geodor, „co se to tu děje?“
Z domu se ozval dětský hlas: „Tatínku, ploč ten pán křičí?“
„Toho si nevšímej, Mari,“ odpověděl chraplavě mužský hlas, „do takových věcí se nepleť, rozumíš?“
Teď toho měl Geodor právě dost. Nasedl znovu na Trdloně a pobídl ho do klusu. Možná by mohl těm dvěma slídícím psům ujet. Po cestě si strhl z hrudi zelené kolečko a zahodil ho. Tak je to lepší! Přestal se cítit jako dobytče, označené cejchem.
Projel několika ulicemi, když ho vojáci dostihli. Vypadali schváceně a přísně. Ten vyšší a mohutnější vzal Trdloně za uzdu a zastavil ho. Druhý, hubený, s očima dravého ptáka, Geodorovi podával zelené kolečko.
„Tohle jsi ztratil, pane,“ řekl.
Geodor si marně namlouval, že v tom nezazněla výhružka. Vařil se v něm vztek, ale napadlo ho, že by nebylo nejmoudřejší vyvolávat rozbroje. Byl sám, cizinec v cizím městě. Nejspíš by neměl šanci dovolat se práva, i kdyby snad stálo na jeho straně. A že zdejší právo na jeho straně nestojí, mu bylo jasné.
Natáhl ruku, kolečko si vzal a přišpendlil si ho zpět na košili. Začínal chápat chování Závršských lidí. Pokud v tomhle prostředí žijí odmalička, pak nemohou být jiní.
„Dejte si pozor, aby jsi ho zase neztratil,“ řekl voják, „pak by ses se totiž nemusel dostat z města. A povolení k delšímu pobytu nemáš. Dej si pozor.“
„Kudy se dostanu z tohoto skvělého města?“ zeptal se Geodor.
Voják se ušklíbl.
„Rádi ti poskytneme doprovod,“ řekl. „Abys rozuměl, u nás nestojíme o problémy. Jsme dobré a klidné město. Pokud se ti to nelíbí, nikdo tě nenutí, abys zůstal.“
„Myslím, že tomu rozumím,“ řekl Geodor.
Nechal se doprovodit až k městské bráně, připadal si přitom jako zločinec eskortovaný do vyhnanství. Cestou přešli přes náměstí. Geodor už se ani nedivil, že malému, kruhovému prostranství nedominuje kašna, fontána nebo třeba socha zakladatele města, ale lešení, na kterém stála šibenice.
„Neobvyklá výzdoba,“ utrousil po straně, ani ne tak ke svým průvodcům, jako sám pro sebe.
„Ta tu není pořád,“ řekl jeden z vojáků. „Zítra ale budou někoho věšet.“
Na to se nedalo nic říci.
„Není to moje věc,“ pomyslel si Geodor. „Dřív bych snad mohl něco udělat, kdybych o poměrech v Závrší řekl Vivianě. Jako královna by měla možnost pokusit se o nápravu. Zdá se, že si tu rada začíná příliš vyskakovat. Ale v současné době má moje slovo váhu psího vytí.“
S podobnými pocity se setkal ještě za branou, hned jak byl zbaven potupného zeleného kolečka a rozjel se po mírně stoupající cestě k vrchům. Na prvním z nich, holém, nízkém kopci stálo několik šibenic, všechny však byly, na rozdíl od své sestry ve městě, plné.
Utábořil se v příjemném údolí mezi vrchy, hned, jak mu zmizel z očí nepříjemný pohled na popravčí kopec. Než se setmělo, podařilo se mu spravit lučiště dirderu a ulovil jeho pomocí ztřeštěného pádlovce. Obstaral Trdloně, rozdělal oheň a pak už jen čekal. Doufal, že ho tu Valimanira najde. Neudala přesné místo setkání. Jestli se neukáže, Geodor nebude mít šanci znovu ji najít.
Věřil, že Valimanira nelhala, že domluvu nevyužila jen jako záminky k útěku. Proč by to dělala, když ji Geodor nemohl nijak ohrozit?
Navzdory Geodorovým nadějím a tužbám se slunce sklánělo k západu a Valimanira se neobjevovala. Najedl se, čím dál tím neklidnější a nedůvěřivější. Byla to přece víla! Přinejmenším napůl. A ve vílách se rozumný člověk kloudně nevyzná.
Když se sluneční kotouč rozplynul v modravých cárech mračen nad obzorem, Geodor se zabalil do deky a ulehl vedle doutnajícího ohniště. Nepřijde…
Nemělo cenu hněvat se, stejně by tím ničeho nedosáhl. Geodor spíš než hněv cítil zklamání. Tolik v ni doufal, doufal, že dodrží slovo.
Víla. Jak mohl uvěřit víle? Cítil se podvedený, hloupý. Kouskem srdce však stále doufal, že se objeví, ona, nebo velký bílý vlk.
Nakonec usnul.
Měl stísňující sen, v němž něco důležitého zmeškal, dorazil pozdě a už nemohl zachránit… koho? Po probuzení si nebyl schopen vzpomenout. Jiskřivě bílé paprsky jitřního slunce ho štípaly do očí.
Proč nepřišla?
Osedlal Trdloně, a aby byla jeho smůla dokonalá, zjistil, že má kůň odřený kohoutek a že by bylo lepší dnes na něj nesedat. Navíc před ním vyvstala nutnost znovu navštívit Závrší, tentokrát už opravdu prodat dýku a nakoupit zásoby na cestu. Nejbližší město bylo vzdáleno dva dny cesty, bude-li muset jít pěšky, tak čtyři.
Nebyl zvyklý naříkat na neštěstí, která ho potkávala. Raději zaťal zuby a šel dál. Pokud je člověku opravdu zle, může se přece situace jen zlepšit, ne?
Vzal Trdloně za uzdu a pomalu ho vedl zpět k Závrší. Nebylo by špatné zjistit, jestli už sem dospěla zpráva o Nomiturském převratu. Sturnus sice rozeslal vojáky, aby to dali na vědomí, ale Geodor se s nimi naposledy setkal několik desítek mil od Nomituru a nevypadali, že by měli naspěch. Jestli tu ještě nevědí o Vivianině svržení, pak by se mohl Geodor prokázat jejím pečetním prstenem. Snad by ho přijali krapet vlídněji.
U brány naštěstí stál úplně jiný voják než včera, tento byl o poznání shovívavější a Geodor, který si už neopomněl přimyslet pár detailů o účelu své návštěvy, byl odměněn kolečkem bílým. Změnu poznal hned, jak vjel do ulic. Lidé, kteří před ním včera uhýbali a nejspíš se ho báli dotknout třeba jen pohledem, ho dnes brali jako všední jev. Několik prodejců mu nabízelo své zboží a dokonce dostal odpověď, když se jedné ženy zeptal na vetešnictví.
Dýku se mu po dlouhém smlouvání povedlo prodat za polovinu ceny, kterou očekával. Vetešník věděl, že Geodor nemá na vybranou a podle toho ho nestydatě okrádal. Geodor to nechal být, nakonec: lepší méně peněz, než problémy v Závrší.
Kolem poledního si všiml, že spousta lidí míří k náměstí. Vzpomněl si na šibenici a včerejší vojákovo sdělení a zamrazilo ho. Znal nadšení měšťanů i chudiny pro veřejné popravy, ale vždycky ho to trochu zaskočilo.
Viděl dobře oblečenou dámu, za níž služebná vedla tři malé děti. Viděl matku s kojencem, která připomínala tu, kterou včera napadl voják. Otce a syna, sotva desetiletého. A další a další lidi, starce, děti, dospělé. Všichni vystrojení jako do divadla.
Zdálo se, že tito lidé mají dobrou náladu. Včerejší strhané a smutné tváře zmizely. Ti, kdo se hrnuli na náměstí, si div nezpívali. Zdálo se, že svou veselost staví okázale na odiv, stejně jako včerejší zamlklost. Geodor si všiml, jak ona matróna se třemi dětmi vlepila po straně pohlavek svojí dcerce, která se neusmívala, když kolem jel muž obklopený tělesnou stráží, zřejmě z Rady města.
„Opravdu zvláštní městečko, tohle Závrší,“ řekl si Geodor pro sebe, „vsadil bych se, že ten, koho budou popravovat, bude lepší než všichni kolem. Pokud to zrovna nebude vrah nebo jiný násilník. Ale toho by přece pověsili na kopci a nedělali by z toho takovou slavnost… Tenhle někdo jim musel pořádně pohnout žlučí.“
Aniž by přesně věděl důvod, vydal se s Trdloněm také k náměstí. Jak se k němu blížili, proud lidí houstl a bylo slyšet bubny, tlukoucí ve strohém, přísném rytmu. Najednou bylo pozdě otočit se a jít zpět. Kdyby se začal drát proti proudu, vzbudil by nevítanou pozornost. Volky nevolky se posunoval s davem, kolem sebe tváře zakryté maskami radosti.
Na náměstí hlučelo a přešlapovalo několik tisíc lidí, mezi nimi se jako lodě rozbouřeným mořem prodírali vojáci na koních a dobře oblečení muži, které Geodor odhadoval na lardeny. Na lešení pod šibenicí stál a čekal kat, ztělesněná nehybnost. Zdálo se, že hemžení lidu kolem vůbec nevnímá. Kolem lešení byli rozestavěni vojáci ozbrojení sudlicemi, kterým se v této části země říkalo páráky. Na rozlehlé terase domu stojícího za lešením se šibenicí byla rozestavěna křesla, čekající na lardeny z Rady.
Geodor se ohlédl po uličce, kterou přišel. Nenadchlo ho, když uviděl několik vojáků, kteří po průchodu posledních několika lidí zatarasili úzký průchod dvěma zkříženými břevny.
„Tohle bude opravdu nějaký významný zločinec,“ napadlo ho. Taková opatření se v Nomituru dělala naposledy před třiceti lety, když byl popravován vůdce Spiklenců z Learnu. A tehdy Geodor ještě žil na ostrově.
„Ale o tom by přece musel vědět král,“ pomyslel si po chvíli. „Také je možné, že tohle dělají při každé veřejné popravě.“
Za lešením, skryti pod terasou, stáli bubeníci, muži oblečení v červené a černé. Vyjímali se tam zlověstněji, než mistr popravčí, který stál v plném slunci. Tito byli ve stínu a v rytmických pohybech jejich rukou, tlukoucích do bubnů, bylo něco děsivého. Na chvilku měl Geodor pocit, že se dívá na obrovské loutky démonů.
Bum bumbumbum bum bum bum!!!
Musel zavřít oči, udělalo se mu nevolno.
Davem se prodírala prodavačka cukrovinek, červené tváře, rudě nalíčená ústa, veselé oči. Geodor se jí raději vyhnul. Bylo na tom něco nechutného, cukroví k popravě… Co takhle trochu muziky, něco veselejšího, než to bušení bubnů. A zatancovat by si nechtěli? A co takhle fábory a veselé třapce na čepici: pozvěte klauny…
Vzpomínal na několik poprav, kterým byl svědkem. Vždy v nich bylo něco vážného, jako by si diváci byli opravdu vědomi důstojnosti smrti, jako by věděli, že právě ona celému tomu divadlu vládne. Ale v Závrší připomínal krajní akt spravedlnosti spíš oslavy Vesny. Začínal být přesvědčen, že smrt v takovém prostředí si nezaslouží ani nejhorší zločinec.
Bubny ztichly. Na terasu vešel stařec s dlouhým bílým plnovousem, zahnutým nosem a modrýma očima. V černém vrchním plášti a bílém obleku vypadal trochu jako straka, na hlavě měl temně rudý baret s bílým načechraným pérem. Na celém jeho oděvu nebyla jediná zbytečná ozdoba, budil dojem strohé, neústupné přísnosti. Tenké rty sevřené, oči přimhouřené, ale pronikavě jezdící a sledující vše kolem.
Jakmile se objevil, zástup na náměstí se utišil, z řevu rozbouřené řeky zbylo bublání tiché stružky. Geodorovi se zdálo, že se ocitl uprostřed stáda ovcí, vzhlížejících se strachem a pokorou ke svému pastýři.
„Mamíííí,“ ozval se do ticha hlas nějakého dítěte, „proč má ten pán takovej dlouhej nos?“
Muž na terase nedal najevo, že by něco slyšel, ale z místa, kde dítě mluvilo, se vzápětí ozval pláč a rozzlobené mumlání nějaké ženy. Tento výstup trochu uvolnil atmosféru a lidé se mezi sebou začali bavit. Geodor sledoval dění na terase. Majestátný stařec se posadil do křesla uprostřed.
„Takže správce města,“ pomyslel si Geodor.
Částečně to vysvětlovalo celou záhadu Závrší. Tento muž jistě vládl pevnou rukou.
Brzy na to začali na balkón vcházet další členové Rady, ani všichni dohromady však nebyli tak impozantní jako správce. Posedali si na zbylé židle. Bubny zavířily. Správce povstal a zvedl ruku. Nebylo to třeba, po zvuku bubnů nastalo na náměstí ticho.
„Lide Závršský,“ řekl stařec překvapivě silným a pronikavým hlasem, „sešli jste se, abyste byli svědky události neradostné, ale nutné. Všichni víte, že pro klid a pořádek je nutno přinášet oběti, všichni víte, že zlo se může skrývat za mírným, nebo krásným zjevem. Souhlasíte se mnou?“
„Ano!“ vykřikl muž vedle Geodora. Raleten se po něm udiveně poohlédl, když vtom začali křičet všichni: „Ano, pravda, správně!!! Ano, anóóóóóó´!!!“
Správce je utišil pokynutí ruky. Neusmíval se, jak by to nejspíš udělala spousta lidí, tvářil se stále tvrdě a přísně.
„Znáte zákony, které byly vyhlášeny v Anfském Kraji. A víte, že pro bezpečnost vás všech je třeba, aby je dodržovali i cizinci, kteří tudy projíždí!“
Zatímco se vznesl další nápor souhlasu, Geodor se vedle Trdloně snažil vypadat co možná nejnenápadněji. Měl matoucí pocit, že se správce při svých slovech díval přímo na něj. A kdyby ne, pak mu alespoň adresoval svá slova. Geodor mohl porušit tisíc zdejších zákonů, aniž by vůbec věděl, že existují. Docela dobře by mohl být dalším zločincem, který dneska pobaví rozmarné publikum. Nebylo to spravedlivé, ale na to by se tady nehledělo. Geodor si vyčítal, že do Závrší podruhé lezl, když věděl, jak to tu vypadá.
„Také víte, že neznalost nikoho neomlouvá,“ pokračoval správce, jakoby Geodorovi četl myšlenky. „Chce-li někdo navštívit Anfský kraj, musí se seznámit s jeho zákony. Host se musí řídit pravidly domu, v němž je přijat. Souhlasíte se mnou?“
Bouřlivé anóóóó z tisíců hrdel. Geodor si horečně přál, aby pověsili toho nešťastníka a aby to všechno skončilo. Nebyl si jist, že tohle vydrží.
„A pokud,“ pokračoval správce, „pravidla nedodrží, musí být potrestán podle pravidel domu!“
Suchá, přísná tvář se rozhořela vnitřním ohněm, správce nekřičel, ale stejně to tak vypadalo. Geodor cítil, jak ho projev proti jeho vůli strhává.
„Někteří z vás,“ burácely správce, „ještě dnes pociťují následky kouzelných válek! Možná váš otec, možná matka byli těmi, kdo se následkem jich narodili nemocní! Možná vašim dědům umíral kvůli kouzelníkům dobytek, možná vaše pradědy zabíjel mor a bledá nemoc. A víte, proč v Anfském kraji přísně stíháme všechny kouzelníky, proč tu netrpíme ani vílí kouzla! Víte to?“
„Anóóóó!!!“
„Chce snad někdo z vás, aby jeho děti trpěly následky jejich kouzel, chce snad někdo z vás umírat s nádory po celém těle? Chce někdo, aby ho zaživa rozežral nečistý déšť?“
„Ne, to ne!!!“
„Je správné trestat kouzelníky smrtí?“
„Anóóóó!!!“
Geodor už se rozhlížel, kudy bude utíkat, až ho půjdou sebrat. Vnímal svit v očích některých svých sousedů, vnímal ten svit, který říkal, že každého, koho správce označí, roztrhají oni na kusy, anóóó, stačí ukázat.
„Před dvěma dny byla v Mylných vrších, na kopci zvaném Březový, chycena polovíla, která používala kouzla,“ řekl správce do ticha, „bylo jí dokázáno, že používala kouzla. Bylo dokázáno, že se jimi chystala škodit na úrodě marity, bylo dokázáno, že mohla založit lesní požár.“
Správcův hlas, jakkoli silný, zanikal ve výkřicích čisté nenávisti. Geodor sotva dýchal. Věděl, co slyšel. Věděl, co to znamená. Nechtěl tomu věřit. V žaludku měl ledovou vodu, převalující se a bouřící.
„Ticho,“ vykřikl stařec na terase. Křik davu se utišil jen pozvolna. Správce proto pokračoval hlasem pokud možno ještě zvýšeným: „K tomu všemu se přiznala, když byla Mawirovým služebníkem Larem z Aranportu zbavena moci svých kouzel. Včera byla Radou lardenů odsouzena k smrti pověšením. Z milosti zakladatele města, velikého Tonitruse Ohnivého Koně III., je tu však ještě jedna možnost, kterou zaznamenal ve svých Anfských zásadách. Víte, co udělala, víte, co je zač. Pokud se mezi vámi najdou tři bezúhonní lidé, kteří by se chtěli vyjádřit proti rozsudku Rady, bude osvobozena. Je tu někdo takový?“
Ticho. Geodor sklonil hlavu. Hruď se mu svírala dosud nepoznaným pocitem.
„Proč to neřeknu? Proč se nepřihlásím, proč… K čemu by to bylo? Budu sám, nikdo víc se jí nezastane, nemůžu na sebe upozorňovat… Zbabělče! Ztrácíš svou čest… K čemu čest, když stejně umře? K čemu je odvaha, když může být jen gestem, k čemu?“
„Nikdo?“ ozval se řezavý hlas správce. „Nikdo se nepřimluví? Je tedy vůlí lidu, aby byl vykonán rozsudek. Přiveďte tu polovílu.“
