Irma se znovu pokusila nadzvednout poklop. Nic. Ani se nepohnul. Slezla po provaze na zem. Opřela se zády o stěnu. Už pěkně dlouho se pokoušela nadzvednout poklop, jímž se vstupovalo do sklepení. Byla tady nějaká žena a zabila Petera. Byl jedinou osobou, která kdy Irmě rozuměla. No a, tak to byl upír. Na tom nesejde. Jako vlkodlačice žila už několik set let. Kdo jiný by ji mohl milovat, než upír? Vlkodlaci jsou samotáři. Nesdružují se do smeček. Mohla by někde najít někoho svého druhu? Nejspíš ano, ale kde? Musí ji najít a zabít. Prostě musí. Nejde to jinak.
Všimla si beden, co stály u jedné ze stěn. Začala je nosit pod poklop. Nebyly moc těžké. Zanedlouho je nasebe navršila a vylezla nahoru. Zatlačila rukama do poklopu. Slyšela, jak se kámen pohnul. Zkusila to ještě jednou. Poklop se otevřel. Vylezla ven. Sluneční světlo Irmu oslňovalo. Pár let už přes den nebyla venku. Šla se schovat do stínu pod stromy. Rozhodla se počkat do večera. Dnes je úplněk. Pomsta se nebude muset vůbec odkládat.
Konečně se setmělo. Za chvíli vyšel měsíc. Irma cítila, jak na ni dopadlo světlo. Zaklonila hlavo. Proměna byla příjemná, jako vždycky. Zavyla. Věděla, že teď vypadá, jako velký černý pes. Vyskočit ven ze sklepení nebyl vůbec problém - přesně, jak předpokládala. Zavětřila. Stopa vraha její lásky byla ještě čerstvá. Rozběhla se po ní, co nejrychleji dokázala. /Těš se na mě! Těš se na mě, ty hnusná mrcho! Za Petera budeš ještě dnes po potrestána! Dnešního rána se nedožiješ... Ty, ani ta stará bába, co tady s tebou byla!!!!!!!!!!!!!/
***
Paní Kopečková neklidně přecházela po pokoji. /Určitě se vlkodlačice nedostane ven ze sklepení. Určitě ne./ Vyhlédla z okna. Na nebi zářil měsíc v úplňku. Ozvalo se zavytí. Trhla sebou. /To byl určitě jenom pes./ Zkontrolovala, zda je okno dobře zavřené. Měla by se uklidnit. A to co nejdřív. Postavila vodu na čaj. Sedla si na židli u kuchyňského stolu. Zvuk tříštěného skla. Paní Kopečková vyskočila od stolu. Běžela ke dveřím. /Musím zmizet. Nebo aspoň varovat Sandru./ Zatáhla za kliku. Až teď si uvědomila, že se zamkla. Za zády se jí ozvalo temné vrčení. Otočila se. Věděla, že tam bude stát vlkodlačice. Podívala se na ni. Takhle si ji paní Kopečková nepamatovala. Když zabila Jana, nevypadala tak hrůzostrašně. Teď měla odhrnuté pysky a bílé tesáky se příšerně třpytily. V očích měla šílený lesk. Udělala krok směrem k paní Kopečkové. Skočila. Zakousla se do krku. Trhla. Hlava se odkutálela někam stranou. V kuchyni začala pískat konvice s čajem.
***
Jmenuju se Alexej. Jsem upír. Cítím změnu. Peter tady dnes večer není. Že by konečně odešel? To těžko. Určitě by tady nenechal vlkodlačici Irmu. Pokusil jsem se napojit na její myšlenky. Většinou si je chrání. Dnes ne. Něco ji pořádně rozzuřilo. Snad ji neopustil? Měla zmatené myšlenky. /ZABÍT. MUSÍM JI ZABÍT. OBĚ JE MUSÍM ZABÍT!!!/ Koho kruci, musí Irma zabít? Vůbec nebylo snadné zjistit, že je Peter mrtvý (to je dobrá zpráva. Doufal jsem, že se to jednou někomu povede.). A Irma na cestě za pomstou. To není dobrá zpráva. Běžel jsem za ní, stále napojen na její myšlení. Někam přiběhla. V mysli jí vystoupil obraz staré ženy. Znám ji! To je Viktorie Kopečková... Když Irma zabila jejího přítele, pokusil jsem se ji přemluvit k pomstě. Nedokázala by to, neměla dost odvahy ani síly. Irma už je u ní v domě. Zrychlil jsem běh. Z krajiny kolem mě se staly barevné šmouhy. Ne. Viktorie Petera nezabila. Už je stará, nedostala by se do sklepení. Už tam skoro jsem. /Je stará... Ale maso stejně chutná dobře.../ Kruci! Jdu pozdě. Irma už stačila Viktorii zabít. Snad ještě stihnu zachránit tu druhou. Irma přestala jíst. Vyrazila dveře Viktoriina bytu. Přeběhla přes chodbu. Ne! Musím to stihnout... Musím ji ochránit!
Soustředil jsem se na Irminy myšlenky ještě pečlivěji. Viděl jsem to, co ona. Vyrazila další dveře. Postel. V ní žena. Vztek. Zuřivost. Žena začala křičet. Chuť krve. Kousnutí do ruky. Do nohy... SAKRA! Všimla si, že jí čtu myšlenky. Zpomalil jsem a vyskočil na balkon ve druhém patře. Slyšela jsem křik. Určitě je a Irma. Křik ustal. Skočil jsem skrz okno po hlavě a ve vzduchu udělal salto. Viděl jsem jak Irma stojí na hrudi té ženy. Všude byla krev. Vlkodlačice zavrčela a sklonila se, aby jí utrhla hlavo. Stejně jako Viktorii. Skočil jsem. Vlkodlačice zakňučela, když jsem ji srazil k zemi. Hned se z pod mého těla vyprostila. /,,NECH MĚ TO DOKONČIT!"/ vyslala ke mně myšlenku. ,,Ne, Irmo," odpověděl jsem klidně. Štěkla. Zkusila mě přeskočit. Praštil jsem ji ze spodu do břicha. Ve vzduchu udělala nedobrovolný přemet. Hlavou narazila na zeď vedle okna. Otřásla se. Otočila se. Vrhl jsem se k ní. Držel jsem ji za krk. Pokusila se mi vykroutit. Dosáhla jen toho že mi zuby strhla kus kůže ze zápěstí. Přitiskl jsem ji k sobě. Dál se zuřivě zmítala. Držel jsem ji a vyskočil rozbitým oknem na balkon. /,,Pusť mě! Alexi, PUSŤ MĚ!!"/ přikazovala mi. ,,Neboj, Irmo, už tě pouštím," hodil jsem ji dolů. Tvrdě dopadla na zem. Otřásla se, sedla si, zaklonila hlavu a zavyla. /,,Bude z ní taky vlkodlak. Pokousala jsem ji. Pak už se mi povede ji zabít. Potom už ji neochráníš."/
Vrátil jsem se dovnitř. Žena byla živá. Sandra. Jmenuje se Sandra. Hezké jméno pro hezkou ženu. Nebo spíš pro vlkodlačici... Na těle měla ošklivá zranění. Ještě se nezačala hojit. Nákaza ještě nepropukla. Třeba ještě není pozdě. Zvedl jsem Sandru ze země a položil ji na postel. Na bílé pokrývce se okamžitě objevily krvavé květy. Odhrnul jsem jí vlasy z krku. Čerstvá rána po zubech. Peter ji zřejmě zranil. Naklonil jsem se blíž. Krásně voněla. Naklonil jsem jí hlavu a zakousl se. Její krev nechutnala vůbec dobře. Asi to bylo tou vlkodlačí nákazou. Naštěstí jsem nemusel pít moc. Potom jsem k jejím rtům přiložil stále ještě krvácející zápěstí. Když se jazyku dotklo prvních pár kapek, popadla mě za ruku a přitáhla si ji blíž. Nechal jsem ji pít. Přibližně za minutu mě pustila a její paž bezvládně klesla na postel.
Pozoroval jsem, jak se její tělo, oblečené do černé noční košile, pomalu hojí. Krev zasychala. Černé vlasy kontrastovaly s bledou kůží i s bělostnou přikrývkou. Deset hodin večer. Jedenáct. Půlnoc. Jedna hodina ráno. Sandra otevřela oči. Proměna skončila. Stala se z ní upírka.
