Nemůžete mě zastavit! Jdu, běžím, letím! Někdy se loudám, ale stále směřuji kupředu. Zlodějem mne nazýváte? Jen si řvěte, ale to, že léčím vaše rány, že vám pomáhám zapomenout a popoháním vás vstříc poznání, to žádný z vás nevidí. Utíkám vám mezi prsty? Pche, vždyť nejsem neviditelný. Každý z vás mne má na očích. Nejsem to já, kdo způsobuje vaše stresy. Můžete si za ně sami, i za to, že se mnou nedokážete držet krok. Kde by jste beze mě byli? Jsem pro vás vším, a jediné co pořád slyším je naříkání, stěžování a nevděk. Ale co se divím, nemůžete beze mě žít, nemůžete se mě zbavit a vy vždycky nesnášíte věci, se kterými je třeba se smířit. Které nejdou setřást. Odešel bych, ale nemůžu, jsem k vám ubohým pozemským stvořením připoután. To vy jste mě stvořili. A teď? Teď na mě jen nadáváte. Prý běžím moc rychle. Jenže kdo mě žene? Kdo mi práská bičem za zády? Jen vy. Nemůžu zpomalit na něčí písknutí. Jsem jediný na této Zemi, kdo si nemůže odpočinout. Neumím čekat, neznám slůvka jako zastavit se, spočinout, nebo vydechnout. Jsem běžec na nekonečné trati dějinami. Srovnáváte mě s penězi, ale já jsem víc, než peníze.
Neztrácím naději. Jednou přijde doba, kdy budu moci spočinout. Nebyli jste tu věčně a navždy tu také nebudete. Uženu vás. Ne z vlastní vůle. Ze strachu Z vašeho strachu před promarněním, nevykonáním a neúplností. Padnete jako zpěnění koně na zem. Kdysi, před mým zrozením, zde nebylo nic než jen ticho vesmíru. A to se sem vrátí. Vy zhynete. A já? Ohlédnu se? Nebuďte naivní. Ohlédl se někdo někdy na mne? Zeptal se mě někdy někdo, zda dokážu ještě tak rychle běžet? Konečně budu moci spočinout. Vydechnout. Zastavit se. Zastaví se Čas….
