„Sereno, zlatíčko! Jsou tu sourozenci…“ zakřičela z kuchyně babička. Serena otevřela ulepené oči od včerejšího biflování na chemii, která jí pomalu ničila. Od novinky, že má nadpřirozené schopnosti uběhl necelý týden, za tu dobu s tím už obeznámila své dva kamarády a domlouvali se na procvičení její moci. Patricie a Mark ji pomáhali ze všeho nejvíce, neustále jí radili, četli různé knihy a poté ji s nimi seznamovali. Většinou to byly velké tlusté knihy pod názvy jako Oko do budoucnosti nebo Nenechte se zlákat mocí a jiné. Ačkoliv Serena byla za ochotu ráda, někdy jí to lezlo poměrně dost na nervi. „Už jdu,“ zakřičela a nijak se nehrnula do pohybu. Chvíli přemýšlela… Co bude s tou párty, kterou připravovala už pár týdnů. Koho pozve? A jak to zařídí u babičky? „Tak co bude?!“ zpřísněl babiččin tón. „Vždyť už letím,“ opětovala Serena s náznakem odporu v hlase. „Nenuť nás, abychom za tebou vylítli a viděli tě, jak se převlíkáš!“ uslyšela i Patriciin hlas. To Sereně dodalo páru, nerada se ukazovala. Trpěla představami, že má velký zadek a sýrovitá stehna. Převlékla se z hvězdičkového pyžama do její oblíbené tmavě modré dlouhé sukně se vzorem run a rudého trička, na hlavu, po učesání vlasů, si upevnila malou čelenku. Přeběhla v okamžení k zrcadlu nad umyvadlem a opláchla si obličej vlažnou vodou. „Tak máme tam jít nebo už jdeš?!“ rozkřikla se Patricie, to už si Serena čistila zuby. „J- tuž- uuu…“ zamlaskala Serena s pastou v puse. „Cože?“ volala Patricie. Serena si vypláchla pusu, popadla školní tašku a vyběhla z pokoje. „Už jdu!“ usmála se ironicky. „To jsme rádi,“ odvětila také nemile Patricie. Babička automaticky popadla Sereninu tašku a uložila do ní svačinu. „Doufám, že ji sníš! Nevím, co pořád máš s tou tvojí postavou…“ zahuhlala. „Mám velký zadek!“ namítla Serena s úšklebkem. „Ale…ale. Vůbec ne, že ne?“ babička se otočila na Marka, který byl dosud tak nějak mimo. Rychle se na ni otočil a zakoktal, ačkoliv ani nevěděl, na co odpovídá. „Jistě-že- že… ne.“ „Přijď hned po škole, musím si s tebou promluvit,“ dodala babička, když už tři studenti pelášili z jejího domu do školy, která byla naštěstí nedaleko. „Jo,“ řekla v rychlosti Serena.
„Hele, o čem si myslíš, že s tebou bude chtít bábi mluvit?“ špitla o hodině Patricie. Seděla přes lavici od Sereny. „To nevím, ale rozhodně ne o…“ nestačila to dokončit, protože Mark, který seděl za ní a poslouchal je, jí skočil do řeči. „Určitě to bude něco o tvých schopnostech, třeba…“ „Třeba ti poví, že máš i větší schopnosti a…“ Markovi do řeči skočila Patricie. „Ale vůbec ne…pak vám to povím,“ a Patricii Serena. Ze předu se ozvalo hlasité Prásk! Až celá třída poskočila v lavicích. „Slečno Knowsová, prospěl by vám školní trest, co říkáte? Tohle je už po čtvrté tento týden, nevím, o co vám vlastně jde, pokud se nechcete učit- nemáte tu co dělat! Vyjádřila jsem se tentokrát dosti jasně?!“ rozkřikla se na ni profesorka. „Ano,“ pípla Serena a celá zčervenala. „Dobrá. Dnes odpoledne po vyučování se stavte u mne v kabinetu,“ dořekla. „Ale… ale,“ chtěla namítnout Serena. Profesorka Brownová na ni upřela malá zúžená očka. „Co ale?“ „Ale já dnes nemůžu, nemohla bych zítra?“ vysvětlovala Serena. „Tak DOST! Chcete si snad určovat i školní docházku?! Předpokládám, že máte skvělý argument na to, aby jste mohla opustit školu! Tedy- poslouchám…“ „Já…já…moje…m-moje babička…“ „Tsss! To jsem si mohla myslet, trest vám uděluji na dnes, tímto tuto debatu uzavírám. A pokud jde o vás dva,“ ukázala na Marka a Patricii, „vás celou dobu pečlivě sleduji!“ Zbytek hodiny byl mnohem nudnější. Ale raději nudnou hodinu, než scenérie, které profesorka dokázala předvést. Pomyslela si Serena. Patricie se na ni už celou hodinu ani nepodívala. Věděla, že za to opakovaně může ona. Kdykoliv začala mluvit a Serena jí odpovídala, ona se z toho jen v klidu vykroutila.
„Promiň,“ zabručela, když hodina skončila. Serena byla uražená. „To miřekneš jen tak? Jak to děláš, že ty jsi vždycky v pohodě?!“ osopila se. „Já nevím. Je mi to líto,“ opakovala Patricie svou omluvu. Mark jen nečinně přihlížel a raději mlčel. Serena byla ukrutně rozčílená. Na Patricii, na Marka a tu nánu Brownovou. Ale nechtěla si hrát na nějakou netykavku a vysoukala ze sebe něco jako úsměv. „Dobře, ale co babička?“ Patricie si zjevně ulevila. „Po škole k n zajdu a povím jí, že se zdržíš, jo?“ Serena kývla. „Ale-ale…copak? Naše žvanilka se konečně postarala o pořádný trable,“ Serena se ohlédla a uviděla tu nejkrásnější dívku z celé školy. Allysu. „Sklapni, Morgenová!“ Serena na ni udělala znechucený výraz. „No tak, buď milá. Chěla jsem tě pozvat na mou párty, abys viděla, jak to chodí mezi námi… jestli víš jak to myslím,“ zakřenila se a Mark se rozplýval, „ale jestli se budeš chovat tak jak se chováš…Viděla bys tam i Petera, ale nejspíš jen z dálky, pochybuji totiž, že by se k tobě chtěl přiblížit,“ dávila se ve smíchu. Mark na ni celou dobu jen zíral. Patricie do něj prudce šťouchla, ale jako by to nevnímal. „A… tak co Donnely, chtěl bys taky na mojí párty?“ Allysa ho chytla za bradu a Mark polkl. „J-jo… T-t-to bych moc rád.“ Svíral se mu žaludek, tohle bylo poprvé, kdy ho Allysa oslovila, i když jeho jméno řekla špatně… Ale opět se zasmála. „Promiň, někoho jako jsi ty neberem.“ Mark zmlkl a poklesle odešel s Allysiným smíchem za zády. „Tak tohle ti přijde draho!“ bránila ho Patricie. „A co mi uděláš? Hm? Zakleješ mě, čarodějnice?!“ chechtala se Allysa. Patricie se znepokojeně podívala na Serenu, ta jen taktak udržela emoce. S takovou chutí by teď mávla rukou a prohodila ji jednou ze skleněných tabulí. To by byl pohled. Morgenová by křičela, vlasy by se jí cuchaly, jak by letěla prudce vzduchem a pak by zůstala už nevinně ležet dole, o pět pater níž. Vlasy by jí slepovala krev, nohy by se í kroutili a hlava by byla nepřirozeně zaklíněná. Ale… co to dělám? Já přemýšlím nad její smrtí! Uvědomila si to Serena. Když se vrátila do reality, Allysa se stále výsměšně smála, tentokrát jí, Sereně. „Dívejte se, jak kouká. No jo, to jí je podobné…“ Allysa zmlkla, když viděla, jak se Serena prudce zvedla ze židle, otočila se na ni a rozpřahovala rukou. Morgenová si nejspíš myslela, že jí chce jednu vlepit, vůbec by jí nenapadlo, že by jí Serena chtěla zabít. „Ne, nech toho…“ chytla ji pohotově Patricie. „Pojďte holky, jdeme. Stejně nám za to nestojí!“ prohodila nadřazeně Allysa a se svými dvěma kamarádkami odešla. Ve třídě zbyla už jen Serena a Patricie, ostatní odešli do učebny Chemie. „Panebože! Co se to s tebou děje?!“ rozkřikla se na ni tiše Patricie. „Já… nějak mi hlavou problesklo…to je jedno,“ chytla bágl a odešla. Patricie ji cestou doběhla. „Jak jedno?“ navázala konec debaty. „Tak, že je to jedno! Nemyslíš, že je to moje věc?! I tak se mi do všeho motáte!“ odsekla rozhořčeně Serena. Chvilka ticha nastala. „Dobře, promiň,“ prohlásila nakonec v učebně. „Ne, to je v poho,“ řekla dotčeně Patricie. „Je toho na mě vážně moc… vždyť ty to víš.“ „Jasně,“ divný tón v Patriciině hlasu nadále přebýval. Serena vydechla a do konce přestávky byla zalezlá na chodbě. Hodina chemie se nakonec nezdála tak zlá, jak se všichni domnívali. Otázky byly sice poměrně těžké, ale po hodině si všichni rozuměli, že to nebylo nic extra. Vyučování pomalu končilo, byla středa, krátký školní den. Takže po hodině matematiky a literatury už se mohla Serena pouze těšit na školní trest.
„Dobrý den,“ mručila Serena při příchodu do tmavé malé místnůstky plné papírů. „Dobrý den,“ odvětila profesorka a pokynula rukou na místo naproti jejího stolu. Serena se posadila. „Chci se vám omluvit,“ řekla profesorka. Serena vykulila oči. „Proč?“ „Že jsem na vás tak řvala, ale pochopte, že kdybych vás jen tak poslala ke mně, bylo by to někomu jistě dosti podezřelé.“ Serena nechápavě kroutila hlavou. „Já vím, kdo jste,“ pronesla tiše Brownová. „Co? Vy víte, že jsem…?“ „Ano, vím, že jste čarodějka. A já jsem váš nadřízený Počár,“ profesorka se vzpřímila. „Co jste můj?“ vyjekla Serena. „Jsem váš čarodějný poradce, budu vás provázet dokud nezískáte opravdovou legitimaci v Obráceném světě,“ vysvětlovala. „Já… já vás nechápu,“ Serena se neustále kroutila,nejspíše o tom ani nevěděla. „Vám o tom babička neřekla?“ užasla profesorka. „O čem my měla říct?“ „To je jedno, poví vám to snad…“ chystala se odejít. „Ne, ne, ne… počkejte! Když jste to začala,“ Serena ostře držela profesorku za paži. Brownová po ní hodila ledovým pohledem a klidně pronesla: „Pamatujte, že jsem stále vaše vyučující!“ Serena ji v okamžení pustila. „Dobrá tedy, poví vám to. Já vás budu provázet v Obráceném světě- to je svět moderních kouzelníků. Zanedlouho budete skládat zkoušku z vašich schopností, poté už vás nebudu otravovat.“ „Ale vždyť vy tu učíte už jakou dobu, přece…“ „Copak si myslíte, že jste tu jediná čarodějka? Ostatně s ostatními se shledáte příští týden na prohlídce v našem světě, to je vše,“ zarazila se u dveří, které otevírala Sereně, „ještě něco- nikomu to neříkejte!“
Serena bloudila ulicemi domů, do rozsáhlého rodinného domu s velkou zahradou na rohu. Tak já musím skládat i zkoušky…tsss! Jako by nestačilo, že jich tu mám dost a do toho ještě ta zítřejší párty. No jo- PÁRTY! Musím to nějak zařídit s babičkou. Ha… a ta přihlouplá Allysa si myslí, že můj miláček Peter si mě nevšímá. Kdyby tak věděla, že přijde! Už vím co udělám, jo…jo. Pozvu jí taky, aby viděla, že se na mě Peter hezky usmívá. Jo, sice se mucká s ní, ale to neva… K tomu taky jednou dojdeme. Já jí dám, já jí dám…
„Zlato?“ pokukovala na ni babička. „Jo?“ hlesla Serena. „Myslela jsem, že tam budeš déle.“ Serena odhodila do chodby tašku a přistoupila ke křeslu v obývacím pokoji, na kterém babička odpočívala. „Tak… to jsi mi to nemohla říct ty?!“ podotkla jí nabručeně. Babička se na ni podívala klidně, ale mírně nechápavě. „Co?“ vysoukala ze sebe. „To, že musím dělat nějaké zkoušky z mých schopností. A taky to, že učitelka Brownová je Počár, či co…hm?“ „Nekřič na mě dítě!“ okřikla ji nazpět babička a vstala z křesla. „Věděla jsem, že ti to Nina poví, tak proč bych ti to říkala já?“ „Jistě, moje babička velká věštkyně… chtěla jsem to slyšet od tebe a ne od účy, která na mě poslední dobou jenom řve!“ Babička přešla k oknu a podívala se přes záclonu. „Dobrá, dokřičela jsi?“ otočila se na ní mrazivě. Serena se na ni nepřátelsky podívala. „Teď k tématu, dnes jedu pryč. Za přítelkyní, která je těžce nemocná- kdybys to chtěla vědět,“ šťouravě se podívala na Serenu. „Doufám, že ti mohu důvěřovat. Do sklepa nechoď, toť vše, už mám zabaleno a je tu taxík.“ To bylo to, na co tak úpěnlivě čekala. Hlídala auto. „To mi řekneš jen tak…“ Serena se umlčela. Pochopila to, ta párty může být. „Kdy se vrátíš?“ nahradila osopování milým tónem. „Pozítří,“ řekla babička a chytla do ruky malý kufřík, „zatím sbohem.“ „Ahoj.“ Serena hlídala, kdy se babička oddálí a potom vykřikla štěstím. To, že se babička opovážila jí neříct nic o těch okolnostech, kvůli kterým se ještě před chvíli zlobila, to už jí nevadilo. Měla štěstí, protože po té vyčítavé malé hádce, by jí babička jen těžko povolila domů nejmíň dvacet lidí. Ihned zavolala Patricii. „Ano?“ ozval se její hlas ve sluchátku. „Pat, představ si, že babička odjela. Ta párty bude! Bude! Bude! Bude!!!“ „Hm. Tak jo,“ odpověděla ledabyle Patricie, „stavím se během deseti minut.“ Položila sluchátko. Co jí je? Podivila se Serena. To není ráda, že si užije? Mezitím, co poskakovala po postelích a řvala si pro sebe štěstím, neuvědomila si, že se dole Patricie rozčiluje přede dveřmi. Dlouze zazvonila a zabušila do dveří. „Hej!“ „Promiň,“ otevřela Serena šťastně dveře a pustila ji dál, „kde je Mark?“ Ohlédla se, zda za dveřmi ještě někdo není. „Provádí doma naprostou změnu. Po škole si koupil trika jako má Peter, zkouší nové účesy…děs!“ Sereně to bylo jasné, Patricie byla otrávená z toho, že její bratr ze sebe opět dělal šaška. „Aha,“ zamumlala stejně vesele a vedla Patricii do obývacího pokoje. Ta se posadila a udělala něco, jako že čeká na to, co na ni Serena vybalí. „Babička přijede pozítří. Uděláme něco pořádného! Jo?“ poskakovala kolem Patricie. „Jo,“ opakovala Patricie, „a v jakém stylu?“ „Magickém, jak jinak! Mimochodem..“ Serena se zarazila. Výslovně nesmí nikomu o zkouškách říct. „Mimochodem, těším se na Petera,“ zamluvila to. „Jéžiš!“ Patricie obrátila oči v sloup. Serena o něj raději nediskutovala, věděla, že Patricie ho nenáviděla už té doby, co o ní prohlašoval, že nosí bombarďáky. Nakonec u ní Patricie přespala a domlouvali se ještě celý druhý den, kdy stále chodili po chodbách školy a připomínali, že se večer koná bezva párty.
„Vítám vás,“ prohlašovala Serena neustále u dveří nadpozemským tónem. Peter přišel v celé jeho kráse. Blonďaté vlasy mu padali sexy do očí, tmavé tričko tvarovalo jeho svaly. Prostě skvělé, Serena od něj nemohla odtrhnout oči. Pozvala i Allysu, která s sebou protáhla i její dvě hloupé kamarádky z party Husiček. „Doufám, že to nebude nic nudného!“ prohlásila hned u dveří. Jakmile dorazil poslední host, Serena zavřela vchod a usadila se na koberečku. Celý obývák vyzdobili tmavě a umístili všude plno svíček. „Začneme,“ poznamenala, „sedněte si do kruhu.“ Všichni tak učinili a chytli se za ruce. „Nyní budeme vyvolávat ducha, první půjde Allysa. Vyber si někoho a mysli na něj, zavírat oči nemusíme,“ dodávala instrukce. Už to měla výborně vymyšlené, jak se Allysa bude třást. „Mám,“ řekla Allysa znuděně. Serena chvíli počkala a potom pronesla: „Jsi-li tu duchu, zjev se, udělej nějaké znamení, které si Allysa bude přát.“ Allysa se spiklenecky zašklebila. „Strhni závěsy!“ Závěsy měla Serena za zády, což bylo těžší, protože musela na předmět vidět. Přemýšlela a mezitím se Allysa stále usmívala. Pak Serena udělala, že ji něco svědí na zádech a otočila se, při tom se po očku koukla na tmavé zelené dlouhé závěsy pověšených u velkých oken a pomocí vůle jimi silně škubla. Morganová sebou škubla a vyjekla. Tvář a výraz v ní se změnili. „M-m-myslím, že půjdu na toalety,“ řekla kolísavě a vstala. Serena se vítězoslavně usmála. „Je to vedle dveří do sklepa,“ konstatovala a pokračovala. „Kdo je další?“ Nikdo ale nepromluvil, i Peter- velký školní hrdina, měl srdce u žaludku. Allysa zašla za roh a otevřela jedny dveře. Spatřila tmavé točité schody a plno obrazů kolem. Nechtělo se jí na potřebu, to věděla moc dobře, takže se rozhodla, vyhrabat na Serenu nějakou špínu. Stejně za to mohla ona, že se Allysa polekala. Říkala si. Potichu rozsvítila zavřela po sobě dveře, srdce jí tlouklo, ale i tak byla odhodlaná. Sestoupila po schodech dolů a na posledním trošku klopýtla. „Au,“ vypípla ze sebe. Podívala se, jestli ji někdo nesleduje a dala se dál do chůze, jak šla dál, připadalo jí, že světlo je stále tlumenější a poblikává. Neustále se otáčela a dýchala zhluboka. Došla až nakonec, stála tam malá zaprášená komoda, palčivě ji otevřela a vyndala z ní něco, jako malou truhličku. Truhlička byla také zaprášená a byl na ní těžký zámek. Allysa se podívala po nějaké sekyře, když vtom světlo zablikalo. Ach! Lekla se a znovu klopýtla, narazila na zem a když vstávala, všimla si, že na zemi pod další skříní se povaluje klíč. Malý zaprášený klíček vykládaný černými kamínky. Chytila ho pevně do rukou a vložila do zámku, kupodivu perfektně pasoval. Otočila a…Světlo zhaslo. „Halo? Sereno…k sakru, nedělej si ze mě furt srandu!“ okřikla do tmy. Ozvalo se sténání, ale ne od dveří, ze skříňky! Allysa se k ní otočila čelem a vytřeštila oči. Ze skříňky vycházel černý oblak kouře, vzlétl až ke stropu, přesněji Allyse nad hlavu, zakroužil a spustil se dolů…přímo do jejího těla! „Ne! Ne!“ křičela, ale její hlas jako by zanikal v té tmě. Škubala. Házela tělem. Až… všechno to přestalo. Cítila moc, neuvěřitelnou sílu. Ale nebyla to ona. „Teď to přijde!“ řekla tvrdým mužským, snad zmutovaným hlasem. Nepoznávala se. Serena, jo, pomstít se jí. Hned při první příležitosti a… stará Knowsová uvidí! Vyšla schody a zamířila k Sereně, jak jednoduše by jí zlomila vaz jedním mrknutím. Ne, teď ne. „Zítra ve škole,“ pronesla a odešla. Serena se po ní otočila s otevřenou pusou. Už neseděla, naopak tancovala s Peterem.
Opět hodina chemie, tentokrát mnohem nudnější než všechny minulé. „Do zkumavek nalijeme kyselinu, nikdo si nesundávejte rukavice, je to velice nebezpečná látka,“ poznamenal tvrdě profesor Igory. Serena byla zabraná do toho, aby něco nepokazila, i tak jí ale nemohlo uniknout to, jak se na ní Allysa vražedně dívá. „Profesor Igory do ředitelny,“ hlásil rozhlas. Profesor odložil zkumavky. „NIKDO se ničeho ani nedotkne, jasné?“ změřil je všechny pohledem a urychleně odešel v rukavicích na rukou. Allysa cítila takovou touhu… Kyselina. Přešla pomalu ke zkumavce profesora Igoryho a chňapla po ní. „Morganová, nech to bejt!“ okřikla ji třídní zástupkyně, malá rudovláska se žvýkačkou v puse. „Proč?“ odbyla ji Allysa. „Protože cokoliv teď uděláš pak bude na mně, takže si dej voraz!“ Přihrnula se k ní a chytla jí za ruku, ve které měla Allysa zkumavku. „Nechte toho!“ křikla po nich Patricie. Allysa si ruku pevně držela a Serena na ni vyděšeně zírala. „Ona má nějakou velkou sílu,“ šeptla Patricii do ucha. „Taky jsem si všimla,“ odpověděla Patricie. „Dej mi to!“ Křičela na Allysu Kate a lomcovala s její rukou. „Tak počkej, jejda!“ Allysa uvolnila stisk a Kate zůstala ležet na zemi jako připoutaná. „Panebože! Honem profesora!“ okřikla Patricie, která se jí skláněla nad popálený obličej. Kate nemohla ani mluvit, měla celý obličej červený jako rak. „Žínku s vodou,“ křičela neustále Patricie. Serena celou tu dobu nevnímala věci kolem, dívala se zlostně do očí Allysy a Allysa do oči Sereny. Jako boj myslí. Ani jedna neuhla pohledem, dokud do Allysy nestrčil profesor, který se hnal přes celou chodbu. „Okamžitě mi ji pomozte naložit,“ přivezl s sebou jedno pohyblivé lůžko na kolečkách. Spolužák ji s profesorem chytl na končetiny a zvedl ji na postel. Dále už ji jen v rychlosti odváželi. Všichni odešli. „Tímhle to nekončí,“ promluvila Allysa opět tím podivným hlasem, když Serena odcházela. Ta udělala, že ji neslyšela, ačkoliv si uvědomovala, že jsou všichni v pěkné bryndě.
„Je to jak říkám, ona to udělala schválně! Něco v ní není v pořádku!“ tvrdila celou cestu do školy Serena. „Ale nemyslíš, že by to udělala Allysa i bez toho, že by byla démon? Ona je na to blbá dost!“ řekla Patricie. „Ne!“ stála si za svým Serena. „Dobře, tak to nějak zjistíme. Ale jak by se mohla dostat k tomu démonovi?“ přikročil k tématu i Mark. Mark, který už nebyl tím Markem, co bývával. Nosil teď vlasy jako Peter, měl oblečení ve stylu Petera a snažil se mluvit drsně jako Peter. Slušelo mu to sice víc než předtím, ale Patricie ho stejně měla za idiota. „Já vím,“ pronesla tiše Serena , „to je to tajemství! To chránila babička a až dnes přijede, tak mě zabije!“ „Neboj, snad to do té doby vyřešíme,“ ubezpečovala Patricie. Ve škole bylo plno křiku, celý den se nemluvilo o ničem jiném, než o dnešním basketbalovém zápase. Serena v jednu chvíli zahlédla na chodbě Allysu, nesla se chladně s nosem vzhůru a bez kamarádek, což už tak bylo dost divné! Blížil se k ní Peter, objali se a Serena zaslechla jedinou větičku: „Ty vyhraješ!“ „Máme problém! Ona určitě něco udělá… vím to,“ Serena se přiřítila za sourozenci do knihovny. „Jak to víš?“ odvrátil Mark v klidu oči od knihy. „Řekla to… to je fuk, hlavní je to, co proti tomu uděláme. Kate skončila v nemocnici a chybí jí obličej! Tak co je s vámi?!“ „Příští hodinu je písemka z organiky, nechceme propadnout,“ řekla Patricie. „Skvělé, takže vy se do toho nejdřív hrnete a potom… no jasně, tak si klidně v pohodě čtěte. JÁ VÁS NEPOTŘEBUJU!“ Serena odešla. I dnešní vyučování uběhlo velice rychle. Při hodinách Serena vymýšlela něco, co by mohla proti démonovi podniknout a při přestávkách neustále hlídala Allysu, aby někomu neublížila. „Co po mně chceš?!“ rozkřikla se na ni o poslední přestávku, když za ní šla Serena na toalety. „Nic,“ odsekla, „jenom by mě zajímalo co máš zalubem!“ Allysa se rozzářeně usmála. „To uvidíš,“ odcházela, „a pověz babičce, že jí pozdravuju!“ Opět ten hlas nějakého mutanta. „Sereno?“ do umýváren se vyděšeně přiřítila Patricie. Serena nehnula ani brvou. „Promiň, z testu máme za jedna, já propadám- to snad víš. Neudělala ti něco?“ poohlédla se za sebe. „Ne,“ řekla netaktně Serena. „Vážně se omlouvám a našla jsem jednu takovou knížku, která by ti mohla pomoct,“ podala jí středně velkou knihu s černou obálkou, na které byl vytisknut zlatým nápisem název Přemoci pomocí mysli. „Díky,“ polevila Serena a vyšla z umýváren.
Náš tým chybu nemá, vítězství jim nedá. Kdo se nerad mazlí, ten ať se jim vyhýbá, prostě bývaj fakt zlí, výhru náš tým mívá!!! Ječely roztleskávačky a tančili u toho nějaké jejich kreace. Serena seděla na tribuně po boku Patricie a Marka. Byli skoro na nejvyšším místě, což Serenu znepokojovalo, protože Allysa byla dole se svým Peterem. Je to vážně hňup! Konečně uznala Serena, když viděla, jak se k Allyse tulí a nedávno Sereně řekl, že už ho právě tahle Allysa nebaví. „Dívej se na ní, dělá jako by nic,“ znechuceně podotkla. „Jo, to je celá ona. Četla si něco z té knihy?“ zeptala se Patricie. „Jo, ale stihla jsem jen poslední lekci Proti démonovi, která mi vážně pomohla…teda…myslím.“ „A co babička?“ zeptal se Mark a díval se na Allysu. „K čertu… je to pitomá kráva, chápeš to? Krom toho by tě mohla zabít jako nic, takže už přestaň magořit, brácha!“ okřikla ho Patricie, Mark se na ni nechápavě podíval a raději už vnímal jen je dvě. Věděl, že má Patricie pravdu a chce ho jen uchránit, ale připadalo mu to už nějak moc extrémní. „Nebyla doma, jen jsem hodila tašku do chodby a šla jsem,“ opověděla konečně Serena na Markovu otázku. „A je to tady,“ rozlehlo se po hale, „začínáme!“ Allysa políbila Petera na tvář a posadila se za lavici pro hráče. Všichni vběhli na plac. Rozhlas něco mumlal, ale v hale bylo tolik křiku, že ho to přehlušilo snad úplně. „Oba týmy mají své hvězdičky. Náš tým Rudých lvů má samozřejmě Petera Fortera a tým naší sousední školy Karolínští Pitbulové svého Stevena Kinche,“ opět všichni hlasitě zařvali. Poté se zápas odpískal a začalo se hrát. Serena Stevena znala moc dobře, bydlel vedle ní. Byl to milý kluk, rozhodně ne tak nafoukaný jako byl Peter. Jako malá si s ním vyměňovala svačiny, byli opravdu dobří kamarádi, než Stevenovi umřel otec, to se uzavřel a žil už jen pro basket. Zanedlouho se ozvalo. „Ano, Steven dal koš, skvělá taktika!“ Všichni vyjekli a ohromně tleskali. „A další koš!“ Peter se mohl propadnout, na Stevena neměl. Byl totiž oproti němu mnohem hbitější a dal koš i na velkou dálku. Ozvalo se odpískání na přestávku. „Jdeme, rozhodně se o něco pokusí!“ řekla napjatě Serena a rvala se zástupy lidí. Patricie a Mark ji následovali. Usadili se dole, o dvě lavice výše než byla Allysa, protože všude jinde už nebylo místo. Další písknutí a všichni hráči se rozeběhli. Stevenův tým vyhrával na plné čáře. Hned po rozehrání chytl Steven míč a pelášil s ním na druhou stranu hřiště. Allysa seděla z profilu k Sereně a ta už jen viděla, jak Allysa zavírá oči a upřeně přemýšlí. „Ne!“ rozkřikla se a hrnula se před lidi o lavice dopředu, bohužel, dokázala jen to, že na několik lidí vylila kolu a rozsypala jim po klíně popcorn. Všichni se na ní navztekaně dívali, ale jí to bylo jedno. Vtom samém okamžiku jí totiž umíral přítel. Svíjel se v bolestech na zemi. Během vteřinky se kolem něj utvořil hlouček zvědavých lidí a záchranářů. Serena lavice přeskočila ( sama se podivila, protože neuměla pořádně skočit ani přes kozu ) a ubíhala k místu činu. „Steve! Steve…no tak,“ mluvila na něj. Ale on ji nevnímal, ležel s pokřivenou bledou tváří na zemi, prsty mu nehybně leželi. „Neeeee!“ Serena se rozplakala jako malé dítě, jako děcko, které nedostane bonbón. „Je mi líto,“ slyšela nějakého muže. Tohle mi ta svině zaplatí! Tohle jí přijde draho… moc draho! Rozhlédla se, ale kde nic- tu nic. Allysa tam nebyla. Já si tě najdu! Rozčilovala se v duchu Serena. Nikdo si jí naštěstí nevšímal, protože všichni lidé ( včetně Patricie a Marka ) byli u mrtvoly jejího kamaráda. Bývalého. Serena proběhla chodbou kolem šaten až automatům. „Tady jsi!“ Allysa k ní byla zády. „Ano, tady!“ otočila se, obličej neměla jako…to ne-byla ona! Hlas nebyl její, ani obličej. Místo něho se pod vlasy skrývalo něco odporného. Krutý zelený obličej s ostrými zuby. „Pozdravovala si babičku?“ „Ne, ty hajzle jeden… myslíš si, že si na mě přijdeš, co?! To se ale moooc mýlíš, já ti ukážu, že rod Knowsů je mnohem silnější než nějaký hnusný smradlavý monstrum!“ křičela z plných plic. „Tak to zkus, co budeš dělat?“ vysmíval se jí démon. „Tohle,“ Serena pozvedla prudkým pohybem ruce a dělala jimi kruh do vzduchu, něco si šeptala a dívala se přivřenýma očima pro případ, že by se chtělo Allysyno bývalé tělo o něco pokusit. Smích mu ze rtů ( pokud se tomu tak dalo říkat ) ale nezmizel, naopak, rozesmál se ještě více. „Ty si myslíš, že tyhle hloupý kouzlíčka na mě zaberou? JÁ JSEM NĚKDO, MÁM ÚROVEŇ!“ Mávlo rukou a Serena ucítila prudkou a palčivou bolest proudící jí do ramen a do hrudníku. „Jestli já s tebou ale bojovat nemůžu,“ každé slovo pro ni bylo utrpením, „může s tebou bojovat jiný člověk!“ „Hahaha! A kdo?! Snad ne tvoje babička?“ „Ne, moje babička ne! Sice by ti to hezky zavařila, ale mě taky, může s tebou bojovat Allysa!“ Zrůda se nechutně zakořenila až jí vytékali sliny z huby. „Ona? Je se mnou ráda, miluje moc a já jí dávám moc, o které se jí ani nesnilo!“ „Vážně? A slyší všechno tohle?“ „Samozřejmě!“ pronesla temná síla. „Pak ti tedy říkám Allyso,“ Serena se nadechla, bolest byla stále větší, „že kdyby tě takhle někdo viděl, lekl by se tě! Je to vážně odporné! Slyšíš? ODPORNÉ!“ zahalekala Serena z posledního. „Mlč!“ okřikl ji démon. „Tohle mě stejně nepřemůže, já jsem nejsilnější!“ „NEJSILNĚJŠÍ JE ČLOVĚK. JE NA VRCHOLU, MÁ VŠECHNO OPRÁVNĚNÉ A NESKUTEČNOU MOC! ROZUMÍŠ? TY JSI JEN TRETKA, KDYBY TĚ NESTVOŘILA SÍLA VŮLE ČLOVĚKA, NIKDY BYS NEBYL! NECHÁPEŠ TO? JSI NULA… MÁŠ MOC, PROTOŽE ČLOVĚK CHCE ABYS MĚL MOC, ALE JESTLI TI JI ALLYSA DÁT NECHCE…“ „MLČ! Já mám moc a ukážu ti jak moc velkou,“ zrůda mávla druhou rukou a Serena se skácela k zemi. Nemohla se hýbat, pouze se dívala, jak se k ní ta zrůda přibližuje, jak už je nad ní, otevírá tlamu a slintá jí do obličeje. Ne, bože ne! Allyso, tohle ne! Říkala si poslední minutky. Monstrum se jí sehnulo až k hlavě a funělo na ní, cítila jeho nechutný zápach z úst a bylo jí na zvracení. „Myslím, že jsi to projela! A teď tě…ach!“ Nyní se skácela obluda a Serena cítila jak sevření kouzlem polevuje, i bolest. Opatrně zavrávorala při vstávání a dívala se, jak se kroutí na zemi a funí a slintá. „Allyso?“ řekla Serena, ale přiblížit se neodvážila. „Jo, Sereno pomoc!“ Co mám dělat? Co? CO? CO?! Serena udělala to, co dělala před tím. Spojila ruce a rýsovala ve vzduchu kruh kolem postavy nepřítele. „Ty, kdož si síla tajemná, opusť toto tělo a nechť tvoje duše propadne…“ v té knize stálo věčnému klidu, ale Serena to trošku upravila, pocit nenávisti z úmrtí jí přemohlo, „propadne ohňům věčného pekla!“ Tělo na zemi zakvílelo, linula se z něj černá mračna, která tělo naprosto zahalila až Serena nemohla dýchat. „Sereno? Jsi to ty?“ promluvil konečně lidský hlas z toho oblaku. „Allyso?“ „Jo, pojď sem, prosím.“ Serena velmi opatrně zkoumala po každém pohybu v černém kouři a přibližovala se. Pak jí něco chňaplo za rameno, uskočila a otočila se. Stála tam Allysa, ta krásná Allysa, která ji vždycky tak nenáviděla. Vypadala teď tak bezmocně. „Já, já nechtěla… tohle bych nikdy neudělala, to on. Já chtěla mít moc…ale tohle ne a…pak… se…no a já…“ koktala a položila si hlavu na Serenino rameno. „To je v pořádku,“ obě se podívaly ke stropu. Černý oblak kroužil jako tenkrát nad Allysiným tělem. „Popel popelu, prach prachu!“ pronesla hlasitě Serena. Oblak se proměnil v písek, v černý písek, který dopadl na zem a všichni ho pošlapali.
„Tak jak se ti dařilo?“ zeptala se babička hned po příchodu její milované vnučky. „Proč se ptáš, když to stejně víš,“ řekla Serena a běžela si okamžitě lehnout.
