Byl malým chlapcem. Dováděl, hrál si, smál se. Žil své dětství, jako ho žil každý z nás. Lásku znal jen ve své nejčistší podobě. Choval jí ke své matce, se kterou žil uprostřed polí v dřevěné chalupě. Otce nikdy nespatřil. Slova maminky o daleké cestě, na kterou se jeho otec musel vypravit, uspokojovala jeho mysl. Každé ráno vyběhl ze dveří a zamířil směrem k lesu. Pokaždé rozpřáhl ruce a točil se. Hleděl přitom do nebe a pozoroval ovečky pasoucí se na nebeských loukách. Jeho kamarádi byli motýli a slavíci co zpívali v korunách stromů. Jedinou jeho starostí bylo, zda pampelišky ještě neodkvetly, nebo zda už ptáci odletěli za teplem. Nikdy by ho nenapadlo, že se tohle všechno může změnit.
Byl večer jednoho letního dne a chlapec ležel v postýlce. Na stole plápolala svíčka. Bál se tmy. Jeho světlem uprostřed té tmy ani nebyla tak záře plamínku, jako spíš jeho maminka. Ta mu vyprávěla pohádky. Ty pohádky plné hrdinů a nádherných víl. S úžasem ve tváři hltal každé maminčino slovo. Měl rád její hlas. Připadalo mu, jakoby spíš zpívala než mluvila. Miloval její tvář. Tvář tak neskonale přívětivou a milou. Miloval její dlaně, jimiž ho hladila po vlasech. Zavřel oči. Usnul a snil o lese, pampeliškách a sluníčku.
Ráno ho maminka vzbudila polibkem. Chytnul jí za ruku a polibek jí oplatil sladkou, dětsky nevinnou pusou na tvář. Z pece už voněly buchty a na stole voněly květiny. Slezl z postele a bosý vyběhl ze dveří chalupy. Sluníčko krásně svítilo. Hledal nebeské ovečky, ale nebe bylo čisté, jako maminčiny šaty. Ty voňavé šaty pokryté květy. Květy podobnými těm, které rostou na louce po které běžel. Prsty se letmo dotýkal stébel trávy. U lesa se otočil a běžel zpátky. Domů. Za maminkou. Pospíchal, těšil se na ten úsměv. Doběhl k chalupě, stoupl si na špičky, jen tak totiž dosáhl na kliku. Otevřel dveře a vešel do světnice. Jenže maminka nestála u kamen se zástěrou kolem pasu. Ležela na posteli. Měla zavřené oči. Přiběhl k posteli a vzal svou maminku za ruku. Za ruku chladnou jako led. „Maminko! Maminko! Už zraje obilí! Maminko!“ Myslel, že spí. Sedl si na okraj postele. Chvíli se na ni jen tak díval, a pak jí začal vyprávět pohádky. Pohádky co znal z jejího vyprávění. Pohádky o hrdinech a vílách. On ale znal jen jednu vílu. A tu teď právě držel za ruku. Tu která byla nejkrásnější vílou na světě. Znal každý její pohyb, každé její slovo, každý její úsměv. Snad jen ty dvě zaschlé krvavé stopy na jejím krku neznal....
